Módní přehlídky, Dháka, ostnatky a my

Celý den se toho dotýkáme. Každé ráno o tom přemýšlíme, ženy samozřejmě o poznání déle. Navíc podle toho vcelku automaticky hodnotíme protějšek při setkání, partnera na obchodní schůzce, ale právě tak i náhodného chodce. Uhodnout tak banální hádanku není těžké. Je přece jasné, že jde o oblečení.

Zkusme se alespoň letmo porozhlédnout po průmyslu, ve kterém se sice velká část práce na modelech dělá ručně — a je lhostejné, jestli ten model stojí dolar či stovky tisíc — ale podklady vznikají na špičkovém softwaru. Po průmyslu, v němž se na jedné straně šetří každá desetinka centu a na druhé straně se investují desítky milionů eur do desetiminutové show, během níž nikdo nepronese jediné slovo a při níž se modelky tváří, že jejich publikum neexistuje. Porozhlédnout se naprosto globalizovaném oboru, v němž rozhodně neplatí, že co je přírodní, je i ekologické, co je laciné, je i nenáročné; ani to, že nízké výrobní náklady znamenají nepružnost.

Chtěla bych vás pozvat na miniprocházku světem, ve kterém se pátrání po původu látky často stává detektivkou, proti které je luštění éček na marmeládě z Hamé přímočarou zábavou. A také po nesmírně kreativním a konkurenčním prostředí, kde copyright nechrání nápad, ale především značku a ve kterém může jedna značka zkopírovat a uvést prakticky stejnou kolekci dřív, než to stihne její původní autor. [COPYRIGHT]

Lovci trendů

Módní svět žije v půlročních intervalech. Nové kolekce do butiků přicházejí s výraznými označeními Novinka obvykle v březnu a v září. Během následujících tří měsíců se pak jejich nabídka průběžně doplňuje a rozšiřuje, aby poslední měsíc výlohy ozdobily velké nápisy Sale a ceny se o pár desítek procent snížily. [BUTIK]

Motorem módního průmyslu jsou trendy a to, co není trend, je beznadějně mrtvé. Přesto vše, co právě přichází do obchodů, je ve skutečnosti dva roky staré.

Cayce Pollardová, hlavní hrdinka Rozpoznávání vzorů od Williama Gibsona (téhož Gibsona, který svým Neuromancerem definoval cyberpunk) je lovkyní trendů v agentuře, která trendy vytváří. Kromě toho trpí fobií, kterou označuje jako značkovou alergii.

Tommy Hilfiger funguje spolehlivě, a to si Cayce myslela, že už jí od něj nic nehrozí. … To si to proboha neuvědomují? Prodávají simulakra simulaker simulaker, naředěný výtah z Ralpha Laurena, který už tak jenom rozřeďoval nejslavnější období Brook Brothers, kteří zase podupali výrobky z Jermyn Street a Savile Row, když svoje konfekční oblečení začali kořenit pletenými polokošilemi a armádními proužky a utrhla se jim ruka. Ale Tommy je každopádně naprosté dno, černá díra. Zaručeně vyznačuje horizont události, za kterým už nejde být nepůvodnější, vzdálenější jakékoli originalitě, vyprázdněnější. Cayce v to aspoň doufá, a i když si nemůže být jistá, chová podezření, že právě tomu vděčí Tommy za svou letitou všudypřítomnost. (William Gibson, Rozpoznávání vzorů, překlad Pavel Bakič, vydal Laser-books 2011)

Cayce možná neexistuje, trendové agentury však ano. Neustále vyhodnocují nejrůznější subkultury po celém světě, události globálního významu (cena ropy mezi ně rozhodně nepatří, zato svatba britského následnického páru, chystané sportovní události nebo významné filmové premiéry v každém případě ano), a samozřejmě i přehlídky nejvýznamnějších módních tvůrců. Prostě cokoli, co by mohlo mít v dostatečně širokém měřítku vliv na vkus. Agentury se tyto trendy snaží zobecnit tak, aby je mohly prodat továrnám na módu i továrnám, které vyrábějí látky.

Chloé SS2011 – kolekce uvedená 3. 9. 2010, premiéra filmu Black Swan byla 1. 9. 2010, kredit http://www.style.com

Každá trendová agentura na danou sezónu definuje několik stylů pro jednotlivé cílové skupiny: pro dívky, pro business módu 25+, pro pánskou módu. Popis stylu je poměrně detailní: zahrnuje barvy, vzory, siluety. Fakticky jde o typový katalog, jehož zákazníky jsou značky, které nemají vlastní návrháře a které nesoutěží kreativitou, ale cenou. A přestože agentura dává poměrně široká doporučení, v zásadě jde o sebepotvrzující předpověď: protože zákazníci se doporučeními agentury řídí, objeví se na trhu v převážné míře pouze oblečení, které definici vyhovuje a trend se tak prosadí. Trendové agentury pracují na extrémně malém a soutěživém trhu, jde o špičkové konzultanty a tedy obchod s důvěrou.

Ukázka moodboardu, jednoho z výstupu trendových agentur, kredit: http://www.setufairtrade.com

Výtečný odhad se například agenturám povedl v souvislosti s Černou labutí: oblečení inspirované baletem, modely ozdobené peřím bylo možné v obchodech vidět několik sezón. Naopak trend návratu stylu art deco, spojený s premiérou Velkého Gatsbyho a elektroswingem, se nijak masově neprosadil. V únoru, těsně před premiérou filmu, sice byly všechny módní řetězce zavalené modely a doplňky s korálky, ale za pár týdnů tiše zmizely.

Novinky dva roky staré

Typický cyklus vzniku nové kolekce je dvouletý. Podívejme se například na timing aktuální kolekce jaro / léto 2014. Agentura identifikovala trendy na jaře a v létě roku 2012. Na podzim je pak představila výrobcům látek. O půl roku později, na jaře 2013, už výrobci stačili připravit vzorky látek. Návrháři a módní řetězce si z nich vybrali. A loni na podzim návrháři představili obchodníkům své modely, které právě teď přicházejí do obchodů jako naprosté novinky.

Bottega Veneta AW 2014 — budeme tohle nosit na podzim? (Kéž by.) Kredit: http://www.style.com

Samozřejmě, že v případě potřeby to jde i rychleji, Především tehdy, když rezignujete na vlastní nápady. Zara (typický příklad značky, která využívá cizí nápady) se v době, kdy měla továrnu ve Španělsku, chlubila tím, že od okamžiku, kdy na předváděcím molu uvidí zajímavý model, dokáže začít prodávat svou variantu tohoto modelu během tří týdnů! A protože taková akce zahrnuje design, zajištění výroby, samotnou výrobu i distribuci, nesmí se realizovat mimo Evropu. Protože loď z jihovýchodní Asie jede do Evropy měsíc.

Náhrdelník od Chanelu.... (www.style.com)

a variace na stejné téma made by Zara, http://www.zara.com

Mimochodem; trendy, jak je známe dnes, vznikly až s průmyslovou revolucí. Důležité jsou dva milníky. Prvním je založení prvního haute couture domu v Paříži roku 1858. Jeho zakladatel, Charles Frederick Worth, důsledně uváděl na trh dvě kolekce ročně, čímž výrazně zkrátil cyklus obměny šatníku dam z vyšší společnosti. Poprvé také přišel s termínem haute couture, česky „vysoká krejčovina“, a definoval pravidla, která musí módní dům splňovat, aby mohl používat toto označení pro svou tvorbu.

Jeden z modelů Charlese Wortha, kredit: St Edmundsbury Borough Council

Druhým milníkem je mechanizace výroby, především vynález tkacího a šicího stroje. Historie šicího stroje je dost komplikovaná, masového rozšíření dosáhly až vylepšené modely v druhé polovině devatenáctého století. Hlavním motorem inovace byl nárůst počtu branců skoro všech armád průmyslových velmocí. Vojáky bylo třeba co nejrychleji ošatit. Díky tomu se mohla výrazně zrychlit i výroba oblečení pro civilní sektor. A tuto produkci bylo samozřejmě třeba prodat.

Ale když se na trendy podíváte doopravdy, jsou sezónní obměny čistě marketingová záležitost. Odlišnosti se týkají především drobností. Vždyť takové džínsy se mimo dělnické vrstvy nosí už dobrých padesát let...

Jdeme na přehlídku

Tradiční způsob, jak nové modely předvést zákazníkům, je módní přehlídka. Pokud někdy na módní přehlídku vyrazíte, napište si čas jejího zahájení se třemi vykřičníky a přijďte opravdu včas — a nejen proto, abyste nepřišli o welcome drink. Celá show totiž trvá tak deset minut, čtvrt hodiny. Nikdo vám modely nepopíše, modelky a modelové budou po mole procházet s naprosto netečným pohledem.

Jde totiž o to, že přehlídka je ve skutečnosti prodejní katalog. Této skutečnosti se přizpůsobují i předváděné modely a jejich předstih před kalendářem. V publiku prêt-à-porter přehlídek sedí především nákupčí, odborná veřejnost, novináři a fandové módy, Tyto přehlídky jsou posunuté právě o zmíněného půl roku, takže se jarní móda předvádí v září předchozího roku a obráceně. Pokud bychom hovořili o haute-couture přehlídkách, které jsou určené pro koncové zákaznice, ty mají předstih menší, přibližně měsíc a půl. A pokud se budeme bavit o přehlídce butiku na českém venkově, uvidíte na ní modely pro aktuální sezónu.

Opulentními přehlídkami je proslulý především módní dům Chanel. Pokud se jejich šéfnávrhář Karl Lagerfeld například rozhodne své modely převádět v rozbitém divadle, nepronajme si starou tovární halu. Ne. To by bylo příliš jednoduché. Chanel to vyřeší tak, že pronajme pařížské divadlo Grand Palais, ve kterém potom vytvoří interiér rozpadlého divadla přesně podle svých představ. Anebo si udělá vlastní obchodní dům.

Show přitom obsahuje jen malé množství modelů, které je možné běžně nosit a ještě méně těch, které je možné běžně koupit. Lagerfeldovy přehlídky nebývají ukázkou toho, co se dá nosit. Naopak. Je to čistá demonstrace síly, budování značky. Kdyby se tady převáděly modely, určené pro běžný prodej, byly by přehlídky nudné.

Chanel — model, co nepůjde běžně koupit ani nosit. Kredit: http://www.style.com

Ve skutečnosti je velká módní přehlídka obrovskou reklamou na parfémy. Proč? Parfém Chanel stojí pár tisíc korun. Na rozdíl od špičkových modelů s touto značkou, jejichž cena se pohybuje o tři až čtyři řády jinde, pokud jsou vůbec na prodej. Je to tedy velice dostupné zboží Té Správné Značky.

A když už je řeč o Chanelu, je na čase podrobněji vysvětlit jeden pojem opředený mýty.

Haute couture

Vysoká krejčovina je přesně definovaný klub. Každá taková značka musí splňovat řadu podmínek: například stabilní dílnu v Paříži a čistě ruční práci na každém modelu. Při dodržení všech podmínek dosahují výrobní náklady jedné kolekce řádu milionů korun až jejich desítek. V současnosti splňuje podmínky pro toto označení tucet francouzských a pět zahraničních značek. A navíc deset značek se statusem hosta.


Armani Privé AW13, kredit: http://www.style.com

Stálých zákaznic pro haute-couture modely je na celém světě přibližně 200. Z českých značek pak podmínky pro toto označení nesplňuje žádná, přestože se tak některé návrhářky samy opakovaně označují.

Když odhlédneme od absurdně vysokých cen, je to klasické řemeslo se vším všudy. Haute-couture modely slouží jako vzorník, podle něhož vznikají konkrétní zakázky. Konkrétní model například nemusí být podšitý: to je detail, který se řeší až při konkrétní objednávce. Klientky, které se nemohou zúčastnit přehlídky, po ní dostávají kufříky s materiály a skicami, aby si mohly model vybrat. Což je vlastně tradiční prodejní technika.

Chanel, detail haute-couture modelu, kredit: http://www.style.com

Jenže ručně se vyrábí jen nepatrný zlomek promile světové produkce. Jaký postup je obvyklejší?

Ten dělá to a ten zas tohle

Návrháři rozhodně nejsou osamělí géniové, kteří nařasí látku, prohlásí, že je osvítila Múza, vyřknou jméno modelu a mají na půl roku vystaráno. Naopak. Jde o čistý teamwork v obrovském objemu. Velké módní domy totiž na trh uvádějí několik modelů denně.

Například Armani prodává tři vysoce kvalitní řady a jednu masovou k tomu: Armani Privé je značka pro haute-couture řadu, Giorgio Armani a Emporio Armani označují a prêt-à-porter modely, zatímco Armani Jeans představuje onu masovku. (Nemluvím o parfémech a doplňcích do domácnosti.) Dohromady jde o osmnáct kolekcí ročně, z nichž každá má přibližně šedesát outfitů (tj. sladěných sad oděvních součástí, určených pro společné nošení). To dělá suma sumárum kolem devíti set outfitů za rok, o doplňcích nemluvě.

Armani Privé... (kredit: www.style.com)

...versus Armani Jeans (http://www.armani.com)

Hlavou celého týmu je samozřejmě návrhář. Vymýšlí téma nové kolekce i konkrétní modely, v případě velkých módních domů schvaluje návrhy připravené dalšími návrháři značky. Výstupem jeho práce je skica. [NÁVRHÁŘ]

Tuto skicu zpracuje technolog, který rozkreslí technologický návrh, a střihač-mistr. Jde při tom ale o vzájemnou spolupráci: Karl Lagerfeld, současný šéfnávrhář Chanelu, si hlavní střihačku-mistrovou do Chanelu přivedl z předchozího působiště. Protože právě střihač je ten, kdo původnímu návrhu dává zcela konkrétní tvar, řeší technickou stránku návrhu a ze skici připraví střih.

Hotového střihu se chopí modeláři, kteří podle něj ušijí první model a následně upraví střih tak, aby opravdu seděl. V dalším kroku je nutné střih upravit tak, aby odpovídal konfekčním velikostem — tomu se říká stupňování. Nejde o mechanické zvětšení nebo zmenšení (například délka rukávů nebo nohavic se mění rozhodně méně než délka kolem pasu) přestože je možné stupňovat ručně, s pomocí kalkulačky, pravítka a křivítka, a v téhle části výrazně pomáhají počítače. Firem, které dodávají CAD systémy pro návrháře, je v celosvětovém měřítku jen pár a rozhodně nejde o levnou záležitost: cena jedné licence u nejlevnějších řešení začíná přibližně na 30.000 Kč.

Tak vypadá vystupňovaný střih v CAD systému TukaCAD — kredit Tukatech.com

Úloha CAD systému se při návrhu nemusí omezit jen na stupňování. Dokáže například spočítat místa, v nichž bude model pro nošení nejvíce namáhaný a kde je tedy vhodné látku vyztužit. Dokáže optimalizovat rozložení dílů oblečení na látce s ohledem na její vzor (je zásadní rozdíl mezi stříháním látky bez vzoru, látky s proužky a látky s kostkou) a snížit tak výrobní náklady. Dokáže dokonce vizualizovat, jak se bude oblečení chovat při nošení a ukázat jej při pohybu, takže jej návrhář může obchodníkům ukázat ještě předtím, než je fyzicky ušité.

Jakmile jsou střihy vystupňované, je možné je zadat do výroby. Výrobní kapacita továren se naprosto standardně nabízí na trhu a do továrny střihy obvykle putují elektronicky. Cílovou destinací výkresů může být Bulharsko, Moldávie, nebo Turecko, ale ve velké většině případů to bývá Čína, Bangladéš, Malajsie nebo třeba Vietnam.

A právě v jihovýchodní Asii se odehrává nejvíce kontroverzní část celého příběhu. Ale aby kontrast nebyl tak velký, pojedeme tam přes Turecko.

Džínsy a kotoučová bruska

Tam jsou totiž velké oděvní továrny, kde se pracuje v civilizovaných podmínkách a kde vzniká drahé značkové oblečení. Kupříkladu již zmíněné Armani Jeans, které se mimochodem vyrábějí ve stejné továrně jako značky Calvin Klein a Tommy Hilfiger. (Jen pro představu o tom, jakou hodnotu má značka: v tovární prodejně vzorků se kus prodává za cca 250 Kč, na e-shopu Armani neseženete levnější model než za120 euro.)

Na počátku je stříhání látky. To je také jediná část výroby, do které významněji vstupuje software. Látky se stříhají strojově až v patnácticentimetrové vrstvě a střih na vrstvu látky umístí právě specializovaný software. Konkrétně to probíhá tak, že se rozmístění kusů vytiskne plotrem na papír se slabou lepicí vrstvou, který se pak nažehlí na látku.

Podle takto vyznačených linií vede střihač ocelová lanka, která látku fyzicky rozstříhají. Zkuste si někdy přestřihnout nůžkami čtyři vrstvy džínsoviny najednou... Mimochodem: čím tlustší je vrstva látky při střihu, tím je sice střih efektivnější, ale tím větší je také po vystřižení odchylka mezi horním a spodním kusem. Co to znamená pro tvar výsledného kusu, to si snadno odvodíte. (Ne každá látka však umožňuje stříhání ve vrstvách. Hedvábí je obvykle nutné stříhat ručně nůžkami po jednom kuse, protože jeho vrstvy po sobě příliš kloužou.)

Samotné šití je záležitost ručně obsluhovaných mechanických strojů. Profesionální šicí stroj se od domácího liší snad ve všem. Je výrazně rychlejší: běžný domácí stroj šije obvykle rychlostí do 500 stehů za minutu, průmyslové šicí stroje zvládnou za minutu až 8500 stehů. Průmyslový šicí stroj váží několik desítek kilogramů, může šít několika nitěmi najednou, dokáže steh rovnou obšít a přebytečnou látku odstřihnout. Ale jednu — tu zcela základní — věc mají domácí a profesionální šicí stroje společnou: dovedou šít jen rovně.

Většinu prvků na oděvu zvládne vytvarovat speciální patka šicího stroje. Existuje například patka, která vytvaruje a rovnou na košili přišije légu nebo paspulku. (Podívejte se na nějakou košili. Má kolem zapínání pruh látky? Tak to je léga. Obecně to je ozdobný pruh látky, všitý nebo našitý na krajích ve výstřihu nebo na ploše oděvu příčně, šikmo i podélně. Paspulka je kontrastní látka používaná pro ozdobu lemu.)

Samozřejmě existují specializované stroje na některé konkrétní práce. Například stroj, který přišívá knoflíky a jiný, který knoflíkové dírky vystřihne a rovnou je obšije, i když nastavení délky dírky není zrovna triviální záležitost. Naprostá hi-tech záležitost je šicí stroj, který zpracovává zadní kapsu u džínsů.

Stroj na přišití zadní kapsy džínsů, kredit: http://www.juki.com.pl

Ovšem finální ušití modelu už záleží čistě na zručnosti šiček. Ušití džínsů je rozdělené na přibližně 35 operací. Ušití jedné košile u nejkvalitnějších řad trvá kolem tři čtvrtě hodiny, zatímco u low-endové produkce přibližně deset minut.

Většina kroků při výrobě rozhodně nepatří do oblasti práce snů. Před pár lety velmi oblíbená úprava džínsů — odření na stehnech — vzniká tak, že se v nohavicích nafouknou vaky a na kalhoty se nastříká teplá voda, kterou zaměstnanci kovovými kartáči ručně odřou. Kalhoty, které se prodávají s nohavicemi naspodu odřenými, se zase jednoduše brousí kotoučovou bruskou. V dobrých továrnách mají dělníci při téhle práci alespoň roušky.

Určitě byste také nechtěli sešívat poutka na pásek. Dlouhé úzké pásy džínsoviny přivezou k šicímu stroji, který látku dvakrát přeloží a prošije — ostatně podívejte se na svoje kalhoty sami. Výsledek natočí na velký kotouč. Jakmile je kotouč plný, obsluha jej vymění a po celou dobu na celý proces dohlíží. Když dojdou kotouče, převezme si je někdo jiný, kdo je nastříhá na požadovanou délku, další člověk je na kalhoty na šicím stroji přišije.

Istanbulská továrna a dělnice brousící džínsy, archiv autorky.

Tohle je typický výrobní cyklus, vrchol automatizace. Vývoj sofistikovaného automatizovaného systému se totiž ve světě, ve kterém se střihy každého půl roku mění, prostě nevyplatí. A navíc se celý průmysl už dávno přizpůsobil tomu, že šicí stroje šijí jenom rovně.

(Obecně samozřejmě neplatí, že by se stroje při výrobě oděvů nevyvíjely. Například vyšívací stroje je možné programovat. Existují pletací stroje, které beze zbytku upletou jednotlivé díly svetru včetně vzoru tak, že je stačí sešít. A přirozeně existují pletací stroje na ponožky včetně špičky.)

Továrna, která dvojnásobně neexistovala

Svět — a zejména Evropa — ví, že jej obléká jihovýchodní Asie. Tamní produkce má hodnotu přibližně 20 miliard dolarů ročně, 60 % z ní míří do EU. A právě v téhle oblasti vzniká to nejlevnější oblečení, jehož láce je do velké míry způsobená místním zákonodárstvím. Důsledkem ale není jen to, že odsud proudí obrovské množství nekvalitního oblečení. Loni v květnu se zřítila budova v bangladéšské Dháce, ve které bylo pět oděvních továren. Zemřelo více než 1 000 dělníků.

Po Dháce se samozřejmě řada řetězců začala, alespoň verbálně, od takových praktik distancovat. Iniciativa, která chce směřovat část zisku do protipožárních a bezpečnostních opatření, se objevila už pár dní po této tragédii. Má to ale dva zásadní háčky. Prvním z nich se fakt, že ony továrny v Dháce byly nelegální, nemluvě o tom, že tři poslední poschodí budovy byla postavena načerno. A jak chcete kontrolovat továrnu, která de iure neexistuje?

Druhá se jmenuje outsourcing. Když do Bangladéše přijede Evropan zadat práci, dostane se do oficiální továrny, kde je zameteno, kde všichni zaměstnanci mají papíry dokládající, že jim bylo více než patnáct let a kde jsou směny rozepsané po osmi hodinách.

Továrny ale patří místním podnikatelům. Takže když Evropan odjede, začne management přemýšlet, kdo doopravdy vyrobí jakou část oděvu. Kapsičku udělá ten, límce udělá někdo jiný, my to finálně sešijeme.

Stejně tak svým subdodavatelům zadá továrna nejhorší práce, například operace s extrémně hořlavým peřím nebo barvení látek. A ti mohou předat zase dál a dál… až nakonec samotná práce probíhá naprosto mimo jakoukoli kontrolu.

Nedá se tvrdit, že by nebylo možné kompletní výrobní řetězec kontrolovat. Dělá to třeba dánská značka Jackpot. Ovšem cena výsledného modelu je pak několikanásobně vyšší. Skutečnou příčinou enormního tlaku na ceny je přesvědčení zákazníků, že je normální v Evropě prodávat tričko, vyrobené na druhém konci světa, za sto padesát korun. Jedna koruna nákladů v Bangladéši se totiž projeví téměř šesti korunami v evropské prodejně.

Nízká cena práce v Asii je doplněná extrémně vysokou pružností výroby. K tomu, aby bylo oblečení na jarní kolekci na evropském trhu včas, musí být hotové v lednu — pokud se nestihne patřičná loď, továrna posílá zboží letecky, ovšem na vlastní náklady. Takže ve špičce jede výroba nonstop, zatímco v mezidobí nemají dělníci do čeho píchnout. Doslova. A kurzarbeit do jihovýchodní Asie opravdu ještě nepronikl.

Na (c) zapomeňte

Z outsourcingu výroby plyne ještě jeden důsledek. Pokud návrhář své kompletní střihy pošle do továrny v nějaké Bohem zapomenuté zemi, ve které nikdy nebyl a kde se mluví divným jazykem a píše obrázky, dává je tím fakticky volně k dispozici. Pokud jde o velkou a silnou značku, riziko není tak velké, protože může nad továrnou vyhrát. Třeba tak, že jí prostě nezadá příští kolekci. Malý návrhář ale takovou sílu nemá.

K tomu, aby nějaký model byl kopií jiného, musí mít totiž nejen shodný střih, ale i barevnost a použitý materiál. Co z této definice plyne pro autorská práva, je jasné: konkrétní model v podstatě není nijak chráněný. Při kopírování často stačí změnit poměrně drobný detail, nemluvě o situaci, kdy kopie šatů je místo hedvábí vyrobená třeba z polyesteru. Určitou ochranou je právě neúprosný šestiměsíční cyklus, v němž se představují nové modely, nicméně copyright je slovo, které návrháři nepoužívají.

Z toho plyne i to, že firmy navzájem soutěží ve všem jiném než v originálním střihu, protože ten je nejtěžší právně chránit. Prosazují svou značku — a na její ochranu zaměstnávají hejna právníků. Primárně se odlišují používanými materiály, kvalitou zpracování, péčí o zákazníky, marketingem. Ale střihy si návrháři chrání pouze jejich složitostí. 

Máte chuť na oběd zadarmo?

Když je oblečení příliš laciné, nemůže být kvalitní. Potíž je ale v tom, že obráceně to neplatí. Poznat, že tričko nebo jiný kus oblečení je šmejd, není tak úplně jednoduché — i v českých obchodech se objevilo oblečení deklarované jako bavlněné, ve skutečnosti z polyesteru. Dobré víno bez zkušeností také poznáte jen obtížně.

Pár záchytných bodů však existuje. Tričko, které vzniklo za hodně málo peněz, můžete poznat třeba tak, že nemá rovně střižené rukávy. Když při pohledu zblízka uvidíte, že jednotlivé sloupečky látky nejsou rovně ale šikmo, znamená to, že se při střihu šetřilo pár centimetrů látky a tohle slušná značka nedělá. O kvalitě stejně vypovídá třeba pečlivé začištění, péče o detaily...

Určitým vodítkem může být i označení původu, ale tam je situace složitější. Pokud uvidíte Vyrobeno v EU, půjde pravděpodobně o bulharskou produkci a může se stát i to, že Fabrique en France značí, že v Lyonu přišili na hotový model knoflíky. Ale například Italové si značky původu velmi pečlivě hlídají. Mimo Itálii může pocházet jen základní surovina, zatímco kompletní zpracování látky i modelu musí probíhat v Itálii.

Oblečte se do buku

A tím se dostáváme k poslední části skládačky. Výroba a zpracování látek se na rozdíl od šicích strojů vyvíjejí velice bouřlivě. Hlavní slovo při tom má chemie.

Nejtradičnější materiály, ze kterých se látky vyrábějí, jsou přírodní. Vlna, bavlna, hedvábí. V případě bavlny je využití chemie opravdu zásadní: na výrobu konvenční bavlny se spotřebuje přibližně 16 % světové produkce pesticidů, přičemž její výroba zabírá pouhá 2 % zemědělsky obdělávané půdy.

A nejde jen o to, že se ničí půda. Nejlepší bavlna pochází z Egypta. Je jen na vás, chcete-li věřit tomu, že použití ochranných prostředků na plantážích je zcela důsledné. Existují sice iniciativy, které přímo v terénu vysvětlují, že nižší používání pesticidů vede k vyšší ceně výsledné bavlny, ale prosazují se poměrně pomalu. Určitou cestou, jak omezit ekologické dopady, je biobavlna; způsoby, jak ji barvit tak, aby o certifikaci nepřišla, jsou ale velice náročné a drahé.

Kvalitní bavlna má délku vlákna přibližně 1,5 cm, délka vlněného vlákna se měří v několika centimetrech. Jediné přírodní nekonečné vlákno je hedvábné — je přibližně 300 metrů dlouhé a díky tomu má řadu výborných vlastností. K získání hedvábného vlákna je ovšem nutné usmrtit larvu bource morušového, která je uvnitř kokonu. Před nedávnem vznikla iniciativa Mírumilovné hedvábí, která prosazuje zpracování vláken až poté, co se larva vylíhne. To ale znamená, že se larva prokouše kokonem, takže nekonečné vlákno a jeho unikátní vlastnosti jsou pryč.

Kokon bource morušového, kredit: http://e-ucebnice.webnode.cz/news/sitokridli-motyli/

Hedvábné šaty, archiv autorky.

Na trh ale v poslední době neustále přicházejí nové materiály: před pěti lety to například bylo cupro (znovupoužitá celulóza), dnes se objevují i látky vyrobené z bambusu, z cereálií nebo z bukového dřeva. I tady se používá chemie, ale až při výrobním cyklu v továrně. Jako vstupní surovina slouží přírodní materiály, jejichž struktura se na molekulární úrovni rozbije pomocí brutálního chemického postupu (jako jedna z podstatných součástí v něm vystupuje kyselina sírová). Chemie ale z výrobního cyklu nikde neuniká (alespoň v evropských a severoamerických továrnách), takže ve výsledku jde o materiály s velice nízkým dopadem na životní prostředí. A ještě jednu výhodu proti přírodním materiálům nové látky mají: nekonečná vlákna, díky kterým jsou mnohem jemnější než přírodní.

Proč vymřely ostnatky

Barva, případně potisk látky je pro její využití při návrhu modelu naprosto zásadní. Některé barvy se přitom přírodními postupy vyrobit nedají, nebo jen obtížně. Například purpurová červeň — slavnostní barva, symbol králů — se již od dob starých Římanů vyráběla z mušlí ostnatek, které se lovily ve Středozemním moři. Obliba purpuru během baroka ovšem výrazně narostla, což znamenalo vzestup produkce a v důsledku vedlo k totálnímu vybití celé populace ostnatek.

Tizianův portrét papeže Pavla III. naznačuje, kdo byl největším odběratelem červeného barviva, kredit: thor.sead.ufrgs.br

Barvení a dokončování látek (například nemačkavá nebo nehořlavá úprava látky) není nic neškodného ani dnes. Chemické látky, které se při něm používají, jednoznačně škodí přírodě i dělníkům a proto je použití mnohých z nich v Evropě a USA zakázáno. Ano, opět míříme do Číny a jihovýchodní Asie. Tentokrát ale nejen tam. Zatímco mizerná pracovní místa do Asie jen vyvážíme (a utrpět tak může jen naše svědomí), s chemií to není zcela jednoznačné.

Kdyby totiž výrobce přesně dodržel pracovní postup, do obchodů by se dostalo oblečení, ze kterého by všechny škodliviny byly vyplavené. Když si ale koupíte oblečení z nekvalitně zpracované látky, nemalá část chemie, použité při její úpravě, se při praní uvolní do vody, pak odteče do kanalizace a pak do řek. Takže když si přečtete na značkách k ošetřování varování „před použitím důkladně vymáchat ve vlažné vodě“, právě v přímém přenosu vidíte dovoz nebezpečných chemikálií a jejich vypouštění do vody.

Výrobní cyklus látek zahrnuje řadu kroků a jeho kompletní a důsledná kontrola je velice náročná. Pamatujete si, jak Krtek ke kalhotkám přišel? Na počátku je surovina, ta projde přádelnou, poté z vláken vznikne tkanina, kterou je zapotřebí obarvit a upravit. Řada továren, řada subdodavatelů, řada států a legislativy, řada norem a dokladů. A každý článek řetězce snižuje své náklady.

Všechny souvislosti si ale v obchodu s oblečením jen málokdo uvědomí.

Těžko někomu radit, jak se oblékat, Je to velmi individuální a intimní záležitost. Univerzální rada neexistuje. Ale stejně, jako se zajímáte o jídlo, které jíte, zkuste se zamyslet nad oblečením, které nosíte. Odkud pochází použité materiály, kde bylo vyrobené a od koho kupujete.

::


[BUTIK] Prodejna s oblečením pro koncové zákazníky. Své zboží nakupuje přímo od návrhářů, výrobců oblečení nebo velkoobchodníků. 

[COPYRIGHT] Jde o obecný problém copyrightu ve výtvarném světě, ve kterém od původního nápadu až po finální výrobek vede dlouhá cesta. Aktuálně v ČR například probíhá soudní spor o autorství vázy ve tvaru holínky mezi Maximem Velčlovským, který je navrhl, a novými majiteli porcelánky, která je vyráběla a vlastní výrobní dokumentaci. 

[HAUTE-COUTURE] výslovnost

[KREJČÍ] Dokáže vyzkoušený střih upravit pro konkrétního zákazníka, oblečení dokáže ušít i na základě skici nebo donesené fotografie. Oděvy šije individuálně.

[NÁVRHÁŘ] Vytváří nové modely, podle jeho skic vznikají nové střihy. Může šít jen na zakázku, ale může mít i vlastní výrobu. Rozsah výroby se může pohybovat od několika kusů modelu v konkrétní velikosti až po velké série. Typickým prodejním argumentem jeho modelů je kvalita (v jakémkoli významu). 

[PRET-A-PORTER] Francouzsky prêt-à-porter (výslovnost), doslova „připraveno k nošení“, anglicky ready-to-wear. Význam označení je široký, může jít jak o malé limitované série drahého oblečení, tak o běžnou konfekci. Vyrábí se ve standardizovaných velikostech.

[VÝROBCE MÓDY] Modely vyrábí ve větším množství. Nemá vlastního návrháře, pracuje podle cizích návrhů, obecných střihů nebo podle podkladů trendové agentury. Typickým prodejním argumentem jeho modelů je cena. Může prodávat přímo koncovým zákazníkům (obvykle pak jde o řetězec s módním oblečením), butikům nebo i velkoobchodníkům s módou.

 
 
© 067, s.r.o.
Děkujeme všem platícím čtenářům! Umožňují nám a našim autorům vytvářet 067 tak, jak dovedeme nejlépe.