Bitcoin není věc, ale příběh

Když něco vypadá, že to nemá logiku, může to někdy být i tím, že ji to opravdu nemá. Zapamatujte si to a bude se vám o bitcoinu přemýšlet mnohem snáz. Jeho nelogičnost nespočívá v technické stránce věci. Ta je naopak velice srozumitelná a přehledná, dokud se nepustíme do detailů - a i ty se dají pochopit bez většího úsilí a odborných znalostí.

Skutečná potíž s bitcoinem spočívá v tom, že to není věc, ale příběh. Není to vlastně technický ani ekonomický fenomén, jeho popis a vysvětlení spadá daleko víc do sociologie a psychologie. A jako příběh je bitcoin bezprecedentní. Nemáme ho k čemu přirovnat. Takové věci se chápou těžko, protože skoro všechno, co známe, se něčemu podobá. Auto je kočár bez koní, laser je svítilna s hodně silným a hodně tenkým paprskem, atom je jako maličká sluneční soustava. Nic z toho není pravda, ale každé z těch přirovnání pomáhá věci pochopit.

U bitcoinu podobenství selhávají. Nezbývá nic jiného než jeho příběh odvyprávět tak, jak je, snažit se ho chápat bez předsudků a nesnažit se o rychlé a definitivní závěry.

Peníze = důvěra

Nehmotné elektronické peníze všichni dobře známe a denně používáme ve formě kreditních karet a bankovních převodů. Bezhotovostní platba, jak víme, nespočívá v tom, že by se změnila vlastnická práva ke zlatu či balíčku stodolarovek v bankovním trezoru. Většina finančních transakcí má dnes podobu nového záznamu v databázi. 

Naše peníze, ať už ty nehmotné na bankovních účtech, anebo hmatatelné v podobě bankovek a mincí, už dávno nejsou „podloženy“ (tak se tomu říkalo) zlatem a jiným bohatstvím, od nějž by se odvozovala jejich hodnota. I v minulosti to byla spíš užitečná fikce a dnes se o ni už nikdo ani nesnaží. Peníze mají hodnotu proto, že v ně máme důvěru. Jsou podloženy důvěrou a ničím jiným: důvěrou v to, že důvěru v ně mají všichni ostatní.

Snad to vypadá jako slovní hříčka, bonmot, ale není tomu tak. Zelinář si ode mne vezme stokorunu výměnou za své zboží proto – a jen proto – že ví, že s ní bude moci zaplatit u benzínové pumpy, u řezníka či na finančním úřadu. Za normálních okolností o tom nikdo nepřemýšlí. Za nenormálních okolností, třeba v podmínkách velké inflace, může důvěra v peníze poklesnout nebo úplně zmizet. Lidé spolu pak obchodují pomocí jiné měny: v mnoha rozvrácených zemích se běžně prodává a nakupuje za eura a dolary, ne za místní inflační barevné papírky.

Eura, dolary či švýcarské franky mají všude na světě rádi. Proč? Protože důvěra v měnu je přímo úměrná váze záruky. Bohatá země se stabilní vládou představuje silnou záruku. Důvěru tedy odvozujeme od instituce, která ji garantuje. Tou je například některá komerční banka, za níž stojí centrální banka a za ní stát s celým svým bohatstvím, autoritou a právním řádem. Ani taková záruka není dokonalá, každá ekonomika se může zhroutit, v každé zemi může dojít k převratu. Ale někde to pravděpodobné není a někde je a podle toho se orientujeme a chováme.

Představte si teď, že chcete vydat a uvést do oběhu své vlastní peníze, zcela nezávislé na těch státních. Co budete muset vyřešit?

Za prvé: je to legální? Kupodivu je, zejména pokud nebudete příliš trvat na tom, že tomu budete říkat peníze.

Za druhé: proč se s tím vůbec namáhat? Inu, možná by se na tom dalo zbohatnout, ale určitě existují snazší cesty, tahle je hodně komplikovaná a nejistá. Mohou existovat i jiné motivace: dokázat, že je to vůbec možné; dát najevo nezávislost na státu; pojmout to jako poučný experiment; používat nové peníze k účelům, k nimž se ty oficiální nehodí. Všechny tyhle důvody, a několik dalších, skutečně za bitcoinem stojí.

Za třetí: jak zařídit spolehlivost a nezfalšovatelnost? Čistě digitální peníze – a je jasné, že tu mluvíme právě o takových – jsou data, nic víc, a data se dají upravovat a kopírovat. Kdyby se digitální stokoruny daly šířit internetem stejně snadno jako hudební videa, peníze by nefungovaly. Tohle je technický problém a dá se spolehlivě řešit pomocí kryptografie a několika dalších triků. Povíme si o nich časem víc. 

Za čtvrté: jak vytvořit důvěru v novou měnu? Tato otázka je klíčová. Jak zařídíte, aby vaši měnu přijímali obchodníci? Jak dosáhnete toho, aby ji byl někdo ochoten vyměnit za eura, jeny a koruny? Důvěra ve standardní měny je, jak jsme si řekli, odvozena od důvěry v instituce, které za nimi stojí. Nemůžete jen tak přijít na scénu a říct: tohle jsou teď peníze, dejte mi za ně svoje, ty nové jsou stejně spolehlivé. Aby tohle fungovalo, musíte poskytnout záruku na srovnatelné úrovni. Záruku spolehlivou jako centrální banka bohatého státu. V tomto bodě ztroskotáte, protože takovou instituci k dispozici nemáte a nebudete mít.

Na podzim 2008 však bylo publikováno elegantní řešení, které umožňuje vytvořit potřebnou záruku a důvěru bez jakékoli instituce.

Něco z ničeho

Satoshi Nakamoto je pseudonym osoby či skupiny osob, jejíž identitu neznáme a pokud on/ona/oni sami nebudou chtít, zřejmě se ji nikdy nedozvíme. Bývá zvykem psát o Nakamotovi, jako by to byl „on“ (přestože domněnka, že jde o více lidí, vypadá poměrně rozumně). Hledáním skutečného Nakamota se ráda zabývají média, což je pochopitelné. Zájem veřejnosti o bitcoin roste stejně rychle jako kurs této měny, takže tajemný původce toho zázraku je atraktivním tématem. Již dvakrát byl Nakamoto s velkou slávou odhalen, v obou případech se ukázalo, že téměř jistě jde o omyl. 

Autor bitcoinu je téměř určitě profesionál v oblasti šifrování, možná specialista na počítačovou bezpečnost, a dovede to použít k vlastnímu utajení. Soustřeďme se tedy – očividně v souladu s jeho záměry – spíš na to, co vytvořil než na to, kým je.

Bitcoin je digitální P2P kryptoměna. Krypto- znamená, že podstatná část použité technologie souvisí s kryptografií, tedy s šifrováním. P2P je zkratka pro peer-to-peer, tedy „rovný s rovným“; tak se označují sítě a jiné struktury bez centrální autority, jejichž řízení je rozděleno mezi samotné účastníky. Zdrojem důvěry v bitcoin není tedy instituce – žádná zde neexistuje – ale komunita uživatelů a nezfalšovatelné matematické zákonitosti. Právě přes technické podrobnosti vede cesta ke skutečnému jádru problému: jak se dají reálné peníze stvořit zdánlivě z ničeho.

Anna jde do kavárny

Přidržíme se obvyklé cesty, protože je nejlepší: vysvětlíme si bitcoin na příkladu jednoduché transakce. Představme si, jak osoba A – říkejme jí Anna – jde do kavárny, kde se dá platit bitcoinem. (I v Praze jedna taková je.)

Než si rozebereme krok po kroku, co se děje, když Anna platí, je třeba říci, že příklad je v dnešní době naprosto akademický. Lidí, kteří za běžné služby platí bitcoinem, nebylo nikdy mnoho, dnes však nejsou prakticky žádní – těžko říci, zda to je přechodný či trvalý stav. Důvody jsou dva. Za prvé, obrovský vzestup kursu bitcoinu znamená, že se ho málokomu chce utrácet za banality. Stal se z něj investiční nástroj, sice velice nejistý, přesto lákavý. Za druhé – a tento důvod je závažnější – každá platba bitcoinem je zatížena transakčními poplatky. I ty jsou stále dražší. Na jaře 2017 překročil průměrný transakční poplatek výši jednoho dolaru, což Anninu kávu zdražilo řekneme na dvojnásobek. Transakční poplatek je totiž téměř nezávislý na hodnotě transakce! Pokud je Anna jako většina těch, kdo za kávu kdy platili bitcoinem, dělala to z ideologických či módních důvodů, takže vyšší cenu akceptovala.

To však bylo před rokem. Dnes se průměrný poplatek pohybuje kolem padesáti dolarů, což překračuje únosné meze idealismu a zcela vyřazuje bitcoin z transakcí běžné výše. Chceme-li udržet poplatek v únosné výši řekněme dvou procent platby, musíme převádět částku padesát tisíc korun a víc. Investičním hrám to odpovídá, nákupům normálních lidí ne. 

Teď však tento problém na chvíli pomiňme. Vraťme se k Anně a její kávě.

Piccolo za pět tisícin

Bez peněz do hospody nelez; Anna musí především nějaké bitcoiny mít. Získat je mohla například nákupem za hotové od jiného člověka, který jí peníze převedl, anebo mohla použít bitcoinový bankomat (viz předchozí díl). Takže:

–Jedno piccolo, prosím. (Anna ráda škádlí.)

–Piccolo neexistuje! Máte na mysli…

–Promiňte, dělám si legraci. Jedno espresso, samozřejmě.

–Prosím. Bude to čtyřicet korun, to je… 0,005 BTC. (To znamená, že jsme někde na začátku roku 2016. Dnes by to bylo dvacetkrát až čtyřicetkrát méně – méně, protože bitcoin je dražší a 40 Kč je pořád 40 Kč.)

Odkud se vzal ten kurs 40 Kč za 0,005 BTC neboli 8000 Kč za bitcoin? Protože neexistuje žádná bitcoinová centrální banka, neexistuje ani oficiální kurs. Existují však různé „směnárny“ – komerční subjekty, které vyměňují peníze za bitcoiny a naopak v kursu řízeném nabídkou a poptávkou. Maloobchodníci se většinou řídí převažující cenou bitcoinu na trhu, v praxi tedy sledují kursy největších světových směnáren a denně se jim přizpůsobují.

Kavárník nemluví o výši zmíněného transakčního poplatku – to je Annin problém, ne jeho. Anna musí vědět, že takový poplatek existuje a kolik asi bude činit. (Jeden z mnoha příkladů, proč není bitcoin vhodný pro úplné laiky. V době, o které mluvíme, byl průměrný poplatek asi 4 Kč.) On dostane svých 0,005 BTC. Přesněji řečeno, o několik procent méně, protože také odvádí poplatek, ale jiný. Ten Annin jde na provoz bitcoinové sítě jako celku a inkasuje ho některý těžař, k čemuž se dostaneme později. Kavárníkův poplatek dostane dodavatel jeho platebního systému – softwaru a případně hardwaru, který umožňuje prodej uskutečnit. Je to v podstatě totéž jako při placení kartou, jen provozovatel je jiný a obchodníkův poplatek oproti kartám asi poloviční.

Kavárník nyní zadá částku do svého počítače a předá Anně QR kód – buď na obrazovce, nebo vytištěný. Anna spustí na svém smartphonu aplikaci zvanou bitcoinová peněženka. Pro Android i iOS je jich k dispozici velký výběr, k nejčastěji používaným patří Breadwallet, Airbitz, Copay – anebo programy jako Coinbase či Blockchain, které přísně vzato nejsou mobilními peněženkami, protože neukládají vaše data lokálně, skladují je v cloudu. (U lokálně uložených dat vám na případném krachu, bezpečnostním či technickém selhání dodavatele peněženky nemusí záležet; u dat uložených v cloudu ano.)

Annin program nyní načte QR kód. To je jen pomůcka pro pohodlí – kavárník by jí místo toho mohl poslat dlouhou řadu písmen a číslic, třeba textovou zprávou; anebo by si je Anna mohla prostě od něj opsat. QR kód je ale nejvýhodnější a proto nejčastěji používaný z hlediska pohodlí a bezpečnosti obou stran.

Obsahem QR kódu je platební požadavek: kolik peněz se má poslat a kam. „Kam“ zde znamená „na jakou bitcoinovou adresu“. Bitcoinová adresa vypadá nějak takhle: 1Dsas9KR8bbtwczXbRttQdnQATpvK6h7FK. (Proto ten QR kód – zkuste tohle opsat rychle a bez chyby.) Má stejný význam a stejné použití jako číslo bankovního účtu, není tedy tajná, můžete ji sdělit komukoli (dokonce musíte, chcete-li dostat zaplaceno).

Anna si přečte na svém displeji platební požadavek přeložený do lidské řeči a zmáčkne tlačítko „Odsouhlasit“. Příslušný počet bitcoinů se v tu chvíli (přes internetové připojení) odešle. Kavárníkovi? Ne. Odešle se nejbližšímu uzlu bitcoinové sítě. Tím začne zpracování, které bude trvat několik desítek minut, když všechno půjde hladce, případně o dost déle, když to hladce nepůjde, což se stává stále častěji (a to je třetí důvod ke dvěma výše uvedeným, proč si dnes už Anna za bitcoiny kávu nekoupí).

Než káva vychladne

Před chvilkou jsem napsal, že se „odešle příslušný počet bitcoinů“. To je pravda z pohledu běžného uživatele (Anny a kavárníka), technicky to však není přesné. Co se odešle doopravdy, to je bitcoinová transakce – několik set znaků v předepsané struktuře. Je dobré si uvědomit, že tato data nejsou tajná, protože nejsou nijak zneužitelná. Není tedy třeba lámat si hlavu s jejich ochranou, dají se posílat veřejně, viditelně a adresovat tzv. nespolehlivým příjemcům – čímž nechceme říci, že je pokládáme předem za lajdáky či lumpy, jen to, že o nich nic předem nevíme a nemusíme vědět.

A kdo jsou ti „příjemci“ neboli „uzly bitcoinové sítě“? Zatím jsme o nich mluvili dost neurčitě. Bitcoin je peer-to-peer síť, jeho uzlem je každý počítač, kde běží příslušný program (kdokoli si ho může stáhnout a instalovat) a který je zároveň připojen k internetu. Na světě je jich kolem dvanácti tisíc, z toho u nás asi 80. Provozovateli uzlů jsou buď komerční subjekty, jejichž činnost s bitcoinem nějak souvisí, anebo individuální nadšenci.

Transakce je tedy zpráva, která říká, kdo posílá bitcoiny, komu je posílá a kolik se jich převádí. To se dá opět říci přesněji. Základem činnosti bitcoinové sítě je databáze, které se říká blockchain. Co záznam v blockchainu, to jedna částka v bitcoinech – pár drobných nebo velká suma –, která někomu patří. Na rozdíl od peněz v bance tedy nemáte jedno celistvé „bitcoinové konto“ (i když navenek to tak vypadá a klidně si to tak můžete představovat), ale spoustu malých kousků – v zásadě tolik, kolikrát vám někdo zaplatil. Každá káva, kterou prodal náš kavárník, generuje jeden záznam – jeden řádek – v blockchainu. Každý z těch záznamů je kryptograficky zajištěn tak, aby s ním mohl nakládat jen jeho majitel.

V ideálním světě obydleném anděly by stačil automatický mechanismus, který by registroval transakce a prostě je do blockchainu přepisoval. Takový systém by se však dal snadno ošidit: těžko by se bránilo tomu, že někdo šikovně utratí stejné peníze dvakrát. A především by byla napadnutelná databáze jako celek. Jednomu i druhému může účinně bránit centrální autorita, tedy například banka. Ale bitcoin záměrně žádnou centrální autoritu nemá. Musí si poradit jinak.

Vraťme se opět k nákupu kávy. Úlohou uzlu, k němuž transakce z Annina mobilu dorazí, je rozeslat ji dalším uzlům, aby se po síti rozšířila. Než tak uzel učiní, zkontroluje napřed spoustu věcí, které by mohly být v nepořádku: jednak formální záležitosti (syntax a datovou strukturu), jednak to, zda má Anna v blockchainu evidované ty peníze, o nichž tvrdí, že je má. 

Jednotlivý uzel sám o sobě může transakci zamítnout, pokud je zřetelně vadná. Nemůže ji však potvrdit. Proč? Protože není spolehlivý. Není přece banka! A totéž platí o každém dalším uzlu, k němuž transakce dorazí. Tím se dostáváme k hlavnímu kouzlu: jak vyrobit spolehlivost z mnoha nespolehlivostí, důvěru z nedůvěry.

Nezapomeňme ale na Annu. Než se ta důvěra vyrobí, káva by jí dávno vychladla – jak jsme si řekli, může to trvat desítky minut. Transakce malé výše proto obchodníci pokládají za ověřené, jakmile je akceptuje první uzel sítě a pošle o tom zprávu, což bývá otázka několika sekund. Obchodník tím na sebe bere malé přijatelné riziko. (Platby kreditkou mohou být z tohoto hlediska nebezpečnější a přesto proti nim nikdo nic nenamítá.)

Anna nyní pije kávu, kavárník obsluhuje další zákazníky a my se s nimi můžeme rozloučit. Co se děje dál, to už jde zcela mimo ně.

Těžba a těžaři

Transakce, stále ještě neověřená a tedy nezařazená do blockchainu, se teď šíří bitcoinovou sítí spolu s mnoha dalšími, které ve stejné době vznikly kdekoli jinde na světě. 

Některé z uzlů sítě patří těžařům. Ti číhají na neověřené transakce, ukládají si je do zásobníku, a zároveň sledují, co se děje s blockchainem.

Anglické slovo blockchain není těžké rozšifrovat: block chain, řetěz bloků. Blok je balíček transakcí. Počet transakcí v bloku není fixní – vzhledem k mechanismu vzniku bloku, který si popíšeme za chvíli, ani nemůže být – ale zpravidla jich bývá několik set.

Blok se z transakcí vyrábí a dá to práci. Vyrábějí jej právě těžaři. Síť je seřízena tak, že zhruba každých deset minut přibude do blockchainu nový blok. (V tuto chvíli jich je něco přes půl milionu.) Ve chvíli, kdy se tak stane a kterou těžaři pozorně vyhlížejí, startuje soutěž o další blok. Všichni zainteresovaní těžaři vezmou nashromážděný balíček neověřených transakcí. Poskládají je podle předepsaného formátu do kandidátského bloku. A pak jejich počítače začnou počítat, až se z nich kouří – někdy doslova. 

Jde totiž o to, aby se nevyplatilo šidit. Platný blok proto může do blockchainu zařadit jen ten těžař, který na jeho výrobu prokazatelně vynaloží hodně úsilí a nákladů – tolik, aby případný podvodník prodělal, aby jeho dosažitelný zisk byl menší než tyto náklady. Právě tady vzniká bezpečnost a důvěra – hřiště má takový tvar a hra taková pravidla, že jediná sobecky správná strategie je nešidit.

K tomu se používá jednoduchý matematický trik. Těžař počítá z bloku tzv. hash. Tak se říká celé skupině matematických funkcí (bitcoin používá jednu konkrétní, jmenuje se SHA-256), které z jakékoli posloupnosti znaků, dlouhé či krátké, vyrábějí znakový řetězec fixní délky. 

Hash bývá většinou kratší než jeho vstupní data, ale klidně může zpracovat i velmi krátký vstup a být pak delší než on. Používá se často jako pečeť, záruka integrity, „otisk prstu“, protože sebemenší změna ve vstupních datech vede k zásadní změně ve výsledku. Změňte v tisícistránkovém textu Vojny a míru jednu mezeru a jeho hash bude už na první pohled dočista jiný. 

Kromě toho je důležité, že spočítat ze vstupních dat jejich hash je snadné a každý si tedy může ověřit, zda tu jednu mezeru někdo přidal, nebo ne. Obrátit výpočet, tedy spočítat ze známého hashe neznámá vstupní data, je prakticky nemožné (přesné vymezení onoho „prakticky“ dnes tvoří celou samostatnou vědní disciplínu. ale zde to můžeme zcela pominout).

Je-li snadné hash spočítat, proč se z těžařských počítačů (a často celých datacenter) kouří? Vtip je v tom, že má-li blok platit, nesmí být jeho hash jakýkoli. Musí být v číselné hodnotě menší než stanovená mez

Těžařům nezbývá nic jiného než to zkoušet. Za tím účelem je ve struktuře bloku místo pro jedno náhodné číslo, které se přidává k balíčku transakcí. Těžaři ho mění a opakovaně počítají hash, dokud se nevejde do limitu. Protože je hashovací funkce jednosměrná, neexistuje způsob, jak správnou hodnotu dodatkového čísla spočítat. Funguje jen pokus a omyl. Čím nižší limit nastaví bitcoinová síť, tím méně pravděpodobné je, že se těžaři trefí a tím déle jejich úsilí trvá. Pravděpodobnost úspěchu souvisí s množstvím těžařů a s výkonností jejich počítačů, proto se limit čas od času automaticky seřizuje tak, aby výroba nového bloku trvala v průměru oněch zmíněných deset minut. Pro představu, výkonnost malého jednotlivého počítače používaného k těžení dnes bývá jednotky až desítky Th (terahash, tisíc miliard spočtených hashů) za sekundu. 

Těžař, který uspěje, zařadí nový blok do blockchainu a soutěž se rozjíždí nanovo. Ještě pořád však není hotovo. Nastává poslední fáze, ověřování platnosti bloku. Kromě vlastní těžby totiž těžaři kontrolují práci druhých, to znamená, že přepočítávají hash hotových bloků. To je podstatně snazší než blok vyrobit, spotřebuje se na to jen zlomek výpočetní kapacity těžaře; ale je to důležité, protože v téhle fázi se ověřuje, že blok se skládá z těch transakcí, ze kterých se skládat má. Po několika nezávislých ověřeních je blok definitivně přijat.

Důležitou vlastností blockchainu je ta, kterou vystihuje slovo chain. Bloky jsou navzájem zřetězené tím, že součástí dat každého nového bloku je hash toho předchozího. Tím se dá v případě potřeby snadno a rychle ověřit integrita blockchainu jako celku.

Proč se těžaři tolik snaží? Pro peníze, samozřejmě. Vítězný výrobce bloku inkasuje jednak fixní odměnu, jednak transakční poplatky z jednotlivých transakcí. Fixní odměna za nový blok je v současné době – a do roku 2020 nejspíš stále bude – 12,5 BTC, což je při současném kursu asi 3,5 milionu korun. Poplatky z transakcí, přestože poslední dobou vyletěly nahoru, činí „jen“ sto či dvě stě tisíc korun. Tím se vysvětluje, proč je těžba tak lákavá.

Držte se stranou

Mnoha lidem dělá starosti spíš kurs bitcoinu než jakýkoli jiný jeho aspekt. Chová se nepředvídatelně, létá nahoru a dolů v obrovském rozsahu. Bitcoin rozhodně není nic pro opatrného investora. V podstatě to je hlavně záležitost insiderů. Kdo se k ní přidá zvenčí, musí to chápat jako hazardní hru, ne jako investiční příležitost. Musí mít tedy umět mít potěšení ze hry samé a případný zisk brát jako příjemný nezaručený bonus. V opačném případě si říkáte o infarkt.

Rozumět kursu bitcoinu aspoň trochu vyžaduje přinejmenším dvě věci. Za prvé, umět sledovat a vyhodnocovat události, které mohou mít na kurs vliv – v dnešní době to jsou hlavně státní regulace. Tohle je ta snazší část, neliší se příliš od běžné práce investičních analytiků.

Druhou podmínkou však je znát a chápat dění uvnitř špičky bitcoinové komunity, sledovat kroky těch, kdo v ní mají vliv. Tohle je hodně těžké, vyžaduje to stálý kontakt, je to víceméně práce na plný úvazek. Z hlediska většiny z nás práce značně exotická. Jako třeba hrát profesionálně poker.

Bez interních znalostí se špatně interpretuje i to dění kolem bitcoinu, které je dobře vidět navenek, například rozštěpení na dvě měny, k němuž došlo v dubnu 2017. Tehdy vznikl tzv. Bitcoin Cash, dnes samostatná měna. Komunita se tehdy neshodla na tom, jak řešit některé mocenské a technické problémy. Čistě sociologicky vzato, štěpení a dělení je nevyhnutelnou vlastností samosprávných a anarchistických společenství. Tím spíš, když jde o velké peníze.

Samostatných kryptoměn a tedy i odpovídajících komunit ostatně existuje velké množství. Že jde o hru pro insidery a znalce, o nich platí ještě ve větší míře než o bitcoinu. Jen pro ilustraci, přečtěte si o technice „pump and dump“, což je jeden z mnoha (!) triků v téhle oblasti. Nic pro naivky.

Co říci závěrem? Bitcoin v současné době není prakticky použitelná měna. Název „cryptocurrency“ je spíš matoucí. Je to investiční nástroj nejvyššího stupně rizika. Oproti těm běžným vás nechrání zákon. Naletíte-li podvodníkům, což je snadné, máte prostě smůlu. Půjčovat si na investici do bitcoinu, anebo vrazit do ní rodinné úspory, je naprostá pitomost.

Bitcoin však je úspěšný a hlavně viditelný příklad technologie, která může změnit internet a tím pádem celý svět. Způsob generování důvěry, který používá, je pozoruhodný, dá se aplikovat mnohem šířeji než na peníze, investice a platby. Jestli vás zajímá budoucnost, měl by vás – kromě mnoha dalších věcí – zajímat i bitcoin.

::

Tento článek je zkrácenou verzí čtyřdílného seriálu, který vyšel na serveru Svět chytře.

 
 
© 067, s.r.o.
Děkujeme všem platícím čtenářům! Umožňují nám a našim autorům vytvářet 067 tak, jak dovedeme nejlépe.