Z Hovorů s T. G. M.

V den prezidentských voleb nepřinášíme analýzu ani rady, koho volit. Zdá se nám však, že se hodí připomenout si muže, který byl nejen naším prvním prezidentem, ale také svými vědomými rozhodnutími vytvořil podobu toho úřadu. Podobu, kterou nedokázaly úplně vymazat ani zásadní změny režimu a charakteru státu, k nimž později došlo. Dnes se k Masarykově tradici naši politici hlásí téměř bez výjimky. Málo ji však známe. Z muže převelice aktivního se stala, jak to bývá, ustrnulá socha. Připomeňme si proto jeho vlastní slova, jak je zaznamenal Karel Čapek v knize, na kterou kdekdo přísahá - ale skoro nikdo ji dnes nečte.

Tomáš Masaryk se narodil 7. března 1850 v Hodoníně. Byl synem kočího a kuchařky z velkostatku, tedy z poměrů skromných, ne však vysloveně chudých. Učil se kovářem, pak se mu podařilo díky studijnímu nadání získat stipendium na brněnské reálce. Odtud ho vyhodili kvůli vzpurnému chování, ale zastal se ho brněnský policejní ředitel, jehož děti Masaryk doučoval. Díky přímluvě tak mohl dokončit střední školu na výborném ústavu ve Vídni a tam také vystudovat filozofickou fakultu a obhájit disertaci. Ve studiu pokračoval v Lipsku. Tam se seznámil se svou budoucí manželkou, Američankou jménem Charlotta Garrigue. Oženil se s ní roku 1878 v USA, doplnil své příjmení o její, hned pak se vrátili do Evropy, nejprve do Vídně.


TGM s autorem Hovorů Karlem Čapkem

Pak získal Masaryk profesorské místo na české Karlo-Ferdinandově universitě v Praze. Tehdy poprvé začal profesionálně používat češtinu. Zapojil se do místního veřejného života. Postavil se s několika dalšími vědci proti vlasteneckému establishmentu v kauze Rukopisů; šlo v ní o dvě literární památky pocházející údajně z raného středověku a dokládající vysokou úroveň tehdejšího českého národa. Dnes víme, že jde o falza z dvacátých let 19. století. Jednoznačně to prokázala právě skupina kolem Masaryka, vysloužila si tím uznání části mladé generace, ale také nenávist tisku a vlivných českých politiků.

Ještě víc si Masaryk zkomplikoval život tzv. hilsneriádou. V ni se postavil proti antisemitské kampani (vedené jak Čechy, tak rakouskými Němci) založené na údajné rituální vraždě, jíž se měl dopustit mladý Žid Leopold Hilsner v městečku Polná. Masaryk se zasloužil o přešetření případu. Hilsner byl nakonec omilostněn, Masaryka však odsoudili jeho vlastní studenti a bojkotovali jeho přednášky.

Roku 1900 spoluzaložil tzv. Realistickou stranu (později Česká strana pokroková) a po dvě volební období byl jejím jediným poslancem ve vídeňském parlamentu. Jako přívrženec toho názorového proudu české politiky, který počítal s vojenskou porážkou monarchie a spolupracoval s jejími nepřáteli, měl být Masaryk po vypuknutí první světové války spolu s dalšími zatčen, unikl tomu ale odjezdem do ciziny. Válku strávil cestami po různých zemích Dohody – pobýval v Anglii, Francii, Rusku a nakonec v USA. Organizoval Čechy pobývající v zahraničí a získával vlivné zahraniční politiky pro myšlenku budoucí české – přesněji řečeno, teď už československé – samostatnosti. Množství jeho kontaktů bylo značné a významně napomohlo vzniku ČSR po rozpadu Rakouska. 28. října 1918 byl ještě v Americe, prezidentem nově vzniklého Československa byl tak zvolen v nepřítomnosti. Úřad zastával po tři volební období (měl ústavní výjimku), abdikoval v roce 1935, zemřel roku 1937 ve věku 87 let.

S Charlottou měl čtyři děti: Alici, Herberta, Jana a Olgu. Herbert zemřel v mládí během první světové války, Olga žila od počátku druhé světové války v Anglii, Alice odešla roku 1948 do USA. Jan byl ministrem zahraničí a po nějaký čas i obrany v exilové Benešově vládě, jako ministr zahraničí obnoveného Československa pak působil až do své smrti v březnu 1948, čtrnáct dní po komunistickém převzetí moci; dodnes není jasné, zda šlo o vraždu či sebevraždu.

Tomáš Garrigue Masaryk byl rozhodující politickou osobností předválečného Československa, co do míry vlivu přesahující běžná měřítka a všechny své vrstevníky. Především bylo Československo jako takové vlastně jeho konstrukcí. Mezi nástupnickými státy Rakouska-Uherska dosáhla ČSR nejvyšší hospodářské prosperity, vyhnula se hyperinflaci a jako jediná středoevropská země vůbec – a jedna z velmi mála v celé Evropě – si až do roku 1938 podržela plně demokratický charakter. V rámci dobových možností měla vyspělou sociální politiku, byť samozřejmě s daleko většími nerovnostmi, než na jaké jsme zvyklí v dnešní Evropě.

Stát se ovšem nevyhnul vadám. Dvě z nich se mu staly osudnými: jednak velmi početná německá menšina, kterou se nepodařilo získat k loajalitě vůči nové vlasti (ani o to ze strany Prahy nebyla příliš velká snaha) a která pak zásadně přispěla k rozbití republiky; a jednak geografické rozvržení s extrémně dlouhými hranicemi, vojensky nehajitelné. Masaryk a jeho spojenci si byli těchto problémů vědomi a snažili se je vyvážit hlavně hledáním zahraničních spojenců. Ti však nakonec byli sami buď příliš slabí (Rumunsko, Jugoslávie), anebo pro ně naopak nebyla ČSR dost důležitá (Francie, Velká Británie). Je ovšem nepopiratelné, že po nástupu nacismu v Německu by stejně žádné zahraniční spojenectví nepomohlo, protože Evropa se de facto zhroutila celá. K nedostatkům ČSR patřila i Masarykova koncepce „československého národa“, umělá účelová konstrukce, bez níž by druhým nejpočetnějším národem ČSR nebyli Slováci, ale Němci. Tím se uzavřela cesta k větší autonomii, po níž volala velká část slovenské politické scény. To přispělo k úspěchu radikálního slovenského nacionalismu a předurčilo to charakter pozdějšího samostatného Slovenska jako německého spojence.

Masaryk se zkázy svého velkého díla nedožil. O jeho následovníku Eduardu Benešovi se dnes často soudí, že nebyl na výši situace a že v kritických situacích volil špatně: když se podvolil mnichovskému diktátu a neodpověděl vojensky, když předčasně emigroval, když roku 1943 uzavřel smlouvu se Stalinem, když po válce šel na ruku komunistům a svým postojem v únoru 1948 značně usnadnil jejich převzetí moci. Beneš byl Masarykovou vědomou a pečlivou volbou, dost možná jeho velkým omylem.

Dobře poradit ex post však dovede každý. Masaryk byl velký politik ve smyslu onoho známého „umění možného“. Pracoval s tím, co měl k dispozici, neusiloval o dokonalost a definitivnost, v to nevěřil; usiloval o životaschopnost. Nebyl anděl. Dovedl s protivníky zatočit tvrdě a osoboval si tolik pravomocí a vlivu, kolik jich dokázal vybojovat.

Měl ovšem své pevné názory na to, co z možného se smí využít. Snad bychom za jeho hlavní odkaz mohli pokládat toto: vyvážit praktičnost s čestností je možné. Není to ovšem záruka, že věci dopadnou dobře. Všechny ostatní postupy však téměř jistě zaručují, že věci dobře nedopadnou.

Nechme tedy promluvit našeho prvního prezidenta v přepisu Karla Čapka. Citujeme doslova z díla Hovory s T. G. Masarykem tak, jak bylo vydáno v Československém spisovateli v roce 1990 jako dvacátý svazek Čapkových Spisů, a to podle elektronického vydání, jež je společným projektem Městské knihovny v Praze, Společnosti bratří Čapků, Památníku Karla Čapka a Českého národního korpusu. Toto dílo je volné ve smyslu § 28 Zákona č. 121/2000 Sb., O právu autorském. Titulky jednotlivých výňatků jsme doplnili.

„Nechtěl jsem lhát“

Už na nádraží bylo slyšet střelbu. Nechal jsem Hůzu na dráze, aby za mnou přivezl kufry izvoščikem, a šel jsem pěšky do hotelu National na hlavním náměstí, kde jsem měl objednaný pokoj. Přijdu k náměstí, narazím na kordón vojáků. “Kam jdete,” volal na mne oficír. Řekl jsem, že do hotelu National. “Nelze,” povídá on, “střílí se tam.” Na náměstí vidím, že se střílí ze dvou stran: na jedné straně náměstí měli bolševici obsazeno divadlo, protější stranu drželi Kerenského vojáci, a z obou stran se střílelo z ručnic a kulometů. Důstojník mi radil, abych šel do hotelu Metropol. Jdu – přede mnou jde člověk, dá se do běhu a vklouzne do velkých vrat, která mu pootevřeli. Byl to hotel Metropol. Tož já za ním, ale zatím mně zabouchli vrata před nosem. Tluču na ně a volám: “Co to děláte, otevřte!” “Jste náš host?” volal na mě portýr. “Jinak vás nemůžeme pustit, máme obsazeno.” Nechtěl jsem lhát, tož jsem na něj vykřikl: “Nedělejte hlouposti a pusťte mne!” On se zarazil a pustil mě dovnitř.

„Je to tak ponižující“

Přišli bolševici, obsadili hotel a sebrali zbraně – byla to divná posádka, s puškami na špagátech a tak. Dali nás pod stráž. Jeden z těch vojáků sahal mi po kroužku na vázance. Byl to, tuším, hliníkový prstýnek s červeným sklíčkem; naši hoši to urobili ze zapalovače a dali mně to na památku; ale protože prstenů krom snubního nenosím, dal jsem si jej na vázanku. Ukázal jsem jej vojákovi, že je to jen olovo a sklo a že to je památka; chce-li, že mu to dám. Nechtěl. I ptám se ho tak žertem, pustí-li mě brzy ven. “Zachoču, pušču,” řekl, “zachoču, zarježu.” Ale nezařezal. Někteří hosté upláceli stráže, ale já nedovedu podplácet, je to tak ponižující.

„Ale když v ní není…“

Já vám řeknu, náš člověk je dobrý voják, když je v boji; pak je statečný a chytrý jako málokdo. Umí se dostat z každé šlamastiky; ale když v ní není, tedy do ní vhrkne sám.

„Musejí poslouchat až na smrt“

Mne měli naši vojáci rádi a uznali mě za vrchního velitele; myslím hlavně proto, že jsem jim někdy vyhuboval – na vojně patří k věci, aby lidé byli k sobě upřímni – a snad i proto, že jsem se nebál. Hoši si chodili v houfech ukazovat ten rozstřílený hotel Metropol, co jsem v něm bydlel, a povídali si o mně celé legendy; říkalo se, že se ničeho nebojím. Zatím jsem se kolikrát bál, ale nedal jsem to na sobě znát; zrovna kvůli nim jsem chodil po ulicích, když se střílelo. Neviděli ve mně tu profesorštinu. Byl jsem s nimi rád; pozoroval jsem mnoho společného mezi vojáky a dětmi. Vojáci, stejně jako děti, potřebují spravedlivosti, přímosti, otevřenosti; protože musejí poslouchat až na smrt, musí jim ten, koho poslouchají, opravdu a bez pokrytectví imponovat. I ty vojenské parády jsou spíš pro vojáky samotné než pro jejich velitele. Mám vojáky rád, i když nemám rád válku.

„U nás v Evropě se honíme spíš za krejcarem než za dolarem“

Ta americká industrializace a pracovní tempo, to mě nepřekvapuje. Prosím vás, když Amerikáni mají zásobit zbožím přes sto miliónů svých lidí, museli si zvyknout dát se do práce ve velkém; to dělají ty veliké rozměry. Ani v tom jejich kapitalismu nevidím žádného rozdílu; takový jejich miliardář je náš milionář, jenomže ve větším měřítku. Nebo se říká honba za dolarem. Jako by to u nás bylo lepší. Rozdíl ovšem je ten, že u nás v Evropě se honíme spíš za krejcarem než za dolarem a že to děláme poníženěji, jako by to byla diškrece. Evropa je v tom ohledu míň bezohledná, ale špinavější.

Amerikanism mašin. Stroje mají své dobré stránky i zlé – stejně taylorism, racionalizace a ty věci. Nahradí-li stroje hrubou, úmornou práci člověka, tož dobrá; mělo by se víc myslet na to než na zisk v penězích. Mně bylo cizí to tempo americké práce; při každé práci potřebuji jaksi volného okraje, abych si mohl věc řádně promyslit. Náš dělník je snad míň hybný, ale pracuje dobře a přesně; kvalita je u nás nad kvantitu. V Americe práce fyzická se cení více než u nás; americký študent jde o prázdninách sklízet obilí nebo dělat číšníka; u nás se vzdělání školské a zejména akademické skoro přeceňuje. Americký dělník je proti našemu volnější a má svůj elbow-room; je-li šikovný, má svou fordku a bungalov – proto tam není socialismu v našem smyslu.

To nevadí, že k nám proniká takzvaný amerikanism. Tolik set let jsme evropeizovali Ameriku, mají teď stejné právo.

„Musela se vědomě tvořit tradice“

Že jsem se stal prezidentem: na to jsem nebyl připraven. I když jsem byl uznán za hlavu naší zahraniční vlády, i když jsem už byl jist, že z té vojny vyjdeme svobodni a že se navrátím – co budu dělat, až zase budu doma, o tom jsem neměl kdy přemýšlet. Ještě chvíli docírovat na univerzitě? Vedle toho být poslancem a žurnalistou? Když mě v listopadu osmnáct zvolili doma prezidentem, nu dobrá; hlavu jsem si s tím hned mnoho lámat nemohl, bylo plno starostí před odjezdem z Ameriky. Teprve na lodi jsem měl pokdy uvážit novou situaci. Srovnával jsem republiku americkou a švýcarskou; revidoval jsem si katastr politicky a administračně zralých osobností; představoval jsem si detaily nutné státní konstrukce, jak by měl náš stát vypadat, a takové věci. Zabýval jsem se dávno analýzou státu, jeho forem a funkcí; jako poslanec jsem študoval podrobně složení Rakouska-Uherska a všecky jeho politické a kulturní síly. Dost mně chybělo, že jsem v tu chvíli nevěděl, jak se zatím doma utvářejí poměry. Přitom jsem se musel připravit, jak a co bude v Londýně, v Paříži a v Itálii; věděl jsem, že budu muset navštívit tato politická centra a osoby, které budou na mírových konferencích dělat novou Evropu – dost mi to vrtalo hlavou. Musel jsem si zvykat i na formálnosti hlavy státu.

Když jsem se vrátil – – tehdy jsem se necítil příliš dobře; myslel jsem, že nebudu dlouho živ. Snad to bylo po těch námahách a rozčileních za války a po těch několika chřipkách, které jsem prodělal; pro každý případ jsem se hleděl postarat, aby tu byla kontinuita, aby se ničím nepřerušila ta naše rozdělaná práce za hranicemi. Vždyť se teprve mělo sklízet ovoce těch několika let práce za hranicemi, všech těch demarší a styků – tož o to jsem měl první starost. Doma jsem se musel vpravovat do nových poměrů; byla už utvořena vláda, bylo tu revoluční Národní shromáždění, byly již některé nové zákony a instituce. Ještě bylo dobře, že jsem skoro všechny ty lidi v naší politice odedávna znal a věděl, co od koho čekat. A mnoho, snad denně jsem se musel učit něčemu novému; to není maličkost, být prvním prezidentem v novém státě, který nemá své tradice vládnutí a reprezentace. Viděl jsem chyby, které se dělaly, a které jsem dělal já. Třeba taková maličkost: zapomněl jsem na prezidentství a slíbil kamarádům, že den po přísaze přijdu do kavárny, kde jsme v roce čtrnáct mívali své politické porady. Jdu z Hradu do města – sběh lidu. Tak jsem se učil být prezidentem – a ještě dnes se učím; pořád přicházejí nové situace, v kterých se musím rozhodovat.

Musel jsem se hodně napřemýšlet, co je a jaký má být prezident demokratického státu. Když se dělala ústava, představovali si mnozí, že funkce prezidenta republiky bude víceméně reprezentativní, de facto bez možnosti zasáhnout přímo do politických událostí. Bylo by to analogon přísně konstituční monarchie (anglické), ale u nás prvá ústava nebyla dost připravena ani v teorii, ani prakticky; převzal se starý státní aparát (to bylo správné!) a nové se dělalo pod tlakem poměrů od gruntu změněných. Uplatňoval jsem svůj vliv pomocí Švehly a jiných; zasadil jsem se například o to, aby prezident měl ústavní právo nejen schvalovat návrhy vlády a parlamentu, ale účastnit se vládních porad a vystupovat podle potřeby iniciativně i v parlamentě. Šlo mně také o to, zabezpečit odbornost administrace a vlády; proto u nás míváme kombinovanou vládu parlamentní i odbornickou, a odtud také stálost hlavních úředníků státu (Švehla, Beneš a jiní).

Myslím, že naše ústava je dobrá; ale šlo a jde stále o to, naplnit literu životem. Jsou v naší ústavě, jako v každé jiné, jisté nejasnosti; to ono by mohlo být jiné – máme například nepoměrně mnoho poslanců, podle Anglie by nám jich stačilo kolem dvou set. Pravda, měnit ústavu je věc choulostivá; máme přece příklad Ameriky: tam od vydání ústavy 1787 bylo za sto čtyřicet let přijato jen devatenáct oprav, třebaže bylo podáno přes dva tisíce návrhů. A ty opravy jsou vlastně doplňky – například volební právo žen; původní text zůstává v platnosti. Jak říkám: neběží jen o slova zákonů, ale o to, jak jim rozumíme a jak je provádíme: všecky zákony, i ústavní, zůstávají za ustavičným vývojem poměrů, až konečně se ukáže, kde a co se musí nově kodifikovat. Zákon takzvaný zvykový nebyl jen v začátcích kultury, platí posud a stále, třebaže v pozměněných formách.

Ve všem, co jsem konal, jsem musel uvažovat, jaké se tím utváří praeiudicium nebo zvyk; a byly to často oříšky tvrdé. Musela se vědomě tvořit tradice. Máte například nevyhnutelný ceremoniál: hleděl jsem, aby i v něm se vyjadřovala demokratičnost, jaká odpovídá době a povaze našeho národa. Přál bych si, aby si naši lidé lépe než posud uvědomili nutnost symbolů; nejen život náboženský, také život politický se smyslově a ideově vyjadřuje symboly. Žil jsem posud co nejvíce v soukromí, ale teď jsem se musel smířit s těmi strážemi dole, s parádami, recepcemi a se vší tou reprezentací; co dělat, říkám někdy, to patří ke kšeftu. Po té stránce, řekl bych, to máme zařízeno dobře, náš republikánský ceremoniel, náš protokol se stal v mnohém příkladem. Sám pro sebe žiju tak, jak bych si přál, aby mohl žít každý občan; má jediná nákladnější záliba jsou knížky, ale ty budou sloužit veřejnosti.

„Nic podstatného jsem nevyškrtl“

Mám-li říci, v čem se můj život vyvrcholil, tedy ne v tom, že jsem se stal prezidentem a že mohu nést tuto stejně velkou čest jako těžkou povinnost. Má osobní satisfakce, smím-li to tak nazvat, je hlubší: že jsem ani jako hlava státu nic podstatného nevyškrtl z toho, več jsem věřil a co jsem miloval jako chudý študent, jako učitel mládeže, jako nepohodlný kritik, jako reformní politik; že, stoje v moci, nenacházím pro sebe nižádného jiného mravního zákona ani jiného vztahu k bližním, k národu a k světu, než jaké mne řídily předtím.

„Jen tam, kde si lidé důvěřují“

Demokracie není jen formou státní, není jen tím, co je napsáno v ústavách; demokracie je názor na život, spočívá na důvěře v lidi, v lidskost a v lidství, a není důvěry bez lásky, není lásky bez důvěry. Řekl jsem jednou, že demokracie je diskuse. Ale pravá diskuse je možná jen tam, kde si lidé navzájem důvěřují a poctivě hledají pravdu. Demokracie, to je hovor mezi rovnými, přemýšlení svobodných občanů před celou veřejností – slovo “parlament” má krásný smysl, jen je učinit tělem!

„Parlament není k tomu, aby odhlasoval, co je pravda, právo a mravnost“

Krize demokracie – prosím vás, co dnes není v krizi? Žijeme právě v době přechodní; jak víte, Švehla říkal, že válka dosud trvá, i když se nestřílí. Jsme – všechny státy a národy – v těžkém přerodu; těžko žádat hned dílo dokonalé a na věky. To neznamená, že by naše demokracie, vůbec naše řády nemohly být lepší, než jsou. Demokracie má své chyby, protože občané mají své chyby. Jaký pán, takový krám.

Podívejte se na nás: Neměli jsme po staletí své vlastní dynastie, neměli jsme – až na nepatrné výjimky – národně uvědomělé šlechty, neměli jsme svých boháčů a velkých pánů – jsme svou historií i náturou určeni pro demokracii. Kulturně náležíme k evropskému západu; zase odkaz na osvícený demokratism. Jsme národ tělem i duší demokratický; má-li naše demokracie své nedostatky, musíme překonávat ty nedostatky, ale ne překonávat demokracii.

Říká se například: prý parlament už nedostačuje. Ne už, ale ještě ne: parlament je volen voličstvem – kdo to voličstvo vychoval politicky a mravně? Starý režim; poslanců vyrostlých za republiky ještě nemáme. Demokracie nesmí být jen na ústavním papíře a v ústech demagogů. Ani ten nejlepší parlament není k tomu, aby odhlasoval, co je pravda, právo a mravnost; o pravdě, o základních zásadách politiky, práva a mravnosti se nemůže hlasovat podle většiny. Demokracie sama lidí nevychová. Slušní, opravdoví lidé se vychovávají rodinou, školami, církvemi, státní správou, literaturou, žurnalistikou a tak dále – překáží tomu demokracie? Není tu politický circulus vitiosus? Demokracii dělají demokrati a lepší demokracii lepší demokrati. Jen si přiznejme, že tu má svůj díl viny takřečená inteligence – duchovní, učitelé, spisovatelé, úředníci a vůbec lidé odchovávající a vedoucí masy občanstva. Demokracie je majorita vedená – kdo a jací jsou tedy ti vůdcové? Francouzský spisovatel nedávno správně rozpoznal “zradu inteligence”.

Žaluje se na korupci – dobrá, jen do ní! Ale nedejme se svést ke generalizacím – a nevěřme korupčníkům, žalujícím na korupci. Je dost korupce tiché, toho šikovného obcházení zákonů, korupce skoro legální – té nestačí čelit negativně, ale pozitivně: víc úcty k zákonům a státu! Ano, myslím občanskou morálku – loajalitu ve smyslu anglickém.

Stejně jako na korupci žaluje se na politické chyby, na neschopnost poslanců, vlády a všech možných veřejných činitelů. Ano, děláme chyby, sám jsem jich udělal dost, neumíme to ještě. Republika, demokracie, náš stát je mladý a dostal se nám skoro zadarmo. Nemáme tradice v politice a v administraci, a proto děláme chyby.

Nemluvím proti kritice, naopak přeju si kritiky všech vad a omylů; jenomže ta kritika nemá být k dělání demagogie, ale k poučení a k nápravě. Potřebujeme kritiků vzdělaných a poctivých, kritiků, kteří mají občanskou mužnost a kuráž; pravá kritika není negace ani svalování odpovědnosti na druhé, ale spolupráce a spoluodpovědnost.

Žaluje se na politické strany. Právem, pokud ty strany hovějí stranickému sobectví. Ale strany přece nejsou a nemohou býti jiné než průměr jejich voličů, ten zase závisí na tisku a občanské výchově – pořád ten problém vedení! Jedno musíme na stranách žádat stále a stále: aby za své poslance a představitele vybíraly slušné, politicky schopné a vzdělané muže a ženy. Pro mne je politika a demokracie věc nesmírně vážná: práce, řekl bych, pro ty nejlepší a nejvybranější lidi.

„Neodvozuju naše nedostatky v politice z charakteru národa“

Jsem skeptický k běžným definicím národního charakteru; také k těm, které o sobě dávají jiní národové. Byl pravým Čechem Žižka či Hus, Chelčický a Komenský? Dobrovský, Palacký a Havlíček či Hanka a Jungmann? Četl jsem knihu švýcarského autora o dvojí Francii. Žaluje se na naši nesvornost, jakoby charakteristicky českou a slovanskou, ale Němci žalují na sebe doslova totéž. A tak dále. Problém stává se zavitější, ptáme-li se, zdali a jak se národní charakter v různých dobách mění, a jsou-li nějaké charakteristické vlastnosti, které zůstávají neměnné. Také padá na váhu, že od nejstarších dob podnes je značné míšení národů a plemen. Té takzvané “čisté krve” není, aspoň v Evropě ne.

A dál: jak a do které míry tvoří národní charakter poměry hospodářské – blahobyt, chudoba, potrava a zaměstnání, technika, kultura, náboženství a mravnost, hygiena a tak dále? A navzájem třeba přemýšlet; jak poměry hospodářské, jak náboženství a mravnost, jak kultura vůbec jsou určovány, a do které míry, národním charakterem? Je například matematika určována národnostně, má matematika francouzská nebo anglická nějaký zvláštní ráz, a jaký? Je katolicism podstatně románský, protestantism germánský, pravoslaví slovanské?

Nepopírám, že národové mají svůj charakter duchovní i tělový, ale nepokládám antropologické a etnologické poznatky už za dost jisté, aby se z nich dala vykládat historie národů a budovat správná politika.

V naší historii chybí především skoro tři sta let plného a svobodného života politického a duchovního; z toho si vykládám jistou nehotovost naší politiky; neodvozuju naše nedostatky v politice z charakteru národa.

Za druhé, jako společnost jsme bez tradicí; lidová tradice selství se láme a jiné nemáme; skoro všichni jsme vyšli z chalup a neměli jsme dosud pokdy se zformovat.

„Potřebujeme padesáti let nerušeného vývoje“

Cizinci o nás říkají, že jsme nadaní, praktičtí, pracovití – nu, zaplať Pánbůh i za to. Opravdu, náš sedlák, náš dělník jsou z nejlepších; městské a intelektuální vrstvy jsou ještě nehotové, ale vždyť my, Češi, jsme se začali poměšťovat teprve před šedesáti, osmdesáti lety – já to ještě pamatuju, jaké to byly skromné začátky, a mohu říci, jaký značný kus cesty jsme od té doby ušli.

Potřebujeme padesáti let nerušeného vývoje, a budeme tam, kde bychom chtěli být už dnes. Není to slepá důvěra v naši schopnost a houževnatost – naše historie, třebaže poněkud nepravidelná, fakt, že jsme se ve velikých politických bouřích udrželi a že jsme si za světové konflagrace dovedli obnovit stát, to všecko svědčí o naší politické schopnosti. Nemyslím, že přeháním, řeknu-li, že naše historie je jedna z nejzajímavějších – jsme chlapíci, ale často šlápneme vedle.

„Úcta k důstojnosti státu – k sobě!“

My jsme právě svůj stát neměli a žili jsme dlouho spíš proti státu než pro stát; nové, dorůstající generaci vědomí demokratického a republikánského občanství bude již samozřejmější než generaci odstupující. To občanské vědomí a sebevědomí, ta úcta k důstojnosti státu – k sobě! – nám teprve musí přejít do krve.

::

 

 
 
© 067, s.r.o.
Děkujeme všem platícím čtenářům! Umožňují nám a našim autorům vytvářet 067 tak, jak dovedeme nejlépe.