Padající anděl a stoupající opice

V knihkupectvích mívá Terry Pratchett svou vlastní polici. Odpovídá to jak množství knih, které napsal, tak čtenářskému zájmu o ně — ta police si na sebe hravě vydělá. Nedávná autorova smrt na tom nic nezmění, jen už bohužel nebude potřeba přikupovat druhou polici. Ještě víc než zarytých Pratchettových fandů je ovšem těch, jimž jejich jméno mnoho neříká a ty brožované knížky se řvavými obálkami si domů přemisťovat nehodlají. Pro ty první s láskou — patřím k nim — pro ty druhé na vysvětlenou je tento článek.

Jestli nemáte rádi fantasy literaturu, velmi pravděpodobně to znamená, že máte prostě dobrý a hlavně dospělý vkus. Příběhy plné mečů, kouzel, uhrančivých čarodějek a nezničitelných bojovníků se sice označují jako pohádky pro dospělé, ale ve skutečnosti jsou pro puberťáky — všeho věku, samozřejmě. Vnitřního puberťáka si v sobě nosí prakticky každý chlap (a nevelké množství žen), takže trh je široký. Větší zábava než to číst může být psát fantasy příběhy: po přečtení deseti by měl jedenáctý dát dohromady nejen každý člověk zběhlý v práci s klávesnicí, ale i kvalitní software.

Jistě, maličko přeháním a je v tom literární snobství, od zmíněného dobrého vkusu často nerozlišitelné. Věřte mi ale, že skutečně dobrá kniha se od průměrného fantasy dílka liší ne méně než sous vide od mekáče. Čímž nepopírám užitečnost McDonald’s ani žánru fantasy (a jakéhokoli jiného: červené knihovny, young adult, různých stupňů šedi...), je však dobré vidět věci v souvislostech.

Pak jsou autoři, kteří se škatulkám vymykají. Ty mívá ráda kritika a s radostí je čteme my literární snobové. Ve sci-fi je typickým příkladem Vonnegut, Bradbury nebo i Karel Čapek, v detektivkách Chandler (nebo i Karel Čapek), v pornografii Henry Miller. Jmen by šlo uvést mnohem víc, protože k tendencím současné literatury patří vypůjčovat si žánrové prvky odevšud. Viz Borges, Eco, Murakami, Høeg, u nás třeba Miloš Urban. Důraz je na slovu vypůjčovat — Kurt Vonnegut, Jr. nepsal sci-fi. Žánr má svá pravidla a tím hlavním je, že nesmí ze škatulky čouhat ven. V pornu se má co nejvíc souložit, ve sci-fi se má co nejvíc cestovat do vesmíru nebo v čase, za to čtenář platí a dát mu něco jiného je svého druhu podvod.

Proto má smysl kreslit čáru mezi žánry a „literaturou“: žánrové texty jsou v zásadě variacemi na dané téma, jejich manévrovací prostor je značně omezen.

Prvním protipříkladem, který asi každého napadne, je Tolkien: autor, který bezpochyby zůstal na půdě žánru fantasy (víceméně ho založil) a přesto jsou jeho literární kvality široce uznávané. Ano, jde však o natolik atypickou osobnost i dílo, že stojí sám. Jako Gandalf v Morii proti balrogovi. Nedá se opakovat ani napodobit, jen parodovat (chtěně či nechtěně; valný kus žánru tvoří nevědomé parodie na Pána prstenů).

Čímž se dostáváme k Pratchettovi. Jeho dílo je rozsáhlejší než cyklus jednačtyřiceti příběhů o Zeměploše, budu se ale držet jen jich. Evidentně je lze pokládat za stylově čistou fantasy. O tom nemohou rozhodovat žádní literární kritici, to se pozná podle toho, kdo a jak to kupuje a čte a jak na to reaguje. Zeměplocha má fandom. Má konference nadšenců, píše se o ní fan fiction, existují počítačové hry, mapy. Má ty nevkusné křiklavé obálky. Přesahuje-li žánr (a ano, přesahuje), tedy zevnitř, ne zvenčí. Což je jev náramně vzácný a taky je těžké toho dosáhnout. Pratchett respektoval své publikum, nedělá si z něj šprťouchlata ani na něj nevytahuje intelektuální triky. Přesněji řečeno: dělá a vytahuje, ale ne na publikum, leč s publikem.

Příběhy Zeměplochy (Discworld) se odehrávají na planetě, která je, jak název naznačuje, plochá.

Zeměplocha se vznášela na blýskavém horizontu vesmíru, pomalu se otáčela na zádech čtyř obrovských slonů, kteří se uhřadovali na krunýři Velké A’Tuin, vesmírné želvy. Světadíly ubíhaly kolem, korunovány různým počasím. Jednotlivá počasní uskupení se pomalu pohybovala proti směru otáčení Zeměplochy jako taneční pár, který se při valčíku otáčí opačně než ostatní tanečníci v sále. Oblohou se pozvolna valily miliardy tun praktického zeměpisu.

Lidé se dívají na věci, jako je zeměpis nebo meteorologie, dost skepticky, a to nejen proto, že jednu z nich mají pod nohama a ta druhá je pravidelně promáčí. Nepovažují je za skutečnou vědu. Jenže zeměpis je vlastně jen zpomalená fyzika, do které někdo tu a tam zastrčil strom, a meteorologie je plná vzrušujícího módního chaosu a spletitostí. A léto není jen období. Je to i místo. Léto je stvoření v pohybu a rádo se na zimu stěhuje na jih.

(Nohy z jílu)

Zpočátku Pratchett tento prvek — imaginární svět s jinou fyzikou, plný kouzel a exotických tvorů — využíval velmi silně. První dvě knihy série se proto dost liší od všech následujících. Úspěch ale vybídl autora k pokračování a co můžete pořád psát o slonech, želvě a oktaríně, barvě kouzel? Donekonečna se dá psát o jedné jediné věci: o lidech.

Byl to další obyčejný ankh-morporský den.

Na konci Mosazného mostu, jedné z nejrušnějších městských tepen, se na roztřeseném žebříku kymácel seržant Tračník. Jednou rukou se křečovitě držel vysokého sloupu s hranatou schránkou na konci a druhou rukou přidržoval doma zhotovenou obrázkovou knihu ke štěrbině ve schránce.

„A tohle je zase jiný druh vozu,” říkal právě. "Chápeš to?”

„No,” odpovídal velmi nesmělý, skřehotavý hlásek ze schránky.

„Tak dobrá,” přikývl Tračník očividně spokojen. Upustil knihu a ukázal přes most.

„Vidíš ty dvě značky namalovaný na dláždění?”

„Jo.”

„A ty znamenají...?”

„Dyž-mezi-nima-vůz-pojede-míň-než-minutu-tak-jede-moc-rychle,”odříkával hlásek naučeným způsobem.

„Výborně. A pak uděláš co...?”

„Maluju-vobrázek.”

„A budeš dávat pozor, aby na něm bylo vidět co...?”

„Kočího-ksicht-nebo-numero-vozu.”

„A když to bude v noci, tak...?”

„Nakopnu-salamandra-aby-udělal-světlo-a-maluju.”

„Skvělá práce, Rufusi. Každý den se tady někdo z nás zastaví a vezme si ty obrázky. Máš všechno, co potřebuješ?”

„Jo.”

„Copak se to děje, seržante?”

Tračník se podíval na velikou hnědou tvář, která k němu vzhlížela zdola, a usmál se.

„Hezký odpoledne, Tovše,” řekl a neohrabaně sešplhal po žebříku. „Pane Baševe, tady se právě díváte na nejmodernější časoměr určený pro nové todlencto milié... mineli..., ale sakra, tisíciletí.”

(Pátý elefant)

A tak začal psát o lidech, ať už to byli trpaslíci, trollové, mágové z Neviditelné univerzity, starší dámy z Lancre nebo městští policajti. Kulisy exotického světa ponechal a místy vylepšil, ale velká část těch příběhů je vlastně nepotřebuje. Celá linie, která se odehrává v Ankh-Morporku, by mohla být zasazena do skutečného viktoriánského Londýna, aniž by se něco podstatného stalo. Samosebou, hůř by se tam zdůvodňovali trpaslíci a trollové. Což by byla škoda.

Elánius se právě naučil, jaké jsou základní rozdíly mezi überwaldskými trpaslíky a trpaslíky od Ploskolebčí hory. Ti druzí byli menší, hlučnější a mezi lidmi mnohem více doma. Überwaldští trpaslíci byli tiší, měli sklony vykukovat zpoza rohů a často neuměli ankh-morporsky. V některých uličkách za ulicí U Melasového dolu by občan města klidně uvěřil, že se ocitl v cizí zemi. Na druhé straně byli přesně takoví občané, jaké by si přáli policajti na celém světě. Nedělali potíže. Pracovali většinou jeden pro druhého a platili daně mnohem ochotněji a častěji, než to dělali lidé, i když je třeba říci, že mnoho ankh-morporských občanů vydělávalo míň než malá hromádka myšího trusu. Většinu problémů si vyřešili mezi sebou. Dá se říci, že takovým lidem musí policie věnovat pozornost, jen když se s nimi setká ve formě křídového obrysu na dláždění.

Nakonec se však ukázalo, že uvnitř jejich společenstva, za ubohými fasádami všech těch chatrčí, obchůdků a dílniček v ulici Kotevního řetězu a Velrybí kostice, planou krevní msty a spory, jejichž původ leží ve dvou sousedních dolech osm set kilometrů od města a tisíc let v minulosti. Byly tam hospody, kde jste mohli pít, jen když jste byli z konkrétní hory. Byly tam uličky, kudy jste si netroufli projít, když váš klan doloval v určité rudné žíle. Způsob, jakým jste nosili nasazenou helmici, jak jste si rozčesávali plnovous - to všechno bylo pro ostatní trpaslíky složitou otevřenou knihou. Elánius v tom neviděl ani kousek popsaného papíru.

„Pak je tady způsob, jak si krazak svůj G'ardrgh,” nadhodila desátnice Řiťka.

„Nebudu se vás ani ptát, co to znamená,” zabručel Elánius.

„Obávám se, že bych vám to stejně nedokázala vysvětlit,” zavrtěla hlavou Řiťka.

„A mám já vůbec nějaký Gaadrerghuh?”zeptal se přece jen Elánius.

Řiťka při jeho chybné výslovnosti zamrkala. "Ano, pane. Každý má. Jenže jenom trpaslík si ten svůj může krazak správně,” vysvětlovala. "Nebo její,” dodala.

Elánius si povzdechl a zadíval se na stránky ve svém notesu, které zaplnil poznatky pod heslem Überwald. Přesně si to sice neuvědomoval, ale zacházel se zeměpisem, jako kdyby vyšetřoval nějaký zločin (Viděl jste, kdo tady udělal to údolí? Poznal byste ten ledovec, kdybyste ho znovu potkal?).

„Já ještě nadělám spoustu chyb, Pleskot,” řekl zasmušile.

„S tím si nelamte hlavu, pane. To lidé vždycky dělají. Naštěstí většina trpaslíků pozná, že máte upřímnou snahu a že se je nesnažíte tahat za nos,” snažila se ho povzbudit Řiťka.

„Jste si jistá, že vám nevadí vydat se se mnou na tu cestu?”

„Dřív nebo později by se to stejně stalo, pane.”

Elánius smutně zavrtěl, hlavou. "Já to stejně nechápu, Pleskot. Všechny ty zmatky a pozdvižení kolem trpaslice, která se snaží chovat jako —”

„Dáma, pane?”

„Tak, a přitom nepadne ani slovo o tom, že se Karotkovi říká trpaslík, a přitom je Karotka člověk—”

„Ne, pane. Jak on sám říká, Karotka je trpaslík. Byl adoptován trpaslíky, absolvoval Y'grad a dbá na to, aby j'kargra, pokud je to tedy ve městě možné. Je trpaslík.”

„Měří dva metry!”

„Je to vysoký trpaslík, pane. Nám nevadí, jestli chce být současně i člověkem. Dokonce ani drudak'ak by s tím neměl žádné obtíže.”

„Tak tady už mi docházejí hrdelní hlásky, Pleskot. Co to bylo?”

„Podívejte, pane, většina trpaslíků tady ve městě je... takhle — vy byste je nazval liberálními. Pocházejí hlavně z míst za Ploskolebčí horou, rozumíte? Vycházejí s lidmi. Někteří z nich jsou dokonce ochotni přiznat, že mají... dcery, pane. Jenže mnoho z těch hodně konzervativních... überwaldských trpaslíků nepokročilo ani o kousek. Jednají, jako kdyby pořád ještě žili za dob Čekana Krvezbrotě. A právě takovým říkáme drudak'ak.”

Elánius se o to pokoušel, ale věděl, že pokud chce někdo mluvit alespoň slušnou trpasličtinou, potřebuje k tomu celoživotní studium a vážnou krční infekci.

„nad zem... oni záporně,” pokoušel se, ale neuspěl.

„Oni nechodí dostatečně na čerstvý vzduch,” přeložila mu Řiťka.

(Pátý elefant)

Ankh-Morpork je velkoměsto. Zákonitosti velkoměsta se očividně dokážou prosadit na kterékoli planetě a v kterékoli době: přicházejí do něj lidé (a trpaslíci, trollové...) z venkova, žijí trochu po svém a trochu podle místních zvyklostí, tavicí kotel pracuje. Ta předchozí pasáž je nám povědomá, že? A za trpaslíky, ať už ty od Ploskolebčí hory, nebo z Überwaldu, bychom si dovedli dosadit různé skupiny a národnosti, s nimiž se setkáváme v našem vlastním Ankh-Morporku, ať se jmenuje jakkoli.

Lístek byl napsán velmi špatným jazykem, jak to u většiny lidových jídelen bývá. Je to proto, aby byli hosté ukolébáni falešným přesvědčením o své nadřazené inteligenci. Mezi jídly, jejichž jména většinou neznala, četla Zuzanka i následující:

Karí s seleninama 8 p

Karí sladkokyselí s ribíma koulema 10 p

Karí sladkokyselí s prasečíma koulema 10 p

Karí s maso 10 p

Karí s určitý maso 15 p

Karí extra 5 p

Pornoflakes 3 p

Sněste tady, nebo si to odnesete

(Těžké melodično)

 

Ale pozor na to, Pratchett nepsal žádnou alegorii a v podstatě ani satiru ne. Jeho fantazijní svět se nedá do našeho promítnout jedna ku jedné, jakkoli je to lákavé a nerdy to přitahuje až bolestně. Země je Země a Zeměplocha je Zeměplocha. V lecčems jsou samozřejmě velmi podobné, protože lidé jsou lidé tam i onde.

Tak pro začátek tady byl například ten zbrojní zákon. Zbraně byly použity při tolika zločinech, tvrdil Vyndejs, že když se sníží počet zbraní, musí se snížit i počet zločinů.

Elánius přemýšlel, jestli Vyndejs seděl uprostřed noci ve své posteli a hýčkal sám sebe, když se mu tohle zdálo. Zabavíme všechny zbraně a kriminalita nám poklesne. Smysl to dávalo. A bylo by to i fungovalo, jen kdyby bylo dost policistů - řekněme tak tři na jednoho občana.

K všeobecnému překvapení bylo zbraní odevzdáno hodně. Byl tady však jeden háček, který Vyndejsovi jaksi unikl, a sice to, že zločinci na žádné zákony nedají. To je totiž základní předpoklad jejich zaměstnání. Není v zájmu zločinců zvyšovat bezpečnost ulic, snad jen pro sebe. A když teď viděli, co se děje, nevěřili vlastním uším a očím. Bylo to, jako kdyby přijel Otec prasátek a každý den byl Dnem prasečí hlídky.

Někteří občané nabyli nejistého dojmu, že se něco nevydařilo, protože teď zbraně nosili jen grázlové. A policajti začali zatýkat poctivé lidi po tuctech. Když někdo průměrného policajta nakope párkrát do koulí, není to nic příjemného, a když má ten policajt navíc skoro jistotu, že je to jeho šéfům jedno, začne mít sklony zatýkat raději ty lidi, kteří mu okamžitě nevrazí nůž pod žebra. Zvláště, když jsou nepříjemní a uštěpační a mají na sobě mnohem dražší oblečení, než si může dovolit sám policajt. Počet zadržených prudce vzrostl a Vyndejse to neobyčejně potěšilo.

Je třeba připustit, že většina zatčení byla provedena na základě nepovoleného nošení zbraní po setmění, ale velký počet také pro napadení hlídky rozhněvanými občany. To bylo klasifikováno jako útok na městského činitele, což bylo oficiálně považováno za zvláště odpudivý a trestuhodný zločin a jako takový mnohem důležitější než všechna ta přepadení, podvody a krádeže, které se ve městě běžně odehrávaly.

Ne že by zákon z města zmizel. Město bylo plné zákonů. Až na to, že ty zákony nenabízely mnoho možností, jak je neporušit.

(Noční hlídka)

Tohle je klasická argumentace zastánců zbraní, jak ji (u nás na zeměkouli) předkládá třeba NRA: Někteří občané nabyli nejistého dojmu, že se něco nevydařilo, protože teď zbraně nosili jen grázlové. Pratchett je liberál, místy libertarián, ale politický rozměr jeho příběhů je složitější. Na Zeměploše najdeme dost svobody, ale prakticky žádnou demokracii. Dost péče o chudé a soucitu s utlačovanými, ale žádný sociální stát. Autor fandí emancipaci (žen, jiných inteligentních tvorů než lidí a žen jiných inteligentních tvorů než lidí — příkladem třetí skupiny je výše citovaná desátnice Pleskot Řiťka, v originále Cheery Littlebottom). O zavádění kvót však nemůže být řeči. Ankh-Morpork funguje, protože má v čele neobyčejně inteligentního a schopného vládce (pobaveně označuje sám sebe jako „tyran“), výtečnou policii a celkově dostatek vcelku rozumných lidí (trpaslíků, trollů, upírů, novinářů, podomních obchodníků...) Cech zlodějů, kterému platíte ročně přiměřenou malou částku a při pokusu o okradení se prokážete potvrzenkou, která vás uchrání, je také dobrý nápad — je-li většina zlodějů jeho členy. Zkrátka, těžko bychom taková pravidla zaváděli u nás. Ale koneckonců, jsme přece ve fantasy...

...ve které se překvapivě málo šermuje a ještě méně kouzlí. Zato se tam pracuje, obchoduje, cestuje, provozuje se poštovní úřad, vyšetřují zločiny. Ze zdánlivých kouzel se obvykle vyklube letitá zkušenost starých moudrých žen. Anebo převlečená fyzika.

Hlavní práce všech mágů spočívala právě v tom, nedělat žádnou magii, ne nedělat magii, protože by neuměli dělat magii, ale nedělat magii právě proto, že ji dělat uměli. Každý nepoučený hlupák dokáže neproměnit někoho v žábu. Jenže musíte být velmi chytří na to, abyste to neudělali, když víte, jak je to snadné. Po celém světě existovala místa, která připomínala ty časy, kdy mágové tak chytří nebyli, a na většině z nich už nikdy tráva neporoste.

(Zaslaná pošta)

A zdroj zla není v Mordoru.

Svět už v žádném případě nepotřebuje dalšího Pána temnot, ne, když se tak skvěle daří Pozlátkovi. Pozlátko nepotřeboval věž, kolem níž táboří deset tisíc trollů. Potřebuje jen účetní knihy a nabroušený mozek. To funguje lépe, levněji, a ještě navíc mu zbývá čas vyrazit večer do společnosti.

(Zaslaná pošta)

O Shakespearovi se říká, že tím nejcennějším, co dal světu, nejsou jeho hry jako takové, ale postavy: velké psychologické studie, archetypy, které do jisté míry člověka nejen popisují, ale utvářejí: Hamlet, Jago, Falstaff, Kordélie. Pratchettův svět je tím Shakespearovým silně inspirován, jistě vědomě. I v jeho případě jsou postavy důležitější než příběhy, popravdě řečeno opravdu dobrých, tedy silných a uzavřených příběhů má jen pár: napadá mě Noční hlídka, Pravda, Zaslaná pošta, Čarodějky na cestách, Buch! — většinou texty z pozdějšího období (nezapomeňme, že Pratchett psal Zeměplochu od roku 1983, kdy mu bylo pětatřicet let). Občas si motiv příběhu prostě odněkud vypůjčil — z mytologie, pohádky, z historie, z jiného literárního díla (Čarodějky na cestách, Maškaráda, Těžké melodično, Zloděj času, všechny příběhy Toničky Bolavé). Shakespeare dělal totéž (a bezohledněji, nebyl koneckonců vázán dnešním autorským právem).

"10.12.12TerryPratchettByLuigiNovi1" by Luigi Novi. Licensed under CC BY 3.0 via Wikimedia Commons.

Pratchettovy postavy — jakkoli to je riskantní přirovnání — však občas mají sílu, pronikavost a životnost těch Shakespearových. Nezapomeňme ostatně, že i velký Bard byl ve své době lidovým umělcem a u pokladny divadla Globe sám dost často vybíral vstupné. V téhle perspektivě je to srovnání snad snesitelnější.

Ti, s nimiž nás Pratchett seznámil, které uvedl do života, představují pestrou galerii typů a osudů. Nejvýraznější mezi nimi jistě jsou Bábi Zlopočasná a stařenka Oggová, Elánius, Vetinari, kapitán Karotka, seržant Tračník, Vlahoš von Rosret, Zuzana Stohelitská, arcikancléř Výsměšek a Smrť, ale výčet by mohl být daleko delší — už jen každý ze členů a členek Městské hlídky by stál za samostatný článek. Na příběhy zapomenete, ale na Sama Elánia ne — kdo se s ním jednou seznámí, už ho bude mít v hlavě napořád. V tom je obrovská Pratchettova síla a přesah.

A ještě v něčem: v neurčité, ale přece jen dost pevné víře v lidstvo.

SVEZU TĚ ZPÁTKY, řekl Smrť po chvíli.

„Díky. A poslyš..., řekni mi...“

CO BY SE BYLO STALO, KDYBYS HO NEZACHRÁNILA?

„Ano! Slunce by bylo vyšlo tak jako tak, co?“

NE.

„Ale jdi. Nechceš přece, abych věřila něčemu takovému. Je to astronomický fakt.“

SLUNCE BY BYLO NEVYŠLO.

Obrátila se k němu.

„Byla to dlouhá noc, dědečku! Jsem unavená a potřebuju se vykoupat! Co nepotřebuju, je poslouchat nesmysly!“

SLUNCE BY BYLO NEVYŠLO.

„Opravdu? Tak mi tedy řekni, co by se stalo?“

SVĚT BY BYLA OZÁŘILA POUHOPOUHÁ KOULE ŽHAVÝCH PLYNŮ.

Chvilku kráčeli mlčky.

„Aha,“ řekla pak Zuzana otráveně. „Zase ty triky se slovíčky. To bych byla řekla, že jsi mnohem realističtější.“

JESTLI NEJSEM REALISTA, PAK UŽ NIKDO. ALE LIDÉ ŽIJÍ VE SVĚTĚ, KTERÝ JE ZALOŽEN NA TRICÍCH SE SLOVÍČKY.

„Dobrá,“ přikývla Zuzana. „Nejsem hloupá. Ty prostě tvrdíš, že bez... fantazie by byl život pro lidi nesnesitelný.“

MYSLÍŠ? JAKO KDYBY TO BYLA NĚJAKÁ RŮŽOVÁ PILULKA? TO NE. LIDÉ POTŘEBUJÍ FANTAZII K TOMU, ABY BYLI LIDMI. ABY SE UDRŽELI V MÍSTECH, KDE SE POTKÁVÁ PADAJÍCÍ ANDĚL SE STOUPAJÍCÍ OPICÍ.

„Víly Zubničky? Otcové prasátek? Malé –“

 ANO. JAKO TRÉNINK. MUSÍŠ ZAČÍT S TÍM, ŽE SE NAUČÍŠ VĚŘIT MALÝM LŽÍM.

„Abychom pak uvěřili i těm velkým?“

JISTĚ. SPRAVEDLNOST. MILOSRDENSTVÍ. POVINNOST. A TAKOVÉ TY VĚCI.

(Otec prasátek)

Tenhle dialog mezi Smrtěm a jeho vnučkou Zuzanou (jak může Smrť mít vnučku, to vám vysvětlovat nebudu, přečtěte si to sami) pokládám za jeden z vrcholných momentů Pratchettových knih. Odpusťte mi, když řeknu: srovnatelný se Shakespearem. Kontext je následující: Zuzana zachránila život Otci prasátek, mýtické postavě odpovídající (nikoli Santa Clausovi, ale) tradiční postavě Father Christmas, jejíž tradice je předkřesťanská (slunovrat, a takové ty věci). Smrť jí vysvětluje... není třeba vysvětlovat, co jí vysvětluje. Dialog mluví sám za sebe.

Pratchett překřtil Vánoce na Svátek Prasečí hlídky (Hogswatchnight) a zkarikoval, co se dalo, aby se zbavil patosu. Přesto z citovaného dialogu mrazí. A jestli vás ne, není to namouduši autorova chyba.

Terry Pratchett, člověk, který se v rámci svých sil snažil udržet co nejvíc svých bližních v místech, kde se potkává padající anděl se stoupající opicí, zemřel 12. března 2015.

 
 
© 067, s.r.o.
Děkujeme všem platícím čtenářům! Umožňují nám a našim autorům vytvářet 067 tak, jak dovedeme nejlépe.