Neviditelné ženy z Bletchley

Susan Gray srovnala vyžehlenou hromádku prádla a už chtěla vypnout rádio, když uslyšela další policejní výzvu. Další nalezená mrtvá žena nedaleko železniční trati. Další oběť. Bezmyšlenkovitě se obrátila k oknu – na toaletním stolku pod ním stálo oválné zrcadlo. Otočila ho a mezi výstřižky z novin, čísla, data a kousky bavlnky označující koleje zapíchla další špendlík. Ano, začíná to připomínat nějaké schéma. Promyšlený plán. Kód, jako tenkrát v Bletchley. Susan se rozhodla jít na policii, odhodlaná pomoci…

Tak začíná jedna z prvních scén britského detektivního miniseriálu The Bletchley Circle. Odehrává se na začátku padesátých let v Londýně a vypráví o čtveřici žen, jež na vlastní pěst vyšetřují sérii vražd a využívají přitom postupů z Bletchley Park, kde za války pomáhaly dešifrovat tajné kódované zprávy německé armády. Jednou z nich je i Susan Gray, žena v domácnosti a starostlivá manželka úředníka, který o minulosti a schopnostech své choti nemá nejmenší tušení. Tvůrci seriálu vycházeli ze skutečnosti: kryptografické středisko v Bletchley opravdu existovalo a o roli žen v jeho činnosti se opravdu donedávna téměř nic nevědělo.

Luštitelky křížovek

Bletchley Park byl rozlehlý pozemek v obci Bletchley, dnes části města Milton Keynes v hrabství Buckinghamshire. Roku 1938 jej díky tehdejšímu řediteli tajné služby (SIS neboli MI6) získala britská vláda a stal se sídlem Vládní školy kódování a šifrování (Government Code and Cypher School, GC&CS). V hlavní budově sídlilo velení tajné služby s telefonní ústřednou, tiskárnou a kuchyní a v okolí brzy vyrostlo osm cihlových bloků a přes dvacet prefabrikovaných dřevěných baráků. Baráky 6 až 8 sloužily jako pracoviště kryptoanalytiků, v baráku 4 se prováděly překlady a lingvistické analýzy. Dešifrovaly se zde zprávy německé Luftwaffe a vojenské rozvědky, generované stroji Enigma a Lorenz, a japonské šifry, proto byla poloha střediska nanejvýš tajná.

Práce v Bletchley Park na dobovém snímku. War History Online.

První vlna zaměstnanců do Bletchley přišla 15. srpna 1939 a během války zde v různou dobu pracovalo devět až dvanáct tisíc lidí. Mnozí přijeli z Londýna, Birminghamu, Manchesteru a Glasgow, tedy z měst ležících na trase nedaleké železniční trati, další z nedalekého Oxfordu a Cambridge, odkud se rekrutovali například matematici. Byli tu však také egyptologové, lingvisti, šachisté, vášniví luštitelé křížovek, polygloti a především „Wrens“, vojenské novicky z ženských oddílů britského námořnictva (Women’s Royal Naval Service neboli WRNS), z nichž mnohé obsluhovaly stroje určené k mechanickému zpracování šifrovaných kódů. Snad nejvýznamnější z těchto zařízení bylo elektromechanické zařízení Bombe, které testovalo různá nastavení šifry Enigma, největší pak Colossus, první elektronický digitální a programovatelný počítač využívaný ke kryptoanalýze šifry Lorenz, který zabíral půl bloku, vážil tunu a zpracovával až 25 000 znaků za vteřinu. [1] Ve středisku se pracovalo v týmech, 24 hodin denně v osmi- až desetihodinových směnách, a všechny informace i postupy podléhaly přísnému utajení.

Dnes je Bletchley spojováno především s mužskými hrdiny, z nichž nejznámější je matematik, kryptoanalytik a spolutvůrce stroje Bombe Alan Turing. Více než 75 % osazenstva však tvořily „Bletchleyovky“ („Bletchleyettes“) – mladé středostavovské dívky, jež se do Bletchley dostaly často díky tomu, že ovládaly jazyky nebo matematiku nebo uměly zvlášť dobře a rychle luštit křížovky [2]. Některé byly z rodin diplomatů a vojáků, jiné z hereckého prostředí, mnohé úspěšně absolvovaly vysokou školu, výjimkou ale nebyly ani tovární dělnice nebo uprchlice z Belgie. Ministerstvo zahraničí je vyhledávalo na doporučení a prostřednictvím osobních známostí. Dnes by nám takový nábor mohl připadat snobský, ale tehdy se prý předpokládalo, že tak bude menší pravděpodobnost, že se do Bletchley dostanou německé špionky. Všechny dívky dostaly dopis s pozvánkou na pohovor, po přijetí podepsaly slib mlčenlivosti a byly jednotlivě ubytovány v rodinách v okolí. O své práci se nesměly zmínit ani svým domácím, ani nejbližší rodině či partnerům: „Řekli, že pokud o tom budeme mluvit, můžou nás zastřelit.“ [3]

Přesto pro většinu dívek Bletchley neznamenalo jen povinnost a příležitost prospět své zemi, ale i velké dobrodružství, i když řada z nich pracovala na pozicích pod úrovní svého vzdělání. Pracovaly totiž nejen u dešifrovacích strojů, ale i jako písařky, kuchařky, řidičky a poslíčci. Mnohé zpracovávaly telegrafické zprávy a šifry v morseovce jako takzvané „výpočetní síly“ (computors), tuto činnost však velení považovalo za mechanickou a méně významnou, proto ji většinou vykonávaly jen ženy, které navíc dostávaly výrazně nižší mzdy, než by na jejich místě náležely mužům.

Mimo mzdové tabulky

„Vedly jsme tam dva životy,“ vzpomíná Ruth Bourne, jedna z operátorek strojů. „Jeden v bloku A, kde jsme jedly v kantýně a povídaly si o chlapcích a o tom, jak stihnout vlak do Londýna a kde sehnat nylonové punčochy. V bloku B jsme pak pracovaly obklopené vysokými zdmi, ostnatým drátem a mariňáky, kteří to tam hlídali. Vyjádřit názor jsme mohly jen přes hluk dvanácti Turingových strojů, což byla jediná možnost, kdy se dalo mluvit o práci – to jsme ale nikdy nedělaly. Nikdy jsem nevěděla, co dělají moje spolupracovnice, a naopak, a ani rodiče se nikdy nic nedozvěděli.“ [4]

Operátorky pracovaly ve dvojicích. Když důstojníci zachytili nějakou německou zprávu, rozdělili ji na textové části, které se vkládaly do stroje. Ten pak prováděl testování, a jakmile ukončil proces, výsledek se znovu poskládal do jednoho celku a odeslal velení, obsluha přitom jeho obsah neznala. Robustní Turingovy stroje Bombe ovšem dívky uměly využít i jinak: byly „to jediné, z čeho tam šlo teplo“, a proto se na nich za chladných zimních dnů sušilo i spodní prádlo.

Mezi „Bletchleyovkami“ bylo i několik významných dešifrantek (code-breakers), například členky týmu hlavního kryptografa Dillyho Knoxe Margaret Rock (1903 ­– 1983), která vystudovala matematiku a patřila k nejvýkonnějším pracovníkům, a Mavis Lever (1921 – 2013), která se podílela na dešifrování zpráv, jež přispěly k námořnímu vítězství Británie v bitvě u Matapanu v březnu roku 1941. Jejím největším úspěchem bylo rozluštění kódované zprávy Abwehru odeslané z Bělehradu do Berlína v prosinci téhož roku, která ji zaujala už tím, že neobsahovala žádné písmeno „L“. Zpráva pak umožnila dešifrovat výstupy z německého šifrovacího stroje Enigma, a Britové tak mohli nejen sledovat činnost Abwehru, ale i vysílat falešné zprávy, což bylo důležité zejména pro úspěch vylodění v Normandii [5]. O kvalitách obou žen svědčí i slova Dillyho Knoxe, který opakovaně žádal o zvýšení jejich nízkých platů: „[Mavis] je mimořádně schopná a užitečná… a [Margaret] je vlastně 4. až 5. nejlepší z celého týmu Enigma a stejně užitečná jako někteří ,profesoři’ [6]“.

Díky filmu Kód Enigma (The Imitation Game) je zřejmě nejznámější ženou z Bletchley kryptoanalytička Joan Clarke (1917 ­– 1996), která se vypracovala až na zástupkyni vedoucího baráku 8, kde působil i Alan Turing. Do Bletchley přišla roku 1939 z univerzity v Cambridge, kterou jako jedna z mála studentů absolvovala s vyznamenáním ve dvou matematických oborech – jako žena ovšem nedostala diplom [7]. Nejprve pracovala jako kancelářská síla za dvě libry týdně, už po několika dnech se však osvědčila natolik, že jí přidělili samostatný stůl v Turingově pracovně, kde si rychle osvojila jeho ruční kryptoanalytickou metodu, tzv. banburismus. V přiřazené funkci úřednice měla na rozdíl od ostatních kryptoanalytiků nárok jen na třetinovou odměnu, protože mzdové tabulky britské tajné služby se ženami nepočítaly, velení ji proto vedlo jako lépe hodnocenou lingvistku, přestože v kolonce „jazyky“ paradoxně uváděla „žádné“.

K největším úspěchům Joan Clarke patřilo dešifrování zpráv týkajících se německých ponorek, které útočily na lodě Spojenců převážející vojáky a zásoby z USA do Evropy. Podle historika Michaela Smithe, autora několika knih o projektu Enigma, to byl jeden z nejnáročnějších úkolů: Joan zprávy zpracovávala v reálném čase a na základě jejích výsledků se téměř ihned prováděly vojenské operace, které zachránily tisíce životů. Přestože patřila k nejvýznamnějším dešifrantům z Bletchley, do povědomí veřejnosti se zapsala jen jako přítelkyně Alana Turinga, který ji na jaře roku 1941 – podle jejích slov překvapivě – požádal o ruku [8]. Hned druhý den se jí sice svěřil se svou homosexuální orientací, jejich zasnoubení však vydrželo ještě několik měsíců, než ho Turing zrušil v předtuše, že by v manželství nemohl vydržet. Blízkými přáteli zůstali až do jeho dobrovolné smrti roku 1954.

I my jsme sloužily

Mnoho dívek si práci na šifrách a kódech oblíbilo – Joan Clarke a Margaret Rock v Bletchley Park působily ještě dvacet let po válce. Většina Bletchleyovek, včetně Mavis Lever, se však po válce vrátila do běžného života. Podobně jako postavám ze seriálu The Bletchley Circle jim zůstala role žen v domácnosti a nutnost předstírat, že za války žádnou zvláštní činnost nevykonávaly, popřít své schopnosti i inteligenci. Tzv. „marriage bar“, omezení uplatňované úřady, školami a firmami až do šedesátých let, totiž bránilo zaměstnávání vdaných žen v kvalifikované práci včetně pedagogických a kancelářských zaměstnání či diplomatických služeb. I proto v Británii po válce pracovalo jen asi 38 % žen a z 8 000 žen z Bletchley Park jich s tajnou nebo bezpečnostní službou nadále spolupracovalo jen několik stovek. Některé ženy později uspěly v politice nebo v podnikání, jiné se věnovaly dobrovolnictví, téměř žádná se však za práci v Bletchley nedočkala velkého uznání a většina je dnes již po smrti. O tom, jaká komunita v Bletchley Park vznikla a co pro tamní osazenstvo znamenala, přitom svědčí slova Williama Bundyho (1917 – 2000), pozdějšího poradce prezidenta Kennedyho, který podle historika Michaela Smithe tvrdil, že nic z toho, co po válce dělal, se nevyrovnalo jeho práci v Bletchley Park. Co by teprve řekly ženy, jimž po válce nezbylo, než přijmout roli hospodyněk?

Existence i činnost střediska Bletchley Park zůstala tajná i po válce a první zmínka se objevila až roku 1974 v knize The Ultra Secret důstojníka RAF Fredericka W. Winterbothama. Do roku 1987, kdy bylo zrušeno, sloužilo jako školicí středisko pro učitele, pracovníky pošty, letecké inženýry i tajnou službu. Roku 1991 měl být původní komplex stržen a na jeho místě se měly vybudovat domy a supermarket. Když se však na „rozlučkovém“ večírku sešla více než stovka veteránek a veteránů, pod vlivem jejich životních příběhů bylo rozhodnuto Bletchley zachránit. Vznikl výbor pro založení nadace The Bletchley Park Trust, město Milton Keynes prohlásilo většinu komplexu za památkovou zónu, a o tři roky později byl otevřen veřejnosti. Roku 1999 nadace získala 250letou nájemní smlouvu na historické části parku s možností je časem odkoupit. Dnes se v rekonstruovaném Bletchley Park pořádají výstavy a vzdělávací přednášky a v pronájmu zde sídlí Národní muzeum výpočetní techniky (The National Museum of Computing), které ročně přivítá na 150 000 návštěvníků. K nalezení je tu nejen archiv Alana Turinga zachráněný díky financím společnosti Google, ale i replika stroje Colossus z roku 2008 a nově i expozice Ženy ve výpočetní technice [9]. Roku 2014 byla také zahájena rekonstrukce historického parku kolem hlavní budovy do původního stavu ze 40. let.

Obnovený provoz Bletchley Park přirozeně vzbudil zájem o ty, kdo ve středisku za války působily. Vychází články, studie i knihy, Národním muzeum pro výpočetní techniku pořádá setkání těch několika veteránek z Bletchley Park [10], které jsou ještě naživu, roku 2011 byl za přítomnosti britské královny odhalen pomník „I my jsme sloužily“ (We Also Served), některé Bletchleyovky vystupují v médiích. Jak svoji tehdejší roli vnímají?

„Koho by tohle všechno napadlo…?“ říká Ruth Bourne, dnes majitelka úspěšné prádelny v severním Londýně, která v Bletchley působí jako dobrovolnice v pokročilém věku i dnes. „Teprve během posledních osmnácti let jsme si uvědomily, jak byla ta práce důležitá. Když jsme byly v Bletchley, její význam se záměrně snižoval.“

„Měly jsme pocit, že děláme něco důležitého. Jsem na to pyšná. Ale jestli jsme měly pocit, že si nás váží?“ ptá se Rozanne Colchester, jedna z těch, které dešifrovaly zprávy nepřátelských bojových pilotů. „Tehdy o tom člověk nepřemýšlel. Byla válka.“

Podle Tessy Dunlop, autorky právě uváděné knihy The Bletchley Girls (Dívky z Bletchley), měly tu smůlu, že žily v době, „kdy prostě dělaly, co se jim řeklo. Vedle mužů hrály druhé housle a nikdo nečekal, že se budou věnovat kariéře. Přesto se našly v práci, o které nesměly ani mluvit. Ženy z Bletchley nebyly hvězdy – byly to dělnice v jednom mraveništi.“ Dělnice, bez kterých by ovšem fungování kryptografického střediska, jež podle historiků umožnilo zkrátit válku o dva až čtyři roky a zachránilo více než dvacet milionů životů, nebylo možné.

Ani dnes, sedmdesát let po válce, však není vnímání postavení a role žen v oblasti zpracování a zabezpečení dat o mnoho jiné. Podle nedávné studie trhu v ní pracuje pouhých 11 % žen, a toto číslo zůstává stejné, přestože celkový počet zaměstnanců v tomto odvětví i poptávka po nich každým rokem násobně rostou [11]. Jako by některé obory stále zůstávaly jen pro vyvolené a ženám se směly otevřít jen v dobách nouze. I proto je důležité o neviditelných hrdinkách nejen z Bletchley, o ženách s matematickými a kombinačními schopnostmi jako byly Joanne Clarke, Mavis Lever či Margaret Rock, vědět víc.

:: 

Zdroje

Upoutávka na seriál The Bletchley Circlehttp://video.pbs.org/video/2364996597/  Wikipedie: http://en.wikipedia.org/wiki/Bletchley_Park  Michael Smith: The Bletchley Park Codebreakers. London: Biteback, 2011.

Tessa Dunlop: The Bletchley Girls: War, Secrecy, Love and Loss: The Women of Bletchley Park Tell Their Story. London: Hodder & Stoughton, 2015


[1] Do konce války bylo v Bletchley postaveno deset podobných strojů, všechny však byly do roku 1960 demontovány, a na další vývoj počítačů v Británii tak neměly přímý vliv. ↩︎

[2] Deník Daily Telegraph roku 1942 vyhlásil soutěž, jejíž účastnici měli vyluštit křížovku do dvanácti minut. Z úspěšných luštitelek se pak vybíraly adeptky pro Bletchley Park. ↩︎

[3] Rozanne Colchester, jedna ze dešifrantek v Bletchley. Viz: http://www.telegraph.co.uk/history/world-war-two/11323312/Bletchley-the-womens-story.html ↩︎

[4] http://edition.cnn.com/2013/11/11/world/europe/lifting-the-veil-of-secrecy-codebreakers ↩︎

[5] Technický popis překonání šifrovacího stroje Enigma týmem Dillyho Knoxe je k dispozici zde: http://www.bletchleypark.org.uk/resources/filer.rhtm/261894/web+abwehr2.pdf ↩︎

[6] Viz jeho dopis citovaný Annie Burman v práci Gendering decryption – decryppting gender (MA thesis), 2013, s. 37. http://uu.diva-portal.org/smash/get/diva2:625771/FULLTEXT01.pdf ↩︎

[7] Cambridgeská univerzita umožnila ženám řádné studium ukončené diplomem až v dubnu roku 1948. ↩︎

[8] Viz její zpověď v pořadu Horizon z roku 1992: http://youtu.be/MB2e9R7bXCk ↩︎

[9] Online galerie 1938-1945, Ženy z Bletchley Park je dostupná na stránkách Google Cultural Institute: https://www.google.com/culturalinstitute/exhibit/the-women-of-bletchley-park/QQZ2YSRa?projectId=women-in-culture ↩︎

[10] Např. http://www.telegraph.co.uk/history/world-war-two/10810980/Female-codebreakers-reunited-at-Bletchley-Park.html ↩︎

[11] Studie trhu firmy Frost & Sullivan: Agents of Change: Women in the Information Security Profession, 2013. https://www.isc2cares.org/uploadedFiles/wwwisc2caresorg/Content/Women-in-the-Information-Security-Profession-GISWS-Subreport.pdf ↩︎

 
 
© 067, s.r.o.
Děkujeme všem platícím čtenářům! Umožňují nám a našim autorům vytvářet 067 tak, jak dovedeme nejlépe.