Knihy roku 2013

Komentovaný přehled více než padesáti knižních titulů vydaných v poslední době, které si zasluhují i vaši pozornost — beletrie i non-fiction, v češtině a v angličtině. Tipy na vánoční dárky i na totální dezorientaci ve světě, o němž jste si mysleli, že v něm nemůžete zabloudit. Výběr je naprosto subjektivní; nejlépe bude, necháte-li se jím inspirovat k sestavení vlastního seznamu.

Každá kniha je mimo jiné seznamem ukazatelů na další knihy. Vesmír textů je hustě propojen. Proto je jakýkoli výčet knih potenciálně nekonečný, což následující text jen neuměle naznačuje.

Beletrie v češtině

Sem spadají knihy domácích i zahraničních autorů, které byly v letošním roce k dispozici v češtině.

Hermann Broch: Náměsíčníci

[Academia 2013.] Abeceda rozhodla, že hned na začátku vám předložím nejtlustší, nejpodivnější a na první nejméně čtivou knihu celého výběru. Román Náměsíčníci je košatý, bez velké dynamiky, obsahuje verše, esejistické úvahy a strašně moc zdánlivě zbytečných detailů. Musíte si na něj udělat čas, nechat se vtáhnout, stát se na chvíli součástí dávno zaniklé střední Evropy přelomu devatenáctého a dvacátého století. Brochovi hrdinové si dělají starosti s něčím, co nazývají rozpadem hodnot. My, kdo jsme už nepoznali jiné hodnoty než rozpadlé, kdo žijeme vlastně v sutinách někdejších hodnot, tu starost většinou nesdílíme, ale četbou Brocha se dá aspoň dobře pochopit. Rakouský autor, který Náměsíčníky publikoval poprvé roku 1932, vlastně nic než postupný rozklad řádu a bezpečí nepoznal během celého svého života. Pořád to šlo z kopce. Jsme na tom lépe?

Jako jasná souvislost se nabízí ještě monumentálnější Muž bez vlastností Roberta Musila. A také Osudy dobrého vojáka Švejka od jiného Rakušana, Jaroslava Haška — pokud je budete číst pořádně, ne jako sbírku hospodských anekdot.

Filip Doušek: Hejno bez ptáků

[Toito 2012.] Možná nejambicióznější česká próza za posledních pár let. Začíná to velmi efektní knihařinou a typografií: dva svazky v pouzdře, nadprůměrně dobrý papír, typografické fórky. Krása ohmatat. Dárek pro vašeho oblíbeného intelektuála jako vyšitý.

Když se zkusíte začíst, je dojem trochu jiný. Doušek míří tak vysoko — k velkému evropskému filozofickému románu, takový Život, Vesmír a vůbec, jenže úplně vážně — že na to svými dovednostmi a životní zkušeností nestačí. Doufám, že to zkusí znova o dvacet let později, výsledek by mohl být oslnivý. To neznamená, že to je špatná kniha, kdyby byla, nedoporučoval bych ji zde. Jen to hejno bez ptáků neletí tak vysoko, jak by chtělo.

Zábavné je rozdělení do dvou svazků (Příběh a Kniha), aniž by nám autor naznačil, kterým začít. Dojem ze čtení je přitom pořadím dost ovlivněn, v rámci hry vám ale ani já neprozradím, kterou posloupnost pokládám za vhodnější. Příběh se odehrává z větší části v univerzitním prostředí v Anglii a zdá se být poměrně banální, jenže celou dobu jste udržování v napětí, zda se nějak neposune a neodhalí hloubku, kterou jste předtím neviděli. (Neřeknu.) Rozhodně to je kniha mimo hlavní proud, ať ten hlavní proud definujete jakkoli. V tom se podobá té uvedené výše — zajímavě se tu sešly.

Gustave Flaubert: Bouvard a Pécuchet

[Vydavatelství XYZ, 2013.] Autoři devatenáctého století, o stoletích dřívějších ani nemluvě, se vám možná zdají nudní. Tím se netrapte; většinou jsou. Najde se však pár oslnivých výjimek. Tak oslnivých, že je od té doby nikdo nepřekonal. Já začal klasiky systematičtěji číst až kolem pětatřiceti let, kdy jsem upadl do životní krize a do Dostojevského. K němu později přibyl Tolstoj (Lev, samozřejmě, ne Alexej), Jane Austenová, Stendhal. Všichni jsou excelentní. Jestli se vám nechce zrovna do masivní Vojny a míru, přečtěte si Tolstého novelu Hadži Murat — možná nejlepší krátká próza na světě. A pak tady jsou absolutní vrcholy, tedy Dostojevského román Bratři Karamazovi a Paní Bovaryová od Flauberta, všechno o nebi a všechno o zemi, svět onen a svět náš, hledání smyslu a podstaty světa všemi způsoby kromě jednoho (Karamazovi) a tím jedním zbývajícím (Ema B.). Občas mě napadá, že kdo důkladně — myslím důkladně, tedy opakovaně, nejlépe každý rok znovu! —přečte tyhle dvě knihy, nemusí už číst nic dalšího. Je tam všechno.

Sám se tím řídit rozhodně nehodlám. Časem chci prozkoumat Turgeněva a Čechova. Victor Hugo ani Walter Scott mě neberou, Balzac taky ne… kdo ještě zbývá? Američané, samozřejmě, a na ty zapomenout nesmíme. Thoreau: Walden. Twain: Dobrodružství Huckleberryho Finna. Melville: Bílá velryba a Písař Bartleby. Slavné dílo Nathaniela Hawthorna Šarlatové písmeno jsem ke své hanbě nečetl a nemohu se k němu tedy vyjádřit, ale za ty první tři dám ruku do ohně a Písař Bartleby je doporučená úvodní četba ke Kafkovi, k němuž se dostaneme za chvíli.

Flaubertovi písaři, François-Denys Bartholomée Bouvard a Juste-Romain Cyrille Pécuchet, jsou také podivíni, ovšem výrazně jiného druhu než poněkud strašidelný Bartleby. Flaubert se do práce na knize pustil tři roky před svou smrtí. Unavený, nemocný, chudý, cynický, bez iluzí a naděje. Nestihl ji dokončit, závěr se skládá z náčrtků kapitol, což je možná působivější, než kdyby to doopravdy napsal. Kniha má dokonce silnou pointu, což je na nedokončený román, uznejte, dost dobré. (Znám hodně dokončených, jež mohou závidět.)

Český čtenář může znát Bouvarda a Pécucheta z televizního seriálu z roku 1972, však také vydavatel nepromeškal příležitost umístit na přebal fotografii Sováka s Horníčkem v hlavních rolích. Byla to velmi dobrá adaptace, ale vybrala si — byť citlivě — jen humorný aspekt věci. Tím je příběh dvou stárnoucích úředníků, nepraktických popletů, kteří náhodou přijdou k penězům a splní si za ně sen: odejdou z neradostných zaměstnání, koupí statek v Normandii a tam radostně experimentují: na poli přírodních věd, hospodaření a pěstitelství, společenských vztahů a všeho, co jim přijde pod ruku. Čtou, zkoušejí aplikovat, co se dočetli, nikdy se to pořádně nepovede, oni se však nenechají odradit a vyslouží si tak rychle pověst bláznů, ovšem neškodných.

To je náramná a dobře zfilmovatelná legrace, groteska. Pod ní se nepříliš důkladně maskuje poselství o beznaději veškerého lidského chování, ovšem zmírněné a zlaskavělé tou legrací. A to všechno musíte rozklíčovat, abyste si to vychutnali, protože Flaubert je realista ze všech nejrealističtější a čtenář snadno podlehne a čte ho prostě doslova. Autor nevysvětluje; ukazuje. Vy sami musíte pochopit, nač se to vlastně díváte. Vynaložené úsilí zesiluje zážitek. To je spisovatelské mistrovství nejvyššího řádu. Ne že by šlo o jedinou metodu, jak napsat velkou knihu, pořád je to však ta nejspolehlivější. Když se najde jeden spisovatel z tisíce, který to opravdu umí.

Přečtěte si ještě:

  • Gustave Flaubert: Paní Bovaryová
  • Gustave Flaubert: Citová výchova
  • Julian Barnes: Flaubertův papoušek (neobyčejně chytrý, neobyčejně matoucí a poněkud postmoderní komentář k Flaubertovi napsaný formou novely).

Tana French: Ztracený přístav

[Argo 2013.] Odložte všechny ty Seveřany, zapomeňte na cokoli, kde se vyskytuje jméno Björn a přečtěte si pořádnou detektivku. Irská autorka Tana French strčí do kapsy celou skandinávskou vlnu počínaje Larssonovou Dívkou, která (a tak dále) a konče neuvěřitelně přeceňovaným panem Nesbø. Její série příběhů z dublinského oddělení pro vyšetřování vražd je skvěle napsaná, jde o detektivky s literárními ambicemi v nejlepším smyslu slova, přitom napínavá, ostře vypointovaná — co chcete víc? Autorka používá pěknou metodu, kterou bych nazval rotační: vedlejší postava z jedné knihy série se vždy stane hlavním hrdinou té následující. Musíte si přeladit pak zorný úhel, sympatie, hodnocení lidí. Velmi promyšlené. Přečtete si tu sérii celou, vyšla kompletně česky: V lesíchPodoba (podle mého názoru nejlepší) a Na Věrnosti. Příští rok se můžeme těšit na další: The Secret Place.

Peter Handke: Úzkost brankáře při penaltě

[Rubato 2013] Velmi kafkovská, velmi zneklidňující a velmi úspěšná novela nejslavnějšího žijícího rakouského spisovatele, poprvé vydaná roku 1970. „Když se mechanik Josef Bloch, dříve známý brankář, dopoledne hlásil do práce, shledal, zeje propuštěn. Alespoň si fakt, že při jeho příchodu do stavební buňky, kde se právě dělníci zdržovali, vzhlédl od svačiny jen stavbyvedoucí, jako propuštění vyložil a opustil stavební pozemek. Na ulici zvedl paži, avšak auto, které kolem něj projelo, nebylo taxi – ačkoli Bloch vůbec nezvedal paži proto, aby přivolal taxi. Náhle před sebou uslyšel skřípění brzd; otočil se zády: za ním stálo taxi, taxikář začal nadávat; Bloch se znovu otočil, nastoupil a nechal se zavést na Mlsný trh. Byl krásný říjnový den. Bloch pojedl u stánku teplou klobásu a prošel mezi stánky ke kinu. Všechno, co viděl ho obtěžovalo; pokoušel se to co nejméně vnímat.“ — Láká vás to ke čtení? Tak do toho. Mate vás to? Chcete vysvětlení? Nedělejte si příliš velké naděje. Mimochodem, velmi pěkně vypravená a upravená knížka.

Kim Jongha: Říše světla

[Argo 2013] Dnešní Soul, hlavní město Jižní Koreje, a v něm severokorejský špión, navenek středně úspěšný podnikatel. Neobvyklý thriller z neobvyklého prostředí.

Vilma Kadlečková: Mycelium I – Jantarové oči

[Argo 2013] Mix červené knihovny a Herbertovy Duny. Výsledek je o dost lepší, než by té charakteristice odpovídalo, a byl by ještě lepší, kdyby autorka vyškrtla jednu postavu — nositelku těch holčičích motivů. (Což bohužel nejde, neboť to je hlavní ženská hrdinka.) Zbyl by velmi dobrý příběh (známkuji za dvě) ve skvěle koncipovaném fantazijním budoucím světě (za jedna!) napsaný dost rutinně a bez snahy o vybroušenější formu(za tři). Poměřuji to ovšem světovými měřítky, v rámci české sci-fi/fantasy je Kadlečková vysloveně zjevení a mimořádný talent (i co do techniky psaní). Mycelium je naplánováno jako pentalogie, zatím vyšly dva díly. Druhý (Led pod kůží) jsem ještě nečetl, ale už koupil a těším se na něj, což snad dostatečně vypovídá i o dílu prvním.

Franz Kafka: Leopardi v chrámu

[Nakladatelství Franze Kafky 2013] Jak že to je s těmi leopardy? „Leopardi vtrhnou do chrámu a vychlemtají obsah obětních džbánů; neustále se to opakuje; nakonec se to dá předem vypočítat a stává se to součástí obřadu.“ Franz Kafka si vedl poznámkové sešity jako my všichni. Co si do nich píšeme my, to nikdo knižně nevydá — naštěstí — co si do nich psal Kafka, má dnes cenu zlata. Přinejmenším pro vydavatele. Většina těch útržků nepředstavuje žádnou zjevenou moudrost, spíš jde o poznámky k vlastní nejistotě („Koitus jako trest za štěstí být spolu.“) a triviality („Berlín je mnohem hezčí město než Vídeň, ta odumírající obrovská vesnice.“ Nebo dokonce: „Na světě podle mne neexistuje nic lepšího než upřímnost, čestnost a spravedlnost.“ To je objev, co? Klidně to mohl říci Jaroslav Foglar. Nebo Adolf Hitler.) Případně efektně znějící nic: „Psychologie je čtení zrcadlového písma, tedy namáhavá, a pokud jde o vždy souhlasící výsledek, plodná, ale ve skutečnosti se nestalo nic.“ Nechápete, co to znamená? Já taky ne. Jenže pak nám to K. napálí mezi oči: „Ty krátké pozemské noci mohou člověku nahnat strach z noci věčné.“ Nahání vám to strach? Mně ano. Líbí se mi, že tyhle Kafkovy bitvy se slovy, dost často prohrané, můžeme číst. Je mi díky tomu sympatičtější.

Nerad bych, abyste měli pocit, že vám chudáka K. přehnaně vnucuji — mívám to bohužel ve zvyku. Nicméně, kdybyste měli pocit, že to děláte úplně dobrovolně, pak dobrým klíčem k jeho dílu mohou být následující tituly:

Franz Kafka, David Zane Mairowitz, Jaromír 99: Zámek

[Labyrint 2013] Komiksová adaptace Kafkova Zámku mi připadala jako předem ztracený boj, ale přesvědčil mě Alois Nebel — komiks i film od téhož výtvarníka. Kdo zvládl tohle, zvládne i Zámek, řekl jsem si. A je to tak. D. Z. Mairowitz napsal skvělý scénář a Jaromír 99 to skvěle nakreslil. Černobíle jako Nebela, hodně realisticky. Obrázkové zpracování má proti textu knihy zásadní nevýhodu, musí být mnohem jednoznačnější. Kafkův text snese mnoho výkladů (zastávám názor, že vlastně jakýkoli výklad), zatímco tvůrci komiksu si museli vybrat. Udělali to dobře. Jeremiáš a Artur jsou naprosto dokonalí, K. by jim zatleskal! Obrázek, kde tito zeměměřičovi pomocníci staví před školou sněhuláka, je děsivý svou nevinností. Možná by výborným ilustrátorem Zámku byl Josef Lada, a nemyslím to ani trochu žertem. S opravdovými hrůzami se nežertuje.

David Mitchell: Tisíc podzimů Jacoba de Zoeta

[Mladá fronta 2013] Autor známého Atlasu mraků (a méně známých, leč podstatně lepších Hybatelů) napsal tentokrát víceméně konvenční historický román zasazený do prostředí prvních styků mezi Evropou a Japonskem. Je rok 1799, obchod s Japonci obnáší spoustu byrokratických komplikací, ale dá se na něm pohádkově vydělat. Kulturní rozdíly jsou však propastné, a láska... na tu lépe na takové hranici nemyslet. Jenže víte, jak to chodí.

Haruki Murakami: 1Q84, kniha 3

[Odeon 2013] Jistě si chcete přečíst, jak ten příběh dopadne, že? První svazek 1Q84, vydaný česky před rokem, nás zavedl do alternativního světa, který je skoro jako náš, ale na nebi jsou občas dva Měsíce, náboženská sekta cosi skrývá před světem a odněkud přišli tajemní Little People. Místo, kde děj prvního svazku končí, by klidně mohlo být definitivním koncem, protože u takové knihy stejně žádné jasné odpovědi nečekáme. Murakami se ale rozhodl, že bude čtenáře napínat ještě chvíli.

Jaroslav Rudiš: Národní třída

[Labyrint 2013] Příběh smolaře a bijce ze sídliště, chlapíka, kterému se vyhnete obloukem, když ho potkáte. A z toho důvodu se o něm nikdy nic nedovíte. A proto vám o něm Jaroslav Rudiš napsal knížku.

Gary Shteyngart: Megasmutná pravdivá lovestory

[Argo 2013] V Americe blízké budoucnosti si musíte dávat pozor na jazyk, nesmíte vypínat svůj äpärät, zejména když přes něj komunikujete s imigrační vydrou, a hlavně musíte mít dobrý kredit. Tedy celkem vzato nic nového. Jestli dosud neexistoval žánr crazykomediální dystopie, Shteyngart ho právě vynalezl.

Timur Vermes: Už je tady zas

[Argo 2013] Říkáte, že Němci nemají smysl pro humor? Tak tady máte velice legrační a přitom velice vážnou německou knížku. Jestli je to málo, přidám: hlavním hrdinou je Adolf Hitler osobně a kniha je napsaná ich formou.

Děj se odehrává v roce 2011. Stane se zázrak, Hitler procitne živ a zdráv tam, kde byl spatřen naposled, tedy poblíž Vůdcova bunkru pod Reichstagem. Uniformu má ještě nasáklou benzínem („(…) snad se mi Eva pokoušela uniformu vyčistit, použila ovšem přehnané množství technického benzínu, člověk by řekl, že na mě vylila rovnou celý kanystr“). Odežene dotěrné kluky, najde novinový stánek, chvíli tápe ( „Čtyři nebo pět pestrobarevných tureckých tiskovin představovalo nepřehlédnutelný důkaz nové, úspěšné osy Berlín-Ankara.“ ), pak ale pochopí, že válečnou situaci nezvrátila nečekaná pomoc turecké armády, ale že se skutečně ocitl jinde. Na místě, které se mu jeví velice zvláštní; zvládl však v životě horší situace! A pustí se do práce; bez přátel, s holýma rukama, což na tom ale v prvních dnech NSDAP nebyl stejně?

Dál vám nebudu kazit zážitek, přečtěte si to sami. Románový Hitler má úspěch mimo jiné proto, že se publikum nemůže rozhodnout, zda jde o důmyslnou antinacistickou satiru, nebo naopak. Autor knihy balancuje na stejné hraně. Zpochybňuje jediný správný způsob, jak mluvit nejen o nacismu, ale také o přistěhovalectví a EU, nešetří média a německé politiky. Fantastická je scéna, kde se Hitler osobně setká s (reálným) předsedou NPD Holgerem Apfelem a poté tuto nacionalistickou stranu zhodnotí: „Je to jen hromada bábovek. (...) Slušný Němec tady nemá co pohledávat.“ Na takovém situačním humoru stojí celá kniha. Je to, jak říkám, velká legrace. Jen nevím, jestli to je k smíchu.

Beletrie v angličtině

Dá se očekávat, že většina z toho časem vyjde česky, ale zatím, pokud vím, se žádná z níže uvedených v překladu neobjevila Tato věta bude rychle zastarávat. Chcete-li následující knihy česky, stačí počkat.

John Maxwell Coetzee: The Childhood of Jesus

[GoodreadsAmazon] Jeden z těch příběhů, kde nevíte, na čem jste, jakmile si o tom utvoříte nějakou teorii, vzápětí o ni přijdete, svět je reálný a zároveň nereálný... a nedá se to odložit z ruky. Je to alegorie? Sbírka příběhů v příběhu? Postmoderní hra bez hlubšího smyslu? Otec se synem přicházejí do jakéhosi utečeneckého tábora, kde se k nim chovají slušně, ale ne přehnaně vstřícně – a chvílemi dost podivně. Podle vnějších náznaků je děj zasazen zhruba do současnosti, ale rozhodně do pozměněné reality. Atmosféra je tísnivá, i když vlastně nevíte proč. K tomu ten název...

Australan jihoafrického původu J. M. Coetzee není žádná lehká váha. Roku 2003 získal Nobelovu cenu za literaturu. Ještě předtím byl vůbec prvním spisovatelem, který dvakrát získal Booker Prize. Mimochodem: tohle bývá často spíš odstrašující, kouká z toho akademický přístup, malá čtivost. To ale není případ Ježíšova dětství.

Dave Eggers: The Circle

[GoodreadsAmazon] Tohle je možná Kniha roku s velkým K. Ne že by byla tak skvěle napsaná, to bohužel není, ale to nebyl ani Orwellův 1984. The Circle se mu v jistém smyslu podobá. The Circle je fiktivní globální internetová firma — něco jako Apple, Google a Facebook dohromady — napínavý děj se odehrává ve velmi blízké budoucnosti a hlavním tématem je totální ztráta soukromí vedená samozřejmě těmi nejlepšími úmysly. Místy je to docela legrace, ale jen proto, že se smějeme hlavně tomu, o jak malou nadsázku jde. Vždyť tu dystopii, kterou Eggers popisuje, skoro už žijeme. A rádi, což je na tom to nejhorší.

Neil Gaiman: The Ocean at the End of the Lane

[GoodreadsAmazon] Neil Gaiman je čím dál tím předvídatelnější. Píše jednu krásnou pohádku za druhou. Vždycky je tam prostupné rozhraní mezi naším a magickým světem, vždycky je to krajně napínavé, překvapivé, melancholické, málokdy to má úplně dobrý konec. A vždycky se to krásně čte. Tahle pohádka (říkám to raději než „fantasy“, připadá mi to v Gaimanově případě výstižnější) je jednoznačně pro dospělé, což je po několika young adult knihách (které jsem ovšem přečetl taky) příjemná změna. Prvky horroru jsou myslím výraznější než kdykoli dřív. Pokud Gaimana neznáte, je to dobrý začátek, jak si ho oblíbit a připravit si mnoho napínavých hodin.

Zkuste také (všechno vyšlo česky):

  • Neil Gaiman: Američtí bohové
  • Neil Gaiman: Nikdykde
  • Neil Gaiman: Kouř a zrcadla (povídky)

Robert Harris: An Officer and a Spy

[GoodreadsAmazon] Robert Harris je někdejší elitní britský novinář (BBC), který napsal dva výtečné thrillery (Fatherland a Enigma), celkem slušnou trilogii o Cicerovi a několik obyčejnějších knih včetně vysloveně nepovedené The Fear Index z roku 2011. Teď se vrací ve velkém stylu beletristickým zpracováním Dreyfusova případu. Drží se v něm pečlivě historických faktů, nepouští se tedy do alternativní historie jako dříve (ve Fatherlandu vyhrálo Německo válku, v Enigmě přimyslel nové prvky do reálného příběhu luštění německých šifer pod vedením Alana Turinga). Dopadlo to dobře, především proto, že aféra, v níž byl francouzský důstojník Alfred Dreyfus neprávem (ale velmi přesvědčivě) obviněn ze špionáže, zostuzen a odsouzen, je sama o sobě velmi silným příběhem.

Peter Heller: The Dog Stars

[oficiální stránkaGoodreadsAmazon] Postkatastrofický příběh. Většina lidstva vymřela, hlavní hrdina poletuje se svým psem v malém letadle Amerikou a přemýšlí. Najednou naladí v rádiu cosi, co by nečekal... Stačí to na výbornou knihu? Ano.

John le Carré: A Delicate Truth

[oficiální stránkaGoodreadsAmazon] Je mu dvaaosmdesát a pořád mu to píše — a jak! Hrdinové jeho novějších knih obtížně hledají sami sebe poté, co skončila studená válka, která definovala jejich životy. Jejich autor takový problém nemá. V popředí Delikátní pravdy ani není tajná služba jako taková, spíš mlhavý svět na pomezí diplomacie, tajných protiteroristických operací a velkých peněz. Le Carré je k dnešní Británii čím dál tím kritičtější, zdá se však, že ví proč. A jeho příběhy jsou čím dál tím smutnější, i když zrovna tenhle — o dvou pracovnících britského ministerstva zahraničí, z nichž jeden je mladý, schopný a idealistický, ten druhý spíš naopak — dává i trochu naděje. Ne mnoho, to by nebyl le Carré. Někteří kritici mu vyčítají, že na rozdíl od někdejších čistě špionážních románů, kde hlavní osou děje byla morální dvojznačnost jednajících postav, tentokrát autor příliš jednoznačně určuje, kdo je dobrý a kdo špatný. Myslím, že to není pravda, Kit Probyn není jednoduchá ani jednoznačná postava, ale i kdyby: ve stáří nabývají věci ostřejších kontur, už není čas ani nálada na detaily. Úsporně napsaná kniha patří k lepšímu, co le Carré vytvořil. Ne že by toho horšího bylo mnoho. Ale jestli chcete vidět jeho vrcholné dílo, přečtete si Ruskou sekci nebo Tinker Tailor Soldier Spy (česky jako Jeden musí z kola ven; ani film podle této předlohy není špatný). George Smiley forever!

Terry Pratchett: Raising Steam

[GoodreadsAmazon] Další díl zeměplošské série je tu. Tipuji správně, že český titul bude Pod párou? Nebo raději Plnou parou? Tak či onak, do Ankh-Morporku vtrhla průmyslová revoluce a Vlahoš von Rosret (v originále Moist von Lipwig, taky dobrý) má zas novou práci, protože lord Vetinari je mistrem v předkládání nabídek, jež nelze odmítnout. A tak dále, známe to; žádné zásadní zvraty v rozložení sil na Zeměploše nelze očekávat, Pratchett ji čím dál tím víc připodobňuje našemu světu a humor těží z paralel mezi oběma. Fandové samozřejmě nemohou tuhle knihu vynechat. Ti, kdo Pratchetta neznají, by měli začít něčím jiným. Úplný začátek série bych také neradil, je příliš atypický, a její skutečné vrcholy (Otec prasátek, Pátý elefant, Pravda, Noční hlídka, Zloděj času, Zaslaná pošta, Buch!) zas mohou být dost nesrozumitelné bez předchozích částí; přesto bych radil sáhnout třeba po Pátém elefantovi a časem se nějak zorientovat.

Bruce Sterling: Love Is Strange

[GoodreadsAmazon] Jeden z vynálezců cyberpunku a už předtím úspěšný autor sci-fi (Schismatrix z roku 1985 je pro mne jedním z nejlepších děl toho žánru) žije v Srbsku, věnuje se technologické a politické publicistice a píše prózu pro zábavu. U téhle novely se musel bavit výtečně a baví se i čtenář. Tajemný a příběh plný legrace: Sterling si ji tropí z Evropy, z Američanů, z Američanů cestujících po Evropě, z venture kapitalistů, ze startupové kultury, z technologicko-filozofických konferencí... Chtěl bych mít jeho nápady za jeden den, vystačilo by mi to na zbytek života.

Non-fiction v češtině

Opět jde o domácí autory i překlady.

Miroslav Bárta, Martin Kovář a kolektiv: Civilizace a dějiny

[Academia 2013] Podtitul zní: Historie světa pohledem českých vědců. A je to historie pojatá důkladně, od období před sedmi miliony let, kdy se zřejmě rozešly cesty člověka a ostatních lidoopů, až po současnost. První část sborníku je uspořádána chronologicky, druhá tematicky — dějiny válek, náboženství, technologií, lesa (!) a tak dále. Práce navazuje na podobný sborník Kolaps a regenerace vydaný roku 2011. Hutný, velmi informativní a dobře sestavený text, popularizace vědy na vysoké úrovni.

Přečtěte si také:

  • Miroslav Bárta, Martin Kovář a kolektiv: Kolaps a regenerace
  • Joseph A. Tainter: Kolapsy složitých společností
  • Petr Pokorný: Neklidné časy
  • Petr Pokorný, Miroslav Bárta a kolektiv: Něco překrásného se končí

Václav Cílek: Krajiny domova

[Albatros 2013] Dětská kniha nejen pro děti. Popis českých regionů podle typu krajiny, vyprávění o Sedlčansku, Tiché Orlici, Kokořínsku, Podyjí a spoustě dalších míst. Můžete to předčítat před spaním — i dospělým — nebo podle toho jezdit na výlety nebo se jen dívat na měkké ilustrace Renáty Fučíkové.

„Odtud na druhé straně řeky projdeme středověkou skalní cestou zvanou Sekanka mezi kopce a pole té nejběžnější středočeské pahorkatiny a dále můžeme jít další desítky kilometrů podobnou krajinou nejenom k Sedlčanům, ale také třeba do Tábora nebo přes Vysočinu až skoro do Brna. Vesnice zde budou ležet v průměru tři kilometry od sebe a les bude pokrývat něco mezi třetinou a polovinou krajiny. Málokde spatříme nějakou výraznou dominantu. Právě naopak – většina kopců bude nevýrazných a bude se sobě podobat. (...) Údolí potoků budou většinou mělká, takže nám bude scházet vodící linka krajiny, jakou bývá řeka. Kopce budou stejné ze všech stran, takže bude skoro jedno, jestli se díváme ze severu, nebo z jihu. Na většině území nenarazíme na žádné významné památky. Hradů i klášterů je zde pomalu, ale lidské prostředí je zde kupodivu bohaté a nejeden velikán – František Hrubín v Lešanech, Josef Suk v Křečovicích, Antonín Sova v Pacově – nám zkříží cestu každou chvíli. Je to jasný důkaz toho, že velké duše nepotřebují velké krajiny, možná právě naopak velká krajina by svojí mohutností nepodněcovala, ale utlačovala vnitřní svět.“

James Gleick: Informace

[Argo/Dokořán 2013] Autor slavného Chaosu a také nejlepšího životopisu Richarda Feynmana přetlumočil teorii informace pro široké publikum a udělal to dobře — pečlivě, srozumitelně, bez povrchních efektů a místy velmi originálně, což je u tak často omílaného tématu skutečně výkon. Hodně místa věnuje tomu, co je v daném kontextu nejtěžší a nejdůležitější: fyzikálním souvislostem teorie informace, vztahu mezi entropií a informací, tedy klasické Shannonově teorii. Všichni mí studenti to budou mít jako povinnou úvodní četbu.

Jonathan Haidt: Morálka lidské mysli 

[dybbuk 2013] Popularizací vědy se zabývají tři druhy lidí: jednak novináři, kteří si o problému něco nastudují a vyptají se lidí (jako Malcolm Gladwell nebo James Gleick), jednak vědci, kteří víc a lépe píšou než bádají, tzv. televizní odborníci (krystalicky čistým příkladem tohoto druhu byl Carl Sagan), a konečně vědci skutečně a úspěšně bádající, jako třeba Daniel Kahneman. Do této třetí kategorie spadá i Jonathan Haidt. Morálka lidské mysli je tlustá a ne zrovna snadná kniha, nedá se číst rychle — abych pravdu řekl, ještě jsem se neprokousal na konec. Text je velmi zajímavý tím, jak důsledně Haidt usiluje o exaktní metody poznání, jak odmítá psychologii a sociologii jako vyprávění příběhů. Vřele doporučuji všem, kdo si myslí, že společenské vědy jsou k ničemu.

Miloš Hořejš: Protektorátní Praha jako německé město

[Mladá fronta 2013] Kdyby Německo vyhrálo válku, jak by vypadala Praha v roce 1950? 1980? Dnes? Byly by trasy metra vedeny stejně? Co Nuselský most a Severojižní magistrála, postavili by je nacisti stejným způsobem jako komunisti? Podle Miloše Hořejše, historika z Národního technického muzea, zní odpověď na obě poslední otázky: pravděpodobně ano. Mnoho jiných staveb by však vypadalo docela jinak. Výpravná publikace se zabývá do velkých detailů architektonickým plánováním a realizacemi staveb za okupace, tedy v letech 1939 – 45. Krásná ukázka, jak lze zpracovat velmi speciální a úzké téma tak, aby zajímalo širokou veřejnost a aby se ukázalo v nečekaných souvislostech.

Jan Křen: Konfliktní společenství

[Karolinum 2013] Podrobná analýza vztahu mezi Čechy a Němci do roku 1918. Odborný, nikoli popularizační text, předběžné znalosti (nebo další knihy po ruce) nezbytné. Křen knihu napsal v sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy měl zakázáno učit a publikovat. Nedostatek přístupu k podkladům mu kompenzoval dostatek času k přemýšlení. Těžká a hodnotná práce.

Timothy Snyder: Krvavé země

[Paseka 2013] Všichni víme, že druhá světová válka byla nejhorší tam, kde se střední Evropa dotýká východní: v Polsku, Bělorusku, Pobaltí, na Ukrajině. Všichni si myslíme, že popis toho pekla už známe dobře a nic nás nemůže překvapit. Asi nepřekvapí, ale pečlivá historická práce Timothy Snydera je svým klidným vyprávěním děsivá, i když všechna ta fakta znáte. Vysoce doporučuji, zaujal-li vás článek o Ukrajině na jiném místě tohoto čísla.

Leonard Susskind: Válka o černé díry

[Argo/Dokořán/Paseka 2013] Vhodné pokračování, až dočtete Gleickovu Informaci. Spor o černé díry mezi Hawkingem a Susskindem tam je zmíněn, zde si o něm můžete přečíst do detailů a od jednoho z přímých účastníků. Zaniká v černé díře informace, nebo ne? Nezaniká, Hawking se spletl; ale průzkum toho omylu naučil fyziky mnoho o podstatě světa.

Nassim Nichalas Taleb: Zrádná nahodilost

[Paseka 2013] Kniha, kterou napsal Taleb o šest let dříve než slavnou Černou labuť. Obsahuje však už její hlavní myšlenky a dost možná je srozumitelněji napsaná. „Za sebe mohu říct, že nenechat se chytře znějícími výroky ovlivnit mě stojí velké́ úsilí, a často si připomínám Einsteinův postřeh, že selský rozum je jen sbírka předsudků nashromážděných do osmnácti let věku. Nadto platí́, že cokoliv, co zní inteligentně při rozhovoru, na schůzi a zejména v médiích, je podezřelé.“ — Nezní to podezřele inteligentně?

Wojciech Tochman: Pánbůh zaplať

[Dokořán/Jaroslava Jiskrová - Máj 2013] Ne zrovna veselé reportáže ze současného Polska, většinou na témata související s církví a náboženstvím. Perfektně napsané. „Listonoška faráře horlivě brání. Tvrdí, že papež ho bude kanonizovat a ve vesnici vzniknou svatostánky. Listonoška ví také spoustu věcí, je tedy osobou všeobecně váženou. Lidé věří listonošce – obchází domy jako misionářka a varuje, že hněvu pana faráře by se lidé měli bát, protože jde o hněv svatého. Možná dokonce Boha.“ Polsko je jiný svět, který máme za humny.

Šárka Voráčová: Atlas geometrie 

[Academia 2013] Krásně ilustrovaná knížka o školní geometrii počínaje konstrukcemi trojúhelníka a konče aplikacemi ve strojním a stavebním inženýrství.

Non-fiction v angličtině

Část těchto knih nejspíš také vyjde česky, sotva však všechny.

Reza Aslan: Zealot: The Life and Times of Jesus of Nazareth

[GoodreadsAmazon] Otázka, jaký byl historický Ježíš, nikdy nepřestane být přitažlivá — pokud tedy vůbec existoval. Odpovědí na ni bylo už sepsáno mnoho. Reza Aslan nám předkládá Ježíše jako vášnivého muže, náboženského fanatika; kdyby jím nebyl, nestrhl by současníky k následování. Velmi solidně vyargumentováno. Dnešním náboženským fanatikům se to ovšem líbit nebude.

Scott Berkun: The Year Without Pants: Wordpress.com and the Future of Work

[GoodreadsAmazon] Scott Berkun patří k výrazným myslitelům softwarového byznysu, napsal výtečnou knihu The Art of Project Management (v druhém vydání přepracovanou jako Making Things Happen) a teď předkládá své zkušenosti s prací pro Automattic, nenápadnou softwarovou firmu, která stojí za vývojem WordPressu. Není to klasická startupová kniha, ale tím spíš by si ji mladí a neklidní zakladatelé budoucích Facebooků měli přečíst.

Bill Bryson: One Summer, America 1927

[GoodreadsAmazon] Excelentní ukázka, jak pomocí malé věci popsat velkou. Bill Bryson píše moderní dějiny Ameriky na základě kratičkého časového výřezu. Nadcházející hospodářská krize, Lindberghův let přes Atlantik, vynález televize... byl rok 1927 tak výjimečný? Vtip je v tom, že byste něco podobného našli v každém roce (a v každé zemi), kdybyste se uměli tak dobře dívat.

Tyler Cowen: Average Is Over: Powering America Beyond the Age of the Great Stagnation

[GoodreadsAmazon] Průměr mizí, říká ekonom Tyler Cowen. Nůžky mezi chudobou a bohatstvím, mezi kvalifikovanou a nekvalifikovanou prací, mezi úspěchem a neúspěchem, se otevírají stále více a mezi jejich břity zůstává prázdný prostor. Co si máme počít v takové situaci my všichni bytostně průměrní? Vyhnout se situacím, kde soutěžíte proti stroji, radí Cowen.

Rose George: Ninety Percent of Everything: Inside Shipping, the Invisible Industry That Puts Clothes on Your Back, Gas in Your Car, and Food on Your Plate

[GoodreadsAmazon] Lodní doprava je tak levná, že se vyplatí vozit tresky ulovené u skotského pobřeží do Číny, tam je nechat naporcovat a odvézt zpět do Skotska, kde jdou do obchodů. Devadesát procent všeho, co používáme, přijelo po moři. Britská žurnalistka Rose George se přidala k těm devadesáti procentům a podnikla velkou cestu na palubě nákladní lodi. Její reportáž je čtivá, informačně bohatá a nezaujatá — autorka není ani antiglobalizační aktivistka, ani v PR žoldu loďařů.

Malcolm Gladwell: David and Goliath: Underdogs, Misfits, and the Art of Battling Giants

[GoodreadsAmazon] Malí mohou porazit velké — někdy. Existuje něco jako umění asymetrických konfliktů a Malcolm Gladwell mu věnoval svou novou knihu. Kouzlo tohoto nadměrně zjednodušujícího autora už trochu vyprchalo, není takovou celebritou jako v době, kdy vydal Bod zlomu a chvíli vypadal jako významný světový myslitel. Na druhou stranu i Gladwell stárne a učí se. Tahle kniha je prý jeho zatím nejlepší. Asi bych s tím souhlasil.

Evgeny Morozov: To Save Everything, Click Here: The Folly of Technological Solutionism

[GoodreadsAmazon] Morozov je dnes nejuznávanějším kritikem technooptimismu, zejména v těch situacích, kdy se od informačních technologií očekávají pozitivní společenské změny (role sociálních médií v arabském jaru, WikiLeaks, Anonymous apod.) Polemika s těmito snadnými řešeními byla už námětem jeho předchozí knihy The Net Delusion. Od té doby své argumenty propracoval a aplikoval na další situace. Bělorus Morozov je chlapík, kterého jen tak nenadchnete. Což je dobře, protože těch nadšených je už tolik, že začínají být nebezpeční.

Eric Schlosser: Command and Control: Nuclear Weapons, the Damascus Accident, and the Illusion of Safety

[GoodreadsAmazon] Jsme posedlí bezpečím, ale co vlastně víme o skutečných rizicích? V září 1980 spadla údržbáři nástrčka maticového klíče do šachty raketového sila kdesi v Arkansasu. Poškodila plášť palivové nádrže, ta po několika hodinách explodovala. Nedošlo ani k velké jaderné havárii, ani k nechtěnému rozpoutání třetí světové války, přesto jde o incident nejvyšší závažnosti. V principu nemůžeme takovým věcem zcela spolehlivě zabránit. Schlosserova kniha, která tuto událost popisuje, má v USA obrovskou odezvu, která neodpovídá pouhé připomínce atraktivního a napínavého kusu historie. Jaderné arzenály koneckonců stále existují a nástrčky pořád občas padají.

Viktor Mayer-Schönberger, Kenneth Cukier: Big Data: A Revolution That Will Transform How We Live, Work, and Think

[GoodreadsAmazon] Neřekl bych, že tahle kniha nějak důkladně demýtizuje humbuk kolem Velkých Dat, ale přinejmenším ho neposiluje a líčí možnosti datové analýzy realisticky. Ideální jako populární úvod do problematiky.

Nate Silver: The Signal and the Noise: Why So Many Predictions Fail — but Some Don't

[GoodreadsAmazon] Nate Silver se proslavil svými přesnými předpověďmi volebních (a baseballových) výsledků odvozených čistě z matematických modelů, tedy bez kvalitativní analýzy reálných událostí. Neboli Velká Data znovu a v plné výkonnosti.

Tom Standage: Writing on the Wall: Social Media - The First 2,000 Years

[GoodreadsAmazon] Před časem v knize The Victorian Internet ukázal Standage, že internet máme už od devatenáctého století, jen se mu říkalo telegraf. Teď přesvědčivě předvádí, že sociální média měli již staří Římané. Jestli chcete svému Twitteru a Facebooku opravdu rozumět, přečtete si to. Abychom si rozuměli, nemluvíme tu o efektním přirovnání bez hlubšího smyslu, ale o podstatě věci. Nové technologie neznamenají, že sociální média vznikla právě teď. Dává nám to možnost vědět o nich více, poučit se z historie.

Christopher Steiner: Automate This: How Algorithms Took Over Our Markets, Our Jobs, and the World

[GoodreadsAmazon] Automatizace dělá lidem hlavu odjakživa, pokud jde o zaměstnanost. Nahradí nás roboti? (Viz též Cowenova kniha Average Is Over.) Zatím nikdo neřekl, že ne, neříká to ani Steiner. Je vidět, že téma je aktuální, i když zatím přicházejí lidé na Západě o práci spíše v konkurenci pracovníků z chudých zemí, než v souboji s drahými roboty.

M. E. Thomas: Confessions of a Sociopath: A Life Spent Hiding in Plain Sight

[GoodreadsAmazon] Dílo anonymní autorky způsobilo značný rozruch. Jedna věc je být sociopat nebo dokonce psychopat, druhá je veřejně se k tomu přihlásit a říci, že to je docela fajn a že tomu vděčím za všechny své profesní i osobní úspěchy. Míra stylizace je očividně značná a knihu nelze brát doslova, přesto je průlomem, odhalením tabuizovaného tématu. Jestli si myslíte, že je váš šéf cvok, můžete mít pravdu.

J. Craig Venter: Life at the Speed of Light: From the Double Helix to the Dawn of Digital Life

[Goodreads, Amazon] Je sociopatem americký biolog J. Craig Venter? Dost možná ano, jeho chování tomu často odpovídá. Především však je mužem, který vymyslel, jak prakticky a za přijatelných nákladů analyzovat kompletní lidský genom a zároveň pochopil, jak by se na tom dalo zbohatnout. Pro někoho génius, pro jiného šílený profesor z horroru. Ve své knize předkládá Venter vizi, jak se bude biologie dál vyvíjet. Jeho jasným cílem je umělý život.

Mimo soutěž

Michal Viewegh: Můj život po životě

[Druhé město 2013.] Spisovatel populární četby Michal Viewegh, jak je dobře známo, utrpěl vážnou zdravotní komplikaci — je malý zázrak, že ji přežil. Zotavil se už do té míry, že napsal a vydal knihu, o níž někteří soudí, že ji vydávat neměl, jiní jsou opačného názoru. Já na to nemám odpověď. Jisté je, že s literaturou nemá Můj život po životě mnoho společného a s lehkým čtivým Vieweghovým stylem také ne. Je to záznam o těžkém boji s vlastní myslí. Kdo ví z vlastní zkušenosti, co to je klinická deprese, bude tomu textu rozumět lépe. Kdo ne, možná se něco dozví o těch svých bližních, kteří tenhle problém mají. Což neznamená, že si je a jejich stavy kvůli tomu zamilují. Viewegh vykresluje sám sebe bolestínského, protivného, podezíravého — tedy realisticky, takhle to skutečně vypadá. Napsané to je mizerně a strefovat se do toho je velmi snadné. Přesto je to kniha, která za přečtení stojí; zříkám se další snahy vysvětlit to lépe.

Další seznamy

Je zvykem ke konci roku sestavovat podobné seznamy, jako je tento. Mám je rád, bývají inspirativní a v důsledcích vás stojí spoustu peněz. Dobře vynaložených, musím dodat. Podívejte se tedy:

Amazon – 100 nejlepších knih roku 2013

The New Yorker – nejlepší knihy roku 2013, zatím vyšla část 1

The Guardian – nejlepší knihy roku 2013 podle spisovatelů a kritiků

The Guardian – nejlepší knihy podle britských nezávislých knihkupců

The Observer – nejlepší knihy roku

The New York Times: 100 Notable Books of 2013

Nejlepší české knihy roku 2013 podle serveru iLiteratura.cz

V pátek 13. 12. večer byla vyhlášena tradiční Kniha roku Lidových novin.


Tento článek má pokračování.

 
© 067, s.r.o.
Děkujeme všem platícím čtenářům! Umožňují nám a našim autorům vytvářet 067 tak, jak dovedeme nejlépe.