Ukrajina po čtyřech letech konfliktu: děti a válka

„Vypadá to tu krásně a poklidně, že? On potom člověk nečeká, že se taky může něco semlít,“ reaguje komunikační manažerka Lékařů bez hranic Taťjana, když se chci jít projít po vesnici. Pro jistotu ověřuje na základně, jestli to není proti předpisům: neprůstřelnou vestu a helmu mám pro případ nouze připravené v autě, tak bych se od něj neměl moc vzdalovat. Chvilku se domlouváme, co přesně chci na procházce dělat. Slibuji, že nedojdu dál než sto metrů – a dostávám svolení.

Procházím se parčíkem v centru Mykolajivky, nejhezčí vesnice pár kilometrů od linie ukrajinské protiteroristické operace  – tedy od válečné fronty mezi ukrajinskou armádou a vojáky samozvané Doněcké lidové republiky. Kaštanovou alejí projíždí dítě na kole, před krámkem popíjí zavalitý chlapík pivo, po hlavní ulici se prochází pečlivě namalovaná slečna, o pár minut později ji následují husy. Dvě paní, nejspíš máma s dcerou, plejí záhony.

Parku vévodí pomník zalitý sluncem; všude čisto, desítky rozkvetlých záhonů. Stovky květin, které jsou pro obyvatele nesmírně důležité: „V zimě lidé nemají, co dělat, zima je depresivní. Od jara ale můžou pěstovat květiny a zeleninu,“ říkala mi Olga Peršina, psycholožka Lékařů bez hranic, kteří mě na jedno dopoledne vzali s sebou i do terénu.

Příjemný prostor vesnice přitom klame. Prosluněná pole plná vlčích máků všude okolo jsou podminovaná, jediná bezpečná cesta odsud vede po silnici: buď západně, na hlavní tah mezi Mariupolem a Doněckem, nebo východně. „Po pěti kilometrech jsou první zátarasy – a za údolíčkem pak zátarasy opačné strany. Přes tu prohlubeň se ostřelují,“ překládá mi Taťjana vysvětlení   obyvatel, jak daleko jsme od fronty.

Poklidně působící Mykolajivku válka poničila v letech 2014 a 2015, teď už ji ale bezprostředně neohrožuje. Ukrajinské jednotky protiteroristické operace se vzájemně ostřelují s rusko-separatistickými vojáky na protější straně, ale moc velký efekt to nemá, šance prorazit zákopy je na obou stranách minimální. Podrobnější informace poskytuje ukrajinské Ministerstvo obrany: denně dochází k několika zraněním, případně úmrtím. Fotky obětí pak bývají ve východních městech na billboardech společně s vyjádřením díků za obranu vlasti – jinak ale život plyne pokojně dál.

Riziko bombardování sem doléhá jen výjimečně a pro obyvatele znamená hlavně výpadky elektřiny, vody a mobilního signálu. Děti už se dávno neučí ve sklepě školy, ale zpátky ve třídách. V úplném bezpečí ale nejsou: všude možně se prý válí náhodné pozůstatky vojenského materiálu, která lákají ke hraní. Nebezpečná jsou i zbořeniště a ruiny, ze kterých padají trámy a cihly – ty jednoho z žáků místní školy už stály život. Jednalo se o druhou dětskou oběť války v Mykolajivce: první zavraždily šrapnely v době, kdy se bojovalo přímo ve vesnici. Zraněných spolužáků ale bylo víc.

„Děti nepláčou, smějí se,“ vypráví paní učitelka. „Děláme, co můžeme, snažíme se to tu udělat co nejhezčí. Když se na ně podíváte, myslíte, že budou v pořádku? Vidíte nějaké trauma?“ ptá se, když Tatiana zmíní, že nepíšu o válce, ale o psychologii. Nevím to – právě na to jsem se přijel ptát sám.

Post-traumatická stresová porucha

„Slyšíš to hřmění?“ ptá se mě Camilo, se kterým sedíme po večeři na terásce jeho domu: „To je ostřelování na frontě, zvuk se po moři přenáší lépe než nad pevninou, tak ho slyšíme až tady.“ Zatímco mně hukot šrapnelů zní jako vzdálená bouřka, v lidech, jimž výbuchy zničily domy a zabily příbuzné, vzbuzuje úzkost. I z třicetikilometrové dálky, i po třech letech života v bezpečí Mariupolu.

Camilo Garcia je manažer psychologické péče Ukrajinské mise Lékařů bez hranic – a taky zkušený psycholog, kromě praxe specializované na schizofrenní pacienty za sebou má i humanitární akce po zemětřesení v Mexiku a válce v Sýrii. Sedíme spolu na dvorku jeho dočasného domova v Mariupolu, půlmilionovém přístavním městě na pobřeží Černého moře, odkud každý den řídí činnost pěti psycholožek, které pomáhají léčit oběti války v okolí fronty.

Psychické následky válek zná medicína už dávno. “Melancholie, neustálý stesk po domově, narušení spánku nebo nespavost, slabost, ztráta chuti k jídlu, úzkosti, bušení srdce, ztrnulost a horečka,“ vyjmenoval v roce 1678 švýcarský armádní lékař časté obtíže vojáků. Dnešní psychologie operuje s pojmem post-traumatická stresová porucha, jíž vědci intenzivně zkoumají od doby, kdy Američany pobouřila vlna problémů, se kterými se potýkali veteráni z Vietnamu.

Traumatické události, které člověk prožije, se mu „vyryjí do mozku“. Neurony oblastí signalizujících nebezpečí potom reagují na jakoukoli spojitost s traumatem přehnaně – takže o něm člověk často nemůže ani přemýšlet nebo mluvit, protože má „zablokovaný“ přístup do vědomí. Právě přemýšlení a mluvení je přitom zásadní pro uzdravení, protože si člověk díky tomu na biologické úrovni ujasní, že už mu nebezpečí nehrozí a přestane na něj reagovat panickými atakami, flashbacky nebo nočními můrami. PTSD je tak začarovaným kruhem neustálého připomínání prožité hrůzy, která opakovaným spouštěním panické reakce pořád znovu upevňuje spojení mezi vzpomínkami a nebezpečím.

Zároveň v těle bývá trvale zvýšená činnost systému zodpovědného za bdělost vůči hrozbám. Člověk je neustále ve stresu, což se projevuje i na biologické úrovni: špatně spí, špatně tráví, má zvýšenou zánětlivost a tím i náchylnost k řadě somatických nemocí. Neustálé napětí vede ke špatnému soustředění nebo neschopnosti emočně se naladit na ostatní lidi. Nejedná se přitom o nějakou naivní psychologickou metaforu: při komunikaci blízkých lidí skutečně dochází k synchronizaci nenápadných dějů v těle, třeba mikrotřesu prstů nebo rytmu vln v mozku.

Takové vyladění druhého přitom potřebují zejména děti, aby cítili, že je rodiče chápou, že jsou schopní rozeznat jejich potřeby. Právě na neschopnost cítit jakékoli emoce ke své novorozené dceři si stěžoval jeden z prvních klientů Kalyny Kardash, kanadské novinářky a odbornice na Ukrajinu a Moldavsko, jejíž organizace Hero‘s Companion v Kyjevě trénuje psy, kteří pomáhají traumatizovaným veteránům se uzdravit. Dovedou například rozpoznat noční můru a člověka vzbudit, nebo vycítit přicházející panickou ataku a svého pána uklidnit, ještě než se rozvine. Těžiště jejich práce ale tkví ve zklidňování a pomáhání navázat vztahy s ostatními. Při kontaktu se psy se totiž v mozku vylučuje oxytocin, který člověka pomáhá zklidňovat. Ještě důležitější je ale jejich sociální role: pro traumatizované lidi totiž bývá typická uzavřenost, neschopnost vnímat vztahy s jinými lidmi jako smysluplné a příjemné.

„Lidé, kteří nejsou schopní si vytvořit vazby k ostatním lidem, se pořád umí přiblížit ke psům – protože psy vnímáme jako bytosti, které nás nesoudí. Jeden veterán o nich řekl, že si nenasazují masky. Jsou nestranní a přijmou vás, ať jste na tom jakkoli. Můžete jim říct cokoliv, třeba miluju tě… Psi veteránům pomáhají znovu si vytvořit vztahy, nejprve se psy a potom s ostatními lidmi – což je klíčové pro jejich psychosociální uzdravení,“ vypráví Kalyna.

Ve válce bojovalo přes tři sta tisíc lidí – a asi třicet procent z nich trpí nějakými následky traumatizace. Závažnost problému lze demonstrovat počtem sebevražd: zatímco po návratu Kanaďanů z Afghánistánu vzbudilo pohoršení asi sedmdesát veteránů, kteří se sami zabili, na Ukrajině už jich je přes tisíc, popisuje situaci Kalyna.

Když ji prosím o příklad konkrétních lidí, vypráví o klientovi, který byl krátce po vypuknutí povstání v Donbasu byl jako policista uvězněn. „Během měsíců v zajetí ho ukrajinští „separatisté“, které podporují, organizují a řídí a ruské tajné služby a standardní vojenské složky, mučili metodami, které si nezadají s nacistickými zvěrstvy. Stopy po mučení má na těle ještě po letech – a takových případů jsou stovky. Nemůžu o tom moc mluvit, ty informace je v současné době zapotřebí zachovat v utajení,“ dodává Kalyna, když se vyptávám na podrobnosti.

Mučení v minulých letech zmiňovaly i zprávy Human Rights Watch. Pod příslibem anonymity prosím o komentář zahraničního pracovníka mezinárodní organizace, který má přístup k neveřejným informacím: je možné, že separatisté mučí stovky vězňů? „Nevím, do zařízení separatistů nikdo nemá přístup – a v takové situaci nelze vyloučit nic. Osobně bych tomu spíš věřil, mluvil jsem s lidmi, kteří to zmiňovali – ale v jakém rozsahu se to může dít, nemám ponětí.“

Trauma v post-sovětském kontextu komplikuje ještě i stigma, které se váže k psychologii – a obliba alkoholu. Právě závislosti se totiž velmi často váží k post-traumatické poruše: člověk, který se kvůli prožitým traumatům nemůže uvolnit, užívat si kontakt s blízkými lidmi a žít normální život, často prázdnotu a bolest tlumí návykovými látkami. „Když nás bolí zub, jdeme k zubaři – ale pokud nás trápí psychiatrické symptomy, koupíme si láhev vodky,“ komentoval v jakémsi článku situaci jeden ukrajinský armádní psycholog.

S myšlenkou na agresivitu a opilost, kterou bych očekával ve vesnicích okolo fronty, se ptám na zkušenosti Camila. „V některých vesnicích před naším příchodem vůbec neznali služby související s duševním zdravím, nevěděli, jak psychologie pracuje, přetrvával sovětský pohled na psychologa jako člověka, který umí číst myšlenky a manipulovat lidmi,“ popisuje.

Při zmínce o alkoholu ale zavrtí hlavou:  „Nejčastější a nejsnadnější cestou, jak se vyrovnávat s takovou situací, by skutečně obecně bylo užívání návykových látek. Ale ve většině vesnic zůstávají hlavně senioři. A pro takovou babičku není obvyklé, aby začala užívat alkohol. Spíš to začne pobolíváním, bolestmi: psychosomatické potíže jsou druhou nejčastější diagnózou, kterou definujeme jako medicínsky nerozeznatelné somatické symptomy. Přijdou k lékaři, že je bolí záda, nemohou spát, trpí bolestmi žaludku a mají vysoký tlak. Lékař je vyšetří, a pokud zjistí, že je všechno v pořádku a víceméně v limitech, řekne: Vyšetřil jsem vás – a z mého pohledu je všechno v pořádku. Ale pokud lidé prožijí návaly stresu v souvislosti s ozbrojeným konfliktem, je docela normální, že kvůli všem těm věcem, které se dějí, mají somatické problémy. Možná byste si chtěla popovídat s psycholožkou, která by vám to vysvětlila lépe… Díky tomuto systému doporučení je pro ně snadnější se k nám dostat. Když potom vidí užitek, jaký ze sezení mají, zůstanou.“ 

Peníze, nebo trauma?

Nejde přitom jenom o trauma. „Na počátku každého konfliktu dochází k nárůstu psychologických problémů. Nejčastější je vysoká úzkostnost, případně i trauma, pokud jsou lidé situaci sami vystaveni. Na začátku zatím nemůžeme mluvit o post-traumatické poruše, protože se zatím jedná o bezprostřední reakci na trvající stres. Často se setkáváme s truchlením, protože mnozí lidé ztratili své příbuzné. Potom se situace pozvolna mění a narůstá úzkost, která je v současné době na našich klinikách nejčastějším problémem,“ vysvětluje Camilo.

Problémy některých lidí můžeme pochopit i z bezpečí českých měst a vesnic. Představte si vesnici u moře, ve které obyvatelé investovali svou práci a peníze do stavby levných ubytoven pro turisty – a pak území zabrali vojáci. Většina z nich možná odjela docela slušnými auty – ale přišli úplně o všechno. Na úpadek si koneckonců stěžují i lidé v Berdjansku, přímořském letovisku, které od války zůstávalo v bezpečné vzdálenosti. Do roku 2014 město bývalo plné ruských turistů, kteří teď nejezdí. A kdo jiný by se jel koupat daleko na východ od Krymu?

Jiné příběhy jsou ale daleko tragičtější. S některými pacienty je obtížné pracovat, protože zůstávají uzavření v jakémsi stavu přežívání, vysvětluje mi Camilo. Když se ptám, jak si takové přežívání představit, vypráví mi o jednom z pacientů:

Představte si muže přes sedmdesát let, který přišel a řekl: „Nemám ponětí, co pro mě můžete udělat. Měl jsem tři děti: jedno z nich je pryč, další dvě zabili; sebrali mi dům, šaty, všechny věci. Nemám jídlo; býval jsem bohatý – a nezbyla mi jediná slepice. Nemám budoucnost, nemám minulost. Jsem ve stavu přežívání. Každý den vstanu a doufám, že… vlastně nevím. Nechci se zabít, o na to nepomýšlím – ale… Cokoli uděláte, cokoli řeknete, stejně to nepomůže.“

Jako psychologové víme, že vždycky existuje cesta, jak něco změnit, vyrovnat se s něčím. Bez ohledu na věk, bez ohledu na podmínky. Takže místo toho, abychom se pokoušeli vyřešit všechno, budeme postupovat den po dni. Konkrétně v případě tohoto muže řekneme: „Možná vám dnes pomoct nemůžeme. Možná se nám to nepovede. Ale možná to můžeme zkusit zítra zase znovu. Budeme tady, budeme vás podporovat, budeme s vámi. Takže pokud nám chcete dát šanci ještě zítra…“

„Ano, přijdu. Byť toho moc nezmůžete,“ odpověděl. A přišel. Znamená to, že stojí o nějakou pomoc, o nějakou změnu, o něco jako „zkusme, co se dá dělat“.

Dům, peníze ani děti mu samozřejmě vrátit neumíme, to víme. Ale je možné uvažovat dopředu: teď jste, kde jste, žijete tady, a tohle jsou zdroje, které máte. Tak s tím pojďme něco udělat. Pokud to znamená začít znovu, začněme znovu. Pokud to znamená něco nového, udělejme něco nového.   

Řešení traumat a bolestí je jako kopání základů: čím důkladněji je vyhloubíme, tím lépe se nám pak bude stavět – ale samotným kopáním základů žádný dům nevyroste. Aby člověk mohl zapomenout křivdy a hrůzy, potřebuje budoucnost, naději. Jestli se citovanému pánovi podaří být znovu šťastný, závisí hlavně na jeho osobních vlastnostech. Na společenské úrovni je ale zásadní poskytnout co nejpřívětivější prostředí, ve kterém mohou lidé znovu budovat, znovu mít pro co žít.

V čem takoví lidé nachází útěchu? „U blízkých lidí, rodin, pobytem v přírodě – a u humanitárních organizací. Nejedná se o příběhy jednotlivců, ale rodin. Některé je dokonce sbírají a zapisují pro další generace,“ popisuje mi své pacienty terapeutka Olga Peršina. O moc víc toho zatím v nabídce není.

Za duševním neštěstím a špatnými možnostmi k řešení obtíží zaviněných válkou se skrývají docela pragmatické důvody.

V městečku Hranitne je tři roky po eskalaci konfliktu největším problémem topení, popisuje mi na základně Lékařů bez hranic psycholožka Elena Pylajeva vesnici, ze které se zrovna vrátila. „Dneska jsem pracovala se ženou, která žije v pobořeném domě, s rozbitou střechou, vymlácenými okny. Do jednoho z nich si místo skla naskládala cihly, protože se tak cítí bezpečněji než za sklem, které by se v případě výbuchu mohlo roztříštit. Mnozí pacienti žijí v domech, které v zimě nemůžou vytopit, protože s konfliktem ustaly dodávky uhlí, takže by teď měli topit jen dřevem. Toho ale není dostatek, protože ve velkých domech postavených pro celou rodinu zůstali jen osamělí důchodci. Jejich největší starostí je přitom příští topná sezóna a dřevo. Následují deprese – a strach z ostřelování, které poslouchají každý den. Vyjdou se podívat, jak moc blízko se odehrává, někteří se schovávají uvnitř, jiní se zase cítí víc v bezpečí venku… Pořád si připadají ohroženě.“

Zásadní roli hraje i osamělost. V Hranitném žijí lidé různých národností, Tataři, Rusové, Ukrajinci – a nejsou si jisti, jestli si můžou vzájemně věřit, takže spolu raději nemluví. „Přišel silný muž – a dostal záchvat pláče, protože nemá nikoho, komu se svěřit. Lidé jsou izolovaní a pod stresem,“ vypráví Elena o své dnešní práci. Okamžitě ale dodává, že se nejedná o to, že by je dělil nacionalismus – byli ale zvyklí se stýkat v národnostních skupinách, které si udržovaly různé kulturní zvyklosti.

V Mykolajivce je pak nejzásadnějším problémem práce. Zemědělci nemohou hospodařit na podminovaných polích, místní továrnu na masné výrobky zavřeli – a čtyřicet kilometrů vzdálený Doněck, kde pracovala podstatná část obyvatel, je na druhé straně války. Pobořené domy tak obyvatelé opravili, ale spousta jich zarůstá křovím. Mnohé rodiny odešly před válkou nebo během ní. Další později, za prací.

Kdo uteče, prohrál

Vyhráno nemá ani milion a půl vnitřně vysídlených obyvatel. Průměrný příjem na jednoho člena uprchlické domácnosti se podle zprávy EU a ukrajinských úřadů za poslední rok dále snížil na dva tisíce korun. Sociální dávka pro uprchlíky činí necelé čtyři stovky měsíčně pro práceschopné a dvojnásobek pro děti nebo důchodce. Rodina se třemi dětmi a nezaměstnanými rodiči tak dosáhne na pomoc odpovídající průměrné garsonce v paneláku včetně plateb za energie zhruba ve výši jedné minimální mzdy. Většina z nich přitom dřív bydlela ve svém a nájem neplatila.

Téměř pětina z nich má problém nakoupit jídlo, více než polovina nemá na oblečení a další nejběžnější potřeby. 28 % lidí si musí peníze na živobytí půjčovat; stejné procento nemá na zdravotní péči. Z více zdrojů se dozvídám, že právě uprchlíci jsou na tom nejhůř. O ty, kdo zůstali na venkově, se prý stará široká škála aktérů od humanitárních organizací po ruskou mafii, která do své sféry vlivu údajně dodává potraviny – ale z těch, kdo uprchli, jsou bezejmenní obyvatelé měst, která neznají. A situace se podle zpráv mezinárodních organizací pomalu zhoršuje.

Ve své praxi vidí zhoršení situace i Elena: „Zemědělci a farmáři všechno rozprodali a utekli. Teď jim ale dochází peníze, chtěli by se vrátit a začít budovat znovu – jenže nemají za co. Někteří dospělí lidé tak přežívají z důchodů svých rodičů.“ Když se ptám na konkrétní částky, ze kterých důchodci vyživují sebe a své blízké, nikdy se ani nepřiblíží dvěma tisícům korun – většina lidí mluví o dvanácti, třinácti stovkách.

K finančním problémům se přidává ještě diskriminace, doplňuje Camilo: „V Mariupolu slyšíme totéž, co v Evropě o syrských nebo afrických uprchlících, co v USA o Mexičanech: přichází sem, užívají naše zdroje, možná nám vezmou práci, říkají.“

„Zásadní je i posílení zdravotní péče, proto také Lékaři bez hranic působí i na třech místech přímo v Mariupolu,“ dodává. Ukrajina je známá nejvyšším výskytem HIV v Evropě – a potřebuje bezpečí, investice do prevence a infrastrukturu, která umožní mrazit krevní vzorky testovaných lidí a odesílat je do laboratoří, jako před válkou. Šíří se tuberkulóza. Žloutenka. A další nemoci. Pro běžného člověka to znamená další ohrožení, další strach. Zdravotní péče by měla být zdarma – ale specializovanější pracoviště často nejsou dostupná.

Nejhorší je situace v DLR: léky tam stojí asi dvojnásobek obvyklé ceny a separatisté nepodporují činnost humanitárních organizací, které tak pracují téměř výhradně na západní straně fronty. A problémy v Doněcku zdaleka nemají jen nemocní. Úřady v Mariupolu nabízí „svatbu na počkání“, protože v separatistických územích se neoženíte a nevdáte – a pokud ano, mimo Rusko a Podněstří váš sňatek neexistuje. Totéž platí i o studiu. „V Doněcku zůstalo pár vysokých škol – jenže diplom bude opět uznávat jen Podněstří, pochybuji, že by platily i v samotném Rusku,“ říká Olena Tančyk, docentka na Doněcké státní univerzitě managementu, která roku 2014 přesídlila do Mariupolu.

Ona sama vypadá šťastně. Do Mariupolu se odstěhovala počátkem konfliktu, kvůli pravidelnému ostřelování jejího doněckého domova. Původně na pár týdnů, než se situace vyřeší. „V prvních měsících jsem si každý týden balila věci, že se vrátím – ale z Doněcka jsem pokaždé rychle odjela zase zpátky do Mariupolu,“ vypráví. Dnes už o návratu ale nepřemýšlí. Mariupol jí sice pořád připadá trochu malý a provinční, ale už tu zapustila kořeny: má čtyři práce, známé – a v Doněcku by sice snadno našla práci, ale neumí si představit, kdo by ji z neuznávaného teritoria zval na zahraniční konference. Navíc si není jistá, co by si o ní řekli bývalí kolegové, když odjela.

Problematický pro ni je kontakt s rodiči: naposledy jsem se za nimi do Doněcku dostala loni v říjnu. Přes armádní stanoviště trvá cesta celý den, navíc je drahá. Pro rodiče přitom cesta za ní nepřipadá v úvahu vůbec: celý den v autě by nezvládli, hodiny čekání na kontrolních stanovištích bez vody, stínu, s příšernými záchody… „Navíc v Doněcku není benzín. Táta čekal před pumpou přes dvě hodiny, aby se na něj dostalo – takže se snaží auto užívat co nejméně. A šlo by to autobusem…ale s opakovanými přestupy, nic pro staré lidi,“ dodává.

Rodiče v Doněcku zůstali z pragmatického důvodu: mají tam byt – a mariupolský nájem by z důchodu nezaplatili. Z podobných důvodů zůstávají v Doněcku i další rodiny. Řada emigrantů se také do Doněcka vrací: kvůli bydlení nebo práci. Nejedná se přitom o nic příjemného: „Město se změnilo, když jedu za příbuznými, lidé jsou jiní, změnily se jim obličeje. Bývalo to moderní intelektuální město s mnoha projekty a bohatým vývojem – a válka lidem nasadila masky, už nejsou otevření, neusmívají se. A nikdy nevíte, jestli jste v bezpečí: ti ozbrojení lidé, kteří si říkají separatisté, jsou velmi neorganizovaní, a když je vidíte procházet se samopaly, nikdy nevíte, co od nich můžete čekat,” vypráví Olena o pocitech, které podle zpráv mezinárodních organizací sdílí většina obyvatel.

Olena se svým vzděláním, zkušenostmi a plynnou angličtinou zdaleka nepředstavuje všechny lidi, kteří z Doněcku uprchli. Camilo mi vypráví o důchodcích, kteří zbyli v jedné z ostřelovaných vesnic poté, co mladí odešli:

„Jedna žena mluvila velmi konkrétně. Pokaždé zmiňovala, že pro ni všechno začalo 11. března 2015: to byl den, kdy se všechno začalo měnit. Tehdy zjistili, že se nějaký střet odehrává poblíž – a že se boje přesunou i do vesnice. V určitou chvíli se začalo ozývat ostřelování, takže se většina obyvatel schovala do sklepa. Očekávali katastrofu, mysleli, že celou vesnici srovnají se zemí.

Nemluvím přitom o rodinách, ale hlavně o lidech nad šedesát let. Utekli do sklepů, kde zůstali asi týden. Protože pro ně bylo nebezpečné se vrátit, museli týden přežít s tím, co měli ve sklepech. Když se dostali ven, vojáci jim řekli, že musí město opustit, protože je pod palbou a přesunula se tam linie fronty mezi vojsky. Nemohli tomu uvěřit, ale rozhodli se utéct do bezpečí. Vzali si pár věcí a utekli – myslíce si, že se snad situace za pár dnů, případně týdnů uklidní a oni se v pořádku vrátí domů.

V té samé vesnici žil i muž, který v jednu chvíli vyšel ze sklepa – a vojáci jej začali vyslýchat, jestli nepatří k povstalcům. V tu chvíli se spustilo ostřelování, které ho zranilo na hlavě. Když se probudil – pokaždé připomínal, že ho probudil sousedův pes – chtěl si vzít z domu na cestu nějaké věci. Řekli mu ale, aby odešel hned. Bránil se, že má v domě všechny věci, celý svůj život, dokumenty – ale voják mu odpověděl, že to chápe, ale že musí odejít okamžitě, jinak nepřežije. Takže si nemohl vzít ani nejzákladnější osobní věci, ani doklady. Prostě se zvedl a odešel.

Tito dva lidé přitom reprezentují většinu obyvatel vesnice. Odešli s tím, že se vrátí – uběhly ale víc než tři roky a oni se zpátky nikdy nedostali. Čekali, až konflikt skončí, což se ale nestalo. Doufali, že jim někdo umožní jít domů, že tam mají všechny své věci, ale vojáci jim řekli, že je vesnice celá podminovaná a není to možné.

Z důchodu platí bydlení, od nějakých charit dostali oblečení, od jiných jídlo, někteří mají příbuzné, kteří jim posílají peníze nebo je občas navštíví – ale situace zůstává prekérní. Někteří z nich žijí v místnosti po osmi. Osm starých žen v jednom pokoji. Jiní žijí v soukromých domech nebo bytech, liší se to člověk od člověka. Někdo mladší by si asi našel práci a začal znovu – mluvíme ale o šedesáti-, sedmdesáti- i osmdesátiletých lidech, kteří prožili celý svůj život ve svém domě, žili celou dobu pro své věci, své peníze, zahrady, cokoli měli… A jednoho dne někdo přišel a řekl: „jděte pryč a všechno to tu nechte.“

Nejzranitelnější jsou přitom právě staří lidé – pro které má konflikt ještě jednu dimenzi, zamýšlí se Camilo: „Začínat znovu je pro ně nesmírně obtížné, zůstávají uvěznění uprostřed konfliktu. Někdo přijde a řekne, že jejich svět už neplatí – a oni zůstávají někde mezi tím, co bylo, a tím, co bude. Patří k jinému stylu myšlení, jiné organizaci společnosti.“  

Terapie dětí, které prožily válku

Co takové situace udělají s dětmi? „Některé mají problém s řečí, s výslovností, třeba vůbec nemluví. A obecně jsou děti agresivnější a v některých případech vypuká na školách šikana. Jiné děti je zesměšňují, oni je začnou bít – a pokud se ostatní brání, vypukne rvačka,“ popisuje Elena Pylajeva. Na žádost ředitelů škol Lékaři bez hranic pořádají ve dvou vesnických školách pravidelné skupinové terapie a na jednu mě vezmou s sebou.

Po bezpečnostním briefingu se oblékáme do bílých rozlišujících vest a nasedáme do označeného auta. Dvěma vojenskými stanovišti projíždíme rychle, bez většího zájmu vojáků: Lékaře bez hranic už znají. Hlavní tah mezi Mariupolem a Doněckem lemují billboardy: nerozumím, čeho se týkají, ale data prozrazují, že jsou aktuální. Po hodině dojíždíme do cíle a vcházíme mezi bandu školáků prvního stupně: ze stovek jich zbyly jen desítky, ostatní děti se odstěhovaly do bezpečí.

Na začátku všichni organizovaně křičí – a to co nejhlasitěji. Odreagování se, vybití emocí, výborný začátek terapeutčiny práce. Traumatizované děti se buď uzavírají nebo bývají agresivní: trauma vede k neschopnosti navazovat kontakt s ostatními. A kde není komunikace, tam se dříve nebo později objeví agrese, vysvětluje mi později Camilo. Křičet a mlátit kolem sebe je ta úplně nejzákladnější forma komunikace, žádosti o pomoc, kterou zvládají už malé děti. Pokud ostatní selže, vrátíme se k tomu nejzákladnějšímu. 

Křik pomůže naladit se s ostatními na stejnou vlnu jak těm uzavřeným, tak těm, kdo přetékají energií – a děti si je zjevně užívají. Jen chlapeček s New Yorkem na tričku si při křičení si zacpává uši a krčí se vedle učitelky. Jestli je vystrašený kvůli válce, neumí říct nikdo: nevíme, jak by se měl, kdyby války nebylo. Určitě by ale měl lepší možnosti péče. Hrůzy války zdaleka nespočívají jen v akutním ohrožení, ale také v dlouhodobém rozkladu všeho, co dítě potřebuje. Líp by se nejspíš měli chlapečkovi rodiče; možná by na něj měli víc času, víc by se mu věnovali, možná by potřeboval – a obdržel – psychiatrickou péči. Do kompetence Lékařů bez hranic spadá zotavování se po válce, ale obvyklá psychiatrie už nikoli, nemohou ani oficiálně stanovit diagnózu. Na což nedávno narazili v případu zjevně autistického chlapce ve vesnici o kus dál: kde v rozstřílené vesnici seženete odborníka na autismus?

Děti dokřičí, dostanou papírové ubrousky – a každý na ně krasopisně píše, co si nejvíc přeje. „Psa, auto, motorku, být superman,“ vykřikují. „Mír – a k moři,“ odpovídají paní učitelky. Každý pak své přání zmuchlá do kuličky zabalí do dalšího ubrousku – na který napíše, co by mohl pro splnění svého snu udělat. Kuličky obou ubrousků balí do hadříků a pomocí provázků z nich vytváří barevné bábušky, s nimiž se po dvou hodinách slavnostně vyfotí.

Co vypadá jako náhodná zábava, má ve skutečnosti hluboký psychologický podtext. I u dospělých je při terapii užitečné soustředit se na sny, touhy a cíle, aby si člověk připomněl, že má proč žít, za co bojovat – a myslel na něco pozitivního, co ho odvede od traumat minulosti. Zároveň je dobré si uvědomit, že je pro to možné něco udělat, že se člověk může něčemu věnovat. Člověk získá naději – a také nějakou činnost. Proto také dospělým pomáhá pěstovat květiny, vařit, vytvářet hezčí okolí: protože mají co dělat. „Terapii prací“ znali už němečtí psychiatři za první světové války – aktivní činnost je základem zdraví.

Následuje volná zábava: některé děti se projíždějí na kolech, další předvádí, do kolika umí napočítat v angličtině. Chtějí se fotit – ale bez povolení rodičů můžu pořídit jen snímky bez rozlišitelných obličejů. Společně s rozesmátými kluky se tedy raději snažíme opravit rozbité kolo. Ten s New Yorkem na triku se k nám ale nepřidá. Bloumá po obrubníku tam a zase zpátky, a když za ním přijdu já, otočí se a odkráčí pryč.

Nemůžu si nevzpomenout na sedmiletého chlapce, o němž mi vyprávěla Kalyna. Také byl zamlklý a s nikým nemluvil – proto mu také přidělili terapeutického psa. Když měl terapeutovi popsat svůj výtvor z modelíny, řekl: „Tohle je Petr, který se chystá zabít Andreje: utrhnout mu hlavu a vyříznout srdce.“ Podobně morbidní byly i sny, které se mu zdály: kamarádi umírali rozježdění autem, hození do studny nebo rozsekaní na kousky. Nakonec psychologové zjistili, že během ostřelování musel z domu vytáhnout zakrvácenou sestru.

Mladší děti válku moc nevnímaly, říká mi potom paní učitelka, při bombardování plakali až ti starší, kteří částečně chápali, co se děje a báli se o rodiče. Úzkost malých dětí se neodvíjí od světa okolo – ale od bezpečí, které jim poskytují dospělí. „Mám pocit, že se děti chovají podle mě: pokud se směju, smějí se také,“ dodává.  

Totéž mi pověděla i profesorka Ester Cohen, která se v Izraeli zabývá terapií těch nejmenších obyvatel měst ostřelovaných z Gazy: „U batolat je zásadní, že o tom nemohou mluvit. Jazyk se pořád vyvíjí – a dítě neví, co se děje, politicky, sociálně. Vidí, jak se tváří rodiče, rozpoznají jejich emoční stav, to je pro ně zásadní vodítko. A pokud ne rodiče, tak jiní pečovatelé – ošetřovatelé, učitelé… Opakovaně se ukázalo, že je zásadní právě reakce rodičů na takové situace. Nejen k dítěti, ale i jejich chování mezi sebou. Jejich vědomí, že je dítě pozoruje, je velmi důležité: uvědomovat si, jak to může ovlivnit jeho budoucnost, jeho duševní zdraví. Řekla bych, že je důležitější, jak něco vnímají rodiče, než co se děje objektivně.“

„Úzkostná máma znamená úzkostné dítě,“ shrnuje Elena Pylajeva. Potkává se i s desetiletými dětmi, které jsou bez maminčiny přítomnosti nervózní. Stejně jako Ester Cohen u batolat, i ona pak pracuje s oběma, matkou i dítětem, aby se naučili fungovat líp.

Děcka z Doněcka

Po návratu do Mariupolu se potkávám s dětmi, které ze zasažených oblastí odešly.

„Táta pracoval v Mariupolu a my s mámou jsme žily v Doněcku. Jednou ale už bylo bombardování moc zlé, se všemi sousedy jsme se seběhli ve sklepě – a nakonec odjely za tátou. Musely jsme tam ale všechno nechat, aby nás pustili přes kontrolní stanoviště,“ vysvětluje mi s pomocí učitelky asi třináctiletá blondýna. O něco mladší kluk odjel taky jen s mámou – ale táta naopak zůstal ještě dva roky v Doněcku, aby ohlídal dům. „Byl tam chaos a všechno by rozkradli,“ říká.

Sedíme v parku na prázdninovém kempu angličtiny. Když se učitelka zeptá, kdo je z Doněcka, zvedá ruce téměř polovina z dětí. Ptám se, jaké pro ně bylo z Doněcku odjíždět. Těžké, ozývá se ze všech stran. Učitelka vyvolává ještě jednu studentku, ta chvíli hledá vhodná slova, ale nakonec také skončí u pouhého „difficult“, byť je vidět, že by toho ráda řekla víc. Mariupol je sedmým městem, kde žije. Většina dětí se stěhovala opakovaně: nejdřív do bezpečí – a potom tam, kde rodiče našli práci.

Na samotném stěhování toho moc traumatizujícího není, ale je to jeden z milionu faktorů, které přispívají ke stresu – a přitom se vůbec nemusí jednat o válku. I v úplně civilních situacích u dětí někdy například spouští obsedantně-kompulzivní poruchu.

„Vezmete dítě v rané fázi vývoje, které prožilo ozbrojený konflikt, válku – a umístíte je na místo, které vůbec nezná, mezi naprosto cizí lidi. Kteří jsou někdy navíc vůči dětem nepřátelští. V jejich životech se odehrávají obrovské změny, obrovská negativní dramata – což je pro dítě zhoubné,“ vysvětluje Kalyna Kardash. Když se ptám později Camila, je optimističtější: „Pokud si děti hrají, znamená to, že se přizpůsobují. V táboře v Sýrii jsem první měsíc děti venku vůbec neviděl, bály se a zůstávaly ve stanech. Děti se se změnami smíří lépe než dospělí.“

A další stresory přináší velmi časté rozdělení rodin: táta pracuje v Moskvě, máma v Kyjevě a syn žije u čerstvě ovdovělé babičky, vyprávěli mi o jednom z takových příkladů humanitární pracovníci. Opět se nejedná o nic, co by samo o sobě vyvolalo patologii – ale o další drobnost, která může nalomit štěstí a zdraví.

Chybí nám bývalá škola, kamarádi, se kterými často nejsme vůbec v kontaktu, říkají děti. „Nemůžu se s bývalými spolužáky spojit, protože užívají VK,“ vysvětluje jeden z kluků. Ruskou sociální síť VKontakte, jejíž obliba je v postsovětských zemích srovnatelná s Facebookem u nás, ukrajinská vláda nedávno zakázala a zablokovala, kvůli omezování ruského vlivu v zemi. Ukrajina tak přešla na Facebook, zatímco separatistická území zůstávají na VKontakte.

Zákaz ale je možné obejít, připomíná někdo jiný technologii VPN. „Já s nimi ale vlastně mluvit nechci,“ doplňuje kluk. O slovo se hlásí jedna ze spolužaček: „Myslí si o nás, že jsme…“ hledá ve slovníku správné slovo. „Považují nás za zrádce, že jsme před nebezpečím utekli.“

Učitelka nabízí příležitost pro poslední komentář k tématu, než se vrátí k výuce. Slovo si bere opět blonďatá slečna: „A taky je důležité vědět, že z Doněcka odešli ti, kdo mohli, kdo na to mají. Lidé, kteří tam zůstávají, možná vůbec zůstávat nechtějí, ale jen nemají kam odjet.“

Chvíli se učí slovíčka, potom mě zvou k zapojení do jakési ukrajinsko-anglické hry. Prohrávám na celé čáře. Děti vypadají v pohodě, stejně jako celý Mariupol: běžné půlmilionové město postsovětského stylu, trochu to v něm páchne z továren i špíny – ale pokud se večer zastavíte v parku na veřejné promítání a cestou do hotelu s výhledem na moře projdete přes zalidněný centrální bulvár, válku vám nebude připomínat vůbec nic.

Ba naopak: po roce 2014 se tu s příchodem vojáků a zesílení policie zásadně snížila kriminalita a přišel boom kulturních a vzdělávacích grantů zahraničních neziskových organizací, pochvalují si někteří místní obyvatelé. Jenže to není všechno. „Je to všechno velmi těžké. Slibovali mi, že tu budeme tak dva měsíce, a už tu jsme tři roky. Opravdu chci domů! Mariupol se snaží, opravdu se snaží. Konají se tu různé akce, pro mladé i pro starší lidi. Mariupol není špatné místo, ale domov pro mě znamená všechno. Děkuji!“ uzavřela svůj vzkaz anonymně nahraný na diktafonu Asa, která z Doněcka utekla v sedmé třídě.

Problém není v rozbitých domech, ale v rozbitých životech. Asa se bojí o své kamarády, kteří zůstali v Doněcku. Základní potřebou dětí je bezpečí a spokojení rodiče a primárním problémem rodičů v současné době není přímo válka, ale její důsledky. „V některých oblastech, kde pracujeme přes dva roky, jsou lidé co do duševního zdraví už možná v pořádku, ale nemají peníze, nemají práci, nedostanou se za rodinou a podobné věci,“ dělí se o svůj názor Camilo.

Válka a nenávist

„Moje vnučka slouží v armádě,“ chlubí se starší paní na víkendovém kurzu angličtiny pro veřejnost na jedné z místních univerzit. Někteří lidé mají v autech a kancelářích dvojice vlajek, vedle té ukrajinské i hvězdičky Evropské unie, a jako problém vidí „separatisty“ a „Rusy“. Oba pojmy přitom volně střídají a těmi „Rusy“ zjevně myslí vojáky Ruské federace bojující proti ukrajinské armádě, ne své spoluobčany ruské národnosti.

Setkávám se ale i s opačnými názory. „Jsem Rus a mluvím rusky, tak by mi připadalo nejlogičtější následovat Krym,“ vysvětluje mi plynulou angličtinou asi pětadvacetiletý kluk, který mi zakázal uvést i jen křestní jméno. Jedním dechem dodává, že Putina nesnáší stejně jako Porošenka. Seznamujeme se v noci na baru, když spolu zachraňujeme oběti rvačky kvůli blondýně od vedlejšího stolu. „Vidíš? Někdo chce do Ruska, někdo na Ukrajinu – ale pro nás tady to problém není, můžeme spolu sedět v jedné hospodě, bavit se o tom – a pokud se popereme, tak jedině kvůli ženské,“ dodává.

Vojenské řešení ostatně nablízku není. „Každá ze stran disponuje zhruba pěti sty tanky a prolomení fronty v takové situaci není možné, ani na jednu stranu, bylo by nutné stáhnout techniku z celé fronty na jedno místo, což je absurdní. Kdyby Putin chtěl, už by Donbas získal, bylo by snadné tam zfalšovat referendum, ale on chce zřejmě dát šanci nějaké domluvě. Zapotřebí je politické řešení, zřejmě nějaká forma federalizace, která by udržela Donbas aspoň formálně součástí Ukrajiny. Takové by mělo být politické řešení: možnosti jsou dané – a politika je uměním dosáhnout možného,“ shrnuje s příslibem anonymity jeden z mezinárodních pozorovatelů. Podle jeho názoru by pomohlo, kdyby se do konfliktu přestaly vměšovat ostatní státy – nejen Rusko, ale i Západ: „Ukrajina si své problémy musí vyřešit sama,“ říká.

Olena vidí budoucnost spíš pesimisticky: „Někteří lidé z těch, kteří v Doněcku zůstávají, čekají, až válka skončí a stanou se zase součástí Ukrajiny. Mnozí lidé si ale myslí, že by Doněcká republika měla existovat a být uznána dalšími státy. Názory se liší i v kruhu mých přátel. Mnozí lidé jsou připravení odpustit, zapomenout a znovu se sjednotit, v Doněcku i v Mariupolu. Nemyslím si ale, že je to během pěti nebo deseti let možné, protože umírali lidé, děti, lidem zabili příbuzné, zbořili domy – a potrvá dlouho, než se s tím vyrovnají.“

Její slova dokládá až Alex, kterého potkávám daleko západněji, mezi jezírky a fontánami malebného Kamence Podolského, který od konfliktu dělí víc než deset hodin za volantem. Alex mi vypráví o své práci na americké výletní lodi, kde potkal svou přítelkyni. Roku 2014 se bál vrátit domů na pravidelnou dovolenou. Zatímco jeho rodina přesvědčila, že ve zprávách sice vidí tanky, ale v Kamenci se vůbec nic neděje, americká přítelkyně od té doby na Ukrajinu jet odmítá. Alex od té doby nenávidí Rusy.

V oblastech, kde válka zuřila – i samotný Mariupol má pár rozstřílených budov, jakkoli dobývání prý trvalo pouhých pár hodin a obyvatelé se prostě na odpoledne zavřeli doma – lidé plynule přecházejí z ukrajinštiny do ruštiny a nikomu to nevadí. Paušální nenávist se vyskytuje až tam, kde žádní Rusové nejsou.

Sám Alexe chápu. Když cestou beru stopaře, který v Protiteroristické operaci dva roky bojoval, neskrývám, že mu fandím: bojoval za nás za všechny, aby Rusko neukusovalo kousky Evropy. Za mě, za Alexe, za Ukrajinu, Gruzii, Pobaltí, Polsko… Jenže z pohledu pobořených vesnic okolo fronty je to jen jeden z těch, kteří rozstříleli domy a pozabíjeli lidi – a je úplně jedno, jestli pálil od východu, nebo od západu.

„Většina obyvatel chce prostě mír, ať už bude politicky vypadat jakkoli,“ shodnou se snad všichni zahraniční pozorovatelé a humanitární pracovníci: „Ty lidi nezajímá Doněcká lidová republika, patriotismus ani nacionalismus. Potřebují práci, mír, fungující školství a zdravotní péči – a hlavně možnost vydělávat peníze.“

::

 
 
© 067, s.r.o.
Děkujeme všem platícím čtenářům! Umožňují nám a našim autorům vytvářet 067 tak, jak dovedeme nejlépe.