Lidé na ulici

Když se řekne bezdomovec, představí si většina lidí člověka, který „bydlí“ na ulici, spí pod mostem, nebo na lavičce, je alkoholik a nechce pracovat. Každý, kdo bydlí ve větším městě, se s bezdomovci setkává. Pocity, které máme, když se s člověkem bez domova na ulici setkáme, jsou málokdy příjemné. Někdo cítí odpor, jiný má zas špatné svědomí, že neumí, nemůže pomoci.

Kolem bezdomovectví vzniká celá řada mýtů, kterými oblbujeme své svědomí, abychom mohli dál normálně žít. Bezdomovectví totiž není vzdálený problém daleké země, je to něco, co je hmatatelně přítomné a vypovídá to mnohé o naší společnosti. 

"Homeless on bench" by Tomas Castelazo - Own work. Licensed under CC BY-SA 3.0 via Wikimedia Commons

Nejpohodlnějším způsobem, jak si pro sebe problém bezdomovectví vyřešit, je přesvědčit se, že život bez domova je svobodnou volbou těch, které vídáváme, a proto není možné s tím něco dělat. Brát bezdomovce na ulicích jako daň ze svobody — protože pouze represivní režim dokáže zcela eliminovat lidi, kteří žijí bez střechy nad hlavou. To je jistě pravda. Nicméně ze skutečnosti, že vždy budou existovat lidé, kteří budou chtít žít na ulici, v žádném případě nevyplývá to, že jsou na ulici všichni dobrovolně a že se jim jejich způsob života zamlouvá.

Druhým pólem nepochopení bezdomovectví jako fenoménu jsou představy, že se problém vyřeší rychle, a to represí. Bezdomovce vytlačíme z center měst a tím snad zmizí, nebo je nějakým způsobem donutíme, aby žili jako ostatní. Tento přístup se objevuje ve sloganech volebních kampaní a například v Plzni už sociální demokraté dokonce začali realizovat represivní postupy i po volbách.

Víc (bezdomovců), než si myslíte

 Obě představy vycházejí z hlubokého nepochopení mechanismů, kterými se lidé na ulici ocitají a z neznalosti situace, ve které se celá řada jednotlivců i domácností v České republice nachází.

 Bezdomovectví v určité míře skutečně ke svobodné společnosti patří, v tom se zastánci současného společenského uspořádání nemýlí, a to i proto, že existuje bezdomovectví volbou. To znamená, že určité procento lidí si vybere život na ulici. Těch je však málo.

 Kolik bezdomovců vlastně v České republice je? Jaké jsou příčiny bezdomovectví? A dá se proti nárůstu bezdomovců něco dělat, aniž by stát působil represivně? Milovníci tvrdých dat budou zřejmě trochu zklamaní, protože bezdomovectví je něco, co se dost špatně počítá.

Abychom věděli, o čem je řeč, je třeba si uvědomit, že lidé, které vídáváme na ulici, jsou jen špičkou ledovce širšího problému. A že bezdomovectví není statický jev. Celá řada lidí se pohybuje mezi odlišnými formami bydlení. To znamená, že občas spí na ulici, nebo jiných veřejných místech, občas přebývají u příbuzných, či přátel, mnozí bydlí na ubytovnách, přespávají v noclehárnách, a někteří střídavě pobývají ve zdravotnických zařízeních a ve vězeních.

Situací bezdomovců se zabývá Koncepce prevence a řešení problematiky bezdomovectví v ČR do roku 2020, kterou loni v srpnu schválila vláda. Ke koncepci existuje šestisetstránkový podkladový materiál, který vznikal dva roky a na němž pracoval tým odborníků z občanských organizací, které se bezdomovectvím zabývají. Je to první ucelenější studie u nás a bezdomovectví konečně definuje podle mezinárodně uznávaných norem. Všechna data pro potřeby tohoto textu čerpám právě z ní, neboť ji považuji za nejvěrohodnější.

Od autorů si vypůjčím i definici bezdomovectví, podle které bezdomovcem není jen člověk, který spí na ulici, ale jedná se o souhrnné označení pro heterogenní populační skupinu zahrnující jak viditelné bezdomovce, tj. osoby, které spí venku (bez střechy), tak osoby, které v důsledku nemožnosti zajistit si jiné bydlení žijí v ubytovacích zařízeních pro bezdomovce, dále osoby, jejichž bydlení je nejisté, a také osoby, které žijí v podmínkách, které neodpovídají minimálním standardům bydlení v daném kulturním a sociálním prostředí.

Někteří jsou viditelní, někteří ne

Bezdomovectví je extrémní forma sociálního vyloučení. Zjevné bezdomovectví se týká lidí, kteří přespávají na veřejných místech, v parcích, v dopravních prostředcích, na nezákonně obsazených pozemcích a v nezákonně obsazených domech. Těch je v ČR zhruba devatenáct tisíc.

Další skupinou jsou skrytí bezdomovci, tedy lidé, kteří nemají svůj domov, ale hledají legální nebo nelegální ubytování např. v azylových domech, noclehárnách, někteří obývají nezákonně obsazené domy. Do této definice se sice obyčejně započítávají i lidé, kteří bydlí v ubytovnách, nicméně při počítání skrytých bezdomovců autoři koncepce obyvatele ubytoven nezapočítali. Bez obyvatel ubytoven je skrytých bezdomovců přes osm tisíc.

A poslední skupinou jsou tzv. potenciální bezdomovci, tedy lidé, kteří ještě žijí v bytech, ale jsou ohroženi ztrátou bydlení, aniž by si to vždy uvědomovali. Tým odborníků na bezdomovectví odhadl počet ohrožených na sto tisíc. To je vysoké číslo, nicméně v podkladovém materiálu je celkem dobře odůvodňují. Vycházejí z informací o zadluženosti, o podobě spotřebního koše nezaměstnaných a možnostech pokrytí mandatorních výdajů domácností, zejména u nezaměstnaných, u neúplných rodin s dětmi, i u důchodců, především osamělých a ve velkých městech.

Klasifikace podle typu bezdomovectví není jedinou možností. Další možnou optikou je dělení bezdomovectví podle doby, kterou v tomto stavu tráví. Zde hovoříme o krátkodobém bezdomovectví, které se týká lidí, již jsou bez bydlení méně než jeden rok, střednědobém bezdomovectví, do něhož se počítají lidé, kteří v této situaci žijí déle než jeden rok a méně než pět let a nakonec dlouhodobé bezdomovectví, které trvá přes pět let. Vedle toho tu je skupina lidí, kteří v nepravidelných intervalech kolísají mezi běžným způsobem života a ztrátou bydlení. Typickým příkladem jsou ženy, které jsou obětmi domácího násilí. Ty často od násilníka opakovaně odcházejí k přátelům, do ubytovny pro bezdomovce či do azylového zařízení pro ženy. Pak se k násilníkovi zase vracejí a tak pořád dokola.

Stejné chyby, různé následky

V médiích i na sociálních sítích se často setkávám s názorem, že bezdomovci si svůj způsob života vybrali, že ne každý „touží po tom válet se v obýváku“. Jistá malá část lidí bude vždy žít dobrovolně na ulici, nicméně drtivá většina bezdomovců by se raději válela na kanapi v obýváku nebo kdekoli jinde, než složitě přemýšlela, kde budou spát, a jestli dožijí rána. Představa, že se jedná o dobrovolnou volbu, vychází z přesvědčení, že kdo chce, ten přece může být „úspěšný“. Jenže „úspěšní“ by chtěli být skoro všichni, ovšem všichni ani zdaleka nemají stejné výchozí podmínky.

Předně tu jsou lidé, kteří se do situace sociálního vyloučení narodí. Typicky se jedná o děti z nefunkčních rodin s malým nebo žádným sociálním a ekonomickým kapitálem a o děti, které vyrostly v dětských domovech. Ty se často stávají bezdomovci na celý život, prostě do té situace vyrostou a neznají ani jinou alternativu.

Pak zde jsou duševně nemocní, kterým stačí málo, aby vypadli ze systému, a kteří mají jen velmi omezené možnosti, jak se integrovat zpátky. Životem na ulici se podíl duševně nemocných zvyšuje, neboť život v takto extrémních podmínkách mění psychiku lidí.

Ohroženi bezdomovectvím jsou také lidé dlouhodobě nezaměstnaní a lidé, kteří jsou zadlužení, popřípadě je postihne ztráta blízkého člověka, který se o ně staral. Tito lidé často dluhy „řeší“ dalšími dluhy, kterými se snaží splácet své závazky, a také se mnohdy utíkají ke gamblerství, stávají se alkoholiky nebo spadnou do drogové závislosti. Opomenout nelze ani důchodce, zejména muže, kteří byli zvyklí, že se o rozpočet domácnosti, jakož i o celou domácnost, stará manželka, a nedokážou se to naučit, když zemře nebo je opustí.

Příčin bezdomovectví je celá řada a ve většině případů se jedná o souběh několika z nich, což dohromady vede k tomu, že se člověk ocitne bez střechy nad hlavou. Mnoho z těch, kdo ztratili bydlení, udělalo v životě nějakou chybu: zadlužili se, uvěřili někomu, komu by věřit neměli a ten je připravil o peníze, jsou závislí na svém partnerovi nebo rodičích — na někom, kdo pak zemře, nebo se o ně přestane starat.Nezaplatí nájem, začnou řešit své problémy alkoholem… Nicméně k tomu, aby se tyto chyby proměnily ve ztrátu bydlení, je zapotřebí ještě dalších faktorů: chybějícího sociálního a ekonomického kapitálu.

Stejné chyby totiž nemají pro různé lidi stejné důsledky. Když například neřeší svůj dluh u dopravních podniků člověk pocházející z movité rodiny, nemá pro něj nakonec toto jednání tak zničující důsledky, jako pro osobu, která si nemá od koho půjčit. Nehledě na to, že člověk, který má velice nízké příjmy, má mnohem větší problémy pokutu zaplatit než ten, kdo ekonomické zázemí má.

Nezaměstnanost a dluhy

Nárůst bezdomovectví je logickým důsledkem nárůstu chudoby v České republice, kde rostou rozdíly mezi střední a nejnižší vrstvou. Nejnižší vrstva se zároveň nezmenšuje. Od roku 2000 (s dočasným poklesem v  letech 2007 a 2008) počty dlouhodobě nezaměstnaných rostou. V roce 2009 to bylo 123 873 osob, v roce 2010 celkem 178 481 osob. Skok o 50 tisíc lidí je nejmarkantnější v posledním desetiletí.

Ale nejpalčivějším problémem lidí ohrožených sociálním vyloučením je zadluženost. Ta samozřejmě souvisí s nezaměstnaností, ale také s výší minimální mzdy. Podíl minimální mzdy k průměrné (hrubé) byl v roce 1991 téměř 53%, v roce 2009 jen 33,2 %. Podíl starobních důchodů k čisté mzdě byl v průměru v roce 1991 asi 71 %, v roce 2009 necelých 54 %. Minimální důchody byly v roce 2000 vůči čisté mzdě ve výši 20,9 %, v roce 2010 asi 16,5 %.

V dluhové pasti se podle údajů z registru dlužníků na konci roku 2011 ocitlo téměř 8 % dospělých obyvatel ČR. Jedná se o přibližně 750 000 lidí. Zadluženost není jen důsledkem toho, že si lidé pořizují věci, na které nemají. Zažitá představa o tom, že dluhy vznikají jen v důsledku špatného hospodaření, vychází z neznalosti. Mnozí dlužníci se zadlužili třeba tím, že si u lichvářské firmy v zoufalství půjčili na nájem. Jednou se opozdili se splátkou a pak jim dluhy začaly narůstat rychleji, než je byli schopni splácet. Celá řada lidí se stane obětí podvodníků, kteří jim nabídnou nějaké služby, a oni podepíší smlouvu, která je pro ně nevýhodná. Dluhy mohou vznikat z pokut za to, že pozdě zaplatíte jiný dluh. Rychlost, kterou pak dluh roste, násobně původní závazek převyšuje. Nízká právní gramotnost dlužníků je na vině jen částečně, přispívá také nízká vymahatelnost práva.

Prostupné bydlení nebo „housing first“? 

V souvislosti s pomocí lidem ohroženým ztrátou bydlení se často hovoří o tzv. prostupném bydlení. Tedy o systému, kdy nejprve bydlíte třeba v azylovém domě, pak v sociálním bytě a nakonec se konečně dopracujete k tomu, že si pronajmete byt na volném trhu. Tím dokážete, že jste se dostatečně snažili a že na to máte schopnosti a kapacity.

Zkušenosti z jiných zemí ale ukazují, že používání tohoto vícestupňového bydlení dlouhodobě vede k vyloučení bezdomovců z běžného života.Paradoxně tento systém vlastně zvyšuje míru bezdomovectví tím, že klienty udržuje v systému sociálních služeb. Stávají se tak závislými na pomoci a k samostatnému bydlení se často nepropracují.

Proto se v posledních letech hodně diskutuje o jiném přístupu, kterému se říká housing first (nejprve bydlení), a který vychází z představy, že pokud se má někdo skutečně zařadit do normálního života a zvládat všechny problémy, v nichž se ocitl, potřebuje hlavně normálně bydlet.

Výsledky z civilizovaných zemí ukazují, že metoda „nejprve bydlení“ je efektivnější než představa, že se klient musí k bydlení propracovat a že si ho musí zasloužit tím, jak se pěkně chová a jak plní úkoly, které dostává. V praxi navíc prostupné bydlení často nefunguje i proto, že kupříkladu klienti azylových domů, kteří tam přišli původně na omezenou dobu, zůstávají mnohem déle, a to i několik let. Za tu dobu se přizpůsobí pravidlům azylového domu, k samostatnému bydlení je to ovšem nepřiblíží. Poté, co z azyláku nakonec odejdou, končí stejně znovu na ulici. Chybí totiž další návaznost, tedy normální cenově dostupné byty, kam by se takový člověk přestěhoval. Za všechny ty roky, které bezdomovec, neboli klient azylových domů, stráví buď na ulici, nebo v chráněném bydlení, nemá možnost zažít, jaké je to bydlet v normálním bytě, kde má vlastní kuchyň a nikdo ho nehlídá.

Podmínkou pro úspěšné zavedení metody housing first je dostatečný přístup k adekvátnímu a dostupnému bydlení. Ostatně je to podmínka nutná i k tomu, aby fungovalo prostupné bydlení, protože jinak se klienti vždy zastaví v chráněném bydlení a odtud putují znovu do nižších pater: na ubytovnu, nebo na ulici.

Konference o bezdomovcích. Dokonce za účasti několika z nich. Foto MPSV ČR.

Dostupné bydlení však v České republice schází. Bytů je sice dost, ale k tomu, aby si člověk pronajal byt na volném trhu, musí většinou zaplatit kauci ve výši několika nájmů. To je podmínka, která je pro řadu sociálně slabých naprosto nepřekonatelná. Také samotná výše nájmu je často problém. Další překážkou je, že lidé, kteří zoufale shánějí bydlení, někdy zaplatí majiteli, který je následně z bytu vystěhuje, nebo je do něj ani nepustí. Tím přijdou jak o peníze, tak o energii tolik potřebnou k řešení svých problémů. Tím absolutně nechci tvrdit, že všichni majitelé nemovitostí jsou podvodníci. Avšak lidé v sociální nouzi a s nízkým právním vědomím a omezenou schopností obrany se stávají oběťmi podvodníků častěji.

Podstata je hlouběji, chceme o ní mluvit?

Koncem listopadu 2014 se v Poslanecké sněmovně konala první národní Konsenzuální konference o bezdomovectví v ČR. Sešli se zde lidé různých profesí, názorů a prezentovali zde svůj pohled na bezdomovectví. Účastnili se i lidé bez domova, kteří byli přizváni do panelu. Porota, která zde byla v roli soudce, vydala už první stanovisko, později by měla vydat stanovisko obšírnější. V prvním krátkém stanovisku se porota odvolává na usnesení vlády ze srpna 2013, které konstatuje, že „bezdomovectví je synonymem pro extrémní sociální vyloučení, jehož je chudoba nejen příčinou, ale i důsledkem (…) představuje kontinuální společenský fenomén, jehož účinné řešení si vyžaduje komplexní přístup“. Potíž je však podle autorů stanoviska v tom, že řešení problematiky bezdomovectví mají v popisu práce jak ministerstva, tak i kraje a především obce společně s nevládními organizacemi; neexistuje ale žádná struktura, která by umožnila účinnou koordinaci jejich postupů, a to nejen ve smyslu technickém, ale i politickém a osvětovém.

Co je ovšem klíčové a čemu jsem se v textu z dobrých důvodů příliš nevěnovala: stanovisko také obsahuje dost evidentní tvrzení, že prevence bezdomovectví je účinnější a násobně levnější než přímá pomoc jedincům, kteří už o obydlí přišli.

Nicméně kdybychom se měli reálně prevencí zabývat, museli bychom si položit si řadu nepříjemných otázek. Soubor opatření, která by měla zamezit tomu, aby se domácnosti či jednotlivci neocitali na ulici, se týká minimální mzdy, výše životního i existenčního minima, přístupu státu k lichvářským praktikám nebankovních společností i bank, exekutorů, kteří nechávají dlužníky nejprve v klidu a pak jim účtují částky mnohonásobně převyšující původní dluh. Dále bychom si museli položit otázku, proč je tak málo služeb, které pomáhají lidem přicházejícím z výkonu trestu, nebo z ústavní péče a hlavně, proč v České republice stále neexistuje koncepce sociálního bydlení... Má k takové diskusi o podobě českého kapitalismu někdo opravdu chuť?

::

 
 
© 067, s.r.o.
Děkujeme všem platícím čtenářům! Umožňují nám a našim autorům vytvářet 067 tak, jak dovedeme nejlépe.