Tu nastala tma po celé zemi

Potulný kazatel, hlava nevelké židovské sekty, vstoupil v nedělní podvečer do města. Tím uvedl do chodu příběh, který změnil svět. Drama pašijového týdne, jehož každoroční připomínkou jsou Velikonoce, je součástí naší identity: ať jsme či nejsme křesťany, ať bereme ten příběh jako legendu či jako historickou pravdu. Je dobré ho znát, je užitečné zamyslet se nad ním. A kdy jindy než právě teď?

El Greco: Kristus nesoucí kříž, po r. 1580, via Wikimedia Commons

Když se Jošua ha-Nocri (ha-Nocri znamená aramejsky, Ježíšovou rodnou řečí, „z města Nazaretu“), nám dnes známý jako Ježíš Kristus, rozhodl poprvé a naposled vejít do Jeruzaléma, bylo mu něco přes třicet. Obvykle se jako rok jeho narození udává ten, od nějž počítáme svůj moderní letopočet, žádnou jistotu v tom ovšem nemáme. Stejně tak nevíme, zda zemřel v roce 30, 33 (což jsou nejpravděpodobnější možnosti) nebo někdy jindy tou dobou. Víme o něm vlastně překvapivě málo na to, že je jednou z nejvýznamnějších osobností v dějinách lidstva. Není pochyb o tom, že byl historickou postavou, ne legendární. Do jaké míry se však reálný, historický Ježíš podobal Ježíši z evangelií, na to se odpovědět nedá. Svědectví je dost, ale jsou příliš rozporná.

A uzříte Syna člověka

Pro začátek se přidržme biblického příběhu, jak jej vyprávějí synoptičtí evangelisté — Matouš, Marek a Lukáš. Ježíš [BIOGRAFIE] spolu se svými učedníky vešel do Jeruzaléma v neděli před svátkem Pesach. Jel na oslátku, které pro něj učedníci vypůjčili. Lidé je cestou pozdravovali, někteří se přidali k průvodu:

Oslátko přivedli k Ježíšovi, přehodili přes ně své pláště a on se na ně posadil. Mnozí rozprostřeli na cestu své pláště a jiní zelené ratolesti z polí. A ti, kdo šli před ním i za ním, volali: „Hosanna! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově, požehnáno buď přicházející království našeho otce Davida. Hosanna na výsostech!“ Ježíš vjel do Jeruzaléma a vešel do chrámu. Po všem se rozhlédl, a poněvadž již bylo pozdě večer, odešel s Dvanácti do Betanie. (Mk 11, 7–11)

Ony zelené ratolesti z polí daly název Květné neděli, která dnes velikonočním svátkům předchází — stejně jako jehnědám („kočičkám“), které u nás nahrazují palmové výhonky, jimiž nejspíš mávali Ježíšovi v Palestině. [VELIKONOCE]

První vstup do města byl tedy skromný, ale dalšího dne začal velice rušný týden. Ježíš na sebe nejprve upozornil nepřehlédnutelným způsobem: vyhnal kupčíky z chrámu. „Přišli do Jeruzaléma. Když vešel do chrámu, začal vyhánět prodavače a kupující v nádvoří, zpřevracel stoly směnárníků a stánky prodavačů holubů; nedovoloval ani to, aby někdo s čímkoliv procházel nádvořím.“ (Mk 11, 15­–16).

Dá se předpokládat, že Ježíše předcházela jeho pověst a kněžský establishment z něj nadšen nebyl tak jako tak. Tento efektní čin si však už nevyhnutelně vyžádal odezvu. Druhého dne „[z]novu přišli do Jeruzaléma. Když procházel chrámem, přišli k němu velekněží, zákoníci a starší a řekli mu: „Jakou mocí to činíš? A kdo ti dal tuto moc, abys to činil?“ (Mk 11, 27–28).

Na to Ježíš nedal uspokojivou odpověď. Pustil se s kněžími do disputací, hovořil v podobenstvích. Hovořil také k lidu, který se zřejmě začal scházet a zvědavě naslouchat. Radil, co dělat, chcete-li vstoupit do Božího království. Před svými učedníky, v uzavřeném kruhu, se věnoval pochmurnějším tématům. Předvídal svou smrt a budoucí apokalypsu:

A když vycházel z chrámu, řekl mu jeden z jeho učedníků: „Pohleď, Mistře, jaké to kameny a jaké stavby!“ Ježíš mu řekl: „Obdivuješ ty velké stavby? Nezůstane z nich kámen na kameni, všechno bude rozmetáno.“ (Mk 13, 1–2)

Velekněží nahlédli, že svou autoritou Ježíše nezmohou a že jeho vliv je nebezpečný. Rozhodli se proto jednat silou. Nejprve získali z dvanáct učedníků jednoho — Jidáše Iškariotského — který se dal přemluvit, aby svého učitele za peníze zradil. Stojí za to připomenout si, jak Jidáš skončil:

Když Jidáš, který ho zradil, viděl, že Ježíše odsoudili, pocítil výčitky, vrátil třicet stříbrných velekněžím a starším a řekl: „Zhřešil jsem, zradil jsem nevinnou krev!“ Ale oni odpověděli: „Co je nám po tom? To je tvoje věc!“ A on odhodil ty peníze v chrámě a utekl; šel a oběsil se. (Mt 27, 3–5)

Následoval první den svátku Pesach, svátku nekvašených chlebů, kdy je židovskou tradicí pojídat beránka. Ježíš povečeřel se svými učedníky. Vysvětlil jim, že již brzy ho jeden z nich zradí a ukázal jim nový symbol víry: chléb a víno, zastupující tělo a krev. Z toho vznikla svátost eucharistie (a spory o ni; různé křesťanské církve mají na svaté přijímání různé názory).

Po Poslední večeři odešli na Olivetskou horu do místa zvaného Getsemane. Tam Ježíše zatkli ozbrojenci vyslaní velekněžími, když ho Jidáš, jak slíbil, označil polibkem. Učedníci utekli. Ježíše předvedli před velekněze Kaifáše. Ten ho obvinil z rouhání a pobuřování.

On však mlčel a nic neodpověděl. Opět se ho velekněz zeptal: „Jsi ty Mesiáš, Syn Požehnaného?“ Ježíš řekl: „Já jsem. A uzříte Syna člověka sedět po pravici Všemohoucího a přicházet s oblaky nebeskými.“ Tu velekněz roztrhl svá roucha a řekl: „Nač ještě potřebujeme svědky? Slyšeli jste rouhání. Co o tom soudíte?“ Oni pak všichni rozhodli, že je hoden smrti. (Mk 14, 61–64).

V tu chvíli mohli velekněží dát Ježíše popravit, ruku jim ale zadržela politika. Poprava oblíbeného kazatele by mohla vyvolat nepokoje, z nichž by se pak chrámový establishment musel odpovídat římským úřadům. Kaifáš usoudil, že daleko lepší bude, když ho Ježíše zbaví sami Římané. Proto ho předvedli Ježíše k římskému místodržícímu, kterým byl Pilát Pontský, s chytře překrouceným obviněním, že se Ježíš prohlásil za „krále Židů“. To by byla světská vzpoura týkající se římské správy.

Ani Pilát však nestál o nepokoje a pokusil se horký brambor přehodit dalším směrem, na loutkového krále Heroda Antipu. Ten požádal Ježíše, ať mu předvede nějaký zázrak — patrně v naději, že kdyby toho byl ten kazatel schopen, mohl by ho Herodes získat pro sebe jako spojence, třeba i jako zbraň. Ježíš ovšem odmítl a Herodes ho vrátil k Pilátovi. Ten se pokusil o Ježíšovu záchranu ještě jednou, snad i z osobních sympatií: mírný muž vyrovnaného chování byl vzdělanému Římanovi určitě bližší než orientální velekněz. Využil tradici, která místodržícímu dovolovala při příležitosti svátku omilostnit jednoho vězně. Kaifáš, stále o krok před Pilátem, si však objednal dav, který se křikem dožádal propuštění jiného — vraha Barabáše. Pilát tím vyčerpal své možnosti a nařídil Ježíšovu popravu ukřižováním. Došlo k ní na vrchu Golgota. „Bylo už kolem poledne; tu nastala tma po celé zemi až do tří hodin, protože se zatmělo slunce. Chrámová opona se roztrhla vpůli.“ (Lk 23, 44–45).

Ježíšovo tělo si vyžádal místní občan Josef z Arimatie a pohřbil ho ve vlastní hrobce, aby o něj bylo postaráno. Jinak by zůstalo přibité na kříži. „Ženy, které přišly s Ježíšem z Galileje“ — což byla především Marie z Magdaly, pokud jde o počet a totožnost dalších, v tom se evangelia rozcházejí — chtěly tělo nabalzamovat, ale následujícího dne byla sobota, kdy bylo nutné zachovat sváteční klid. Musel to být těžký a smutný šabat pro všechny zúčastněné. V křesťanské liturgii mu odpovídá Bílá sobota, svátek klidu a zamyšlení.

V neděli brzy ráno ženy pospíchaly k hrobce.

A říkaly si: „Kdo nám odvalí kámen od vchodu do hrobky?“ (Mk 16, 3)

Kámen však byl odvalen a hrobka prázdná.

A jak nad tím byly bezradné, stanuli u nich dva muži v zářícím rouchu. Zachvátil je strach a sklonily tvář k zemi. Ale oni jim řekli: „Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není zde, byl vzkříšen. Vzpomeňte si, jak vám řekl, když byl ještě v Galileji, že Syn člověka musí být vydán do rukou hříšných lidí, být ukřižován a třetího dne vstát.“ (Lk 24, 4–7).

A vskutku, ještě téhož dne se Ježíš setkal se dvěma ze svých učedníků, požehnal jim a před jejich zraky vystoupil do nebe. Na památku toho dne slaví křesťané Vzkříšení, den radosti a slávy. Jeho malou připomínkou je každá neděle každého roku. (V ruštině z toho dokonce vzniklo její jméno: voskresenje.)

Vlk bude pobývat s beránkem

Palestina na přelomu letopočtu byla stejně jako dnes neklidnou zemí. Území dnešního státu Izrael bylo tou dobou rozděleno do několika částí. Všechny byly součástí římské říše. V největší z nich, Judeji, vládli Římané přímo, nejvyšším představitelem byl prefekt (později prokurátor), zatímco v Galileji působil loutkový král Herodes Antipas.

Římskou nadvládu na židovských územích si lze s jistou nadsázkou představit jako dnešní americkou okupaci některé islámské země. Římané byli technokrati a pragmatici. Snažili se vnést na okupovaná území svou kulturu, o níž si byli jisti, že je nadřazená, a spolu s ní svůj mír a svou prosperitu. To bylo sice užitečné hlavně pro ně samotné, ale takto vzniklý Pax Romana přinášel nepopiratelný prospěch celému Středomoří. Vůči podřízeným národům byli dost liberální, nevnucovali jim své zvyklosti ani své náboženství, vyžadovali však na oplátku toleranci ke svým zvykům. Většinou se snažili ponechat u moci místní vládce a řídit provincie jejich prostřednictvím. Umožňovali získat římské občanství. Tvrdě však trestali násilné vzpoury a separatismus.

Analogie sedí, i pokud jde o postoj k náboženství. Římané rozhodně nebyli ateisté, ale nenechávali si náboženstvím příliš ovlivňovat život. Uznávali celý panteon bohů, jak svých původních, tak těch, které postupně „získali“ — nejprve od Řeků, později od dalších národů, které začlenili do své říše. Popírat existenci bohů bylo nezvyklé, podceňovat jejich vliv na denní záležitosti nemoudré a neúčastnit se oficiálních projevů kultu, třeba zvířecích obětí o svátcích, mohlo být společensky neúnosné, tím to ale končilo. Římané byli spíš pověrčiví než věřící. A čím vzdělanější byli, tím méně se o božstva většinou starali. Zejména pak nespojovali své bohy s morálními pravidly. Ta pokládali za lidský, společenský konstrukt — přesně jako moderní ateisté a agnostici.

Židé byli naproti tomu lid Smlouvy s velkým S — té, kterou uzavřel Mojžíš s Hospodinem na hoře Sinaj. V ní se zavázali dodržovat četná pravidla, výměnou za to získali postavení vyvoleného národa, upřednostněného Bohem před všemi ostatními. Pokud se v jejich dějinách vyskytla období, kdy se jim jako vyvoleným nežilo ani dost málo (a to bylo dost často), odpověď byla jednoduchá: svými přestupky porušili smlouvu. Je potřeba se polepšit. Výchova každého Žida proto zahrnovala znalost všech předpisů a přikázání, jež je třeba dodržovat, zejména pokud jde o jídlo, rituální čistotu a dodržování svátků.

Římané nic takového neznali — jedli vše, co jim chutnalo a co si mohli dovolit, lázně navštěvovali kvůli hygieně a příjemnému zážitku, ne jako formu obřadu, jejich normy sexuálního chování byly značně uvolněné, nahota běžná, duchovní život byl soukromou věcí jednotlivce. Představa Boha, který upírá člověku vepřové a stará se o způsob, jímž byl vylisován olivový olej, jim byla nejen cizí, ale přímo komická. Židům zas byl cizí životní styl Římanů včetně samotného pojmu „soukromá věc jednotlivce“.

Taková kulturní propast by ještě nemusela znamenat zásadní překážku soužití, kdyby nebylo pravidelných židovských vzpour. Ty potlačovali Římané silou a v Judeji tak bylo trvalé napětí. Bouřila se ovšem malá část obyvatelstva (sledujete pořád tu analogii s dnešní dobou?), většina si žila po svém a část židovské elity — ostatně už předtím helenizovaná — našla rychle zalíbení v římském pohodlí.

Tím do hry vstupuje židovská vnitřní politika. V Judeji ji měli v rukou kněží jeruzalémského Chrámu (s velkým Ch) — jediné svatyně v zemi, kde se konaly obřady na počest starozákonního Boha. Dle dávné tradice a včetně zvířecích obětí. (Synagóga, jakých už tou dobou bylo plno všude tam, kde Židé žili, není v tomto smyslu svatyní, spíš komunitním centrem a vzdělávací institucí.) Chrámový establishment byl opatrně loajální vůči římské moci: hlídal si svoje vůdčí postavení vůči Židům a dával pozor, zda jej Římané neoslabují, jinak ale s okupanty spolupracoval, protože zaručovali pořádek a poslušnost lidu. Vzpouru nechtěl ve vládnoucích kruzích nikdo.

Napětí však existovalo. Židovský monoteismus, zcela výjimečný věroučný systém, dával lidem jistoty, zároveň je však svazoval. Tisíc let, které uplynuly od sepsání základních knih Starého zákona, bylo hodně i na starověk, kdy čas plynul pomaleji než dnes. Městský život v římské civilizaci se značně lišil od kmenového společenství pastevců a bojovníků, kterým byli Židé v Mojžíšových časech. Stará pravidla praskala ve švech. Jedni volali po jejich modernizaci, druzí po návratu do starých zlatých časů. Radikální modernisté se střetávali s radikálními fundamentalisty pod nadvládou konzervativních kněží a cizí okupační mocnosti. Naštěstí neměli bomby, ale jinak to muselo být úplně jako dnes.

Dá se to říci ještě jinak: Židé přisoudili svému náboženství důležitější úlohu než do té doby kterýkoli jiný národ. Propojili ho s řízením světských záležitostí a stali se tak první teokracií, formou vlády, která je podřízena přímo Bohu, ne lidem. Zároveň tím způsobili, že veškerý duchovní a intelektuální život společnosti se mohl odehrávat jedině v rámci náboženství a jeho výkladu.

Poněvadž u nás nikdo nemůže svévolně napsat historické dílo a poněvadž v zápisech nemůže dojít k žádným rozporům a poněvadž pouze proroci se z božské inspirace dozvěděli o událostech pradávných a vzdálených a jasně popsali, co se udalo za jejich doby, neexistuje u nás přirozeně, či spíše nutně množství nesouhlasných a rozporných knih. Máme pouze dvaadvacet knih, které zahrnují celé naše dějiny, a právem jim každý věří. (Josef Flavius, Židovské starožitnosti)

Tím bylo vlastně zaručeno, že budou vznikat sekty, že zemí potáhnou proroci, kouzelníci, léčitelé, že se bude vyprávět o znameních, zázracích a nebeských úkazech. Náboženský svět byl intelektuálním prostorem Židů, stejně jako chytrý a tvořivý Říman té doby se nejspíš stal stavitelem, právníkem nebo politikem.

A ještě jedna podstatná věc tu byla: mesiášský mýtus. Pochází od starozákonního proroka Izajáše. Ten předvídá příchod Mesiáše, světského krále z rodu Davidova, jehož panování bude předstupněm budoucího lepšího světa, vlády Boží na zemi:

On bude soudit pronárody, on ztrestá národy mnohé. I překují své meče na radlice, svá kopí na vinařské nože. Pronárod nepozdvihne meč proti pronárodu, nebudou se již cvičit v boji. (Iz 2, 4)

A dokonce:

Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat. Tele a lvíče i žírný dobytek budou spolu a malý hoch je bude vodit. Kráva se bude popásat s medvědicí, jejich mláďata budou odpočívat spolu, lev jako dobytče bude žrát slámu. Kojenec si bude hrát nad děrou zmije, bazilišku do doupěte sáhne ručkou odstavené dítě. Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu na celé mé svaté hoře, neboť zemi naplní poznání Hospodina, jako vody pokrývají moře. (Iz 11, 6–9)

Rozumí se tím opět země židovská, která se takto sjednotí a radostně pak zaútočí na své nepřátele, což si lze přečíst hned v následujících verších — vykládat si starozákonní texty jako globální vize je naprosto mylné a ahistorické.

Mesiáš, hebrejsky mašiah, znamená „pomazaný“ — olejem, což bylo privilegium králů a velekněží Chrámu, obecně znak výjimečnosti a posvěcení. Další vývoj mesiášského mýtu se soustředil právě na příchod Království božího na zemi, ideální země spravedlivých a šťastných, v němž nakonec dojde k zmrtvýchvstání všech, kdo kdy žili. Taková pěkná budoucnost byla v trvale rozvrácené zemi přitažlivou vizí a o různé mesiáše a jejich následovníky proto nebyla nouze.

Mimochodem, pomazaný se řecky řekne „christos“. Kristus.

Nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit

Ježíš byl zbožný Žid, sám sebe za mesiáše neprohlašoval (pravda, ani to nepopřel, když ho vyslýchali) a jistě neměl v úmyslu založit nové náboženství. Ironií osudu se mu to podařilo.

Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. (Mt 5, 17)

Chtěl reformovat judaismus, zbavit ho pokrytectví, vrátit ho obyčejným lidem — čímž měl opět na mysli Židy, ne celý svět. Tuhle podstatnou modifikaci jeho učení provedli až jeho následovníci počínaje Pavlem z Tarsu. On, ne Ježíš sám, je faktickým zakladatelem křesťanství, náboženství, které vzniklo tak trochu mimochodem. V čemž možná spočívá část jeho kouzla.

Z hlediska křesťanů je důležitější než samotný pašijový příběh ta skutečnost, že Ježíš je v jejich věrouce nejen Synem Božím, ale také Vykupitelem a Spasitelem. Smysl jeho pobytu na světě je pro křesťany v tom, že vyrovnal pro nás všechny dluh dědičného hříchu a nabídl nám možnost věčného života. Ani o tom evangelia nehovoří, tato doktrína se rozvinula až v dalším vývoji křesťanství.

Podstatné je, že člověk nemusí být křesťanem, aby pro něj byl příběh posledních Ježíšových dnů důležitý. Není třeba uznávat jeho božství, není třeba věřit ve spasení a život věčný. Může to být daleko jednodušší.

Představte si člověka, který v rozbité zemi plné bídy, úzkosti a příkoří, kde život je laciný a živobytí drahé, začne hlásat, že by se lidé k sobě měli chovat slušně a že to je možné. Že když darujete důvěru, dostanete důvěru nazpátek a že takový život je lepší. Nepřesvědčil většinu, protože pro takový postoj nikdy většinu nezískáte. Zabili ho, protože když se takového postoje budete držet opravdu radikálně, většinou vás budou chtít zničit. Anebo vám udělají ještě horší věc: přihlásí se k vám a začnou tvrdit, že jste na jejich straně.

Trhlina v Kristových příbězích byla v tom, říkal návštěvník z vesmíru, že Kristus, který na nikoho zvláštního nevypadal, byl ve skutečnosti Synem Nejmocnější Bytosti Vesmíru. Tak tomu alespoň rozuměli čtenáři, a když dospěli k ukřižování, pomyslili si přirozeně, a Rosewater to přečetl nahlas:

A jéje — tentokrát si pro lynčování nevybrali toho pravého!

A tato myšlenka měla sestru: „Jsou také praví lidé pro lynčování.“ Kteří? Lidé bez vlivných konexí.

Tak to chodí. (Kurt Vonnegut, Jr.: Jatka č. 5)

Trochu se od té doby poměry zlepšily, ne dost. Pořád ještě ne dost. To možná stojí za maličké velikonoční zamyšlení, ať se hlásíme k jakékoli víře či nevíře.

::


[BIOGRAFIE] Ježíš se narodil, jak je dobře známo (vánoční mýtus znají i bezvěrci lépe než velikonoční) v rodině řemeslníka Josefa a jeho ženy Marie. Rodiče byli gramotní a aspoň trochu sečtělí jako většina Židů, názorově zřejmě umírnění. Do ničeho se nepletli. Patřili ke střední vrstvě, bohatí určitě nebyli, ale nouzí také netrpěli, přinejmenším do Josefovy smrti.

Ježíšova oslnivá kariéra byla vlastně krátká. O jeho dětství a mládí nevíme nic (kromě apokryfních evangelií, sepsaných zřejmě účelově, aby zaplnila právě tuto mezeru; dle nich konal jako dítě zázraky včetně takových, které pár jeho zlobivých vrstevníků stály život). Lukáš, pravda, zmiňuje ojedinělou epizodu, kdy Ježíš co dvanáctiletý diskutoval s učenci v Chrámu, ale nikde jinde se ten motiv nerozvíjí. Komplikovaná historka, dle níž, ač „Nazaretský“, se narodil v Betlémě (rodina tam musela dočasně odejít kvůli sčítání lidu), se v nejstarším, Markově, evangeliu vůbec nevyskytuje a může být jen literární konstrukcí, stejně jako následný útěk do Egypta. (Marek se Ježíšovým dětstvím ostatně vůbec nezabývá, což mu také umožnilo vynechat choulostivé záležitosti kolem zvěstování, neposkvrněného početí atd.)

Když bylo Ježíšovi zhruba třicet, navštívil muže známého jako Jan Křtitel. Ten byl představitelem jednoho z mnoha judejských náboženských směrů. Zastával myšlenku přerodu člověka, jeho přípravy na Království boží, formou smytí minulosti ve vodě — křtu. Ježíš ho o tento úkon požádal. Znali se osobně, Ježíšova matka Marie byla sestřenicí Janovy matky Alžběty. (Křtitel později kritizoval Heroda Antipu pro jeho sňatek — král odloudil manželku Herodiadu svému bratrovi — byl za to uvězněn a posléze na přání Salomé, Herodiadiny dcery, popraven.)

Po křtu se Ježíš postil na poušti čtyřicet dnů a čtyřicet nocí. Prošel tak proměnou či iniciací, v jejímž závěru se ještě setkal s ďáblem pokušitelem.

Pak ho ďábel vezme na velmi vysokou horu, ukáže mu všechna království světa i jejich slávu a řekne mu: „Toto všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět.“ (Mt 4, 8–9)

Ježíš zkouškou prošel a vrátil se z pouště mezi lidi, kde začal kázat. V rybářské vesnici u Galilejského „moře“ (ve skutečnosti jde o jezero, které se dnes v Izraeli nazývá Kineret) si vyvolil následovníky, učedníky.

Ustanovil těchto dvanáct: Petra – toto jméno dal Šimonovi – Jakuba Zebedeova a jeho bratra Jana, jimž dal jméno Boanerges, což znamená ‚synové hromu‘, Ondřeje, Filipa, Bartoloměje, Matouše, Tomáše, Jakuba Alfeova, Tadeáše, Šimona Kananejského a Iškariotského Jidáše, který ho pak zradil. (Mk 3, 16–19; jiná evangelia udávají některá jména odlišně, v češtině záleží také na překladu).

Léčil, konal zázraky, učil v podobenstvích, jimž není vždy dobře rozumět, ale o to více prostoru pro výklad skýtají.

Epizody Ježíšova života jsou kulturnímu člověku dnešní doby povědomé, i když třeba bibli nikdy nečetl. Tvoří totiž základ naší kultury, známe je z nespočetných narážek, citací, přirovnání. Namátkou a bez vysvětlování:

  • Mé jméno je Legie. (Mk 5, 9)
  • Snáze projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý vešel do Božího království. (Mk 10, 25)
  • Mnozí první budou poslední a poslední první. (Mk 10, 31)
  • Vy jste sůl země. (Mt 5, 13)
  • Vaše slovo buď ‚ano, ano – ne, ne‘; co je nad to, je ze zlého. (Mt 5, 37)
  • Když ty prokazuješ dobrodiní, ať neví tvá levice, co činí pravice. (Mt 6, 3)
  • Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? (Mt 7, 3)
  • Zadarmo jste dostali, zadarmo dejte. (Mt 8, 3)

Četbou evangelií (a celého Nového zákona) se dá těžko získat něco jako konzistentní obrázek Ježíšových hodnot a názorů. Částečně za to mohou složité cesty překladů a kulturní propast dvou tisíc let, částečně neznalost kontextu, která je u laického čtenáře nevyhnutelná (ke každému verši Bible existují doslova stovky stran komentářů). K četbě Nového zákona je přinejmenším zapotřebí dobrá znalost Starého zákona. Ale i když se tohle vše odečte, pořád zbývá spousta rozporů. Vezměte si třeba tohle:

Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.‘ Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? Což i celníci nečiní totéž? A jestliže zdravíte jenom své bratry, co činíte zvláštního? Což i pohané nečiní totéž? (Mt 5, 43–47)

Versus tohle:

Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti jeho otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a ‚nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina‘. Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mne hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mne hoden. Kdo nenese svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden. (Mt 10, 34–38)

To první je poselství pokory. To druhé je vyhlášení války. Můžete si s tím lámat hlavu. Můžete o tom diskutovat. Můžete požádat o vysvětlení duchovního té či oné církve. Můžete si přečíst Dawkinsův Boží blud. Anebo můžete prostě akceptovat, že k životu a světu neřešitelné rozpory a nekonzistence patří.

Kaifáš, Pilát, Herodes Veliký i Herodes Antipas jsou doložené postavy, o nichž víme mnoho z římských úředních dokumentů a historických spisů, zejména od Josefa Flavia. Olivetskou horu, zahradu Getsemane a Golgotu můžete v Jeruzalémě navštívit, stejně jako chrám Božího těla, kde vám — hluboko v jeho základech — ukážou jeskyni, která patřila Josefu Arimatijskému. ↩︎

[VELIKONOCE] V křesťanském liturgickém roce předchází Velikonocím období půstu. Šestá neděle postní je Květnou nedělí.

Hlavní velikonoční svátky začínají Zeleným čtvrtkem, kdy se připomíná Poslední večeře páně a Ježíšova modlitba v Getsemane. Jméno Zeleného čtvrtka však zároveň zřetelně odkazuje na předkřesťanskou tradici pohanských svátků jara. Je zelený podle rašící zeleně a rostlinných surovin, z nichž se připravují sváteční jídla. A znáte sladké pečivo „jidášky“? Jeho tvar šneka, točenice, má údajně připomínat provaz, na němž se Jidáš oběsil.

Prolínání vrstev patří ke každým svátkům, o Vánocích a Velikonocích je však nejzřetelnější: prastaré zvyky, jejichž původ je zasut v předhistorických hlubinách; jedna či několik vrstev oficiálních náboženství (o Velikonocích přichází ke slovu kromě křesťanské velmi silně též judaistická, vždyť jeruzalémské události se odehrály v předvečer významného svátku Pesach); a konečně vrstva lidová — jídlo, pití, zábavné zvyky, společenský život, znevažování, parodie, erotika.

Od čtvrtka do soboty na zdůraznění výjimečnosti a smutku nezvoní kostelní zvony, „odletěly do Říma“, a nahrazovalo je klapání dřevěných klapaček, které stále přežívají jako dětské velikonoční hračky. Etnologové uvádějí, že jde o ozvěnu (doslova) pohanského rituálu zahánění zlých duchů rámusem.

Po Zeleném čtvrtku následuje Velký pátek, připomínka Kristovy smrti na kříži. Je to svátek klidný, vážný, v kostelích se nekoná mše, jen modlitby u kříže. V pohanské tradici ve Velký pátek magickým dnem, kdy se otevírá země a ukazují se její poklady, jimž se však není radno přiblížit. Otvírat se mohou také hroby, svět je nejistý, na vahách.

Bílá sobota je dnem, kdy Ježíš ležel v hrobě. Ani tento den se nekonají křesťanské liturgické obřady. V kostelích se však může konat společný křest dospělých uchazečů — katechumenů. Až po západu slunce začíná vigilie, velikonoční bdění, ona velká noc, po níž se celé svátky jmenují. V neděli se pak koná slavná mše svatá na oslavu Vzkříšení a slaví se Boží hod velikonoční. Po dobrém obědě (protože teprve tímto dnem skončil půst) se na venkově konaly různé lidové slavnosti, především parádní jízdy na koních. Až v neděli se také podle tradice mělo přistupovat ke zdobení kraslic.

Poslední den velikonočních svátků, pondělí, patří — po tolika dnech vážných — uvolnění a nevázanému veselí, ke slovu se dostávají staré rituály svátků jara a plodnosti. V našich zemích je základní tradicí známá pomlázka, šlehání („pomlazení“) děvčat, která se vykupují malovanými vajíčky.

Pro křesťany tím velikonoce nekončí, jako liturgické období trvají po dalších padesát dní a končí svátkem Letnic.

Velikonoce jsou pohyblivé svátky, protože souvisejí s židovským svátkem Pesach a židovský kalendář svátků se řídí lunárním cyklem. Neděle velikonoční je vždy první nedělí po prvním jarním úplňku, může se tedy pohybovat v rozmezí od 22. března (jarní rovnodennost je 21., kdyby na tento den vyšel zároveň úplněk i neděle, nepočítá se to a Velikonoce budou až další neděli) do 25. dubna. Tím pádem jsou pohyblivé i další křesťanské svátky, jež jsou na Velikonoce vázány. Západní a východní křesťané slaví Velikonoce obecně v odlišnou dobu, protože západní církev se řídí gregoriánským kalendářem, východní juliánským. Občas se však stane, že se datum západních a východních Velikonoc sejde (což není možné v případě Vánoc, které pohyblivým svátkem nejsou). ↩︎


Citace z Bible podle Českého ekumenického překladu.

Další literatura:

Jiřina Langhammerová: Lidové zvyky, Nakladatelství Lidové noviny, 2004.

Průvodce Velikonocemi na vira.cz

 
 
© 067, s.r.o.
Děkujeme všem platícím čtenářům! Umožňují nám a našim autorům vytvářet 067 tak, jak dovedeme nejlépe.