Pozornost: Skrytá cesta k dokonalosti

Americký psycholog Daniel Goleman, autor bestselleru Emoční inteligence (a spoluautor samotného tohoto pojmu) vydal loni novou knihu s názvem „Focus: The Hidden Driver of Excellence“. Česky ji jako „Pozornost: Skrytá cesta k dokonalosti“ vydá koncem srpna nakladatelství Jan Melvil Publishing. Kniha se zabývá tím, že v době příliš mnoha podnětů ke své škodě ztrácíme schopnost být pozorní a vnímat rozmanité aspekty situací, v nichž se nacházíme. Poskytuje návod, co s tím. Jako ukázku přinášíme její šestnáctou a část sedmnácté kapitoly.

Kapitola 16: mozky závislé na hraní her

Světový šampion v online pokeru Daniel Cates začal intenzivně trénovat v šesti letech. Tehdy poprvé zjistil, že jej přitahuje videohra Command & Conquer („Vel & dobuď“), která byla v té době zdarma přibalována k Microsoft Windows. Od té doby pohrdal možností hrát si s ostatními dětmi a raději trávil čas v suterénu předměstského rodinného domu velením a dobýváním.

Na střední škole zaměřené na matematiku a přírodní vědy, kam Cates chodil, zanedbával vyučování a uchyloval se do počítačové učebny kvůli hře zvané Minesweeper („Hledání min“). Úkolem hráče je označkovat polohu min na hracím poli tvořeném neprůhlednou čtvercovou mřížkou, respektive odkrýt všechna políčka, kde miny nejsou, a nenechat se tak vyhodit do vzduchu. Ačkoli zpočátku nebyly jeho výsledky nijak skvělé, po nekonečných hodinách tréninku dokázal odhalit všechny miny do devadesáti vteřin. To je výkon, který mu v začátcích připadal nedosažitelný (a mně naprosto nepochopitelný, když jsem se pokusil Hledání min hrát online – zkuste to a uvidíte sami).

V šestnácti letech objevil Cates svoji „živnost“ — online poker. Za pouhých osmnáct měsíců se vypracoval od her, kdy prohrával pět dolarů v kuchyňských partiích s kamarády, až k půlmilionovým výhrám v online pokeru (a to na poslední chvíli — za pár let byl online poker omezen novými zákony, alespoň ve Spojených státech). Ve dvaceti letech už Cates nasbíral na výhrách 5,5 milionu dolarů — o milion víc než toho roku druhý nejúspěšnější hráč.

Cates si vydělal tak závratnou sumu pomocí postupu zvaného „grinding“ – tedy nikoli hraním jedné hry za druhou, nýbrž mnoha simultánně hranými partiemi s kýmkoli, kdo se naskytne, a to včetně největších profesionálů. Online poker umožňuje hrát s tolika soupeři, kolik jich dokážete najednou zvládnout, a okamžitě vědět výsledek partie — což urychluje učení. Teenager schopný hrát souběžně tucet partií absolvuje během několika málo let takový trénink v rafinovanosti jako padesátiletý hráč, který hraje celý život pouze u hracích stolů v Las Vegas.

Catesův pokerový talent staví pravděpodobně na kognitivních základech, kterých se mu dostalo už na prvním stupni díky neustálému hraní hry Command & Conquer. Vítězit v této hře vyžaduje rychlé kognitivní zpracování nejrůznějších faktorů — jak rozmístit jednotky proti jednotkám nepřítele, jak vysledovat náznaky jeho počínajícího oslabení či jak nemilosrdně zaútočit. Ještě než Cates přešel na poker, stal se mistrem světa v této počítačové hře — a vycvičená schopnost pozornosti a instinkt zabijáka, které z něj udělaly šampiona, se mu hodily i pro karetní hry.

Ve dvaceti letech si však uvědomil prázdnotu svého společenského života a to, že nemá žádný milostný život. Začal se poohlížet po životním stylu, který by mu umožnil radovat se z výher. Jak by měl vypadat?

„Cvičení. A dívky,“ řekl.

Bohužel, být světovou třídou v online pokeru nepřináší při seznamování se ženami žádnou zvláštní výhodu. Co u hraní videoher představuje silné stránky (jako nespoutaná agrese v reakci na první známku protivníkovy slabosti), stěží najde využití při randění.

Poslední, co jsem se zatím o Catesovi doslechl, je, že čte mou knihu Social Intelligence (Sociální inteligence). Přeji mu hodně zdaru. V knize vysvětluji, že interakce probíhající při online pokeru vynechávají důležitý proces učení v neuronálních oblastech zodpovědných za sociální vazby — těch, které nám pomáhají vztahy navazovat a – řekněme – udělat dobrý první dojem.

„Neurony, které se zároveň aktivují, se taky vzájemně propojují,“ jak to vyjádřil psycholog Donald Hebb už ve čtyřicátých letech minulého století. Mozek je tvárný a během našeho života neustále přeskupuje své okruhy. Když něco děláme, mozek posiluje příslušné okruhy — a ne jiné.

Při mezilidské interakci tváří v tváří zaznamenávají naše okruhy pro společenské chování množství náznaků a signálů pomáhajících nám úspěšně navázat kontakt a tím vznikají příslušné neuronální spoje. Tráví-li však člověk tisíce hodin online, tyto dráhy „společenského mozku“ se prakticky neprocvičují.

Posilují výkon mozku, či poškozují mysl?

„Podstatná část naší socializace probíhá prostřednictvím přístrojů,“ tvrdí Marc Smith, zakladatel nadace Social Media Research Foundation. „To otevírá skvělé příležitosti, ale také vzbuzuje řadu obav.“ Ačkoli tvrzení, že jde o „podstatnou část“, je zřejmě nadsazené, přesto se o zmíněných příležitostech i obavách vede zuřivá debata; a tyto diskuse se točí hlavně kolem videoher.

Nové a nové studie přinášejí na jedné straně tvrzení o poškozování mysli videohrami, na straně druhé příklady, kdy videohry výkonnost mozku posilují. Mají pravdu ti, kteří argumentují, že hry poskytují dětem zničující trénink v agresivitě? Nebo ti, kdo tvrdí, že hry pomáhají procvičovat životně důležité schopnosti soustředění a pozornosti? Nebo mají pravdu oba tábory?

S cílem vyřešit tuto otázku oslovil prestižní časopis Nature šest expertů, kteří měli jmenovat přínosy a újmy způsobené videohrami. Ukázalo se, že je to podobné jako s jídlem: Jak se to vezme. Jsou jídla výživná, ale i toxická. V případě videoher závisí odpověď na tom, jaká hra a jakým způsobem posiluje konkrétní neuronální okruhy.

Vezměme si například zběsilé automobilové závody a střílečky. Data o těchto akčních hrách vypovídají o zlepšení vizuální pozornosti, rychlosti zpracovávání informací, schopnosti sledovat konkrétní objekt a o rychlém přepínání z jedné mentální úlohy na jinou. Dokonce se zdá, že mnoho z těchto her nabízí nenápadnou výuku statistického usuzování — tedy citu pro odhad šance na výhru vzhledem k vlastním zdrojům a soupeřovým možnostem.

Obecně řečeno, studie dokázaly, že různé hry zlepšují vizuální a prostorové vnímání, schopnost přesouvání pozornosti, rozhodování a sledování objektů (ačkoli většina těchto studií nám neříká, zda zkoumaní hráči byli už v těchto mentálních dovednostech lepší, nebo zda jim k tomu napomohlo právě hraní).

Hry, které hráče staví před plnění náročnější kognitivních výzev (přesnější a náročnější úsudky a reakce při vyšších rychlostech, plně soustředěná pozornost, vyšší nároky na pracovní paměť), vedou k pozitivním změnám mozku.

„Musíte-li ve snaze zachytit nepatrné rozdíly (které možná znamenají přítomnost nepřítele) neustále sledovat monitor a zaměřovat pozornost tímto směrem, pak se prostě zlepšíte v soustředění,“ říká Douglas Gentile, kognitivní vědec z Media Research Lab při Iowa State University.

Dodává však, že tyto dovednosti se nemusí nutně a správně přenést do života mimo monitor počítače. Přestože mohou být cenné pro určité profese, třeba pro letecké dispečery, jsou k ničemu, potřebujete-li se soustředit na čtení v přítomnosti neklidného batolete ve vaší blízkosti. Někteří odborníci dokonce tvrdí, že mnohé děti si mohou přivyknout vysokému tempu her — mnohem rychlejšímu než je prostředí školní třídy —, a pak se ve škole budou nudit ještě víc, než je obvyklé.

Ačkoli videohry mohou zlepšit schopnost soustředění (například pomoci rychle filtrovat rušivé vizuální vlivy), jen okrajově přispívají k posílení klíčových dovedností pro učení a zvládání narůstajícího objemu informací — kterými jsou udržení pozornosti během výkladu a schopnost chápání čteného textu ve vztahu k dříve naučené látce.

Existuje negativní korelace mezi počtem hodin, které dítě tráví hraním videoher, a dobrými výsledky ve škole — velmi pravděpodobně v přímé úměře k času, který jim věnuje na úkor učení. V rámci výzkumu bylo po dva roky sledováno 3034 singapurských dětí a adolescentů. U těch, z nichž se stali mimořádně aktivní hráči, se projevil nárůst pocitů úzkosti, depresí a sociálních fobií doprovázený zhoršením prospěchu. Nicméně když svůj návyk odbourali, všechny zmíněné potíže ustoupily.

Záporným aspektem nekonečných hodin hraní počítačových her je fakt, že navyknou mozek na rychlou násilnou odezvu. Expertní panel ale potvrdil, že jsou některá nebezpečí tohoto typu v masmédiích zveličována. Násilné hry mohou vést k nárůstu agresivity na nižší úrovni, samy o sobě ovšem nepromění dobře vychované dítě v násilnické. Nicméně budou-li takové hry hrát děti, které se například staly doma oběťmi hrubého fyzického násilí (a jsou tedy k násilí náchylnější), může dojít k nebezpečnému synergickému efektu. Nikdo ovšem stále ještě nedokáže s jistotou předpovědět, u kterého dítěte se takové toxické působení projeví.

Hodiny strávené bojem proti hordám nenávistných zabijáků přesto pochopitelně vedou k „připisování hostilních záměrů druhým“ („hostile attribution bias“) – bezprostřednímu předpokladu, že dítě, které do vás vrazilo na chodbě, k vám cítí nenávist. Podobně znepokojující je fakt, že hráči násilnických her projevují nižší účast, stanou-li se svědky zlého chování druhých, například šikany.

Může-li tato hrami vzbuzovaná paranoidní ostražitost vést (ve spojení s rozčilením a zmateností psychicky narušených jedinců) k tragédii, opravdu chceme naše děti krmit touto duševní potravou?

Jeden neurovědec se mi svěřil, že současné generace odchované počítačovými hrami a i jinak neschopné odtrhnout se od monitorů představují ve srovnání s předchozími generacemi bezprecedentní experiment „s ohledem na obrovský rozdíl ve tvarování jejich mozků ve srovnání s předchozími generacemi“. Z dlouhodobého hlediska zůstává otázkou, co hry udělají s nervovými propojeními a se společenskými vazbami dětí — a zda u nich buď rozvinou nové přednosti, nebo naopak zdeformují jejich zdravý vývoj.

Ke světlým stránkám patří fakt, že nutnost udržet soustředění navzdory lákavým rušivým svodům posiluje exekutivní funkce hráče — ať už je využije pro dokonalou koncentraci teď, nebo díky nim odolá nějakému pozdějšímu nutkání. Začleníte-li do navíc hry prvek spolupráce a koordinace s dalšími hráči, dostanete trénink cenných sociálních dovedností.

Děti hrající kooperativní hry vykazují více ochoty pomáhat ostatním. Snad by bylo možné čistě násilnické hry, kdy hráč bojuje sám proti všem, přetvořit na hry, kde by vítězná strategie vyžadovala pomáhat ostatním v nouzi a nacházet si pomocníky a spojence — a kde by se vítězství dalo dosáhnout bez nepřátelského chování.

Chytré hry

Populární aplikace Angry Birds svádí miliony lidí k miliardám hodin strávených soustředěnou střelbou z praku. Pokud se aktivované neurony vzájemně i propojují, jaké mentální dovednosti (pokud vůbec nějaké) asi precizují vaše děti (nebo vy) při hraní této hry?

Mozek se učí a nejlépe si pamatuje během maximálního soustředění. Videohry soustředí naši pozornost a nutí nás, abychom opakovali pohyby znovu a znovu, takže jsou efektivními lekcemi a představují příležitost pro trénování mozku.

Skupina Michaela Posnera působící na University of Oregon pět dnů trénovala pozornost dětí od čtyř do šesti let. Lekce trvaly vždy maximálně čtyřicet minut. Část z tohoto času děti hrály hru, při které joystickem ovládaly kočku snažící se chytit drobné pohybující se předměty.

Ačkoli cvičení o celkové délce jen něco přes tři hodiny se zdá být poměrně krátké na vysledování změny v neuronálních sítích zodpovědných za pozornost, získaná data o mozkových vlnách naznačila v aktivitě oblasti pro exekutivní pozornost posun k úrovni, které dosahují dospělí.

Závěrem tohoto pokusu bylo: trénujte děti s nejhorším soustředěním — s autismem, s poruchami pozornosti a dalšími problémy s učením —, protože z takového způsobu tréninku mohou vytěžit nejvíce. Vedle těchto léčebných lekcí by se podle Posnerova týmu měl stát trénink pozornosti součástí vzdělávání všech dětí, protože obecně zlepšuje schopnosti učení.

Posner a další vědci přesvědčení o výhodách takového tréninku mozku razí myšlenku, že speciálně navržené hry by mohly zlepšit prakticky všechno — počínaje vizuálním sledováním cíle u lidí s tupozrakostí (amblyopií) až po koordinaci očí a rukou u chirurgů. Výzkumy naznačují, že nedostatečnost neuronální sítě zajišťující ostražitost je základem poruch pozornosti; problémy s orientací se vyskytují při typické fixaci u autismu.

V Nizozemsku nechali v rámci studie hrát jedenáctileté děti s diagnózou ADHD počítačové hry vyžadující zvýšenou pozornost: například musely být ve střehu před objevujícími se nepřátelskými roboty a zároveň nepřestat hlídat energii jejich avatara. Po absolvování pouhých osmi 60minutových sezení se děti dokázaly lépe soustředit navzdory rušivým vlivům (a to nikoli jen při hraní hry).

Michael Merzenich, neurovědec z Kalifornské univerzity v San Francisku, o nejlepších videohrách říká: „Jsou to kontrolovatelné, velmi motivující tréninkové režimy a vedou k trvalým fyzickým a funkčním neurologickým změnám.“ Merzenich vedl vývoj her určených k trénování mozku u starších lidí trpících neurologickými poruchami, jako jsou ztráta paměti a demence .

Ben Shapiro zodpovědný za hledání nových léků (včetně léků v neurovědecké oblasti) v laboratořích farmaceutické firmy Merck je také členem správní rady společnosti vyvíjející hry, které mají zlepšovat koncentraci a minimalizovat rozptylování. I on dává v této oblasti přednost chytrému tréninku před medikací. Řekl mi: „Hry jako tato by mohly zpomalit věkem způsobenou ztrátu klíčových kognitivních funkcí.“ A dodává: „Chcete-li zlepšit duševní život lidí, musíte se zaměřit na duševní pochody a cíle, ne na ty molekulární – léčiva, to je takový přístup naslepo, protože příroda užívá ty stejné molekuly pro mnoho různých účelů.“

Doktor Merzenich příliš nevěří v nahodilé (a rozhodně nejisté) přínosy běžných her. Preferuje hry navržené na míru a mířící na specifickou sadu kognitivních dovedností. Douglas Gentile předpokládá, že nové generace aplikací pro cvičení mozku budou používat techniky chytrého tréninku používané nejlepšími učiteli:

  • jasné cíle na postupně se zvyšujících úrovních obtížnosti,
  • přizpůsobení se rytmu konkrétního jedince,
  • okamžitá zpětná vazba a stupňování nároků až do bodu úplného zvládnutí,  
  • trénink stejné dovednosti v různých kontextech, povzbuzování k přenosu dovedností.

Podle některých předpovědí budou jednou hry trénující mozek standardní součástí vzdělávání, přičemž nejlepší z nich budou shromažďovat data o hráčích, aby se mohly průběžně měnit v přesně takovou hru, jakou daný žák potřebuje — a stanou se tak jeho empatický kognitivní učitel. Zatím však odborníci smutně přiznávají, že peníze vynakládané na vzdělávací aplikace jsou zanedbatelné ve srovnání s finančními možnostmi společností produkujících počítačové hry. V současnosti jsou i ty nejlepší nástroje tréninku mozku jen chudým příbuzným ve srovnání s okázalostí her ze série Grand Theft Auto. Existují však náznaky, že se to mění.

Měl jsem možnost sledovat svá čtyři vnoučata, kterak jedno po druhém hrají beta verzi hry Tenacity (Výdrž) pro iPad. Hra nabízí pohodový výlet po šesti různých scenériích — od pustiny v poušti až po fantastické schodiště stoupající ve spirále do nebes.

Úkolem je při každém výdechu klepnout jedním prstem na obrazovku iPadu a po každých pěti výdeších klepnout dvěma prsty — takto je to v základní úrovni hry.

Tehdy byla moje vnoučata věkově odstupňovaná — šest, osm, čerstvých dvanáct a necelých čtrnáct let. Jejich sledování mi poskytlo v podstatě přirozený experiment zralosti mozku a pozornosti.

Nejprve přišel na řadu šestiletý. Zvolil si scenérii v poušti nabízející pomalou procházku po cestě vinoucí se písečnými dunami, kolem palem a hliněných příbytků. Při prvním pokusu mu bylo třeba připomenout, co má dělat; při třetím už si vedl v koordinaci klepnutí a výdechů velmi dobře — nicméně občas zapomínal na dvojité klepnutí.

I tak jej vždy, když si vedl správně, potěšilo, že spatřil pole růží vynořující se z pouště.

Schodiště stoupající ve spirále k nebi si zvolila naše osmiletá vnučka. Jak se schodiště točilo vzhůru, občas se objevilo rozptýlení: přiblížila se helikoptéra, udělala rychlý obrat a odlétla, později to bylo letadlo, hejno ptáků — a nejvýše nad zemí různé satelity. Zůstala soustředěná na poklepávání na obrazovku po celých deset minut, přestože měla toho dne trochu zvýšenou teplotu.

Další vnučka, která právě dovršila dvanáct let, si zvolila schodiště ve vesmíru s rušivými vlivy v podobě planet, spršek asteroidů a meteorů. Zatímco její mladší sourozenci si pomáhali kontrolováním dechu a počítáním nahlas, ona dýchala zcela přirozeně.

Poslední vnučka, jíž bude brzy čtrnáct let, si zvolila pouštní scenérii a celým cyklem prošla bez zjevného úsilí. Když skončila, řekla mi: „Cítím se klidná a uvolněná — ta hra se mi líbí.“

Hra všechny okamžitě okouzlila. Sladili dech s rytmem poklepávání prsty. „Opravdu jsem cítila, jak jsem soustředěná,“ hlásila mi dvanáctiletá vnučka, „chtěla bych si to zopakovat.“

V to přesně autoři hry doufali. Richard Davidson mi prozradil, že hra Tenacity byla za jeho přispění vyvinuta úspěšnou skupinou designérů her z University of Wisconsin. „Vzali jsme v úvahu, co jsme se naučili o soustředění a zklidnění během bádání v oblasti kontemplativní neurovědy a vložili to do hry tak, aby z toho děti mohly těžit.“

Tenacity posiluje selektivní pozornost, „což je základ, na němž staví všechny další druhy učení,“ dodává Davidson. „Regulace vlastní pozornosti umožňuje soustředit se na explicitní cíle a bránit se rozptýlení,“ — což je klíčové pro úspěch ve všech oblastech života.

„Budeme-li schopni navrhovat hry, které budou děti chtít hrát, vytvoříme účinný způsob tréninku pozornosti — vzhledem k tomu, kolik času děti stráví hraním a jak jim to připadá přirozené. Pak budou děti domácí úkoly milovat,“ říká Davidson, který na univerzitě vede Center for Investigating Healthy Minds (Centrum pro zkoumání zdravé mysli).

Při Stanfordově univerzitě byla zřízena Calming Technology Lab (Laboratoř zklidňujících technologií), která vyvíjí zařízení umožňující vědomé a zklidňující soustředění. Jeden z takových zklidňujících gadgetů nazývaný „breathware“ je vlastně pásem monitorujícím váš dech. Kdyby snad měla přeplněná schránka s příchozími emaily spustit něco jako „emailovou apnoe“ (jak to nazývá vývojář této technologie), aplikace pro iPhone vás okamžitě provede cvičeními, která zklidní váš dech a také mysl.

Vývojářský institut při Stanfordově univerzitě nabízí postgarduální kurz nazvaný „Designing Calm“. Gus Tai, jeden z jeho učitelů, říká: „Mnoho technologií v Silicon Valley způsobuje rozptylování. Naše zklidňující technologie naopak pomáhají odpovědět na otázku, jak můžeme do tohoto světa přinést více rovnováhy.“

Kapitola 17: Dýchání s kamarády

(…)

Všímavost v akci

Společnost Google je baštou vysokého IQ. Slyšel jsem, že žádný uchazeč o práci není připuštěn k pracovnímu pohovoru, pokud se v testech inteligence neumístí v 1 procentu nejlepších. Před několika lety jsem měl možnost v Googlu vystoupit s přednáškou o emoční inteligenci. Po vstupu do jedné z největších zasedacích místností v komplexu Googleplex mě překvapilo, že byla zcela zaplněná lidmi, a navíc se moje řeč přenášela na monitory v dalších místnostech plných lidí. Entusiasmus pracovníků později vyústil v kurz emoční inteligence založený na všímavosti, pořádaný v rámci Google University pod názvem Search Inside Yourself (Hledej ve svém nitru).

Kvůli vytvoření kurzu se předtím zaměstnanec Googlu číslo 107, Chade-Meng Tan, spojil s mou dávnou přítelkyní Mirabai Bushovou, zakladatelkou Center for Contemplative Mind in Society (Centra pro kontemplativní mysl ve společnosti). Chtěli vyvinout a nabídnout kolegům zážitek zlepšující jejich sebeuvědomění — například pomocí meditace „skenování těla“ (body scan) umožňující lépe vnímat vlastní pocity. V Googlu dobře funguje vnitřní kompas — mnoho inovací zde vzniklo díky politice společnosti poskytovat zaměstnancům v týdnu jeden den volna, kdy se mohou věnovat svým oblíbeným projektům. Ale Meng (v Googlu je znám pod tímto jménem) má dalekosáhlejší vizi: zpřístupnit kurz i lidem mimo Google — zejména lídrům ve vedoucích pozicích.

Další poměrně novou aktivitou v této oblasti je vznik Institute for Mindful Leadership (Institut pro všímavé vedení organizací) se sídlem v Minneapolis. Jejich kurzy prošla řada osob na vedoucích pozicích společností jako jsou Target, Cargill, Honeywell Aerospace a mnoho dalších po celém světě. Další Mekkou v této sféře je Center for Mindfulness-Based Stress Reduction (Centrum pro zmírňování stresu pomocí všímavosti) působící při lékařské fakultě University of Massachusetts ve Worchesteru a nabízející tréninkové centrum pro manažery. Luxusní letovisko Miraval v Arizoně nabízí každoročně již po několik let relaxační pobyt výkonným ředitelům, kde se věnují tréninku všímavosti pod vedením již zmíněného Jona Kabata-Zinna, jehož práce v jím založeném centru spustila celé hnutí „mindfulness“.

Programy zaměřené na všímavost jsou využívány skupinami tak různorodými, jako jsou vojenští kaplani armády Spojených států, právnická fakulta na Yaleově univerzitě nebo potravinářský gigant General Mills, kde více než tři stovky manažerů aplikují při své práci metody všímavého vedení.

Jakou změnu to přineslo proti dřívějšku? Předběžné údaje z jedné biotechnologické firmy, kde zkoušeli program Googlu Hledej ve svém nitru, naznačují, že všímavost posiluje jak sebeuvědomění, tak empatii. Účastníci tréninku vykazovali zlepšení z hlediska dovedností souvisejících s uvědomováním, včetně schopnosti pozorně sledovat a následně popsat vlastní zážitky a schopnost uvědoměle jednat. Tak to popsal psycholog Philippe Goldin ze Stanfordovy univerzity, když hodnotil výsledky programu.

„Účastníci se svěřovali, že se naučili lépe využívat seberegulační strategie (jako zaměřit pozornost na méně znepokojivé aspekty náročných situací) v zápalu okamžiku, kdy byla jejich pozornost zahlcená,“ dodává Goldin. „Cvičeními posilují ‚sval’ ovládající pozornost, a tak jsou schopni si vybírat, na jaký aspekt zkušenosti se chtějí soustředit. Jde o zaměřování pozornosti ovládané vůlí. Následně pak dokáží těchto dovedností lépe využívat, když je jich skutečně potřeba.“

„Také jsme zaznamenali nárůst empatické účasti a schopnosti lépe naslouchat,“ pokračuje Goldin. „To první je záležitostí přístupu, to druhé je skutečná dovednost, onen ‚sval‘ v akci. Obojí je na pracovišti opravdu důležité.“

Vedoucí jedné z divizí společnosti General Mills se zúčastnila kurzu mindfulness, protože se cítila přetažená. Něco z technik všímavosti pak přenesla do na své pracoviště — např. požádala své přímé podřízené, aby se vždy na chvilku zamysleli, než ji požádají o přítomnost na poradě. Hlavním cílem takové výzvy bylo dosažení uváženého rozhodnutí, zda je nutné připravovat vedoucí divizí o čas.

Výsledek? Nepřetržitý proud porad dříve vyplňujících její pracovní dobu od devíti do pěti se zkrátily o tři hodiny denně, takže se konečně zase mohla věnovat dalším důležitým věcem.

Následující otázky jsou navrženy tak, aby člověka provokovaly k uvědomění si vlastní úrovně všímavosti:

  • Máte potíže zapamatovat si, co vám právě během rozhovoru někdo řekl?
  • Nemůžete si vzpomenout, jak probíhala vaše cesta ráno do práce?
  • Jste zvyklí nevnímat chuť jídla, které zrovna jíte?
  • Věnujete více pozornosti svému iPadu než osobě, v jejíž společnosti se nacházíte?
  • Čtete tuto knihu povrchně? Přeskakujete v ní?

Čím více kladných odpovědí, tím větší je pravděpodobnost, že jste „mimo“, namísto toho, abyste byli „v obraze“. Všímavost nám při zaměřování pozornosti rozšiřuje možnosti volby.

Bezmyšlenkovitost (nebo také nedbalost, ledabylost, opak všímavosti) ve formě bloudící mysli může být nejsilnějším zdrojem mrhání pozorností na pracovišti. Soustředit se na prožívání tady a teď — například na úkol, který máme před sebou, na rozhovor, který vedeme, na to, jak dospět ke shodě během porady — vyžaduje ztlumit kolovrátek vnitřního hovoru o vlastní osobě, jenž nesouvisí s tím, co se děje právě teď.

Všímavost rozvíjí naši schopnost sledovat zkušenost, kterou v každém okamžiku prožíváme, a to nezaujatě a bez potřeby reagovat. Cvičíme se v dovednosti zanechat myšlenek na jednu věc a naopak otevřít svou pozornost vůči všemu, co nám v proudu vědomí přichází na mysl, aniž bychom se nechali nějakou myšlenkou strhnout. Trénink má univerzální působnost, takže v těch chvílích v práci, kdy je třeba se věnovat jednomu a vyskočit z myšlenkového proudu ohledně druhého, jsme schopní to druhé nechat být a soustředit se na to první.

Tréninkem mindfulness se snižuje aktivita okruhů pro „já“ majících ústředí v mediální pre-frontální kůře — a čím méně vnitřního brebentění, tím intenzivněji dokážeme prožívat všechny okamžiky našeho života. Čím déle lidé trénují všímavost, tím snáze dokáže jejich mozek oddělit oba typy sebeuvědomění a aktivovat okruhy podporující bytí „tady a teď“ zaměřené na aktuální činnost nezatíženou vnitřním dialogem.

Posilování schopnosti exekutivní kontroly pomáhá zejména těm z nás, u nichž jakákoli překážka, křivda nebo zklamání vyvolává nekonečnou kaskádu obsedantního myšlení. Všímavost umožňuje přerušit proud myšlenek často vedoucích k libování si v trápení — a to změnou našeho vztahu k myšlení samotnému. Místo abychom se nechali strhnout proudem negativních myšlenek, můžeme se zastavit a uvědomit si, že jde o pouhé myšlenky. Můžeme se rozhodnout, zda nás budou ovládat, či nikoli.

Abychom to zkrátili, praxe všímavosti zlepšuje celkově soustředění, a to zejména exekutivní kontrolu, kapacitu pracovní paměti a schopnost udržet pozornost. Některé z těchto výhod lze pozorovat už po čtyřech dnech pouhého dvacetiminutového cvičení denně (pochopitelně čím déle trénink probíhá, tím trvalejší je jeho účinek).

Dalším tématem je multitasking, prokletí výkonnosti. Přepínání mezi procesy probíhajícími v pracovní paměti – a pravidelná vyrušení ze soustředění — mohou znamenat ztracené minuty v plnění původního úkolu. Může trvat deset minut i čtvrt hodiny, než se znovu dokážeme plně soustředit.

Po mindfulness tréninku odborníků z oblasti lidských zdrojů se následně testovalo, jak si vedou při simulaci své každodenní hektické činnosti (plánování schůzek účastníků konferencí, hledání volných zasedacích místností, navrhování agendy porad apod., a současně odpovídání na nejrůznější telefonáty, textové zprávy a e-maily) — a zjistilo se, že trénink znatelně zlepšil jejich schopnost koncentrace. Navíc se jim dařilo věnovat se konkrétnímu úkolu déle a efektivněji.

Zúčastnil jsem se porady v kanceláři společnosti More Than Sound (produkční společnost, kterou vede jeden z mých synů). Naše soustředění nebylo valné: vedly se paralelní hovory, někteří z přítomných nenápadně kontrolovali e-maily. Rozpad společného soustředění připomínal podobné okamžiky ze stovek jiných porad — byl to signál, že výkonnost ve skupině upadá. Náhle však jeden z nás řekl: „Je čas na chvíli uvědomění,“ vstal a uhodil do malého gongu.

Všichni jsme po několik minut seděli v tichosti, dokud se znovu neozval gong. Pak jsme pokračovali v poradě, ale s nově nabytou energií. Pro mě šlo o pozoruhodný okamžik. Nikoli však pro pracovníky společnosti More Than Sound, kteří se tu a tam svoláni gongem shromažďují, aby se společně na několik minut věnovali praxi všímavosti. Říkají, že přestávka jim vyčistí hlavy a poskytne nový impulz k oživenému soustředění.

A není žádným překvapením, že toto malé nakladatelství uznává hodnotu všímavosti — v době mé návštěvy zrovna připravovalo pro vydání titul Mindfulness at Work (Všímavost v akci), nahrávky meditačních instrukcí Mirabai Bushové, ženy, která zavedla všímavost do společnosti Google.

Vidět skutečnost v širší perspektivě

Na kapitány byznysu je vyvíjen stále větší tlak vinou rostoucí složitosti systémů, v nichž se musí orientovat: dochází ke globalizaci trhu, dodavatelů i organizací, k překotně rychlému vývoji informačních technologií, hrozí ekologické nebezpečí nebo produkty uvedené na trh jen rychle zastarávají. Z toho se může člověku opravdu zatočit hlava.

„Většina osob na vedoucích pozicích si zkrátka nedopřeje přestávku,“ řekl mi jeden zkušený kouč vůdcovských schopností. „Člověk ale potřebuje čas na reflexi.“

Jeho nadřízený, vedoucí obrovské firmy spravující investice, to popsal slovy: „Pokud si pravidelně nevybojuji čas na přemýšlení a reflexi, úplně mě to vykolejí.“

Bill George, bývalý výkonný ředitel společnosti Medtronic, s tím souhlasí: „Dnes jsou lídři doslova zavaleni. Svůj program mají rozvržený po patnácti minutách a navíc jsou tisíckrát denně vyrušováni. Potřebujete si najít alespoň nějaký čas pro sebe, abyste prostě mohli přemýšlet.“

Vyšetřit si v denním nebo týdenním rozvrhu nějaký čas na přemýšlení by nám mohlo pomoci opustit každodenní vřavu, provést inventuru a dívat se dopředu. Rozdílní myslitelé, od kongresmana Tima Ryana po ekonoma Jefreyho D. Sachse z Kolumbijské univerzity, volají po mindfulness jako po způsobu, který by lídrům pomohl nahlížet na skutečnost v širší perspektivě. Zamýšlejí se nad tím, že potřebujeme nejen všímavé (mindful) lídry, ale celou všímavou společnost, kde by se lidé soustředili trojím směrem — na vlastní blaho, na blaho ostatních, ale také na chod širších systémů ovlivňujících naše životy.

Podle Sachse by nám všímavost k sobě samým měla umožnit přesněji si uvědomovat, co nás dělá skutečně šťastnými. Globální ekonomická data potvrzují, že jakmile nějaká země dosáhne slušné úrovně příjmu dostatečného k uspokojení základních potřeb, ztratí se vazba mezi majetkem a pocitem štěstí. Nehmotné statky jako vřelé vztahy s lidmi, které máme rádi, a smysluplná životní náplň přinášejí lidem mnohem větší pocit štěstí než třeba nakupování nebo práce.

Vypadá to, že vlastně neumíme posoudit, co v nás vyvolává dobrý pocit. Sachs tvrdí, že kdybychom si byli více vědomi, jak užíváme svých peněz, méně pravděpodobně bychom se stávali oběťmi svůdných reklam na produkty, které nám nepřinesou o nic větší štěstí. Všímavost by nás vedla k méně okázalým materiálním přáním a také k tomu, že bychom věnovali více času a energie naslouchání hlubším, více naplňujícím tužbám po smyslu a vztazích s lidmi.

Všímavost k druhým ve sféře společenských vztahů znamená podle Sachse věnování pozornosti utrpení potřebných i sociální síti v nejširším slova smyslu (která je bohužel ve Spojených státech a v mnoha dalších vyspělých zemích značně potrhaná). Tvrdí, že jelikož nyní se chudým pomáhá jen do té míry, aby přežili, vytváří se tím mezigenerační chudoba. Je zapotřebí, aby se celé jedné generaci nejchudších dětí pomohlo z hlediska vzdělání a zdraví a ony tak později mohly díky získaným dovednostem žít svůj život lépe a samostatně bez onoho typu pomoci, jaký potřebovaly jejich rodiny.

(...)

::


Stránky českého vydavatele

Stránky autora

 
 
© 067, s.r.o.
Děkujeme všem platícím čtenářům! Umožňují nám a našim autorům vytvářet 067 tak, jak dovedeme nejlépe.