Afghánistán: Výlet trochu omylem

Budí mě dvě exploze. V okamžiku stojím u okna a poslouchám výměnu několika dávek ze samopalu. Jsou daleko, zvuky jsou tlumené a slité dohromady. Pak třikrát štěknou osamocené výstřely v parku hned ve vedlejším bloku, zatroubí auto a je klid. Podle mobilu je třetí hodina ráno. Na rozdíl od minulých nocí byly tyto výstřely zcela zřetelné, nemohlo jít o výmysl mých napjatých nervů po posledních dnech. Teď už neusnu — ale nevadí, stejně jsem už tři noci nespal pořádně.

O půl roku později obdivuji lidi, kteří jezdí do Afghánistánu třeba s Člověkem v tísni a spí jako my v nestřežených hotelích ležících mimo kábulské rezidenční čtvrti, jež jsou obehnané osmimetrovými zdmi. Já bych už se jen tak nevrátil, přestože za výletem do Afghánistánu stál poměrně dobrý nápad, pečlivá příprava a několik let neúspěchů v podobě neudělených íránských víz či zlomené klíční kosti v předvečer odletu.

Letos těsně před naším odletem přestal vydávat víza pro změnu Pákistán, a to kvůli atentátu na horolezce na severu země a únosu dvou Češek u íránské hranice. Ačkoliv jde jinak o docela bezpečnou zemi a takové věci v ní nejsou na denním pořádku, tamní ministerstvo zahraničí nestálo z důvodu rozvíjejícího se cestovního ruchu o další podobné incidenty a chtělo demonstrovat, že situaci bere zcela vážně. Právě přes Pákistán jsme se ale měli dostat z Afghánistánu do Indie, odkud jsme již měli koupené letenky domů. Nezbylo nám proto než koupit náhradní let z Kábulu do Káthmándú v Nepálu a vyměnit treky v pustém, turisticky neobjeveném severním Pákistánu za nepálskou tlačenici.

Turkmensko-afghánská hranice vás překvapí. Na turkmenské straně klimatizovaná několikapatrová budova, rentgenové rámy a jezdící pásy, znudění úředníci, kteří se baví izraelskými a jihoafrickými vízy. Přes hraniční řeknu Hari nás svezli řidiči kamionu. Na druhé straně jsou však jen plechové boudy, leniví Afghánci a vojáci se samopaly. Zalíbili jsme se naštěstí celníkovi, který nám naznačil, že dnes už pracovat nemusí a že nás doprovodí do Herátu.

Vybaveni pět let starým afghánským průvodcem Lonely Planet a aktuálními informacemi z internetových diskuzí přistáváme za úsvitu 16. července 2013 v Ašchabadu v Turkmenistánu. Zde jsme již jednou byli, a podruhé toto pozlátkové město plné falešného mramoru vidět rozhodně nechceme. Odmítáme proto předražené letištní taxikáře, využíváme bezplatnou městskou dopravu a co nejrychleji si spolu s  dvěma Turkmeny najímáme vůz na cestu do města Mary. V rychlosti navštívíme trosky starověkého města Mervu, které jsme o pět let dříve minuli, a po další jízdě taxíkem, neklidném spánku na nádraží a půldenní cestě vlakem vystupujeme v poušti u afgánských hranic v Serhetabatu (turkmensky Kuška) kolem druhé hodiny odpoledne. Afgánská hranice je na dosah, necelé dva kilometry od nás. Stopneme mladého Rusa — když mu popíšeme naše plány, odveze nás až k vojenským zátarasům a s přáním hodně štěstí odmítne těch pár dolarů, co mu nabízíme. 

Proč vlastně Afghánistán? Sami nevíme. Již dlouho jsme se s Janou bavili, jak vypadají země, do které turisté nejezdí. I takové stále na Zemi jsou, i když jich ubývá. Do většiny z nich však skutečně není možné jet bezpečně, některé z afrických států jsou daleko za mírou rizika, které jsme ochotni podstoupit. Na druhou stranu, podle dostupných zpráv na diskuzních fórech a popisu v turistickém průvodci (byť pět let starém), by mělo být možné v Afghánistánu do jisté míry cestovat. Navíc jsme se v muslimských zemích mnohokrát pohybovali a jejich kulturu máme rádi. Náš plán proto počítá s devíti nocemi v této zemi, přes kterou vedou vlastně jen tři východo-západní silnice. Všechny začínají v Herátu v severozápadním cípu země, nedaleko turkmenských i íránských hranic, a končí v Kábulu.

Severní cesta vede podél turkmenské hranice. Podle našich informací je její první část rozbitá, bez asfaltu, a až po Mazár-e-Šaríf s jeho nádhernými modrými mešitami nepatří mezi bezpečné kouty světa. V roce 2005 zde podle oficiálních zdrojů projelo jen deset turistů, z toho dva nedojeli. Jižní cesta je po technické stránce nejlepší, po celé délce upravená, měří přes 1 000 kilometrů a „linkový“ autobus ji ujede za jediný den. Vede však přes Kandahár, provincii a stejnojmenné město neblaze proslulou ortodoxními Afghánci a drogovou kriminalitou, a také přes Lógar, kde působí čeští vojáci, a který patří k nejnebezpečnějším oblastem v zemi. Tudy proto ne.

My jsme už doma zvolili prostřední cestu. Silnice tudy podle všeho prakticky nevede a cesta mikrobusy, jezdícími jen krátké úseky od vesnice k vesnici, trvá až sedm dní. Vyjíždí se vždy v časných ranních hodinách před úsvitem, a končí se odpoledne či v podvečer — večer i noc je vhodné strávit v místních čajchánech, jakýchsi čajovnách, jídelnách a ubytovnách v jediné místnosti. Kvůli špatné přístupnosti a nízké hustotě osídlení by mělo jít o poměrně bezpečnou oblast s nízkým počtem hlášených útoků. Po cestě navíc leží neuvěřitelný minaret Jam, prastará věž tyčící se na nesmyslném místě ve skalním kaňonu, nebesky modrá jezera Band-e Amir, a samozřejmě Bamján, světoznámé starověké sídlo, kde Tálibán nechal rozstřílet obří Buddhovy sochy.

Přes hranici

Jana se ve více než čtyřicetistupňovém horku halí do neforemného tmavého oblečení a balí si pečlivě hlavu do šátku, aby nekoukal jediný vlas. Já si navlékám kalhoty a košili s dlouhým rukávem a takto vybaveni přicházíme na turkmenskou stranu hranice. Komisní celníci, rentgeny a řada studentů vracejících se z univerzity v Mary budí celkový dojem ruské tuhé disciplíny. My zas budíme značnou pozornost ze všech stran, každý s námi chce vyměnit alespoň slovo, tím či oním jazykem, který kdo ovládá...

Na afghánské straně za hraničním mostem však není vůbec nic kromě vojáků se samopaly a postávajícími řidiči, jen malá plechová bouda a několik malých stavení namísto celé hranice. Až nečekaný kontrast proti rozsáhlému komplexu budov na druhé straně. Nikdo pochopitelně neumí anglicky a bez pomoci ruských řidičů kamionu bychom ani nedokázali vyřídit vstupní formality. Pak nás ale odvedou k další budově stojící opodál. Zde je mladý celník, který zná pár slov anglicky a dělá velkého pána. Moc nechápeme, co se děje, ale podle jeho slov vyplňujeme jakési papíry ve fársí (perském písmu) a on si nás zapisuje do tlustých knih. Nechybí přitom černý čaj s cukrem, kterým jsme pohoštěni. Pak si prý musíme koupit afghánskou SIM kartu. Snažíme se odmítnout, máme přece roaming a zdá se, že funguje. Naše protesty jsou ovšem marné, celník i prodejce jsou neoblomní – dohodneme se alespoň na SIM kartě bez kreditu, která nám je sice zcela k ničemu, ale aspoň nemusíme obětovat další dolary.

Jakmile dosednou obrovská razítka na dokumenty a o něco menší do našich pasů (tato operace zahrnuje velmi složitý a komplikovaný rituál dýchání na raznice, cvičné nápřahy a pomrkávání celníka, aby nám ukázal, jak důležitý úkon právě dělá), skončí veškeré formality. Z celníka se najednou vyklube milý chlápek jménem Rahmán Kakkar, který studuje na univerzitě v Herátu, a přestože mu směna končí až za několik hodin, ihned nás prý do města doprovodí. Posadí nás do motorikši a nechá odvést do hraničního města, kde přesedneme do běžného taxíku.

Cesta do Herátu je opravená, asfalt se blýská novotou. Civíme z oken a pořád nemůžeme pochopit – jsme tady! Pak Rahmán ukáže z okýnka na černé nízké stany a upozorní: „Tálibán.“ Ve stanech prý žijí rodiny bojovníků., Sami bojovníci se schovávají v horách na východě. Vidíme také ozbrojené hlídky sedící na ukoptěných hliněných domcích při silnici, vyprahlé pláně a skalnaté scenérie. Pak se najednou z dálky vynoří auto odstavené u silnice a u něj muži se samopaly, kteří mávají a naznačují, ať zastavíme. Silně znervózníme, podle všech doporučení nesmí vůz v této oblasti za žádnou cenu zastavit kvůli častým ozbrojeným loupežím! Naštěstí je to jen vojenská hlídka. Prošacuje vůz i afghánské pasažéry, nás nechá se smíchem na pokoji a pokračujeme dál.

Z Rahmána se vyklube skutečně milý chlapík. Za žádnou cenu nás nechce v Herátu nechat samotné, dovede nás do velmi honosného domu s bohatými koberci na podlahách, s kancelářemi a zasedací místností v evropském stylu, a dokonce i s evropskými záchody. Představí nás svému bratranci, taktéž Rahmánu Kakkárovi, a jejich příteli Mohammedovi. Společně studují na univerzitě, a jak se později ukáže, hostí nás v sídle politické strany, jež Rahmána druhého zaměstnává. Její jméno se nám však zjistit nepodaří.

Zajímavé je, že Mohammed je spíše jejich poskokem než přítelem. Rahmánové mluví persky, přesněji řečeno místní variantou zvanou Dari, kdežto Mohammed je ryzí Paštún. A je také v nějaké podivné třídní hierarchii výrazně níže (strýc či otec Rahmánů je místní vysoce postavený starosta kdesi v herátské oblasti a jejich rodina je velmi bohatá), proto je obsluhuje, vaří čaj a vstává vždy o něco dříve, aby mohl nachystat snídani. Na druhou stranu on jediný se nechce fotit s Janou, a když se po několika dnech přesto osmělí, musí mezi ním a jí někdo stá . Také mnoho nemluví, řečnit nechává své kamarády, ačkoliv se záhy ukáže, že jeho angličtina je zdaleka nejlepší. Jeho dobře míněné rady a nápovědná slovíčka však jeho přátelé spíše přehlížejí, naopak se mu smějí, že nerozumí jejich perštině.

Paštúni jsou nejsilnějším afghánským etnikem, sami sebe označují jako pravé Afghánce. Dalšími silnými národy jsou pak Tádžici, Uzbeci a Hazárové, jediní vyznavači šíitského islámu v zemi a podle všeho potomci Čingischánových hord.

Herát

Naši noví přátelé se nás večer ptají, co máme v plánu v dalších dnech. Po naší odpovědi, že chceme jet po zemi centrální cestou do Čaghčaranu a provincie Ghúr, se tváří velmi vyděšeně. Prý tam zemřeme, za žádnou cenu nás tam nepustí. Když chceme vysvětlení a ukazujeme jim naše sotva půl roku staré informace, selhává jejich angličtina a nic dalšího se již nedozvíme. Usínáme poněkud znervózněni hluboko po půlnoci.

„Doma“ znamenalo v sídle politické strany, jejímž zaměstnancem byl Rahmánův bratranec (druhý zprava). Mohammed (úplně vlevo) s nimi spřízněn nebyl a byl nižšího postavení, proto nosil čaj.

Další den vstáváme už kolem sedmé hodiny. Nechápeme pořádně proč, ale po krátké snídani musíme co nejrychleji opustit budovu. S lehkými obavami v ní zanecháváme své batohy a vyrážíme spolu s prvním Rahmánem do města.

Herát je nádherné město, přátelské k Evropanům, bezpečné a poklidné. Dojem kazí jen neodbytné žebračky, ochotné jít s námi několik bloků a křičet, když jim nedáme dost vysokou almužnu. Prohlížíme si zcela rekonstruovanou pevnost, která byla zničena během poslední války, když se v ní opevnil Tálibán — je zajímavé, že je zcela prázdná, místní sem vůbec nechodí a i Rahmán je zde poprvé. Nedává to ale na sobě znát, suverénně nás provází a ukazuje nám, kde co je, i když pak nemůže trefit ven z podzemí. Také nás neustále ponouká, ať se nebojíme a fotíme. Znervózní jen na dohled sevřených uliček starého města, ortodoxní muslimové žijící v hliněných domech pod námi se prý fotit nesmějí.

Navštěvujeme též Modrou mešitu s přilehlými zahradami a pak chvíli odpočíváme v čajovně blízko zoologické zahrady. Ta působí velmi smutným dojmem, několik zubožených opiček a vypelichaných papoušků vypouští duši ve vybrakovaných klecích a v urputném horku pod ocelovou konstrukcí.

Modrá mešita v Herátu. Ženy dovnitř pochopitelně nesmějí, na Evropanky se však zákaz nevztahuje. Budili jsme ale řádnou pozornost a v jiných městech, dál od bezpečné sféry vlivu Íránu, by nám to zřejmě neprošlo.

Teprve během dlouhého dne doceňujeme svou chybu při volbě termínu naší cesty. Je právě ramadán a od úsvitu do soumraku není možné zakoupit nic k jídlu ani pití — běžně bývají ulice poseté stánky s občerstvením. Na nás Evropany se pravidla tak úplně nevztahují, ale přesto není možné jíst jen tak na veřejnosti a i při pití čiré vody budíme ještě větší pozornost než obvykle. Bez vody však Evropan pod žhavým pouštním sluncem dlouho nevydrží, tváře nám i s vodou hoří a rty máme rozpraskané. Snažíme se proto popíjet alespoň nenápadně.

Docela nás překvapilo, že i burky prodávají muži. Přesto v prvním obchodě, kde jsme se ptali na svolení fotografovat, seděla jedna žena (tedy pravděpodobně žena, měla na sobě pochopitelně burku). Obchodník na focení přikývl, ale dotyčná paní, zřejmě jeho manželka, spustila povyk... a tak jsme se museli přesunout k vedlejšímu obchodu.

Odpoledne se stane zvláštní věc. Rahmán nás dovede do podivného domu s vybydlenými místnostmi a ukřičeným dvorem, který je na hony vzdálený honosnému prostředí, kde jsme spali předchozí noc. Se svou angličtinou nám není schopen vysvětlit, co se děje, jen že „everythink is OK“ a že „bags are OK too“. Až po několika hodinách čekání v těchto nepříjemných prostorách a krátké procházce po okolí, kdy už začínáme být nervózní a naštvaní, dorazí druhý Rahmán a vše se vysvětlí: první Rahmán dostal úžeh, protože zatímco nás prováděl po Herátu, neměl dnes kvůli Ramadánu ani kapku vody. Ráno navíc zaspal a nestihl se nasnídat, pil tedy naposledy včera večer. A zároveň nás nemohl ani vzít pro naše zavazadla, protože druhý dům patří oné politické straně, a naši přátelé tam přespávají tajně. Vyznění celé nepříjemné situace proto nakonec bylo docela humorné.

Odměnou za dlouhé napjaté odpoledne je nám navíc výtečná večeře, zahájená zpěvem muezzina: „Allahu akbar…“ Nápěv jsme na různých cestách slyšeli již mnohokrát. Přestože všude v muslimském světě tato slova znamenají totéž, zde v Afghánistánu na nás působí zcela odlišně...

Hlavním chodem (kromě výtečných pečených kuřat, salátu, rajčat a dalších příloh) je nicméně obyčejná pizza, zřejmě salámová — stejná, jakou je možné koupit v kterémkoliv Albertu. Stejně také chutná, jen se sebezapřením se snažíme obdivně pomlaskávat.

Historie herátské pevnosti sahá dlouho do minulosti. Naposledy ji použil Tálibán během války před dvanácti roky. Následky byly katastrofální, pevnost samotná a část okolního města byla zcela zničena. Z mezinárodních peněz byl následně celý pevnostní komplex rekonstruován po evropském vzoru - rozsáhlá, dokonale čistá nádvoří, ochozy, bronzové placky s věnováním (jediné, co chybělo, jsou zábradlí na ochozech a žebřících, člověk tak může chodit bez opory nad třicetimetrovou propastí). Místní nahoru nechodí a tak je celá obří stavba zcela prázdná. Nejvyšší nádvoří je stále roztrhané hloubkovými minami — s odchodem Američanů zřejmě odešly i peníze na probíhající rekonstrukce.

Večer se s notnou pomocí Google Translatoru vyjasní otázky okolo bezpečnostní situace. Už přes den jsme se snažili telefonicky zjistit informace na české ambasádě. Odpověď na náš dotaz však byla jasná: „Jeďte pryč. V této zemi nemáte co dělat, Herát je poslední bezpečné místo, které jste potkali. Ihned se vraťte zpět do Turkmenistánu.“ Podobná slova jsme na cestách slyšeli už mockrát, bez vysvětlení a dalších podrobností jsou poměrně bezcenná. Proto nás překvapilo, když nám oba Rahmáni a Mohammed vysvětlují, že v provincii Ghúr se pohybuje pět tisíc tálibánských bojovníků a že úsek v délce asi tří set kilometrů zamýšlené cesty je smrtelně nebezpečný i pro místní, natožpak pro Evropany. To zcela mění naše plány: pokud prý chceme jet po zemi, máme jet jihem přes Kandahár. Na náš dotaz však oba Rahmáni odpovídají, že by to nedělali, že tam zemřeme také. Severní cestou pak nikdo nejezdí, Rahmáni ji ani neznají. To je první znamení, jak rychle se v této zemi vše může změnit.

Tyto a ani žádné další informace, které během našeho pobytu v Afghánistánu získáváme, nelze navíc žádným způsobem ověřit — od jiných lidí, které jsme po návratu kontaktovali, se občas dozvídáme zcela odlišné zprávy. Musíme se proto spoléhat na poctivost našich informátorů a důvěřovat úsudku místních lidí. To je těžké, mnohokrát narážíme na zvláštnost afghánského charakteru, na jejich málo usměvavé tváře a nejasnou mimiku, z níž lze jen velmi málo přečíst. Řada situací, které zažíváme, je pro nás naprostou záhadou a nejsme schopni se zorientovat, co se vlastně děje. Na druhou stranu, s velkou pravděpodobností jsme se právě díky podobným náhodným setkáním vyhnuli celé řadě nebezpečí. Stejně tak tentokrát.

Další den ráno se rozloučíme s našimi novými přáteli (neslyšíme je však naposled, každý den nám poté několikrát volají, aby se ujistili, že jsme stále v pořádku, a dodnes si píšeme na Facebooku), a vydáváme se koupit letenku přímo do Kábulu. Cesta po zemi je s rozumnou mírou nebezpečí nemožná. Naše řešení Rahmány uspokojí a doporučují nám alespoň výlet z Kábulu do Bamjánu, kam prý vede zcela bezpečná silnice.

Pár hodin před odletem do Kábulu. Dva kluci po mé pravici byli zřejmě nejlépe anglicky mluvící Afghánci, které jsme cestou potkali. Není divu, když chtějí studovat na lékaře. Zajímavé je, že namísto smysluplné látky se učili celé knihy nazpaměť.

Během dopoledne procházíme spletité uličky starého města, navštěvujeme historickou vodárnu, která až do druhé poloviny 20. století zásobovala Herát vodou, odpočíváme v parku a povídáme si s místními lidmi, kteří jsou najednou velmi vstřícní a upovídaní, když s sebou nemáme „ochránce“ v podobě Rahmána.

Na letiště vyrážíme s předstihem a až tam se dozvíme, že terminál otevírá jen dvě hodiny před odletem. Jsme zde příliš brzo. Já jsem se předminulou noc nachladil, když jsem kvůli horku spal zcela zpocený na koberci jen ve spodním prádle, mám horečku a než nás do terminálu na přímluvu vojenského velitele letiště pustí o něco dříve, silně se mi motá hlava. Uvítáme proto pomoc jednoho člena letištního personálu, který za nás odbavuje naše zavazadla, ačkoliv pak trvá na relativně vysokém spropitném. Samotný let je poté několikrát odložen, prý kvůli silnému větru, vidíme však, jak jsou zavazadla z neznámých důvodů několikrát stěhována z letadla ven a zase zpátky. Trochu nás také pobaví, že kvůli zpoždění je palubní občerstvení vydáno ještě na zemi, ihned po západu slunce, aby postící se muslimové na rozpálené přistávací ploše nezačali omdlévat.

Přílet do Kábulu

Do Kábulu přilétáme až za tmy. To je nemilé, ale s pomocí jednoho ze spolucestujících si najímáme taxík přímo do vyhlédnutého hotelu, schovávajícího se v nenápadných dveřích běžného řadového domu blízko u hlavního centra města, ve čtvrti pojmenované podle stejnojmenného parku Šahr-e Nau. Ten je sice silně předražený, stojí 1200 afghání na noc (v přepočtu asi 400 Kč), ale nemáme na výběr. Jen málo hotelů v přiměřené cenové relaci má oprávnění ubytovávat cizince, a my tak platíme „bezpečnostní“ cizineckou přirážku. Součástí ubytování je naštěstí neomezené množství čaje a cukru, které si lze objednat na recepci. Obojí silně plundrujeme. Hotel provozuje mladík hovořící slušnou americkou angličtinou spolu se svým kamarádem. Střídají se na recepci, kde také vždy jeden z nich spí.

S přílivem západních peněz se v Kábulu objevilo mnoho nových aut. I přes určité investice do infrastruktury je celé město beznadějně ucpané. Vše ztěžuje naprosto nesmyslný provoz, kdy si řidiči pletou řízení vozidla s tetrisem a využívají každého volného místa, byť je evidentní, že o pár minut později budou muset zase couvat zpět, aby bylo možné vůbec pokračovat v jízdě.

Druhý den vstáváme velmi pozdě. Mám stále horečku, Jana proto jde zcela sama nakoupit snídani do supermarketu evropského střihu hned naproti přes ulici. Vrací se nadšená, jak je Kábul příjemné město. Tento pocit se však záhy rozplývá, když vyrazíme pěšky do centra. Procházíme smutnými zaprášenými ulicemi, které se táhnou mezi třípatrovými betonovými zdmi s ostnatým drátem, ohraničujícími „chráněné čtvrti“. Prakticky na každém rohu je vojenská hlídka s kulomety a pytli s pískem, městem projíždí ozbrojené policejní džípy, vzdálenosti jsou velké a dopravní situace je neuvěřitelná. Vozy se šinou pomaleji, než my jdeme pěšky.

hhh

Shah-do Shamshira Mosque, Česky Mešita krále dvou mečů.

Nic nám nepřipomíná klidné a útulné uličky Herátu s jeho parky a milými lidmi — zde jsou všichni uspěchaní a ukřičení. Město je navíc velmi poznamenané válkou, větší část starého města byla během ní zcela zničena a nové domy již nejsou tak pěkné.

V Kábulu žije okolo tří milionů lidí, a to od chráněných čtvrtí s pečlivými několikanásobnými policejními kontrolami přes bohaté moderní domy v centru až po chudinské čtvrti na periférii. Samotné vnitřní město je vklíněné do širokého údolí podél řeky, které spolu s ní ústí do úzké skalní soutěsky mezi dvěma asi půlkilometrovými horami. Jednou z nich je Koh-e Asmai (které nikdo neřekne jinak než TV Mountain kvůli jejímu panoramatu ověšeném stovkami vysílacích věží), druhá Koh-e Šir, po které se vinou staré městské hradby, používané snad při všech válkách až do současnosti. Po jejich úbočích se táhnou do výšky řady chudších hliněných domů. Jsou vestavěné do svahu pomocí kamenů a dřevěných trámů přivážených bůhví odkud. Spolu s dalšími horami na obzoru —vše v barvě hnědého prachu — pak oba vrcholy dohromady vytvářejí dramatickou scenérii, poznávací znamení hlavního město Afghánistánu.

Na rozdíl od Herátu je v Kábulu velmi běžné evropské oblečení, tradiční oděv je spíše v menšině. Prakticky všichni lidé také umí alespoň pár slov anglicky díky přítomnosti humanitárních organizací – ostatně 95 % veškeré pomoci prý končí v Kábulu a v jeho nejbližším okolí. Kdo by se odvážil učit se anglicky někde na afghánském venkově!

Je nutné podotknout, že v Kábulu panují dost uvolněné mravy a Tálibán by velmi rád utáhl šroubky. Všimněte si, že Janě jsou vidět nejenom vlasy a tváře, ale dokonce i nohy!

Večer se vracíme do hotelu plni zážitků. Viděli jsme dvoupatrovou mešitu Šah-do Šamšira, česky Mešita krále dvou mečů. Ve dvacátých letech 20. století ji v neobarokním slohu (takzvané afghánské baroko) postavili italští architekti, které do země pozval tehdejší vládce Amanulláh Chán. Smíme nakouknout i dovnitř, provází nás nedaleko postávající vážený pán, na Janu však místní pokřikují, mě zas dav deroucí se na modlitbu zatlačí téměř až dovnitř, což vzbudí velké pohoršení. Stejný pán nám později odpoledne zaplatí autobus na cestu zpět k hotelu do Šahr-e Nau. Prohlédli jsme si také Babúrovy zahrady (Bagh-e Babúr), rozsáhlý komplex zeleně v indickém stylu uprostřed zastavěné pouště, postavené prvním mughalským králem Afghánistánu (s jeho odkazem se mimochodem později téhož léta setkáváme o 800 kilometrů dále, v Radžastánu v Indii). Zde v klidu mezi stromy, nikým nepeskováni za evropské způsoby, obědváme nakoupené broskve, meruňky a výtečné medové preclíky zakoupené před vstupem. Vidíme také malého chlapce, který za pár drobných vyleštil boty cípem svého rukávu boty procházejícímu starci. Vidíme i zapadlé oči vyhlížející z domů v chudinské čtvrti; vidíme také sklo a beton honosných amerických domů postavených po válce.

Během dne jsme se v hotelu seznámili s člověkem v černém oblečení evropského střihu. Majitel hotelu nám ho představil jako příslušníka afghánské státní turistické organizace (ATO). Prý kontroluje hotely, zda řádně zapisují cizince, aby se „neztráceli“. Má na nás několik otázek, které tlumočí hoteliér, a přepisuje si údaje z pasů. V našem afghánském dobrodružství za pár dní sehraje jednu z nejdůležitějších rolí.

Večer si dopřejeme vodní dýmku a kebab v čajovně nedaleko našeho hotelu, a proti všem doporučením pak přebíháme setmělou ulicí bez pořádného osvětlení zpět.

Jde do tuhého

Druhý den ráno vstáváme už o půl čtvrté a necháváme si odemknout mříž majitelem hotelu, kterého budíme, když spí schoulený na koberci hned za stolem v recepci. Chceme totiž stihnout odjezd autobusů do Bamjánu, které vyrážejí každý den s úsvitem z místa zvaného Chowk-e Kote Sangi. Zastaví nám hned první projíždějící taxík a skutečně nás na toto místo doveze. Ukáže se však, že stejný název nesou minimálně dvě oblasti v Kábulu, a když přejedeme na správné místo, autobusy jsou pryč. To nám možná zachránilo život.

Kábul z výšky působí značně smutným dojmem.

Na místě totiž zbyly už jen minibusy a taxíky, jejichž řidiči se ihned kolem nás seběhnou a začínají se s námi handrkovat o cenu. Zatímco tvrdě smlouváme, přijde voják z nedaleko zaparkovaného auta, a plynnou angličtinou se ptá, jak může pomoci. Ukazuje se, že byl půl roku na výcviku v USA, a působí oproti jiným Afgháncům zcela odlišným, evropským dojmem. Srazí nám cenu ze 1000 afghání na 700 a sníží i počet osob v autě, když tu se k němu přitočí jeho kolega a polohlasem mu něco zašeptá. Oba si nás pak odvedou trochu stranou a zaženou okounějící řidiče. Ti se smějí a dělají na nás různé posunky, kterým však nerozumíme.

Jeho kolega je prý přímo z Bamjánu, ale cesta není v posledních dnech bezpečná ani pro místního. On sám prý chtěl jet za svými rodiči před několika měsíci, a to stejnou cestou jako my. Stejně jako vždy si nechal svým kamarádem koupit lístky o den dříve, aby ho nikdo neviděl a nemohl upozornit Tálibán. Pak chtěl za tmy přesednout z taxíku rovnou do autobusu. Při tomto přestupu však uviděl podezřelé lidi, cestu si rozmyslel a od té doby se domů bojí. Tvrdí nám, že teď nás vidělo už příliš mnoho lidí, a že je nadpoloviční šance, že je někdo z nich přítel Tálibánu — a že by na nás v horských průsmycích už čekali. Jestli prý chceme jet, máme přijet na toto stejné místo (přesně jde o roh ulic Gula-e Dawa Khana a Koteh Sangi) okolo jedné hodiny odpoledne, nechat taxikáře, ať nám nenápadně koupí lístky, a pak následující den ráno jen přeskočit pod rouškou tmy z vozu do vozu. Doporučují nám také cestovat spíše ve velkém autobuse než v menších vozech — v něm jede sice více lidí, někdo z nichž nás může udat, na druhou stranu v něm nebudeme tak nápadní, jako kdybychom jeli osobním vozem.

S tím nás odvážejí z místa, je prý pro nás už nebezpečné, a vysazují zpět v centru. Je sotva sedm hodin ráno, hotel je stále zamčený, a my s náladou pod psa čekáme v sílícím horku v parku. Jsme vystrašení a v každém kolemjdoucím vidíme teroristu. Po otevření zamčené mříže líčíme majiteli hotelu svou situaci, a ten říká, že je to pravda — že mu naše odvaha přišla divná. Když si stěžujeme, že nás mohl varovat, odpovídá, že to nepovažoval za slušné. U diskuze je přítomen i již zmíněný zaměstnanec ATO, který potvrdí špatnou bezpečnostní situaci. Společně nám slibují, že najdou vhodného řidiče. Běžná cena je prý 35 – 50 dolarů.

Zatímco snídáme, klepe majitel hotelu. Prý chce řidič dohromady 200 dolarů za třídenní výlet, plus jídlo a ubytování pro sebe — tedy mnohonásobně více. Celá cesta by zabrala dva dny, z toho jeden den ve formě výletu z Bamjánu k jezerům Band-e Amir. Řidič je z oblasti, má kamarády ve vesnicích po cestě, od kterých si dopředu zjistí, nakolik je cesta bezpečná. Vyjíždět prý budeme už kolem třetí hodiny ráno, na místě budeme brzy odpoledne — Tálibán prý sestupuje do sedel až odpoledne či večer. Tato varianta nám přijde bezpečnější než nejisté autobusy, a proto (ač je nám líto peněz) neradi souhlasíme. Když se pak ale po procházce městem vrátíme do hotelu, je vše jinak.

Řidič prý cestu zrušil. Když chceme vědět proč, majitel hotelu si výmluvně přejede rukou po krku. Cena za bezpečnost při cestování se dvěma Evropany byla příliš vysoká v porovnání se ziskem ve výši měsíčního příjmu průměrného Afghánce. Situace je prý extrémně nebezpečná, Tálibán každodenně hlídkuje v sedlech po cestě a zastavuje namátkou vybrané vozy. Kdo nemá afghánský občanský průkaz a nezná odpověď na otázky typu „jak se jmenovala Mohamedova matka“, je popraven. Před několika měsíci zde byli uneseni dva poslanci, kteří cestovali s konvojem obrněných vozidel. Majitel hotelu pak přidává historku o dvou Francouzích, kteří se navzdory jeho varování vydali do oblasti vzdálené jen asi tři hodiny jízdy na západ od Kábulu. Navzdory tomu, že oba byli muslimové, už se do hotelu nikdy nevrátili. Dozvídáme se také, že on sám už pět let neviděl své vlastní rodiče žijící pouhé dvě hodiny jízdy na jih směrem k Lógaru, protože se do oblasti bojí. Nejděsivější je, že o všech rizicích mluví se stoickým klidem, pomalu a bez silných emocí, jako by vraždy a únosy byly něco zcela normálního — život zde má jinou cenu než v Evropě. Zakončí tím, že pokud přesto chceme jet, máme mu zde nechat dopis, že nás varoval, a že jedeme s plným vědomím všech rizik. Je nám zle a nic samozřejmě nepodepisujeme.

Čas pro rezervaci autobusu jsme minuli a s novými informacemi bychom už stejně nejeli. Zkoušíme si alespoň zajistit letenky, protože vlastní oblast Bamjánu a jezer Band-e Amir je bezpečná, ale všechny lety na příští dny jsou beznadějně vykoupené. Zůstáváme na dalších pět nocí uvězněni v Kábulu. Večer pak ještě na několik hodin vypadává elektřina a odněkud z dálky zní střelba.

Pohled shora na kábulský hřbitov pod vrcholkem Bibi Mahru. Vzadu volně přechází do obytných domů, vpředu vlevo je také předzahrádka jakéhosi z domů.

Následujícího dne při hledání pošty procházíme jednou z „chráněných čtvrtí“. Dvojité hlídky při vstupu i výstupu nás oba důkladně prošacují, do jednotlivých rezidencí se i z této kontrolované zóny vchází přes další check-pointy a závory. Značnou část dne trávíme v ZOO. Je o poznání lepší než ta herátská, zvířata nejsou tolik utrápená a některá se i hýbou. Odtud se chceme podívat na pahorek Bibi Mahru, avizovaný v turistickém průvodci jako místo s nádherným výhledem na město. Zde se nám však stane podivná věc.

Náš taxikář nemůže nalézt cestu na vrchol, nikdy tam nebyl. Navíc neumí anglicky a jen stěží se s ním domlouváme. Podle nadávajících vojáků nicméně pochopíme, že značná část kopce je zabraná armádou. Když pak konečně nalézáme něco jako pěší cestu vzhůru, k autu přichází asi dvacetiletý konzervativně oblečený Afghánec. Na hlavě má placatou čepici typickou pro ortodoxnější část populace. Začne s námi poměrně dobrou angličtinou konverzovat. Jeho nejčastější větou je neopodstatněné, vztahovačné: „Who has a problem?“ Přisedne si za námi na zadní sedadlo v taxíku a na jednu stranu nás zve, že nás po Bibi Mahru provede, na druhou stranu se rozkřikuje, co tady vlastně děláme, co tady dělá celá Evropa a USA. Moc důvěry nebudí a nikam s ním jít nechceme, když vtom si všimnu řidiče. Ten s mladíkem po celou dobu na první pohled souhlasí, přikyvuje, ale vždy, když se cizinec nedívá, řidič na mě upře pohled a lehce a rychle několikrát zakmitá očima zleva doprava a zpět. Význam je jasný: „Ne. Nikam nechoďte.“ Z jednoznačnosti tohoto signálu mi přeběhne mráz po zádech.

Mladíka vysazujeme, necháváme se odvézt zpět a z řidiče spadne napětí — je vidět, že je rád, že jsme nikam nešli.

Večer nás pak odmítnou obsloužit v čajovně, kde jsme byli předminulou noc. Tvrdí, že nemají nic na jídlo, přestože se jiní hosté krmí a všude voní pečené maso. Raději nediskutujeme a jdeme pryč.

Městské hradby

Další den vyrážíme brzy ráno na pákistánskou ambasádu. Máme v úmyslu se pokusit přejet po zemi do Pákistánu, abychom nemuseli další dny čekat v Kábulu. Po několika hodinách čekání a vyplňování elektronických žádostí v přilehlém smrdutém kutlochu jakési pochybné firmy se ukáže, že pokud v Afghánistánu nepracujeme či nemáme pobyt delší než tři měsíce, víza nám vydat nemohou (později se stejně dozvíme, že hraniční přechod přes Chajbarský průsmyk (Khyber Pass) je v délce 50 kilometrů zcela uzavřený a neprůjezdný z důvodu tragické bezpečnostní situace, takže náš původní plán vůbec nebyl proveditelný; dříve bývala zavřená pouze samotná hranice a celníky bylo podle většiny zpráv možné přemluvit). Přes hotel si proto domlouváme alespoň soukromého řidiče, který nás následující den odveze do údolí Pandžšír. To je známé jako centrum odporu proti sovětské okupaci pod vedením Ahmada Šáha Masúda a jako jediná oblast, která byla před americkou invazí v roce 2001 nezávislá na tálibánské vládě.

Nad Kábulem se na Bibi Mahru tyčí městské opevnění. Nejde rozhodně o historickou stavbu! Kolem jsou rozeseté zákopy z posledních válek, místy leží nábojnice a všechny turistické rady říkají: nescházet z pěšinek, aby člověk náhodou nešlápl na nevybuchlou munici.

Zbytku dne pak chceme využít k procházce po hradbách vysoko nad městem na kopci Koh-e Asmai. Taxi nás vysadí na konci strmé silničky — dále jsou jen rozsáhlé hřbitovy Shohada-ye Salehin, rozprostírající se na ploše několika čtverečních kilometrů. Stoupáme po skalách a štěrku mezi tisícovkami kamenných náhrobků. Protože obytné domy brzy končí a jsme na úbočí zcela sami, nemáme dobrý pocit z party chlapců, pro které jsme jasná atrakce, a kteří se nějakou dobu plíží za námi.

Shora je nádherný výhled na město, které se v rozpáleném vzduchu tetelí pod námi. Kromě středověkých hradeb z hlíny a kamení jsou patrné kus pod hřebenem i moderní zákopy, na mnoha místech roztržené od těžkých zbraní. Odtud mudžáhidové ostřelovali Kábul během války se Sověty, podle historických pramenů zde v posledních třiceti letech několikrát zuřily divoké boje. Dodnes v prachu leží staré rezavé nábojnice.

V popředí jsou vidět zbytky rozstříleného opevnění a poměrně nový zákop na straně k městu. V pozadí je pak torzo staré pevnosti, která Kábul střežila a která byla opakovaně ničena a znovubudována až do dnešních dnů.

Na vrcholu kopce je přístřešek a v něm sedí jakýsi člověk. Z naší přítomnosti není nadšený, něco na nás persky mluví a snaží se nás zahnat zpět. My ho ignorujeme, přístřešek obcházíme a začínáme scházet druhou stranou hřebene. Vzápětí nás ale dožene jiný muž. Ten je již ozbrojený a mluví lámanou angličtinou. Zve nás na čaj a říká, že musíme jít okamžitě zpět. To odmítáme, vraceli bychom se zcela zbytečně zpátky přes kopec. Pak nám pro změnu říká, že cesta dál je nebezpečná a že tam nesmíme. Snažíme se pokračovat dál a nevnímat ho, když tu mě Jana upozorní, že vždy, když se nedívám, jí posílá vzdušné polibky a pomrkává na ni. O chvíli později jí dokonce sáhne na zadek, což je silné porušení všech společenských pravidel. Nevíme, co dělat — přece jen má pořád kalašnikov, kterým začíná výhružně pohazovat a tvrdí, že ihned musíme s ním. Stále nás zve na čaj a stále na Janu pomrkává. Začne nám ukazovat i jakýsi průkaz. Jde o rozmazanou, černobílou kopii snad policejní průkazky s nalepenou fotografií. Výsledek působí extrémně nevěrohodným dojmem. My trváme na tom, že jdeme dál a argumentujeme, že pokud na svém stanovisku trvá, zavoláme na ambasádu a policii a chceme jeho názor slyšet i od nich. Přestože jde ještě asi kilometr s námi, pokřikuje a mává zbraní, nakonec nás nechá jít. Se srdcem v kalhotách co nejrychleji sbíháme dolů do údolí.

Zpětně si nejsme vůbec jistí, co se dělo — jisté je jen to, že o příslušníka policie se nejednalo.

Pohled na „TV Mountain“ z Bibi Mahru, mezi oběma kopci protéká téměř vyschlá řeka Kábul. Z obou stran údolí se nahoru šplhají malé domky — zdálo se, že čím výš (a tedy dál z dosahu automobilové dopravy), tím chudší lidé.

Následující den prakticky celý strávíme automobilovým výletem do údolí Pandžšír. Vjezd do něj je ohraničen úzkou roklí, do které se sotva vejde divoká horská řeka a klikatá silnice s armádním check-pointem. Náš řidič nemluví, neumí anglicky, ale jede pomalu, nechává nám dost času na focení a ukazuje nám zajímavá místa. Naše žádosti vystoupit a nafotit si něco zblízka však kategoricky odmítá a ostentativně vždy přidá plyn.

Touto extrémně úzkou soutěskou začíná údolí Pandžšír.

Za tímto úzkým hrdlem se údolí rozšiřuje do širokých šťavnatých luk, naprosto nepodobných vyprahlým pouštím okolo Kábulu i Herátu. Ještě několikrát se Pandžšír sevře do úzkých strží, aby se opět rozevřel — přesto je celý po obou stranách lemovaný přes pět tisíc metrů vysokými horami, ze kterých mudžáhidové ostřelovali sovětské vrtulníky, jenž už nedokázaly vystoupat výš a staly se snadným cílem i pro ruční zbraně mířící shora do rotorů. Silnice je neustále lemovaná rozházenými vraky sovětských tanků, některým chybí jen pásy, jiným střelecká věž, z dalších zbyly jen zkroucené kusy plechu. Rusové v afghánské válce ztratili celkem 147 tanků a 333 helikoptér, většinu z nich právě v těchto místech. Jejich odpovědí byly vypálené vesnice a města, jejichž černé trosky míjíme. V okolí dodnes stojí stanová městečka tehdejších uprchlíků. U hrobky Ahmada Šáha Masúda, zavražděného Al-Káidou jen dva dny před 11. zářím 2001, se naše auto otáčí a vracíme se zpět do Kábulu.

Při hlavní silnici pak ještě vidíme nejvtipnější nápis za celý náš pobyt: „Chaikchan girls offer services.“ Nejstarší řemeslo kvete všude na světě.

To černé v pozadí nejsou skály, ale vypálená vesnice. Těch jsme v údolí Pandžšír viděli několik a dodnes je v okolí řada stanových táborů jako náhrada za zničené bydlení. V řece se koupají mladí kluci, holky si s šátkem na hlavě jen máčejí nohavice.

Drogový zátah

Poslední den našeho pobytu v Afghánistánu nás vzbudí klepání na dveře okolo desáté hodiny dopoledne. V hotelu je opět zaměstnanec afghánské turistické organizace (ATO) a má prý rozkaz prohledat nám naše zavazadla, zda u sebe nemáme nějaké drogy. Situace je zpočátku vtipná, protože předchozí den nám neznámý muž na ulici nabízel „haš-haš“. Ani muži z ATO, ani personálu hotelu však tato příhoda nepřijde zábavná, jejich kamenné obličeje mě poněkud zchladí. Najednou cizinec tvrdí, že je vlastně zaměstnancem tajné policie a ukazuje další podivnou průkazku, tentokrát ve fársí. Jsme rozespalí a uděláme těžkou chybu — batohy mu dáme k dispozici, nechceme vidět žádné potvrzení. Aniž by prohledal cokoliv jiného, podíval se pod matrace a podobně, vyskládá všechny předměty z našich velkých batohů. Na dně mého najde malý poskládaný papír.

Sovětské tanky T-62 — tyto byly alespoň odklizeny z hlavní silnice, většina se jich ale stále válí tam, kde dostaly poslední zásah.

Já i Jana postupně tvrdíme, že jde asi o odpadek, oba dva na lísteček sáhneme a snažíme se jej vyhodit. On jej vždy podá zpět… a najednou prohlásí, že jde jednoznačně o heroin. Rozbalí psaníčko a uvnitř je skutečně bílý prášek. Nikdy jsem předtím heroin neviděl, může jít klidně o mouku či cukr, odmítám se toho však už dotknout. Legrace skončila už zcela a já i Jana cítíme chlad u srdce, tady jde najednou opravdu o hodně. Cizinec tvrdí, že nám musí zabavit mobilní telefony, což pochopitelně odmítáme a oznamujeme, že jdeme ihned volat na ambasádu. Situace je velmi vypjatá, všichni chodíme tam a zpátky, ještě několikrát se nám pokusí zabavit mobil. Nakonec prohlásí — a majitel hotelu nám přeloží — že nás zachrání od tvrdého vězení tím, že drogu zlikviduje. Nikomu ale o této příhodě nesmíme vyprávět (proto hned po návratu vše popíšeme české ambasádě).

Máme už úplně po náladě. Je jasné, že chtěl úplatek, ale nakonec si o něj kvůli riziku telefonátu na ambasádu neřekl. Otázkou jen je to, zda šlo skutečně o drogu, nebo jen nějakou náhražku — při zdejší ceně opia a heroinu je možné všechno. Vůbec nevěříme jeho vysvětlení, že nám dali drogu do batohu na letišti, aby nám uškodili. Zbytek dne proležíme v hotelu a snažíme se neopouštět pokoj.

Poslední den v pět ráno odjíždíme z hotelu na letiště a odlétáme ze země bez dalších komplikací. Jsme rádi, že vše dopadlo dobře a s úlevou se rozvalíme v letadle. Poslední zajímavostí je už jen setkání s Čechem na přestupu v Dubaji. Když mu na jeho dotaz odpovíme, že jsme turisti, prohlásí, že „si děláme prdel“, a doplní to historkou o svém francouzském kolegovi z protidrogového oddělení, kterého před pár lety v Dubaji odsoudili na 20 let za 0,06 mg zbytkového heroinu volně vysypaného v džínsách v kapsičce na hodinky (naštěstí ho díky amnestii po několika měsících propustili). Když pak celníci použijí detektor pachů na můj fotoaparát, krve by se ve mě kvůli včerejší „pašerácké“ historce nedořezal.

Drsná zem

Afghánistán je bezesporu nádherná země. Pouštní scenérie, vysoké rozeklané skály, až mýtické postavy v rozevlátých pláštích, všudypřítomné zbraně a drsná perská řeč. Lidé jsou milí, pokud se s nimi stihnete spřátelit, a mají v sobě jakousi těžko popsatelnou hrdost, která zřejmě stojí za jejich předlouhou samostatností stejně jako za neschopností dvou největších světových velmocí podmanit si tento horský stát.

Nikdo by neměl být na pochybách, že Američané v Afghánistánu již několik let nevládnou. Značné části území jsou mimo kontrolu a situace se rapidně zhoršuje. Půl roku před naší cestou byla řada dnes neprůjezdných oblastí stále ještě bezpečná, v pět let starém průvodci byla situace popsána ještě optimističtěji. Dnes, téměř rok po naší cestě, si o afghánské bezpečnosti netroufám tvrdit vůbec nic. Je velmi pravděpodobné, že mnohé z toho, co jste si právě přečetli, již neplatí. Dnes bych už podobnou cestu „na divoko“ nikomu neradil. Je možné, že jsme měli jen smůlu na nešťastné náhody, pohybovali jsme se ale v zemi, kde nešťastná náhoda často končí smrtí. Afghánistán se po pár letech křehkého míru opět topí v krvi, nejpříhodnější léta pro cestování těsně po pádu Tálibánu již minula.

Já ani Jana cesty nelitujeme, z našeho pohledu šlo o neocenitelnou zkušenost. Na druhou stranu jsme dost možná jen měli štěstí v těch několika kritických situacích a potkali jsme se náhodou se správnými lidmi – vše mohlo dopadnout úplně jinak. Letos už se zeměmi s nižší bezpečností v našem letním plánu nepočítáme, ani po roce nemůžeme zapomenout na tu úzkost, kterou jsme tehdy cítili. Obdivuji každého, kdo věnuje svůj čas na pomoc Afgháncům, dobrovolníky z řad Člověka v tísni a dalších organizací. Mám však obavy, že afghánská povaha je stejně drsná jako krajina, v níž tamní lidé žijí, a ke změnám musí dojít zejména zevnitř jejich kultury. Tomu dnes nenasvědčuje zhola nic. Američané to už pochopili a postupně své jednotky stahují. Brzy začnou vysychat i ostatní penězovody a odejde i většina dobrovolníků. Pak zůstane Afghánistán zas jen Afgháncům, tak jako již tolikrát v minulosti. Uvidíme, zda nám umožní se tam ještě někdy vrátit. Byl bych rád.

::

 
 
© 067, s.r.o.
Děkujeme všem platícím čtenářům! Umožňují nám a našim autorům vytvářet 067 tak, jak dovedeme nejlépe.