Knihy roku 2014

Každý rok přinese spoustu dobrých knih a ten loňský nebyl výjimkou. Kvítek karmínový a bílý Michela Fabera zazářil mezi beletrií vydanou česky, z non-fiction titulů zaujme třeba Diamondův Svět, který skončil včera anebo Signál a šum od Nate Silvera. Mezi tituly v angličtině lze obzvlášť doporučit Gawandeho Being Mortal, příznivci sci-fi jistě nepřehlédli The Peripheral od Williama Gibsona. Poprvé česky vyšel Atlas Shrugged od Ayn Randové. A komiksové zpracování základů ekonomie Ekonomix je lepší než většina začátečnických učebnic.

Beletrie česky

Philippe Claudel: Brodeckova zpráva

Podivné, těžko zařaditelné vyprávění. V horské vesnici v jakési neurčité zemi krátce po válce přijde o život tajemný cizinec. Jeden z vesničanů dostane za úkol sepsat zprávu, jak se to stalo. Píše, ale pod rukama mu vzniká dočista jiný text než objednaný... Název novely se vědomě odkazuje na jednu z pozdních Borgesových povídek, Brodiovu zprávu. Při čtení se vám vybaví nejen Borges, ale také Kafka.

Na jeho jméno se mě neptejte, nikdy jsme se ho nedozvěděli. Lidé ho od začátku začali nazývat vymyšlenými výrazy vesměs z dialektu, které tu překládám: Vollaugä — Okatý — pro jeho pohled, jako by mu oči vystupovaly z tváře; De Murmelnër — Šeptal — protože mluvil málo a vždycky tichým hlasem připomínajícím dech; Mondlich — Měsíčňan — kvůli jeho výrazu, jako když je s námi, a přitom není; Gekamdörhin — Ten, co přišel odtamtud.

Ale pro mě to byl vždycky De Anderer — Ten jiný —, nejenom že přišel odnikud, ale navíc byl odlišný, a to já dobře znám; někdy jsem míval dokonce dojem, to musím přiznat, že on je tak trochu já.

[Kosmas]

Michel Faber: Kvítek karmínový a bílý

Podle mne — a zdaleka nejen podle mne — kniha roku s velkým K. Velký viktoriánský román napsaný v jednadvacátém století s využitím všech rafinovaností, které se literatura za tu dobu naučila; přesto v mnoha smyslech velice tradiční: příběh prostitutky, která přišla k značně diskutabilnímu a rozhodně ne trvalému štěstí s bohatým pánem. Čistá radost z vyprávění a ze čtení. Je úžasné, jak je Faber v každé své knize jiný; a je škoda, vyhrožuje-li, že s romány skončil. Nelze nezmínit brilantní překlad Viktora Janiše, který dává českému čtenáři zážitek stejné síly jako originál, což dnes už nad cizojazyčnou prózou zažijeme opravdu jen vzácně.  [Kosmas]

Caroline stojí u okna a dívá se, jak Nellie Griffithsová a stará paní Mulvaneyová klušou do továrny na džem. Ty ošklivé báby jsou na tom bledě: za pakatel dřou od nevidím do nevidím v tom dusivém horku a pak přijdou domů, kde je opilí manželové zmlátí tak, že druhou facku vždycky chytí o zeď. Jestli tohle znamená být „poctivá“ a Caroline má být „padlá“...! K čemu Bůh stvořil píču, když ne pro to, aby ženské zachránil před otročinou?

Dorota Maslowska: Zabila jsem naše kočky, drahá

Po pravdě řečeno, Maslowska napsala lepší knihy (možná všechny). Ale je to vynikající autorka a tak i tahle její učesaná podoba, podezřele učesaná, vypočtená na komerční úspěch, je příliš dobrá, než abychom ji mohli opomenout. Jestli Maslowkou ještě neznáte, pak s ní nezačínejte od této knihy, ale raději si půjčte v knihovně Červenou a bílou, což je jeden z nejlepších textů napsaných o postkomunistické realitě. [Kosmas]

František Novotný: Valhalla

Hodně sporný tip — využijte ho jen v případě, že máte rádi fantasy, military, dlouhé čtení a prapodivné alternativní světy. Taky by vám neměli vadit nacisti, nemrtví a nekromanti. Slovo „monumentální“ z nakladatelských charakteristik sedí přesně, nemusí však nutně představovat doporučení. Jestli jsem vás pořád ještě neodradil, pak utíkejte a kupte si to a pak si vezměte dovolenou, protože tohle po večerech neučtete. [Kosmas]

Jiří Padevět: Poznámky k dějinám

Autor je ředitelem nakladatelství Academia a loni získal cenu Magnesia Litera za Průvodce protektorátní Prahou. Tahle útlá knížka je spíš oddechová záležitost. Padevět si hraje s historickými situacemi. Zkouší „co by, kdyby“, mystifikuje, prolíná epochy formou dvojexpozice, anebo taky jen docela věrně a po pravdě vypráví. U každého příběhu můžete hádat, co je vlastně co. Primárně si tyhle úlety píše na svůj facebookový účet, nejvydařenější jednoho dne sebral, dopsal pár dalších textů a vznikla knížka. Na Facebooku pokračuje, zde uvedený text nepsal už po vydání knihy, takže se možná dočkáme druhého dílu. [Kosmas]

Původně to měl být Palace, nakonec to byl Belvedere. Prý hotel. No, spíš chalupa, ale to je vlastně dobře. Necítil by se v úplně nobl hotelu úplně svůj a ona asi taky ne. Byli oba zvyklí spíš na skromné prostředí a na pražské kavárny a hospody, do Krkonoš, tedy do Špindlerova Mlýna vlastně utekli. Trochu před shonem, trochu před cenzurou a trochu před policií. Chodili na výlety, párkrát zmokli, vysedávali na terasách hotelů a chat a mžourali do skoro letního slunce. Sem tam našla lesní jahodu a smála se tomu. Jednou jí bodla vosa a bulela jak malá holka. Z legrace jí vzal na záda, pak se nějak zapřel a nesl ji asi tři kilometry. Večer mu na pokoji mazala záda francovkou. Pak se oba francovky napili a šli na večeři. Ten vysoký číšník se na jeho vkus kolem jejich stolu motal více, než bylo služebně nutné. A druhý den u oběda zase. Večer zkusil navrhnout, aby se najedli jinde, ale neprošlo to. Chtěla do hotelové jídelny. Culila se na něj. Na toho pingla. A on se mohl, pikolík jeden přerostlá, přetrhnout samou úslužností, mladá paní sem, mladá paní desert, mladá paní sodovou vodu. Vstal, prásknul židlí a šel si zapálit. Čekal, že za ním přijde na terasu. Nic. Podíval se oknem. Pak zvedl kámen a měl chuť trefit číšníkův zátylek. Pak ten šutr zase pustil. Nepotřebuje tu četníky. Dokouřil, poslal nedopalek cvrnknutím někam k Úpě a šel ke stolu. Číšník nikde, ona se na něj mračí. Ještě je uražená. Pak se zase ten dlouhán zhmotnil s dortíkem. Měl chuť mu ho narvat do krku celý. Pro pána rovněž desert? Né! Jak je libo. Konverzace byla poněkud nesouměrná. Díval se na ní, na její rty, ve kterých mizel cukrářský výrobek. Sladkost na druhou. Pak zase vztekle vstal a odešel na druhý konec lokálu, kde bylo cosi, co vypadalo jako krmelec pro vysokou, ale fungovalo jako bar, či spíše nálevní pult s průměrnými lihovinami a nerudným barmanem. Sice byl nerudný, ale jednak mu dá napít a hlavně, neleze mu za ní. Měl si jí už dávno vzít, žijí spolu už tolik let. Měl se vykašlat na řeči, že sňatek je buržoasní přežitek. Ostatně ten číšník je taky buržoasní přežitek. Po sedmém panáku jakési Krakonošovy kořalky mu to přestalo vadit, ale nepřestala ho lákat představa jeho boty, nebo alespoň jeho pěsti v číšníkově obličeji. Představa byla jedna věc, ale motorika byla už věc jiná. Vstal ze štokrlete, které mělo být barovou židlí, ale připomínalo spíše obludný samorost a hned mu bylo jasné, že bez kontaktu se zdmi a futry to moc nepůjde. Oči taky ostřily pomaleji než před požitím Krakonošovy kořalky a tak si nejdříve myslel, že nastala ona chvíle, kdy se jeho bota zaboří do číšníka. Jenže ona tu byla taky. Zaklesnutá v číšníkovi, s jeho rty právě dělala něco podobného, jako předtím s desertem. Tedy pokud dobře ostřil. Rozmáchl se a upadl. Číšníka vzal sebou, ten vzal sebou ji. Pokoušel se ho praštit, ale Krakonošův hendikep stavěl střízlivého číšníka do značné výhody. Nicméně nejdřív se vymotala ona a se smíchem prostě zdrhla. Pánové se po sobě ještě chvíli váleli, než je vyprostil barman a majitel hotelu. Asi za hodinu seděli v jeho kanceláři všichni aktéři vysokohorské aférky, Julek Fučík s kostkovanou mokrou utěrkou na čele, Gusta Kodeřičová s červenými tvářemi, protože Julek jí před vyšetřováním ještě stačil proletářsky nafackovat a číšník z Chomutova Josef Böhm, co se teď lámal v pase do pravého úhlu a ze vší zmatenosti se omlouval střídavě česky i německy. S tím vyraženým zubem trochu šišlal.

Iva Pekárková: Beton

Zkušená spisovatelka Iva Pekárková vydala povídkovou sbírku, která asi nevyhraje žádnou literární cenu; nejde o formální experimenty, nejde o třeskutě inovativní témata, jde „jen“ o vyprávění obyčejných příběhů. Některé se odehrávají v Česku, jiné v Americe, v Londýně a v Nigérii, vesměs tedy v prostředích, která autorka dobře zná. Ty české jsou nejspíš nejlepší, rozhodně nejzávažnější a dominuje mezi nimi titulní text. Je škoda, že momentálně u nás není tenhle typ psaní v módě, že je jaksi příliš... normální. Ale jestli si chcete přečíst dobrou původní povídku, lepší kniha podle mého názoru loni česky nevyšla. Přinesli jsme z ní ostatně obsáhlou ukázku. „Kimani pohlédl na hodinky, pak si je s mírným zaúpěním sundal a umístil do bambusového koše v rohu místnosti, který už skrýval značkové džíny, co přednedávnem vydyndal od jedné Holanďanky, normální boty, v jakých se nemusí stydět objevit na ulici, dva mobilní telefony, Kimaniho doklady a taky takovou malou, roztomilou mašinku, která dovede číst kreditní karty a kterou by mohl diskrétně vytáhnout, kdyby si některý z turistů chtěl něco koupit – třeba vyřezávaný štít, kozu či manželku – a, jak to turisté mívají ve zvyku, neměl u sebe nic než plastik.“ [Kosmas]

Ayn Rand: Atlasova vzpoura

Je skoro neuvěřitelné, že tahle knížka nikdy dřív nevyšla česky! Randová je velice kontroverzní osobnost, málokomu lhostejná; její filozofii „objektivismu“, částečně se překrývající s moderním libertariánstvím, lidé buď nadšeně přijímají, nebo tvrdě odsuzují. Atlas Shrugged, poprvé vydaný roku 1957, je románem à la these, napsaným především proto, aby tuto filozofii objasnil. Literární kvality tomu odpovídají, Randová píše dle běžných měřítek vskutku mizerně, zcela výjimečně však lze připustit, že o to zde ani tolik nejde. Příběh je ostatně poutavý a atmosféra docela působivá. Tím hlavním je ovšem silně vyjádřený názor na fungování společnosti, na morální zásady, jimiž by se lidé měli řídit, na tvorbu a užívání společenského bohatství. [Kosmas]

Žena se neotočila, vůbec si ho nevšímala, a pak promluvila ke strojvůdci: „Pokud víte, že návěstidlo je porouchané́, co s tím hodláte dělat?“

Muži se její autoritativní tón vůbec nezamlouval, dvojnásob proto, Že mu nešlo na rozum, proč jím žena mluví tak přirozeně. Vypadala jako mladá dívka, jen její ústa a oči prozrazovaly, že již překročila třicítku. Pohled jejích tmavě šedých očí byl přímý a znepokojivý, jako by dokázal proniknout vším podružným až k jádru věci. Ta tvář muži připadala matně povědomá, nevybavoval si však, odkud ji zná.

„Heleďte, mladá paní, já nehodlám za nikoho nasazovat krk,“ odvětil.

„Chce říct,“ vložil se do hovoru topič, „Že máme v popisu práce čekat na rozkazy.“

„Vy máte v popisu práce dovézt tenhle vlak do New Yorku.“

„Ne na červenou. Když nám návěstidlo řekne, abychom zastavili, tak zastavíme.“

„Červená znamená nebezpečí, slečinko,“ nechal se znovu slyšet pasažér.

„Nebudeme nic riskovat,“ prohlásil strojvůdce. „Ten, kdo je za tohle zodpovědný, by hodil vinu na nás, kdybychom se pohnuli. Takže se nepohneme, dokud nám to někdo nepřikáže.“

„A když se tak nestane?“

„Někdo se na nás dříve nebo později přijede podívat.“

„Jak dlouho chcete čekat?“

Strojvůdce pokrčil rameny. „Kdo je John Galt?“

„Chce říct,“ vysvětlil znovu topič, „že je zbytečné klást otázky, na které nikdo neumí odpovědět.“

Žena pohlédla na červené světlo a na trať, která se ztrácela v černé, nedotčené dáli. Pak přikázala: „Jeďte opatrně k dalšímu návěstidlu. Pokud bude zhasnuté, pokračujte na hlavní trať a zastavte u první otevřené stanice.“

„Jo? Říká kdo?“

„Já.“

„A vy jste...?“

Stačila jen letmá odmlka, chvíle úžasu nad otázkou, kterou žena nečekala, nicméně strojvůdce se jí pozorněji zahleděl do tváře a vydechl. „Kristepane!“

Žena konečně odpověděla, nikoli uraženě, spíše jako někdo, kdo podobnou otázku neslýchá často: „Dagny Taggartová.“

„No to mě podrž...“ zabručel topič, a pak se všichni odmlčeli. Do nastalého ticha žena zopakovala stejným nenuceně autoritativním tónem: „Pokračujte na hlavní trať a zastavte mi u nejbližší otevřené stanice.“

„Ano, slečno Taggartová.“

„Budete muset nahnat ztracený čas. Máte na to zbytek noci. Chci, aby Kometa dorazila přesně podle jízdního řádu.“

„Ano, slečno Taggartová.“

Petr Stančík: Mlýn na mumie

Luxusní staropražská detektivka, v níž komisař Leopold Durman, přímý podřízený vrchního komisaře Dedery, který zas slouží pod policejním ředitelem von Sacher-Masochem, vyšetřuje nejrůznější záhadné události... které vlastně nevyšetří, protože jejich nepopiratelným viníkem je nástup moderního věku, a ten se jen těžko dá zatknout a už vůbec ne pohnat před rakousko-uherskou justici. Škoda! Autor, dříve známý jako Odillo Stradický ze Strdic, píše s chutí až obžernou... jak jinak byste nazvali tohle? [Kosmas]

Dům v Karmelitské ulici, číslo popisné 316, kde sestry bydlely, vyhlížel, jako by ho stavěli opilí. Směrem vzhůru ustupoval vzad, takže to vypadalo, že do ulice vybaluje břicho, každé okno měl jinak velké i umístěné. To proto, že vznikl přesně opačně než všechny ostatní domy — nikoliv stavbou, nýbrž odbouráváním. Všechny jeho místnosti byly vykutány uvnitř západní zdi staré Újezdské brány z přemyslovských hradeb, jejíž oblouk byl usedne zbořen již roku 1727, ale zbytek vstřebaly okolní budovy.

(...)

Přinesly na stůl selátko, pečlivě vykostěné, vzpruzené kaštanovo-lanýžovou nádivkou, zašité a pak dvanáct hodin pečené na mírném ohni. Nakrájely ho na tenké plátky, jež nechaly nasáknout voňavým výpekem. Za přílohu podávaly staročeskou lepenici — šťouchané brambory promíchané s kysaným zelím, osmaženou cibulkou a drobnými škvarky, vše do hlaďoučka sceleno rozpuštěným sádlem.

Po znamenité večeři komisaře přesadily na kanapíčko a z obou stran se k němu přitulily. Mělničina se rozbrunátněla v pohárech a krev zabušila do žil. Durman měl náhle plné ruce jejich po sokolsku vypracovaných těl. Touhou rozžhavená pohlaví jej pálila na prostřednících jako dva čerstvě vykované prsteny Nibelungů.

Dál to je ještě zajímavější, ale to si už přečtěte sami, jak si sokolky Jaroslava a Jaromila Lamkovy večer s komisařem Durmanem užily...

David Vann: Srub

Stavět srub uprostřed Aljašky nemusí být ten nejlepší způsob, jak udržet fungující rodinu. Zejména když vám ta stavba nejde od ruky. [Kosmas]

Gary zacouval pickupem ke člunu, který spočíval na břehu. Otevřená příď fungovala jako nakládací rampa a Gary musel s každou kládou nahoru a přes celý člun. Vrávoral, protože záď byla ve vodě a houpala se.

Domeček ze sirek, řekla Irene.

Tak to by stačilo, pravil Gary.

Jasně.

Vytáhl další tenkou kládu a Irene ji uchopila za druhý konec. Obloha trochu potemněla a světle zelenožlutá se změnila v tmavě šedou. Irene zvedla zrak směrem k horám, jedno úbočí bylo bílé. Déšť, řekla. A žene se k nám.

Nakládáme dál, řekl Gary. Vem si bundu, jestli chceš.

(...)

Stavět budou úplně od nuly. Neměli ani základy. Žádné plány ani zkušenosti nebo povolení, a o rady taky nestojíme. Chtěl mít pocit, že jsou první dobyvatelé divočiny ostrova.

Nakládali dál a déšť se blížil jako bílý stín nad vodou. Jako opona, lítá bouřková čára, první kapky poháněné větrem však dopadly ještě dřív, nespatřeny, jako předvoj viditelné smršti, a Irene to vždycky překvapilo. Poslední ukradené chvilky. A poté se rozběsnil vítr, bouřková linie udeřila a velké, těžké a vytrvalé kapky se vrhly k zemi.

(...)

Irene došla k autu. Nenecháme toho? snažila se překřičet hučení deště.

Musíme tenhle náklad dostat na ostrov, zakřičel a vytáhl další kládu. Pokračovala tedy s ním, ačkoli věděla, že to má být za trest. K tomuhle se Gary nikdy nedokázal postavit čelem. Spoléhal na déšť, vítr, zdánlivou nezbytnost projektu. Dnes je den trestu. Dá si na něm záležet, bude ho prodlužovat celé hodiny, nepoleví, se zasmušilou odhodlaností jako osud sám. Činilo mu to přímo potěšení.

Irene šla s ním. Až si vytrpí svoje, bude moct trestat i ona. Její chvíle přijde. A takhle se vzájemně trápili už desítky let, nemohli odolat. Dobrá, pomyslela si. Fajn. To znamenalo: Jenom počkej.

Další půlhodinu v dešti nakládali kulatinu. Určitě z toho onemocní, byla celá promrzlá. Mohli si obléct věci do deště, které měli v autě, ale paličatost jim to nedovolila. Kdyby si šla pro bundu, jak jí radil, práce by se přerušila a zpomalila, a to by neprošlo bez povšimnutí, použil by to proti ní, nepatrné zakroucení hlavou, nebo možná povzdech, ale až za chvíli, aby mohl předstírat, že o tohle tady nejde. Neustále byl se vším nespokojený: se svým životem celkově, s tím, kdo je, co dokázal a čím se stal. (...)

Na dně člunu je voda, řekla Irene, když se Gary vrátil. Pod kládami se tvořila louže, převážně na zádi, byla už skoro čtvrt metru hluboká a déšť neustával.

To vyřešíme, až vyrazíme, řekl Gary. Nechci plýtvat baterkou na lodní pumpu, dokud nejede motor.

A co teď? zeptala se Irene. Neměla tušení, jak dostanou člun naložený kulatinou z břehu do vody.

Podívej, tohle není jenom moje akce, řekl Gary. Nebyl to jenom můj plán, je to náš plán.

To byla lež, ale až příliš velká na to, aby se mohla řešit teď a tady, v dešti. Fajn, řekla Irene. Jak dostaneme ten člun do vody?

Gary se na člun na chvilku zadíval. Pak se předklonil a zapřel se do přídě. Člun se ani nehnul.

Přední polovina spočívala na břehu a Irene si spočítala, že teď, plně naložený, může vážit dobrých pár set kilo. Na to Gary zjevně nepomyslel. Vždycky plánoval až za pochodu.

Obešel člun z boku, pak přešel na druhou stranu. Pře- lezl přes klády na záď, k přívěsnému motoru, opřel se o něj a vší silou do něj strčil, aby člun rozhoupal. Ale ten byl jako z olova. Nehnul se ani o píď.

Pak Gary popolezl po čtyřech dopředu, seskočil na břeh a chvíli člun obhlížel. Pojď mi pomoct tlačit, řekl nakonec. Irene se postavila vedle něj, Gary odpočítal jedna dva tři a oba se opřeli do přídě. Nohy jim sklouzly po černých oblázcích, ale jinak se nic ani nehnulo.

Proč prostě nemůže být aspoň̌ něco jednoduchý? řekl Gary. Aspoň̌ jediná věc. Pořád je všechno špatně.

Beletrie anglicky

Paolo Bacigalupi: The Doubt Factory

Sci-fi ze současnosti spadající do kategorie young adult, tedy o středoškolácích, v tomto případě však nejen pro středoškoláky. Bacigalupi, u nás dobře známý jako autor vynikající Dívky na klíček (ta pro děti rozhodně není) a povídkové sbírky Čerpadlo 6, se zabývá tématem mediální manipulace v internetovém věku, totálního dohledu nad občany ze strany státu a velkého byznysu, dobře promazaných PR mašin — a vzpoury. Nefantazíruje o Velkém Bratrovi, jen nepatrně domýšlí existující věci a trendy. Jako příběh trochu naivní, hlavně v závěru, jako zdroj inspirací a nepříjemných postřehů brilantní. [Amazon]

William Gibson: The Peripheral

Gibson ve své nejnovější knize dělá opět to, co umí nejlíp už od časů Neuromancera — předvídá atypická použití stávajících digitálních technologií formou příběhu, kde se postupně sbíhá několik dějových linií. Tentokrát jde hlavně o virtuální realitu, hry a 3D tisk. Napínavé, plné zvratů, melancholické... taky jako vždy. [Amazon]

Daryl Gregory: Afterparty

Pro mne asi nejlepší sci-fi roku, pokud to tedy vůbec je sci-fi. Příběh z blízké budoucnosti, kdy se léky a drogy tisknou na 3D tiskárnách, čímž vzniká úplně nová ekonomika i zločinnost. Výborně napsané, alespoň tak do dvou třetin, pak už je tam trochu moc honiček a méně přemýšlení. Ovšem velice originální, neokoukané, chytré. Od téhož autora lze doporučit víceméně všechno ostatní. [Amazon]

Michel Faber: The Book of Strange New Things

Zase Faber a zase něco úplně jiného: tentokrát máme před sebou velmi netradiční sci-fi o křesťanském misionáři, který odlétá na vzdálenou planetu zvěstovat evangelium tamním bytostem — protože ty si to samy přejí a kladou to dokonce jako podmínku své spolupráce s pozemšťany. Nejde tedy o analogii někdejšího ideologického podrobení kolonií, aspoň zpočátku a na první pohled to tak nevypadá. Otec Peter Leigh má víc potíží se svými pozemskými kolegy budujícími základnu než se svěřenými ovečkami — také aspoň zpočátku. Pak se děj začne podivně zamotávat, na Zemi se dějí věci podivnější než na planetě Oasa, Petrovi se rozpadá vztah s jeho ženou Beou... a příběh spěje k novým odhalením a k překvapivé pointě. Dá se to číst jako thriller, jako podobenství, jako téměř realistická próza, jako úvaha o smyslu náboženství v moderní době. A v každém z těch čtení to bude kvalitní věc. [Amazon]

Denis Johnson: The Laughing Monsters

Špionážní příběh z Afriky, hodně podivný, hodně pokroucený, ale napsaný s perfektní znalostí prostředí, ať to je podsvětí ve Freetownu, hlavním městě Sierry Leone, pohodlný turistický resort v Ugandě nebo absolutní chaos ve vnitrozemí Konga. Není tak docela jasné, zda těmi smějícími se monstry jsou hlavní hrdinové, podvodníci Roland Nair a Michael Adriko, anebo zda to máme být my čtenáři. Protože zas tak moc se nesměje nikdo. [Amazon]

David Mitchell: The Bone Clocks

Autor Hybatelů a Atlasu mraků napsal — po několika žánrových odbočkách, k nimž patřil například realistický historický román Tisíc podzimů Jacoba de Zoeta — zase jedno dílo ve stylu svých obou slavných titulů. Děj přeskakuje z minulosti do budoucnosti, mění se vypravěči, vše je propojeno jen hlavní postavou. Chytrá a čivá kniha, místy strašidelná. O čem je? O boji dobra se zlem a o lásce, což vám v orientaci asi příliš nepomůže, ale nechci vám kazit zážitek a víc neprozradím. Nejlepší Mitchellovou knihou pro mne zůstávají Hybatelé, ale tahle za nimi příliš nezaostává. [Amazon]

Jeff Vandermeer: Authority & Acceptance

Loni vyšel druhý a třetí díl Vandermeerovy trilogie The Southern Reach, který si v podivnosti nezadá s prvním dílem Annihilation. Průzkum podivné Zóny, kde z nejasného důvodu přestala platit všechna pravidla a fyzikální zákony, v sobě má hodně ze Stalkera. Nezbytné pro každého, kdo má rád hru s nesnesitelně pomalým odhalováním tajemství.[Amazon, díl 2 a díl 3]

Non fiction česky

Dan E. Burr, Michael Goldwin: Ekonomix

Dějiny ekonomického myšlení (a souběžně dějiny moderního světa) jako komiks. Tenhle typ převyprávění čehokoli „učebnicového“ nemívám rád, na frak obvykle dostane jak obrázková stránka věci, tak obsah. Takže mi chvíli trvalo, než jsem zjistil, že Ekonomix je výjimka. Pravda, kniha je spíš poučná než zábavná, ale na druhou stranu se nesnaží o přihlouplý humor za každou cenu. A vysvětlovat její autoři opravdu dovedou. Když si ji přečtete, naučíte se o makro- i mikroekonomii zhruba tolik jako během prvního ročníku VŠE, ale daleko pomaleji to zapomenete. Jedinou slabinou je amerikacentrismus, ale protože se velká část podstatných světových ekonomických změn v USA opravdu odehrála, dá se to akceptovat. [Kosmas]

Václav Cílek (Ed.): Něco se muselo stát

Tlustý sborník esejů na velice různorodá témata. Jednotící linkou je snad snaha o porozumění dnešku, jak to editor deklaruje na začátku (to je ovšem tak nádherně obecná formulace, že se pod ni vejde cokoli) a pak také skutečnosti, že autory si vybral a oslovil Václav Cílek, muž, který se již stal institucí (a nemalou část textů napsal sám). K dalším autorům patří Ivan Adamovič, Miroslav Bárta, Václav Bělohradský, Dana Drábová, Petr Drulák, Cyril Höschl, Stanislav Komárek, Jan Keller, Igor Malijevský, Petr Robejšek, Ondřej Šteffl, Miroslav Zikmund a mnozí jiní. Témata jsou uspořádána abecedně, takže po sobě najdeme například klima – konzervace (míněno zavařování) – korupce – kosmos... Úroveň je nevyrovnaná, ne všechno jsem dokázal dočíst, ale víc než polovina knihy je špičková a inspirativní. Převážně katastrofální jsou vsunuté „české osposlechy“, pasáže prý odposlechnuté v pražské MHD, dobré jsou naopak ilustrace. Není to kniha, ze které bych skákal nadšením, ale do tohoto seznamu pořád ještě s přehledem patří. [Kosmas]

Václav Cílek, Martin Majer a Karel Žák: Český kras

Velká výpravná kniha popisující pozoruhodné území jihozápadně od Prahy — vápencové pohoří plné jeskyň, stop dávného osídlení, tajemství a pověstí. Pozoruhodný je také moderní život této oblasti, kde se těží vápenec i chrání příroda, kde se vedou hořké spory o budoucnost i minulost. [Kosmas]

Christopher Clark: Náměsíčníci: Jak Evropa v roce 1914 dospěla k válce

Na rok 2014 připadlo sté výročí začátku první světové války, takže nepřekvapí množství vydaných knih k tomuto tématu. Clark se nezabývá válkou samotnou, ale politickým vývojem, který k ní vedl. Potvrzuje, co jsme slyšeli víckrát: napětí rostlo nenápadně, možnost katastrofy si nikdo nepřipouštěl, válka vlastně vypukla shodou nešťastných okolností. Pak se už ale řídila vlastní logikou. Z drobných nevratných kroků se složila osudová událost. Clarkův příběh začíná zavražděním srbského cara Alexandra I. [Kosmas]

Dne 11. června roku 1903, krátce po druhé hodině ráno, se k hlavnímu vchodu do královského paláce v Bělehradě přiblížilo 28 důstojníků srbské armády. Po krátké přestřelce byly stráže rozmístěné před budovou odzbrojeny a zatčeny. Poté, co spiklenci odebrali klíče kapitánovi, který měl toho dne službu, vnikli do audienčního sálu a ve spěchu zamířili po chodbách a schodištích do královské ložnice. Když zjistili, že vstup do královského apartmá je zatarasen dvojími masivními dubovými dveřmi, vyrazili je dynamitem. (…) Zatímco důstojnici procházeli z jedné místnosti do druhé a stříleli po skříních, tapiseriích, pohovkách a dalších potenciálních úkrytech, král Alexandr a královna Draga se choulili nahoře v malém přístavku spojeném s ložnicí, v němž královniny služebné obvykle žehlily a zašívaly její garderobu. Pátrání  trvalo téměř dvě hodiny. Král využil oddechu a co možno nejtišeji si oblékl kalhoty a červenou hedvábnou košili – vůbec nechtěl, aby ho nepřátelé zastihli nahého. Královně se podařilo zakrýt nahotu spodničkou, bílou hedvábnou šněrovačkou a jednou žlutou punčochou.

Jared Diamond: Svět, který skončil včera

Vynikající antropolog Diamond se tentokrát zaměřil na tzv. tradiční společnosti — na ty, kterým se před érou politické korektnosti říkávalo „domorodci“. Na světě je už jen málo společenství, která žijí způsobem nedotčeným globální civilizací a zachovávají si tak nepřerušenou souvislost kultury z dávné minulosti. Pár jich však přece jen je a většinu z nich najdeme na ostrově, kterému Diamond zasvětil valnou část své profesionální dráhy, na Nové Guineji. Jeho znalosti tamního prostředí jsou vynikající a tomu odpovídá i hloubka textu. Kniha, z niž jsme před časem přinesli obsáhlou ukázku, se zabývá různými aspekty života tradičních společností tematicky: pojednává o řešení sporů, o tom, jak tradiční společnosti vychovávají děti a zacházejí se starými lidmi, o reakci na nebezpečí, o náboženství, o péči o zdraví, dělbě práce, vztahy mezi rodinou a širším celkem. [Kosmas, Jan Melvil Publishing]

Eric Gill: Esej o typografii

Klasické dílo o písmu a jeho použití z roku 1936, vydané u nás letos — a správně, protože s narůstajícími možnostmi webu rostou i možnosti typografie v čistě elektronických médiích, zatímco některé zásady jsou obecné a věčné. Mimochodem, stejnojmennou (úplně jinou) knihu napsal před pár lety český grafik a typograf František Štorm, taky je výborná, jenže ji už asi neseženete. [Kosmas]

Jonathan Haidt: Hypotéza štěstí

Haidtova důležitá kniha z roku 2006 vyšla česky až loni. Autor v ní zavádí k popisu psychiky metaforu jezdce a slona, kterou český čtenář možná zná lépe od Petra Ludwiga — zde je tedy její původ. Haidt zkoumá otázku, která je pro dnešní západní společnost zásadní: proč vlastně nejsme šťastní, když se máme tak dobře? [Kosmas]

Ale proč se tedy člověk neustále dopouští hloupostí? Proč se neovládá a dělá to, co pro něj není dobré? Tak kupříkladu já dokážu snadno ovládnout chuť na zákusky, pokud jsou napsané na jídelním lístku. Když však přede mě někdo položí zákusek na stůl, neodolám. Bez problémů se soustředím na nějaký úkol a nezvednu se od něj, dokud není hotový, ale stejně snadno dokážu nesoustředěně promrhat mnoho času naprázdno. Anebo se rozhodnu vstávat v šest, abych měl dost času na psaní, a když druhý den ráno zazvoní budík, mohu sám sobě kolem dokola přikazovat, abych vstal, ale nikam to nevede. (...)

Moderní teorie racionálního výběru a zpracování informací dostatečně nevysvětlují slabost vůle. Starší přirovnání a metafory o ovládání zvířat jsou ovšem výstižné. Když jsem pitval své slabostí, vymyslel jsem si pro sebe metaforu, že jsem jezdcem na hřbetě slona. Třímám v rukou otěže a tím, že táhnu na jednu nebo na druhou stranu, dávám slonovi najevo, zda má zatočit, zastavit či pokračovat. Mohu věci řídit, ale jen potud, pokud slon nemá své vlastní touhy. Když však slon něco opravdu chce, nemohu se s ním měřit. 

Max Hastings: Katastrofa 1914

Další pohled na události vedoucí k první světové válce, tentokrát včetně prvních pěti válečných měsíců na všech evropských frontách. Výborný text, jehož autorem je jeden z nejlepších britských vojenských žurnalistů, před časem povýšený do šlechtického stavu. V této knize se první světovou válkou zabývá poprvé, až dosud se Hastings zaměřoval na modernější konflikty, často jako válečný reportér. Rozhodně se můžete spolehnout, že tuhle knihu psal člověk, který ví, co válka obnáší a nebere ji na lehkou váhu. [Kosmas]

Josef Janáček: Rudolf II. a jeho doba

Obliba pološíleného císaře je u nás značná, většinou však známe jen jeho značně zkarikovanou podobu z Werichova filmu o pekaři („My se jdeme historicky znemožnit“) a především přehlížíme politické souvislosti doby. Práce špičkového českého historika popisuje velmi střízlivě období, kdy Praha byla — nakrátko a naposled — hlavním městem kontinentální Evropy, středem její kultury, mocenských her i šílenství, které se zdaleka netýkalo jen císaře samotného. Osobně nejsem fanda rudolfinské doby, vždy mě v české historii daleko víc zajímala jiná období, ale dost možná je to tím, že tahle pěkná kniha nebyla k dispozici. Po jejím přečtení začínám uvažovat trochu jinak. Netřeba zdůrazňovat, že vláda Rudolfa II. byla klíčová pro další děje v Čechách od stavovského povstání přes Bílou horu k protireformaci. Ten podivný pán tak trochu způsobil naše moderní dějiny, i když vymlouvat se na něj rozhodně nemůžeme. [Kosmas]

Adrian Johns: Pirátství

„Boje o duševní vlastnictví od Gutenberga po Gatese“, tak zní podtitul tlusté knihy zabývající se proměnami copyrightu a jeho vymáhání v dějinách. Text je výborně zdrojovaný a může tak sloužit jako výchozí bod pro další studium k tématu. Vytknout mu lze tři věci: nebere příliš velký ohled na dění mimo Velkou Británii a USA; fakticky končí krátce po roce 2000, takže nepokrývá nejnovější zajímavý vývoj; a za třetí, překlad některých techničtějších pasáží se úplně nepovedl (vzhledem k šíři záběru je však pořád ještě velmi přijatelný). Bez ohledu na tyto nedostatky lze knihu velmi doporučit každému, kdo se autorským právem sebeokrajověji zabývá. Zasazuje totiž vývoj copyrightu do historických souvislostí, ukazuje, jak se které právní konstrukce vyvinuly a jak na ně reagovala realita. Minulost tady slouží k pochopení budoucnosti. [Kosmas]

Igor Lukeš: Československo nad propastí

Pečlivě zpracovaný malý výsek historie, jehož časem jsou léta 1945 – 48 a místem americké velvyslanectví v Praze. Autor, americký historik českého původu (kniha je překladem z angličtiny), detailně zkoumá, jak tou dobou ambasáda fungovala a čím se zabývala. Z toho zpětně odvozuje, co určovalo tehdejší americkou politiku vůči ČSR. Jde samozřejmě o zajímavou a citlivou dobu, kdy se rozhodovalo o povaze režimu a o zahraničněpolitické orientaci — na dlouhou dobu. Lukeš dokládá, že americká ambasáda nepřispěla prakticky ničím, aby udržela ČSR v demokratickém táboře, podtitul ostatní zní „Selhání amerických diplomatů a tajných služeb v Praze 1945-1948“. Značně nelichotivý je především obrázek tehdejšího velvyslance, jímž byl Lawrence Steinhardt. Detailní výčet všeho, čím dbal víc o své zájmy než o zájmy své země (o hostitelské zemi ani nemluvě) je deprimující. Nynější americkou rezidenci, vilu předválečného podnikatele Petschka, získal „výměnou za opuštěné džípy, náklaďáky, vojenské konzervy, které stejně nikdo neměl v úmyslu vozit zpátky do Ameriky“. Pěkně zpracovaný je také příběh štěchovického archivu a různá další praktická selhání Američanů.

Úžasná a příznačná je také pasáž odehrávající se 8. května 1945, kdy tři američtí vojáci, všichni z OSS (Office of Strategic Services, pozdější CIA) z vlastní iniciativy, bez rozkazu nadřízených, projeli stále ještě okupovaným územím z Karlových Varů až do Prahy. Tam se dostali na jednání České národní rady a navrhli tomuto vedoucímu orgánu Pražského povstání, ať požádá americké velení v Plzni, aby Praze pomohlo. Za ČNR tento návrh rázně odmítl Josef Smrkovský. Američané se vrátili do Varů a druhý den Prahu osvobodila Rudá armáda — tak jako tak bylo pozdě. Jeden z trojice, seržant Kurt Taub, ještě téhož dne opět dorazil do Prahy, tentokrát už s konkrétním pověřením dohlížet na Rusy a podávat zprávy. Ubytoval se v hotelu Evropa na Václavském náměstí, než však stihl jakoukoli zpravodajskou činnost zahájit, navštívila ho a důkladně vyslechla sovětská kontrarozvědka SMERŠ. A když se desátého ráno probudil, zjistil, že mu Rusové ukradli džíp zaparkovaný před hotelem. „Byla to předzvěst věcí příštích,“ píše Lukeš. [Kosmas]

Randall Munroe: Co kdyby?

Webový komiks xkcd patří k popkulturním fenoménům internetu již řadu let, oblíbený je hlavně mezi geeky, programátory, přírodovědci — ale nemusíte do žádné z těchto skupin nutně patřit, abyste ocenili autorovu minimalistickou kresbu a jemný humor. Před dvěma lety začal Munroe psát blog What if?, kde velmi podrobně, trochu cimrmanovsky, ale přísně vědecky řeší otázky jako: Dá se hokejový puk vystřelit tak tvrdě, aby odtlačil brankáře do branky? Kolik děrných štítků by potřeboval Google, kdyby na nich ukládal své databáze? Který člověk kdy byl nejdál od všech ostatních lidí? (Michael Collins.) A co kdyby baseballový pálkař odpálil míček devíti desetinami rychlosti světla? (To nechcete.) Munroe udělal posléze z blogu výběr, z výběru knihu, ta vyšla v září v USA a v prosinci u nás a vy ji, řekl bych, musíte mít. [Kosmas]

Tom Segev: Sedmý milion

Doma v Izraeli je Tom Segev hodně kontroverzním historikem a touto knihou si to nijak nevylepšil. Sedmý milion pojednává o vztahu státu Izrael k holocaustu. Zabývá se ideologickým využitím (a zneužitím) nezměrné tragédie evropských Židů — tragédie, o kterou se v době, kdy probíhala, v tehdejší Palestině málokdo zajímal a málokdo ji chápal. Takhle vypadala diskuse mezi sionistickými špičkami v Palestině v roce 1945:

David Šaltiel, pozdější generál izraelské armády a velvyslanec, podal hlášení o své cestě do Palestiny s hrstkou zachráněných. Cestou se odehrávaly „strašné věci“. Mladí lidé se snažili vyhodit starší z kójí; hoši a dívky chtěli jen flirtovat. „Jsou demoralizovaní," psal. „Museli jsme dělat policisty. Večer a v noci chodili chlapci do dívčích pokojů. Vyhazovali jsme je, ale vraceli se. Dívky se tahaly s vojáky a námořníky a neprojevovaly žádnou cudnost. Nebylo pro nás snadné hlídat určitá pravidla.“ Šaltiel přišel s jistou teorií: „Domnívám se, že ti, kteří přežili, přežili proto, že byli sobečtí a především dbali o vlastní zájem.“ Mnozí z nich, jak se zdálo, „stihli vydělat hodně peněz“ u Němců. Jeho závěr: „Fakt, že někdo byl v táboře, nestačí, aby byl vysílán do Palestiny.“

Předseda schůze sekretariátu prohlásil, že jeho členové nikdy dosud nic takového neslyšeli. Nebyla to docela pravda; Šaltiel prostě užíval ostřejších slov. Jeho hlášení obsahující domněnku, že jenom zkažení mohli přežít, se nelišilo od hlášení jiných emisarů a odráželo obecný názor. „Mezi těmi, kteří přečkali německé koncentrační tábory," řekl Ben-Gurion, „byli tací, kteří by nepřežili, kdyby nebyli brutální, špatní a sobečtí; a to, co zažili, zničilo všechno, co měli v duši dobrého.“ „Nemůžeme zavírat oči před skutečností, že ta hrstka, která nám zůstala v Evropě, není nutně tím, co má judaismus nejlepšího," psal Ha-arec.

Není to příjemná kniha, ale copak se dá o holocaustu napsat něco příjemného, ať se na to podíváte z jakékoli stránky? [Kosmas]

Nate Silver: Signál a šum

V roce 2012 to byl bestseller v Americe, v roce 2014 to... nebyl bestseller u nás. Možná už mnozí, které to může zajímat, četli tuhle zásadní knihu anglicky, ale jestli ne, pak neváhejte. Autor je vynikající statistik (dnes se spíš říká: datový vědec), jenž se osvědčil jednak na poli sportovních předpovědí — v tom jsou v USA neskutečné peníze — jednak mimořádně kvalitními prognózami volebních výsledků. Jeho výzkumnou agenturu FiveThirtyEight dnes vlastní mediální společnost ESPN.

Signál a šum pojednává o tom, co všechno lze — a co nelze! — vyčíst z dat popisujících chování nějakého systému, ať jde o minulé výsledky sportovního týmu, výzkumy popularity politiků nebo četnost zemětřesení. (V posledním případě: nic.) Jelikož v internetové době máme podobných dat nadbytek a často se s nimi pracuje velmi amatérsky, je nanejvýš nutné mluvit o tom, které metody jsou vědecky podložené, které ne, kde jsou meze možností předpovědí. Kniha je výborně, velmi srozumitelně napsaná, úplně lehké čtení ale nečekejte, budete k ní určitě potřebovat tužku, papír a kalkulačku, abyste výklad mohli opravdu sledovat. Velmi silně doporučuji. [Kosmas, Paseka]

Martin Soukup: Antropologie a Melanésie

Je vlastně úžasné, že se ještě dnes dá vydat takhle luxusní knížka! Podobně luxusní je číst ji — jen nepatrné množství lidí ji totiž doopravdy potřebuje ke vzdělání, pro většinu čtenářů půjde spíš o cosi navíc — o cosi, na co zpravidla není čas ani peníze. Tlustý, pěkně vypravený svazek není ani tak popisem melanéských kultur, jako spíš dějinami jejich zkoumání. Svým způsobem to je „antropologie antropologie“: Soukup sleduje a ukazuje, jak se Evropané pokoušeli proniknout do tajemství „primitivních“ společností, přičemž metody, které k tomu (alespoň zpočátku) používali, byly také značně primitivní. Pohybujeme se jakoby mezi dvěma zrcadly, v jednom sledujeme Melanésany, v druhém evropské a americké návštěvníky a to všechno se navzájem odráží... [Kosmas]

Ceremoniální směna kula se odehrává v pomyslném kruhu, jehož součástí bylo dříve osmnáct ostrovů, včetně Trobriandových. Ve směru hodinových ručiček se směňují náhrdelníky soulava za náramky mwali, jež naopak putují ve směru proti chodu hodinových ručiček. Hlavní ideou směny je vytvořit smluvní závazek mezi dvěma stranami, cílem je výměna ozdob, která se ovšem nemusí završit ve stejný okamžik. Vlastnictví náhrdelníků a náramků je časově limitováno. Příliš dlouhým zadržováním těchto předmětů by majitel ohrožoval jejich pohyb. Základem soulava jsou červené mušle, součástí náhrdelníku někdy bývá také broušením upravená lastura perlotvorky. Samotný náhrdelník soulava může být i několik metrů dlouhý. Základ náramku mwali tvoří bílé mušle. Odborné expertizy odhalily, že stáří některých dosud směňovaných šperků je i mnoho set let. Hodnota těchto artefaktů souvisí s jejich velikostí, barvou, kvalitou a historií. Nepřetržitá cirkulace reciproční povahy vede k akumulaci historie jejich cest a jmen dřívějších vlastníků. Nejcennější artefakty nesou vlastní jména, každý účastník kula velmi dobře ví, kdo je má v držení, a jejich směna se považuje za mimořádnou událost. Orientace ve vztazích, vlastnictví a hodnotách artefaktů vyžaduje dlouhodobou zkušenost.

Mariusz Szczygieł (Ed.): 20 let nového Polska v reportážích

Autora Gottlandu a dalších knížek o Česku známe velice dobře. Szczygieł však píše hlavně o dění doma v Polsku je součástí silného publicistického směru — reportáž je v Polsku ceněným žánrem. Pro tento sborník vybral Mariusz Szczygieł sedmadvacet textů zachycujících různé aspekty života v Polsku od pádu komunistického režimu po současnost. Podíváme se mezi dopující kulturisty i mezi prodejce Amway, uvidíme, jak se žije polské komunitě v Británii, dotkneme se traumat polského života — víra, potraty, homosexualita. A především sociální rozdíly a kulturní propasti, jaké u nás nemáme. Polsko je exotická země hned v sousedství, stejně jako je Česko exotické pro Poláky — možná nikde jinde v Evropě nenajdete hranici, která by dělila tak odlišné národy, mentality a systémy hodnot. [Kosmas]

Jeden z textů napsal sám Szczygieł na základě inzerátů v tisku, na které odpovídal.

Vydělej milion za minutu, Stargard, pošt. schránka... 

Radu, Jak vydělat milion zlotých za minutu, si vyzvedávám na poště, je v šedivé obálce. Ale než mi ji dají do ruky, musím zaplatit a pošta tu částku zašle odesílateli. 

Rada zní: „Musíš mít příslušnou částku, kterou složíš v bance na tak velký úrok, aby Ti každou minutu vynesla milion. Jaká to má být částka? To už si musíš vypočítat sám. Lucka za Stargardu.“

Za radu platíme Lucce 42 tisíc zlotých.

Matka samoživitelka v těžké finanční situaci prosí o pomoc. Ola. Drohiczyn 

Je jí 28 let a má dva andílky, Matýska a Elvíru. Manžel zemřel před dvěma lety, hodně pil. Podpora v nezaměstnanosti plus příspěvek na děti dělají dohromady něco přes milion. Dostala tři dopisy, jeden za peníze, „milion za minutu“, dva zdarma, od žen. Napsaly jí, aby si nedělala iluze, že jí někdo pomůže. Obě byly ve stejné situaci a nikdo jim pomocnou ruku nepodal. „Vám taky nepodá,” napsala jí jedna.

Potkalo Olu v souvislosti s tím inzerátem něco příjemného?

„Ano,“ říká, „ty dvě ženy přece nezůstaly lhostejné k mému osudu.“

Atraktivní mladý muž přijme práci soustružníka nebo jako doprovod k dámě

„Jmenuji se Krzysztof Łokietek, je mi 22 let a vyučil jsem se soustružníkem. Když jsem přišel z vojny, přihlásil jsem se na pracáku, ale tady, v Minsku Mazowieckém, pro mě neměli ani jednu nabídku. Dal jsem si inzerát a  dostal jsem Váš dopis, ze kterého je patrná jen novinářská zvědavost. Pro Vás je to jen další zkušenost, pro mě dopis, který můj osud nezmění. Inzerát mi nepřinesl nic senzačního, jen jsem ztratil naději, takže se mi už nechce žít.“

Nassim Nicholas Taleb: Antifragilita – jak těžit z nejistoty

N. N. Taleb se proslavil svou Černou labutí, knihou o zásadním vlivu zásadně nepředvídatelných událostí. Předložil tím popis světa, který se z velké části vymyká naší kontrole, aniž bychom si to uvědomovali. To není v rozporu s věcným přístupem Nate Silvera, o němž je řeč výše, každý z nich ale klade důraz na jiné aspekty: Silver na to, co se z dat vyčíst dá, Taleb na to, jak akceptovat a využít ve svůj prospěch nevyhnutelnou míru nejistoty, ať je řeč o finančních trzích, prognóze úspěchu firmy či pracovní kariéře. Antifragilita je volným pokračováním Černé labutě, ostatně Taleb je z těch autorů, kteří píšou celý život v podstatě jednu knihu. Je tedy opět upovídaná, plná anekdot a příběhů z autorova života, sugestivní, manipulativní, ne vždy jednoznačně přijatelná, velice chytrá. [Kosmas, Paseka]

Andrej Zubov a kol.: Dějiny Ruska 20. století – 1. díl, 1894 ­– 1939

Jméno profesora Zubova u nás začalo být známé loni během krymské krize, kdy se tento historik ostře veřejně postavil proti vládě své země. Stálo ho to místo na prestižní univerzitě MGIMO, část české akademické obce mu vyjádřila podporu a to všechno vlastně posloužilo jako svérázná propagační kampaň českého vydání tohoto rozsáhlého díla. Dvousvazkové Dějiny Ruska dvacátého století zaujmou jednak detailností pohledu, jednak novým zorným úhlem — zejména podrobným zpracováním dějin moderní ruské emigrace. Druhý díl vyjde na jaře 2015. [Kosmas]

Non-fiction anglicky

Alastair Bonnett: Unruly Places

Podtitul zní: Lost Spaces, Secret Cities, and Other Inscrutable Geographies. Kniha je klenotem pro fanoušky cestování prstem po mapě a pro sběratele kuriozit — najdeme v ní popis Sealandu, opuštěné vojenské plošiny zakotvené v Severním moři kousek od pobřeží Suffolku, kde major Paddy Roy Bates, provozovatel pirátského vysílače a vůbec zajímavá osoba, vyhlásil suverénní knížectví (bohužel neuznané nikým, zejména pak ne Velkou Británií). Anebo Baarle-Hertog, městečko na nizozemsko-belgické hranici, kde se obě země proplétají naprosto neuvěřitelným způsobem (který by sám o sobě dokázal zdůvodnit existenci Beneluxu, ne-li celé EU). A takových pozoruhodností najdeme v knize desítky, i když ne všechny jsou tak neškodně zábavné. Na některá z popsaných míst by se člověk opravdu snad ani nechtěl dostat. [Amazon]

Nick Bostrom: Superintelligence

Počítače budou jednoho dne chytřejší než my. Co si pak počneme? Měli bychom se na to nějak speciálně připravovat? Máme se bát, nebo těšit? Klíčová otázka samozřejmě zní, zda to vůbec nastane — a odpověď hodně závisí na tom, jak definujeme slovo „chytřejší“. O téhle knížce se hodně mluví, možná víc, než by si zasloužila, ale znát byste ji měli. Časem na ni určitě naváže hlubší diskuse. [Amazon]

Nicholas Carr: The Glass Cage

Po podnikových informačních systémech, cloud computingu a vlivu internetu na myšlení se Carr tentokrát pustil do robotiky. Zvažuje ekonomické a společenské důsledky automatizace průmyslu a jak je jeho zvykem, zdůrazňuje hlavně rizika a neblahé důsledky. Začíná trochu připomínat toho pasáčka, který pořád volal: vlk! Jenže i to někdo musí dělat a Carr to dělá přinejmenším zajímavě. Není to rozhodně jeho nejlepší kniha (tou je podle mne pořád ještě ta první) není ani nejhorší. Za přečtení stojí. [Amazon]

Atul Gawande: Being Mortal

Lékařovy úvahy o smrtelnosti a smrti. Gawande na sebe upozornil jako autor vynikající knížky The Checklist Manifesto (o myšlení a organizaci práce), tahle je úplně jiná, pochopitelně svým vyzněním neveselá. S realitou „being mortal“ se ovšem musíme tak či onak vypořádat všichni a kdo nemá po ruce filozofickou či náboženskou pomoc, tomu by mohl Gawande přijít velmi vhod. [Amazon]

Andrew Hodges: Alan Turing: The Enigma

Turingových životopisů už bylo napsáno několik, zatím však žádný tak důkladně, čtivě a se znalostí faktů. Život člověka, který založil computer science a zásadně přispěl k vítězství Spojenců v druhé světové válce, aby byl nakonec dohnán k sebevraždě, protože homosexualita byla v padesátých letech v Británii stále ještě trestným činem — ten žádná vylepšení nepotřebuje, stačí dobře vyprávět. Podle knihy byl natočen film The Imitation Game (česky Kód Enigmy), který se u nás začne promítat koncem ledna. [Amazon]

Steven Johnson: How We Got to Now

Kniha s podtitulem „Šest inovací, které stvořily moderní svět“ se kniha zabývá technologiemi, které její autor vybral jako klíčové. Patří k nim sklo (včetně čoček, mikroskopu a dalekohledu), chladnička, záznam zvuku, elektrické světlo... [Amazon]

Christian Rudder: Dataclysm: Who We Are (When We Think No One's Looking)

Nejspíš dosud nejlepší kniha o marketingovém využívání osobních dat na internetu. Jestli jste na straně těch, kdo je prodávají nebo kupují, nečekejte ovšem praktický návod, o to zde nejde. Tím spíš si ale knihu přečtěte, ať se poučíte o pocitech a námitkách těch, kdo jsou vaším zbožím. Na druhou stranu nejde o rozhořčený pamflet, kniha je věcná, dobře vysvětluje a zabývá se — jak ostatně naznačuje její titul — hlavně tím, co naše data mohou říci nám samotným. Neboli: Konec iluzí o vlastní osobě, tady jsou neúprosná fakta. [Amazon]

Peter Thiel: Zero to One: Notes on Start Ups, or How to Build the Future

Do toho, jak nejlépe založit a provozovat startup, mluví dnes málem už i školník z vaší ZŠ. Thiel má oproti všem ostatním samozvaným guru zásadní výhodu v podobě seznamu svých dosavadních úspěchů: tento dnes asi nejznámější investor v Silicon Valley byl spoluzakladatelem společností PayPal a Palantir (jestli tu druhou neznáte, dožeňte to, fascinující záležitost!), jako první člověk zvenčí investoval do Facebooku, má samozřejmě spoustu peněz a spoustu aktivit — a příliš o tom nemluví, takže jeho první kniha vyvolala obrovská očekávání. Stojí za důkladné přečtení jako vždy, když někdo napíše o tom, co sám doopravdy dělá — a je v tom jedním z nejlepších na světě. [Amazon]

Mimo soutěž

Jako knihu roku bych se to neodvážil doporučit, ale s docela velkým zájmem jsem si přečetl paměti Vasila Biľaka Až po mé smrti — je to pozoruhodná sonda do myšlení čelného komunistického funkcionáře. (A ne, přestože na sobě tu nálepku nosil, Biľak nebyl hlupák. Byl ale neuvěřitelně bigotní a z toho textu mrazí.)

Zklamáním roku pro mne byla 1Q84: Kniha 3 od Haruki Murakamiho, pokračování a dokončení prvního svazku obsahujícího Knihu 1 a 2. První svazek je typický Murakami a kdo ho má rád, nebude zklamán — tajemný příběh, explicitní erotické pasáže, sugestivně podaná atmosféra Tokia, výrazné postavy. Pokud vám nevadí, že to je všechno stejné a když znáte jednu jeho knihu, jak byste je znali všechny, pak se nudit nebudete. Třetí kniha je ovšem nastavovaná kaše, jako vyústění a rozuzlení skoro úplně zbytečná. Mám z ní pocit, že se k ni Murakami smluvně zavázal a pak se mu to vůbec nechtělo psát.

Opakovaně a důkladně jsem loni pročetl několik svých oblíbených knih, které mohu rozhodně doporučit alespoň formou stručného výčtu:

  • G. H. Hardy: Obrana matematikova
  • Andrej Platonov: Čevengur
  • Milorad Pavić: Chazarský slovník
  • Ernest Hemingway: Fiesta
  • a samozřejmě Dobrodružství Huckleberryho Finna.

Další seznamy

Nejlepší knihy roku 2014

::

 
 
© 067, s.r.o.
Děkujeme všem platícím čtenářům! Umožňují nám a našim autorům vytvářet 067 tak, jak dovedeme nejlépe.