Krev na křižovatce dějin: Sedmdesát let od vylodění v Normandii

„To znamená – invaze,“ ozvalo se z rádia těch, kdo ve Spojených státech 6. června 1944 časně ráno poslouchali stanici CBS. Záznam rozhlasového vysílání informujícího, že se americké, britské a kanadské jednotky vylodily na plážích Němci okupované Francie je úžasným svědectvím doby, záznamem vzrušení, které zpráva ve světě vyvolala.

A bylo to vzrušení zcela oprávněné. Když sovětský vůdce Josef Stalin několik dní po invazi ve veřejném prohlášení oceňoval vylodění Spojenců jako „velkolepé, mistrovské, gigantické“, nemuselo jít jen o zdvořilé, diplomaticky pokrytecké formulace diktátora stojícího tehdy proti německému tyranu Adolfu Hitlerovi. Invaze v Normandii byla největším vojenským vyloděním v dějinách lidstva: téměř 160 tisíc spojeneckých vojáků za podpory více než pěti tisíc různých plavidel se dostalo na břeh už první den. [CBS]

Zranění vojáci z potopeného vyloďovacího plavidla na Utah Beach. Credits: Wikipedia, public domain. 

Oficiální historiografie v sovětském bloku se později snažila zlehčovat význam invaze a naznačovala, že v červnu 1944 už bylo vlastně vymalováno — a Německo na hlavu poraženo Rudou armádou na Východě. To je však sporné. Ještě 5. června ráno se mnoha lidem v okupované Evropě mohlo zdát a taky zdálo, že Hitlerovo Německo nemůže nikdy zcela kapitulovat: vždyť nacistické impérium sahalo tisíce kilometrů od kanálu La Manche na západě až po Bělorusko na východě, od prostředka Itálie až po nejsevernější cíp Norska. O rok dříve, v červnu 1943, bylo na jihu a hlavně na východě ještě o dost větší, zato o rok později, tedy v červnu 1945, už nebude nacistické Německo vůbec existovat a Hitler bude mrtev.

Kdyby se Spojenci před sedmdesáti lety nevylodili v Normandii, nebo kdyby vylodění zkrachovalo, druhá světová válka by se určitě vyvíjela jinak. Jak? To je obtížná otázka. Operace Bagration, kdy se německé linie pod sovětským tlakem na východní frontě doslova zhroutily, začala až zhruba dva týdny po vylodění v Normandii. Probíhala by stejně, nebýt úspěšné invaze, která nedovolovala Němcům poslat na východní frontu více vojáků? [BAGRATION]

Den D, jak se invazi z 6. června 1944 dodnes říká, tak ukazuje, že dějiny se nevyvíjejí lineárně, ale že existují křižovatky, odkud se mohou vydat různými směry. Co se tedy na této křižovatce v červnu 1944 stalo? A proč nakonec historie nekráčela jinudy?

Den D je dnes velice podrobně historicky prozkoumán, jeho obraz se skládá z ohromné mozaiky různých menších obrazů. Máme zde pečlivé vojenské plánování a velícího amerického generála Eisenhowera diplomaticky proplouvajícího mezi generálskými egy a politickými diskusemi mezi Američany a Brity. Je zde komplikovaná operace tajných služeb, která měla přesvědčit Němce, že vylodění se odehraje jinde než v Normandii a jindy, než kdy se odehrála. Máme zde technologickou a ekonomickou převahu Spojenců, zvláště silnou převahu ve vzduchu. A jsou zde také němečtí generálové budující Atlantický val; a německý diktátor, který se ke škodě své Říše příliš často a příliš nekompetentně plete do vojenských operací.

A pak jsou zde zážitky vojáků — američtí parašutisté, kteří seskočili jinde, než měli, přímo do obce Sainte-Mère-Église a jejichž bezvládná těla visí ze stromů a budov. Je zde vcelku snadný postup na některých vyloďovacích úsecích a pak pláž, která vstoupila do dějin jako „krvavá Omaha“, na níž se odehrál masakr, kde mladé americké vojáky kosila střelba z německých kulometů umístěných v betonových bunkrech. Máme zde německé vojáky, kteří nakonec z pláži ustupují, nebo jsou i oni zmasakrováni. A pak německé tankové jednotky, které se na místo vylodění dostanou až pozdě. Konečně zde máme francouzský odboj a francouzské civilisty, kteří umírají nejen německými granáty, ale též americkými bombami.

Hledání cesty

Příběh dne D začíná téměř na den o čtyři roky dříve. Začátkem června 1940 končí operace, která vstoupila do dějin pod jménem „Dunkerkský zázrak“. Tehdy se podařilo evakuovat z pláží u severofrancouzského přístavu Dunkerk přes moře na Britské ostrovy poražený a obklíčený britský expediční sbor a spolu s ním část francouzských jednotek, celkem přes 300 tisíc vojáků. [DUNKERK]

Francie se krátce nato vzdala, ale myšlenka na návrat do Evropy od té doby žila. Dokud však stála proti Německu jen Británie, možnost vylodění v dohledné době prakticky neexistovala. Poté, co Hitler v červnu 1941 napadl Sovětský svaz, spojený do té doby s Německem paktem o neútočení, začal na otevření druhé fronty naléhat Stalin, který potřeboval ulehčit situaci svých strádajících a ustupujících jednotek na východě.

Spojenečtí generálové však dobře věděli, že na provedení takové operace je třeba shromáždit ohromné síly, techniku i zásoby, pokud má být operace úspěšná a nemá zemřít velké množství vojáků. Ukázalo se to v srpnu 1942 při výpadu u Němci okupovaného francouzského přístavu Dieppe. Kanadské jednotky se vylodily, aby přístav po nějakou dobu držely a získaly zpravodajské informace. Útok se stal jednou z legendárních vojenských katastrof v dějinách britského Commonwealthu. Zahynulo, bylo zraněno nebo zajato přes tři a půl tisíce mužů, téměř šedesát procent účastníků operace.

Obavy demokracií z velkých ztrát — tak kontrastujících s malými ohledy sovětské diktatury na počty zabitých — hrály v diskusích o vylodění značnou roli, druhým zásadním faktorem byla velmocenská hra. Spojenci se místo v Evropě vylodili v severní Africe, ve francouzském Maroku a Alžírsku v listopadu 1942, což jim umožnilo postupně vytlačit z Afriky Němce a jejich spojence.

Britský premiér Churchill ve snaze vyvážit vliv svého obtížného spojence Stalina prosazoval dlouho útok z jihu, přes Středozemní moře, jímž by se mohli, jak se domníval, dostat západní Spojenci do střední a východní Evropy dříve, než ji obsadí Sověti. V letech 1942 a 1943 se sice zpracovávaly spojenecké plány na vylodění v západní Evropě, Američané a Britové se ale mezitím v červenci 1943 vylodili na Sicílii, čímž v podstatě vyřadili ze hry Hitlerova spojence, italského diktátora Mussoliniho a přinutili Němce bojovat na tomto válčišti.

Bodyguard Lež

Rozhodnutí, že dalším strategickým směrem spojeneckého postupu bude nakonec západní Evropa, padlo jen krátce před tím na konferenci ve Washingtonu. Churchillova koncepce byla odmítnuta Američany, kteří považovali středozemní válčiště za méně vhodné a kteří současně dodávali nejvíce vojáků a materiálu.

Po zkušenosti s neúspěchem u Dieppe se Spojenci rozhodli, že se nevylodí u žádného přístavu. Poloostrovy Bretaň (Brest) a Cotentin (Cherbourg) by mohli Němci snadno odříznout a znemožnit tak další postup. Z míst snadno dostupných z Anglie tak zbývala Normandie, ale zejména Pas de Calais — místo, kde se kontinent nejvíce blíží britským ostrovům. Právě proto je také Němci nejvíce opevnili, považovali ho za nejpravděpodobnější místo invaze.

Normandie poskytovala možnosti různých směrů útoku a nebyla tak silně opevněná, neboť Atlantický val, obranná opevnění na pobřeží, jejichž vybudování nařídil Hitler, měl značné nedostatky. Volba padla právě na Normandii, když byl základní logistický problém — nedostatek dobrého dostupného přístavu, kterým by se daly dopravovat posily, munice a potraviny — vyřešen přísně tajným konceptem mobilního přístavu Mulberry (moruše), který bude přivezen z Anglie a postaven přímo u pláží.

Teprve po válce se plně ukázalo, že téměř stejně významná jako sama vojenská část operace byla předchozí zpravodajská operace, která měla mimo jiné Němce přesvědčit, že vylodění se bude konat na všemožných místech, například právě v Pas de Calais, ale také v jižní Francii, v Norsku či na Balkáně. Plán vypouštění klamných operací zpracovaný Brity byl tak důležitý, že jej dokonce předložili na setkání nejvyššího spojeneckého velení při konferenci Stalina, Churchilla a amerického prezidenta Roosevelta v Teheránu koncem roku 1943. Jméno operace — Bodyguard — údajně pochází z Churchillova výroku ke Stalinovi: „V časech války je pravda tak cenná, že ji musí vždy doprovázet bodyguard lži.“

Šlo o rozsáhlou akci s mnoha dílčími operacemi pod různými jmény. V rámci jedné z nich dodával dvojitý agent Němcům informace, že vylodění se uskuteční v Pas de Calais. V jiné předstíraly malé spojenecké jednotky s nafukovacími tanky, množstvím prázdných stanů a falešným rádiovým provozem existenci celé jedné armády připravené na vylodění — armády duchů, jíž dokonce velel, ke své nelibosti, skutečný a skutečně ambiciózní generál George Patton (jehož pověst tehdy byla stále poškozena incidentem, při němž na Sicílii zfackoval vojáka).

Spojenci si také dokázali ověřit, že Němci na návnadu skočili. Britové uměli rozluštit německé kódy psané na přístrojích Enigma, takže věděli, co si Němci říkají. Výsledky zpravodajské operace Bodyguard se považují za velký strategický úspěch. Hitler dokonce ještě po invazi odmítal zcela uvěřit, že hlavní vylodění se neodehraje v Pas de Calais a nechtěl všechny zálohy soustředit v Normandii.

Vyšší mocnosti

Invaze do Normandie nazvaná Operace Overlord (Vrchní pán), a samotný Den D, tedy vylodění 6. června pod krycím jménem Operace Neptun, se plánovaly do velkých detailů. Vojáci často cvičili na replikách normandského pobřeží postavených na základě ohromného množství průzkumných letů a hlášení francouzského odboje. Pro účely vylodění se konstruovala speciální vozidla —obojživelné tanky nebo obrněná vozidla s kartáčem železných řetězů před sebou, která měla ze země „vytrhnout“, aktivovat miny a tím vyčistit cestu pro další postup.

Celkový plán operace.

Velitel operace americký generál Dwight D. Eisenhower čelil tlakům politiků i tlakům zevnitř svého týmu — třeba sebestředný britský generál Montgomery, vítěz bitvy u El Alameinu z podzimu 1942, věřil, že Eisenhower dává příliš často přednost americkým plánům před britskými, a prohlásil o něm: „Fajn chlap, ale žádný generál.“ (Tyto poměry při plánování operace jsou vcelku věrně zachyceny v televizním filmu Ike: Countdown to D-Day.)

Do výsledku invaze však nemluvili jen lidé. Operace se musela uskutečnit za určité kombinace „vyšších mocností“: kvůli viditelnosti musel být úplněk Měsíce (ovšem až o něco později v noci, teprve ve chvíli seskoku parašutistů), odliv (aby byly vidět německé překážky na pobřeží) a především hezké počasí — bouře mohla tažení zničit. Obrovská armáda byla připravena na vylodění v noci ze 4. na 5. června, ale start se odložil kvůli špatným povětrnostním podmínkám. O den později stále pršelo a Eisenhower a jeho štáb stáli před obtížným rozhodnutím: meteorologové předvídají zlepšení počasí, ale lze jim věřit? Odklad operace by znamenal, že by se za popsané „kombinace mocností“ mohla uskutečnit až za pár týdnů.

Nakonec to vyšlo, počasí dokonce paradoxně přispělo k úspěchu vylodění. Německá meteorologická služba nedisponovala přesnými údaji z Atlantiku a předvídala celkově špatné počasí, tudíž zanedbatelnou pravděpodobnost invaze. Velitel německých armád na plážích, legendární polní maršál Erwin Rommel, dokonce odjel do Německa, neboť se domníval, že 6. června se Spojenci kvůli počasí prostě nevylodí. A jiní velitelé plánovali večírky.

Schéma vylodění. Credits: Wikipedia, public domain.

Spojencům se tak povedlo dosáhnout klíčového momentu překvapení. I když část německých důstojníků začala být brzy přesvědčena, že jde skutečně o invazi, jiní se domnívali, že může jít jen o standardní diverze a útoky francouzského hnutí odporu, nebo prostě o falešný poplach, jakých před tím zažili mnoho. Jeden důstojník německé kontrašpionáže zachytil zprávu, o níž se správně domníval, že znamená invazi v nejbližších 48 hodinách, ale hlášení zapadlo.

Do spárů smrti

První nohy spojeneckých vojáků se dotkly francouzské pevniny krátce po půlnoci z 5. na 6. června. Jejich úkolem bylo vyznačit pásma pro seskok hlavních výsadkových jednotek. „Až přistanete v Normandii, budete mít pouze jediného přítele — Boha,“ řekl těmto vojákům velitel, který je cvičil.

Úkolem parašutistů bylo dobýt ještě v noci prostor pro muže vyloďující se na břehu a zajistit důležitá místa, například mosty, nebo zničit německá děla, která by mohla ohrožovat invazi. Na severním úseku seskakovali Britové, na jižním úseku Američané — 13 tisíc amerických vojáků za použití 882 letadel. Na zem se dostávali na padácích i v kluzácích. Byli první mrtví, umírali při haváriích kluzáků, zabíjet začala (na mnoha místech chaotická) palba německých jednotek.

Část jednotek byla zoufale rozptýlena, američtí výsadkáři seskakovali do močálů nebo přímo doprostřed Sainte-Mère-Église a tedy mezi střílející Němce. Jejich těla zůstala zaseknuta v korunách stromů nebo střech. Dodnes si město připomíná jejich památku padáky ve svému znaku a figurínou výsadkáře visícího z věže kostela. Sainte-Mère-Église nakonec američtí parašutisté obsadili a až do druhého dne odolávali německým protiútokům, než jim přijely na pomoc spojenecké tanky.

Za časného letního úsvitu 6. června se objevilo u pobřeží Normandie tisíce spojeneckých lodí. Krátce po páté hodině začalo ohromné ostřelování německých pozic na pobřeží. Následoval útok mnoha tisíců letadel, které shazovaly tisíce tun bomb — před čtyřmi roky tak účinné německé vzdušné síly již oslabily boje na východě a střety se spojeneckými bombardéry nad Německem Luftwaffe v roce 1944 nedokázala Spojencům čelit. Někdy v tu dobu odvysílal Londýn zprávu pro francouzské civilisty: „Okamžitě opusťte svá města a cestou informujte sousedy, kteří o varování ještě nevědí… Vyjděte co nejrychleji do otevřené krajiny… Neshromažďujte se do velkých skupin, které by bylo možné považovat za soustředění vojsk.“ Ve stejné době se už spojenečtí vojáci — zvracející, trpící mořskou nemocí — blížili ve vyloďovacích člunech k pěti hlavním plážím. Americké byly označeny zeměpisně, Utah a Omaha, britské se jmenovaly Gold a Sword, kanadská pak Juno.

Robert F. Sargent: Do spárů smrti: Vojáci z 1. divize přistávají na Omaha Beach. Slavná ikonická fotografie pořízená 6. června ráno. (Název „Into the jaws of Death“ je veršem z Tennysonova Útoku lehké kavalerie.) Credits: Wikimedia Commons, public domain.

Čtyřiadvacetiletý důstojník Francis X. Riley, velitel výsadkového člunu přijíždějícího k nejjižnějšímu pobřeží Utah, slyšel „úzkostlivé volání raněných a šokovaných vojáků a námořníků o pomoc; prosili nás, abychom je vytáhli z vody.“ Ale — jak píše Cornelius Ryan v dodnes skvělé reportážní knize Nejdelší den — Riley měl příkaz pokračovat ke břehu. Přesto bylo zabitých a zraněných na pláži Utah relativně málo. Přispěla náhoda: silný proud strhl lodě o něco jižněji, než bylo plánováno, právě na tomto jiném úseku však bylo opevnění německého Wehrmachtu slabší a škody po bombardování vyšší. Též obojživelné tanky poskytly pěšákům důležitou podporu. Na plážích Gold, Sword a Juno teklo více krve, celkově však platí, že boje byly místy tvrdé, ale trvaly jen krátce. Na některých místech pláže Sword dokonce vítaly Brity skupinky Francouzů provolávající „Vive les Anglais!“. Ať žijí Angličané!

Tato radost byla velmi vzdálená tomu, co se dělo o něco jižněji na pláži Omaha. Masakr, obraz smrti, prostřelené hlavy vojáků, topící se muži, mladící zoufale se skrývající za železné protitankové překážky, sténání raněných a krví zbarvená mořská voda – to vše věrně vykresluje počáteční sekvence filmu Zachraňte vojína Ryana.

Co se na pláži Omaha mohlo pokazit, to se pokazilo. Na poslední chvíli byla tamní obrana posílena, bombardování a ostřelování netrefilo německé pozice, dopadalo příliš daleko, mnohá spojenecká plavidla dostala zásah, mnohé obojživelné tanky se porouchaly. I když někde se vojáci dostali na břeh relativně bez problémů, jinde jich zemřela či byla zraněna polovina jen při vylodění. Kdo z vojáků přežil, zalehl v písku na pláži pod strmým svahem, který se zvedá za ní: autor tohoto článku navštívil pláž Omaha před dlouhými šestnácti lety, ale onen vysoký příkrý svah, na jehož vrcholu byla německé bunkry, kulomety a děla, mu dodnes leží v hlavě.

Mohlo to být jinak

Pláž Omaha ukázala, jak mohlo vylodění dopadnout za jiných okolností. Američtí vojáci se na tomto úseku střetli s dokonalejší částí Atlantického valu, na jehož vybudování naléhal polní maršál Rommel. Jeho koncept byl: spojenecké vojáky je potřeba udržet na dobře opevněných plážích, oslabit jednotky a rychle zničit na místě útokem záložních tankových jednotek Wehrmachtu. Nesouhlasil s ním jeho nadřízený, vrchní velitel celé západní fronty polní maršál von Runstedt, který se domníval, že Spojenci se prostě na pevninu dostanou a že je nutné je teprve poté odrazit v bitvě německými tanky.

Runstedt posměšně nazýval Rommela „Marschall Bubi“ (maršál kluk), ale dění na pláži Omaha dávalo „klukovi“ za pravdu. Naštěstí pro Spojence bylo nejvyšší německé velení nemohoucí. Mnohé tankové jednotky na Západě byly daleko od místa invaze, mnohé tanky měl pod svým velením přímo Hitler, jeho okolí se bálo rozhodnout bez něj a diktátor ráno v čase invaze spal a nikdo si ho netroufal vzbudit. A když se vzbudil, tak nejprve odmítl tankové divize k místu invaze poslat, povolení vydal teprve odpoledne. Navíc jakékoli přesuny Němců ztěžovala spojenecká letadla, která měla ve vzduchu drtivou převahu.

I když velitel amerických úseků generál Omar Bradley chvíli zvažoval, že útok z Omahy zastaví a přesune připravené vojáky na jiná pobřeží, průlom se nakonec po mnoha hodinách podařil i na pláži Omaha. Pomohla děla z lodí, která se přiblížila ke břehu a ostřelovala německé pozice, pomohla převaha, pomohlo prosté hrdinství. „Na pláži zůstávají dva druhy lidí. Mrtví a ti, co chtějí umřít. Tak odsud už sakra vypadněme,“ zní legendární věty plukovníka George A. Taylora uprostřed palby. Jeho věta symbolizuje odhodlání, které na Omaze nakonec zavládlo. Němečtí vojáci byli poraženi — a zabíjeni. [TAYLOR]

„Krvavá Omaha“ ukazuje, že invaze v Normandii opravdu nebyla podnikem s předem daným výsledkem. Generál Eisenhower měl pro případ neúspěchu připraveno prohlášení: „Našemu vylodění se nepodařilo dosáhnout dostatečného úspěchu, jednotky jsem stáhl. Mé rozhodnutí zaútočit v tu chvíli a na tom místě bylo založeno na nejlepších dostupných informacích. Vojáci, letectvo i námořnictvo provedlo vše nejodvážněji a nejobětavěji, jak mohlo. Pokud má být někdo viněn nebo činěn za tuto chybu zodpovědný, padá to jen na můj vrub.“ Patrně největším rizikem bylo počasí, stačilo, aby se meteorologové mýlili byť jen částečně a invaze se mohla vyvíjet jinak.

O tom, co by se stalo v případě neúspěchu, se diskutovalo, diskutuje a diskutovat bude. Šance na opakování invaze ještě v létě 1944 byly malé a Hitler by mohl další dlouhé měsíce silně ostřelovat Británii raketami V-1 a V-2, což by mohlo způsobit demoralizaci tamní populace. Věrohodně zní argument historiků, že by krach vylodění mohl vést ke změnám v politickém vedení Spojených států a Velké Británie: jakožto vůdci demokratických států museli, na rozdíl od Sovětského svazu, pravidelně předstupovat ve volbách před veřejnost.

Zda by neúspěch invaze znamenal, že by Německo přesunulo jednotky ze západní fronty jednotky na východ a dosáhlo tam nerozhodného výsledku v souboji se Stalinem, není jisté. Někteří naopak tvrdí, že sovětský parní válec už byl natolik nezastavitelný, že by válka skončila příchodem Rudé armády ke kanálu La Manche; pod sovětskou kontrolu by se dostala nejen východní a střední Evropa, ale též velká část západní Evropy. Ovšem válka by mohla i tak trvat déle a němečtí nacisté by mohli povraždit při holocaustu ještě větší množství Židů.

Existují i revizionistické teorie tvrdící, že se Spojenci mohli a měli vylodit ve Francii už v roce 1943. Kritici však argumentují, že ve spojeneckém velení tehdy ještě nikdo neměl ani dostatečné plány, ani autoritu takový útok provést a že by se sice Spojenci mohli na francouzském pobřeží uchytit, ale patrně by nepřišla taková porážka, jaká Německo na Západě v následujících měsících postihla.

Den D před sedmdesáti lety, tedy 6. června 1944, vedl po několikatýdenních pozičních bojích a pomalém postupu v Normandii k velké německé porážce: Spojenci prolomili frontu, v srpnu se vylodili i v jižní Francii a zahnali v krátké době jednotky Wehrmachtu až k německým hranicím.

Západní fronta v roce 1944 po invazi. Credits: Wikipedia, public domain. 

„Dnes ráno pod velením generála Eisenhowera zahájily námořní spojenecké síly podporované silnými vzdušnými silami vyloďování spojeneckých armád na severním pobřeží Francie,“ stálo v prohlášení nejvyššího velení expedičních sil, které se neslo od rána 6. června rozhlasem v celém západním světě (můžete si ho poslechnout v originálním vysílání BBC). „Tohle je pro Francii velký den,“ opakoval — jak to později zaznamenal reportér Ryan — otec devatenáctileté Anne Marie Broeckxové před pobořeným domem v Normandii.

A Anne Marie se rozplakala.

::


[BAGRATION] Pjotr Ivanovič Bagration byl úspěšným ruským vojevůdcem za napoleonských válek. Padl u Borodina. Jeho jméno nesla sovětská ofenzíva, která v létě 1944 vytlačila Němce z Běloruska, Litvy a východní části Polska. Skončila téměř úplným zničením německé skupiny armád Střed. Linie fronty se během dvou měsíců posunula od Vitebska k Varšavě, sovětská vojska zkrátila svou vzdálenost od Berlína z 1200 na 550 km. 

[CBS] Pozoruhodné je i to, že vysílání před sedmdesáti lety nebylo zase tak vzdálené stylu, kterým média zpracovávají bleskovou zprávu (breaking news) dnes — ať už jde o snahu dát čtenářům co nejrychleji nejvíce informací, nebo o přizvané experty, kteří mají situaci „vysvětlit“. 

[DUNKERK] Česky Dunkerk, anglicky Dunkirk, francouzsky Dunkerque, nizozemsky Duinkerke, případně Duinkerken. 

[TAYLOR] George A. Taylor to se slovy uměl. Už v hodnosti brigádního generála přijímal kapitulaci německých jednotek v západních Čechách. Když si povšiml na kapitulační listině vedle data označení „Elbogen, Sudetenland“, připsal k tomu does not exist a německý název změnil na Loket, Czechoslovakia. Což, jak vidíte, také vešlo do dějin. (Viz zde a Wikipedie.) 

Rozhovor s autorem článku ve studiu Zet/BBC dne 30. 5.

 
 
© 067, s.r.o.
Děkujeme všem platícím čtenářům! Umožňují nám a našim autorům vytvářet 067 tak, jak dovedeme nejlépe.