Psí hlava a křídla netopýří

Budu vám vyprávět o knize, která česky vyšla před šesti lety a jestli jste ji přehlédli, nikdo vám to nemůže vyčítat. Je od neznámého autora, pojednává o nacistech, má hodně přes 800 stran, skoro žádné odstavce a vůbec je na první pohled neatraktivní a na druhý upřímně řečeno taky. Kromě toho to je, aspoň podle mě, zatím nejlepší a nejdůležitější beletristické dílo napsané v jednadvacátém století. Budu vám o ní vyprávět mimo jiné proto, že je aktuální, ale nejen proto; je totiž aktuální pořád.

Nejprve se vypořádejme s povrchními záležitostmi, ať je máme za sebou. Jonathan Littell je americký spisovatel střední generace (*1967), který prožil mládí — základní a střední školu — ve Francii. Po větší část devadesátých let byl terénním pracovníkem humanitární organizace Action Contre la Faim v Bosně, Africe a Čečensku. Knihu, o níž je tento článek, publikoval roku 2006, a to ve francouzštině, což má jednak svůj význam z hlediska jejího obsahu, jednak je to vzhledem k Littellově národnosti jistě překvapivé. Les Bienveillantes (anglicky se kniha jmenuje The Kindly Ones, česky vyšla roku 2008 jako Dobré bohyně ve výtečném překladu Michaly Markové) je víceméně Littellovou prvotinou — víceméně, protože k té skutečné, anglicky psané cyberpunkové sci-fi Bad Voltage, se příliš nehlásí.

Kniha získala v roce vydání velice prestižní Goncourtovu cenu; poprvé, kdy ji dostal spisovatel z nefrankofonní země. (Littell má od roku 2007 vedle amerického také francouzské občanství, na čemž má tato kniha a její přijetí zásadní podíl.) Recenze byly skvělé a prodej ještě lepší: jen ve Francii přes 700 000 výtisků do roka od vydání. Přijetí v jiných zemích bylo poněkud chladnější, v Americe Laskavé bohyně z hlediska prodeje zcela propadly, v Německu se dočkaly tvrdé kritiky. Anglosaští kritikové vyjadřovali často pochybnost, zda v dnešní době dokáže čtenář vůbec mít trpělivost s tak objemnou knihou. České vydání má 846 stran bez doslovu a poznámkového aparátu. (Zde lze ovšem jako protiargument přivolat Harryho Pottera.)

Laskavé bohyně na první pohled rozhodně nejsou žádným postmoderním experimentem. Jde o (téměř) lineárně vyprávěný román v ich formě, tvářící se jako paměti hlavního hrdiny, jímž je důstojník Sicherheitsdienstu Maximilien Aue. Ten je sepisuje v pohodlí a bezpečí jako prosperující francouzský podnikatel, jímž se po válce stal. Podle dostupných náznaků se tak děje s odstupem asi dvacetiletým, tedy někdy v šedesátých letech.

Aue popisuje své zážitky během druhé světové války s občasnými odbočkami do minulosti. V základní rovině tedy jde o rozsáhlý válečný příběh podaný očima německého bezpečnostního důstojníka a esesáka (zpravodajská služba SD byla součástí SS). Littell svého hrdinu protáhl — na hranici věrohodnosti — mnoha situacemi, místy a prostředími, čímž z něj udělal bezmála Forresta Gumpa, strašidelného ovšem. Aue se účastní čistek a vraždění ve východním Polsku a na Ukrajině po zahájení války proti SSSR. Slouží v Kyjevě a aktivně se podílí na masakru v Babím Jaru. O vlásek se vyhne souboji s jiným důstojníkem, což se stane v Pjatigorsku na Kavkaze, tedy ve městě, kde stejným způsobem sešel ze světa Lermontov (a předtím, v Lermontovově románu Hrdina naší doby, literární postava Grigorije Pečorina) — zde je jedna z mnoha ukázek, že Littell není druhý Tolstoj, ale spisovatel jednadvacátého století, že si hraje se čtenářem a že si na něj máme dávat pozor.

Aue se pak dostane do Stalingradu, kde je vážně raněn a jen tak tak unikne. To mu vynese povýšení a kariéru. Po léčení zůstává v Berlíně, stane se blízkým spolupracovníkem samotného Heinricha Himmlera, objíždí vyhlazovací tábory, pracuje s Eichmannem a velitelem Osvětimi Hößem, zároveň však plní úkoly pro ministra zbrojního průmyslu Alberta Speera, jehož cíle se od vyhlazovacích záměrů SS liší — potřebuje dělníky do továren, tedy živé a práceschopné vězně. Aue funguje jako spojka mezi Speerem a Himmlerem, je však spíše pátým kolem u vozu. Mezitím se Třetí říše vojensky hroutí, fronta se blíží z obou stran a nálety jsou stále ničivější. V dramatickém závěru se Aue zachrání, když zradí svého nejlepšího přítele (a zároveň svého permanentního Mefista), využije své dvojjazyčnosti a nechá se „repatriovat“ do Francie s falešnými doklady totálně nasazeného dělníka.

Tohle je základní rovina a kdyby zůstalo u ní, šlo by o poutavý válečný thriller. Tak nízké ambice však Littell neměl.

V jistém smyslu šlo o náhradu voleb

Jedním z jeho důležitých cílů bezpochyby bylo prozkoumat podstatu zla. Odkud se bere, čím je způsobeno? Scény z Ukrajiny jsou děsivé a přestože pro čtenáře znalého historie v nich není nic, co by po věcné stránce překvapilo, číst je znamená pohybovat se na samé hranici snesitelnosti. Naturalismus popisu však není samoúčelný. Má evokovat atmosféru, a to z pohledu katů, nikoli jejich obětí. Má připomenout, že to nebyla monstra, přinejmenším ne většinou a ne na začátku. Detailně vnímali hrůzu, kterou vytvářeli, a sami se jí báli, protože nebylo možné nebát se.

Tady je nutno podotknout, že Littell sbíral materiál pro knihu několik let a je přesný tak, jak to jen jde. Všechny postavy kromě hlavních nositelů děje jsou historické. Dislokace, názvosloví a velitelský sbor jednotek se přesně drží reality. Vidět do hlav nemohl, ale z dokumentů se dá rekonstruovat hodně: o mužích, kteří se hroutili a museli být odesláni do Německa, protože hromadné popravy byly nad jejich psychické síly, i o těch, kteří si pořizovali sbírky trofejních fotografií.

Hlavní hrdina pohrdal jedněmi i druhými.

Kdo je Max Aue na začátku své válečné cesty? Celkem mladý muž (pod třicet), právník, vzdělanec, intelektuál, vysoce inteligentní. Po této stránce zpravidla převyšuje své okolí, podobně založených osobností je však v SD více, celá služba je z velké části postavena na akademicky vzdělaných lidech, často rekrutovaných přímo z univerzit. Člen NSDAP z přesvědčení, nikterak však neodmítající kariéru, kterou to usnadňuje. Člověk s komplikovaným rodinným zázemím, o němž se dovídáme postupně, protože s tím souvisí důležitá část zápletky. A homosexuál, což není žádná maličkost, protože v Hitlerově Německu jde o trestný čin, který lze trestat i smrtí, vězením téměř určitě. Už jen tato okolnost nutí Aueho k tajnůstkářství, uzavřenosti a dvojímu životu.

Nepředstavujte si ho však jako ušlápnutou chudinku; umí v tom docela dobře chodit. Ve fantastické scéně (od str. 173 českého vydání) svádí mladého poručíka brilantně demagogickým využitím režimní ideologie a rétoriky. Pomocí stranických frází, jen nepatrně překroucených, svému budoucímu milenci vysvětlí, že jejich vztah nejenže není v rozporu s oficiální linií, ale že ji naopak rozvíjí a posiluje. Tady se nám na chvíli předvede Max Aue, jaký je: ač se popisuje jako oddaný, loajální, čestný a skromný, prostě ideální nacionální socialista, ve skutečnosti je pragmatik, který díky své inteligenci ví, za které provázky kdy ve vlastním zájmu zatahat.

Ach ano, a taky býval práskač. Za studentských let.

Práce to byla jednoduchá: měl jsem za úkol posílat hlášení o tom, co se povídá, o fámách, vtipech, reakcích lidí na postup národního socialismu. Hlášení tisíců V-Männer se, jak mi Ohlendorf vysvětlil, shromažďovala v Berlíně a SD následně rozesílala jejich výtah nejrůznějším místům Strany, aby ta mohla posoudit, jak smýšlí Volk, a formulovat svou politiku v terénu. V jistém smyslu šlo o náhradu voleb; (...) (str. 64 českého vydání)

Čímž se dostáváme k dalším literárním trikům. Ich forma je jedním z mála možných způsobů, jak umožnit čtenáři, aby se identifikoval se záporným hrdinou. Vypravěč v první osobě je z definice nespolehlivý a každý to ví i bez znalosti literární teorie. Vše, co vidíme, vidíme jen očima vypravěče, všechna hodnocení jsou jeho. Když Aue popisuje Eichmanna jako celkem příjemného a pracovitého, byť poněkud omezeného člověka, nemáme s tím žádný problém, protože je zcela jasné, že to není názor autora (a že ho tedy žádná autorita nevnucuje nám, čtenářům), je to prostě postoj jedné z postav. Stejný postup použil ostatně Robert Merle v klasickém textu Smrt je mým řemeslem, kde je vypravěčem velitel Osvětimi Rudolf Höß (přejmenovaný na Langa). Důležitá část účinku Laskavých bohyní je dána rostoucím napětím mezi tím, co o sobě Aue říká a tím, co opravdu dělá — přičemž to druhé se často dovídáme nepřímo nebo se zpožděním. Nůžky se postupně rozevírají, ale ani jedna z jejich nožnic není rovná, nemá předvídatelný průběh.

Aue začíná válku v hodnosti Obersturmführera (nadporučíka) SS a je přidělen do sestavy 6. armády k jedné z Einsatzgruppen, což byly jednotky SS operující za frontou. Jejich úkolem bylo na dobytém území likvidovat Židy a další vybrané osoby — především politické pracovníky a dezertéry z ustupující Rudé armády. Zpočátku jsme svědky určitého zmatku: rozkazy jsou sice jasné, jak je však realizovat? Rychle se totiž ukáže, že zabíjet lidi v takovém množství, jaké je stanoveno, není snadné organizačně, logisticky a také psychologicky.

Jeckeln nechodil dlouho kolem horké kaše. Naším úkolem, vysvětlil nám, je identifikovat a odstraňovat za našimi liniemi veškeré elementy, které by mohly ohrozit bezpečnost našich jednotek. Každý bolševik, každý lidový komisař, každý Žid a každý Cikán může kdykoliv vyhodit do vzduchu kasárna, začít vraždit naše muže, vykolejit vlaky nebo předat nepříteli zásadní informace. Naším úkolem není čekat, až přistoupí k činům, a pak ho potrestat, nýbrž mu v činu zabránit. Vzhledem k rychlosti našeho postupu rovněž už nepřipadá v úvahu vytvářet a plnit tábory; každý podezřelý bude zastřelen. Právníkům z našich řad připomněl, že SSSR odmítl podepsat haagskou konvenci, a tudíž se tu nedají uplatnit mezinárodní zákony upravující naše akce na Západě. Samozřejmě dojde k omylům, samozřejmě se vyskytnou nevinné oběti, ale taková je bohužel válka; i při bombardování měst umírají civilisté. Ví, že to bude někdy krušné, že tím naše jemná německá duše bude trpět; budeme muset zvítězit sami nad sebou. A on nám může jen zopakovat Führerův výrok, který od něj osobně slyšel: Povinností velitelů je obětovat Německu své pochybnosti. (str. 33 – 34 českého vydání)

Jednotky SS získaly nezbytné zkušenosti rychle, takže už velká Aktion v Babím Jaru probíhala z jejich pohledu celkem uspokojivě. Šlo o masakr Židů z dobytého Kyjeva, k němuž došlo na konci září 1941. Židovští obyvatelé města byli svoláni vyhláškou, jejíž formulace úmyslně — aby nedošlo k panice — naznačovala, že budou přesídleni jinam. Namísto toho byli postříleni v rokli na okraji města: svlečení do naha, šaty a všechen přinesený majetek jim předem zabavili. Precizní německé záznamy udávají počet mrtvých jako 33 771 mužů, žen a dětí. Jejich likvidace trvala dva dny.

Aue je přímým účastníkem. Patrně jako jeden z mála je plně intelektuálně vybaven, aby pochopil závažnost dění.

Od začátku lidských dějin bylo něco, vedle čeho válka působila čistě a neposkvrněně, něco, čemu se už teď mnozí snažili uniknout do prostých jistot frontových bojů. (...) Připadalo mi to jako mimořádná věc. Zdálo se mi, že tu dochází k čemusi zásadnímu, a že kdybych to pochopil, chápal bych vše a mohl bych si konečně odpočinout. (...) Hlavou mi zněla Chestertonova věta: Neříkal jsem, že vůbec není správné chodit do říše pohádek. Říkám jen, že je to vždy nebezpečné. Je tedy toto, je válka zvrácenou pohádkovou říší, hřištěm vyšinutého děcka, které rozbíjí své hračky a řičí přitom smíchy, dítěte, které vesele hází talíře z oken? (str. 119 českého vydání)

Jen si to představte: důstojník SS, který si vedle plnícího se hromadného hrobu připomene Chestertonovu Ortodoxii. Absurdní? Kdepak. Naprosto možné (vždyť nedávno ještě pracoval na doktorátu, je sečtělý a má smysl pro ironii). A hlavně nutné a důležité v kontextu románu.

Možná jste měli víc štěstí než já, ale nejste lepší

Položme si totiž zásadní otázku: proč Jonathan Littell tu knihu vlastně psal? Jaký důvod, jaké ambice může mít autor, který píše další román o druhé světové válce a holocaustu, další ke kupě již existujících? Vždyť to už všechno známe a po pravdě řečeno, už to ani slyšet nechceme, všechno je jasné, četli jsme detailní popisy plynových komor a spalovacích pecí, slyšeli srdceryvné příběhy, už to na nás nepůsobí, je to samozřejmě hrůza, ale taky historie, rok od roku vzdálenější, co s tím?

Co se k tomu dá říci nového? Známe historická fakta, z nejnovějších děl máme k dispozici například brilantní shrnutí Bloodlands od Timothyho Snydera. Víme dobře o univerzální mantře „jen jsem plnil rozkazy“. Víme, že zlo holocaustu nebylo zpravidla démonické, ale úředně banální, jak to popisuje právě román Smrt je mým řemeslem. Díky slavné studii Christophera Browninga Ordinary Men: Reserve Police Battalion 101 and the Final Solution in Poland také víme, jak funguje Stanfordský experiment (uskutečněný ostatně mnohem později) v terénu: skupinová loajalita udělá vrahy z obyčejných slušných lidí bez dalšího nátlaku, není potřeba jim hrozit trestem za nesplnění rozkazu. Víme, co (a do určité míry i proč) se dělo v Abú Ghraib.

To všechno se dá znovu shrnout, přeskupit, podat sugestivněji než jiní, ale to není recept na výjimečnou a závažnou knihu. Littell šel o krok dál. Vyprávění v první osobě nepoužil jen k tomu, aby stejně jako Merle vytvořil morální perspektivu. Ne; on nás chtěl umístit do hlavy Maxe Aueho. Chtěl, aby se mysl čtenáře na chvíli ztotožnila s myslí hrdiny. Abychom si my sami začali vytvářet ospravedlnění a výmluvy pro to, co Aue dělá. On se totiž neospravedlňuje ani slovem! Tím vytváří nepříjemnou disonanci, kterou se mozek čtenáře snaží zaplnit. Naskočí vám v hlavě automat, jehož chod si ani neuvědomíte a začne vám říkat: no, a co mohl dělat jinak? Vždyť by ho zastřelili s těmi Židy. Je citlivý, vnitřně s tím nesouhlasí... co po něm za těchto okolností chtít víc? Rozumějte: ne takhle doslova a primitivně, na to byste sami sobě neskočili. Překládám nešikovnými slovy to, co vám vaše podvědomí bude vyprávět ne-slovy, svým pradávným mocným neverbálním jazykem. Automat se spustí, jakmile si Aueho ztotožníte se sebou. A ta kniha je napsaná tak zručně, že se vám to nejspíš stane. Dojde k tomu o to pravděpodobněji, oč jste Maxovi podobnější: jestli jste vzdělaní, sečtělí, vnímaví, hloubaví, empatičtí... pak v tom lítáte skoro určitě. A právě o to Littellovi samozřejmě šlo.

Podívejte, co nám Max Aue řekne hned na začátku:

Já vinen jsem, vy ne, a to je dobře. Měli byste mít nicméně možnost si říci, že toho, čeho jsem se dopustil já, byste se bývali dopustili taky. Možná s menší dávkou horlivosti, ale možná také s menší dávkou zoufalství, v každém případě nějakým způsobem ano. Snad mohu konstatovat, že, jak dokázaly moderní dějiny, za určitých daných okolností každý nebo téměř každý dělá to, co se mu řekne; a nezlobte se na mě, ale je jen malá pravděpodobnost, že zrovna vy byste byli výjimka, stejně jako jsem jí nebyl já. Jestli jste se narodili v zemi, kde nejen že vám nikdo nepřijde zabít ženu, ale kde ani nikdo nepřijde a neřekne vám, abyste šli zabíjet ženy a děti druhých, děkujte Bohu a jděte s pokojem. Ale pořád mějte na paměti tohle: možná jste měli víc štěstí než já, ale nejste lepší. Protože nebezpečí začíná právě ve chvíli, kdy najdete tolik troufalostí, abyste si to mysleli. Rádi stavíme stát, ať totalitní, nebo ne, do protikladu k obyčejným lidem, průbojným, nebo zakřiknutým. Nezapomínejme však, že stát tvoří právě lidé, všichni více méně obyčejní, každý má svůj život, svůj příběh, a jen shoda okolností stanovuje, že se někdo jednoho dne ocitne na tom správném konci pušky či správné straně papíru, zatímco druzí se ocitnou na konci špatném. Tento vývoj je velice zřídka záležitostí výběru či předurčeni. (…) To, co naznačuji, ostatně výmluvně demonstroval Stalin, který z každé generace katů učinil oběti příští generace, a to aniž by se mu katů začalo nedostávat. (str. 23 – 24 českého vydání)

A ještě:

Političtí filozofové často upozorňují, že v době války ztrácí občané, tedy přinejmenším občané mužského pohlaví, jedno ze svých nejzákladnějších práv, právo na život, a to od francouzské revoluce a vynálezu branné povinnosti, principu, který je dnes uplatňován všeobecně či téměř všeobecně. Zřídkakdy ovšem poznamenávají, že občan zároveň ztrácí i jiné právo, stejně základní a pro něj možná životně důležitější, co se týče představy, kterou si sám o sobě vytvořil coby o civilizovaném člověku: právo nezabíjet. Nikdo se vás na vás názor neptá. Člověka, který stojí nad hromadným hrobem, se obvykle nikdo neptal, zda tam chce stát, o nic víc než mrtvých a umírajících, kteří leží na dně téhož hrobu. (str. 21 českého vydání)

Člověk dvacátého století by byl možná pohoršen. Člověk století jednadvacátého, poučenější co do znalosti historie a zároveň vzdálenější od války jako osobního zážitku, příslušník generace bez iluzí a ideálů, skeptik vůči všem ideologiím... ten nejspíš přitaká. „(...)a nezlobte se na mě, ale je jen malá pravděpodobnost, že zrovna vy byste byli výjimka, stejně jako jsem jí nebyl já“ zní tak přesvědčivě, tak definitivně, že s tím skoro nejde polemizovat. A když se o to přece pokusíte, bude znít „Já bych byl jiný“ tak směšně, že tomu neuvěříte sami.

Teď se pustím do spekulací, ale jak známo, jakmile autor knihu dopíše, ztrácí nad ní kontrolu a vydává ji všanc libovolné interpretaci. Littell podle mého názoru chtěl, abychom při čtení udělali právě tohle: abychom rezignovali na odpor vůči zlu a mohli si tu rezignaci prožít a procítit. Abychom si zapamatovali, jaký je to pocit. Není totiž nepříjemný, naopak. Vede k obrovské úlevě. Snímá z lidské bytosti odpovědnost nelidských rozměrů.

Na chvíli, stejně tak jako drogy účinkují jen chvíli. Aueho příběh pokračuje a dávky je třeba zvyšovat, aby se účinek udržel.

Thomas mlčel a popíjel víno. „A ještě jedna věc,“ dodal jsem vzrušeně. „Říkám to tobě, nikomu jinému. Vraždění Židů v zásadě k ničemu není. Asch má naprostou pravdu. Neplyne z něho žádný ekonomický ani politický užitek. Je to plýtvání, čirá ztráta. To je všechno. A proto může mít jen jediný smysl: je to konečná oběť, která nás definitivně zavazuje, jednou provždy nám brání couvnout. Chápeš to? Tímhle způsobem opouštíme svět sázek, už není cesty zpět. Endsieg, nebo smrt. Ty a já, my všichni jsme teď spojení, uvázáni k téhle válce společně spáchanými činy. A jestli jsme se přepočítali, jestli jsme podcenili množství továren, které Rudí postavili nebo přesunuli za Ural, tak jsme vyřízení.“ Thomas dopil víno. „Maxi,“ podotkl konečně, „ty moc přemýšlíš. A neprospívá ti to. Koňak?“ (str. 128 českého vydání)

Podobně neuvažuje jen Aue, strach mají od samého začátku i jiní.

„(…) Protože — poslouchejte mě dobře, Aue,“ teď hlas ztišil téměř k chraptivému šepotu — „jednoho krásného dne to všechno vyplave. Všechno. Je tu moc lidí, kteří to vědí, moc svědků. A až to vyplave, a je jedno, jestli válku vyhrajeme, nebo prohrajeme, bude z toho povyk, bude z toho skandál. A budou muset padat hlavy. A davu poslouží ty naše, zatímco všichni ti Prusožidáci, jako je von Manstein, všichni ti von Rundstedtové a von Brauchitschové a von Klugové se vrátí na svá von panství a budou sepisovat von paměti a budou se navzájem plácat po zádech za to, jací že to byli slušní a čestní von vojáci. A my skončíme ve starém železe. Přijde nový 30. červen, až na to, že tentokrát budeme lovná zvěř my. Parchanti." Prskal po všech svých papírech. „Hajzlové, hajzlové. Naše hlavy na talíři a jejich bílé ručky neposkvrněné, elegantní, namanikýrované, po krvi ani stopy. Jako kdyby nikdo z nich v životě nepodepsal rozkaz k popravě. Jako nikdo z nich v životě nezvedl ruku a nekřičel: ,Heil Hitler!‘, když se mluvilo o zabíjeni Židů." Vyskočil ze židle, postavil se do pozoru, vypjal prsa, ruku vymrštil téměř do kolmice a zařval: „Heil Hitler! Heil Hitler! Sieg Heil!" (str. 162 českého vydání)

To hovoří Aueho románový nadřízený, Standartenführer SS Paul Blobel, který je ovšem reálnou historickou postavou: velel v Babím Jaru, jako první použil důležitou inovaci — uzavřené auto s výfukovými plyny svedenými do nákladního prostoru jako popravčí nástroj — v dalších fázích války se střídavě léčil z těžkého alkoholismu a v mezičase velel speciální jednotce, která ve východní Evropě zahlazovala stopy alespoň některých masakrů. Po válce byl dopaden, v Norimberku odsouzen k smrti a oběšen.

Mimochodem, k tomu dalšímu, o čem se zmiňuje: Třicátým červnem má na mysli rok 1934, tzv. noc dlouhých nožů, tedy likvidaci Ernsta Röhma a dalších velitelů SA. Maršálům spílá Blobel proto, že Wehrmacht se v první fázi snažil od vyhlazovacích aktivit SS distancovat, nebylo to však možné zcela ani tehdy a později už vůbec ne. Polní maršál Erich von Manstein skutečně přežil válku o mnoho let a v pohodlí domova sepsal své paměti. Polní maršál Wernher von Brauchitsch byl Hitlerem odvolán z funkce, válku prožil převážně na loveckém zámečku Tři trubky v Brdech, po válce byl souzen norimberským tribunálem, ale zemřel na srdeční selhání ještě před vynesením rozsudku. Polní maršál Gerd von Rundstedt byl po válce čtyři roky ve vězení, několik let po propuštění zemřel. Polní maršál Günther von Kluge se zúčastnil důstojnického puče proti Hitlerovi v roce 1944 a byl za to popraven.

Románová postava nemusí být o nic lepším prorokem než kdokoli jiný.

Eichmannovi se mimochodem nevedlo o nic lépe než mně. Naposledy jsem se s ním sešel u něj v kanceláři na začátku července, těsně před svým odjezdem: byl nadšený, ale zároveň v něm hlodaly pochybnosti. „Obersturmbannführere, Maďarsko, to je moje mistrovské dílo. I přesto, že tu musíme skončit. Víte, kolik zemí už jsem zbavil Židů? Francii, Holandsko, Belgii, Řecko, část Itálie a část Chorvatska. Samozřejmě Německo, ale tam to bylo snadné, tam šlo jen o technickou, dopravní otázku. Neúspěch mě potkal jedině v Dánsku. (...) Škoda, že jsme s tím museli přestat, ale možná budeme moci zase navázat.“ (...) Přes ta vychloubačná slova působil velmi zdeptaně. Náhle se mě zeptal: „A co já, když se to takhle seběhlo? Co bude se mnou? Co bude s mou rodinou?“ Několik dní předtím zachytilo RSHA vysílání newyorského rozhlasu, v němž se uváděly počty Židů zabitých v Auschwitzu, a cifry se blížily skutečnosti. (...) „Jestli prohrajeme válku, jste vyřízený.“ Vztyčil hlavu: „To vím. Nepředpokládám, že bych přežil. Jestli prohrajeme, vpálím si kulku do hlavy a budu hrdý na to, že jsem svůj úkol pro SS splnil. Ale co když neprohrajeme?“ — „Když neprohrajeme,“ vyslovil jsem ještě pomaleji, „budete si muset najít něco nového. Takhle přece nemůžete pokračovat donekonečna. Po válce bude Německo jiné, hodně věcí se změní, přijdou nové úkoly. Budete se jim muset přizpůsobit.“ (str. 695 českého vydání)

Adolf Eichmann si po válce namísto kulky do hlavy úspěšně změnil totožnost, uprchl nejprve z amerického zajateckého tábora a poté z Německa. Našel si „něco jiného“, jak mu to doporučil Aue: stal se majitelem králičí farmy v Buenos Aires. Odtamtud ho v roce 1960 unesli agenti Mossadu. V Izraeli byl odsouzen k smrti a popraven.

Pojď se mnou, neboj se, pojď

Jak dopadl Aue? To má hodně co do činění s jeho soukromým příběhem, který není součástí velkého historického vyprávění. Již jsem se zmínil o jeho homosexualitě. S tou není vyrovnán a vnímá ji jako důsledek problémového dětství. Rodinu opustil otec, Aueho matka si poté našla jiného muže a odešla s ním z Německa do Francie. S tím se malý Max nechtěl smířit. Jediným spojencem mu byla sestra – dvojče. Jejich blízkost a důvěrnost posléze dospěla až k incestnímu vztahu, proto je rodiče od sebe odloučili. Sestra Una se přes to všechno hladce přenesla, Max ne.

S jeho dalšími činy souvisí název knihy. Jde o dávnou báj: Orestés byl synem mykénského krále Agamemnóna a jeho manželky Klytaimnéstry. Ta, jak známo, dala svého muže zabít, když se jako vítěz vracel z trojské války, aby se mohla vdát za jiného. Oresta, který jako dědic trůnu představoval nebezpečí, zachránila před smrtí jeho sestra Élektra, odvedla ho do jiného města a později mu umožnila návrat a pomstu. Orestés zabil matku i jejího muže, mykénský lid byl spokojen, protože se zbavil tyranské vlády, ale na Oresta dopadl trest za překročení tabu matkovraždy: kamkoli šel, tam ho pronásledovaly tři Erínye, bohyně pomsty a prokletí, příšery s psí hlavou, netopýřími křídly, opeřeným lidským tělem a důtkami v rukou. Oresta z prokletí nakonec vysvobodila Pallas Athéna, která uznala polehčující okolnosti a Erínye umluvila, aby ho přestaly pronásledovat (což prý nebylo snadné). Ty se pak změnily do své alternativní podoby Eumenid neboli bohyní Laskavých. Česká Wikipedie končí příslušnou stať moudře: „I tak prý není radno nahlas vyslovovat jejich jméno.“

Spojovací linkou mezi „velkým“ a „malým“ příběhem, mezi soukromím a dějinami, je postupující šílenství Maxe — i Německa. Vyprávění je stále bláznivější, protože takový je svět uvnitř Maxe i kolem něj. V závěru zkusí Aue rezignovat na všechno, odejde na opuštěný pomořanský zámeček svého bohatého švagra a čeká na osud. Ten se dostaví v podobě praktického a cynického Thomase Hausera, Maxova nejlepšího kamaráda. Thomas v průběhu děje zachránil Maxovi život několikrát, učiní to opět a odvádí ho zpět do Berlína zemí, která definitivně zešílela: o život je málem připraví skupina fanatických dětí, které jako „Kampfgruppe Adam“ chytají dezertéry. Maxe čeká ještě neuvěřitelná epizoda s Hitlerem (nutná, měl-li se pikareskní, „forrestgumpovský“ charakter románu dotáhnout do důsledků) a záchrana zaplacená konečnou ztrátou sebe sama.

Max Aue přečkal válku a dobře se zabydlel v poválečné prosperitě, protože nakonec rezignoval na všechny hodnoty, „naše“ i nacistické a jako jedinou si stanovil vlastní přežití. Když je vám jedno, jakou cenu zaplatíte, máte slušnou šanci přežít cokoli. Eumenidy se však kdykoli mohou proměnit zpět v Erínye. Max se možná snaží vykoupit právě sepsáním pamětí. Není psychopat, na to má příliš emocí. Umí ho však ze sebe na chvíli udělat, když se mu to hodí. Proto je strašidelný. Protože to nejspíš dovedete taky. Půl člověk, půl monstrum, psí hlava a křídla netopýra: sám se může stát naší Erínyí, jestli ji na sebe přivoláme. Odkud ostatně myslíte, že se ty potvory vzaly? Starší než olympští bohové, nikdy jim nepodřízené; žijí v nás, žijí v naší nepaměti už od nepaměti, stále připravené, stále hladové, nesmrtelné.

(...) a jindy mě zase na kraji hrobu malá, asi čtyřletá holčička vzala za ruku. Zkusil jsem se jí vymanit, ale držela mě silně. Před námi stříleli Židy. „Gdě mama?“ zeptal jsem se děvčátka ukrajinsky. Ukázala na jámu. Pohladil jsem ji po vlasech. Zůstali jsme tam několik minut stát. Točila se mi hlava, bylo mi do pláče. „Pojď se mnou,“ řekl jsem jí německy, „neboj se, pojď.“ Vykročil jsem ke kraji hrobu. Zůstala stát, zase mě chytila za ruku, pak mě následovala. Zvedl jsem ji a podal jednomu z Waffen-SS: „Buď na ni hodný,“ řekl jsem mu poněkud hloupě. Měl jsem šílený vztek, ale nechtěl jsem si ho vylévat ani na té maličké, ani na vojákovi. Ten s děvčátkem v náručí sestoupil do hrobu, já se obrátil na patě a zmizel do lesa. Byl to velký, světlý borový les, úhledně upravený a prosluněný. Za mnou třeskaly salvy. Když jsem byl malý, často jsem si u Kielu, kde jsme po válce bydleli, v takových lesích hrával; (...) 

Doporučená literatura

Jonathan Littell: Laskavé bohyně. Euromedia Group (Odeon), Praha 2008.

Hannah Arendtová: Eichmann v Jeruzalémě: zpráva o banalitě zla. Mladá fronta, Praha 1995.

Timothy Snyder: Krvavé země: Evropa mezi Stalinem a Hitlerem. Paseka/Prostor, Praha 2013.

Christopher R. Browning: Obyčejní muži: 101. záložní policejní prapor a konečné řešení. Argo, Praha 2002.

Albert Speer: Řídil jsem Třetí říši. Grada, Praha 2008.

Jako ilustrace použit výřez z obrazu Williama-Adolphe Bouguereau Orestés pronásledovaný Erínyemi (1862)

 
 
© 067, s.r.o.
Děkujeme všem platícím čtenářům! Umožňují nám a našim autorům vytvářet 067 tak, jak dovedeme nejlépe.