Letadla za plotem, nad hlavou a v hlavě

Během blokády Berlína v roce 1949 přilétalo na letiště Tempelhof každé dvě minuty jedno zásobovací letadlo. Před prahem přistávací dráhy je vždy čekal houf dětí, zvědavých a fascinovaných stroji, které jim přivážely pomoc v této nelehké situaci. Jednoho z pilotů jednou napadlo hodit dětem z okénka pytlík s čokoládovými tyčinkami přivázaný ke kapesníku jako k improvizovanému padáku. Letadlům se začalo říkat Rosinenbomber a děti zůstaly zachovány v historii jako snad nejproslulejší planespotteři světa.

Fascinace letadly je lidem do určité míry vrozená. Možná si mohou s ironickým úšklebkem vyprávět o podivínech, co koukají na letadýlka, ale když se nakonec postaví pod dvousettunové Jumbo, které rychlostí kolem tří set kilometrů za hodinu přelétá padesát metrů nad jejich hlavami, uvidíte je stát s otevřenou pusou. A když uslyší zdánlivě odnikud přicházející zvuk vzdušných vírů, které zůstaly za křídly, nebudou chtít nějakou dobu odejít. Někteří ale přicházejí opakovaně a letadlům věnují velkou část svého života.

Děti u letiště Tempelhof, 1949. Autor neuveden (US Air Force), zdroj: Wikipedia, licence: public domain.

Děti u letiště Tempelhof, 1949. Autor neuveden (US Air Force), zdroj: Wikipedia, licence: public domain.

Fotografové

Plot ruzyňského letiště byl ještě donedávna ve výšce očí olemován ostnatým drátem. Z jednoduchého důvodu — fotografové roztahovali nebo dokonce přestříhávali oka tak, aby se do vzniklého otvoru vešel objektiv jejich zrcadlovky. Nedávno se to změnilo a podle vzoru ze zahraničí vznikla v plotě volná místa vytvořená právě pro tento účel a dokonce i dva vyvýšené terénní valy, z nichž je možné na letadla zamířit čočku fotoaparátu a plotu se tak úplně vyhnout.

Lidí, kteří letadla fotí, je totiž doopravdy hodně. Když jsem dříve chodil s malým synkem v kočárku na procházky k letišti, skoro vždy jsem tam někoho potkal, třeba i ve všední dny dopoledne. V té době mi to taky nedalo a o kus dál jsem prostrčil svůj skromný objektiv plotem s vidinou, že se i moje fotka třeba někdy dostane na "érlajnry" nebo alespoň na "plejns".

Airliners.net je server, který založil v roce 1994 Švéd Johan Lundgren. Od té doby se na něm shromáždilo více než dva milióny fotografií letounů. Původní koncept, kdy se na webu objevila prakticky každá fotka, se změnil tak, že se na nahraný snímek vrhne jednotka screenerů, kteří jej většinou odmítnou jedním z předpřipravených důvodů — špatné světlo, neostrost nebo třeba jen další foto stejného letadla ze stejného místa. I přesto tady ke každému většímu stroji najdete desítky fotografií, ze kterých můžete třeba zjistit, kam jezdí čeští miliardáři na lyže, nebo kde všude přistávaly neoznačené letouny s vězni z Guantánama. Procházení týdenního výběru nejlepších fotografií je takové moje soukromé World Press Photo, úroveň špičkových fotografů je ohromující.

Českou obdobou je server planes.cz, který kromě solidní banky fotek nabízí i původní články, zejména snad již legendární Čechoviny, vtipné vzpomínky mechanika Jana Čecha na časy, které velká část planespotterů nemohla poznat jinak než z vyprávění.

Jestliže do Prahy nebo Brna míří nějaký zajímavý stroj, s velkým předstihem se nejprve objeví na tamní stránce Očekáváme v..., a pak se v reálném čase na chatu probírají tipy, na kterou dráhu přiletí, jaké bude počasí a světlo.

Fotky letadel ale najdete i všude jinde — na Flickru jsou desítky skupin, na Instagramu dedikované tagy, podobně je to i s videem na YouTube.

Vzácné návštěvy

Nejenom focením je ale živ planespotter. Za plotem letiště je možné potkat spoustu lidí bez záznamové techniky. Někteří se jenom kochají, někteří si zapisují registrace a kompletují si statistiky a někteří chodí poslouchat řev motorů při startu.

Kdykoli se objeví nějaké zvláštní letadlo, je to událost. Když se v Praze objevil v říjnu roku 2011 poprvé Airbus A380, největší dopravní letadlo světa, dali se návštěvníci spočítat snad na tisíce.

Speciální auru s sebou nese Air Force One, nebo přesněji Boeing VC-25, který vozí prezidenta Spojených států amerických. Přestože bezpečnostní opatření nedovolují spotterům prohlédnout si jej tak, jak jsou zvyklí u jiných letadel, je to stále zážitek. Do takzvaného "motorového klidu", tedy naprosto nezvyklého ticha přerušeného jen vrčením helikoptéry amerického námořnictva, se důstojně snese elegantní obr.

Obecně se dá říct, že právě mezi vládními stroji je mnoho kuriozit a tak jsou i velké politické summity spotterskou událostí. Koneckonců většina posledních fotografií polského Tupolevu Tu-154M, který se zřítil u Smolenska, pocházela z Prahy, kde se jen dva dny předtím konal summit USA—Rusko.

I když se ale zrovna nic neděje, jsou letiště kulisou pro rodiny s dětmi, běžce, cyklisty, bruslaře, geocachery nebo třeba studenty s dekou, kávou v termosce a skripty.

Antonov An-225, letadlo s největší nosností na světě, za plotem v Ruzyni. Foto autor.

Antonov An-225 Mrija, letadlo s největší nosností na světě, za plotem v Ruzyni. Mrija je ukrajinské slovo a znemaná „sen“. Foto autor.

Spotteři na cestách

Akční rádius planespotterů není definován jen osami drah místního letiště. Pro ty, co často cestují letadly, je každá taková cesta malým svátkem. Několik týdnů dopředu telefonují opakovaně do aerolinek, aby si zkusili zajistit místo na horní palubě Jumba. Do deníčku si poznamenávají registraci stroje, který je čeká za sklem "gejtu" a rozhlížejí se, co kde lítá. Po startu z okénka hledají jiná letadla ve vzduchu, letiště na zemi, fotí si jídlo (nezvykle ho pak nedávají na Instagram, ale na výše zmíněné letecké servery, kde jsou velké obrázky malých porcí povinnou disciplínou takzvaného „trip-reportu“), fotí si letušky, fotí si, kolik místa zůstalo mezi koleny a sedačkou před nimi (skutečně!), prohlížejí (a fotí) si bezpečnostní instrukce.

To pravé však začíná až po přistání — nová letadla, nové aerolinky, nová letiště. Někteří spotteři si dovolené plánují tak, aby letěli konkrétním strojem, přes konkrétní letiště, anebo se  přímo vypraví na spotterskou dovolenou.

Ekvivalentem poutě do Mekky je letiště pojmenované po Juliáně Nizozemské na ostrově Svatého Martina v Malých Antilách. Mezi pláží Maho a plotem letiště je jen úzká silnice, dráha není nijak zvlášť dlouhá a tak velká čtyřmotorová letadla po dlouhé cestě z Evropy prolétávají jen pár metrů nad pískem, koly skoro stříhají ostnatý drát na plotě a okamžitě dosedají. Při startu se pak ti lehkovážnější nechávají navzdory varovným cedulím ovanout spalinami z motorů. To vše jen pár metrů od moře, v blízkosti barů, které kromě nápojového lístku vypisují křídou na tabule i přílety a odlety zajímavějších kusů. Přestože se jedná o to snad největší klišé, které znají i neplanespotteři z powerpointových prezentací, žebříčky nejlepších fotografií neumožňují toto místo vynechat.

Zajímavá a přívětivá letiště se nacházejí i v Evropě. V Curychu je možné se nechat autobusem dovézt na vyhlídkovou terasu přímo na ploše letiště poblíž křížení drah. Amsterdamské letiště Schiphol, doslova „hrob lodí“, původně mělčina pár metrů pod hladinou moře, je nadmíru přívětivé také vzdušným korábům a jejich pozorovatelům. Neuvěřitelný objem dopravy spolu se snadnou přístupností fotogenických míst z něj dělají spottersky atraktivní záležitost, kde i v restauraci McDonald's u jedné z drah najdete známé displeje ARRIVALS/DEPARTURES. Pro všechna tato letiště lze najít spoustu rad, mapky s místy na focení, webové stránky s informacemi o mimořádných letech nebo třeba tabulkami frekvencí, na nichž s letadly komunikuje řízení letového provozu.

V posledních letech se v Evropě výrazně snížila pestrost letadel. "Biodiverzita" ocelových ptáků utrpěla zejména přísnými regulacemi, takže na evropských letištích převažují stroje amerického Boeingu, evropského Airbusu, stále více také brazilského výrobce Embraer a zbytek tvoří ne tolik zajímavá menší letadla. Proto spotteři cestují i do míst, kam běžní turisté nemíří.

Na regionálních linkách v Rusku se můžete proletět staršími Tupolevy, Antonovy a Iljušiny. V Íránu dokonce stále létá na regionálních linkách Boeing 707, první doopravdy úspěšné proudové dopravní letadlo, uvedené do provozu v roce 1958. A pokud byste se chtěli proletět Iljušinem Il-62, dálkovým strojem se čtyřmi motory v gondolách na zádi, pořád ještě můžete. Už to sice nepůjde spojit s tropickou dovolenou na „Ostrově svobody“, protože Cubana je vyřadila v roce 2011, ale Air Koryo ze Severní Koreje je stále provozuje i na mezinárodních linkách.

Dlouhý kouř

Když to má někdo k letišti daleko, neznamená to ještě, že nemůže být planespotterem. Nad Evropou je jen málo míst, kudy by sem tam ve výšce neproletěl nějaký aeroplán doprovázený bílou čárou. Vodní pára a prach z motorů proudového letadla vytvářejí umělý oblak, kvaziodborně nazývaný Cirrus Aviaticus. Běžněji se mu říká kondenzační pás nebo anglickou zkratkou contrail. Někdy zanechávají letadla jen krátké stopy, jindy se pásy táhnou přes celou oblohu - záleží to zejména na tom, jaká teplota je ve výšce, kde stroj letí. Takže se může stát, že vidíte najednou dvě letadla, které zanechávají rozdílně dlouhé čáry, protože je každé jinak vysoko. Někdy je zase vidět tzv. „distraily“ — díry v mracích, které vznikají v důsledku průletu letadla některými oblaky. A občas mohou ledové krystalky v mracích způsobit dokonce duhové zabarvení části contrailu.

To všechno je voda na mlýn spiklenecké teorii o takzvaných chemtrailech. Poměrně značné množství lidí si totiž myslí, že se nás zlé vlády a korporace z vysokých letových hladin snaží práškovat jako Jožina z bažin a ovlivňovat tím naše myšlení, zdraví a poslušnost. Occamova břitva je však neúprosná a vyžaduje nejjednodušší vysvětlení. Fyzikální stránku věci znali již piloti bombardérů za druhé světové války. Pravidelnost, rovnoběžnost a křížení čar lze zase vysvětlit perspektivou a pohledem na mapu horního vzdušného prostoru. Osobně mám ale zastánce „chemických stop„ docela rád — dělají totiž krásné fotky.

Contraily pro mě mají kouzlo. Představují šipku směřující do vzdáleného místa, kam se cestující nebo zboží snaží z rozmanitých důvodů dostat. Kreslí na modrou oblohu tu jinak neviditelnou „airway“ a při bližším pohledu krásně zobrazují život a smrt cirrovité oblačnosti v časoprostoru. Ten bližší pohled dalekohledem dělá z abstraktní tečky a čáry na obloze konkrétní letadlo a běloskvoucí, neustále se měnící, mrak. Dalekohledem může být třeba jen malý monokulár nebo triedr, ale také pozorovací nebo dokonce astronomický dalekohled. Ten má tu výhodu, že k němu lze snadno připojit fotoaparát. Detaily letadel v desetikilometrové výšce v kontrastu s tmavomodrou oblohou až berou dech.

Prstem po mapě

Větší stroje, jako jsou čtyřmotoroví obři Airbus A380, Boeing 747 nebo Airbus A340, je poměrně snadné díky rozdílné geometrii identifikovat pouhým okem, u menších letadel to může být obtížné  i pomocí dalekohledu.

Za druhé světové války byly ve Velké Británii aktivní dobrovolnické skupiny cvičené právě pro vizuální rozpoznávání — Royal Observer Corps. S rozvojem technologií, jako jsou radary a identifikace přítel/nepřítel, se z této činnosti stalo jen hobby, i když i dnes je stále možné pořídit identifikační příručky, jako je například Jane's Aircraft Recognition Guide.

Ale i tady v poslední době internet mění pravidla hry a umožňuje sledovat pohyb letadel po velké části světa. Nejdříve to bylo možné díky tomu, že značná část větších strojů je vybavena zařízením ADS-B, jež aktivně vysílá zejména polohu a vektory pohybu letadla. Cílem je nejen poskytnout informace řídícím leteckého provozu, ale také okolním účastníkům leteckého provozu — zjednodušeně řečeno, zamezit srážkám ve vzduchu. Vedlejším efektem je to, že je možné tyto odpovědi přijímat dostupným zařízením, třeba i USB DVB-T přijímačem za 20 dolarů, a získat tak informace o pohybu letadel v nejbližších desítkách nebo spíše stovkách kilometrů —  ale hlavně tyto informace dále sdílet. V poslední době lze ale sledovat i stroje s běžnými radarovými opakovači, které polohu nevysílají — v době „makers revolution“ není takový problém sesynchronizovat přes GPS čas na několika přijímačích se známou polohou a pak jen dopočítávat polohu podle zpoždění odpovědi.

Serverů, na kterých si můžete prohlédnout živou mapu celosvětové dopravy je více, například flightradar24.com nebo planefinder.net. Například v prvním jmenovaném je možné si prohlížet záznamy letů (to se hodí v případě, že se stala nějaká událost nebo jste nemohli z okénka letadla poznat město, kolem kterého jste letěli), zobrazit si díky pluginu Google Earth pseudopohled z kokpitu, ale také lze díky aplikaci pro chytré telefony mít tento přehled odkudkoliv. Takže pokud vidíte čtyřnásobnou čáru na obloze, stačí se podívat do telefonu nebo dokonce jen zamířit fotoaparát k obloze a v rozšířené realitě vidět, kam letadlo míří.

Pohled na podvečerní oblohu nad střední Evropou očima serveru Flightradar24.com.

ADS-B zařízení mají ještě jednu vlastnost — pokud je jejich letoun v ohrožení, vysílají jako identifikaci jeden z dohodnutých tzv. squawk kódů. Flightradar24 toho využívá a ve chvíli, kdy takový kód detekuje, odesílá o tom automatický tweet s odkazem na dané letadlo. Celý internet tak může v přímém přenosu sledovat probíhající drama, aniž by většinou věděl, co se vlastně děje. Vzhledem k tomu, že přijímači je většinou pokrytý vzdušný prostor a letiště už méně, výsledek se pozorovatel nakonec stejně nedozví a musí čekat na další kanály (většinou také sociální sítě), které potvrdí, že letoun šťastně přistál. Děje se tak prakticky denně, většinou jde tedy o menší problémy a zatím snad i dobře zvládnuté situace. Sám jsem ale hodně zvědavý, zda taková funkce přežije první větší tragickou nehodu.

Na vlnách TWR

Planespotteři byli dobře informovaní už před internetem. Podobně, jako je možné odposlouchávat odpovídače, je možné také slyšet hlasovou komunikaci mezi letadly a řízením letového provozu. Ta probíhá běžným amplitudově modulovaným přenosem v pásmu nazvaném air-band, které začíná hned nad pásmem pro běžný FM rozhlas. Nejčastěji se k tomu používají speciální přijímače, takzvané scannery, které se od běžných rádií liší tím, že dokážou rychle přelaďovat mezi několika frekvencemi a zjišťovat, jestli se zrovna na některé z nich nemluví. Jakmile komunikace skončí, scanner začne opět hledat.

Spotter si tak z veřejně dostupných údajů nastaví, které frekvence ho zajímají a pak sleduje, co se děje. Zajímavé je to zejména v blízkosti letišť, kde je možné poslouchat několik frekvencí pracovišť, které si letadlo postupně předávají: approach, která stroj navádí na přiblížení, tower, která řídí operace na dráze a samotném přiblížení a ground, kde se starají o stroje, které jsou na zemi v ostatních částech letiště. Scanner dokáže zpestřit čekání na letadla za plotem. Příběh začíná už o několik minut dříve, často pozdravem v češtině a ohlášením letadla, opětovaném často zase pozdravem v jazyce aerolinek. 

Každé letadlo se identifikuje volacím znakem a číslem, například zkratkou „sí es ej„ v případě našeho národního dopravce, přes názvy aerolinek jako je Aeroflot nebo Lufthansa, až po speciální volačky jako  Speedbird — odkaz na logo předchůdců British Airways, společností Imperial Airways a BOAC. Ve větší vzdálenosti od letiště je možné stále ještě poslouchat přelety, kde je ale komunikace o něco řidší a zakřivení Země může omezovat příjem jen na jednu stranu hovoru, na letadlo. Při cestování je ale třeba dát pozor, v některých zemích je používání nebo dokonce samotné vlastnictví scanneru nezákonné.

Podobně jako u radarů i zde hraje svou roli internet. Existuje několik serverů, přes které dobrovolníci streamují audio ze svých lokálních scannerů. Je tak možné si v klidu sednout doma, do sluchátek si pustit TWR frekvenci nějakého letiště, do jednoho okna otevřít FlightRadar24, do druhého třeba webkameru z letiště a strávit tak nekonečné množství času.

Planespotteři jsou zvláštní právě tím, že věnují svůj čas něčemu tak běžnému. Že letadla létají a jak, to se ví už skoro sto deset let. Velké proudové aeroplány létaly dříve, než se většina dnešních spotterů narodila a od té doby se zase tolik nezměnily. Letů je tolik, že uměním je spíše letadlo nevidět nebo potkat dospělého, který nikdy nikam neletěl. Lidí, kteří nechtějí mít nad hlavou přistávací koridor, je evidentně také mnoho.

A mimochodem — málem uvízlý Dreamlifter na letišti ve Wichitě jste taky sledovali, že?


Wikipedia řadí planespotting mezi tzv. „pozorovací hobby“, kam patří rovněž sledování vlaků, autobusů, umělých družic, ale také přírodních jevů (zvířata, ptáci, atmosférické děje).

Blokáda západního Berlína začala 23. května 1948 a trvala téměř rok. Sovětské velení tehdy kvůli neshodám se západními spojenci uzavřelo všechny přístupové cesty do města obklopeného sovětskou okupační zónou (j. pozdější NDR). Vlády USA a Velké Británie se rozhodly zásobovat západní Berlín letecky. Město tehdy mělo 2,2 milionu obyvatel. Uskutečnilo se celkem 277 000 letů, objem přepravy ve špičce dosáhl téměř 13 000 tun denně, hlavní dováženou položkou bylo uhlí pro elektrárny. Podrobnosti viz Wikipedia.

TWR zde znamená tower — řídicí věž letiště, resp. její rádiový provoz.

FlightRadar24 je softwarová aplikace, která sleduje a zobrazuje pohyb letadel v reálném čase, a to celosvětově. Je k dispozici pro web, Windows, Mac a mobilní platformy.

Video:

Knihy a články:

 
 
© 067, s.r.o.
Děkujeme všem platícím čtenářům! Umožňují nám a našim autorům vytvářet 067 tak, jak dovedeme nejlépe.