Majetková nerovnost a její zdroje: nečekaný bestseller

Poněkud zvláštní událost letošního roku budí vášně nejen v ekonomických kruzích. Mezi bestsellery se dostala sedmisetstránková kniha o nerovnosti od prakticky neznámého pařížského profesora ekonomie, Thomase Pikettyho. Recenzenti se postupně rozdělili do dvou táborů, na odpůrce a zastánce, neutrální recenzi byste hledali marně. Mnohdy se však schyluje k ideologickému boji, který zakrývá pravou hodnotu Pikettyho díla.

Pikettyho kniha není prvním ani posledním bestsellerem z oblasti ekonomie. Vzpomeňme na autory jako je Levitt (Freakonomics), Thaler (Nudge), Taleb (The Black Swan), Kahneman (Thinking Fast and Slow) nebo Harford (The Undercover Economist). Piketty se od těchto autorů liší rozsahem i přístupem. Místo víkendového čtení a pop ekonomie čekejte 700 stran práce s daty a přehršel grafů. I tak doufám, že na závěr tohoto textu dojdete k názoru, že knihu byste si měli přečíst.

Thomas Piketty při autorském čtení na Harvardu. Foto Sue Gardner, licence Creative Commons.

Jako na objednávku

Téma nerovnosti je v poslední době velmi aktuální. Ve spojitosti s globální krizí se mluvilo o tzv. „1 %“, tedy jednom procentu nejbohatších. Také Oxfam letos zveřejnil zprávu o tom, že jmění 85 nejbohatších je srovnatelné s majetkem spodní poloviny, tedy 3,5 miliardy osob. Jedná se ale o dosti anekdotické důkazy, je tedy na místě zeptat se: „Jak jsme se do dnešní situace dostali? A co můžeme na základě historie říci o možném vývoji v příštích letech?“ Piketty se právě na tyto otázky snaží odpovědět. [JEDNO PROCENTO]

Když se řekne nerovnost, kdekomu se vybaví Giniho index. Je to číslo mezi 0 a 1, kde nula znamená naprostou rovnost příjmů, zatímco jednička vyjadřuje koncentraci veškerých příjmů v rukou jednotlivce. Jak se ale ukazuje, je to nadměrné zjednodušení reality, které skrývá spoustu důležitých informací. Více zemí může vykazovat podobný Giniho koeficient, i když se jejich rozložení příjmů velmi liší. Např. Bolívie a Jihoafrická republika mají dle dat Spojených národů takřka identické Giniho koeficienty, pohled na rozložení příjmů nejbohatších a nejchudších však ukazuje trochu odlišnou realitu. Zatímco bolivijských horních 10 % má v průměru 90x vyšší příjmy než spodních 10 %, v JAR to je “jen” 35x více.

Pohled na samotný Giniho koeficient nám tedy tuto skutečnost zatajil. Stejně tak nemůžeme spolehlivě porovnávat vývoj v čase. Stagnace koeficientu může znamenat stálé rozložení příjmů, rovnoměrné bohatnutí celé společnosti či třeba přechod z jihoafrické reality na tu bolivijskou (nebo naopak).

Piketty tento index nepoužívá, místo něj se věnuje samotnému rozdělení příjmů ve společnosti, které shlukuje do skupin — např. 1 % nejbohatších, dále nejbohatších 10 %, spodních 50 % atp. Kromě toho rozlišuje i různé druhy příjmů. Zatímco člověk intuitivně bere v potaz pouze příjmy z práce, Piketty se věnuje i příjmům z vlastnictví kapitálu, dědictví nebo darů.

Když autor kombinuje tyto dva typy rozdělení, dovídáme se zajímavé skutečnosti. Například čím bohatší skupina, tím větší podíl příjmů činí kapitálové příjmy. V dnešní době na tom má hlavní podíl zejména finanční kapitál, zatímco v minulosti šlo především o kapitál fyzický.

Kniha tak z velké části pojednává o historickém vývoji příjmů, o jejich rozdělení ve společnosti a o událostech, které měly na tento vývoj největší vliv — války, krize a státní zásahy. Poslední část knihy se pak věnuje autorovým doporučením z hlediska regulace, která by mohla změnit současný vývoj.

Většina knihy je tak pozitivní, jde tedy o tedy čistý výklad historických dat, zatímco poslední kapitola je normativní, obsahuje výčet doporučení vycházející z autorova ideologického postoje. Recenze Pikettyho knihy se většinou soustřeďují právě na tuto kontroverzní kapitolu. To je však velká škoda, jelikož největší přínos je podle mého názoru obsažen právě v tom suchém výkladu historie.

Od mainstreamu k nedoceněné práci s daty

Piketty hned po dokončení doktorátu, stále velice mladý (ve svých dvaadvaceti letech), získal nabídku, která se dnes neodmítá — post na MIT. Spolu s Harvardem jde o zdaleka nejprestižnější ekonomické pracoviště na světě. Piketty, byť nabídku přijal, se dlouho v Americe neohřál.

Pikettymu nevyhovovala mu vzdálenost tamější akademické ekonomie od reálných ekonomických problémů. Důraz se dnes na MIT klade na teoretické výsledky a důkazy matematických vět. Tento problém ostatně přetrvává, ekonomická výuka na vysokých školách — a s tím spojený výzkum — se v posledních několika dekádách změnila ve studium aplikované matematiky.

Jelikož i otázka ekonomické nerovnosti se změnila na debatu teoretickou (a ideologickou) a delší dobu se neanalyzovala situace pomocí dat, rozhodl se Piketty po návratu do Francie vyplnit právě tuto mezeru.

Kniha tak vychází z takřka dvaceti let výzkumu Pikettyho a spoluautorů. Společně sbírali a analyzovali časové řady z vícero zdrojů, ať už jde o archívy, daňové úřady nebo romány z 19. století. Jakých výsledků dosáhli?

Od Marxe po současnost

Už název knihy provokativně nabízí spojení s hlavním dílem Karla Marxe. Piketty rozebírá nejen Marxovy myšlenky, ale také názory ostatních ekonomů Marxovy doby doby. Kritikou nešetří, je ale podložená. Argumentuje hlavně tím, že zatímco u Marxe a jiných šlo z velké části o ideologická díla bez opory v datech, Piketty začíná s historickými čísly.

[Marx] nejspíš přišel ke svým závěrům ještě dřív, než začal pracovat na výzkumu, pomocí kterého by je ospravedlnil. […] Malthus, Ricardo, Marx a mnozí další mluvili o nerovnostech po dlouhé dekády, aniž by citovali jakékoliv zdroje, zmiňovali metody k porovnání jednotlivých období či zvažovali různé hypotézy. Nyní máme konečně k dispozici objektivní data.

Do jisté míry je odlišnost přístupů pochopitelná. Devatenácté století nesvědčilo empirickému zkoumání vzhledem k nedostupnosti dat i nástrojů pro jejich zpracování. Nyní žijeme v jiné době, jak data tak technologie jsou přístupné takřka každému: I proto je celkem překvapivé, že se kromě Pikettyho nevěnovalo mnoho ekonomů či historiků syntéze historických dat.

Vzhledem k problémům s dostupností časových řad se Piketty často omezuje jen na několik málo zemí. Nejvíc do historie sahají archivy jeho rodné Francie, spousty analýz též provádí s britskými daty. Jak se autor dostává do 20. století, více analyzuje i Německo, USA nebo Japonsko.

Když je r > g

Jaká je tedy hlavní myšlenka Pikettyho díla? V jediném odstavci svou tezi autor shrnuje hned v úvodní kapitole:

Když je návratnost na kapitál vyšší než růst hospodářství a příjmů — jako tomu bylo v 19. století a je pravděpodobné, že se to v 21. století bude opakovat — kapitalismus automaticky generuje náhodné a neudržitelné nerovnosti, které podkopávají meritokratické hodnoty, na kterých je založena naše demokratická společnost.

Piketty tedy tvrdí, že pokud je návratnost na kapitál (r) vyšší než růst ekonomiky (g), postupně se zvyšuje poměr objemu kapitálu a národního důchodu. Stabilní návratnost kapitálu pak způsobí, že příjmy z vlastnictví kapitálu nabývají na relativní důležitosti, dochází k akumulaci jmění u vrstvy majitelů tohoto kapitálů, z nich se tak postupně stávají rentiéři. Pro ilustraci, dosáhne-li objem kapitálu šestinásobku ročního výkonu ekonomiky, tak při průměrné návratnosti pěti procent ročně vychází, že necelá třetina ročního výstupu připadne právě na kapitál.

Vývoj návratnosti kapitálu a výkonnosti ekonomiky v dlouhé časové řadě.

Tuto skutečnost autor ukazuje na realitě 19. století. Ekonomika tehdy prakticky stagnovala, zatímco průměrná návratnost kapitálu byla zhruba na dnešní úrovni. Jelikož se v současné době obecně očekává období slabšího růstu, zatímco návratnost na kapitál nejspíš zůstane na stávající úrovni, autor se obává návratu extrémní nerovnosti z období před první světovou válkou. Je však nutno dodat, že Piketty toto nepřisuzuje žádnému selhání trhu, popisuje to jako přirozený vývoj.

Jak jsem ukázal, vztah r > g je hnacím motorem zvyšující se nerovnosti. Tento vztah není žádná tržní vada a nezmizí to, když se trhy stanou volnějšími nebo když se zvýší konkurence.

Proto se autor vrací do 19. století a pečlivě analyzuje francouzskou Belle Époque i stejné období v Británii, tedy období 1890 – 1914 — dobu nesmírné koncentrace kapitálu v úzké skupině obyvatel, která nežije z plodů práce, ale z rentiérství, jelikož vlastní dostatek kapitálu (tehdy zejména fyzického). [BELLE ÉPOQUE]

V první polovině dvacátého století dochází k poklesu této nerovnosti, což zkoumal i ekonom a laureát Nobelovy ceny, Simon Kuznets. Formuloval hypotézu, že nerovnost se v málo rozvinutých státech nejprve zvyšuje, ale postupně s ekonomickým růstem pak naopak klesá. Teze tak kopíruje tehdejší realitu — nízký růst a vysokou nerovnost do konce 19. století a naopak relativně vysoký růst a klesající nerovnost během dalšího půlstoletí. [KUZNETS]

Dnešní pohled na poválečný vývoj nám však ukazuje, že dynamika nerovnosti nejspíš funguje jinak. Piketty tvrdí že války v první polovině 20. století a období velké deprese mohou za snížení nerovností ve společnosti, jelikož došlo k destrukci velké části kapitálu. Poměr kapitálu a národního důchodu se zmenšil takřka na třetinu, mzdové příjmy tak najednou hrály větší roli a omezilo se rentiérství.

Právě v této analýze historických dat vidím největší přínos knihy. Piketty velice podrobně popisuje, jak je to s příjmy z práce, z fyzického i finančního kapitálu, dědictví, darů před smrtí (či investic do potomků) a dalších mnoha zdrojů. A není to nějaký povrchní popis, jde o opravdu detailní analýzu a rozpitvání každého zdroje. Řeší například vývoj dědictví po druhé světové válce podle dekád, vlivy primogenitury, jmění v době smrti v poměru k průměrnému bohatství…

Většinu těchto metrik dále rozebírá v rámci společnosti, tedy např. jak se liší příjmy z práce u horního decilu od zbytku společnosti. Člověk pak vidí značné rozdíly ve vývoji jmění různých sociálních skupin. Například renty z kapitálu jsou větší a větší složkou příjmů jak se lidé stávají bohatšími.

Rozdělení a robustnost, ne koeficienty

Jak jsem předeslal, Piketty se vyhraňuje proti indexům, dává přednost rozdělení dat. Tím ale samozřejmě vytváří nový problém — jak porovnat dvě rozdělení. Zatímco je triviální porovnat Giniho koeficienty, jde o pouhé srovnání čísel, je poněkud složitější komentovat vývoj rozdělení příjmů ve společnosti.

Piketty proto seskupuje data do větších skupin a řeší zvlášť horní decil, centil (někdy i horní tisícinu), spodních 50 %, střední třídu atd. Tato stratifikace tak ukazuje trendy u jednotlivých společenských skupin aniž bychom přicházeli o tolik informací jako u Giniho koeficientu.

Dalším příjemným atributem Pikettyho přístupu je i robustnost, tedy jak spolehlivá jsou jeho data. Názorně to ilustruje jeho přístup k datům o dědictví, kde používá dva naprosto nezávislé zdroje. Jedním z nich jsou archivní data k výběru daní, která mohou být nepřesná z více důvodů (např. daňové úniky nejsou evidovány). Proto se autor i dívá na záznamy o úrovni soukromého vlastnictví v čase a společně s informacemi o úmrtnosti a bohatství před smrtí dopočítává, jaká musela být hodnota dědictví v daném období. Jelikož dochází ke stejným výsledkům v obou případech, má větší jistotu, že data správně zachytila tehdejší realitu.

Výhodu většího množství zdrojů samozřejmě nemá u všech časových řad a zejména pokud jsou zdroje poněkud pochybné, autor to uznává a je opatrný se závěry.

Co je dnes jinak?

Stěžejní tezí je popis návratu k situaci na přelomu 19. a 20. století. Jakkoli se té době blížíme podle několika metrik, je tu stále dost rozdílů, které Piketty obsáhle rozebírá. Mezi vysokopříjmovými je nyní mnohem víc osob, které se tam dostaly díky mzdám samotným (skupina tzv. supermanagers). Piketty však uvádí, že tyto mzdy nejsou úplně meritokraticky určené a do jisté míry si je manažeři stanovují sami.

Kapitálová struktura se též změnila — horní jedno procento má značný majetek zejména ve finančním kapitálu, zatímco silná střední třída buduje vlastnictví cestou vlastního bydlení. Spodní polovina se ale příliš nemění, ta, stejně jako ve velké většině historie, nevlastní víceméně nic. A to nemáme na mysli světovou spodní polovinu (Afrika, Jižní Amerika atp.), ale spodní polovině v rámci vyspělého Západu.

Piketty totiž staví analýzu jen na zemích, ke kterým má data, a to je povětšinou jen Francie, Velká Británie, USA, Německo a některé další západní státy. Pikettyho analýza i doporučení jsou tak stavěny na reálné situaci dneška, není to jen slepá aplikace myslitelů minulých století na ekonomiky, které jsou v dnešní době dost odlišné od struktur z dob těchto velikánů.

Předpovědi, simulace a předpoklady

Než se dostaneme k samotným kritikám, je třeba ujasnit si, jaký je autorův přístup k předpovědím. Často se totiž o předpovědi vlastně nejedná. Piketty vezme několik metrik a řekne: „Pokud se stane toto a toto, je dost pravděpodobné, že nastane tato situace, pokud ale budou podmínky jiné, závěry musíme také upravit.„ Takto přistupuje k nejistým situacím pokaždé.

Co se týče technické stránky, Piketty se kloní k simulacím na základě účetních rovností. Mění vstupní parametry a sleduje, jak prostředky přechází mezi agenty v závislosti na demografickém vývoji, zdanění a dalším podmínkám. V celé knize si je velmi dobře vědom nedostatků těchto postupů.

V roce 2100 by tak situace všude na světě mohla vypadat jako Evropa na přelomu 19. a 20. století, alespoň co se týče kapitálové intenzity (poměr kapitálu k výkonu ekonomiky, pozn. překl.). To je samozřejmě jen jedna možnost z mnoha. Jak jsem zmiňoval, tyto předpovědi ohledně ekonomického růstu nebo míry úspor jsou nesmírně nejisté. I tak jsou tyto simulace užitečné, protože dané situace mohou nastat a můžeme tak vidět, jakou roli má nízký hospodářský růst na hromadění kapitálu.

Nebo:

Tyto předpovědi jsou vysoce nejisté a jsou určeny zejména pro ilustraci. Vývoj dědictví v 21. století bude záviset na spoustě ekonomických, demografických a politických faktorech. Historie nám ukazuje, že tyto faktory se mohou nečekaně měnit. Snadno si tak představíme situaci, která vyústí v jiné poměry. Například rapidní zrychlení demografického či hospodářského růstu (což se jeví jako nepravděpodobné) nebo radikální změna v [daňové] legislativě týkající se soukromého kapitálu nebo dědictví (což zní pravděpodobněji).

Piketty ideolog

Zatímco jsem zatím většinou jen chválil, je čas probrat se tou problematičtější částí knihy — Pikettyho doporučeními. Většina recenzí se věnuje víceméně jen této kapitole a autoři kritik si často neuvědomují, že jde o nějakých 80–90 stran na konci knihy.

Piketty byl ukázkový ekonom v první částech knihy, vyhýbal se jakýmkoli hodnotovým soudům (byť pozorný čtenář zahlédne nějaké to uklouznutí). Jakmile otevřete část čtvrtou, Regulating Capital in the Twenty-First Century, budete překvapeni, jak se Piketty mění v tvrdého ideologa.

Autor se věnuje problémům dnešní doby — krizím v eurozóně, průběžným důchodovým systémům, zadlužení států — a pak z čista jasna dává doporučení, která jsou dle jeho slov správná, spravedlivá, ideální. Nejsmutnějším faktem je, že tato tvrzení jsou podložena naprosto minimální argumentací. Korektně sice nabídne více reálných řešení — např. u dluhů popisuje inflaci, odpisy, progresivní kapitálové daně a škrty., jenže všechna řešení kromě svého ihned odmítá bez nějaké zevrubnější analýzy.

Pikettyho řešením je právě progresivní kapitálová daň. Princip je relativně jednoduchý. Spočítá se čisté jmění (vezmete-li si hypotéku, není vaším jměním hodnota domu, je nutno odečíst zbývající dluh) a každý rok se platí daň z této částky. Daň je progresivní v tom, že se zvyšuje se jměním. Piketty navrhuje 0 až 0,1 % pro jmění pod 200 tisíc eur (jako příklad; hodnotu i procenta různě mění v průběhu kapitoly) a s vyšším jměním postupuje až k vyšším jednotkám procent.

Tu nejnižší sazbu by běžný levicově smýšlející člověk nejspíš dokázal pochopit, přece jen i za 20 let by to znamenalo jen 2 % z hodnoty, u těch vyšších příček je dost pochybné, jak by tyto sazby chtěl autor ubránit. Progresivitu Piketty často podkládá zvyšující se návratností se stoupající hodnotou kapitálu. Říká tedy, že čím má člověk vyšší majetek, tím větší rentu z něj dokáže získat. To je poněkud pochybné, zvlášť pokud bere v potaz jen průměrné výnosy. Člověk s podprůměrným výnosem a vysokým jměním pak bude neustále chudnout. Piketty to nazývá daní za nečinnost. Podobně nereálné předpoklady výnosu pak má i u řešení průběžných důchodových systémů, kde očekává průměrnou návratnost 4 %, což je naprosto nereálné u libovolného konzervativního fondu.

Člověka samozřejmě zarazí, jak by se řešily daňové úniky a optimalizace. Piketty proto volá po mezinárodním sdílení bankovních dat, podobně jako to často funguje vnitrostátně. Autor si je vědom toho, že to je do jisté míry utopie, ale i tak svůj návrh prosazuje. Vidí jej ovšem jako nereálný v celosvětovém rozsahu, proto se místy soustředí pouze na Evropu, resp. Evropskou unii.

Šibalsky se nebrání ani 80% mezní dani z příjmu, jelikož argumentuje tím, že to sice pravděpodobně nezvýší daňové příjmy, ale změní to remuneraci manažerů, aniž by se zpomalil ekonomický růst. Říká, že by se nejednalo o přerozdělení, jen o změnu uvažování o odměnách, které se zejména u topmanažerů v posledních desetiletích přeneslo na právě samotné odměňované, kteří si jednoduše prosadí vlastní vysoké platy.

Je smutné, že autor, který po zbytek knihy používá opravdu rigorózní metody, se zde snižuje k tak povrchní analýze bez potřebných podkladů. Kazí to dojem z knihy a není mi jasné, proč tato kapitola vznikla v této podobě.

Reakce věcné i emotivní

Kapitál v 21. století je po delší době knihou, ke které se chce vyjádřit každý. Určitou překážkou je délka samotného díla, s tím si ale někteří recenzenti hlavu nelámou a kritizují autora jen na základě doslechu a z pozice své vlastní ideologie. I když si knihu přečtou, často se kritici věnují pouze poslední kapitole, což je velká škoda, protože hlavní přínos vidím právě ve zbytku knihy. Pochvalné recenze trpí přesně opačným problémem — kapitole o daních se zpravidla vyhýbají nebo ji zmiňují jen krátce.

Chris Giles z deníku Financial Times jako jeden z mála zkoumal samotná data, která Pikettyho použil. Autor je dává volně ke stažení na svém webu včetně všech výpočtů v Excelu. Giles se do Pikettyho ostře pustil a chvíli se zdálo, že teze z autorovy knihy jsou neplatné. Nadšení kritiků dlouho netrvalo, Piketty vydal obsáhlou odpověď, kde nařčení rezolutně odmítá.

Matthew Rognlie z autorova předchozího pracoviště, MIT, rozebírá teoretickou stránku Pikettyho teze. Argumentuje, že Piketty podceňuje vliv klesajících výnosů z kapitálu a odhaduje, jaký vliv to bude mít na validitu autorových tezí.

Kritik a reakcí je spousta a každým dnem se objevují nové. Je příliš brzy na vyřčení nějakých závěrů. U tak rozsáhlého a do jisté míry revolučního díla je jasné, že budeme muset několik let počkat, než se všechny časové řady a interpretace prověří. Vzhledem k obrovskému počtu tvrzení v knize je celkem očekávatelné, že některé z nich budou nepřesné či chybné. Bude ale zajímavé sledovat, zda obstojí Pikettyho stěžejní teze.

Závěr

Piketty přináší rozsáhlý a zajímavý exkurs do historie příjmové a majetkové nerovnosti. Pomáhá tak obohatit emotivní diskuse o nezbytná data. Pozitivní část knihy nabízí ucelenou analýzu na základě pečlivé práce s daty, sama o sobě by posloužila jako referenční text ke žhavému tématu ekonomické nerovnosti. Nešťastná poslední kapitola tak kazí dojem z jinak velmi důležité knihy, která přesto jistě nezapadne.

Snahy diskreditovat autora na základě jeho ideologie jsou smutné a ilustrují vyprázdněnost ekonomické diskuse a důraz na politické názory. Jsem přesvědčen o tom, že pokud by kniha neobsahovala poslední kapitolu, naleznete Pikettyho Kapitál v knihovně sociálního demokrata, liberála (ať už to znamená cokoli), konzervativce, anarchisty i komunisty.

::


Poznámky redakce 

[JEDNO PROCENTO] Heslem hnutí Occupy, které vzniklo roku 2011 v USA, je „We are the 99 %“, tedy přímý odkaz k nerovnoměrnosti rozdělení bohatství. Podle studie z roku 2010 patří jednomu procentu nejbohatších Američanů 35,4 % majetku.

[BELLE ÉPOQUE] „Naše měna, rakouská koruna, obíhala v třpytivých zlatých mincích a zaručovala tím svou stabilitu. Každý věděl, kolik vlastní, co mu náleží, co je dovoleno a co zakázáno. Vše mělo svou normu, svou určitou míru a váhu. Kdo měl nějaký majetek, mohl si přesně vypočítat, kolik mu ročně vynesou úroky, úředník a důstojník si zase spolehlivě nalezl v kalendáři rok, v němž bude služebně povýšen a kdy půjde do penze. Každá rodina měla pevný rozpočet, věděla, kolik spotřebuje na bydlení a stravu, na letní cesty a reprezentaci, a kromě toho si dobrovolně připravila malý obnos pro nepředvídatelné výlohy, pro nemoc a lékaře. Kdo měl dům, považoval jej za bezpečný domov pro děti a vnuky, statek a obchod se dědily z generace na generaci; zatímco kojenec ještě ležel v kolébce, v pokladničce nebo ve spořitelně už měl řádně uložený první obolus na cestu životem, jakousi malou „rezervu“ pro budoucnost.“ (Stefan Zweig: Svět včerejška)

[KUZNETS] Svou hypotézu, známou jako Kuznetsova křivka, formuloval Simon Kuznets koncem padesátých let. Podle ní s přechodem od poměrně egalitářského zemědělství k průmyslové produkci nejprve vzrůstá nerovnost, s postupným zvyšováním vzdělanosti a posilováním sektoru služeb zas klesá. Historicky tedy společnosti procházejí nejprve růstem a pak poklesem nerovnosti. Jako mnozí jiní, i Kuznets zřejmě přecenil význam trendů odehrávajících se v období jeho vlastního života (1901 – 1985).

Odkazy, doplňky a související materiály k tomuto článku sledujte pod tagem piketty na našem mikroblogu.

 
 
© 067, s.r.o.
Děkujeme všem platícím čtenářům! Umožňují nám a našim autorům vytvářet 067 tak, jak dovedeme nejlépe.