Plavovlasí válečníci z doby kamenné

Kanárské ostrovy jsou dnes synonymem pro letovisko, kde zimomřiví Seveřané tráví Vánoce. Než ale kolem pískových pláží vyrostly desítky hotelů, představovalo toto souostroví jednu z nejdůležitějších strategických výsep španělské koruny v Atlantiku. A ještě předtím…

Sedm velkých ostrovů ležících na západ od Afriky vděčí za svoji existenci vulkanické činnosti, která je před několika miliony let vyzdvihla ze dna Atlantiku. Soptění pokračuje v nepravidelných intervalech dodnes.

Ještě v 18. století došlo k obří explozi vulkánu Timanfayo na ostrově Lanzarote, který tím získal několik kilometrů čtverečních nového území (a ztratil pár tisíc obyvatel). I moderní obyvatelé kanárských měst mají své zkušenosti s nácvikem nouzové evakuace. V roce 2011 se na ostrově El Hierro konala evakuace, která nebyla cvičením — vulkanologové měli vážné obavy ze skutečné exploze. Někteří vědci tvrdí, že jednoho dne může z mořského dna vyrůst osmý ostrov. A nikdo z obyvatel Tenerife si raději moc nepředstavuje, co by se stalo, kdyby se k životu probudil největší vulkán — vysoká Teide (3718 metrů), které má bohatý geologický záznam zničujících explozí.

Dřímající Teide nemá španělsky znějící jméno. Jeho dnešní znění je jen pošpanělštěná varianta slova Echeyde z jazyka dávných Guančů [1], kteří osídlili ostrovy dávno před Španěly. Jméno, které neuměli středověcí Španělé vyslovit, patřilo nejen vulkánu, ale bytosti, která podle guančské mytologie sídlila v něm a občas se — za doprovodu dýmu a dunění — vydávala na procházky ven.

Uvnitř kráteru Teide. Foto Tony Hisgett, zdroj Flickr – Creative Commons

Duchovní, kteří sepisovali příběhy poražených domorodců, označili toto božstvo za ztělesnění ďábla. Stereotyp nebyl daleko od reality, protože boha z kráteru se původní obyvatelé báli. Projevovala-li hora známky neklidu, konali místní kněží obřady, které měly nadpřirozenou bytost buď usmířit, nebo aspoň odstrašit. (Tím se ostatně nelišili od soudobých Evropanů, kteří odháněli bouřku zvoněním nebo střelbou z děl.)

Guančové. Kdo byli, odkud přišli a jaký vzali konec?

Ostrovy „na kraji světa“

Můžeme-li věřit římskému autoru Pliniovi, navštívili souostroví už Kartaginci. Ti tu nenašli žádné obyvatelstvo, zato však zříceniny velkých budov, které nasvědčovaly předchozímu osídlení. Po kom tam trosky zůstaly, to nevíme. Nedá se vyloučit, že po nějaké dřívější fénické výpravě.

Jisté je, že sami Římané provozovali s Kanárskými ostrovy rozsáhlý obchod. Nezachovala se o něm žádná písemná zpráva, ale archeologické nálezy z Lanzarote hovoří jasně. Na vrcholu římské moci dovážely lodě na ostrovy amfory plné zboží — a něco nejspíše i odvážely, ačkoliv nevíme co. Moře kolem Kanárských ostrovů je plné ryb, takže možná to byly právě ryby. Ale s kým obchodovali tito Římané? Žil tou dobou na ostrovech už nějaký lid, nebo tam bylo jen pár osad dobrodružných Římanů?

Vysoký vrchol Teide je za jasných dnů vidět z afrického pobřeží. Obyvatelstvo dnešní Západní Sahary a Mauritánie tedy muselo o existenci ostrova za mořem vědět. Současné mořské proudy však loďku od Afriky k ostrovům nezanesou, jednoduchá cesta ke kolonizaci se tedy nenabízela.

Tím spíš je udivující, že když ve 14. století dopluly k břehům Kanárských ostrovů první italské karavely, nalezly tu početné domorodé kmeny, které ale neměly nejmenší ponětí o mořeplavbě. Na ostrovech, kam se nedá dostat jinak než na velké lodi, žili lidé, jejichž nejlepším plavidlem byla neohrabaná dlabaná kánoe, dobrá jedině k rybaření v příbřežních vodách. Lidé, kteří sice dobře viděli vrcholy okolních ostrovů, ale po staletí se navzájem nenavštívili a jejich jazyky se navzájem rozlišily až do vzájemné nesrozumitelnosti.

Tato záhada — první, ale ne poslední ve světě pradávných Kanářanů — dosud vzdoruje vysvětlení.

Je možné, že první kolonisté sem dopluli na velkých lodích, ale že na ostrovech, které nemají žádné přirozené zdroje kovů (a tudíž jen omezené možnosti, jak vyrábět nástroje a obrábět dřevo), postupně ztratili schopnost stavět nové. Není lehké opracovávat kmen stromu kamennou sekerou. Hřebíky, kladiva a nakonec i samy vzpomínky na složitější řemesla po několika generacích upadly do zapomnění.

Je ale také možné, že byli úmyslně dovezeni. Jedna z pověstí původních obyvatel La Gomery totiž říká, že je sem dovezli na velkých lodích jiní lidé, mocnější než oni, a že jsou vlastně vyhnanci (pověst jde do morbidních detailů: vyhnancům byly prý při vysazení dokonce vyřezány jazyky).

Takové ústní mýty je nutné brát s rezervou, ale možná, že je v nich zrnko pravdy. Třeba se některý z numidských [2] králů zbavil vzpurných poddaných tímto způsobem. Pokud se tak opravdu stalo, muselo se to odehrát ještě před invazí muslimů do západní Afriky, protože domorodá kanárská kultura nenesla v době, kdy dorazili první Evropané, žádné stopy kontaktu se světem islámu.

Válečníci z doby kamenné

Lidé, kteří hleděli z pobřeží na první italské a španělské mořeplavce, byli bílí, svalnatí a odění v kozích kůžích nebo pletených zástěrách z palmového listí. Někteří nenosili ani ty kůže a zástěry, čímž křesťanské námořníky udivovali — stejně tak jako tím, že mnozí z nich měli plavé vlasy a modré nebo zelené oči. Taková věc nebývala ve Španělsku k vidění.

Zbraně těchto plavovlasých válečníků byly ze dřeva. Nejčastěji šlo o kopí, jejichž špičky byly opáleny v ohni do takové tvrdosti, že snadno prorazily lidské tělo skrz. Dlouhá kopí měla i další zajímavý a praktický účel. Na ostrovech, které jsou plné proláklin a propastí, sloužila místním k přeskakování zejících hlubin o tyči. To byl výkon, který nemotorní Španělé nedokázali zopakovat.

Dalším předmětem, který místní bojovníci užívali ke škodě svých nepřátel, byly kameny. Dnes se představa naháče, který hází kamením po obrněném evropském rytíři, zdá být směšná. Španělé a Francouzi, kteří dobývali ostrovy, měli ale málo důvodů ke smíchu. Cvičeni od dětství, dokázali kanárští muži vrhat kameny s vražednou rychlostí a přesností. Navíc je před použitím brousili do ostrých disků, které při zásahu prosekávaly kůži, lámaly kosti a drtily nechráněné lebky. Voják, který nosil helmu, musel počítat s otřesem mozku. V nerovném sopečném terénu si navíc místní obránci dokázali vybrat vhodná místa, odkud mohli útočit na Evropany seshora, aniž by jim tito dokázali útoky oplatit. V takovém případě pršely na dobyvatele nejen kameny házené rukama, ale i velké balvany, které zanechávaly v řadách žoldnéřů krvavé brázdy.

Vrcholové partie Teide. Foto Xavi, zdroj Flickr – Creative Commons

Proti kamenům a oštěpům se nejlíp ubráníte mrštností, a domorodé děti se učily uhýbat ranám už od raného věku. Dospělí je systematicky cvičili tím, že po nich házeli kusy hlíny, později i kamení. Chlapec nebyl považován za bojovníka dříve, než dokázal uhýbat i ostrým oštěpům. Takové cvičení neslo své plody.

„Jsou neobyčejně bystří a pohybliví. Chytají kameny a šípy v letu,“ udiveně píše Abreu, jeden ze španělských kronikářů. „Ani zručný jezdec je snadno nezasáhne kopím.“ Když připočteme, že v hornatém terénu sopečných ostrovů je zapotřebí velká obratnost i při pouhé chůzi, je jasné, že tito protivníci představovali pro Evropany opravdovou výzvu.

Přes svoji bojovnost byli Guančové obvykle přátelští a laskaví k válečným zajatcům. Mnoho Španělů vyvázlo životem z jinak beznadějných situací. Nejedna dobrodružná historka z doby evropské expanze končí tak, že „náčelník si nechal předvést zajaté křesťany, důrazně jim domluvil a nechal je zase jít.“ Nedá se bohužel říci, že by dobyvatelé tento druh rytířskosti opláceli stejně. Guančský zajatec, který byl „jenom“ prodán do otroctví, mohl mluvit o štěstí.

Sedm světů, sedmero kultur

Byla by chyba redukovat svět Guančů jenom na válčení. Sedm navzájem izolovaných ostrovů si postupem času vyvinulo separátní kultury a každá měla své zvláštnosti. V očích křesťana z pozdně středověké Evropy šlo o zvláštní směsici známých prvků a jevů, které byly západní kultuře naprosto cizí.

Na Tenerife se původní rovnostářská společnost rozdělila na obyčejný lid a dědičnou šlechtu, na jejímž vrcholu stály rody králů (mencey); v době kontaktu se Španěly byl ostrov rozdělen mezi devět menceyů. Toto uspořádání bylo Evropanům asi nejbližší.

Mencey měl poměrně velkou moc a jednotliví vladaři dokázali svolat „brannou hotovost“ svého království, která mohla čítat i pár tisíc bojovníků. Kolik přesně, to nevíme. Pozdější španělští dobyvatelé měli tendenci zveličovat sílu protivníka, aby více vyniklo hrdinství dobyvatelů; je tedy bezpečnější odhady dělit dvěma či třemi. Nejlepší odhad ale dostaneme, jestliže se podíváme na úrodnost ostrova a na metody zemědělství, které tehdejší populace používala. Z těchto skutečností vychází, že v době kontaktu se Španěly mohlo žít na Tenerife 15 až 35 tisíc lidí.

Na dalším velkém ostrově, Gran Canarii, naopak vládla jakási oligarchie sto padesáti až dvou set lidí, kteří rozhodovali důležité věci na velkých shromážděních. Předsedali jim dva králové, jejichž moc byla ale menší, než tenerifských menceyů. (Velká shromáždění zvaná tagoror se vyskytovala i na Tenerife, kde ale byla svolávána méně často.) Celý ostrov mohl hostit asi 20 tisíc obyvatel.

Lid zbylých pěti ostrovů byl podstatně méně početný a v extrémním případě (Lanzarote a Hierro) nejspíš nečítal více než 2000 osob. Ostrovy, které se nacházely nejblíž pevnině, byly ale ve 14. století vystaveny častým nájezdům otrokářů, takže původní počet obyvatel je těžké odhadnout.

Poměrně zajímavé bylo pojetí trestního práva. Na všech ostrovech kromě Tenerife se praktikoval trest smrti za vraždu, občas i za znesvěcení svatého místa (kterým bylo například jeskynní pohřebiště náčelníků). Detaily se lišily, někdy dost zásadně.

Pokud někdo zabil jiného na Gran Canarii, nebyl obvykle potrestán sám. Zato byl losem určen jeden z jeho synů a ten byl zabit; pokud byl vrah ještě příliš mladý, šel na smrt jeho otec. Takové pojetí trestu sice odporuje moderním zásadám osobní zodpovědnosti, ale nelze přehlédnout jeho rafinovaný psychologický účinek — málokdo byl ochoten vystavit riziku smrti některé ze svých dětí. Jak se řešily případy vražd, jejichž pachatel neměl rodinu, to se neví.

Obyvatelé Tenerife zásadně odmítali trest smrti. Moc nad životem patřila podle jejich víry pouze nejvyššímu bohu. Pachatel vraždy byl obvykle vyhnán do hor a byl mu zabaven majetek (hlavně domácí zvířata, která se vysoce cenila). V drsných klimatických podmínkách na svazích Teide asi osamělý jednotlivec stejně dlouho nepřežil. [3]

Nejpodivnější byly právní poměry na Lanzarote a Fuerteventuře, kde byla vražda vraždou jen tehdy, byla-li spáchána zákeřně a úkladně. Pokud ale útočníci vtrhli do domu oběti dveřmi, jednalo se o zabití v souladu s právem! Zvláštní kritérium mělo nejspíš původ v tradici krevní msty, která zde byla rozšířena. Pokud se takové zvyklosti praktikovaly často, nebude asi náhoda, že oba ostrovy podlehly dobyvatelům nejdříve. [4]

Společnosti žijící pasteveckým způsobem na úrovni doby kamenné neměly příliš velké množství majetku. Nemohly tedy vzniknout zásadní rozdíly v bohatství jednotlivých obyvatel. Přesto se ostrovy dosti rozlišily, co se týče zacházení se zloději. Na El Hierru a Gran Canarii se krádež trestala tvrdě, ztrátou oka. Naproti tomu La Palma měla k nenechavcům značně liberální vztah. Jediné, co byl usvědčený pachatel nucen udělat, bylo vrátit věc původnímu majiteli. Nikoho asi nepřekvapí poznámka španělského misionáře, že na ostrově se kradlo zcela nezřízeně.

Jednotlivé ostrovy měly i další kulturní zvláštnosti, z nichž některé jsou dnes jen stěží uvěřitelné. Ostrované na Gran Canarii vykrmovali nevěsty před svatbou, až byly jako kuličky. Vládnoucí oligarchové si pak z nich mohli vybírat v rámci práva první noci. Pokud se ale některá vykrmila příliš, byla zahnána do moře, aby plavala sem a tam a tak zhubla na „správné“ rozměry! Na Lanzarote se pěstovala polyandrie (až tři muži na jednu ženu — velká vzácnost v historii světa), na El Hierru naopak.

Domorodé kultury neměly žádné tabu vůči sebevraždě. Náčelník, který prohrál bitvu, obvykle skočil ze skalního útesu do moře, často doprovázen několika dalšími spolubojovníky. Tento osud často zvolili i vojevůdci zahnaní Španěly do obklíčení. Naproti tomu staří lidé, které už netěšilo žití, se nechávali odnášet do jeskyň, kde v klidu a tichu zemřeli hladem.

Zvyklosti na Gran Canarii byly ještě extrémnější — při nástupu nového vladaře se v rámci oslav vždy někdo (dobrovolně) s oslavným pokřikem vrhl ze skály. Nový král pak byl rodině zemřelého velmi společensky zavázán. Tento zvyk děsil křesťanské misionáře; ještě více než další pohanská praktika, kterou bylo půjčování manželek hostům. Ostatně — guančské kultury si s nevěrou či promiskuitou příliš nelámaly hlavu. Izolovaná populace netrpěla přenosnými pohlavními chorobami a v chudé společnosti nedocházelo ani k velkým sporům o dědictví (leda u královských rodin), takže společenská rizika nevěry nebyla zas tak velká.

Výčet zvláštností guančské kultury zakončíme tím, že jejich společnost nesmírně pohrdala prací řezníků. Nejvýrazněji byl tento sentiment rozšířen na Gran Canarii. Ačkoliv prakticky všichni obyvatelé chodili oblečeni v kozích kůžích a denně jedli kozí maso, byli ti, kdo se starali o „výrobu“ těchto produktů, ostatními hluboce opovrhováni. Ve 14. století se tato špinavá práce dokonce přenechávala evropským zajatcům. Zdá se, že už pravěké společnosti uměly praktikovat civilizační pokrytectví, o „outsourcingu“ nežádoucích činností ani nemluvě.

Francouzští dobyvatelé

Řídce osídlené ostrovy Lanzarote a Fuerteventura přitáhly začátkem 15. století pozornost francouzsko-normanského dobrodruha jménem Jean de Béthencourt.

Jako spousta bojovníků své doby, ani on nesloužil přímo žádné koruně. Jeho činnost by se nejspíš dala označit jako dobře organizované pirátství s občasným požehnáním od toho či onoho monarchy. Feudální Francie, z níž pocházel, měla na dobývání vzdálených ostrovů nulový zájem. Kastilskou korunu sice Kanárské ostrovy zajímaly o něco více, ale psal se rok 1402 a na iberském poloostrově dosud zuřila dlouhá a krvavá válka reconquisty mezi křesťany a muslimy. Z perspektivy Madridu představovali Arabové daleko bližší a konkrétnější nebezpečí, kdežto na daleké a chudé ostrovy se nevyplatilo plýtvat lidmi a penězi. A tak se Béthencourt dočkal od královského dvora jen obecného požehnání s tím, že si na Kanárech smí dělat, co chce, výměnou za formální vazalství ke kastilské říši.

Tažení Normanů začalo na Lanzarote, které bylo už delší dobu decimováno občasnými nájezdy španělských a arabských otrokářů. Ostrov byl sice pod vládou jednoho krále, ale tento panovník nebyl s to dát dohromady více než 200 bojovníků, kdežto Francouzi měli dohromady minimálně 300 mužů. Za takto nevýhodných poměrů nebyli obyvatelé Lanzarote schopni se dlouho bránit, navíc došlo hned při jednom z prvních tažení k zajetí panujícího krále. Zajatý král Guadarfrá neměl mezi svými lidmi příliš jistou pozici, protože se dostal na trůn jen o tři roky dříve, a to po delších sporech o nástupnictví. Jakmile byl Guadarfrá zajat, rozštěpila se lanzarotská společnost na dvě části, což mohlo nahrávat jedině nepříteli.

Francouzi po celý rok 1402 systematicky pročesávali zdecimovaný ostrov, který se bez jednotného velení nedokázal účinně bránit. Chycení muži a ženy byli prodáváni Španělům do otroctví. Po nějaké době se králi podařilo utéci ze zajetí, ale v opuštěných horách shromáždil pouze 24 bojovníků. Situace tedy byla vojensky beznadějná. Prakticky celá populace byla zotročena a prodána na cizích trzích. Na rozdíl od pozdějších španělských výbojů měli totiž Francouzi v plánu osídlit ostrov sami, případně dovézt kolonisty z rodné země a z Flander.

Likvidací domorodců si francouzští piráti zadělali na velké problémy. Lanzarote je suché a neúrodné. Evropským plodinám se tam moc nedaří a loupežníci beztak nebyli připraveni k tomu, aby se pouštěli do zemědělské činnosti. Bez místních obyvatel jim nakradené zásoby brzy došly a následně jim hrozila smrt žízní a hladem zároveň. Veliteli výpravy tedy nezbylo, než se vypravit zpět do Evropy pro zásoby a posily. Zatímco plul do Cádizu, dva zástupci, které jmenoval, aby veleli místo něj, se nepohodli. Jeden z nich, jménem Berthin, dezertoval i s loďmi do Evropy, když předtím vysadil svého kumpána Gadifera de la Salle na sousední Fuerteventuře. Měli tam pátrat po vodě a jídle, ale Berthin — žádný velký charakter — nejspíš počítal s tím, že ani jedno nenajdou a pomřou. Kalkulace mu však nevyšla. Gadifer de la Salle nejen že odmítl tiše zemřít, ale dokonce se pustil do dobyvačné války proti domorodcům. Po delších bojích pokořil dva fuerteventurské krále a opanoval tak druhý ostrov.

Když se Béthencourt vrátil z Cádizu, shledal, že mu v podobě Gadifera de la Salle vyrostla zdatná konkurence. Aby se jí zbavil, využil svého vlivu u kastilského dvora a Gadifera důkladně očernil. Uražený konkurent se sám vypravil do Madridu, aby se před králem obhájil. Nezdařilo se mu to a všechny ostrovy (včetně těch dosud nedobytých) byly oficiálně přiřknuty Béthencourtovi. Znechucený Gadifer de la Salle svůj projekt „odepsal“ a odjel zpátky do rodné Francie.

Le Canarien, kronika Béthencourtova tažení sepsaná účastníky expedice, františkánskými mnichy jménem Jean Le Verrier a Pierre Boutier (Wikipedia, public domain)

Mezitím se Béthencourt snažil. Kromě založení hlavního města ostrova Fuerteventury, které pojmenoval s vrozenou skromností po sobě (Betancuria), se postaral i o vznik početné rodiny potomků. Dodnes je na obou ostrovech jeho příjmení značně rozšířeno... Pro dobrou míru vyplundroval ještě Béthencourt o pár let později El Hierro, jehož nepočetné obyvatelstvo rovněž nedokázalo klást zásadní odpor, a pokusil se i o invazi na Gran Canarii. Tam ovšem padla kosa na kámen. Velký ostrov měl padesátkrát více obyvatel než Lanzarote a Normané byli obráceni na útěk hned po přistání. Osud obyvatel Gran Canarie měl být zpečetěn až o dvě generace později.

Pád Gran Canarie

Gran Canaria byla navštěvována Evropany již od roku 1312, ale vzhledem k početnému a bojovnému obyvatelstvu se po prvních sto let vzájemných kontaktů nic zásadního nedělo. Několik raných pokusů o vylodění na ostrově skončilo pro útočníky katastrofou.

Katolická církev si ostrova plného pohanů povšimla také a vyslala několik misionářů, kteří žili mezi místním obyvatelstvem a byli tiše tolerováni. Přes veškerou snahu ale moc oveček nezískali. Zdá se, že místním Guančům byly principy monoteismu cizí — darovaný oltář jednoduše odnesli do vlastní posvátné jeskyně, postavili jej mezi jiné idoly a modlili se ke všem naráz. To muselo misijním kněžím rvát srdce, ale jako „sotva trpění hosté“ nebyli v postavení, aby si vynutili něco jiného.

Francouzsko-italsko-španělská směsice dobrodruhů z Fuerteventury a Lanzarote brzy zjistila, že Gran Canaria a Tenerife představují pro jejich omezené síly příliš velké sousto. Občas se nějaká otrokářská loď pokusila o nájezd, ale vždy šlo o riskantní podnik. Snadno se mohlo stát, že naopak evropští zajatci doplní řady místních otroků. Domorodá společnost na Gran Canarii tak mohla žít po svém ještě pár desítek let poté, co menší ostrovy padly za plen Evropanům.

V roce 1468 si ostrova povšimli Portugalci. Dobrodruh jménem Diego da Silva se jej pokusil obsadit. Po počátečních úspěších přecenil da Silva své síly a při výpravě do vnitrozemí se nechal zahnat do beznadějného obklíčení přesilou pod velením jistého Tenesora Semidána. Místní král projevil milosrdenství a poté, co Portugalci složili zbraně, nechal je bez krveprolití eskortovat zpátky k jejich lodím. Da Silva ukázal, že má v těle více cti než pozdější španělští hidalgové — svůj slib, že odtáhne z Gran Canarie natrvalo, beze zbytku dodržel. Dokonce se po mnoha letech odmítl účastnit další (španělské) výpravy, ač by na ní mohl vydělat.

Skutečné nebezpečí se pro obyvatele Gran Canarie rozvinulo až v 70. letech 15. století. Tou dobou totiž kastilské království dozrálo do poměrně mocného státního útvaru, který začal jednoznačně dominovat poměrům na iberském poloostrově. Historický protivník Španělů, muslimské državy na jihu země, ztrácel na bojeschopnosti. A Madrid, který si sliboval dokončení reconquisty celého poloostrova do jedné generace, si pomalu mohl klást otázku — kam se obrátíme dále? Na rozdíl od vyprahlého Lanzarote a Fuerteventury vypadaly velké ostrovy slibně. Dalo se tu rozvíjet zemědělství a mohlo se zde uživit větší množství lidí. Noví vládcové — „Katolická Veličenstva“ Fernando a Isabela — si navíc byli jisti, že spása několika desítek tisíc duší, které jen čekají na to, aby byly převráceny na víru, jim zajistí milost Boží i na věčnosti. Jejich světským ambicím to dodávalo příjemný duchovní rozměr.

Proto dostal v roce 1478 aragonský kapitán Juan Rejón k dispozici tři lodi a šest set mužů, a rovněž královské svolení k tomu, aby opanoval Gran Canarii ve jménu kastilské koruny. Na plážích ostrova se jeho výprava vylodila 24. června 1478 a zbudovala tam pevnůstku, která se později měla vyvinout ve veliké město Las Palmas.

Dnešní Las Palmas de Gran Canaria. Foto anonym, zdroj Flickr – Creative Commons

Rejón byl schopný velitel a v první bitvě, která se strhla krátce po vylodění, obrátil místní Guanče na útěk. Získal tak určité předmostí v cípu ostrova, které mu nadále sloužilo jako základna. Španělé si přivezli koně, na nichž dokázali rychle ovládnout nížinu kolem dnešního Las Palmas. Guančští bojovníci brzy zjistili, že v otevřeném terénu nemohou jízdnímu vojsku vzdorovat, a stáhli se do skalnatějších oblastí ostrova. Rejón a jeho muži tak byli pány nejúrodnější části země. Vyvinula se jakási rovnováha sil, kdy otužilí Guančové žili v horách se svými stády ovcí a koz, zatímco Španělé dále rozšiřovali své opěrné body v nížinách.

Podobně jako u Normanů na začátku století, i ve španělské výpravě nastaly brzy spory mezi veliteli, a to dost vážného charakteru. Juan Rejón byl králem oprávněn k vojenskému vedení výpravy, ale civilním vládcem měl být někdo jiný, muž jménem Pedro Fernández de Algaba, který byl Madridem požehnán k výkonu funkce guvernéra. Animozita mezi oběma muži byla brzy veřejným tajemstvím. Krize vyvrcholila, když se Rejón doslechl, že „Katolická Veličenstva“ nejsou spokojena s pomalým pokrokem kolonizace a chtějí jej odvolat — ve prospěch nenáviděného de Algaby. Předešel tomu tím, že se civilního guvernéra zmocnil a nechal jej uvěznit! To byl samozřejmě zločin z nejtěžších; sami vojáci se vzbouřili a vsadili svého velitele do želez, načež byl ostudně poslán do Španělska jako vězeň. [5] Událost měla značně negativní vliv na stabilitu španělské výspy u Las Palmas, a kdyby Guančové v tuto dobu podnikli rozhodný útok, je možné, že by své nepřátele zahnali do moře. Zdá se ale, že nebyli o stavu věcí dobře informováni.

Po nezdařeném pokusu o zdvojené velení výpravy svěřil nyní Madrid celou věc jednomu veliteli, Pedrovi de Verovi. De Vera dostal k dispozici početné posily a mohl si konečně troufnout na ofenzivní operaci v horách.

Válečná koalice Guančů se semkla kolem krále Doramase. Ten si rychle vysloužil si pověst legendárního velitele a nějakou dobu byla situace nerozhodná. Přes veškerou snahu nedosahovali Španělé proti Doramasovi žádných úspěchů, dokonce utrpěli i pár menších porážek.

Statečný muž doplatil na svoji vlastní odvahu, vyzval totiž samotného de Veru na osobní souboj. Souboj se skutečně udál a de Vera při něm probodl opěšalého náčelníka kopím — z koňského sedla! O dvojích měřítcích Španělů svědčí skutečnost, že nikdo ze soudobých komentátorů nepovažoval „souboj“ mezi pěšákem a jezdcem za neférový. Po Doramasovi tak zbyla jen hora, která se dodnes jmenuje jeho jménem, a příjmení „Oramas“, protože řada jeho potomků zůstala naživu.

Novým velitelem se stal druhý král, Tenesor Semidán, který kdysi tak obratně vystrnadil Portugalce. Štěstěna mu nepřála, protože zanedlouho jej španělští vojáci zajali živého. Vzácný zajatec byl urychleně vyexpedován do Španělska, kde jej pokřtili jménem Fernando a jeho kmotry nebyli nikdo menší než sám král aragonský a královna kastilská!

Pokřtěný Fernando viděl při své cestě do Španělska dost na to, aby pochopil, že v dlouhodobém boji s takto silnou a početnou říší nemá jeho lid sebemenší šanci. Poté, co jej Španělé přivezli zpět na Gran Canarii, začal své bývalé poddané vyzývat ke složení zbraní. Jeho slova postupně padla na úrodnou půdu.

Odpor na Gran Canarii skončil dne 29. dubna 1483, kdy guančští ozbrojenci kapitulovali před španělskou mocí. Poslední vrchní velitel Bentejui však tuto hanbu odmítl podstoupit. Před očima vítězů raději vylezl na vysokou skálu a po způsobu svého lidu se vrhl do moře.

Tenerife — poslední pevnost Guančů

Hustě osídlené Tenerife bylo pro Španěly zdaleka největší výzvou. Devět menceyů, kteří vládli ostrovu, nepatřilo mezi milovníky míru a drobná království často válčila mezi sebou. Místní vojevůdci tak měli bohatou praxi v taženích, bitvách a přepadech ze zálohy. Rovněž tu byly k dispozici početné zálohy zkušených válečníků. Roztříštěná politika ostrova však zároveň představovala slabinu. V případě velkého vnějšího ohrožení se dalo očekávat, že někdo zradí. Přesto mělo Tenerife poměrně dlouho klid od vnějších vlivů.

Osudová událost, která zpečetila osud posledního svobodného ostrova, se ani neodehrála na něm samotném. Roku 1492 padla na pyrenejském poloostrově poslední država Maurů, pevnost Granada. Tím skončila reconquista — a tím se zároveň řada profesionálních hrdlořezů a válečníků ocitla bez práce. Pro takové lidi bylo nutno najít nový cíl, jinak by mohli páchat neplechu přímo v království. A Tenerife bylo poměrně blízký a nápadný cíl.

Do čela nového tažení se postavil generál Alonso Fernández de Lugo, který už si získal určité zásluhy při kampani proti Gran Canarii. Nebyl to žádný lidumil ani mimořádný vojenský talent, zato měl velké štěstí a při dobývání Tenerife jej využil více než jen jednou. Prodal veškerý svůj majetek, aby ufinancoval tažení, a snad i to mu dodávalo zápal, který by byl hoden lepší věci. V mnoha ohledech tak předznamenal věk conquistadorů, kteří o generaci později pokořili americké indiánské říše.

Domorodí Guančové byli o vylodění velké armády Španělů dobře informováni a svolali na náhorní plošinu velký tagoror celého ostrova. Usnesli se, že budou s vetřelci bojovat. Ušlechtilý záměr však nabyl trhlin hned vzápětí, protože bylo nutno určit, kdo se postaví do čela domácích vojsk. Na povrch vyvřely všechny historické hádky mezi jednotlivými menceyi a po různých urážkách opustili náčelníci z jihu ostrova rokování s tím, že v následující válce se nebudou stavět na žádnou stranu (jeden z nich dokonce posléze úplně přešel ke Španělům!). Menšinou zvolený vrchní mencey Bencomo tedy při obraně své země nemohl počítat ani s půlkou zdrojů, které měl malý ostrov k dispozici.

Přesto si Bencomo v obraně nevedl špatně a při první velké bitvě mu Španělé dokonce velmi nechtěně napomohli. 

31. května 1494 nakráčela početná španělská kolona jezdců i pěších do úzké soutěsky Acentejo, lemované z obou stran hustě zarostlými svahy. Bencomo nechal už předem soutěsku obsadit menším oddílem pod vedením svého bratra Tinguara. Tinguarův oddíl byl čtyřikrát méně početný než Španělé a nemohl jim zasadit žádný rozhodný úder — mohl je však zdržet. A tak, zatímco Guančové pod velením Tinguara zasypávali Španěly seshora kamením a oštěpy, rychlý posel běžel pro Bencoma a jeho hlavní armádu, která už Španěly početně převyšovala trojnásob.

Tři tisíce Bencomových válečníků dorazily na bojiště během pár hodin a bitva se změnila v jatka. S holým životem vyvázla necelá pětina Španělů. Prchající byli pronásledováni až ke svým korábům, na které se narychlo nalodili a odpluli z ostrova. Pár desítek si jich dokonce bylo nuceno zachránit životy tím, že naskákali do moře a doplavali k pobřežní skále, které se pak drželi zuby nehty, než pro ně připluly čluny ze španělských lodí.

Porážka, kterou Španělé utrpěli, měla být největším nezdarem celé jejich budoucí koloniální expanze. Ani Aztékové, ani Inkové nedokázali dobyvatelům připravit takové ztráty a ponížení. Padlých bylo tolik, že prudký déšť vyplavoval v Acenteju kosti padlých z hlíny ještě o tři sta let později.

Ačkoliv de Lugo masakr přežil, po nejbližší měsíce se zdržel dalších pokusů o dobytí Tenerife. Zchladil si žáhu na Guančích tím, že delegaci vyslanou spřáteleným menceyem prodal do otroctví (diplomacie zjevně nebyla jeho silnou stránkou). Se skupinou italských „rizikových investorů“ pak dojednal další půjčku na novou výpravu, protože vlastních peněz už moc neměl.

Další a poslední pokus o ovládnutí Tenerife se uskutečnil na podzim roku 1495. Tentokrát velitel de Lugo nečekal, až se na něj Bencomo se svými válečníky připraví, a postupoval s maximální rychlostí. Překvapivým nočním pochodem dosáhli Španělé výšin, v nichž na ně čekali Guančové. Když vyšlo slunce, byla pozice útočníků podstatně výhodnější než při minulých bitvách. Došlo k boji, v němž domorodci ztratili podstatně více mužů než Evropané. Hlavní armáda Guančů nebyla zcela zničena, ale musela neuspořádaně ustoupit a při ústupu padl i jeden z vrchních velitelů — buď sám Bencomo nebo jeho bratr Tinguaro. Tělo bylo tak zohaveno, že jej ani místní zajatci nedokázali poznat.

Nastalo období ostražitého příměří, kdy Španělé okupovali níže položené části ostrova a zbylí Guančové ovládali nehostinné výšiny kolem vrcholu Teide. Mezitím do přístavů ovládaných Španěly dorazila směsice dalších dobrodruhů, protože zpráva o tom, že dobytí Tenerife je „na spadnutí“, se po zbytku souostroví rozšířila nesmírnou rychlostí.

Pro španělské velitele představovala nově příchozí sebranka spíše problém, protože většina přivandrovalců nepřijela ani se základními zásobami potravin a hrozil hlad. Psychologický efekt na vzdorující Guanče však převážil. Domorodci si postupně uvědomovali, že Evropanů je na světě daleko, daleko více, než jich samotných, a že výhodnější taktikou než boj může být kapitulace. Jeden po druhém putovali domorodí menceyové do španělských ležení a sjednávali separátní mír. Proces ještě urychlila další bitva u Acenteja, která pro guančské „jestřáby“ nedopadla dobře. Organizovaný odpor se pozvolna zhroutil a na Vánoce roku 1496 byl de Lugo pánem ostrova.

Jestliže si opatrní menceyové z jihu Tenerife a přeběhlíci z Bencomovy armády mysleli, že mírové smlouvy jim zajistí slušný život, zmýlili se na celé čáře. Nový pán vládl přísně až krutě, většina velmožů přišla o své postavení a řada i o osobní svobodu. Spousta místních byla prodána do otroctví, často na jiné ostrovy nebo do evropského Španělska. Míra očividné nespravedlnosti dosáhla takové úrovně, že sama kastilská koruna byla tu a tam nucena zasáhnout a hromadně osvobodit zotročené — zejména pokud přijali křesťanství.

O skutečných poměrech na dobytém Tenerife svědčí, že při vytváření prvního katastru polí v roce 1505 bylo území rozděleno na 992 pozemkových oblastí, z nichž jen 50 připadlo domorodým vlastníkům... Některé věci se v průběhu dějin nemění a svržení vládci by mohli dlouho meditovat nad rčením, že kdo se vzdá části svobody ve jménu bezpečí, přijde většinou o oboje.

Sám de Lugo vládl ostrovu tvrdou rukou až do své smrti roku 1525 a jeho rodina zastávala významné postavení v tenerifské struktuře moci hluboko do novověku.

Pod španělskou vládou

Život na Kanárských ostrovech nebyl ani po příchodu pokročilejší evropské vědy a techniky nijak jednoduchý.

Soptící vulkány občas vychrlily zkázu a spálily nejúrodnější části ostrovů. Jeden takový výbuch viděl na Tenerife i Kryštof Kolumbus, vydávající se najít novou cestu do Indie; zachoval se jeho popis údolí Orotava, zaplněného žhnoucí lávou a dýmem. S tímto problémem žijí Kanářané dodnes a nejspíš budou žít i v budoucnu.

Dalším nebezpečím byla geografická poloha na okraji muslimského světa. Až do 19. století byly všechny ostrovy, zejména ale Lanzarote a Fuerteventura, vystaveny neustálým útokům maurských otrokářů. Několik desítek tisíc ostrovanů bylo odvlečeno do Maghrebu a pobřežní sídla zpustla. Správní centra se přesunula do vnitrozemí (Teguise, Yaiza).

V takové situaci se nelze divit, že když španělská moc zapustila kořeny i za oceánem a začala hledat kolonisty, kteří by osídlili nově dobyté karibské ostrovy, tvořili Kanářané podstatnou část dobrovolníků. Za moře odcházeli Evropané, míšenci i Guančové. Tento odliv znamenal postupný úpadek původní kultury a jazyka. Část Guančů ani neodcházela dobrovolně — mnoho bývalých rebelů bylo zotročeno a muselo své pány následovat, ať chtěli, či ne.

Přesto ještě v 18. století na jižním Tenerife (které se neúčastnilo válek menceye Bencoma a tak zůstalo poměrně nedotčené) žily vesnice, ve kterých se změnilo jen málo.

„Mluví mezi sebou po svém, i když každý z nich umí dobře španělsky. Jsou hrdí a ani ten nejchudší z nich by se nesnížil k tomu, aby si vzal Španělku,“ tak popisuje poslední Guanče francouzský cestovatel. Toto uspořádání mohlo pár století vydržet, protože španělsky mluvící šlechtu zajímal především zisk z hospodaření a církev se zabývala jen tím, zda jsou poddaní aspoň zvenčí řádnými katolíky.

Rytiny ve skále, památka na národ Guančů. Foto Yaizel, zdroj Flickr – Creative Commons

Kdy a kde zemřel poslední mluvčí jazyka Guančů, to nevíme. Menšina mluvící starodávným jazykem nezapadala do modernizujícího se světa, v němž se povinná školní docházka a další centralizované mechanismy snažily přetvořit mozaiku starých držav v jednotné španělské impérium. Dnešní Kanářané už mluví jen španělsky, i když v jejich nářečí se porůznu vyskytují slova (a osobní jména) připomínající dřívější kulturu.

Ale Guančové úplně nezmizeli ze světa. Kromě zlomků keramiky a kreseb na skalních stěnách po sobě zanechali těla — mrtvá i živá.

Dědictví masa a krve

Nejprve k mrtvým. Původní obyvatelé čtyř ze sedmi ostrovů (Tenerife, Gran Canaria, La Gomera a El Hierro) mumifikovali těla zesnulých šlechticů či významnějších osobností, a to po staletí. V suchém vzduchu horských jeskyní se vysušená těla zachovala dlouho.

Velkou ránu guančským pohřebištím zasadila raně novověká poptávka po prášku z mumií, který byl v Evropě žádán jako přísada do léčiv. Unikly jen ty pohřební jeskyně, které se nacházely ve zcela nedostupných skalních stěnách. (Jak tam Guančové mrtvá těla dopravili, zůstává jednou z dalších záhad Kanárských ostrovů.) Ve výsledku je dnes zachováno jen 20 mumií, které leží v muzeích po celém souostroví a představují jednu z mála příležitostí, jak pohlédnout do rudovlasých a rudovousých tváří lidí z doby kamenné.

Dávní Guančové však žijí i v dnešních Kanářanech. Původní obyvatelstvo se mísilo s nově příchozími Evropany a současná populace ostrovů se od Španělů dosti liší. Jak vzhledem, tak geneticky, tak třeba výskytem krevních skupin.

V 90. letech 20. století začaly výzkumy DNA poprvé vrhat světlo na další ze záhad, a to na původ Guančů. Až do té doby měli vědci jen málo pevných znalostí, které si navzájem občas protiřečily. Například zachovaná slova guančského jazyka znějí berbersky. A zvláštní tělesné charakteristiky místních lidí vedly antropology k opatrné domněnce, že původní obyvatelstvo mohlo být tvořeno kromaňonci — posledními přeživšími zástupci archaického typu člověka. To se ale nepotvrdilo.

Moderní genetika vypráví smutný příběh poraženého národa. Zatímco po mateřské linii (mitochondriální DNA) patří velká část moderních Kanářanů k severoafrickým berberským etnikům, u otcovské linie (chromozom Y) je to jen kolem 10 – 16 %. Z mužské strany dominuje evropská složka. Domorodí muži byli asi většinou zabiti nebo prodáni do otroctví a zanechali po sobě jen málo dětí.

Kromě mrtvých a živých těl se zachoval i světový unikát — hvízdaný jazyk Silbo. Na sopečných ostrovech, křižovaných skrz naskrz hlubokými propastmi, bylo možno žít sto metrů od nejbližších sousedů, aniž by bylo snadné je fyzicky navštívit. Pradávní obyvatelé La Gomery vyřešili tento problém vynálezem hvízdaného jazyka, kterým je možno se dorozumět i na značné vzdálenosti. Jak guančský jazyk ustupoval, převedli místní obyvatelé do hvízdané podoby i španělštinu. Jazyk je dodnes živý, i když pro jeho záchranu bylo nutné zavést jej do gomerských škol jako nepovinný předmět.

Mencey Bencomo, socha ve městě Candelaria na Tenerife, autorem je soudobý španělský sochař José Abad. Foto José Mesa, zdroj Flickr – Creative Commons

Kromě DNA, křestních jmen a složitého hvízdání se zachoval i pocit svébytnosti. Po pádu Francovy diktatury (která byla nepřátelská vůči všem regionálním projevům svévole) vztyčili obyvatelé Tenerife svému nejslavnějšímu menceyovi Bencomovi sochu.

Co na tom, že nikdo přesně neví, jak vypadal.

::


Souostroví tvoří (od největšího k nejmenšímu) ostrovy Tenerife, Fuerteventura, Gran Canaria, Lanzarote, La Palma, La Gomera, El Hierro, La Graciosa, Alegranza, Isla de Lobos, Montaña Clara a Roque del Oeste. Největší Tenerife měří 2034 km2. Celkový počet obyvatel souostroví přesahuje dva miliony, z toho téměř polovina žije na Tenerife. Největším městem je Las Palmas na ostrově Gran Canaria, má téměř 400 000 obyvatel.

 


[1] Jméno Guančové původně patřilo opravdu jen původním obyvatelům Tenerife. Ostatní ostrovy měly každý svůj vlastní demonym. Postupem času ale pojem Guančové zlidověl a rozšířil se na všechny domorodé kmeny Kanárských ostrovů. Pouze v odborné historické literatuře se dodržuje původní rozdělení. V tomto textu budeme pojem Guančové používat „lidově“. 

[2] Numidia byla starověké království na území dnešního severního Alžírska (a malé části Tuniska). Po druhé punské válce (mezi Kartágem a Římem) se stala stejnojmennou římskou provincií. 

[3] Historie se nezmiňuje o tom, jakým způsobem se tenerifská společnost chránila před rizikem, že se psanci začnou sdružovat do loupeživých tlup. V kultuře, která neznala trest smrti, by psanci další kriminální činností neměli co ztratit. V jiných zemích, které praktikovaly vyhnanství (např. Norsko), byl tento problém velmi palčivý. 

[4] Krevní msta je z tohoto hlediska nesmírně nevýhodná. Decimuje řady bojeschopných mužů, společnost je pak velmi zranitelná vůči vnějšímu nepříteli. Podobný problém měla i La Palma, čehož si španělští kronikáři ve svých záznamech povšimli. 

[5] Rejón obhájil svůj postup u kastilského soudu a byl propuštěn na svobodu. Vrátil se na Kanárské ostrovy a poslal svého protivníka Algabu na popraviště. Osud mu však dlouhý triumf nepřál. Krátce nato ztroskotala Rejónova loď na La Gomeře. Trosečníci se dostali do rukou dalšího španělského protivníka, Herrery, jehož rodina měla s Rejónem mnoho sporů z dřívějška. Když se Herrera dozvěděl, že mezi jeho zajatci je Rejón, nechal jej okamžitě bez soudu zavraždit. 

 
 
© 067, s.r.o.
Děkujeme všem platícím čtenářům! Umožňují nám a našim autorům vytvářet 067 tak, jak dovedeme nejlépe.