Samota se skalpelem v ruce

Proboha, tak oni večer rozsvítí v klubu, zapnou gramorádio, pijí kefír, pijí příšerné množství kefíru a pak 
házejí láhve do jezera, kdo dál... Tančí, hrají fanty a flašku, karty a kulečník, vyměňují si ženy a přes den přelévají les ze zkumavky do zkumavky, prohlížejí si les pod mikroskopem, počítají les na kalkulačkách — a les stojí kolem, pohupuje se jim nad hlavami, prorůstá jim ložnicemi, v dusných hodinách před bouří se v podobě tlup skákavých stromů dostavuje až pod jejich okna a také nejspíš nemůže pochopit, co jsou zač, proč jsou tady a proč vůbec existují...

Byl to jediný oxeroxovaný svazek v tátově rozsáhlé knihovně. Ve čtrnácti, tedy v roce 1971, jsem začal podnikat výpravy i do té její části, která mě předtím nechávala lhostejným. Hlemýžď na svahu. Dvě motta. Jedno z Borise Pasternaka, o jehož existenci jsem věděl jen mlhavě. Druhé z jakéhosi Issy, vesničanova syna. Bude to Japonec, dovtípil jsem se. Vždyť je to Arkadijova odbornost.

Proč je ale tato knížka jen xeroxovou kopií publikace mých už tehdy milovaných bratří Strugackých v nějakém časopise Bajkal? Vždyť vedle ní stojí na polici řada opravdových knih z nakladatelství Molodaja gvardija: Tachmasib letí k Saturnu, Je těžké být bohem, Poledne, 22. století, Pondělí začíná v sobotu...? Táta moc sdílný nebyl. Jen dal najevo, že o tomto divném svazečku nemám nikde mluvit.

Po mnoha letech jsem se dočetl v poznámkách Borise Strugackého, že když našla KGB při domovních prohlídkách xerox Hlemýždě na svahu, měli z toho lidé problémy. K nám žádná tajná policie s prohlídkami nechodila. Co by hledala v bytě inženýrské rodiny, která se po zkušenostech třicátých let s vězněnými otci obou rodičů politicky neangažovala tak ani onak. Jenže proč je tahle kniha zakázaná, když nejdříve musela být zcela nepochybně vytištěna v sovětském časopise na Sibiři?

Zakousl jsem se do zakázaného ovoce. Byli to Strugačtí, žádné falzum. Tento styl nešlo napodobit. Ale chyběla radost ze života a uličnické pomrkávání – dnes bychom řekli trolling – které prýští z Pondělí začíná v sobotu. Zcela nemístná by byla při čtení této nevelké novely víra ve skutečné, bez povinného jásotu světlé zítřky, což je obsah Poledne, 22. století. Trochu je to podobné Je těžké být bohem, jenže není tady ani památky po tamním pocitu sounáležitosti hrdiny s komunitou dobrých, silných, spolehlivých lidí.

A důvod, kvůli kterému sovětská moc tuto knížečku zařadila mezi libri prohibiti, byl po přečtení jasný i čtrnáctiletému školákovi. Šlo sice o jakýsi nepochopitelný Les, kterým se měla zabývat jakási Správa. Ale popis života oné Správy byl bolestně známý z každodenní reality i puberťákovi: to je o tom, co mě obklopuje. A je to pravda pravdoucí, i když detaily se mohou zdát nezkušenému čtenáři bizarní: proč například celá ta lidská sebranka chlastá kefír, když je nabíledni, že ve skutečnosti – stejně jako v reálném sovětském životě – pijí všechno, co v sobě má aspoň kapku alkoholu včetně denaturovaného lihu či levné kolínské. Strugacké ale nečetli lidé, kteří by nebyli poučeni větví ruské literatury vycházející z Gogola. A zpod stolků posetých flaškami kefíru se nakonec vykutálí prázdná láhev od koňaku.

Všechno v Hlemýždi na svahu je viděno očima hlavní postavy, která se jmenuje Perec. Je to filolog. Je to Žid, o čemž svědčí jeho jméno a jméno jeho ženy, která už nežije, protože ji zapíchl ve vchodu jejich baráku jakýsi ožralý spoluobčan. Perec je jediná lidská bytost v celém vyprávění, která je hodna tohoto označení.  Přijel do Správy, aby viděl zblízka Les, který se stal jeho vysněnou existenční kotvou. Chce věřit, že je to ztělesněný smysl – přinejmenším jeho – života, když jinak život nemá smysl žádný.

Zelená vonící hojnost. Hojnost barev, hojnost vůní. Hojnost života. A přesto je to cizí. Něčím známé, lecčím příbuzné, ale ve skutečnosti cizí. A nejhorší asi je smířit se s tím, že je to cizí i známé zároveň. S tím, že to pochází z našeho světa, že jde o krev naší krve, jenže ono to s námi skoncovalo a nechce to s námi mít nic společného. Takhle by asi uvažoval pitekantrop o nás, svých potomcích - s trpkostí a strachem...

Perec se ale do Lesa dostat nemůže. Nebyl shledán dostatečně loajální, aby obdržel propustku. Proto musí proplouvat všedními dny nad Lesem, na skále, kde sídlí Správa, která se Lesem zabývá. A musí žít podle zákonů, pravidel a zvyků, které nejen na Správě, ale v celém tomto světě panují. 

»Ty tam jet nemůžeš, Perecíčku,« vysvětlil Kim. »Tam smějí jenom lidé, kteří o lese nikdy neuvažovali. Kteří na les vždycky kašlali. Kdežto ty si ho hrozně bereš k srdci - les je pro tebe nebezpečný, protože tebe oklame.«

»Asi ano,« připustil Perec. »Ale já jsem na Správu přijel jen a jen proto, abych ho viděl.«

»Nač ti budou trpké pravdy?« zeptal se Kim. »Co s nimi? A co chceš v tom lese vůbec dělat? Plakat nad snem, který se proměnil v osud? Toužebně si přát, aby všechno bylo jinak? Nebo se, nedej bože, pustíš do předělávání toho, co je, na to, co by být mělo?«

»A nač jsem sem tedy jinak jezdil?«

»Aby ses přesvědčil. Copak ty nechápeš, jak nesmírně je to důležité - přesvědčit se? Ostatní sem přijíždějí z jiných důvodů. Aby v lese objevili záplavy kubíků dřeva. Nebo aby napsali kandidátskou práci. Nebo kvůli propustce, kterou samozřejmě nepotřebují proto, aby mohli chodit do lesa, nýbrž jen tak, pro každý případ - člověk nikdy neví, kdy se mu taková věc může hodit, a navíc to každý nemá. A vrcholem těchto pokušení je snaha přetvořit les v park podle stejných zásad, jako když sochař přetváří mramorový balvan v sochu. A pak ten park přistřihovat. Rok za rokem pořád přistřihovat. Nenechat ho znovu se proměnit v les.«

»Měl bych odjet,« řekl Perec. »Nemám tu co dělat. Někdo z nás musí odjet - buď já, nebo vy všichni.«

 Všichni ale neodjedou. Protože to je jejich svět, jiný neznají a v jiném světě by žít nejen neuměli, ale ani nechtěli. A tak přežívají ve smrádku a teplíčku. Podřídili se tomu primitivové i vzdělanci s vysokoškolskými diplomy.

»Deset krát dvanáct,« požádal Kim.

»Jedna nula nula sedm,« diktoval mechanicky Perec, ale pak se vzpamatoval a řekl: »Poslyš, ta mašina lže! To přece musí být sto dvacet.«

»To vím, vím,« přerušil ho netrpělivě Kim: »Jedna nula nula sedm. A teď mi z toho najdi druhou odmocninu...«

»Hned,« řekl Perec.

...A stejně odjedu, pomyslel si Perec bušící do kláves. Stejně odjedu. Vy si dělejte, co chcete, ale já odjedu. Nebudu s vámi hrát ani ping-pong, ani šachy a spát s vámi a pít čaj s medem taky nebudu; už vám nechci zpívat písničky a počítat na mercedesce, řešit vaše spory a teď ještě ke všemu pořádat přednášky, kterým stejně neporozumíte. A myslet za vás taky nebudu, myslete si sami, já odjedu. Odjedu. Vy stejně nikdy nepochopíte, že přemýšlet není zábava, ale povinnost...

 Správa má své rituály a hierarchii. Nikdo nerozumí tomu, proč se věci dějí a kdo je řídí, ale žít se musí. Čas od času se ozve v telefonním sluchátku, které má každý úředně přidělené, tajemný a mocný Ředitel. Přidělení sluchátka a hlas shůry činí každého jedince legitimní součástí celku.

Za pět minut devět zachrastil reproduktor podnikového rozhlasu a bezpohlavním hlasem oznámil: »Žádáme všechny pracovníky Správy, aby se dostavili ke svým telefonům. Očekávají se telefonické pokyny ředitele pro pracovníky.« Manažer bleskurychle smrtelně zvážněl, zapnul telefon a přiložil si sluchátko k uchu. Teď se do stropu zahleděl oběma očima. »Můžu jít?« zeptal se Perec. Manažer se zuřivě zaškaredil, přitiskl ukazovák k ústům a netrpělivým gestem Perecovi naznačil, ať už proboha jde. Ve sluchátku se ozvaly jakési kvákavé zvuky.

V garážích bylo plno lidí. Tváře všech přítomných byly přísné, vážné, málem slavnostní. Nikdo nepracoval, všichni strnuli se sluchátkem u ucha. Jen po nádvoří zalitém jasným sluncem se za svým kolem dál řítil opuštěný, rudý, zpocený, otrhaný a přerývavě oddechující číšník-mechanik. Dělo se něco nesmírně důležitého. Tohle přece nejde, řekl si Perec, to nejde - pořád zůstávám stranou a nikdy nic nevím, a v tom je zřejmě celý můj problém; tady je třeba všechno v nejlepším pořádku a já jenom nevím, oč jde, a tak jsem tu nakonec vždycky zbytečný.

Vrazil do nejbližšího telefonního automatu, strhl sluchátko, ale v tom se ozýval jen volný tón. Zmocnil se ho chvilkový nával strachu, dotěrná obava, že zase něco zmeškal, že se zase něco rozdává a on jediný to jako obvykle nedostane. Vrhl se přes staveništní výkopy a jámy, obratně se vyhnul strážníkovi s revolverem v jedné a telefonním sluchátkem ve druhé ruce a po tesařském žebříku se rychle vyšplhal na nedostavenou zeď. Cestou si v každém okně stačil všimnout soustředěně strnulých lidí třímajících sluchátka, pak mu těsně nad uchem něco syklo, vzápětí za sebou zaslechl výstřel, takže bez rozmýšlení seskočil do hromady smetí a rozběhl se ke služebnímu vchodu do budovy. Dveře byly zamčené. Několikrát za ně trhl, až mu klika zůstala v ruce. Odhodil ji a na pár vteřin horečně zapřemítal, co teď. Hned vedle dveří zahlédl úzké otevřené okénko a vlezl dovnitř. Než se tam dostal, celý se zamazal od prachu a polámal si nehty.

Ocitl se v místnosti, kde stály dva stoly. Za jedním seděl se sluchátkem u ucha Fušer. S kamennou tváří a zavřenýma očima tiskl sluchátko k uchu ramenem a něco si rychle zapisoval do velkého notesu. Druhý stůl byl volný a stál na něm telefon. Perec popadl sluchátko a začal poslouchat.

Ozval se šramot. Praskání. Neznámý pisklavý hlas: »...Správa zatím fakticky spravuje jen nepatrný kousek území v oceánu lesa, obklopujícím kontinent. Smysl života neexistuje a smysl našich skutků taky ne. Můžeme toho udělat neuvěřitelně mnoho, ale prozatím jsme nepochopili, co z věcí, které už dokážeme, skutečně potřebujeme. Nedá se říct, že by vzdoroval, on sám prostě neregistruje. Pokud vám nějaký váš skutek přinesl radost, je to dobré, pokud nikoli, znamená to, že byl nesmyslný...« Zase šramot a praskání. »... kdežto my naproti tomu disponujeme milióny koňských sil, desítkami terénních vozidel, vzducholodí, vrtulníků, nejlepším zdravotnictvím a také nejdokonalejší teorií zásobování na světě. V činnosti Správy však přesto pozorujeme přinejmenším dva zásadní nedostatky. V současné době akce tohoto druhu mohou navozovat atmosféru komplikovaných jinotajů, evokujících jméno Hérostratovo, který by měl i nadále zůstat naším nejoblíbenějším hrdinou. Je zcela neschopno tvořit, aniž by bořilo autoritu a nevděk...« Volný tón, pištění, zvuky připomínající astmatický kašel. »... má velice rádo takzvaná jednoduchá, triviální řešení, knihovny, vnitřní souvislost, zeměpisné a další mapy. Cesty, které považuje za nejpřímočařejší, aby mohlo přemýšlet o smyslu života všech lidí najednou, a to lidé nemají rádi. Pracovníci sedí s nohama spuštěnýma do propasti, každý samozřejmě na svém místě, strkají do sebe, vtipkují a házejí kamínky, a každý se snaží hodit dolů co nejtěžší, přestože spotřeba kefíru nám v posledním sledovaném období nepomohla ani les zušlechtit, ani vyhladit, ani patřičně zakonspirovat. Obávám se, že jsme zatím vůbec nepochopili, co vlastně chceme, a nervy se koneckonců také musí trénovat, stejně jako si cvičíme schopnost vnímat: rozum se nečervená, netrápí se výčitkami svědomí, protože správně položená a vědecky fundovaná otázka se mění v otázku mravní. Je lživý, kluzký a přetvařuje se. Někdo však musí provokovat - nestačí jen vyprávět báchorky, je třeba pečlivě se připravovat k experimentálnímu vstupu. Zítra vás opět přijmu a zkontroluji si, jak jste se připravili. Dvacet dvě nula rozhlasový poplach, osmnáct nula nula svolávám k sobě do pracovny, či jak se lidově říká na kobereček, poradu všech pracovníků, kteří právě nebudou ve službě, ve čtyřiadvacet nula nula proběhne všeobecná evakuace...«

Ve sluchátku se ozval zvuk tekoucí vody. Pak všechno utichlo a Perec postřehl, že Fušer na něj upírá přísný, žalující pohled.

»Co to říká?« zeptal se Perec. »Já ničemu nerozumím.«

»Není divu,« odtušil Fušer ledově. »To taky není vaše sluchátko.« Pohlédl do notesu, něco si poznamenal a pokračoval: »To je mimochodem absolutně nepřípustné překročení všech pravidel a zvyklostí. Trvám na tom, abyste okamžitě položil sluchátko a odešel. Jinak budu muset povolat oficiální osobnosti.«

»Dobře, já půjdu,« souhlasil Perec. »Ale kde je moje sluchátko? Které je moje, když to není tohle?«

Fušer neodpověděl. Znovu zamhouřil oči a přiložil sluchátko na ušní boltec. K Perecovi znovu dolehlo ono kvákání.

»Ptám se, kde je moje sluchátko!« vykřikl Perec. Sám už neslyšel nic. Chvíli to ještě chrastilo a popraskávalo a pak se ozval krátký přerušovaný tón, jako kdyby na druhé straně někdo zavěsil. Odhodil sluchátko a vyběhl na chodbu. Otevíral jedny dveře za druhými a všude viděl známé i neznámé tváře pracovníků Správy. Jedni seděli či stáli naprosto nehybně a připomínali voskové figuríny se skleněnýma očima, druzí přecházeli z rohu do rohu a šlapali si na kabel, který vláčeli za sebou, jiní si něco zuřivě zapisovali do tlustých sešitů, na cáry papíru i na okraje novinových stránek. A každý z nich křečovitě tiskl sluchátko k uchu, jako by se bál, že mu jinak něco unikne. A volný telefon nikde. Perec se pokusil vytrhnout sluchátko jednomu pracovníkovi, který se dostal do transu, takový mladý chlapec v montérkách to byl, ale ten okamžitě ožil, zakvílel, začal kolem sebe kopat a ohavně láteřit, takže ostatní výhružně zasyčeli, panicky mávali rukama a někdo dokonce hystericky vykřikovali: »To je skandál, zavolejte stráž!«

»Kde je moje sluchátko?« hulákal Perec. »Jsem člověk jako vy a mám taky právo to vědět. Nechte mě poslouchat! Dejte mi moje sluchátko!«

 Správa se ve skutečnosti řídí chaosem. Proto Perec, který nemá propustku do Lesa, se zničehonic ocitne na biostanici dole pod skálou. Vidí Les – a nevidí nic. Je to cizí. Nefunguje ani dřívější promítání svých tužeb do toho prostředí, které je syrové, smradlavé, odtažité a lhostejné. Sen vyprchal. Co dál?

Byl sám jako jediný cestující v nočním vlaku, trmácejícím své tři vagónky po křivých kolejích odumírající lokálky; v těch vagónech se všechno kymácí a skřípe, do beznadějně zkřížených a rozbitých oken volně vniká noční chlad a čmoud z lokomotivy, po podlaze poskakují rozšlápnuté nedopalky a zmuchlané papírky, na háčku se pohupuje čísi zapomenutý slamák, a až vlak dojede na konečnou, jediný pasažér vystoupí na poloshnilé dřevěné nástupiště, kde na něj nikdo nečeká, a on to dobře ví, že na něj nikdo nečeká, povleče se domů a tam si udělá dvě míchaná vajíčka s tři dny starým zezelenalým salámem.

...Teď už je mu nejspíš dokonale jasné všechno to, co dřív jen tušil: Že žádná svoboda neexistuje bez ohledu na to, zda dveře jsou otevřené či zavřené, že je to všechno jen chaos a hloupost a reálně existuje pouze osamělost.

...Budu dělat, co mi nakážou, budu počítat na vadné mercedesce, budu překonávat pásmo bouří, budu s manažerem hrát šachy a snad se pokusím i oblíbit si kefír, nejspíš to nebude tak těžké, když se to většině lidí podařilo. A po večerech (a na noc) budu chodit k Alevtině, jíst malinovou zavařeninu a vyvalovat se v ředitelské koupelně. Ono to má něco do sebe, utírat se ředitelskou osuškou, oblékat si ředitelský župan a hřát si nohy v ředitelových vlněných ponožkách, napadlo ho. Dvakrát měsíčně si na biostanici dojedu pro výplatu a prémie - pozor, ne do lesa, právě na biostanici, a dokonce ani ne na biostanici, ale do pokladny, ne na setkání s lesem nebo do války proti lesu, ale pro mzdu a pro prémie. A ráno, brzy ráno budu chodit sem, dívat se na les z dálky a házet do něj kamínky.

Závěr Hlemýždě na svahu jsem tehdy, před více než čtyřiceti lety, nepochopil. Nebo spíše jen vzal na vědomí, protože mi připadal jako autorská finta z nedostatku jiných nápadů. Perec se totiž jednoho rána z vůle kohosi neznámého stává Ředitelem. A musí rozhodovat. Napadne ho, že je třeba zachránit Les a ze Správy udělat něco smysluplného.

Na Správě ovšem působí tisíce lidí. Platí tu zaběhané tradice, zaběhané vztahy, ti lidé se mi budou smát... Vzpomněl si na žalostně propoceného Fušera a na sebe samotného v ředitelském předpokoji... Smát se nebudou. Budou plakat a stěžovat si... tomu... monsieur Ahti... Půjdou si navzájem po krku. Ale v žádném případě se nebudou smát. A to je na tom všem nejúděsnější. Oni se neumějí smát, nevědí, co to je a k čemu to je. Lidi, oslovil je v duchu. Lidi a lidičky a človíčkové. My potřebujeme demokracii, svobodu názorů a svobodu láteření. Všechny je svolám a řeknu jim: Nadávejte! Nadávejte a smějte se! Ano, nadávat budou. Dlouho, vášnivě a zaujatě, protože to bude rozkaz, budou nadávat na špatné zásobování kefírem, na špatné jídlo v jídelně a se zvláštní rozkoší budou nadávat metařům – jak to, že už jste tolik let nezametali ulice?

Nakonec ze zoufalství před neprůstřelným propletencem zvyklostí, malostí a hlouposti vyřkne Perec svůj první rozkaz: skupina Vyhlazování lesa má vykonat hromadnou sebevraždu střelnou zbraní, termín dnes do dvaceti čtyř nula nula. Hned po vydání rozkazu přijde za Perecem Fušer, ohavná udavačská krysa a pravá ruka všech Ředitelů:

»To je geniální,« zašeptal a zvolna Perece tlačil ke stolu. »Fenomenální. Řekl bych, že tohle vejde do dějin...«

Perec couval, jako by na něj útočila gigantická stonožka...

Tím Hlemýžď na svahu končí. Mne pochopení tohoto závěru osvítilo až v okamžiku, kdy už byl nějakou dobu v úřadu Václav Havel. Zde by také mohl skončit můj čtenářský příběh. Ten však pokračoval.

 Už v době, kdy jsem objevil xeroxovaného Hlemýždě, jsem se někdy dočetl, že kdesi existuje prý volně navazující druhá část. Měla se jmenovat Les a publikována byla v půli šedesátých let, pár let před zveřejněním později zakázaného druhého dílu v Bajkalu, jako součást sci-fi sborníku Helénské tajemství. Informace se mi do hlavy uložila, ale to bylo všechno. Nikdo známý v okolí tento sborník nevlastnil a hledat ho ve veřejné knihovně mě ani nenapadlo. Co když sborník mezitím rovněž zakázali?

K Lesu jsem se dostal o nějakých dvacet let později. Nebyl jsem už v pubertě, ale pocit jsem měl jako při někdejším čtení závěru Hlemýždě na svahu. Vůbec mi to nesedlo. Kolem bujela počínající demokracie. Jak se v takové atmosféře přimět k soucitu s nesrozumitelným, těžkým, vazkým a s dobou mimoběžným bloumáním jakéhosi Candida mezi tupými domorodci? Jedině že se to odehrávalo ve stejném Lese, na který se zároveň toužebně díval ze skály můj dávný známý Perec. Ale kromě přítomnosti Lesa žádný náznak propojení obou rovin vyprávění nebyl patrný.

Candide pracoval na biostanici, na které se mnohem později na chvíli ocitl Perec. Na rozdíl od Perece nebyl Žid ani intelektuál, nenesl tedy rodové prokletí vyvržence ze společnosti takzvaných běžných občanů. Na jedné z výprav do Lesa ale havaroval s vrtulníkem a po těžkém zranění hlavy se probral až ve vesnici domorodců, kteří mu zachránili život, dali přístřeší a určili jako ženu holčinu Navu, která tam byla taky cizí. Když o něm začínáme číst, tráví celé dny tím, že se snaží dát myšlenky dohromady a přesvědčit dva tři domorodce, aby s ním šli do Města, o němž mu říkají, že existuje, a kde Candide chce nalézt lidi. Komunikace s vesničany probíhá takto:

Kulhavec soucitně pokýval hlavou.

»Jo tak, do Města...! Tam se ti zachtělo! Ale ano, vzpomínám si... Jenže do Města se nedostaneš, Mlčochu. Řekněme na takovou Hlinitou pláň je to snadné: kolem těch dvou balvanů, přes houbovou vesnici, pak skrz bláznivou vesnici - ani se nenaděješ a po pravé straně budeš mít Hlinitou pláň. A což teprve do Rákosí! To bys ovšem musel od mého domku doprava, přes lesík, kolem Chlebového jezírka a pak už jen pořád za slunkem. Kam půjde slunko, tam zamíříš i ty. Je to tři dny cesty, ale když o to budeš tolik stát, dojdeme tam, co bychom nedošli. Dřív se tam chodilo na krajáče, dokud jsme si tady u nás nevysadili svoje vlastní. Copak Rákosí, to znám výborně - taky to můžeš říct rovnou, že se potřebuješ dostat do Rákosí. To ani nemusíme čekat do pozítřka, vyjdeme hned zítra ráno a zásoby jídla klidně necháme doma, když jdeme kolem Chlebového jezírka... Víš, Mlčochu, ty hrozně málo mluvíš - než se jeden stačí pořádně zaposlouchat, už zase mlčíš. Ale do toho Rákosí zajdem. Hned zítra ráno se vydáme na cestu...«

Candide ho vyslechl a řekl:

»Podívej se, Kulhavče, já do Rákosí nepotřebuju. Nepotřebuju se dostat do Rákosí. Do Rákosí se nepotřebuju dostat.« Kulhavec pozorně poslouchal a přikyvoval. »Zato se potřebuju dostat do Města,« pokračoval Candide. »Už o tom spolu mluvíme dávno. Včera jsem ti říkal, že se potřebuju dostat do Města. Předevčírem jsem taky říkal, že musím do Města. I před týdnem jsem říkal, že chci do Města. Tys mi odpověděl, že cestu do Města znáš. Tos říkal včera. I předevčírem jsi tvrdil, že znáš cestu do Města. Ne do Rákosí, ale do Města. Já nepotřebuju do Rákosí.« (Jen abych to nepopletl, pomyslil si. Třeba se pořád pletu. Město, a ne Rákosí. Rákosí ne - Město.) »Do Města, ne do Rákosí!« zopakoval nahlas. »Rozumíš? Popiš mi cestu do Města. Ale ještě lepší by bylo, kdybychom šli do Města spolu. Nepůjdem spolu do Rákosí, spolu půjdem do Města.«

Tento rozhovor je ještě jednou tolik dlouhý a pořád stejný.

Přes táhnoucí se chvíle naplněné nudou, bolením hlavy či bojem o přežití, se Candide spolu s Navou dostane čirou náhodou k rozuzlení záhady tamní civilizace. Mrtváci, postrach vesničanů, kterým  z nějakého důvodu kradou ženy a dcery, zatímco muže nechávají být, se ukážou být bioroboty vládkyň Lesa. Jsou to nelítostné, povýšené a panovačné lidské samice, které odvrhly muže jako omyl přírody, protože se naučily rozmnožovat partenogenezí. Nava, jediné Candidovo citové pouto se životem, tam potká svou ztracenou matku a přes nářky, že se s Mlčochem nechce rozloučit, je v mžiku podrobena vymytí mozku a už o něm neví.

Nevěnovaly mu pozornost. Určitě to nebylo tím, že by ho neviděly nebo neslyšely – mladičká dívka, ještě skoro dítě, snad jen o dva roky starší než Nava, si ho prohlédla a velice přívětivě se usmála – ale nic pro ně neznamenal, jako by byl jen velký toulavý pes, jací všude pobíhají jen tak bez cíle, jsou vždy ochotni celé hodiny bloumat v blízkosti lidí a doufat v bůhvíco.

Candide odmítne následovat jiné muže ze Správy, kteří ztroskotali v Lese a dali se do vyhlazovacích služeb lesních amazonek, které si říkají družky. Po jedné vyhlazovací akci, kterou zahlédne, mu zůstane v ruce skalpel. Candide má štěstí, že je naživu a že se dokonce vrátí do své vesnice. Tam také nachází své místo – jak ve vlastních úvahách, tak v očích domorodců.

Když se z lesa vynořil mrtvák, okamžitě se vesnicí rozléhal pokřik: »Mlčochu, Mlčochu!« A on tam šel a mrtváka zneškodnil skalpelem - rychle, spolehlivě, s pocitem kruté rozkoše. Na takovou podívanou se sbíhala celá vesnice; lidé vždy stejně sborem vyjekli, a když na těle zahaleném párou naskakoval ohavný dlouhý bílý šrám, všichni si zakrývali oči. Děti už na Mlčocha nepokřikovaly, k smrti se ho bály, a když se někde objevil, rozběhly se do všech stran a poschovávaly se. O skalpelu si lidé po večerech doma vyděšeně vyprávěli a z mrtváckých kůží se na pokyn podnikavého starosty začala vyrábět korýtka. A dařila se pěkná, velká a pevná...

Candide žije s vědomím, že ho neodvrhli jiní lidé, protože by byl mezi nimi bílou vranou – jako Perec – ale chod dějin, které zrovna s ním, ale ani s vesničany, mezi nimiž žije, už nepočítají.

Mně to připadá strašné, hnusné, avšak jen proto, že je mi to cizí, možná že bych neměl říkat »kruté a nesmyslné štvaní lesa proti lidem«, ale »plánovitý, dokonale zorganizovaný a přesně koncipovaný útok nového na staré... Nikoli zvrácenost, ale revoluce. Zákonitost. Zákonitost, již já nazírám zvenčí, zaujatýma očima cizáka, který nic nechápe, a proto, právě proto si namlouvá, že rozumí všemu, a má právo soudit. Jako malý chlapeček, který se zlobí na ošklivého kohoutka za to, že tak surově šlape po chudince slepičce...

Smrt přijde zvenčí a nebude to dlouho trvat, to už ví. Ale co má dělat mezi tím, aby zůstal sám sebou?

Jsou to odsouzenci, nešťastní odsouzenci. Vlastně spíš šťastní odsouzenci, protože nevědí nic o svém ortelu, nevědí, že silní jejich světa v nich vidí jen špinavé násilnické plemeno, že ti silní už na ně vysílají mračna řízených mikroorganismů, zástupy robotů, nevědí, že o nich už je rozhodnuto a – to je na tom všem nejhorší – že historická pravda tohoto lesa není na jejich straně, že jsou relikty, odsouzené objektivními zákonitostmi k zániku a že pomáhat jim znamená jít proti pokroku, bránit mu na jednom nepatrném úseku této fronty. Jenže to mě nezajímá, pomyslil si Candide. Co je mi do jejich pokroku, to není můj pokrok a říkám tomu tak jen proto, že jsem zatím nepřišel na jiné, vhodnější slovo... Tohle není záležitost pro hlavu, tady je rozhodující volba srdce. Zákonitosti nebývají špatné nebo dobré, ty jsou mimo morální kategorie. Ale já přece mimo ně nejsem! Kdyby mě našly, vyléčily a péčí zahrnuly družky, kdyby mě přijaly za svého a slitovaly se nade mnou – inu, pak snad, pak bych se možná lehce a přirozeně postavil na stranu tohoto pokroku a Kulhavec i všechny okolní vesnice by pro mě byly nepříjemným přežitkem, s kterým už se nějak moc dlouho páráme... Ale možná že ne, možná že by to nebylo tak snadné a prosté, já přece nesnáším, když někdo lidi považuje jen za živočichy. Jádro problému by ovšem mohlo být v terminologii, a kdybych se učil jazyku žen, všechno by mi znělo jinak: nepřátelé pokroku, přežraní, tupí povaleči... ideály... velké cíle... přirozené zákony přírody... A v jejich jménu je třeba vyhladit polovinu civilizace! Ne, to není nic pro mě. V žádném jazyce. Já kašlu na to, že Kulhavec je kamínkem v žernovech jejich pokroku. A udělám všechno pro to, aby je ten kamínek zastavil. A pokud se mi nepodaří dostat se zpátky na biostanici – a to se mi s největší pravděpodobností nepodaří – postarám se sám, jak to jen půjde, aby se mlýnské kameny zastavily.

K tomuto chápání života se nemůže dostat třicátník v revoluční době, natož čtrnáctiletý kluk. Trvalo čtyřicet let, než jsem doputoval Lesem a životem k tomuto závěru. Když jsem narazil na výklad Borise Strugackého, jak tu knihu v její celistvosti zamýšleli, pocítil jsem úlevu, že jsem se svými milovanými autory konečně srozuměn i na této léta trvající pouti.

Historická pravda je zde na straně mimořádně nepříjemných, cizích a jemu (Candidovi) vzdálených, samolibých a sebejistých amazonek. Hrdinův soucit je přitom plně na straně těch připitomělých, ignorantských, bezmocných a nejapných chlapů a ženských, kteří ho přece jen, to se musí nechat, zachránili, vyléčili, dali mu ženu a kuču, vzali ho mezi sebe... Co musí dělat, jak se má chovat civilizovaný člověk, který chápe, kam směřuje pokrok, jenž je pro něj ODPORNÝ? Jaký vztah má mít k pokroku, když mu tento pokrok leží v žaludku?!

Perec se chopil své šance. Myslím si – reálné dějiny to ukazují – že nemohl uspět, protože se maně dal do služeb onoho odporného pokroku. Mně je bližší Candidova volba, která uzavírá celou knihu:

Od pole se najednou ozval nějaký hluk. Ženy zavřeštěly. Ozval se početný sbor: »Mlčochu, Mlčochu!«

Kulhavec sebou trhl. »Určitě tam mají mrtváky!« řekl a chvatně se zvedl. »Tak honem, Mlčochu, rád bych se na to podíval.«

Candide vstal, vytáhl ze záňadří skalpel a vykročil k okraji lesa.

Když se poštěstí, bude každý, kdo podstoupí tuto volbu, mít vlastní podobu svého skalpelu. A je také na každém, zda se ho chopí, anebo zda bude raději s ostatními chlastat kefír.

::

(Citace v překladu Libora Dvořáka.)

 
 
© 067, s.r.o.
Děkujeme všem platícím čtenářům! Umožňují nám a našim autorům vytvářet 067 tak, jak dovedeme nejlépe.