Český venkov jako nacistická kolonie — a jak to dopadlo

Není snad mezi čtenáři nikdo, kdo by neznal Lidice a Ležáky. Českých vesnic, které měly být postiženy minimálně vystěhováním, však bylo podstatně více. Protektorát Čechy a Morava se ze strany nacistických okupantů stal cílem systematické germanizace. I když z důvodu udržení plynulých dodávek průmyslových komponentů a zemědělských produktů nebylo přikročeno k radikálním verzím poněmčení spojeného s rozsáhlým vysídlením českého etnika, došlo na mnoha místech Čechy a Moravy k rozsáhlým přesunům obyvatelstva. Na takto zasažených územích již neměl v budoucnu mít český živel podstatnější zastoupení.

Pro národ není zajištěno to území, které není osídleno německým země­dělcem!
—Adolf Hitler

V rámci idejí, které byly spojeny s nacionálně socialistickým režimem v Německu, byl nedílnou složkou i vypjatý nacionalismus. V na­cistickém pojetí však nacionalismus nabýval spíše podob rasismu, kde národnost byla nahrazována rasou, jejíž podstata nespočívala v řeči, nýbrž v krvi. Lidské rasy dělila nacistická teorie do tří skupin: Kulturbegründer, Kulturträger a Kulturzerstörer (tj. zakladatel, nositel a škůdce). Jedinou představi­telkou první skupiny měla být rasa árijců, jejichž výjimečnost měla spočívat v biologických vlastnostech, jejich „lepší krvi“, která je činila všestranně životaschop­nějšími ve věčném boji o život. Tyto výjimečné vlastnosti měly být v přímé souvis­losti s tělesnými znaky člověka a spolu s nimi se měly dědit. Na základě přiroze­ného výběru – boje o život – se měl z árijské rasy vyvíjet „nadčlověk“. Nadřaze­ným principem uvnitř této árijské rasy byl prvek nordický a procento těchto prv­ků udávalo rasovou hodnotu jednotlivých evropských národů a tedy i jejich schopnost přežít ve vzájemném boji mezi národy.

Krev, půda a expanze

Na rasistické teorie navazovalo učení o tzv. životním prostoru (der Lebensraum), starého hesla s novým obsahem, který mu přidělil Hitler ve svém Mein Kampf. Podle Hitlerových slov „skončilo období expanze pomocí koloniální a obchodní politiky předválečných časů, nyní přecházíme k politice půdy, politice budoucnos­ti.“ Původní právo na kolonie tak Hitler transformoval do podmínek kontinentál­ní územní politiky. Smysluplné mělo být podle Hitlera rozšiřování do míst, „kde je zajištěna geografická spojitost s vlastí.“ Na jiném místě Mein Kampf se k životnímu prostoru dočteme: „Budoucím cílem naší zahraniční politiky musí být ni­koliv orientace na západ a nikoli orientace na východ, nýbrž východní politika ve smyslu získání nutné půdy pro náš německý národ.“ Do jisté míry hrálo v Hitle­rových plánech svou úlohu i zajištění potravinové soběstačnosti. Nebylo potřebné podrobovat si národy, potřebné bylo dobýt zemědělsky užitečný kraj. Hledat se mě­lo v Evropě, nikoliv v zámoří. V hledáčku bylo území poskytující suroviny a ideálně i sousedící s Říší.

Mapa Protektorátu s vyznačením plánovaných osidlovacích oblastí a vojenských výcvikových prostorů.

Cílem nacistické zahraniční politiky bylo vytvořit světovou Německou říši. Je­jí jádro mělo tvořit Německo zvětšené o Rakousko, české země a západní část Pol­ska. Na ně měla navazovat kolonizace dobytých území ve východní a jihovýchod­ní Evropě – v Polsku, Pobaltí, Ukrajině, Rusku a na Balkáně.

Na rozdíl od kolonialismu, jak byl velmocemi aplikován v 19. a začátkem 20. století v Africe, měla být dominance Německa nad klíčovými oblastmi na­stolena osidlovací politikou provedenou prostřednictvím rolnictva, což souvise­lo s výrazným prvkem nacistické ideologie, kultem půdy (mýtus o krvi a půdě, Blut und Boden). To vše bylo doplněno teoriemi o nadřazenosti německé rasy a jejího poslání ve střední a východní Evropě.Podobně jako u doktríny vojenské, podle níž nebylo dobyto to území, na které nevstoupila noha německého pěšáka, vycházeli nacisté z tvr­zení, že pro národ není zajištěno to území, které není osídleno německým země­dělcem.

Hitler v roce 1924 v Mein Kampf doslova uvedl: „Jestliže nositelem národní­ho prvku je půda, potom zabezpečení němectví v kterémkoli dobytém prostoru je možné natrvalo zajistit pouze německou rolnickou kolonizací,“ tedy germaniza­cí prostoru, nikoliv zde původně žijícího obyvatelstva. Jednalo se o jakési quasi-mystické spojení rasy a pů­dy či životního prostoru pro germánský lid s vyloučením podřadných ras, jakými podle rasové teorie byli například Slované.

Modelová krajina z dílny plánovačů Pozemkového úřadu.

Uskutečnění nastíněných cílů by bylo pro nacisty neproveditelné bez ovládnutí českých zemí. Promyšlené zásahy do pozemkové držby a vyvlastňování půdy na území protektorátu jsou samostatnou kapitolou nacistických zločinů, která doposud není veřejností příliš reflektována. Skoro v kaž­dém případě sloužilo jako příprava k plánovité a cílevědomé, poměrně široce založené a zřejmě úplné germanizaci a k soustavnému německému osidlování čes­kých zemí v budoucnosti.

Jak zabavit majetek...

Germanizační plány na území Protektorátu Čechy a Morava byly jedním z podstatných aspektů německé hospodářské politiky a byly založeny na kombi­naci asimilace, evakuace a fyzické likvidace. V praxi pak germanizace prováděná na území protektorátu probíhala třemi cestami — formou převodů kapitálových účastí, arizací židovského majetku a nakonec i formou usídlování Němců na české pů­dě. Uvedenému pořadí přibližně odpovídala i časová posloupnost, s jakou mě­ly být jednotlivé kroky uváděny do praxe. 

V letech dru­hé světové války se stala důležitým článkem nacistické expanze Němec­ká osidlovací společnost (Deutsche Ansiedlungsgesellschaft), která přicházela do nově obsazených území ihned za armádou spolu s okupačními správními or­gány, aby dokonaly vlastní válečný cíl: dobytý prostor rychle přeměnit i po strán­ce etnické v německé území. Dále společnost převzala finanční závazky vznikají­cí v rámci osidlování obsazených území etnickými Němci či dalšími cizinci a pří­pravu vojenských výcvikových prostorů. Němec­ká osidlovací společnost se stala přímým nástrojem říšského komisa­ře pro upevnění němectví Heinricha Himmlera a sehrála důležitou úlohu v rozšiřování německého „životního pro­storu“ na úkor místního neněmeckého obyvatelstva.

Němec­ká osidlovací společnost byla řízena z ústředny v Berlíně, jíž byly podřízeny jednotlivé po­bočky. Pobočka Němec­ké osidlovací společnosti v Protektorátu Čechy a Moravu vystupovala pod názvem Českomoravská zemědělská společnost (Böh­misch-Mährische Landgesellschaft). Neutrálním názvem se měly zakrýt nepokrytě germanizační úkoly této společnosti. Její vznik velice úzce souvisel s obnovením činností Pozemkového úřadu – Bodenamt für Böhmen und Mähren, který nacisté plně ovládli a získali tím přístup k nemalým rozlohám půdy pocházející z první československé pozemkové reformy. (Ta probíhala prakticky po celou dobu existence první republiky a spočívala v nuceném výkupu pozemků státem. Předmětem reformy byly velkostatky s výměrou přes 150 hektarů zemědělské půdy. Většina velkých pozemkových vlastníků v době vzniku Československa patřila mezi šlechtu: rod Schwarzenbergů, Liechtensteinů, Habsburkové, Colloredo-Mansfeldové atd. Velká část těchto šlechtických rodů byla německojazyčná, ne však všichni.) Pozemkový úřad měl zároveň nacistům posloužit k revizi československé pozemkové reformy, k „nápravě napáchaných křivd“ a k postupnému převádění veškerého půdního fondu v Protek­torátu do německých rukou, což německá okupační správa pokládala za základ­ní předpoklad vítězství „německého národního boje“ v duchu hesla Blut und Bo­den.Zjednodušeně řečeno, obnovený úřad měl okupantům posloužit stejně, jako předtím české straně posloužil při „likvidaci německého majetku“. Ostří se nyní mělo otočit ve prospěch posílení německého osídlení.

Model zemědělské usedlosti určený pro české země z dílny Pozemkového úřadu.

V této souvislos­ti nepřekvapí datum založení Českomoravské zemědělské společnosti dne 24. dubna roku 1942, které se shodovalo s datem znovuobnovení Pozemkového úřadu. Shodná byla i adresa sídla v Praze II, Smeč­ky 30 a ostatně i osoba Heinricha Himmlera, pod jehož dozorem obě organizace fungovaly. Vzájemná provázanost byla zjevná i z činnosti obou organizací na německé zemědělské kolonizaci v Protektorátu. Pozemkovému úřadu připadla funkce konfiskátora nemovitého majetku jako jedinému formálně k tomu oprávněnému úřadu, Českomoravská zemědělská společnost převzala za­braný majetek do zatímní správy a připravila jej (např. vybavením živým i mrtvým inventářem). Kolonisty dodala další Himmlerem kontrolovaná organizace Volksdeutsche Mittelstelle, v překladu tedy centrála pro zabezpečení etnických Němců.

Rozsah působnosti obou organizací byl zpočátku malý, vztahoval se na pomoc při vy­klizování oblastí pro vojenská cvičiště. Nacisté využili k budování vojenských cvičišť i jiných válečně důleži­tých zařízení v ryze českých krajích existujícího prvorepublikového zákona č. 63 Sb. z. a n. z r. 1935 o vyvlastnění k účelům obrany státu. Vojenská cvičiště neměla být zřizována pou­ze pro obranu Říše, nýbrž podle plánu, který byl schválen již v létě 1939, poslou­žila také jako záminka pro vyvlastnění zákonnou cestou. Nacistické vojenské úřady nejprve přistoupily k rozšiřování stávajících vojenských cvičišť, zřízených česko­slovenskou brannou mocí v prostoru Milovic a Vyškova. Zakrátko se však začal budovat nový vojenský prostor pro zbraně SS jihovýchodně od Prahy. Plány jeho zřízení v oblasti Benešovska, Neveklovska a Sedlčanska byly předloženy již v létě roku 1939, k realizaci však došlo teprve po zřízení Pozemkového úřadu.

Německá armáda nepouštěla při budování svých výcvikových prostorů ze zřetele otázky kolonizační, o čemž svědčí rozhodnutí vrchního velitelství branné moci (Oberkommando der Wehrmacht, Referat für Siedlungsfragen) z roku 1943, dle nějž měly být kolem vojenských cvičišť a ve městech v okolí vojenských ubikací a velitelství utvořeny smíšené národnostní pásy v šíři 6 km. Vrchní velitelství mělo určit, které objekty mají být zakoupeny a samo zároveň stanovilo ceny, za jaké měly být objekty přejímány. Následně měli být v objektech ubytováváni Němci. Pokud v takto získaných domech byly obchody nebo jiné provozovny, měly být předány válečným poškozencům, o které vojenské velitelství pečovalo. Podle tohoto scénáře bylo provedeno například vyvlastnění několika objektů v Praze kolem Náměstí branné moci (Platz der Wehrmacht), tedy nynějšího Vítězného náměstí v Dejvicích.

S majiteli nemovitosti ve vytyčeném území vojenského prostoru Sedlčanska-Neveklovska byla sepsána „dobrovolná“ smlouva o odprodeji majetku i živého a mrtvého inventáře podle ocenění ta­xačního oddělení Pozemkového úřadu na základě směrnic jednotných pro celou Německou říši. Za­městnanci tohoto oddělení nebyli ve službách Pozemkového úřadu, který jediný mohl provést vyvlastnění, nýbrž byli jmenováni a placeni Českomoravskou zemědělskou společností. Po pěti letech měly vojenské orgány prostory vyklidit a do vyprázdněných oblastí se měli nastěhovat němečtí osídlenci z východní, jihovýchodní a jižní Evropy i ze „staré Říše“. To byl i hlavní důvod, proč byla cvičiště umístěna v ryze českých krajích s poměrně značnou hustotou obyvatelstva. Tím, na koho měly být objekty v daných prostorech převedeny, měla být Českomoravská zemědělská společnost, tedy úřad, který předtím „objektivně“ ocenil zabírané nemovitosti.

U vojenských cvičišť ovšem nezůstalo. Českomoravská zemědělská společnost byla nacisty pověřena osidlovací akcí ve vybraných oblastech Protektorátu Čechy a Morava. Jako první byl vytvořen osidlovací obvod Košátky, později Praha-sever, který měl nacistům sloužit jako svým způsobem zkušební projekt. Oblast mezi Mělníkem a Mladou Boleslaví se svou exponovanou polohou mezi ně­meckou jazykovou oblastí a Prahou velice brzy dostala do pozornosti představi­telů nacistické moci. Již začátkem roku 1940 uvažovali nacističtí představitelé na návrh pražského oberlandráta von Wattera o vytvoření souvislého německého ko­lonizačního pásu, který by spojil Prahu s Říšskou župou Sudety. Dynamiku však osidlovací proces nabral až po nástupu zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha v září 1941. K získávání potřebných pozemků v tomto případě posloužilo uvalení vnucených správ, tzv. Zwangsverwaltungen.

Půdorys vzorového statku určeného pro české země. Navenek měl statek vypadat rustikálně, vnitřní dispozice plně odpovídala nejmodernějším trendům funkcionalistické architektury.

Vnucených správ bylo užito při „arizaci“ židovských majetků, získávání majetků lidí vězněných a odsouzených a například i majetků lidí, kteří na vlastněné půdě nehospodařili ve vlastní režii. Často však byly použity i zástupné důvody a původní vlastníci byli obviněni ze špatného hospodaření, porušení předpisů o výživě obyvatelstva, či na základě vyprovokovaných udání. Vnucení správci byli ustanoveni Pozemkovým úřadem a rekrutovali se výhradně z řad Němců.

Vnucené správy zemědělských podniků končily formou exekuční dražby, a jelikož vnucené správy zřizované z příkazu Pozemkového úřadu podléhaly pravomoci německých úřadů a soudů, staly se takto zabavené majetky podle říšského osidlovacího zákona vlastnictvím Německé osidlovací společnosti, respektive její pobočky v protektorátu — Českomoravské zemědělské společnosti, která je následně přidělila novým uchazečům z řad německých přesídlenců.

V oblasti severně od Prahy mělo být usídleno přibližně 1 000 rodin německých repatriantů z jihovýchodní Evropy. Pro oblast severně od Prahy byli vybráni etničtí Němci z Besarábie, Bukoviny a Dobrudže, tedy území původně náležejících Rumunsku, která po dohodě mezi Německem a Sovětským svazem (pakt Molotov-Ribbentrop) přecházela do sovětské sféry vlivu (spolu s rumunským Sedmihradskem v těchto oblastech žilo kolem 750 000 Němců). Postupně, jak začínalo být jasné, že vybrané prostory v okolí Mělníka a Mladé Boleslavi nepostačují, bylo přikročeno ke zřízení dalších osidlovacích obvodů v okolí Českých Budějovic, Olomouce a v okolí Brna. V každém z obvodů byla zřízena tzv. obvodová úřadovna (Distriktstelle), která dávala Pozemkovému úřadu požadavky na konkrétní zemědělské podniky.

...a komu jej předat

Původní úvahy nacistů o vybudování celých komplexů nových vesnic a radikální přeměny celých krajin vzaly záhy za své. Nicméně, Českomoravská zemědělská společnost po zabavení vybraných zemědělských usedlostí následně prováděla četné úpravy (přestavby, přístavby a výstavby nových budov), vše v duchu vzorů rustikálně-tradicionalistické architektury přenesených z Německa. Společnost obstarávala nákup nářadí, hospodářských strojů, dobytka, osiva a umělých hnojiv, zajišťovala výpomoc z řad německých i českých studentů, opatřovala pro kolonisty nábytek a živnostenské zařízení, proplácela účty řemeslníkům, stavitelům, elektrárnám a jiným dodavatelům, uzavírala pojištění (požární, úrazové, proti vloupání a povinné ručení) a platila i daně a předepsané veřejné dávky z nemovitostí. Ve spolupráci s dalšími německými organizacemi se přistěhovalcům snažila Společnost zajistit i výuku jejich dětí na německých školách, pečovala o kulturní potřeby osídlenců apod.

Plán krajiny a do ní zasazené nové vesnice z dílny plánovačů Pozemkového úřadu.

Potřebné zemědělské náčiní a dobytek a další zařízení statků se obstarávalo různě. Distribuováno tak bylo rozličné zařízení jež původně patřilo židovským majitelům, stejně jako po Češích vystěhovaných z oblastí vojenských cvičišť nebo nacistickou správou potrestaných. V této souvislosti nepřekvapí, že konečnými příjemci majetku zabraného ve vyhlazených Lidicích se stali právě němečtí kolonisté usazení v Protektorátu. Ostatně byl to Pozemkový úřad a jeho šéf, český Němec Ferdinand Fischer, kteří byly v lidické tragédii podstatnou měrou zaangažováni. Byl to Fischer, kdo spolurozhodoval o osudu lidických dětí, a byl to Pozemkový úřad, který měl na starosti krajinné úpravy lokality bývalých Lidic, prováděných tak, aby zakryta jakákoli stopa po bývalé vesnici.

I přes značnou promyšlenost celého procesu zemědělské kolonizace došlo hned v počátku k jistému zádrhelu. Zábory půdy a zemědělských usedlostí přidělovaných novým německým kolonistům nebylo možné realizovat bez respektování válečných potřeb Třetí říše, což znamenalo hlavně vyhovět požadavku plynulého zásobování zemědělskými produkty. V případě protektorátu bylo nutno brát ohledy i na pozici protektorátní vlády, nezbytného „spolupracovníka“ při ovládání českých zemí. Radikálně prováděná osidlovací politika by její fungování značně podkopala. Před vypuknutím války hrály roli do jisté míry také mezinárodně politické ohledy. Germanizace se tak dostávala do střetu s ekonomickými, vojenskostrategickými a mezinárodněpolitickými potřebami Říše. Provádění rolnické kolonizace nacistickou válečnou ekonomiku bezesporu poškozovalo, proto bylo od její realizace, alespoň v mezních variantách, během období vypjaté totální války upuštěno. Konečné řešení se v této oblasti mělo realizovat až po skončení válečných operací.

K důležité korekci muselo ze strany plánovačů kolonizace dojít, i pokud jde o způsoby osidlování. Původní plán tzv. uzavřeného osidlování (geschlossene Ansiedlung) musel od druhé poloviny roku 1941 — vzhledem k omezením vyplývajícím z válečného hospodářství a ze zákazu většiny stavebních prací — ustoupit plánu tzv. rozptýleného osidlování (Streusiedlung). To spočívalo v usazení vždy jen několika německých rodin ve vytipovaných vesnických lokalitách. Tyto rodiny měly vytvořit určitý zárodek pozdějšího rozšíření německé národnosti. Pro děti německých rolníků měly být budovány školy a mateřské školky. Do nich měly přicházet německé učitelky a  učitelé se svými rodinami. V takto strukturovaných vesnicích se organizátoři kolonizace snažili dosadit Němce i do vedení obce. Německé vedení obce mělo zajistit průnik Němců i do ostatních sektorů veřejného života (pošta, železnice, četnictvo, lékaři, porodní báby). Pak měli následovat němečtí živnostníci (když ne všude, tak alespoň v každé větší obci). Tím měly být rozšířeny možnosti agitačního působení na osoby neněmecké národnosti, z nichž vhodné měly být poněmčeny. Privilegované postavení novoosídlenců v postižených obcích mělo zapůsobit i jako určitý stimul k přestupu k německé národnosti.

Přesídlenci před zámkem v Košátkách.

Základem uvažovaného osidlovacího prostoru v oblasti mezi Mělníkem a Mladou Boleslaví se stalo vojenské cvičiště v Milovicích, které se systematicky rozšiřovalo již za říšského protektora von Neuratha, kdy bylo konfiskováno na 6700 ha půdy a do 1. listopadu 1940 odsud bylo vysídleno 2 340 obyvatel. Košátky, které daly prvotnímu osidlovacímu projektu i své jméno, byly síd­lem velkostatku. Košátecký velkostatek se zámkem a s přilehlými hospodářský­mi objekty se stal v dražbě roku 1938 majetkem židovské rodiny Weissů. Ta si ho dlouho neužila, protože krátce na to, 27. července 1939, byla nad celým areálem zřízena vnucená správa.Sou­částí velkostatku byla i škola, ve které byla zrušena česká výuka a pro děti němec­kých přesídlenců zavedena výuka německá. Budovy zámku posloužily Českomoravské zemědělské společnosti ja­ko skladiště zabaveného majetku a zejména jako prvotní ubytování pro přesídlené et­nické Němce. Domy, jež přináležely k velkostatku, by­ly následně přiděleny prvním přesídlencům a ti si zde zřídili své obchody a řemeslnické dílny. 

Neocenitelným svědkem událostí, které obyvatele obcí mezi Mladou Boleslaví a Mělníkem potkaly, jsou nám obecní kroniky. Nechme tedy promluvit autentický jazyk obecního kronikáře Jizerního Vtelna: „V roce 1942 přede žněmi občas přijelo do naši obce auto s civilními Němci, kteří chodili pro­hlížet hospodářství (statky a chalupy), které byly pronajaté a nebyly vlastním ma­jitelem obhospodařované. Na obecním úřadě se informovali, jak velké to neb ono hospodářství je a komu náleží. Hned po žních přišli s vypracovanými plány pro zabrání těchto usedlostí pro jejich soukmenovce, Besarabské Němce. Obsadili usedlosti č.p. 14, 21, 26, 33 a pozemky od č.p. 19. (V) č.p. 14 byla majitelka pí. An­na Hyblová se synem Václavem. Pozemky měli pronajaté jednotlivcům a v chalupě bydleli. Paní (byla) stará a syn Václav neduživý, hrbatý. Dostali výpověď a za tři dny se vystěhovali. Směli si vzít pouze nábytek a zásoby. Odstěhovali se k příbuz­ným do hostince č.p. 34 k p. Jos. Kučerovi. V č.p. 21 byli toho času majiteli Vác­lav a Marie Milerovi (Millerovi, pozn. M.H.), tajemník u ministerstva zemědělství v Praze. Ve statku bydleli nájemníci, dělníci dostali výpověď na tři týdny, aby se vystěhovali. Pole byly pronajaty též jednotlivcům v obci. V č.p. 33 byli toho času majiteli Ing. Karel Červinka a jeho sestra Milada Sobotková. Ing. Karel Červin­ka byl úředník u zemědělské rady v Praze, pí. Sobotková vedla autoškolu v Pra­ze. Ve statku v přízemí byli nájemníci a v poschodí si vydržovali pro sebe byty. Na rozkaz Němců museli statek uvolnit do týdne. (…)V srpnu již bylo po žních. Němci zavolali všechny nájemce ode všech živností do čísel 14 a 33, kde měli připravené stoly a sesle. Připravené vypracované plány katastrál­ních pozemků ode všech živností. Každý kousek parcel na mapě byl označen bar­vou, ku které usedlosti patří. Každá usedlost byla označena svou barvou tak, že bylo viděti, ku které usedlosti to neb ono pole patří. Jednotlivým nájemcům byl vy­psán protokol, co sklidil a co ještě na poli má ke sklizení. Co kdo měl ještě na po­li, dostal peněžitou náhradu moc malou. Kdo měl sklizenou úrodu, musel dáti slá­mu, suchou píci i hnůj, vozy, dobytek a stroje, též proti malé náhradě.“

Českomoravská zemědělská společnost provedla drobné korekce i v rozloze pozemků přináležejících ke statkům. Statky byly nakonec vybaveny chybějícím materiálem a ná­sledně do nich byly nastěhovány rodiny přesídlenců z řad etnických Němců. Jak do­dává kronikář: „Do těchto statků se nastěhovali tito „Němci Besarabci“: do č.p. 14 Richard Ast, do č.p. 21 Josef Kypr (Josef Kipper, pozn. M.H.), do č.p. 26 N. Stach, tento po jednom roce odstěhoval se na Moravu pro neshodu s Kyprem. Po Stachovi přišel Karel Adam (Daniel Adam, pozn. M.H.), který byl zedník a měl 4 děti, které byly postrachem pro svou surovost (stáří od 410 let), do č.p. 33 Friedrich Ast.“

Koncem roku 1942 bylo do správy Českomoravské zemědělské společnosti převzato ve 171 obcích na Mělnicku a Mladoboleslavsku celkem 337 hospodářských podniků (z 580 plánovaných) o celkové rozloze kolem 6 000 ha (z 14 327 ha zabavených). Podle údajů z května 1944 bylo v osidlovaném prostoru osidlovacího obvodu Košátky usazeno 238 rodin osídlenců z Dobrudže, 95 z Bukoviny, 38 z Besará­bie a dvě rodiny ze Sedmihradska. Nikoli nevýznamný počet přistěhovalců v této oblasti ale pocházel i ze „staré Říše“ (37), Su­det (40) a v menší míře z Protektorátu (2). Celkově se jednalo o cca 5 800 Němců. Průměrný podíl německého obyvatelstva v celé osidlovací oblasti stoupl z nuly na 12,6 %. Válečné porážky a blížící se spojenecké jednotky měly na činnost Českomoravské zemědělské společnosti jen malý vliv, na svých vytyčených úkolech pracovala až do hořkého konce. Poslední statky tak byly novým kolonistům předávány ještě začátkem roku 1945.

Plán Vtelna s černě vyznačenými plochami plánovaných nacistických záborů.

Nesmíme nabýt pocitu, že vše běželo jak na drátku. Vedle již výše uvedených redukcí původně velkolepých plánů se museli plánovači kolonizace potýkat i s dalšími problémy. Převod majetku do „německých rukou“ v prvé řadě znesnadňoval nedostatek německých rolníků. „Hodnotní“ zájemci o půdu, kteří naplňovali nacistická kritéria kladená na nové selské osídlence, byli v mnoha případech na frontě. Stejně tak se nedostávalo „vhodných“ přesídlenců z řad etnických Němců. Hlavní proud přesídlenců z východní a jihovýchodní Evropy mířil do exponovaných osidlovacích oblastí bývalého Polska. Osídlence z řad etnických Němců navíc organizátoři přesídlovacích akcí v protektorátu považovali z hlediska rasově politického za méně kvalitní. Nestáli příliš o, řečeno jejich žargonem: „průměrného přesídlence, který bez vlastního rozhodnutí a třeba proti své původní vůli bude postaven do národně politické situace nového životního prostoru“, který na předchozím místě mnohdy hospodařil pouze extenzivním způsobem. V souvislosti s usazením těchto Němců se často vyskytovala i animozita nejen ze strany Čechů, ale i ze strany Němců – starousedlíků. Výkony, které předváděli noví kolonisté, jež měli být českým obyvatelstvem vnímáni jako rasově a kulturně nadřazení, nebyly veliké a s celkovou životní kulturou to nebylo o moc lepší. Kolonistům nebylo tedy žádoucí předat na nových statcích rozhodovací kompetence a byli po celou dobu svého pobytu v Protektorátu vlastně v pozici zaměstnanců jakéhosi kolchozu či družstva v německém podání. Rozčarovaní vládlo i v řadách samotných německých kolonistů. Organizátoři přesunu jim slíbili usazení v jejich „staré domovině“, místo toho se stali nástrojem národnostního boje takříkajíc v první linii. 

Mapka osidlovací oblasti Praha-sever s vyznačenými správními obvody.

V řadě případů tak bylo na zabraných usedlostech využíváno „služeb“ tzv. Einsatzbauern, nasazených sedláků. Původem to byli říšští Němci, případně sudetští Němci, kteří se buď osvědčili v dobách zápasu nacistů o moc, či se jednalo o poškozené účastníky bojů v první a ve druhé světové válce, poškozené vysloužilce z Freikorpsu a účastníky bojů ve Španělsku. Tito osídlenci byli dosazováni na statky jako zvláštní druh nájemců s tím, že se od samého počátku počítalo s tím, že obsazené usedlosti převezmou později do vlastnictví.

I adaptační práce prováděné na zabraných objektech narážely v době válečného nedostatku materiálu na materiální i personální potíže. Společnost je překo­návala všemi možnými prostředky. Vymáhala přednostní práva při náboru pra­covních sil, dosahovala častých výjimek ze zákazu staveb, do hospodářství i do­mácností kolonistů bylo distribuováno rozličné použité zařízení zabavené, jak již bylo uvedeno, Židům stejně jako Čechům. 

I přes všechny překážky a potíže se pro osidlovací účely nacistům v Protektorátu podařilo zabrat celkem 36 300 ha (31 125ha půdy zemědělské a 5 175ha půdy lesní). Zabráno bylo 1 714 zemědělských objektů ve 430 katastrálních obcích, 19 velkostatků, 58 domovních majetků a 48 živností. Na uvedených podnicích bylo usazeno 7 044 přesídlenců. Postiženým původním vlastníkům nebyla nikdy částka stanovená za zabavený majetek fakticky vyplacena a po svém návratu po květnu 1945 se často navíc potýkali s blíže nevyčíslenými hospodářskými škodami, způsobenými německými kolonisty.

::

 
 
© 067, s.r.o.
Děkujeme všem platícím čtenářům! Umožňují nám a našim autorům vytvářet 067 tak, jak dovedeme nejlépe.