Ukrajina: mezi Evropou a bandity

„Tak jsem na Majdanu, hergot,“ napsal mi téměř před měsícem můj kyjevský známý Oleksandr. „Jsem tady snad posedmé od roku 1991,“ odpověděl mi na dotaz, proč ono hergot. I nyní, dvaadvacet let poté, co Ukrajina získala nezávislost, zůstává země nestabilní, chudá a rozdělená mezi východ a západ. Její obyvatelé však nerezignovali a stejně jako můj známý čas od času vyrážejí do ulic a žádají pro sebe a své potomky lepší budoucnost.

 Současné protesty proti prezidentovi Viktoru Janukovyčovi a za evropskou integraci (nejprve převažoval první motiv, v posledních týdnech spíše ten druhý) jsou další kapitolou pomalého a bolestivého procesu budování ukrajinské státnosti. To, co se dnes na Ukrajině děje, dává znovu naději i takovým skeptikům jako jsem já, který tam jezdí poměrně intenzivně posledních patnáct let. Protože ona státnost zdaleka není samozřejmá. Ukrajina je vnitřně rozdělená složitým způsobem, který ztěžuje dohodu o společném postupu.

Tři země v jednom státě

„Upřímně řečeno, že Ukrajina stále existuje jako jednotný stát, to je víceméně zázrak. Podle všech politologických pouček se už dávno měla rozpadnout. Vždyť to jsou vlastně tři země v jednom státě,“ říká moskevský polittechnolog (ruský výraz pro člověka, zabývajícího se PR, včetně toho černého) Anton Krylov, který pracoval na mnoha volebních kampaních, převážně ve prospěch momentálně vládnoucí Strany regionů. Naráží tím na odlišnost jednotlivých částí Ukrajiny, které mají rozdílnou historickou zkušenost, hospodářský a sociální vývoj, konfesní příslušnost, jiné mentality a historické narativy.

„Nechceš do Evropy - táhni do prdele!“ Majdan, Kyjev, prosinec 2013. Foto © drugoi/Рустем Адагамов.

Jedním z těchto regionů je západ země: Halič, Bukovina, Podkarpatská Rus a přilehlé oblasti.  Po velkou část svých dějin tato oblast spadala pod Polsko a následně Rakousko-Uhersko. Je to dobře vidět. Když jste ve Lvově, může vám připomínat z hlediska architektury třeba Olomouc. V Černovcích zase stojí neogotická budova univerzity, připomínající pražskou porodnici u Apolináře. Postavil ji český stavitel Hlávka. O takovém Užhorodě, hlavním městě Podkarpatské Rusi (dnes Zakarpatí) ani nemá cenu se bavit, množství budov, postavených v meziválečném období během správy země Československem. Mně osobně nejvíc připomíná Poděbrady. [NA/V]

Pod nadvládou Sovětského svazu tato část země byla „jen“ 45 let a ať se Moskva snažila sebevíce, byla komunismem nejméně zasažena. Ale nejde jen o bolševiky, zde vycházely v devatenáctém století první knížky v ukrajinštině, které následně byly pašovány do části Ukrajiny ovládané carským Ruskem. Lvov (německy Lemberg, polsky Lwów, ukrajinsky Lviv) až do druhé světové války nebyl ukrajinským, ale převážně polsko-židovským městem.

Ukrajinské národní hnutí, které oproti českému mělo zhruba padesát let (ne-li více) zpoždění, se stejně ostře vymezovalo jak proti rusifikačním snahám carského režimu, tak proti polským elitám. Stepan Bandera, vůdce tehdejších ukrajinských nacionalistů a kultovní figura pro jejich dnešní následovníky, byl v Polsku odsouzen k trestu smrti, později změněnému na doživotní žalář, za podíl na přípravě atentátu na polského ministra vnitra Bronisława Pierackého. [BANDERA].

Právě dědictví nacionalistů, aktuálně v parlamentu zastoupené krajně nacionalistickou stranou Svoboda, je tím faktorem, který nejvíce odděluje západ Ukrajiny od zbytku státu. Zatímco portréty Bandery visí na každém zápase fotbalového klubu Karpaty Lviv, pro východní část země je vůdce Organizace ukrajinských nacionalistů válečným zločincem a spojencem Hitlera. „Ono je to jednoduché odsoudit je, ale uvědomte si, v jaké době žili. Bojovali za samostatný ukrajinský stát jak proti Němcům, tak proti Sovětům. Odvaha a cílevědomost jim rozhodně nechyběly, vždyť poslední povstalci bojovali do začátku padesátých let,”  vysvětloval mi nedávno lvovský historik Orest Andruchovič.

Má samozřejmě pravdu ohledně odvahy a cílevědomosti. Také se málo ví, že sám Stepan Bandera vyhlásil samostatný ukrajinský stát 30. června 1941, aby o týden později byl zatčen gestapem a až do září 1944 byl držen v koncentračním táboře Sachsenhausen. Jenže stejně tak je pravda, že Ukrajinská povstalecká armáda (Ukrainska Povstanska Armija, UPA) se věnovala přinejmenším stejně intenzivně boji proti Němcům jako proti Polákům a Židům. „Linie fronty na podzim 1942 byla někde tady,“ ukazoval mi před pár lety mladý historik z polského Przemyślu místní mapu. Namítl jsem, že jsem vždy měl pocit, že tou dobou hranice byla někde u Stalingradu. „Jo, vy myslíte tu velkou frontu. Tady vám ukazuji frontu mezi UPA a Armií Krajowou,“ vysvětlil mi Polák. V rámci tohoto konfliktu zahynuly desítky tisíc civilistů, většinou polských. [UPA]

Žádnou reflexi těchto hrůz u dnešních následovníků ukrajinských nacionalistů nehledejte. Pro ně jsou členové UPA hrdiny, a sám Bandera, kterého v roce 1959 zavraždil v Mnichově agent KGB, idolem. Stejně tak jako ti Ukrajinci, kteří sloužili v divizi SS Galizien. Naštěstí to zdaleka není většina Ukrajinců ze západu. „To je takový nacionalismus devatenáctého století. Jsou proti Rusům, Židům, homosexuálům a podobně. Je to trochu absurdní, že oni dnes demonstrují za evropskou integraci, přitom za některé výroky by si ve většině evropských zemí vykoledovali trestní stíhání,“ říká ukrajinský politolog Myhajlo Samus. On sám si myslí, že to je určitá dětská nemoc, kterou si společnost musí projít.

S tím však jen těžko bude souhlasit většina obyvatel jihu a východu Ukrajiny, tedy pásma od jihoukrajinské Oděsy do východoukrajinského Lugansku. To jsou historicky oblasti, které nepatřily do ukrajinského jádra. Oděsa jako město vznikla výnosem Kateřiny Veliké, tedy až koncem 18. století. Vždy to byl kosmopolitní přístav s početnou židovskou menšinou a dalšími etnickými skupinami včetně Čechů.

Ne! Integraci s EuroSodomou! Demonstrace proti demonstraci, procesí k památce svatořečeného knížete Alexandra Něvského. Kyjev, prosinec 2013. © drugoi/Рустем Адагамов

Stejně tak Doněck, Lugansk, Kryvyj Rog a další města na východní Ukrajině; naprostá většina z nich vznikla v 19. století, když byly objeveny zásoby uhlí a železné rudy. Díky sovětské industrializaci se sem přestěhovali lidé ze západní Ukrajiny, ale především z centrálního Ruska. Dnes je ten region převážně ruskojazyčný, hluboce nedůvěřující západu Ukrajiny a hlavnímu městu.

„Tady je specifická mentalita. Naprostá většina celý život pracovala na šachtách, ve velkých podnicích. Jsme zvyklí, že nad námi je nějaký velký šéf, bez kterého nepřežijeme. Málokdo tady podniká, jsme zvyklí, že za naši tvrdou práci se o nás někdo postará,“ vysvětluje novinář z Lugansku Jaroslav Grebeňjuk. [DONBAS]

Samostatnou kapitolou je Krym, který Ukrajině předal až v roce 1954 tehdejší první tajemník ÚV KSSS (nejvyšší stranicko-vládní funkce v SSSR, faktická hlava státu) Nikita Chruščov. Z tohoto poloostrova byli za Stalina deportováni krymští Tataři. Za sovětské vlády se zde usidlovali ruskojazyční obyvatelé, zejména členové rodin armádních důstojníků a KGB, kteří se mohli za odměnu za své služby usadit dle vlastního výběru. Krym je autonomní republikou, kde především počátkem devadesátých let byla silná hrozba separatismu, případně připojení k Rusku. Dnes — snad s výjimkou Sevastopolu, který je základnou ruské Černomořské flotily — jsou proruské nálady na Krymu slabé. [TATAŘI, FLOT]

Jakkoliv by bylo velkou chybou považovat východ a jih Ukrajiny za proruské, faktem je, že zde funguje jiný příběh. „Představ si, že během vaší sametové revoluce by se Ladislav Adamec nebo někdo podobný vrátil do Ostravy a tam by se opevnil, vysvětlil horníkům, že to celé je převrat chytráků z Prahy, kteří nikdy v životě nemakali a teď nás chtějí učit žít. U vás se to nestalo, ale dovedu si to představit,“ říká Oleksandr Kvitko, který se přestěhoval do Prahy za svou českou manželkou už počátkem osmdesátých let. Nacionalistická hesla na ně fungují jako červený hadr na býka.

Vadí i mnohým z těch, kteří podporují současné protesty. Na Majdanu jsem potkal paní Natálii, čtyřicetiletou dámu z Doněcka, která pracuje v Kyjevě pro jednu z mezinárodních humanitárních organizací. „Já sem chodím, teď pomáhám dělat chleby pro obránce barikád, protože se mi nelíbí Janukovyč. Svou budoucnost vidím v Evropě. Ale každý den si říkám, jestli sem mám jít. Včera jsem slyšela nějaké holky, jak říkají, že tady nezasahují ukrajinští policisté, ale z Luganska. To Lugansk už není Ukrajina?“ ptá se Natálie. Krom toho jí vadí klasický pokřik „Sláva Ukrajině!“ s odpovědí davu „Hrdinům sláva!“ „Já nevím, koho tím mají na mysli, ale jestli Banderu, tak ten pro mně není hrdina, ale vrah,“ říká Natálie.

Asi nejsložitější je to s třetí „zemí v zemi“, s oblastí, která se tradičně nazývá Maloruskem, čímž se myslí okolí Kyjeva a další centrální regiony. Sám název vyvolává kontroverze. Část Ukrajinců, ale i Rusů, to považuje za ponižující označení, které Ukrajince považuje za mladší bratry. Jiní Rusové, jako v úvodu zmíněný Anton Krylov, zase tvrdí, že jde o označení území odkud vzešla ruská civilizace. Odvolává se tak na známé heslo „Kyjev — matka měst ruských“.

Pravoslavné procesí. Kyjev, prosinec 2013. © drugoi/Рустем Адагамов

Jenže tohle dělení už přestává fungovat. Každé další volby vedou k tomu, že se hranice oblastí, hlasujících za „prozápadního“ kandidáta, přesunuje dále na východ. Dnes Kyjev volí „oranžově“ a v posledních volbách zde přes deset procent dostala i nacionalistická strana Svoboda. „To ale byly do značné míry protestní hlasy, Svobodu lidi volili hlavně kvůli tomu, že ji vnímali jako stranu, která se nenechá koupit Janukovyčem. Ne proto, že by sdíleli jejich ideologii,“ tvrdí pracovník ukrajinské Akademie věd Ihor Semyvolos. [ORANŽOVÁ]

Společné problémy

Popsaným regionálním rozdělením opravdu nelze vysvětlit vše. Jedním z hlavním problémů Ukrajiny je stav jejích politických elit. Naprostá většina současných a bývalých členů Verchovné Rady (ukrajinského jednokomorového parlamentu) nejsou politici, ale podnikatelé, kteří používají svůj status jednak kvůli poslanecké imunitě, ale především k tomu, aby řešili své podnikatelské záměry.

Lvovský sociolog, který nechtěl vyjít z anonymity, mi vyprávěl svou zkušenost z doby, když byl hlavním konzultantem poslanecké frakce Naší Ukrajiny, tedy strany “oranžového” prezidenta Viktora Juščenka. „Pro jednoho z poslanců, který měl potravinářský byznys, jsem vymyslel celou předvolební kampaň. Podle toho, kde měl podniky, jsem vymyslel návrhy zákonů, které by jeho voličům pomohly. Přišel jsem tam, začínám to vysvětlovat a on mě najednou zastavuje a říká mi: —Počkejte, já na to nemám čas, já mám byznys. Já vám dal milion dolarů, tak mě snad do toho parlamentu dostanete.” Zdůrazňuji, že šlo o Naši Ukrajinu, tedy stranu, která oficiálně podporovala vstup Ukrajiny do EU. Iluze, že by to mezi poslanci za dnes vládnoucí Stranu regionů vypadalo nějak jinak, nechová nikdo.

„Asi v Doněcku neznám jediného zastupitele, který by neměl svůj byznys. Teď rostou hlavně lidé napojení na syna prezidenta Viktora Janukovyče. Stoupají v politice i v byznysu. Ostatní jsou nespokojení, neodváží se ale protestovat,“ říká doněcký investigativní novinář Alexej Macuka. Pravda je, že Viktor Janukovyč mladší prokazuje nesporný podnikatelský talent. Za poslední dva roky vyrostl jeho majetek o šedesát procent a blíží se k sedmi stům milionům dolarů. V době, kdy ukrajinská ekonomika stagnuje, je to jistě úctyhodný výkon, mladého Janukovyče jen musí mrzet, že nikdo nevěří, že toho dosáhl svými schopnostmi.

Podobnou chamtivostí se zdaleka nevyznačuje jen prezidentova rodina. Vydělat co nejrychleji co nejvíce je obecným pravidlem ukrajinského byznysu, ale i státní správy. „Nikdo neví, jak dlouho bude na nějakém výhodném místě, kde může brát úplatky, nebo jak dlouho mu bude patřit ta či ona fabrika, než mu ji konkurence sebere. Takže se snaží vydělat tady a teď. V horizontu tří či pěti let uvažuje jen málokdo,“ říká rezignovaně Macuka.

Potvrzují to i zkušenosti některých českých byznysmanů. „Osm let jsme na východní Ukrajině stavěli malou elektrárnu. Nakonec si úředník za připojení k síti řekl o 100 tisíc eur do kapsy. Přitom jsme měli politickou podporu, ten region zdroj elektřiny potřeboval jako sůl. Už jsem se na to vykašlal, teď podnikám jenom v Rusku,“ řekl mi před pár týdny jeden český podnikatel. V žebříčku Transparency International je Ukrajina na 144. místě ze 177 zemí.

Mezi Ruskem a Ukrajinou je jeden zásadní rozdíl. Hlavním zdrojem ruského bohatství je export ropy a plynu. Což jsou vysoce centralizovaná odvětví, která si žádají značné, dlouhodobé  investice, jasnou infrastrukturu a jsou do velké míry v rukou státu. Zjednodušeně řečeno, kdo ovládá Gazprom, ovládá i Rusko a naopak. Na Ukrajině je situace jiná.

„Historicky se zde vytvořilo několik center bohatství a moci. Nejznámější je donbasská skupina, kterou, jakkoli je heterogenní, reprezentuje nejbohatší Ukrajinec Rinat Achmetov. To je hlavně metalurgie, těžba uhlí, částečně chemický průmysl. Další velkou skupinou jsou lidé z Dněpropetrovska, který byl tradičně centrem strojírenství. Další skupina ze západní Ukrajiny se zabývá ropným průmyslem a těžbou uhlí. Na jihu máte Oděsu a okolí jako důležitý přístav. Se vzestupem agrárního sektoru roste význam velkých byznysmanů, kteří pěstují obilí, hlavně z centrální Ukrajiny. Existuje kyjevská skupina, velkou roli hraje skupina, kontrolující státní podnik Naftogaz a obchod s plynem, a tak by člověk mohl pokračovat,” říká kyjevský politický ekonom Volodymyr Jarmolenko.

Tato situace má své plusy a minusy. Nevýhodou je jednoznačně střednědobá a tím spíše dlouhodobá nestabilita celého systému. Z toho vyplývá i kořistnická mentalita ekonomicko-politických elit. Nikdo si nemůže být jistý, jestli v důsledku nějakých otřesů, ekonomických či politických, konkurenční skupina nezíská převahu a pokusí se převzít jeho byznys. Tím spíše, že soudní systém je dlouhodobě nefunkční a závisí na vládě a na vlivu oligarchů.

Nicméně vzhledem k tomu, že situace se nijak zásadně nemění již dvě desetiletí, velcí hráči se s tím naučili žít. „Má to svá pozitiva. Všichni chápou, že žádná skupina nedokáže ovládnout celou Ukrajinu, takže se musí domlouvat, uzavírat spojenectví, třeba i jen krátkodobé. Rozvíjí se tím politická kultura, i když souhlasím, že v poněkud nestandardní formě,“ říkal mi před pár lety jeden z nejznámějších ukrajinských politologů Myhajlo Pohrebynskij, který pracoval ještě pro prezidenta Leonida Kučmu a nyní konzultuje pro Stranu regionů.

Hodnoty evropské a banditské

Příchod Viktora Janukovyče k moci na konci roku 2010 tuto logiku změnil. Za mřížemi skončili dva nejcharismatičtější oponenti. Expremiérka Julie Tymošenková za podpis plynové dohody s Ruskem, byť soud neřekl jaká jiná, pro Ukrajinu výhodnější, dohoda byla na stole. Bývalý ministr vnitra Jurij Lucenko zase za to, že přidělil svému řidiči služební byt. Totéž, pravda, udělal jeho nástupce ze Strany regionů, ten však stíhán nebyl. [PLYN]

Janukovyč změnil dlouholetá pravidla. Jistě, Julie Tymošenková již za prezidentství Leonida Kučmy strávila několik měsíců ve vazbě a Jurij Lucenko byl roku 2005 iniciátorem několikaměsíční vazby Borise Kolesnikova, tehdy pravé ruky Viktora Janukovyče. „Řekněme, že to bylo takové v uvozovkách výchovné stíhání. Ukázat, co se může stát, když si budeš příliš vyskakovat. Ale Janukovyč dává najevo, že přišel na dlouho a moc nikomu nepředá,“ říkal mi v září ukrajinský politolog a přední intelektuál Mykola Rjabčuk. Tím ovšem současný prezident porušil vnitroelitní společenskou smlouvu. Proto se také nelze divit, že se od něj postupně odvracejí spojenci z řad ukrajinských oligarchů, kteří jsou nespokojeni s rostoucím apetitem prezidentova syna a podnikatelské skupiny s ním spojené. Televizní kanály, vlastněné oligarchy, jsou pečlivě objektivní i v informování o dění na kyjevském Euromajdanu. [MAJDAN]

Současný spor o podpis či nepodpis asociační dohody s Evropskou unií se trochu vymyká klasickému rozdělení na západ a východ Ukrajiny. Myšlenka evropské integrace totiž nerozděluje zemi tak, jako tomu bylo před devíti lety během oranžové revoluce. „Tehdy jsme neměli východu co nabídnout, země byla rozdělena. Dnes je značná část východoukrajinských elit pro eurointegraci a podle sociologických průzkumů ani ti, kteří si přejí zachování přátelských vazeb s Ruskem, proti evropskému směřování nejsou,” říká kyjevský podnikatel a ekonom Ihor Gut. Faktem je, že na Majdanu často slyšíte ruštinu a i část transparentů je v ruštině. „Jazyková otázka je přeceňovaná. Hlavně tady v Kyjevě je úplně normální, že třeba v partě u piva někdo mluví ukrajinsky, druhý mu odpovídá rusky a nikomu to nepřijde divné,“ říká Gut.

Častou výtkou hlavně ze strany ruských médií je to, že Ukrajinci hovoří o vstupu do Evropské unie, zatímco ve skutečnosti jde o podpis asociační dohody, kterou má Brusel například s Libyí nebo Jihoafrickou republikou. [POLSKO]

To není útěk před policejní razií. To se na Majdanu hraje fotbal. Nepřetržitě. Kyjev, prosinec 2013. Foto © drugoi/Рустем Адагамов.

Mé osobní zkušenosti z Kyjeva hovoří jinak. „Jasně, že víme, že zítra nás Evropská unie nepřijme. Vždyť i vy Češi jste na to čekali bůhvíjak dlouho. Ale pro nás je důležité to směřování. Do ruské Celní unie nechce nikdo, dokonce ani oligarchové z východu Ukrajiny. Pro nás je to volba mezi banditskými pravidly lidí okolo Janukovyče a pravidly evropskými. Včetně vlády práva, nezávislého soudnictví, svobodných voleb a dalších věcí. Pak se můžeme pohnout dál,“ říkala mi na Majdanu Irina, pohledná studentka kyjevské Ševčenkovy státní univerzity.

I z dalších rozhovorů vyplývalo, že protestujícím nejde ani tolik o zrušení víz nebo levnější zboží z EU, jako spíš o celkové směřování země, byť to většinou nedovedli zformulovat stejně pregnantně jako výše zmíněná studentka mezinárodních vztahů. Nezbývá než jim popřát štěstí, byť je jasné, že jejich cesta do EU bude trvat déle než čtrnáct let, které to zabralo Česku.

::

Redakční poznámky

[BANDERA] Stepan Andrijovič Bandera, 1909-1959, pochází z vesnice Staryj Uhrinyv poblíž Ivano-Frankivska (tehdy Stanislau v Rakousko-Uhersku). Vyrůstal ve městě Stryj (dnes Ukrajina, tehdy Polsko). Od mládí aktivní v ukrajinských nacionalistických organizacích, zejména OUN (Organizacija ukrajin’skich nacionalistiv). Jak zmiňuje základní text, Poláci ho roku 1934 odsoudili k smrti jako teroristu. Trest byl změněn na doživotí. V září 1939, po německém útoku na Polsko, se dostal z vězení (verzí, kdo ho pustil, je několik). Dál působil v Krakově, který byl hlavním městem Němci okupovaného Polska (Generálního gouvernementu) a snažil se spoluprací s německými vojenskými kruhy dosáhnout svého hlavního cíle — samostatného ukrajinského státu. Ten Bandera skutečně vyhlásil několik dní po přepadení Sovětského svazu Německem, ale de facto tento stát nikdy neexistoval. Němci na tom neměli ani nejmenší zájem. Když se ukázalo, že Bandera hodlá bojovat i proti nim, stejně jako předtím proti Polákům a Rusům, zatkli ho a uvěznili v Sachsenhausenu, ovšem s určitými privilegii, ne jako řadového vězně. Byl propuštěn v září 1944 a se spolubojovníky vysazen za linií fronty na Ukrajině, aby tam ztížil situaci Sovětům. Teroristické aktivity UPA v SSSR byly definitivně potlačeny až v polovině padesátých let. Boje s banderovci, zejména s těmi, kteří se snažili probít na Západ, probíhaly také v Polsku a v Československu. Bandera sám tou dobou působil v německém exilu, kde byl posléze zavražděn agenty KGB. Roku 2010 mu tehdejší prezident Viktor Juščenko posmrtně udělil nejvyšší ukrajinské vyznamenání, řád Hrdiny Ukrajiny. Juščenkův nástupce Viktor Janukovyč nechal tento akt o rok později oficiálně anulovat.

[DONBAS] Nejvýchodnější oblast Ukrajiny, nížina kolem řeky Doněc (Doněckij bassejn, tj. pánev). Ukrajinské Ostravsko, jen o hodně větší a o dost chudší. Těžba černého uhlí a dalších minerálů, chemický průmysl, metalurgie. Velmi husté osídlení, velké sociální rozdíly, převážně ruskojazyčné obyvatelstvo.

[FLOT] Sovětské vojenské námořnictvo tvořily čtyři flotily: černomořská, baltská, severní a tichooceánská. Po rozpadu SSSR se Rusko ocitlo bez vhodného černomořského přístavu. Flotila byla po nějakou dobu pod společným rusko-ukrajinským velením, na jejím rozdělení se obě země dohodly roku 1997. Součástí dohody je pronájem námořní základny v ukrajinském Sevastopolu Ruské federaci. Současná smlouva o pronájmu platí do roku 2042. Ke kompenzaci patří zvýhodněné ceny ruského zemního plynu.

[ORANŽOVÁ] Oranžová revoluce, ukrajinsky Pomarančeva revoljucija, revolucí nebyla — jen sérií protestů během prezidentských voleb roku 2004. Oranžovou barvu si jako symbol zvolil prozápadní Viktor Juščenko, oranžová revoluce ho podporovala proti proruskému Viktoru Janukovyčovi. Juščenko velmi těsně vyhrál první kolo voleb, neměl však absolutní většinu. V druhém kole 21. listopadu 2004 zvítězil Janukovyč, ale opozice prohlásila volby i sčítání za zmanipulované, což právě vedlo k masovým protestům. Nejvyšší soud uznal argumenty opozice a nařídil volby opakovat. V opakovaných volbách zvítězil Juščenko a odvolal se naopak Janukovyč, jeho protest však Nejvyšší soud zamítl. Během svého pětiletého volebního období Juščenko zcela ztratil důvěru a popularitu, roku 2010 vypadl z voleb v prvním kole. V nich zvítězil nynější prezident Viktor Janukovyč nad Julií Tymošenkovou.

[PLYN] Tranzit ruského plynu přes Ukrajinu je sám o sobě téma příliš složité, než aby se zde dalo uspokojivě rozebrat. 85 % zemního plynu prodaného Ruskem do západní Evropy jde přes ukrajinské území. Vztahy těchto tří stran fungují zhruba na půdorysu hry kámen – nůžky – papír. Rusko platí Ukrajině za tranzit, Ukrajina platí Rusku za plyn, který sama spotřebuje (a za který občas v zimě platit přestává), Rusko potřebuje občas západní Evropě připomenout, na kom je závislá, výpadky (které nadto očividně nejsou jeho vinou) se mu tedy tu a tam hodí. Nesmí to ale přehnat, protože pravidelné platby potřebuje stejně nutně jako Němci a další Evropané potřebují pravidelný přísun plynu. Tento popis je však hrubě zjednodušený, protože zcela pomíjí roli různých zprostředkovatelů – státních, polostátních a soukromých firem, které pomáhají realizovat jak státní zájmy, tak soukromé byznysy politiků. Kromě toho je třeba vzít v úvahu různé technologické aspekty, krádeže plynu pomocí nelegálních potrubí atd.

[POLSKO] Podstatou asociační dohody Ukrajiny a EU, kterou prezident Janukovyč odmítl podepsat, je finanční pomoc podmíněná ekonomickými reformami. K hlavním architektům dohody patří polský ministr zahraničí Radosław Sikorski. Polsko je zemí, pro kterou je otázka budoucnosti Ukrajiny citlivá: kvůli společné napjaté historii, kvůli státní hranici, kvůli obchodním vztahům a migraci. Sikorski se v zájmu Polska velmi snaží, aby přiblížil Ukrajinu k EU, ale očividně jsou meze, přes které jít nemůže V rozhovoru pro deník Gazeta Wyborcza Sikorski nedávno řekl: „Ani Polsko, ani EU nemá za povinnost přistoupit na logiku licitace. Nemůžeme se nechat postavit do situace ‚dejte nám peníze na udržení stávajícího systému‘ nebo dokonce ‚dejte nám víc [tj. než Rusko – pozn. red.] a přidáme se k vám‘. To není v zájmu Polska, EU ani ukrajinského lidu.” Odmítl také trojstranná jednání EU - Ukrajina - Rusko navrhovaná některými ukrajinskými politiky. „EU si Ukrajiny a jejího lidu váží příliš na to, aby o její budoucnosti jednala s třetí zemí,“ řekl.

[MAJDAN] Majdan nezaležnosti, v překladu Náměstí nezávislosti, je jedním z hlavních náměstí Kyjeva. Všeobecně se mu říká jen Majdan; neobvyklý název pochází z perštiny a arabštiny (náměstí, trh). Dřív to bývalo Sovětské náměstí, Kalininovo a posléze Náměstí Říjnové revoluce. Dnešní název má od roku 1991. Tradiční místo demonstrací a okupačních stávek. Té, která probíhá v současnosti, se neformálně říká Euromajdan.

[NA/V] V češtině, slovenštině i polštině se v 2. a 6. pádě používá atypická předložka „na“ místo „do“ a „v“. Říkáme: na Ukrajinu, na Ukrajině; ale naproti tomu třeba do Francie, ve Francii. Podle jedné etymologické teorie se takto v západoslovanských jazycích zachází s názvy zemí, které nejsou nebo nebývaly samostatnými státy (na Moravě, na Slovensku... ale na druhou stranu v Bavorsku, v Sasku, v Bělorusku...)

[TATAŘI] Na Krymu se usadili ve dvanáctém století, jejich centrem bylo město Bachčisaraj. V 16. století byl krymský chanát natolik silný, že několikrát zaútočil na Moskvu, roku 1571 ji krymské vojsko vypálilo. Během povstání Bohdana Chmelnyckého byli krymští Tataři jeho spojencem proti Polákům. Součástí Ruska se Krym stal až koncem osmnáctého století. Za druhé světové války byl Krym okupován Němci a někteří Tataři zformovali dobrovolnické pomocné jednotky SS. Stalin se později pomstil celému národu; po válce bylo asi krymských Tatarů deportováno, převážně do Uzbekistánu. Mnozí se nedávno vrátili. Dnes na Krymu žije asi 250.000 krymských Tatarů.

[UPA] Banderovo zatčení neznamenalo konec aktivit UPA, jen jejich větší podřízení německé okupační moci. Ta využívala ukrajinské nacionalisty proti Polákům a Židům, ovšem krajně pragmaticky, rozhodně ne jako skutečného spojence. Heslem Němců v Generálním gouvernementu a na Ukrajině bylo: jen ať se Poláci a Ukrajinci vyvraždí mezi sebou, zbude volné místo pro budoucí německé osadníky. Etnické čištění od Poláků v oblasti Lvov – Luck – Žitomir – Tarnopol, o němž je tu řeč, si vyžádalo až 100 000 polských obětí, kteří nezemřeli rukou Němců, ale Ukrajinců. (Role jiných národů než Němců v etnických čistkách druhé světové války je obecně málo prozkoumaným a tabuizovaným tématem. Dějiny píší vítězové.)

Ukrajina — fakta, ekonomika, dějiny

Ukrajina má 45,5 mil. obyvatel a rozlohu 604 000 km2 (největší evropský stát, nepočítáme-li Rusko). Má pět velkoměst nad milion obyvatel: Kyjev, Charkov, Dněpropetrovsk, Oděsa, Doněck.

Mapa Ukrajiny, United Nations Cartographic Domain. Licence: public domain.

Ekonomika je méně výkonná, než by odpovídalo potenciálu země. Ukrajina je jednou z nejchudších evropských zemí (hůř je na tom jen Albánie a Moldavsko). Podle MMF měla v roce 2012 HDP na hlavu ve výši $3.877. (Pro srovnání: Bělorusko $6.739, Bulharsko (nejchudší členská země EU) $7.000, světový průměr $10.100, Polsko $12.700, Rusko $14.300, Česká republika $18.600, Německo $41.900, Norsko $99.170.) V přepočtu podle parity kupní síly je ukrajinský HDP na hlavu zhruba dvojnásobný oproti nominálnímu.

Dnešní ukrajinský stát je nezávislý od rozpadu Sovětského svazu v roce 1991. Území Ukrajiny má složitou historii, střídala se na něm různá státoprávní uspořádání a měnily se hranice podle toho, která mocnost získala nadvládu. V devátém století se zformoval první východoslovanský stát, Kyjevská Rus, k němuž se hlásí dnešní Rusové, Bělorusové a Ukrajinci. Tehdy a tam přijali východní Slované křesťanství. Kyjevská Rus se rozpadla na samostatná knížectví a ta byla ve 13. století ovládnuta Zlatou hordou - vojenskou mocností, v níž vládli Tataři a která byla volnou součástí mongolské říše. Zlatou hordu rozvrátily tři síly: nesvornost jejích vládců a jejich partikulární zájmy, dále odpor podrobených Slovanů a konečně úder Tímura Lenka (Tamerlána), který slábnoucí mongolskou říší obnovil a její těžiště přesunul do Samarkandu (v dnešním Uzbekistánu).

Ukrajina se pak dostala pod nadvládu Litevského velkoknížectví, východoevropské velmoci sahající od Baltu k Černému moři. Z té se roku 1569 stala polsko-litevská personální unie. S Litevci a Poláky přišla katolicizace. Náboženství postupně rozdělilo zemi na dvě části. V západní vládla katolická elita Poláků a těch Ukrajinců, kteří jejich víru přijali. Východní část se držela pravoslaví a pro pomoc se začala obracet ke stále silnějšímu Moskevskému velkoknížectví (z nějž roku 1547 učinil Ivan IV. Hrozný ruské carství). Dělicí linií byla řeka Dněpr. Tato polarizace má zásadní význam v ukrajinské politice dodnes (levobřežní, tj. východní, versus pravobřežní Ukrajina).

Důležitou roli na Ukrajině hráli kozáci. Už samo slovo Ukrajina znamená hraniční, okrajovou oblast, místo střetů (mezi Slovany a Tatary, později mezi katolíky a pravoslavím). Kozáci představovali hranici této hranice. Byli to svobodní obyvatelé sporných oblastí na hranicích, různých zemí nikoho; do určité míry je ovládli a vytvořili si v nich vlastní moc, samosprávný řád postavený na hrdosti, kodexu cti a vojenské disciplíně. Svou sílu pragmaticky propůjčovali různým vládcům, nikdy ji však neodevzdali trvale. Vzpoura atamana (kozáckého velitele) Bohdana Chmelnyckého proti Polákům v roce 1648 vedla ke vzniku kozáckého státu zvaného Hetmanát (Chmelnyckyj si udělil titul hetman, tj. hejtman) neboli Záporoží. Aby stát vybojoval a udržel, musel se Chmelnyckyj nejprve spojit s krymskými Tatary, jimž patřilo celé černomořské pobřeží dnešní Ukrajiny, a později se stát vazalem Moskvy (přestože Hetmanát formálně existoval až do roku 1764, ve všech praktických ohledech byl součástí Ruska).

Východní a západní Ukrajina se tak vyvíjela odděleně, ruský vliv však sílil. Po tzv. třetím dělení Polska v roce 1795 (mezi Prusko, Rusko a Rakousko; polský stát byl vymazán z mapy) připadla Rusku i velká část pravobřežní Ukrajiny. Jen Halič, tj. nejzápadnější část, jejímž centrem je město Lvov, se stala součástí habsburské říše. Po první světové válce (v níž Ukrajinci museli bojovat proti sobě; někteří v rakouské armádě, někteří v ruské) se obě velmoci rozpadly. Ukrajina po dalším překreslování hranic připadla z velké části Sovětskému svazu, menší část jejího dnešního území se nacházela v Polsku a v Československu. Polskou část získal SSSR nakrátko pro sebe v roce 1939 v rámci paktu Molotov-Ribentropp a poté definitivně po válce spolu s československou Podkarpatskou Rusí.

Rozvrat zemědělství způsobený kolektivizací vedl k hladomoru let 1932-33, jemuž padlo za oběť několik milionů lidí (odhady se nesmírně různí). Vzápětí byla Ukrajina těžce postižena druhou světovou válkou, kdy se stala jednak bojištěm, jednak oblastí genocidy ze strany Němců. Naděje separatistů, že Německo napomůže Ukrajině k nezávislosti, se rychle ukázaly jako zcela nereálné a naivní.

Nejznámější poválečnou událostí ukrajinské historie se stala havárie jaderného reaktoru v Černobylu nedaleko Kyjeva. Došlo k ní 26. dubna 1986.

Po rozpadu SSSR a získání samostatnosti je dominantním tématem ukrajinské vnitřní politiky napětí mezi západní a východní částí země, přetrvávající od středověku. Zhruba mu odpovídá zahraniční orientace (Západ vs. Rusko), moderní vs. tradiční způsob života a také jazyk. Úředním jazykem je na Ukrajině (s výjimkou Krymu, který byl ještě za SSSR až do roku 1954 součástí Ruska) výhradně ukrajinština, ale v ve východní a jihovýchodní části země se mluví víc rusky než ukrajinsky. 78 % občanů se hlásí k ukrajinské národnosti, 17 % k ruské, avšak ukrajinštinu jako rodný jazyk udávají jen dvě třetiny obyvatel, ruštinu třetina. S náboženstvím to je složitější, k pravoslaví se hlásí jak východní, tak západní část země. V Haliči jsou poměrně početní řečtí katolíci, římskokatolická církev má jen okrajový vliv.

Známí Ukrajinci — subjektivní výběr

Sergej Bondarčuk (1920-1994), režisér a herec

Leonid Brežněv (1906-1982), vedoucí představitel SSSR v letech 1964-1982

Sergej Bubka (*1963), skokan o tyči

Isaak Dunajevskij (1900-1955), hudební skladatel

Ivan Franko (1856-1916), básník a politický aktivista, představitel ukrajinského národního probuzení

George Gamow (1904-1968), fyzik, roku 1933 emigroval ze SSSR do USA, jeden z tvůrců teorie Velkého třesku

Emil Gilels (1916-1985), koncertní pianista

Nikolaj Vasiljevič Gogol (1809-1852), spisovatel

Vladimir Horowitz (1903-1989), koncertní pianista

Milla Jovovich (*1975), herečka a modelka

Vitalij Kličko (*1971), jeden z nejlepších boxerů světa a zároveň ukrajinský politik, člen parlamentu. První mistr světa v boxu s titulem PhD (ve „sportovní vědě“).

Sergej Koroljov (1907-1986), konstruktér raket, hlavní mozek sovětského vesmírného programu

Trofim Lysenko (1898-1976), agronom, biolog a pseudovědec, který za Stalina potlačoval genetiku

Igor Oistrach (1908-1974), koncertní houslista

Andrij Ševčenko (*1971), ve své době jeden z nejlepších fotbalistů Evropy (AC Milán a Chelsea)

Taras Ševčenko (1814-1861), básník, nejslavnější postava ukrajinské literatury a kultury vůbec

Lesja Ukrainka (1871-1913), básnířka a spisovatelka

Knihy

Timothy Snyder: Krvavé země. Evropa mezi Hitlerem a Stalinem. Paseka, Praha 2013.

Milan Syruček; Banderovci — hrdinové nebo bandité? Epocha, Praha 2009.

Henryk Sienkiewicz: Ohněm a mečem. Známý román polského nositele Nobelovy ceny líčí vzpouru Bohdana Chmelnyckého z polského pohledu, tedy se značnou antipatií.

Michail Šolochov: Tichý Don. Čtyřdílný román z období první světové války a občanské války popisující složité politické a vojenské poměry na Ukrajině. I Šolochov dostal Nobelovu cenu a tato epopej za přečtení stojí.

Michail Bulgakov: Bílá garda. Osudy měšťanské rodiny v Kyjevě během revoluce a občanské války.

Isaak Babel: Rudá jízda. Povídky a črty z občanské války na Ukrajině.

Články

Anders Aslund: Payback Time for the “Yanukovych Family”

Pavel Kazarin: Что нам надо знать о Майдане

Maria Lipman: Standoff in Ukraine and Nation-Building

Serhyj Leščenko: A Way Out for Ukraine

Odkazy, doplňky a související materiály k tomuto článku sledujte pod tagem #ukrajina na našem mikroblogu.

 
© 067, s.r.o.
Děkujeme všem platícím čtenářům! Umožňují nám a našim autorům vytvářet 067 tak, jak dovedeme nejlépe.