Afrika pro pokročilé aneb jak nepřijít o život v Nigérii

O Ghaně se říká, že je to Afrika pro začátečníky. Je to země poměrně bezpečná — a to nejhorší na ní prý jsou mraky otravů, kteří číhají na turisty a pokoušejí se je pumpnout o prachy. O Nigérii, zemi Ghaně po kulturní stránce tak blízké, že si samotní Ghaňané a Nigerijci mnohdy spletou obyvatele druhé země se svými krajany, je Afrika pro pokročilé. Tvrdí to i Nigerijci žijící v zahraničí, z nichž mnozí svou vlast nesmírně milují, ale bojí se do ní jezdit.

Ulice v Lagosu. Foto Dolapo Falola, zdroj Flickr – Creative Commons.

Kenny, můj český skoromanžel nigerijského původu, se kterým jsme už přes dvanáct let, se začal zajímat, nad čím to tak vzdychám u počítače.

„Ále,“ řekla jsem, „píšu článek o tom, jestli — a jak moc — je Nigérie nebezpečná. Nenapadá tě něco?“

V tom okamžiku se Kenny proměnil k nepoznání. Obličej, obvykle usměvavý, se mu stáhl do nenávistného šklebu a z teple hnědých očí, obvykle chápavých a laskavých, mu vyšlehly blesky.

„Nic takovýho nepiš! Řekni, že to nechceš psát! Co vědí v Evropě o Nigérii? Nic. Ať napíšeš cokoli, přeberou si to tak, že Nigérii pomlouváš a že jsme všichni kriminálníci. Já přece nemůžu za to, že po tobě na severu hodí bombu Boko Haram, že tě na dálnici přepadnou lupiči, že jsou na moři piráti, že se zabiješ na silnici, protože všichni jezdí jak magoři s hlavou prázdnou jak vyždímanej kokos, že umřeš na malárii nebo nějakou jinou horečku, protože se nedostaneš včas do nemocnice, že si tě vyhlídnou únosci, unesou tě a budou za tebe chtít výkupný, že —“

A začal vyjmenovávat sto a jednu možnost, kterak v Nigérii přijdete o život, ani nevíte jak.

Iva a Kenny. Foto: Dora Martínková.

Když se konečně uklidnil, prohlásil, že Nigérie vůbec není nebezpečná. Ani náhodou. Jen musíš vypadat, jako že tam patříš, že nemáš o nic víc peněz než všichni ostatní průměrní Nigerijci, a že jsi z té země jedinkrát v životě nevytáhl paty.

Vypadat "domorodě"

Kenny jezdí do Nigérie skoro každý rok — navštívit příbuzné, jak jinak — a zatím mu to takhle vychází. Chodí oblékaný zásadně jako agberu (pouliční rošťák, případně nízko postavený gangster) do sepraných kalhot a triček, jezdí v mikrobusech, na zadních sedačkách motocyklových taxíků anebo v otlučených starých autech patřících jeho bratrům a snaží se nebýt nápadný. Vůbec by mu na mysl nepřišlo ověsit se zlatem tak jako spousta Nigerijců nebo rozhazovat v restauracích a chlubit se neznámým lidem, že bydlí v „Bílé zemi“ — a kolik už si tam vydělal. Má hroznou radost, že ani letitý pobyt na chladném severu nemá žádný vliv na jeho barvu — řada Nigerijců totiž v cizině vybledne a ten drobný rozdíl stačí k tomu, aby v nich jejich krajané odhalili návštěvníky z ciziny, automaticky považované za bohaté. Manžel jedné mé kamarádky, dost světlý chlapík z kmene Igbo, dokonce před každou cestou do vlasti chodí pár týdnů v Anglii do solária. Prý je to bezpečnější.

Lagos. Foto Jrobin08, zdroj Wikimedia – Creative Commons.

Běloši samozřejmě nemají šanci vmísit se mezi průměrné lidi na ulici a doufat, že si jich nikdo nevšimne. Všímají si jich všichni. Když si svou bílou kůži přivezete na trh třeba v Benin City ve státě Edo, jednom z míst považovaných za nejméně bezpečné na celém nigerijském jihu, budou vás nejspíš všichni milovat. Trhovkyně opustí své krámky s egusi, garri či jamy, vrhnou se k vám a začnou vaši pokožku zkoumat nasliněným prstem tak, jak se o tom píše v afrických cestopisech starých 150 let, přičemž budou o překot volat, že se jim líbíte a že jim musíte udělat dítě.

Venkov poblíž města Jos ve střední Nigérii. Foto Jeremy Weate, zdroj Flickr – Creative Commons.

Tohle je obzvlášť matoucí, pokud nejste majitelkou chromozomu Y. Kenny mi to musel dlouho vysvětlovat, než jsem pochopila, že v daném případě nešlo o žádost fyzickou, ale čistě spirituální: stačí, abych se na ně usmála, popřála jim štěstí, dotkla se jejich břicha, pokud jsou těhotné — a dítě, až se narodí, pak bude stejně krásné, chytré, úspěšné a bílé jako já. (Nevím, jak moje magie zapůsobila na stovky neznámých žen, kterým jsem „požehnala“. Fakt je, že Wilfred, chlapeček, který se narodil manželce Kennyho staršího bratra zhruba dva měsíce po mém odjezdu, prý vypadal a pořád vypadá úplně stejně jako já. A jedno z jeho četných jmen zní Iva.)

Ozbrojení lupiči

I když naprostá většina „domorodců“ reaguje na přítomnost vetřelce z „Bílé země“ s nefalšovaným nadšením, snad dokonce s čímsi podobným lásce, pořád se najdou vykukové, kteří si všimnou přítomnosti „bohatého cizince“ a pokusí se z toho něco vytěžit. Při své návštěvě v Nigérii jsem se musela skoro tři týdny prakticky skrývat v domě Kennyho bratra Uhunomy, za vysokou zdí — a když jsem přece uprosila Kennyho, aby mě někam vzal, musela jsem se krčit v autě, aby mě nikdo neviděl, dokud jsme neujeli tak aspoň míli od domu. Ve čtvrti totiž začala řádit banda ozbrojených lupičů — bylo to patnáct nebo dvacet mladých kluků, které skoro každý znal, ale všichni předstírali, že nevědí, kdo jsou. Přepadli dokonce barák hned v naší ulici.

Kennyho maminka přede mnou padla na kolena do rudohnědého prachu na dvorku a zapřísahala mě, ať na jejich rodinu nepřivolám neštěstí. Všichni mě hrozně milují, ale jestli se lupiči dozvědí, že je u nich v domě oyinbo, bude to malér. Hodně nepříjemný pocit — vědomí, že pouhou svou přítomností můžu způsobit ztrátu peněz a věcí nebo dokonce smrt někoho z rodiny. Pak se situace vyřešila. Policisté bandu lupičů konečně chytili a během nějakých 36 hodin všechny bez soudu popravili. Čtvrť byla na čas zase bezpečná. 

Únosy

V Nigérii jsem se ani jedinkrát nesetkala s tím druhem rasismu, na jaký může bělošský návštěvník jistých částí Harlemu nebo Bronxu narazit už po dvou minutách na ulici. Za celých osm neděl jsme potkali jen dva „rasisty“, jednoho v Lagosu a jednoho na břehu řeky Niger. Oba byli z kmene Igbo, oba se na mě snaživě zamračili a oba pronesli: „Co tady dělá tahle bílá holka?“

Oba okamžitě zmlkli a začali mě milovat, jakmile jim Kenny oznámil, že jsem jeho manželka, a dal jim deset naira (asi 1,20 Kč). O mou barvu tu nešlo — šlo o to, že cizinec (ekvivalent „stranger“ z amerických westernů) vstoupil na území, které jaksi spirituálně patřilo jim. Ne že by tu vlastnili půdu, ale celý život tu bydleli. A oni usoudili, že by jim teda aspoň mohl věnovat pár drobných. Jejich zlost (pokud nějakou cítili) se navíc netýkala mě: týkala se Kennyho, o němž se domnívali, že je můj řidič nebo průvodce a že si na mně mastí kapsu. Jakmile zjistili, že se věci mají jinak, uklidnili se.

Jak říkám, v Nigérii, aspoň na křesťanském jihu, se s rasismem namířeným proti bělochům prakticky nesetkáte. Převážná většina běžných lidí má bělochy ráda, váží si jich, přeje si, aby jim „udělali dítě“ — a občas si zanadává na to, že to s Nigérií od Nezávislosti, co běloši přestali zem řídit, jde od desíti k pěti.

Ani přepadení či únosy nejsou mířené proti bělochům, aspoň většinou. Lupiči a únosci, aspoň ti na nigerijském jihu, nemají žádnou politickou agendu, jen se chtějí obohatit. Pravda, s únosy zaměstnanců nadnárodních koncernů na ropných plošinách, vesměs bělochů, začali před lety zoufalí obyvatelé nigerijského pobřeží, kteří byli obvykle bez náhrady vykázáni z území, na kterých po generace žili, netušili, kde bydlet a jak se uživit.

Krajina v deltě Nigeru zničená únikem ropy. Dochází k nim jak kvůli zastaralému zařízení a špatným pracovním postupům, tak v důsledku sabotáží. Foto Sosialistisk Ungdom, zdroj Flickr – Creative Commons.

Nepochybně s tím měla co dělat poprava spisovatele Kena Saro Wiwy, ochránce životního prostředí a zastánce práv kmene Ogoni, který se — zcela nenásilně — postavil koncernu Shell. Byl oběšen 10. listopadu 1995 společně s osmi dalšími ogonskými aktivisty pouhých devět dní po svém odsouzení. Lidé z kmene Ogoni a řady dalších kmenů, kteří přicházeli o místo k životu, zatímco se nadnárodní koncerny obohacovaly, usoudili, že nenásilné protesty nikam nevedou. Vyzkoušeli únosy — a vida, ropné společnosti i nigerijská vláda (teď už ne vojenská, ale — v rámci možností — demokratická) je hned začali brát vážněji, jakmile drželi pár jejich zaměstnanců jako rukojmí. Nerada to říkám, ale zdá se, že násilné metody vyjednávání, aspoň v nigerijských státech v deltě řeky Niger, zafungovaly. Ne že by se životní prostředí, zničené ropou, výrazně zlepšovalo. Ale nigerijská vláda i nadnárodní koncerny konečně pochopili, že když vyštvete lidi z území, na kterém žili po mnoho generací, vyrobíte tím spoustu zoufalců odhodlaných téměř ke všemu.

Únosy se tedy osvědčily a během posledních sedmi nebo osmi let tuto metodu převzali i představitelé kmenů, které z jejich území nikdo nevyhání. Pro ty je to ovšem činnost čistě výdělečná. Nejoblíbenějšími oběťmi únosů jsou byznysmeni, o nichž je známo, že jsou bohatí, a hned po nich běloši. U těch se bohatství pouze předpokládá — a když to únosci špatně odhadnou a nešťastný běloch nemá ani vindru, může to být dost nepříjemné.

V roce 2003, dávno předtím, než únosci postoupili z amatérů na mistry, jsme s Kennym zažili drobnou, ale poučnou příhodu. Byla to moje vina: chtěla jsem dělat turistiku a přinutila jsem Kennyho, aby mě odvezl do „wildlife area“ u vesnice Okomu. Ukázalo se, že je to plantáž olejových palem — to už jsme ale vjeli do brány, kterou pro nás ochranka ochotně otevřela. Vzápětí ji za námi zabouchli, namířili Kennymu na břicho mašinkvér a přáli si vědět, proč jsme tu. Únos to nebyl, jen pokus něco si přivydělat k mizerné výplatě, ale člověk si nemohl pomoci: musel obdivovat hbitost, s jakou osm nebo deset členů ochranky jako jeden muž skočilo po nenadálé příležitosti. Nakonec to spravila Kennyho vyřídilka a zhruba 200 naira (25 Kč), které jsme mezi ně rozdělili. Pomohla i laminovaná kartička psaná vlastní rukou policejního inspektora v Benin City a potvrzující, že Kenny je jeho příbuzný a „pod jeho ochranou“. Není nad korupci a nepotismus, když v tom umíte chodit.

Jak nezdechnout nějakým hloupým bělošským způsobem

Je pár věcí, na které si běloch, chce-li přežít, musí dát lepší pozor než místní. Jednou z nich jsou tropické choroby — ty, na které si místní vyvinuli lepší imunitu, ale bílé kosí. Malárie k nim kupodivu nepatří (a já osobně jsem přesvědčená, že si většina cestovatelů poctivým požíráním antimalarik jen ničí játra a snižuje odolnost organismu). Žlutá zimnice naproti tomu je choroba, která černochům leckdy příliš neublíží, ale běloši na ni chcípají jako mouchy. Sice jsem v poslední době neslyšela o epidemii žluté zimnice v Nigérii, ale neuškodí se proti ní nechat očkovat.

O některých věcech běloši vůbec netuší, jak moc jsou „rasově specifické“, dokud nezjistí, že je černoši nepoužívají — a tudíž nejsou nikde k sehnání. Například obyčejný šampon a kondicionér na vlasy. Nebo krém proti slunci — ten jsem v Nigérii nikdy neviděla (v těch pár rezortech, co tam existují, jistě bude k sehnání, i když za mnohonásobně vyšší cenu). Místní obyvatele chrání melanin a leckdy jim není snadné vysvětlit, co to vůbec je –„sunscreen“. Nějaká záclona?

Devadesát dětí ve školní třídě. Nigérie je jednou ze zemí, v nichž probíhal projekt One Laptop Per Child. Foto cellanr, zdroj Flickr – Creative Commons.

Velkým bělošským zlozvykem je, že někteří z nich, obvykle kolem poledne, při teplotách nad čtyřicet stupňů ve stínu, zničehonic zfialoví ve tváři, začnou lapat po dechu, chytí se za srdce a pak je třeba je odeslat v zinkové rakvi do Evropy. Aspoň to tvrdil Kennyho tatínek, který prý na vlastní oči viděl takhle zkolabovat dva koloniální úředníky a jednoho pastora. Na rozdíl od Indie, kde podle všeho vzniklo úsloví „jen vzteklí psi a Angličané chodí v poledne po venku“ se nezdá, že by obyvatelstvo Nigérie v nejžhavějších hodinách dne drželo siestu. Ten, kdo pracovat nemusí, nepracuje, a ten, kdo musí, se dře i v tom největším vedru. Možná jsou Nigerijci vůči vedru odolnější, ale i jim může horko přivodit infarkt nebo mrtvici. Fakt je, že přitom nezmění barvu. I ve smrti jsou běloši v Africe nápadnější a nedá se s tím nic dělat.

Jak cestovat po Nigérii

Běloši mají dvě možnosti, jak se pohybovat po Nigérii. Buď v klimatizovaném autě s ochrankou a řidičem, který permanentně drží ruku na klaksonu a vozí vás z domova na pracoviště a z pracoviště domů. Anebo v autobusech, mikrobusech, taxících, motocyklových taxících či rodinných autech vašich příbuzných a známých, v doprovodu co největšího počtu černošských členů rodiny. Kompromis neexistuje a veškeré další možnosti, v Evropě běžné, jsou nepraktické.

První způsob dopravy je vyhrazený pro „významné muže“. (A samozřejmě i ženy: naše kamarádka, Češka, několik let pracovala v Lagosu a její zaměstnavatel považoval za svou povinnost jí zařídit každodenní odvoz z domova na pracoviště a z pracoviště domů. Uznávala, že je to pohodlnější a určitě i bezpečnější, než kdyby jezdila mikrobusem. Ale říkala, že za celou dobu toho z té skutečné Nigérie viděla pramálo.)

Scénka s policií. Foto Selena Deckelmann, zdroj Flickr – Creative Commons.

Ještě před osmi nebo deseti lety prý nebylo tak těžké obstarat si ozbrojený doprovod složený z mobilních policistů (těch nejlépe vycvičených a přesouvaných neustále z místa na místo, aby se nikde nemohli zabydlet a navázat známosti vedoucí ke korupci) a stálo to mezi 500 – 1000 naira (65 – 130 Kč) za policajtoden. Tahle možnost prý dnes už pominula. Mobilní policisté chrání pouze významné politiky a platí je stát, ne soukromníci. Jen bohatí si můžou dovolit platit si ochranku. A — věřte tomu nebo ne — bez ochranky se možná cestuje bezpečněji.

Nestala jsem se obětí ozbrojeného přepadení v Nigérii, ale jednomu jsem byla hodně blízko.

Byla to jedna z těch příhod, které člověku nadlouho zamotají hlavu: je možné, že jsem skutečně měla předtuchu, byť podvědomou? Anebo to byla prostě náhoda? Mí nigerijští příbuzní každopádně soudí, že jsem díky svým věšteckým schopnostem zachránila hned tři členy rodiny (včetně dvou těhotných žen) od průšvihu, a dodnes po mně chtějí, ať jim poradím, když se chystají na dalekou cestu.

Příběh je to prostý: kolem páté ráno jsme dorazili na stanoviště dálkových mikrobusů z Benin City ve směru na Agbor a chystali se nastoupit do jednoho, co už byl skoro plný.

„Né, já tímhle nechci jet!“ zaskuhrala jsem. „Chtěla bych sedět vepředu a pořádně vidět na krajinu. Počkejme na další.“

Kenny a obě oyohy (manželky Kennyho bratrů) obrátili oči v sloup, ale vyhověli mi. Vyjeli jsme o nějakých dvacet minut později.

Takže náš řidič včas dostal varování — od vozů přijíždějících z protisměru — že na dálnici kus před námi číhají ozbrojení lupiči. Zastavili jsme u benzínky, urychleně vystoupili (abychom v případě nutnosti mohli prchnout do buše), klekli a modlili se. Po čtyřiceti minutách kdosi usoudil, že „už je to bezpečné“, a jelo se dál. Náš šofér bez cavyků předjel náklaďák s korbou obloženou policisty, kteří se pomalu, přímo šnečím tempem, chystali zakročit.

O pár kilometrů dál byla vozovka téměř úplně zablokovaná jedním dálkovým „luxusním autobusem“ — a mikrobusem, do kterého jsem před půldruhou hodinou odmítla nastoupit. Na vozovce leželi mrtví – rozpoznali jsme dva členy ochranky luxusního autobusu a mezi dalšími těly zřejmě i řidiče mikrobusu, kterým jsem odmítla jet. Náš šofér se s neproniknutelnou tváří proplétal mezi vraky a hlasité modlitby neustávaly.

Automaticky jsem vytáhla foťák — připadalo mi naprosto přirozené a správné (!!) tuhle situaci zdokumentovat. Vzápětí mi ho Kenny vyrazil z ruky, polohlasem mě seřval a pak mi ještě dlouho vyčítal, že jsem „vůbec nevzala v úvahu city ostatních lidí“. Lupičům jsme sice unikli, ale kvůli mému focení by nás teď přeživší mohli taky zabít.

Nigerijci se sice rádi fotí, když se cítí hezcí a vyšňoření (některé Kennyho sestřenice a neteře mě ničily neustálými prosbami, ať je vyfotím), ale jakmile namíříte objektiv na něco jiného, rozčilí se. Obvykle se to, pravda, spraví spropitným ve výši jedné až dvou korun.

Cestování po Nigérii tedy není zrovna bezpečné a Nigerijci, když nemusí, nikam necestují. Dálkově se jezdí jen za rodinou anebo za prací. Prostý lid se, tak jako vždycky, dopravuje v dálkových mikrobusech a podnikatelé donedávna cestovali v mnohem dražších „luxusních autobusech“ (luxurious buses), které jsou vesměs klimatizované a chrání je nejméně dva chlapíci z ochranky — jeden stojí vpředu, druhý vzadu, oba s mašinkvérem. Takové cestování je pohodlnější než se kodrcat v narvaném mikrobusu, vyhřátém jako pec. Ale bezpečnější prý není. Naopak: ozbrojení lupiči číhají právě na luxusní autobusy — vědí, že byznysmeni, kteří se v nich přepravují, u sebe mívají spoustu peněz.

Tohle se v posledních čtyřech nebo pěti letech změnilo. Bankovnictví v Nigérii konečně začalo fungovat, lidé začínají důvěřovat bankám, bankovním kartám i šekům a podnikatelé už s sebou nemusejí vozit miliony naira v hotovosti. Luxusních autobusů ubylo a některé dopravní společnosti musely své služby zlevnit.

Third Mainland Bridge, nejdelší most v Africe, spojuje ostrovní centrum Lagosu s pevninou. Měří 11,8 km. Foto Zouzou Wizman, zdroj Flickr – Creative Commons.

Ozbrojených lupičů ale v posledních letech neubývá, naopak. Nigerijci tvrdí, že je jich čím dál víc — a z notoricky nebezpečných oblastí, jakým bylo, mezi jinými, právě okolí Benin City, se přesouvají dál a dál do oblastí dříve bezpečnějších. Obvykle to přisuzují faktu, že v zemi už není vojenská diktatura, a tvrdí, že od roku 1998, kdy nastoupila demokracie, zločinci zvlčili. Ještě pět let po konci diktatury bylo v Benin City běžné popravit ozbrojené lupiče bez soudu — tenkrát jsem to viděla téměř na vlastní oči. Policie tvrdila (a nejspíš právem), že soudy jsou zkorumpované a je velké nebezpečí, že prohlásí za nevinné dokonce i zločince přistižené při činu. Dnes už si policie, aspoň ta na jihu, podobné zásahy dovolit nemůže. Lupičům, i když se nechají chytit, pořád zbývá naděje na přežití. Prý není divu, že jich přibývá.

Boko Haram a sever versus jih

Nigerijci nikdy moc necestovali (s výjimkou výprav do „Bílých zemí“). Dodnes se dá podle jména poznat, ze které části země kdo pochází. Jméno vám prozradí, k jakému kmeni patří, někdy i k jaké odnoži většího kmene — a podle toho můžete určit oblast, někdy i město, kde se narodil. Výjimky samosebou existují (zejména v Lagosu, bývalém hlavním městě, a Abudže, novém hlavním městě, najdete představitele všemožných kmenů či rodinných klanů, kteří tam „nepatří“). Ale i tak se dá říct, že geografické oblasti obývané třemi největšími kmeny (Jorubaland, Igboland — a, kupodivu, nikoli „Hausaland“, ale „sever“), i když nemají formální hranice, mají mnoho společného se současnými evropskými (víceméně) národními státy. Každá má svůj hlavní dorozumívací jazyk, svá nářečí, své náboženství, své národnostní menšiny (představované v tomhle případě především příslušníky menších kmenů), své typické zvyklosti. A obyvatelé jedné oblasti cestují do druhé pouze za byznysem.

V poslední době se tohle kmenové geografické rozdělení ještě upevnilo. Může za to Boko Haram, ta podivná parta teroristů ze severu, o které je teď i na Západě čím dál víc slyšet. Vlastní název hnutí sice znamená cosi jako „západní vzdělání je hřích“, ale jeho členové se nerozpakují využívat pro své účely tu nejmodernější techniku, k jaké získají přístup. Mají své webovky, na kterých zveřejňují fotky chlapíků, kteří se chystají stát sebevražednými teroristy, vyhrožují fatwami jedincům, kteří je pomluvili na Facebooku. A bohužel, taky vraždí křesťany, házejí zápalné bomby do barů, mešit a škol, zabíjejí muslimské klerikály, kteří podle jejich názoru vyznávají špatný druh islámu, berou za rukojmí školačky a tak dále.

Jak se jim Nigerijci brání? Křesťané z jihu tím, že na sever pokud možno vůbec nejezdí. Několik křesťanských komunit, většinou Igbové, kteří žili na severu už jednu dvě generace, se urychleně přesunulo na jih. (Tam obvykle našli vzdálené příbuzné, kteří jim byli ochotni poskytnout pomoc, ale i když jim nikdo nepomohl, přece jen se radši pokoušejí na jihu nějak protlouct, než riskovat, že je na severu zabijí muslimští fanatikové.) Umírnění muslimové ze severu (nebo příslušníci muslimských kmenů, ale vyznávající křesťanství) jsou na tom hůř. Na severu riskují, že se něčím znelíbí hnutí Boko Haram a to je potrestá. Na jih se neodváží, protože jsou — nebo vypadají jako — Hausové.

Nigerijec ze severu, „typický Hausa“, kterému by se v Benin City nejspíš nevedlo dobře. Foto Photo RNW.org, zdroj Flickr – Creative Commons.

Muslimové (jižané jim souhrnně a velmi nepřesně říkají Hausa), kteří už dlouho žijí mezi křesťany na jihu, najednou přestali být v bezpečí. Na násilí muslimů ze severu odpověděli křesťané na jihu spontánnějším, ale o nic méně ničivým násilím. Viděli jsme fotky tržnice v centru Benin City, kde na zemi právě dohoříval upálený muž z kmene Hausa. Dav neřešil, jestli člověk s tváří příslušníka muslimského kmene náhodou nepřijal křesťanství. Hodili mu na krk pneumatiku, polili ho benzínem a škrtli sirkou. Podobných obětí muselo být v Benin City několik, ne každá se dostala do zpráv. Ale Kennyho bratři tvrdili, že to v jednom období bylo dost divoké. Pak „Hausové“ dostali povolení přestěhovat se i s rodinami na pozemek místních kasáren. Pokud vím, žijí tam dodnes, chránění vysokým plotem a vojáky, kteří se k nim nechovají právě přátelsky, ale nezabíjejí je. Jsou to uprchlíci ve své vlastní zemi, kteří nejspíš ještě dlouho nebudou mít kam jít.

Nigérie je krásná

„Tak užs to napsala?“ přeje si vědět Kenny. „Doufám, žes mou vlast moc nepomluvila! A nezapomněla ses zmínit o tom, že...“ — a začal vyjmenovávat dalších sto možnosti, jak v Nigérii znenadání umřít. Dalo by se o nich psát donekonečna.

Oblast vodopádů Farin Ruwa v severní Nigérii. Foto Jeremy Weate, zdroj Flickr – Creative Commons.

Ale já bych se chtěla zmínit o tom, že — ať už je nebezpečná, nebo není — Nigérie dovede být kouzelná. Průměrný občan si to nejspíš neuvědomuje, nemá na to čas, bojuje o přežití. Ale když máte chvilku na to, abyste se zahleděli na široký proud Nigeru, abyste zůstali okouzleně stát při pohledu na obrovský tropický strom, vysoký až do nebe, anebo popíjeli palmové víno, které přímo před vašimi zraky snesl z koruny „napichovač palem“, a sledovali, jak slunce padá za obzor v celé tropické nádheře, zatoužíte tam zůstat navždycky.

Jednou — zrovna po dobrodružství na palmové plantáži — jsme s Kennym zastavili v docela obyčejné domorodé vesnici. Kenny si přál, abych okusila, jak skvěle chutná maso grasscutter (králíka aguti), které připravují v místním mamaputu (neoficiální jídelně). Pak jsem trvala na tom, že se chci projít okolo, a tak jsme narazili na tu tůňku. Muselo se k ní sestoupit po strmém svahu porostlém bambusovým houštím. A dole, u potoka, byl ráj. V jednom místě se nesměla zčeřit voda, tam dívky podobné gazelám nabíraly vodu a s plastovými kanystry na hlavách bez námahy stoupaly do strmé stráně. Ale o kus dál jsem se směla koupat. Voda byla chladná a osvěžující — a člověk se v ní mohl nejen ráchat, mohl ji zároveň i pít. Bambusovým houštím pronikaly tenké sluneční paprsky a proměňovaly celé tohle místo v mámivou šachovnici světel, stínů a odlesků hladiny. Na tuhle tůň nikdy nezapomenu. Kenny mi musel několikrát připomenout, že „jsou tu hadi“ (prohlášení, které znamená pouze „už bychom měli jít“), než jsem ho konečně vzala na vědomí. V téhle bezejmenné tůňce u bezvýznamné vesnice jsem byla dokonale šťastná.

::


Nigérie v kostce

Zdroj: PAT

Nigérie je nejlidnatější země Afriky a sedmá na světě. Žije v ní kolem 175 milionů lidí (16,5x víc než v ČR) na rozloze 924 000 km2 (11,7x větší než ČR). Nigérie je federací 36 států (+ federálního distriktu, kterým je hlavní město Abuja). Bývala britskou kolonií, nezávislost získala roku 1960. Má největší HDP v Africe, přes 500 miliard USD (ČR má cca 200 miliard), což odpovídá 3000 USD na obyvatele (ČR kolem 19 000 USD — jde o nominální HDP, používáme data Světové banky).

Největším městem v Nigérii je Lagos. S 21 miliony obyvatel je zároveň největším městem v Africe a čtvrtým největším na světě (po Šanhgaji, Karáčí a Pekingu, ovšem počet obyvatel supervelkoměst se určuje obtížně a žebříčky jsou tudíž sporné). Lagos zároveň patří k místům s největší hustotou obyvatelstva na planetě — přes 17 tisíc osob na čtvereční kilometr. V Nigérii je deset dalších měst přes milion obyvatel. Ve městech žije 50 % obyvatelstva.

Nigérie, stejně jako většina ostatních bývalých afrických kolonií, byla a je vymezena státními hranicemi, které nerespektují etnické a náboženské rozdělení obyvatel. Severní část země je převážně muslimská, v jižní části převládají křesťané. (To je však jen velmi hrubý popis situace, která je dále komplikována etnickou rozmanitostí — podrobněji v hlavním textu. Nejdůležitějšími národy jsou Hausové a Fula na severu, Jorubové na jihozápadě a Igbové — též se jim říká Ibo nebo Edo — na jihovýchodě.) Naleziště ropy, která je hlavním zdrojem bohatství země, jsou výhradně na jihu.

Vzhledem k etické a jazykové rozmanitosti je úředním jazykem v Nigérii angličtina. V mluveném projevu se používá zpravidla v podobě Pidgin English, zjednodušené angličtiny obsahující slova a vazby z afrických i evropských jazyků. (např. „Me a go tell dem“ znamená I'm going to tell them.)

V letech 1967 – 1970 proběhla v Nigérii občanská válka, které předcházely dva vojenské puče. V prvním z nich (tzv. puč pěti majorů) se k moci dostali příslušníci národa Igbo, v druhém byli naopak Igbové poraženi a stali se terčem masakrů. Jako reakci na tyto události vyhlásil jihovýchod Nigérie, kde Igbové převládají, odtržení od zbytku země a prohlásil se za samostatný stát jménem Biafra. V jeho čele stál C. Odumegwu Ojukwu.

Nigerijské federální síly okamžitě zahájily proti Biafře vojenskou operaci, která byla zpočátku neúspěšná a definitivně zvítězila až díky blokádě, která však vedla k děsivému nedostatku potravin a léků. Bylo to drahé vítězství. Počet civilních obětí poslední fáze války se odhaduje na 1 – 3 miliony. Jedním z přímých důsledků biaferské katastrofy bylo založení mezinárodní organizace Lékaři bez hranic. Válka se vedla brutálně na obou stranách. V současné Nigérii jsou činy obou stran z doby občanské války amnestovány.

Biafra zvláštním způsobem rozdělila světové mocnosti. Podporoval ji Izrael a Jihoafrická republika, ale také Kanada a Francie, zatímco nigerijské straně pomáhala hlavně Velká Británie, v menší míře USA a SSSR. Na straně Biafry bojovalo významné množství najatých žoldnéřů evropského původu.

Po většinu nezávislé historie vládly v Nigérii vojenské junty. Posledním vojenským diktátorem byl generál Sani Abacha, v mnoha ohledech prototyp krutého a zkorumpovaného vládce. Po jeho smrti v roce 1999 začala demokratizace poměrů. Současným prezidentem je Goodluck Jonathan, křesťan z menšinové etnické skupiny Ijaw (která žije hlavně na jihu v deltě Nigeru).

Nigérie je dnes ekonomicky i politicky ve šťastnějším období, než byla po většinu předchozích let.

Fela Kuti: Teacher Don't Teach Me No Nonsense. Zpěvák, skladatel a multiinstrumentalista Fela Kuti byl nejen vynikající muzikant, ale také neúnavný bojovník proti nedemokratickému režimu. Zemřel na AIDS v roce 1997. Byl synem paní Funmilayo Ransome-Kuti, významné aktivistky za svržení kolonialismu a za práva žen. Jeho bratrancem byl spisovatel Wole Soyinka, první africký nositel Nobelovy ceny za literaturu. V hudební dráze svého otce pokračuje dnes Femi Kuti, jeho syn.

 
 

Diskuse

Zatím nejsou žádné příspěvky.

© 067, s.r.o.
Děkujeme všem platícím čtenářům! Umožňují nám a našim autorům vytvářet 067 tak, jak dovedeme nejlépe.