Všichni jsme Arsène Wenger

Proč svérázný francouzský fotbalový trenér nemůže ve službách londýnského klubu Arsenal FC za živého Boha nic vyhrát — a co všechno to znamená pro nás ostatní, včetně těch, jimž mohou fotbal, Francouzi i Bůh být za normálních okolností ukradení.

Třiadvacetiletý nigerijský fotbalista Nkwankwo Kanu si nevšiml, že protihráč potřebuje ošetřit. Namísto aby podle nepsaného pravidla vrátil míč soupeři, pustil se do útoku a z bezprostředně navazující situace padl gól. Jeho parta, jinak Arsenal FC, díky němu vyhrála celý zápas.

V téže době — psal se únor roku 1999 — se dělo leccos důležitějšího. V Kosovu se masakrovali Srbové s Albánci, Bill Clinton o vlásek přežil impeachment a Pluto, tehdy ještě hrdá planeta, se vzdálil Slunci více než Neptun. Na stadionu v severoanglickém Sheffieldu však všichni žili pouze onou křiklavou nespravedlností: nevrátit balon ošetřovanému soupeři je horší než okrást mrtvolu. Něco takového svět neviděl (ve skutečnosti se to stává poměrně často; půl roku předtím si česká reprezentace pomohla týmž nízkým fíglem k vítězství nad amatéry z Faerských ostrovů). A ještě k tomu to udělá na chudším severu Anglie milionářský londýnský klub; hrůza hrůz. Chvíli to vypadalo, že vypukne občanská válka, namísto monarchie bude nastolena Sheffieldská republika a Kanu, byv vyválen v asfaltu a peří, se bude vozit na kládě.

Francouz na scéně

Než však se tohle všechno stačilo semlít, vstal z lavičky Arsenalu téměř dvoumetrový chlapík, hubený jako lunt a s tváří řezanou tak ostře, že jste si dokázali představit, jak by vypadal Mick Jagger, kdyby dělal do fotbalu a ne do rock'n'rollu. Přes perfektní temně modrý oblek měl navlečenou prošívanou bundu téže barvy. Angličtinou, která dodnes na první poslech zní víc jako jeho rodná francouzština, nabídl běsnícím domácím neuvěřitelnou věc: náš hráč udělal chybu, nic už s tím nejde udělat, prohráli jste neprávem, pojďte zápas sehrát znovu.

Když si členové vedení poškozených posbírali spadané čelisti, nabídku přijali; netradiční dohodu později schválila i vrchnost. Sheffield United tedy přijel o týden později do Londýna, kde znovu prohrál 2:1, tentokrát ovšem regulérně.

Ten muž, který zachoval Alžbětě II. království, Arsenalu čest a Kanuovi klidný spánek, se jmenuje Arsène Wenger a není to ledajaký fotbalový trenér. (Kdo vypadá v obleku víc doma než v teplákové kombinéze, nemůže být ledajaký fotbalový trenér.) V rodném Štrasburku vystudoval ekonomii a o svém řemesle mluví jako o umění. Od památného sheffieldského gesta uplynulo přes patnáct let a Wenger je stále nejdůležitějším mužem multimilionové mašiny jménem Arsenal; nikdo ze současných kolegů z branže nevydržel ani polovinu té doby.

Netřeba unavovat čtenáře podrobným výčtem Wengerových úspěchů; iniciovaní o něm mají dobré ponětí a pro ty ostatní by takové čtení nemělo žádný půvab. Důležitější je, že Wenger vede Arsenal cestami docela jinými, než kudy jde většina fotbalových velkoklubů. Ony cesty se liší ekonomicky, mravně i filosoficky; a ten rozdíl je důvodem, proč se na stránkách časopisu jinak seriózního ocitá téma tak nepokrytě frivolní, jako je fotbal. Nebojte — šajtličky, nastřelená břevna a nechytatelné dělovky necháme na jindy.

Fotbal jako univerzální metr

Sledování fotbalu má oproti sledování mnoha dalších lidských činností — alespoň těch, při nichž lidé zůstávají oblečení — několik podstatných výhod. Za prvé, kdy jindy máte jako na dlani maximální koncentrované úsilí desítek lidí, jejichž činnost je natolik složitá, že ji nelze jen tak vyřešit vzorečkem, a zároveň natolik jednoduchá, že jí bez problémů rozumí každý s IQ nad 60 (zhusta i nižším, řekl by cynik)?

Za druhé, nějakým absurdním řízením osudu se stalo, že lidem na fotbale a jeho výsledcích upřímně záleží. To vytváří na protagonisty skutečný tlak, jenž je často dostává do mezních situací. Jakkoli je původní důvod takového konání — vstřelit gól, vyhrát pohár — sám o sobě dokonale bezvýznamný, společenský kontext mu na významu dodává (stejně jako dává hodnotu například zlatu, když jsme u toho). Bylo by zvláštní, kdyby se pozorovatel opakovaným sledováním lidí jednajících na prahu svých možností něco zajímavého nedozvěděl.

Za třetí, pravidla fotbalu jsou všude stejná. Synek autora tohoto textu hraje úplně stejnou hru jako nejobdivovanější hráč současnosti, Argentinec Lionel Messi, v moderním evropském velkoměstě, i bezejmenní chlapci v poslední vesnici v Zimbabwe. Lepší srovnávací materiál těžko najdete.

Přijměme tedy pro účel diskuse myšlenku, že způsob řešení dilemat fotbalových je jakýmsi zjednodušeným odrazem způsobu, jímž lidé řeší dilemata nepoměrně složitější. Zhruba tak, jako televizní obrazovka — zůstaneme-li věrni žánru — poskytuje slušnou iluzi trojrozměrného dění na fotbalovém hřišti. Držte si klobouky.

Idealismus v akci

Wengerova výjimečnost v jinak důsledně antiintelektuálním fotbalovém prostředí spočívá v tom, že si je kontextu vědom. „Jsem tu od toho, abych vyhrával trofeje," říká jeho letitý konkurent, portugalský trenér José Mourinho. „Smyslem čehokoli v životě je dělat to, co děláte, tak dobře, aby se z toho stalo umění,“ povídá vedle toho Wenger. „Když mě vidíte malovat obraz, umění to není. Když maluje moje žena, umění to je.“

To naznačuje první Wengerovu odchylku od běžného úzu. Okleštění fotbalu do binární podoby výhra/nevýhra, jemuž nasvědčuje jednorozměrná motivace Mourinhova (touha po výhře za každou cenu – „bez přívlastků“, řekl by Václav Klaus), nachází ekvivalent v okleštění veškeré ekonomické aktivity na jediné kritérium, jímž je profit. To platí pro obě strany: stejně jako většinový fotbalový fanda ocení ošklivé vítězství oblíbeného týmu víc než pohlednou podívanou v případě prohry, i běžný spotřebitel raději kupuje blbé levné máslo než lepší a dražší. Naproti tomu Wenger trvá na tom, aby jeho Arsenal nejen vyhrával, nýbrž také, aby tak činil stylově, pohledně. Odborníci jej za to buď chválí (to když Arsenal vyhraje), nebo mu spílají (když se tak nestane).

Říci, že Wenger je fotbalový idealista, by bylo podobné jako říkat, že Miloš Zeman se chová obhrouble: je to nejmírnější možné vyjádření věci. Zmiňovaný případ s nabídkou opakování zápasu mluví za všechny ostatní.

Jako Warren Buffett

Ještě daleko markantnější je rozdíl mezi Wengerem a zbytkem fotbalové branže, když přijde řeč na peníze — a to v profesionálním fotbale nikdy netrvá dlouho. Letitý americký baseballový manažer Billy Beane o něm říká: „Když myslím na Wengera, vždycky si musím vzpomenout na Warrena Buffetta. Wenger vede svůj klub, jako by ho měl vlastnit ještě za sto let.“

A skutečně: Warren Buffett je mezi dnešními investory na finančních trzích podobně neobvyklým zjevem, přízrakem z předminulého století. Využívá trhu s akciemi firem tak, jak byl původně zamýšlen: kupuje podíly ve firmách, aby vydělal na jejich provozu, nikoli na jejich prodeji. Většinu dnešního trhu však tvoří úplně jiní investoři: spekulanti, kteří skupují akcie podle technické analýzy pohybu ceny a zase je prodávají, aniž by se kdy byť jen dozvěděli, čím se dotyčné firmy zabývají (tak přišel ke svému jmění nejen kdekterý hedgeový fond, nýbrž také třeba samozvaný zachránce české demokracie Karel Janeček). Oficiálně — podle výše daní, například — jsou Buffet a Janeček jedno a totéž, obchodníci na finančních trzích. Ve skutečnosti představují naprosto odlišné chápání smyslu trhu.

Wengerův postoj k penězům je podobně jednoduchý: utrácím jenom to, co utratit můžu, a jenom za to, co mi připadá jako dobrá investice. Jestli někomu přijde, že to snad dá rozum, nemá tak docela pravdu. Absurdní zadlužení je disciplína, v níž exceluje většina západních domácností a jejich vlád; ale nikdo neutrácí tak zběsile a pomateně jako fotbalisté. Všechny kluby anglické Premier League jsou zadlužené až po uši a většina z nich navíc o další peníze každým rokem přichází.

Důvod toho stavu je nabíledni. Když se podíváte na konečné pořadí ligového ročníku 2011–2012 (to je poslední, za nějž jsou čísla dostupná, čísla za sezonu 2012–2013 budou zveřejněna později v dubnu), zjistíte, že přesně, bez výjimky, odpovídá pořadí podle výše tržeb za uvedené období. Průměrně tři čtvrtiny obratu přitom padnou na platy hráčů. Trh v tomto případě funguje až překvapivě přesně: oč více za hráče zaplatíte, tím výše v tabulce budete. (Pro dokreslení: Manchester United utržil 320 milionů liber, tedy něco přes deset miliard korun.) Snaha platit co nejvíce tedy má svoji logiku, ačkoli to často znamená riziko, jemuž byste svoji soukromou peněženku nejspíš vystavit nikdy nechtěli.

Tři miliony eur za 90 minut

Wenger namísto toho investuje do běhu na dlouhou trať. Příkladem budiž nový stadion, který Arsenal otevřel v letech 2007. Vyšel na celkem na astronomických 470 milionů liber. To číslo je třeba vidět v perspektivě příjmů, jež stadion vygeneruje. Arsenal na stadionu za rok odehraje kolem třiceti zápasů, na nichž může počítat s naplněním šedesátitisícové kapacity; průměrná tržba na zápas je tři miliony liber. Ve srovnání se starým stadionem jsou plánované devadesátimilionové tržby jen ze vstupného téměř dvojnásobné.

Přes tenhle obrovský výdaj zůstal provoz klubu v černých číslech, za což vděčí několika faktorům: za prvé, konzervativní zacházení s dluhem. Zatímco majitelé konkurenčního Manchesteru United zadlužili klub na samotnou hranici únosnosti za 14 procent úroku, vedení Arsenalu převedlo relativně drahý bankovní úvěr na podstatně levnější dluhopisy se splatností v roce 2023. Z původních 316 milionů tohoto konkrétního dluhu tak je dnes 97 milionů, což je více než uspokojivé tempo splácení. (Finančníci prominou: tento text jinak používá termín „dluh“ jako označení celkové výše závazků té které organizace.)

Za druhé, a to už je především Wengerova práce, se klub rozhodl neutrácet horentní sumy za hráčské hvězdy, jako činí konkurenti, nýbrž vychovávat vlastní fotbalisty a doplňovat je mladými, dosud levnými posilami. Tím lze pěkně ušetřit, jen co je pravda; předloňský mistr Manchester City za přestupy utratil 930 milionů liber čistého — nákupy minus prodeje — jen za poslední čtyři roky, od chvíle, kdy jej koupila Abu Dhabi Group šejka Mansúra bin Zajída. V té době měl Wenger za sebou patnáct let s celkovým účtem za přestupy v hodnotě minus čtyři miliony liber. Pro ilustraci: nejdražším Wengerovým nákupem v té době byl Rus Andrej Aršavin za 14 milionů a nejdražší hráč světa, Velšan Gareth Bale, odešel do Realu Madrid za 86 milionů liber.

Za třetí, Wenger odmítá hráčům vyplácet špičkově vysoké platy. Nejlépe placeným fotbalistou v Anglii je Wayne Rooney z Manchesteru United, jenž dostává 300 000 liber — téměř deset milionů korun — týdně, v Arsenalu byl ještě loni nejvyšší plat 70 tisíc týdně.

Klub se touto politikou drží ve výtečné finanční kondici. V současné době má k dispozici přes 150 milionů liber na hotovosti, což je téměř tolik jako zbývajících devatenáct klubů Premier League dohromady.

Chybí výsledky

Jinak řečeno, na severu Londýna vládne zdravý rozum a profesionalita — ovšem nikoli spokojenost. V čem je problém? Postačí říci, že v prvních sedmi letech strávených v Arsenalu vyhrál Wenger se svými mladými muži jedenáct anglických soutěží, kdežto od roku 2005 naopak nevyhrál nic. Tisk a fanoušci klubu jsou rok od roku netrpělivější; letos poprvé se na stadionu objevily cedule s nápisem zhruba „Wenger ven“.

Odpověď na otázku, co se to stalo, má dvě části. První z nich je jako z učebnice ekonomie. Když Wenger do Anglie přišel, byl to trochu jako zjevení. Spolu s partou Francouzů a později Holanďanů, které do Arsenalu přivedl, předvedl domorodcům, že je možné si občas přihrát po zemi a že model hry typu „hlavou proti zdi“ není jediný možný. Přesvědčil je, že fazole a pivo před zápasem není úplně správná životospráva; že rehabilitace není pro homosexuály; že lze předcházet zraněním; že lze používat software (sám jej pomáhal sestrojit) na zjišťování, kterou pozici na hřišti je možné obsadit kterým hráčem za co nejméně peněz; a tak dále a tak dále. Za přezdívku Le Professeur nevděčí zdaleka jen svému asketickému vzezření, nýbrž především svému vědeckému přístupu k věci.

Po šestnácti letech Wengerova působení v Arsenalu však tohle všechno přestalo být novinkou. Inovace stran fyzické přípravy i systému vyhledávání hráčů nelze držet v tajnosti. Ti nejlepší dokázali s Wengerovými metodami srovnat krok. Až sem ekonomická teorie drží pohromadě: konkurence přináší pokrok a světlé zítřky.

Druhý důvod je ještě pádnější: během oněch šestnácti let přiteklo do Premier League obrovské množství peněz. Ruský naftař Roman Abramovič nalil do Chelsea za prvních pět let přes miliardu liber, a to je řeč jen o nákupech nových hráčů. O obou klubech z Manchesteru a jejich financích už byla řeč. Wenger v jejich společnosti působí jako chudý příbuzný. Pro důkaz netřeba chodit daleko: v šesti letošních zápasech se zmiňovanými třemi kluby uhrál tři remízy a tři porážky s celkovým skóre 4:13. A ve všech těch zápasech proti Arsenalu nastoupili jeho bývalí hráči, kteří odešli za lepším ke konkurenci.

Teorie selhává

A tady už ekonomická teorie najednou nefunguje: jediný způsob, jak se Wenger může s těmito obry měřit, je chovat se jako oni. Jinými slovy, utrácet nad poměry, přeplácet hvězdy a doufat, že to nějak dopadne. Takové uvažování však je Wengerovi–ekonomovi buffettovského typu zcela cizí a nic na tom měnit nehodlá. „Když má hráč cenu deseti milionů, nebudu za něj platit patnáct,“ říká. Je to logické, dává to smysl — a vede to k neúspěchu.

Zde se nabízí námitka: jak to, že Bayern Mnichov, FC Barcelona a Real Madrid, tři nejlépe vydělávající fotbalové kluby na světě, dokážou být na špici i bez šejků, Abramovičů a burzovního kejklířství? V obou případech jde o jistý typ „zajateckého trhu“: oba španělské kluby si mezi sebou dělí více než polovinu tamních příjmů z televizních práv, což jim dává unfair výhodu; a navíc mají oba více než půl miliardy eur dluhů. Bayern funguje přesně obráceně. V Německu se televizní příjmy dělí mezi kluby rovným dílem; výhoda Bayernu spočívá v bezprecedentní propojenosti s bavorskou vládou a korporátními špičkami, jako jsou Audi, Adidas, Allianz a Daimler-Benz.

Celkem vzato ve velkém fotbale platí, že chovat se finančně příčetně a zároveň vítězit na hřišti je prakticky vyloučeno. Pokud máte pocit, že jste něco podobného četli ne docela dávno v jiné souvislosti, máte svatou pravdu. Právě tak popisovali podřízení šéfa investiční banky Lehman Brothers Richarda Fulda mentalitu, která v jejich branži vládla před finanční krizí let 2007-2008 (a podle všeho vládne dál). „Všichni poměřují svoji výkonnost podle Goldman Sachs,“ řekl později člen užšího vedení dnes již neexistující finanční instituce Mo Grimeh serveru Business Insider. „Atmosféra nutila banky brát na sebe neúnosná rizika,“ nechal se slyšet šéf Fedu Ben Bernanke. „Naším úkolem je vrátit míru rizika do normálu.“

Marná regulace

Situaci ve fotbale chce řešit světová federace FIFA přijetím pravidel „Financial Fair Play“, která má kluby donutit, aby — zjednodušeně řečeno — hospodařily s vyrovnaným rozpočtem. Ještě dlouho předtím, než vstoupí v platnost (naplno se tak má stát v roce 2018), však už je vidět, kolik skulin v ní je. Například Manchester City dostal injekci v podobě 350 milionů eur od svého hlavního sponzora, letecké společnosti Etihad Airways. Nelze než pogratulovat — jen je tu ten detail, že Etihad má stejného majoritního vlastnika jako klub. Kdyby dotace proběhla přímo, byla by podle FFP ilegální; takhle je všechno v pořádku. A to je jen jedna z nejzjevnějších děr v nových pravidlech.

Nabízí se jiná otázka. Když nejsme schopni ukočírovat financování jedenácti mužů, jejichž úkolem je kopat do míče, jak chceme účinně regulovat bankovnictví? Tedy branži, jíž pořádně nerozumí nejen nikdo zvenčí, ale často ani její přímí aktéři? Tuhle obranu použil šéf finančního domu J. P. Morgan Jamie Dimon, když zdůvodňoval, jak jeho lidé ztratili šest miliard dolarů, aniž by si toho všimli. Stejně argumentoval autorovi tohoto textu i šéf České spořitelny Pavel Kysilka: „Finanční produkty, které stály u zrodu krize, byly tak sofistikované, že jim ani bankéři nerozuměli.“

Atmosféra, která nutí lidi v různých pozicích, aby na sebe brali neúnosná rizika — to zní jako neodbytný refrén dneška, půjčkou od Providentu počínaje přes londýnské fotbalové stadiony až po Wall Street. Bylo by prazvláštní, kdyby v oborech tak vzdálených, jako je bankovnictví a fotbal, fungoval tentýž efekt bez hlubší vzájemné souvislosti.

Začátek konce?

Lze si domýšlet leccos. Je to důsledek všudypřítomného dluhu, když v celé globální ekonomice koluje jen asi desetina „existujících“ peněz, pročež se různé ekonomické subjekty stále častěji musejí uchylovat do různých typů kasina? Je to začátek konce morálky západního křesťanství, když princip solidarity — vtělený do požadavku monogamie, tedy víry, že geny každého z nás jsou stejně cenné — ustupuje mocenské vertikále (ne náhodou se o titul anglického mistra perou arabský Manchester City a ruská Chelsea)?

Wenger, sám věřící katolík, jedná jako vzor „starého“ kapitalismu: má dostatek erudice, smyslu pro obchod, vášně pro to, co považuje za své poslání; prostě na co si vzpomenete. Jestli to k úspěchu nestačí, nevěští to pro zbytek populace mnoho dobrého. Protože jestli dnes nejsou ve fotbale dost silní Arsène Wenger a jeho Arsenal, kdo z nás bude dost silný ve své branži zítra?

::

Fotografie: Colorsport, www.arsenal.com

 
 
© 067, s.r.o.
Děkujeme všem platícím čtenářům! Umožňují nám a našim autorům vytvářet 067 tak, jak dovedeme nejlépe.