Svět, který skončil včera: Jak vychovávat děti

Nejnovější kniha slavného amerického antropologa Jareda Diamonda se jmenuje The World Until Yesterday. Pod názvem „Svět, který skončil včera“ brzy vyjde česky v nakladatelství Jan Melvil Publishing. Předmětem knihy je porovnání života tradičních lidských společenství a kultur — lovců-sběračů a zemědělců — s naším moderním světem. Přinášíme vám obsáhlou ukázku z páté kapitoly, která srovnává modely péče o děti.

(...) Proč bychom se vlastně měli zajímat o metody péče o děti u tradičních společenství lovců-sběračů, zemědělců a pastevců? Jeden z důvodů má vědecký základ: děti tvoří až polovinu populace společenství. Sociolog, který by se nezabýval polovinou členů společenství, by přece nemohl tvrdit, že dané společenství dobře chápe. Dalším vědeckým důvodem je, že každý rys života dospělého jedince má svůj vývojový prvek. Nelze chápat metody společenství v oblasti například řešení sporů nebo sňatků, aniž by člověk věděl, jak dochází k socializaci dětí v těchto oblastech, tedy jak jsou děti vychovávány nebo vedeny k přijímání těchto metod.

I přes oprávněné vědecké důvody, proč bychom se měli zajímat o výchovu dětí v jiných než západních společnostech, se dané problematice věnuje mnohem méně odborné pozornosti, než by si zasloužila. Část problému spočívá v tom, že hodně z vědeckých pracovníků, kteří se vypraví mezi domorodé národy, jsou mladí lidé, kteří sami děti nemají, nemají zkušenosti s hovory s dětmi nebo s jejich pozorováním a při svých výzkumech v terénu se zaměřují na dospělé jedince. V antropologii, pedagogice, psychologii a dalších akademických oborech se také uplatňují určité „ideologie“, které v daném období určují, která témata a které jevy je vhodné studovat.

Ale i výzkumy zaměřené speciálně na vývoj dětí, které se prezentují jako široce mezikulturní – například srovnávají německé, americké, japonské a čínské děti – ve skutečnosti čerpají své vzorky ze společností stejného typu, tedy z úzkého dílu celosvětové kulturní různorodosti. Všechny kultury, které jsem právě zmínil, se podobají v tom, že mají centralizovanou vládu, ekonomickou specializaci, sociálněekonomickou nerovnost a že v porovnání s širokou škálou lidské kulturní rozmanitosti jsou vlastně velmi atypické. Všechny moderní společnosti se státním zřízením postupně konvergovaly k úzké škále metod výchovy dětí – ovšem z hlediska historických standardů jsou tyto metody neobvyklé. Patří k nim systém školního vzdělávání, které organizuje stát (jako opak učení se jakožto součásti každodenního života a her dětí), ochrana dětí státními institucemi, například policií (nejen rodiči), sdružování dětí při hrách na základě věku (jako opak toho, když si všechny děti bez rozdílu věku hrají spolu), oddělené spaní dětí a rodičů (jako opak situace, kdy děti s rodiči spí v jedné posteli) a kojení dětí v intervalech (pokud se vůbec dítě kojí), které si stanoví matka, nikoliv kojenec.

Výsledkem je, že zobecnění ohledně dětí pocházející od předních světových psychologů, jakými byli Jean Piaget, Erik Erikson nebo Sigmund Freud, od pediatrů a specializovaných dětských psychologů se zakládají převážně na studiích účastníků z DIVNÝCH společností (z anglického akronymu WEIRD – divný): západních (Western), vzdělaných (Educated), industriálních (Industrialized), bohatých (Rich) a demokratických (Democratic); navíc často na studiích svých kolegů studentů nebo dětí vyučujících.

(...)

Porod dítěte

Porod dítěte se ve většině společností západního typu obvykle koná v nemocnici či porodnici za pomoci školených profesionálů: lékařů, porodních asistentek a zdravotních sester. Máme nízkou míru úmrtnosti novorozenců a matek v souvislosti s porodem. Ale u tradičních porodů to bylo jinak. Před příchodem moderní medicíny (nebo bez její účasti) byla úmrtí novorozeňat a/nebo jejich matek při porodu mnohem běžnější, než je tomu dnes.

Okolnosti porodu se mezi jednotlivými tradičními společenstvími liší. V nejjednodušším případě (který ale není příliš rozšířený) spočívá kulturní ideál v tom, že matka má porodit dítě zcela sama, bez cizí pomoci. Například u !Kungů z jižních afrických pouští odejde žena, která se chystá porodit, několik stovek metrů od tábora a tam porodí. V praxi to bývá tak, hlavně u prvorodiček, že ji doprovází nějaká další žena, ale při následujícím porodu už se očekává, že matka bude chtít ideálu (porod bez cizí pomoci) dosáhnout a odebere se rodit sama. Ale i když to tak udělá, zůstává dost blízko tábora, aby ostatní ženy uslyšely první pláč dítěte a mohly za ní přijít, pomohly jí přestřihnout pupeční šňůru, umýt novorozeně a přinést jej zpátky do tábora.

(...)

Mnohem běžnější však je, že porod v tradičních společenstvích probíhá za asistence dalších žen. Například u Kaulongů z ostrova Nová Británie, jejichž muži jsou posedlí nečistými účinky žen v době menstruace a porodu, odejde žena před porodem do přístřešku v lese, doprovázená několika staršími ženami. Na opačném pólu najdeme společenství, kde je porod zase skoro veřejnou záležitostí. Agtské ženy z Filipín rodí normálně v táboře, v domě, kam každý z tábora může vstoupit a vykřikovat na rodičku a porodní báby různé pokyny („tlač“, „táhni“, „nedělej to“).

Zabíjení novorozeňat

Infanticida – záměrné usmrcení novorozeněte – je dnes ve většině moderních států nezákonná. V mnoha tradičních společenstvích je však infanticida za určitých okolností přijatelná. Tato praxe nás plní hrůzou, ale těžko říci, co jiného by mělo společenství udělat v podmínkách, které jsou s tímto jevem spojeny. Jednou z podmínek je to, že se dítě narodí znetvořené nebo slabé. Mnoho tradičních společenství zažívá období s nedostatkem potravy, kdy je pro malou skupinu produktivních dospělých jedinců těžké zajistit potravu pro větší počet neproduktivních dětí a starých lidí. Další hladový, ale neproduktivní krk pak představuje břemeno, které si společenství nemůže dovolit.

(...)

U !Kungů panuje zvyk, že je na zodpovědnosti matky, aby vyhodnotila, zda po porodu dítě zabije, nebo ho nechá žít. Socioložka Nancy Howellová napsala: „Fakt, že jen ženy mohou nebo by měly rodit děti, dává matce nezpochybnitelné právo rozhodnout o případné infanticidě. Po porodu, obvykle ještě předtím, než se dá dítěti jméno, a každopádně předtím, než se dítě přinese zpátky do vesnice, musí sama matka pečlivě zkontrolovat, zda dítě nemá nějakou vadu. Pokud vadu má, je matčinou povinností ho udusit. Mnozí !kungští informátoři mi vyprávěli, že toto prozkoumání a rozhodnutí je běžnou a nezbytnou součástí procesu přivedení dítěte na svět. Infanticida není v jejich očích vraždou, protože porod nepovažují za počátek života zun/wa (osoby !Kunga). Život začíná tím, že novorozené dítě po porodu dostane jméno a je celou vesnicí přijato mezi členy společenství. Do té doby je infanticida součástí matčiných výsad a zodpovědností, kterou kulturní normy společenství předepisují pro případ vrozených vad a pro jedno z narozených dvojčat. V této populaci se prakticky nevyskytují páry přeživších dvojčat. ...“

Infanticida však není u tradičních společenství zcela běžnou normou a k mnohem vyššímu počtu úmrtí kojenců dochází kvůli „záměrnému nicnedělání“. (Tento eufemismus znamená, že dítě není aktivně zabito, ale zemře v důsledku zanedbávání, například ho matka přestane kojit nebo ho kojí méně často, nebo dítě málo přebaluje a umývá.) Například když Allan Holmberg žil u jedné skupiny indiánů Sirionů v Bolíviii, zjistil, že zde neznají infanticidu nebo potraty. I když se 15 procent sirionských dětí narodilo s takzvanou koňskou nohou (znetvoření dolní končetiny) a jen jedno z pěti těchto dětí přežilo do dospělosti a založilo rodinu, i o tyto děti rodiče normálně s láskou pečovali a živili je.

Odstavení a porodní interval

Ve Spojených státech se v průběhu dvacátého století podíl kojených dětí a věk, kdy je kojené dítě odstaveno, téměř neustále snižoval. Například v 70. letech již pouze pět procent amerických dětí bylo ještě ve věku šesti měsíců kojeno. V kontrastu k tomu u lovců-sběračů, kteří nejsou v kontaktu se zemědělci a nemají přístup k zemědělským produktům, se děti kojí mnohem déle než do věku šesti měsíců, protože jedinou vhodnou potravinu pro malé děti představuje právě mateřské mléko: nemají k dispozici ani kravské mléko, ani kojeneckou výživu v prášku, ani jiné vhodné kašovité náhražky. Věk odstavení se v sedmi sledovaných skupinách lovců-sběračů pohyboval v průměru na třech letech, což je věk, kdy se dítě stává schopným se plně vyživit normální pevnou stravou. Přestože od věku šesti měsíců lze již dítěti podávat některé předžvýkané potraviny, děti lovců-sběračů někdy nebývají plně odstavené od mléka své matky, dokud matka není znovu těhotná. Například některé děti !Kungů se kojí i po dosažení věku čtyř let, pokud se jim nenarodil další sourozenec. Ze studií vyplývá, že čím později je dítě !Kungů odstaveno, tím vyšší je pravděpodobnost, že přežije do dospělého věku. V usazených populacích zemědělců a u lovců-sběračů, kteří obchodují se zemědělci, se však věk odstavení a odpovídající porodní interval v délce dvou a půl až čtyř let, který platí pro kočovné lovce-sběrače, snižuje na průměrný věk dvou let, protože zemědělci mají od svých hospodářských zvířat mléko a také obilné kaše, na které lze z kojení přejít. Když se například !Kungové usadí a začnou se živit zemědělstvím, k čemuž v posledních desetiletích dochází ve zvýšené míře, porodní interval u nich rychle klesne ze tří a půl roku na dva roky, což je údaj typický pro zemědělská společenství.

(...)

Pozdní věk odstavení u lovců-sběračů také znamená, že matka věnuje hodně fyzické a emoční energie péči o jedno dítě. Západní pozorovatelé došli k poznatku, že velmi úzký vztah !kungského dítěte s matkou a výhradní pozornost, kterou po několik let bez mladšího sourozence dítě zažívá, mu v dětství poskytuje emoční jistotu, která se promítá do emoční jistoty dospělých !kungských jedinců. Ale když je dítě lovců-sběračů nakonec odstaveno, může být výsledný stav pro dítě traumatický. Během krátké doby dítě dostává mnohem méně matčiny pozornosti, bez mateřského mléka hladoví, své místo u matky během spánku musí přenechat dalšímu sourozenci a taky se od něj očekává, že se zapojí do života dospělých. Právě odstavené !kungské děti se trápí a trpí záchvaty vzteku. Dokonce i !Kungové, kteří se dožijí vysokého věku, vzpomínají na to, jak byli někdy před sedmdesáti lety odstaveni, jako na bolestivou zkušenost. V táborech indiánů Pirahů bývá v noci často slyšet dětský pláč, a skoro vždy jde o odstavované děti. Nicméně i když se v tradičních společenstvích obecně děti odstavují v pozdějším věku, než je tomu u moderních Američanů, konkrétní modely se v jednotlivých společenstvích liší. Například pygmejové Bofiové a Akové děti odstavují postupně, negativní reakce dětí jsou zřídkavé a odstavení často iniciuje spíš dítě než matka.

Kontakt kojence s dospělým

S rozdíly ve frekvenci kojení mezi různými druhy savců souvisejí i rozdíly v množství času, který kojenec tráví s dospělým (zejména s matkou). U druhů s přerušovaným kojením je mládě v kontaktu s matkou jen po krátký čas několika kojení a další péče. U druhů s nepřetržitým kojením matka mládě kojí i v době, kdy shání potravu: klokaní matka má mládě v kapse na břiše, netopýří matka drží mládě na břiše i za letu, šimpanzi a kočkodani nosí mláďata na zádech.

V moderních společnostech se dnes řídíme modelem králíků a antilop: matka nebo někdo jiný občas dítě zvedne a drží, aby ho nakrmil nebo si s ním pohrál, ale nenosí dítě v náručí pořád; kojenec tráví převážnou část dne v postýlce nebo dětské ohrádce; v noci dítě spí samo, obvykle i v jiné místnosti než rodiče. Avšak až do doby před několika tisíci lety jsme se pravděpodobně řídili modelem našich lidoopích a opičích předchůdců. Podle studií moderních lovců-sběračů tady během dne kojence skoro pořád někdo nosí, buď matka, nebo jiná osoba. Když matka někam jde, má dítě v nějakém přenosném zařízení: u !Kungů to jsou látkové popruhy, na Nové Guineji se používají provazové pytle, v severním mírném pásmu pevná nosítka na záda – tak zvaný cradleboard. U většiny lovců-sběračů, zejména v teplých podnebných pásmech, má matka nebo někdo jiný, kdo dítě nese, s kojencem bezprostřední kontakt „kůže na kůži“. Ve všech známých společenstvích lovců-sběračů a vyšších primátů také platí, že matka a kojenec spí bezprostředně vedle sebe, obvykle ve stejné posteli nebo na stejné podložce. V mezikulturním vzorku devadesáti tradičních lidských společenství nebylo identifikováno ani jediné, kde by matky a kojenci spali v oddělených místnostech; tato západní zvyklost je poměrně nedávným „vynálezem“, který může mimo jiné i za to, s jakými potížemi dostávají moderní západní rodiče svá dítka do postele. Američtí pediatři dnes doporučují, aby malé děti nespaly v jedné posteli se svými rodiči, a to kvůli občasným případům, kdy bylo dítě zalehnuto nebo u něj došlo k přehřátí. Ale prakticky všichni kojenci v dějinách lidstva, až na pár posledních tisíc let, spávali v jedné posteli se svou matkou a většinou i otcem, aniž by byly dokumentovány nějaké katastrofální důsledky, z nichž by pediatři mohli mít strach. Možná je to proto, že lovci-sběrači spí na tvrdé zemi nebo tvrdých podložkách; na moderních měkkých postelích přece jen může dojít snadněji k tomu, že se rodič na dítě převalí.

Například u !Kungů tráví děti první rok svého života téměř neustále (až 90 procent času) v bezprostředním tělesném kontaktu se svou matkou nebo jiným pečovatelem. Matka dítě nosí, kamkoliv jde, což přeruší jen tehdy, když dítě předá jinému pečovateli. Dítě se začne od matky častěji oddělovat až kolem jednoho a půl roku, ale toto oddělení iniciují téměř vždy samy děti, protože si chtějí hrát s ostatními dětmi. Doba denního kontaktu mezi !kungským dítětem a pečovatelem jiným, než je matka, přesahuje veškerý čas blízkého kontaktu s dospělými (včetně kontaktu s matkou) u západních kojenců.

K nejběžnějším zařízením pro převoz dětí patří na Západě kočárek, který neumožňuje žádný přímý tělesný kontakt mezi miminkem a pečovatelem. V kočárcích dítě většinou leží nebo sedí tak, že se dívá dozadu. Dítě tudíž ani nevidí svět tak, jako jeho matka či pečovatel.

V posledních desetiletích se ve Spojených státech rozšířila nosítka, kde je dítě ve vertikální poloze (například nosičky na břicho, takzvané klokánky, nosítka na záda a podobně), ale u většiny z nich se dítě opět dívá směrem dozadu. Naopak v tradičních nosičkách, například v !kungských popruzích, jsou obvykle děti umístěny vertikálně, vzpřímeně, čelem dopředu, tedy vidí stejný svět jako člověk, který je nese. Stálý kontakt s pečovatelem, dokonce i za chůze, stále stejný rozhled jako pečovatel a přeprava ve vertikální pozici možná přispívají k tomu, že jsou děti !Kungů po některých stránkách neuromotorického vývoje pokročilejší v porovnání s americkými dětmi.

V teplém podnebí je praktické mít stálý kontakt kůže na kůži mezi nahým nemluvnětem a převážně nahou matkou. V chladném podnebí to je obtížnější. Asi polovina tradičních společenství, většinou ta, která žijí v mírném pásmu, proto svá miminka zavinují, neboli zabalují do teplé tkaniny. Dítě v zavinovačce se pak často přiváže popruhy do pevného nosítka na záda (cradleboardu). Po světě byla dříve tato praxe hojně rozšířená, hlavně ve společenstvích žijících ve vyšších zeměpisných šířkách. Důvodem zavinovaček a nosítek bylo ochránit dítě před chladem a omezit u něj pohyb tělem a končetinami. Ženy Navahů, které tyto „krosničky“ na děti používají, vysvětlují jejich účel tak, že mají u dítěte navodit situaci spánku, anebo pokud už dítě spí a dá se do krosničky, že takto vydrží déle spát. Obvykle ještě dodají, že krosnička zabrání tomu, aby sebou dítě ve spánku škubalo a tím samo sebe vzbudilo. U Navahů stráví miminko během prvních šesti měsíců svého života 60–70 procent času v této krosničce. Podobná nosítka se dříve běžně používala i v Evropě, ale před několika staletími se začala vytrácet. (...)

Otcové a náhradní rodiče

(...) Úroveň zapojení otců do péče o dítě se mezi jednotlivými lidskými společnostmi značně liší, což částečně souvisí se způsobem obživy. Ve společenstvích, kde většinu potravy získávají ženy, se otcové zapojují více. Například u pygmejů Aků věnují otcové svým potomkům mnohem více přímé péče než otcové kterékoliv jiné studované lidské populace; zřejmě to souvisí s faktem, že ženy Aků nejen sbírají rostlinnou potravu, ale také se účastní lovu sítěmi. V průměru je otcovská péče o dítě a také podíl žen na získávání potravy vyšší ve společenstvích lovců-sběračů. Přímá péče otce o dítě bývá naopak nízká ve společenstvích, jako jsou novoguinejští horalé nebo afričtí Bantuové, kde muži věnují většinu svého času a osobního úsilí tomu, aby byli válečníky a chránili svoji rodinu proti agresivním jiným mužům. Ve většině novoguinejské Vysočiny muži i tradičně žili v oddělených mužských domech společně se svými syny staršími šesti let, zatímco každá manželka žila v samostatné chýši s dcerami a mladšími syny. Muži a starší chlapci i sami jedli, přičemž konzumovali jídlo, které přinesla do mužského domu mužova manželka a chlapcova matka.

A jak se na péči o děti podílejí jiní pečovatelé než matka a otec? V západních společnostech jsou rodiče dítěte zdaleka nejdůležitějšími pečovateli. Role „náhradních rodičů“ neboli jedinců, kteří nejsou biologickými rodiči, ale podílejí se nějakým způsobem na péči o dítě, se v posledních letech ještě snižuje, jak se rodiny stěhují na větší vzdálenosti a děti nemají pravidelný kontakt se svými prarodiči, tetami a strýci, kteří by žili poblíž. Tím samozřejmě nepopírám, že jsou paní na hlídání, učitelé ve škole, prarodiče a starší sourozenci v naší společnosti také důležitými pečovateli a zdroji vlivu na dítě. Ale v tradičních společenstvích je náhradní rodičovství mnohem důležitější a rodiče zde hrají méně zásadní úlohu.

V tlupách lovců-sběračů začíná náhradní rodičovství hned první hodinu po porodu. Novorozenec Aků nebo Efeů přechází z ruky do ruky kolem táborového ohně, od jednoho dospělého či staršího dítěte k druhému, a všichni ho chovají, líbají, zpívají mu a říkají slova, kterým ještě nemůže rozumět. Antropologové dokonce změřili, kolikrát miminko takto projde dokola: u Aků a Efeů je to v průměru osmkrát za hodinu. Matky lovců-sběračů se na péči o dítě podílejí společně s otci a „náhradními rodiči“, kteří zahrnují prarodiče, tety, pratety, další dospělé a starší sourozence miminka. I zde antropologové prováděli pozorování a vypočítali průměrný počet pečovatelů: v průběhu několika hodin se u čtyřměsíčního miminka Efeů vystřídalo čtrnáct osob a u miminka Aků sedm až osm osob.

V mnoha společenstvích lovců-sběračů zůstávají v táboře s dětmi prarodiče, aby se rodiče mohli vydat shánět potravu a nebyli zatíženi starostmi o ně. Děti tak zůstávají v péči prarodičů celé dny i týdny v kuse. U afrických Hadzů bylo pozorováno, že když do péče o dítě byla zapojena babička, přibývalo na váze rychleji než děti bez babiček. Také strýcové a tety fungují v mnoha tradičních společenstvích jako náhradní rodiče. Například u Bantuů z jihoafrické delty řeky Okavango nemá z dospělých mužských jedinců na chlapce největší vliv jeho otec, ale strýc z matčiny strany, konkrétně nejstarší bratr jeho matky. V mnoha společenstvích se mohou navzájem o své děti starat sourozenci. A starší sourozenci, zejména starší dívky a zejména v zemědělských a pasteveckých společenstvích, často hrají důležitou roli jako opatrovnice svých mladších sourozenců.

(...)

Čím jsou děti v tradičních společenstvích starší, tím více času tráví na delších návštěvách, kdy zůstávají u jiných rodin, na jiných místech. Jeden takový případ jsem zažil na Nové Guineji, kde jsem studoval ptactvo a najímal jsem si vždy několik místních lidí jako nosiče, aby mi přenášeli věci z jedné vesnice do druhé. Když jsem dorazil do nové vesnice, většina nosičů z předcházející vesnice, kteří mi sem věci dopravili, se vrátila zpátky a já jsem si musel shánět nové dobrovolníky, kteří byli schopni unést náklad a chtěli si vydělat nějaké peníze. Nejmladším zájemcem, který se jednou přihlásil, byl asi desetiletý chlapec jménem Talu. Připojil se k nám a předpokládalo se, že bude z vesnice pryč několik dní. Ale když jsme se dostali na místo určení (asi s týdenním zpožděním, které způsobila rozvodněná řeka na trase), hledal jsem někoho, kdo by mi tady pomáhal, a Talu se opět přihlásil. Nakonec to dopadlo tak, že Talu se mnou zůstal skoro měsíc, dokud jsem výzkum nedokončil; teprve pak se vrátil pěšky domů. V době, kdy se se mnou vydal na cestu, jeho rodiče ve vesnici nebyli, a tak Talu odešel s tím, že někdo ve vesnici měl rodičům po návratu vyřídit, že na pár dnů odešel. Známí z jeho vesnice, kteří se mnou také šli jako nosiči a pak se vrátili (zatímco Talu zůstal), měli jeho rodičům o víc než týden později říci, že Talu zůstane ještě déle, bez přesnějšího určení, kdy se vrátí. Zjevně se tady považovalo za normální, že se desetiletý chlapec sám rozhodne odejít na neurčitou dobu pryč.

V některých společenstvích se dlouhé pobyty dětí bez rodičů u jiných rodin protáhnou a přejdou v adopci dítěte novou rodinou, kterou obě strany uznávají. Například u Andamanů je běžné, že děti po dosažení devíti nebo deseti let již dál nežijí se svými rodiči, ale adoptují je pěstouni, často ze sousedních skupin; tím se posilují přátelské vazby mezi skupinami. Také u Iňupiatů z Aljašky byly adopce běžné, docházelo k nim hlavně v rámci skupin. V moderním rozvinutém světě představuje adopce především vztah mezi adoptovaným dítětem a adoptivními rodiči, kterým se až donedávna ani nesdělovala totožnost biologických rodičů, aby se zabránilo kontaktům dítěte nebo adoptivních rodičů s biologickými rodiči. Pro Iňupiaty však adopce sloužila jako spojení mezi dvěma „sadami“ rodičů a mezi jejich skupinami.

Hlavní rozdíl mezi malými společenstvími a velkými společnostmi se státním zřízením tedy spočívá v tom, že v malých společenstvích je zodpovědnost za děti rozptýlenější a zahrnuje mnohem více osob než jen rodiče dítěte. Náhradní rodiče jsou materiálně důležití jako další zdroj potravy a ochrany. Výzkumy všeobecně potvrzují, že přítomnost náhradních rodičů zlepšuje šance dítěte na přežití. Ale náhradní rodiče mají i značný psychologický význam, neboť představují další sociální vlivy a modely nad rámec rodičů. Antropologové pracující s malými společenstvími často uvádějí, že je překvapila předčasná vyspělost dětí v sociálních dovednostech, a domnívají se, že vysvětlením by mohly částečně být právě bohaté vztahy s řadou osob fungujících jako náhradní rodiče či pečovatelé.

(...)

Reakce na pláč kojence

Mezi pediatry a dětskými psychology se vedou dlouhé debaty o tom, jaká je nejvhodnější reakce na pláč dítěte. Nejprve rodiče samozřejmě zkontrolují, zda dítě něco nebolí nebo zda skutečně nepotřebuje pomoci. Ale pak, když se zdá všechno v pořádku, je lepší plačící dítě dál konejšit, anebo by se mělo položit zpátky do postýlky a nechat, dokud nepřestane plakat, bez ohledu na to, jak dlouho to bude trvat? Bude dítě plakat víc, když ho rodiče položí do postýlky a půjdou z pokoje pryč, nebo bude plakat víc, když ho budou pořád chovat?

Přístup k této otázce je různý v různých západních zemích a liší se i z generace na generaci v rámci téže země. Když jsem žil před více než padesáti lety v Německu, panoval zde názor, že dítě se má nechat plakat a že je škodlivé se věnovat dítěti, které pláče „bezdůvodně“. Ze studií vyplynulo, že když německé miminko pláče, v průměru rodiče pláč ignorovali v jednom ze tří případů, jinak rodiče reagovali až po uplynutí doby deseti až třiceti minut. Německé děti se nechávaly samotné v postýlce po dlouhou dobu, zatímco matka šla nakupovat nebo pracovala v jiné místnosti. Pro německé rodiče byly kouzelnými slovíčky Selbständigkeit (samostatnost) a Ordnungsliebe (doslova láska pro pořádek, ale také sebekontrola a schopnost vyhovět přání ostatních), které si tak děti měly rychle osvojit. Němečtí rodiče považovali americké děti za rozmazlené, protože američtí rodiče se věnovali plačícímu dítěti příliš rychle. Němečtí rodiče se obávali, že přílišnou pozorností se dítě stane verwöhnt – v němčině důležité a v souvislosti s dětmi velmi negativní slovo, které znamená zhýčkané, rozmazlené.

V období 1920 až 1950 se přístup městských amerických a britských rodičů podobal výše popsanému německému přístupu. Pediatři a další odborníci americkým matkám vysvětlovali, že pravidelný režim a čistota je pro děti nezbytná, že rychlá reakce na pláč dítě rozmazlí, že je důležité, aby se děti naučily co nejrychleji samy si hrát a ovládat se. Filozofii převažující ve Spojených státech v polovině minulého století popisuje antropoložka Sarah Blaffe Hrdy: „Kdysi za dob našich maminek byly vzdělané ženy pod tlakem názorů, že když dítě pláče a matka za ním hned běží, tak ho rozmazlí a v důsledku toho bude dítě plakat pořád víc.“ Ještě v 80. letech, kdy jsme s manželkou Marií vychovávali naše dva kluky, dvojčata, se tento názor stále všeobecně uplatňoval v tom, když se dítě dávalo spát. Radili nám, abychom dětem dali pusu na dobrou noc, po špičkách odešli z pokoje, ignorovali jejich srdceryvné vzlykání, když zjistily, že je opouštíme, vrátili se za deset minut, počkali, až se utiší, pak zase po špičkách odešli a opět ignorovali následné vzlyky. Upřímně řečeno, bylo nám při tom hrozně. Mnozí jiní moderní rodiče podstupovali stejné martyrium a děje se tak i dnes.

Na rozdíl od toho pozorovatelé dětí ve společenstvích lovců-sběračů většinou uvádějí, že když nějaký kojenec začne plakat, rodiče obvykle reagují ihned. Například když začne vzlykat dítě pygmejů Efeů, matka nebo jiná pečovatelka jde během deseti vteřin k dítěti a snaží se ho utišit. Když začne plakat dítě !Kungů, v 88 procentech případů někdo zareaguje během tří vteřin (konejšení nebo kojení) a na prakticky všechny případy pláče se reaguje během deseti vteřin. Matky reagují na pláč dítěte tak, že ho nakojí, ale mnoho reakcí přichází i od jiných osob, než je matka (hlavně jiné dospělé ženy), které dítě začnou chovat a konejšit. Ve výsledku tedy kojenec !Kungů stráví maximálně jednu minutu z každé hodiny pláčem, přičemž jeho pláč většinou netrvá déle než deset vteřin. Protože je reakce !kungských pečovatelů na pláč kojenců velmi rychlá a spolehlivá, představuje doba, kterou !kungské dítě stráví pláčem, pouze polovinu doby, která byla naměřena u nizozemských kojenců. Z řady dalších výzkumů vyplývá, že jednoletí kojenci, na jejichž pláč okolí nereaguje, celkově stráví pláčem delší dobu než děti, na jejichž pláč okolí reaguje.

(...) Přinejmenším můžeme konstatovat, že rychlá reakce na pláč dítěte ve společenstvích lovců-sběračů nevede konzistentně k tomu, že by u dětí vznikl nedostatek samostatnosti, sebedůvěry a dalších pozitivních vlastností. Celkově nezbývá, než se spokojit s neurčitými odpověďmi, které vědci doposud na otázku dlouhodobých důsledků reakce na pláč dítěte nabídli.

Tělesné tresty

(...) Co se týče rozdílů mezi sousedními společnostmi, vezměte si současnou západní Evropu. Ve Švédsku jsou tělesné tresty zakázané; kdyby tady dal rodič dítěti na zadek, může být obžalován z trestného činu týrání dítěte. Naopak v řadě liberálních německých a britských rodin, které znám, a také v amerických evangelických rodinách panuje názor, že je rozhodně lepší neposlušné dítě potrestat než ho nepotrestat. Zastánci trestů s oblibou citují anglického básníka ze 17. století Samuela Butlera („Šetři rákosku a zkazíš dítě“) nebo athénského dramatika Menandra („Člověk, který nikdy nedostal, nebyl nikdy učen“). Podobné rozdíly najdeme i v současné Africe: pygmejové Akové své děti nikdy nebijí ani je nehubují a výchovné metody sousedních zemědělských kmenů Ngandu, kde rodiče děti bijí, považují za odporné a surové.

Rozdíly v přístupu k fyzickým trestům jsou nebo byly charakteristické nejen pro moderní Evropu a Afriku, ale také pro jiné doby a místa světa. Ve starověkém Řecku pobíhaly athénské děti venku bez kontroly (přes Menandrovy poučky), zatímco současně ve Spartě mohl kdokoliv (nejen rodič dítěte) dítě uhodit. Na Nové Guineji se v některých kmenech děti vůbec netrestají, ani když se třeba ohánějí ostrým nožem, a zase ve vesnici Gasten, kterou tvořilo několik chýší kolem malé mýtiny a vesnický život probíhal za plného dohledu všech obyvatel, jsem zažil opačný extrém. Jednou ráno jsem uslyšel zlostný křik, a vyhlédl jsem ven, abych zjistil, co se děje. Jedna z žen rozzuřeně křičela na svou asi osmiletou dceru, bila ji, dívka vzlykala a držela si ruce před obličejem, aby se chránila před ranami. Ostatní dospělí přihlíželi, ale nikdo nezasahoval. Matka se stále víc vztekala. Pak přeběhla na kraj mýtiny, sehnula se tam pro něco, vrátila se k dívce a zuřivě tím dívku uhodila přes obličej. Dívka začala příšerně křičet. Ukázalo se, že tím předmětem byl chomáč pálivých kopřivových listů. Nevím, co dcera udělala, že tak matku rozzlobila, ale všichni přihlížející chování matky zjevně považovali za přijatelné.

Jak by se dalo vysvětlit, proč se v některých společnostech tělesné tresty dětí používají a v jiných ne? Většinu rozdílů lze zřejmě přičíst kulturním zvyklostem a nesouvisejí s rozdíly ve způsobu obživy nebo v typu hospodářství. Například si nejsem vědom zásadních rozdílů mezi ekonomikami Švédska, Německa a Británie (u všech se jedná o industrializované společnosti s výrazným podílem zemědělství, kde se mluví některým z germánských jazyků), které by vysvětlovaly, proč mnoho moderních Němců a Britů svým dětem dává na zadek, ale Švédové svým dětem na zadek nedávají. Novoguinejci z vesnice Gasten i z vesnice adoptivních rodičů Enua patří ke kmenům, které si obživu zajišťují obděláváním zahrad a chovem prasat, takže opět zde žádný zjevný rozdíl nevysvětluje, proč se v Gastenu nikdo nepozastaví nad výpraskem kopřivami, zatímco u adoptivních rodičů Enua byl výjimkou i mírný tělesný trest.

Můžeme však vysledovat určité širší trendy: u většiny tlup lovců-sběračů se fyzické tresty malých dětí vyskytují minimálně, u zemědělských společenství se jisté tresty vyskytují a pastevecké kmeny používají tělesné tresty poměrně hodně. Jeden z faktorů, který tu může hrát roli, je to, že když se chová nežádoucím způsobem dítě lovců-sběračů, má to dopad většinou pouze na dítě a na nic a nikoho jiného (lovci-sběrači nemívají skoro žádný cenný majetek). Avšak zemědělci a zejména pastevci vlastní různé cenné věci, a obzvlášť cenný je dobytek, a tak zemědělci trestají děti za nevhodné chování, aby zabránili závažným důsledkům pro celou rodinu – například kdyby dítě dobře nezavřelo vrata ohrazené pastviny, mohl by dobytek utéci. Obecně řečeno, v porovnání s kočovnými skupinami lovců-sběračů, kde mají členové rovné postavení, existují v usedlých společenstvích (většina tradičních zemědělců a pastevců) větší rozdíly v postavení jednotlivých členů, více nerovnosti mezi pohlavími, více individuálních rozdílů, více důrazu se klade na naučení se úcty a respektu – a z těchto faktorů plyne více trestů pro děti.

Uveďme si několik příkladů. Mezi lovci-sběrači nepoužívají u dětí téměř žádné tresty Pirahové, Andamané, pygmejové Akové a !Kungové. Daniel Everett vypráví následující příběh z doby svého života u Pirahů. V devatenácti letech se stal otcem. Pocházel z křesťanské rodiny, kde se tresty dětí běžně používaly. Jednoho dne jeho dcera Shannon udělala něco, o čem si myslel, že si zasluhuje potrestání. Popadl proutek a přikázal jí, aby šla do vedlejší místnosti, kde jí chtěl dát na zadek. Holčička začala křičet, že nechce dostat na zadek. Když ostatní Pirahové slyšeli křik, přiběhli a ptali se ho, co to dělá. Nevěděl, co jim na to má říci, ale maje na paměti biblická přikázání o nutnosti potrestat neposlušné dítě, řekl dceři, že ji nebude trestat před ostatními Pirahy, ale že má jít na konec nedaleké přistávací plochy pro letadla, najít tam jiný proutek, kterým dostane na zadek, a že se tam sejdou za pět minut. Když se Shannon vydala udělat, co jí přikázal, ptali se jí Pirahové, kam jde. Moc dobře věděla, jak budou Pirahové reagovat, a se škodolibou radostí odpověděla: „Tatínek mě bude na přistávací ploše bít!“ Všichni Pirahové, děti i dospělí, vyšli ven a sledovali Daniela, jak bude provádět tu nepředstavitelně barbarskou věc – uhodí dítě. Everett ustoupil a nechal dceři vychutnat si její vítězství. U Pirahů platí, že rodiče mluví se svými dětmi s respektem, jen zřídkakdy je nutí k určitému chování a nikdy se neuchylují k násilí.

U většiny ostatních společenství lovců-sběračů, která byla studována, převládá podobný přístup. Když jeden z rodičů u pygmejů Aků uhodí dítě, druhý rodič to považuje za důvod k rozvodu. !Kungové mají pro to, že děti netrestají, konkrétní vysvětlení: říkají, že děti nemají rozum a nejsou zodpovědné za své jednání. Děti !Kungů a Aků dokonce mohou své rodiče uhodit nebo urážet. Indiáni Sirionové praktikují mírné tresty: když například dítě jí špinavé nebo zakázané zvíře, tak ho hrubě zvednou ze země. Nikdy ale dítě neuhodí, naopak se dětem tolerují záchvaty vzteku, kdy ze všech sil do otce či matky buší.

Mezi společenstvími zemědělců najdeme větší rozdíly. (...) U Tallensiů z Ghany v západní Africe se nikdo nerozpakuje dítě potrestat, když vidí, že si to zaslouží, například když se toulá, místo aby páslo dobytek. Jeden dospělý Tallensi ukázal britskému antropologovi jizvu, pozůstatek toho, jak dostal jako malý kluk bičem. Starší Tallensi mu pak vysvětloval: „Když své dítě netrestáš, nedostane rozum.“ Nápadně to připomíná Butlerovu poučku: „Šetři rákosku a zkazíš dítě.“

Samostatné jednání dítěte

Kolik volnosti či podpory mají děti při zkoumání svého okolí? Mohou děti dělat nebezpečné věci, přičemž se očekává, že se musejí poučit ze svých chyb? Nebo rodiče dbají na bezpečí svého dítěte, omezují ho v průzkumech a odvedou ho pryč, pustí-li se do něčeho, co by mohlo být pro něj nebezpečné?

(...)

Prvek autonomie, samostatnosti v jednání dítěte zdůrazňovali pozorovatelé mnoha společenství lovců-sběračů. Například děti pygmejů Aků mají přístup ke stejným zdrojům jako dospělí, zatímco ve Spojených státech existuje mnoho zdrojů, ke kterým děti přístup nemají, například zbraně, alkohol nebo snadno rozbitné věci. U Martuů z pouště Západní Austrálie se za nejhorší přečin považuje, když někdo vnutí dítěti svou vůli, i kdyby dítěti byly teprve tři roky. Indiáni Pirahové berou děti jako samostatné jedince, kteří nepotřebují nějaké hýčkání nebo zvláštní ochranu. Slovy Daniela Everetta: „Pirahové s dětmi zacházejí spravedlivě, bere se samozřejmě ohled na jejich velikost a relativní fyzickou slabost, ale jinak se nepovažují za kvalitativně odlišné od dospělých. ... Pirahové mají skryté tendence k darwinismu, což se projevuje i v jejich přístupu k rodičovství. Tento styl rodičovství produkuje velmi odolné dospělé jedince, kteří si nemyslí, že by jim někdo měl být za něco vděčný. Příslušníci lidu Pirahů vědí, že přežití každého dne závisí na jejich individuálních schopnostech a tvrdosti. ... Z názoru Pirahů, že děti jsou rovnocennými příslušníky jejich společnosti, plyne i to, že zde neexistují žádná omezení, která by se uplatňovala na děti a zároveň se neuplatňovala na dospělé. ... Děti se musejí rozhodovat samy za sebe, zda budou nebo nebudou dělat, co jejich společenství od nich očekává. Nakonec zjistí, že je v jejich nejlepším zájmu, aby alespoň trochu naslouchaly svým rodičům.“

V některých společenstvích lovců-sběračů a malých zemědělských společenstvích se nezasahuje, když děti a dokonce i kojenci dělají nebezpečné věci, při kterých si mohou ublížit – a které by vystavily západní rodiče trestnímu stíhání. Již jsem psal o tom, jak mě na novoguinejské Vysočině v adoptivním kmeni Enua překvapilo, když jsem se dověděl, že jizvy od popálenin většina dospělých získala v dětství, když si jako děti hráli blízko ohně. Jejich rodiče uznávali samostatnost dítěte do té míry, že dítě mělo podle nich právo se přiblížit k ohni nebo do něj sáhnout a utrpět následky. Děti Hadzů zase mohou sahat na ostré nože nebo je cumlat. (...)

(...)

Kromě toho může míra volnosti záviset i na tom, jak nebezpečné je prostředí, ve kterém skupina žije, nebo za jak nebezpečné ho dospělí považují. Některá prostředí jsou pro děti relativně bezpečná, ale jiná mohou být nebezpečná jednak kvůli rizikům prostředí samotného a jednak kvůli nebezpečí hrozícímu od jiných lidí. Uveďme si nyní různá prostředí, od nejnebezpečnějšího po nejméně nebezpečné, a porovnejme v návaznosti na ně metody používané při výchově dětí, od striktního omezování volnosti dětí až po jejich volný pohyb kdekoliv.

K nejnebezpečnějším prostředím patří jihoamerické tropické deštné pralesy, které překypují kousavým, bodavým a jedovatým hmyzem (tropičtí mravenci, včely, škorpioni, pavouci, vosy), nebezpečnými savci (jaguáři, pekari, pumy), velkými jedovatými hady (křovinář sametový, křovinář němý) a pichlavými rostlinami. Žádné batole nebo malé dítě by samotné v amazonském pralese dlouho nepřežilo. Antropologové Kim Hill a A. Magdalena Hurtadová zaznamenali: „Děti Guayakíů mladší než jeden rok tráví ve dne asi 93 procent času v těsném kontaktu se svou matkou nebo otcem, kteří je nikdy nepostaví na zem nebo nenechají samotné na déle než několik vteřin. ... Teprve kolem tří let začínají děti Guayakíů trávit podstatnější část času jinde než na metr od své matky. A i pak tráví děti mezi třetím a čtvrtým rokem ve dne asi 76 procent času v prostoru těsně kolem své matky a neustále na ně někdo dohlíží.“ V důsledku toho, uvádějí Hill a Hurtadová, se děti Guayakíů naučí samostatně chodit teprve ve věku 21 až 23 měsíců, tedy o devět měsíců později než americké děti. A teprve ve věku pěti let začínají děti Guayakíů na svých vlastních nohou zkoumat prales, a i tehdy se drží po většinu času do vzdálenosti padesáti metrů od někoho z dospělých.

Velmi nebezpečným prostředím, i když ne tolik jako tropické deštné pralesy, je poušť Kalahari, severská Arktida a bažiny delty řeky Okavango. Děti !Kungů si hrají ve skupinách, na které dohlížejí dospělí sice jen zběžně, ale účinně; děti bývají vždy na dohled nebo doslech dospělých v táboře. V Arktidě nelze dětem dovolit, aby se volně potulovaly, protože je tu riziko úrazu, kvůli kterému by se mohly podchladit nebo umrznout. Mladé dívky v deltě jihoafrické řeky Okavango mohou chytat v řece do košíků ryby, ale musejí se držet blízko břehu kvůli nebezpečí krokodýlů, hrochů, slonů a buvolů. Obava o děti však není přehnaná, jak dokládá příklad z prostředí pygmejů Aků: jejich čtyřleté děti se sice samotné nesmějí vydávat do středoafrického deštného pralesa, ale chodí ven s desetiletými dětmi navzdory nebezpečí levhartů a slonů.

Méně nebezpečným prostředím, kde lze dětem dát více volnosti, je například oblast kmene Hadzů ve východní Africe. Žijí zde levharti a další nebezpeční predátoři stejně jako v prostředí !Kungů, ale krajina se liší v tom, že je kopcovitá, takže je vidět na větší vzdálenosti a rodiče mohou na děti dohlížet, i když si hrají ve větší vzdálenosti od tábora, než je tomu u !Kungů. Také novoguinejské deštné lesy patří ke středně nebezpečným: nežijí zde sice nebezpeční savci, ale mnoho hadů je jedovatých, nicméně člověk na ně narazí jen zřídka, hlavní nebezpečí hrozí pouze od jiných lidí. A tak můžete často vidět domorodé novoguinejské děti, jak si samy hrají, procházejí se nebo jezdí na kánoích. Také mí novoguinejští přátelé vyprávěli, že jako děti strávili spoustu času v lesích samotní, jen s ostatními dětmi.

K nejbezpečnějším prostředím patří australské pouště a madagaskarské lesy. V poslední době australské pouště neobývají žádní člověku nebezpeční savci. Ale podobně jako Nová Guinea je i Austrálie pověstná jedovatými hady, ovšem pokud je vyloženě nehledáte, zkřížíte jim cestu jen vzácně. Děti Martuů v australské poušti tudíž pravidelně chodí ven shánět potravu, přičemž nejsou kontrolovány dospělými. Podobně v lesích Madagaskaru nežijí žádní velcí predátoři a vyskytuje se zde jen málo jedovatých rostlin a živočichů, a tak děti mohou bezpečně chodit ve skupinách samotné kopat sladké brambory.

Sdružování dětí různého věku

(...) Typická tlupa lovců-sběračů má asi třicet členů, z nichž v průměru asi deset osob jsou děti, a to děti různého pohlaví a různého věku. Je proto nemožné, aby děti při hraní vytvářely oddělené skupiny podle věku, každá s větším počtem jedinců, jako je tomu ve velkých společnostech. V tlupě všechny děti vytvoří jednu skupinu, která zahrnuje děti všeho věku a obojího pohlaví. Tento poznatek platí pro všechna malá společenství lovců-sběračů, která vědci studovali.

Společný pobyt ve skupině dětí různého věku poskytuje přínosy jak starším dětem, tak mladším. Pro mladší děti je přínosné, že jsou vychovávány k životu ve společnosti nejen dospělými, ale i staršími dětmi; starší děti zase získávají zkušenosti v péči o malé. Tyto zkušenosti také částečně vysvětlují skutečnost, že lovci-sběrači se stávají již v mladém věku schopnými rodiči. Na Západě sice také existuje mnoho náctiletých rodičů, zejména svobodných, ale často nejsou dobrými rodiči, protože nemají s dětmi žádné zkušenosti. Naproti tomu když se stane rodičem náctiletá dívka nebo mladík v malém společenství, bude mít za sebou již řadu let zkušeností v péči o děti.

Například když jsem jednou trávil delší čas v odlehlé novoguinejské vesnici, přidělili mi na vaření dvanáctiletou dívku Morcy. Po dvou letech jsem se do vesnice vrátil a zjistil jsem, že Morcy se mezitím vdala a nyní, ve věku čtrnácti let, už má první dítě. Napřed jsem si myslel, určitě se spletli v jejím věku, asi je jí ve skutečnosti šestnáct nebo sedmnáct. Ale Morcyin otec ve vesnici vedl záznamy o narozeních a úmrtích a on sám datum jejího narození zapsal, takže bylo správné. Pak jsem si pomyslel: jak proboha může být čtrnáctiletá dívka kompetentní matkou? Ve Spojených státech by se ani muž s dívkou takového věku nemohl podle zákona oženit. Ale zdálo se, že Morcy zvládá své mateřské povinnosti úplně v pohodě, nijak se nelišila od starších matek ve vesnici. Nakonec jsem si uvědomil, že Morcy má s pečováním o malé děti bohaté zkušenosti. Ve čtrnácti letech byla lépe kvalifikovaná k tomu být rodičem, než jsem byl já ve čtyřiceti devíti, kdy jsem se stal otcem.

Dalším jevem, jenž souvisí se sdružováním dětí různého věku, je předmanželský pohlavní styk, který byl zaznamenán ve všech studiích malých společenství lovců-sběračů. Ve většině velkých společností se považují některé činnosti za vhodné pro chlapce, jiné zase za vhodné pro dívky. Tím se vlastně podporují děti v tom, aby si chlapci a dívky hráli odděleně, navíc je k dispozici dost chlapců a dívek na to, aby takto oddělené skupiny mohly přirozeně vznikat. V tlupách, kde je desítka dětí různého věku, je něco podobného nemožné. Navíc v tlupách spí děti se svými rodiči, buď ve stejné posteli nebo ve stejné chýši, není zde žádné soukromí. Děti vidí, jak jejich rodiče provádějí pohlavní styk. Antropologovi Malinowskému na Trobriandských ostrovech domorodci vysvětlili, že rodiče se nijak zvlášť nesnaží zabránit dětem v tom, aby se na ně při sexu dívaly: maximálně jim vyhubují a řeknou, aby si schovaly hlavu pod deku. Když je dítě dost velké, aby se mohlo připojit k ostatním dětem ve skupině, zapojuje se do her, které napodobují různé činnosti dospělých, takže samozřejmě i do sexuálních her, které napodobují pohlavní styk. Dospělí buď do podobných sexuálních her dětí nezasahují vůbec, nebo u !Kungů rodiče děti od těchto her odrazují, když je zjevné, o co jde, nicméně stejně považují sexuální experimentování dětí za nevyhnutelné a normální. !Kungští rodiče jako děti dělali totéž a navíc děti si hrají často mimo dohled rodičů, takže rodiče jejich sexuální hry ani nevidí. V mnoha společenstvích, například u Sirionů a Pirahů nebo u novoguinejských horalů, se tolerují i otevřené sexuální hry mezi dospělými a dětmi.

Dětské hry a vzdělávání

Po první noci strávené ve vesnici na novoguinejské Vysočině mě ráno probudil křik vesnických chlapců, kteří si hráli před mou chýší. Neskákali však panáka, ani nejezdili s autíčky – hráli si na kmenovou válku. Každý chlapec měl malý luk a toulec šípů s hroty z divoké trávy, které nezranily, ale zásah bolel. Byli rozdělení do dvou skupin, které po sobě střílely šípy; jeden chlapec vždy vyběhl a přiblížil se „nepříteli“ z druhé skupiny, na kterého vystřelil, přitom ale pořád poskakoval ze strany na stranu, aby sám nebyl zasažen, a po výstřelu se rychle vrátil do své skupiny, aby si přichystal další šíp. Bylo to realistické napodobení skutečného boje horalských kmenů, s výjimkou toho, že šípy neměly smrtící hroty a účastníky nebyli muži, ale chlapci, kteří patřili do stejné vesnice a kteří se smáli.

(...) Při hrách tak danijské děti napodobují život dospělých, kdy svádějí bojové bitvy s oštěpy z dlouhých travin, oštěpy a holemi „zabíjejí armády“ bobulí na keřích a poskakují realisticky tam a zpátky v napodobení skutečných válečníků dělajících výpady a stahujících se zpět; cvičí se v zasahování cíle na visících lišejnících a mravenčích hnízdech; loví pro zábavu ptáky; stavějí napodobeniny chýší a zahrad se zavlažovacími kanály; tahají za sebou na provázku květiny, jako by to byla prasata, a také jim říkají v jazyce dani „prase-prase“; v noci se scházejí kolem ohně, pozorují, jak v ohništi padají hořící klacky, a hrají si na to, že ten, na koho klacek ukáže, se stane jejich budoucím švagrem.

Zatímco na novoguinejské Vysočině se život dospělých a hry dětí točí kolem války a prasat, u Nuerů v Sudánu se život dospělých točí kolem dobytka. A tak i dětské hry se soustřeďují na dobytek: děti staví z písku, popela a bláta napodobeniny kraalů (ohrad pro dobytek), do kterých dávají figurky dobytka z bláta, a pak si hrají na to, že se o něj starají. U Mailuů, kteří žijí na pobřeží ostrova Nová Guinea a používají plachetní kánoe a chytají ryby, dětské hry spočívají v tom, že děti jezdí v malých kánoích a používají dětské sítě a harpuny. Děti indiánů Janomamů z Brazílie a Venezuely si hrají tak, že prozkoumávají různé rostliny a živočichy amazonského pralesa, ve kterém žijí. Již v raném věku tak výborně znají okolní přírodu.

U indiánů Sirionů z Bolívie dostávají chlapci již ve věku tří měsíců od svého otce malý luk a šípy, přestože je ještě pár let nedokážou používat. Ve třech letech chlapci začínají střílet na neživé předměty, pak na hmyz, později na ptáky, pak v osmi letech začínají chlapci doprovázet otce na lov a ve dvanácti letech jsou již plnohodnotnými lovci. Sirionské dívky si začínají ve třech letech hrát s miniaturním vřetenem a zkoušejí příst, vyrábět košíky a hrnce a pomáhají matce s domácími pracemi. Chlapecký luk a dívčí vřeteno jsou jedinými hračkami Sirionů. Jinak Sirionové nemají žádné „organizované“ hry na způsob naší hry na honěnou nebo na schovávanou, jedinou výjimkou jsou chlapecké zápasy.

Kromě těchto „vzdělávacích her“, které napodobují činnosti dospělých a připravují na ně děti, existují u Danijů další hry, které Karl Heider klasifikoval jako „ne-vzdělávací“, protože se u nich děti neprocvičovaly, tedy neprováděly zdrobnělou verzi nějaké dospělé aktivity. K těmto hrám patřilo vyrábění figurek z provazu, vytváření vzorů z travin spletených do uzlíků, kutálení se v kotrmelcích z kopce nebo hra s brouky nosorožíky, kdy nosorožíka vedete na vodítku ze stébla trávy, které provlečete dírkou vzniklou tak, že broukovi odlomíte roh. To jsou příklady her, pro které se používá termín „dětská kultura“: děti se učí vycházet s ostatními dětmi a hrají hry, které nesouvisejí s životem dospělých. Avšak hranice mezi vzdělávacími a ne-vzdělávacími hrami není vždy jasně daná. Například při jedné danijské hře s figurkami z trávy se dělají dvě smyčky, které představují muže a ženu, kteří se setkávají a „kopulují“, vodění brouka na vodítku by zase bylo možno považovat za nácvik vodění prasat.

Dětské hry ve společenstvích lovců-sběračů a v malých zemědělských společnostech mají jeden společný rys: neexistuje zde žádné soupeření či soutěže. Zatímco při většině amerických her se sledují výsledky a jde o to, vyhrát, při hrách dětí lovců-sběračů se jen zřídkakdy určuje vítěz. Při hrách v malých společenstvích se naopak klade důraz na sdílení, společné úsilí a od vzájemného soupeření se odrazuje. (...)

Zatímco v malých společenstvích probíhá vzdělávání dětí přirozeně v návaznosti na sociální život, v některých moderních společnostech dokonce i základy sociálního života vyžadují explicitní vzdělávání. Například v některých amerických městech lidé neznají své sousedy, je tu velký dopravní provoz, málo chodníků a existuje nebezpečí únosu dětí. V praxi to znamená, že děti nemohou chodit ven a hrát si s ostatními dětmi – a tak je potřeba je formálně učit, jak si hrát s jinými dětmi, a ve škole mají speciální hodiny s názvem typu „maminka a já“. Maminka nebo jiný pečovatel dítě přivede do třídy, kde je učitel a skupina dalších dětí se svými matkami. Děti sedí ve vnitřním kruhu, matky a pečovatelé ve vnějším kruhu. Děti se učí elementárním dovednostem potřebným pro dětské hry – jak se střídat v mluvení, jak druhým naslouchat nebo jak si s ostatními dětmi vyměňovat hračky. Existuje spousta věcí, které mým přátelům z Nové Guineje připadají na moderní Americe bizarní, ale nic je neohromilo více, než když slyšeli, že americké děti musejí mít speciální místo, dobu a pokyny, aby se naučily, jak se chovat k ostatním dětem a hrát si s nimi.

Jejich děti a naše děti

Nakonec se zkusme zamyslet nad rozdíly v metodách péče o děti mezi malými společenstvími a společnostmi se státním zřízením. I v moderním světě samozřejmě existují značné rozdíly mezi jednotlivými zeměmi. Jinak se děti vychovávají v USA, jinak v Německu, ve Švédsku, v Japonsku nebo v izraelském kibucu. V každé z těchto zemí bychom dále našli rozdíly mezi výchovou dětí na venkově a ve městech, v chudších a v bohatších vrstvách. Existují i rozdíly mezi generacemi: metody výchovy dětí v dnešních Spojených státech se nepodobají metodám, které zde převládaly ve třicátých letech minulého století.

U všech společností se státním zřízením bychom ale našli určité základní podobnosti a současně můžeme identifikovat určité základní rozdíly mezi státními společnostmi a společnostmi bez státního zřízení. Stát jako takový má ohledně dětí své specifické zájmy, které se nemusí nutně shodovat se zájmy rodičů dítěte. Malá nestátní společenství mají také své vlastní zájmy, ale u státu jsou tyto zájmy mnohem zřetelnější, jsou zajištěny centralizovanou správou a podporovány jasně definovanými zákony. Stát chce děti, které se jako dospělé stanou poslušnými občany, vojáky a pracovníky přínosnými pro společnost. Proto se stát snaží například zabránit tomu, aby jeho budoucí občané byli zabiti při porodu nebo aby si způsobili popáleniny. Proto dohlíží na vzdělávání svých budoucích občanů a prosazuje určitá pravidla ohledně jejich sexuálního chování. Společné cíle států ohledně dětí se promítají do jejich podobných politik ohledně výchovy a vzdělávání dětí. Naproti tomu v malých nestátních společenstvích se metody výchovy dětí liší v mnohem větším spektru. V rámci nestátních společností můžeme pozorovat konvergenci výchovných metod ve společenstvích lovců-sběračů: mezi nimi existují určité základní podobnosti při výchově dětí; ale jako skupina se od států tvořících jinou skupinu odlišují.

Státy mají oproti lovcům-sběračům výhody v oblasti vojenské a technologické a také mají výhodu mnohem větší populace. Během posledního tisíciletí umožnily tyto výhody státům přemoci společenství lovců-sběračů, takže mapa moderního světa je nyní rozdělena zcela mezi státy a přežilo jen několik skupin lovců-sběračů. Ale i když jsou státy mnohem mocnější než tlupy lovců-sběračů, neznamená to automaticky, že státy mají lepší metody v oblasti péče o děti. Některé metody lovců-sběračů by možná stály za to, abychom je v naší společnosti napodobili.

Neříkám přirozeně, že bychom měli napodobovat všechny metody péče o děti u lovců-sběračů. Nedoporučuji, abychom se vrátili k praktikám typu selektivní infanticida, k vysoké dětské úmrtnosti u přirozených porodů, nebo abychom děti nechávali si hrát s ostrými noži nebo blízko ohně. Některé další rysy dětství u lovců-sběračů, například dovolování sexuálně zaměřených her, v nás vzbuzují rozpaky, i když není dokázáno, že by byly pro děti skutečně škodlivé. A další metody již dnes někteří rodiče v moderních společnostech používají, ale pro nás ostatní také nejsou zcela přijatelné – například když malé děti spí s rodiči ve stejné posteli, když se děti kojí až do věku tří nebo čtyř let nebo když se vůbec nepoužívají tělesné tresty.

Ale některé jiné postupy v péči o děti u lovců-sběračů by bylo možno bez problémů v moderní společnosti zavést. Například je zcela reálné, abychom děti přepravovali spíš ve svislé vzpřímené poloze s pohledem dopředu, než v horizontální poloze v kočárku nebo ve svislé poloze v nosítku, ale s pohledem dozadu. Mohli bychom rychleji a důsledněji reagovat na pláč dítěte, mohli bychom do rodičovské péče zapojovat více „náhradních rodičů“ a mohli bychom se snažit mít s miminky více tělesného kontaktu. Mohli bychom děti častěji povzbuzovat k inventivním hrám a nezahrnovat je tolika průmyslově vyráběnými „vzdělávacími“ hračkami. Mohli bychom se snažit vytvářet hrací skupiny dětí různého věku, aby si dítě pořád nehrálo jen se svými vrstevníky. Mohli bychom dávat dítěti maximální volnost při zkoumání světa kolem, samozřejmě při zajištění jeho bezpečí.

Zjistil jsem, že hodně přemýšlím o domorodých Novoguinejcích, se kterými jsem posledních čtyřicet devět let pracoval, a o názorech lidí ze Západu, kteří dlouho žili v některém společenství lovců-sběračů a pozorovali, jak tam vychovávají děti. Stejně jako ostatní lidi ze Západu i mě zarazila zejména emoční jistota, vyrovnanost, zvídavost a samostatnost členů malých společenství, která se projevovala nejen u dospělých, ale dokonce již u dětí. Lidé v malých společenstvích stráví mnohem více času než my ve vzájemném hovoru a netráví čas pasivní zábavou, kterou jim „dodává“ někdo jiný (televize, videohry, knihy). Zaráží nás časná vyspělost jejich dětí v sociálních dovednostech. Jedná se o vlastnosti, které obecně oceňujeme a rádi bychom je viděli u svých vlastních dětí, jenže u svých dětí rozvoj těchto vlastností potlačujeme tím, jak je pořád hodnotíme, srovnáváme a neustále jim říkáme, co mají dělat. Krize identity, která se jako nákaza šíří mezi americkými teenagery, se mladých lovců--sběračů naprosto netýká. Lidé ze Západu, kteří žili mezi lovci-sběrači nebo v jiných malých domorodých společenstvích, se domnívají, že se tyto pozitivní vlastnosti vyvíjejí v návaznosti na způsob péče o děti. Konkrétně díky neustálému pocitu bezpečí a neustálým podnětům, které jsou výsledkem dlouhé doby kojení, spaní s rodiči v prvních několika letech života, většího počtu sociálních modelů, které děti zažívají s náhradními pečovateli, většího množství sociální stimulace díky neustálému tělesnému kontaktu s pečovateli a jejich blízkosti, okamžité reakce pečovatelů na pláč dítěte a minimálního používání tělesných trestů.

Ale náš dojem o větší jistotě dospělých v malých tradičních společenstvích, o jejich větší samostatnosti a lepších sociálních dovednostech pořád zůstává jen dojmem: bylo by obtížné tyto věci nějak změřit a dokázat. I když jsou tyto dojmy skutečné, těžko lze na jejich základě tvrdit, že uvedené vlastnosti jsou výsledkem dlouhé doby kojení, vyššího zapojení náhradních pečovatelů a tak dále. Minimálně bychom však mohli říci, že výchovné metody lovců-sběračů, které se nám zdají tak cizí, nejsou ničím katastrofickým a nevedou ke vzniku společnosti nějakých sociopatů. Naopak produkují jedince schopné se potýkat se značnými problémy a nebezpečím, kteří si ještě navíc užívají svého života s radostí. Po dobu téměř sto tisíce let dějin behaviorálně moderního člověka fungoval životní styl lovců-sběračů přinejmenším uspokojivě. Nakonec všichni lidé na světě byli až do vzniku zemědělství v období před jedenácti tisíci lety lovci-sběrači a teprve před 5400 lety začali žít první lidé ve státním zřízení. Poznatky ze všech těchto experimentů v oblasti péče o děti, které trvaly tak dlouhou dobu, by bylo záhodno brát vážně.

::

 
 
© 067, s.r.o.
Děkujeme všem platícím čtenářům! Umožňují nám a našim autorům vytvářet 067 tak, jak dovedeme nejlépe.