Hasičem v Porýní za války

Myslím, že to stojí za zapsání, i když nevím, komu to může být dobré. Psát nebudu chronologicky, jen tak na co si právě vzpomenu. Mám to spíš jako Josef Švejk, jak se mi vzpomínky vybavují. Sepsáno v Sázavě v březnu 1998. ¶ V září — bylo to tři měsíce po maturitě — nás pozvali k odvodu včetně dovětku: Nedostavíte-li se, budete předveden. Tauglich byli všichni...

Zvláštním vlakem nás asi 350 mužů odvezli do Remscheidu v Porýní-Vestfálsku, kde jsme se teprve dozvěděli, že budeme hasiči, součást „Luftschutzpolizei“. V Německu byli hasiči součástí policie. Panečku, i pěkný titul jsme dostali: Luftschutzpolizeirottwachmeister. Německy dlouhý krásně poskládaný. Je to skoro delší než Hotentotenpotentatentantenatentatentäter, byl to ale prostý hasič.

S výběrem si nedělali velké starosti. Z naší třídy reálky to vzali pěkně popořadě: Šašek, Šejnoha, Šolar, Tauc, Tesařík. Nejvíc bylo studentů právě po maturitě, ale také živnostníci, zedník, soustružník, stavař, krejčí, truhlář a taky pražský Pepík. Byli z Prahy, Kladna, Černovic a co já vím odkud.

1942: Budíček v Remscheidu a sokolské pochody

Velitelem toho batalionu byl hasičský „Meister“ Scheunemann, náš kaprál se jmenoval Vogt, byl Sasík a měl všechno „glajš“, „rištiš“, „cakiš“ a taky „jutiz´es“(gut ist es). S oblibou velel desetičlennému družstvu: „Batalión marš“, „Batalión rechts um“.

Z toho je patrno, že to začalo pořadovým výcvikem na nedalekém cvičáku. Modré uniformy na nás dost plandaly, takže hned první den se Meister Scheunemann řítil rázným pochodem přes celý execírplac s ukazovákem předpažené pravé ruky směrem na mne, volaje: „Der Mann die Beine zu!” No já se takhle kouk’, jestli někdo vedle mne nemá roznoženo, já měl kramfleky svých bagančat vzorně u sebe, ale nato on ještě přidal do kroku a i na hlase. Doraziv až k nám, zvolal s potěšením: „Ach ja, der Mensch hat Obeine.“ Od té doby vím, jak se německy řeknou moje nohy do O. Inu, člověk nikdy neví, kde naň poučení čeká.

Kolín nad Rýnem na konci války. Dóm zůstal stát, v jeho blízkosti je vidět zkáza. Foto public domain.

Remscheid bylo tehdy asi stotisícové město v pěkné pahorkatině. Zdravé, nedotčené válkou. Mají tam na náměstí pěknou sochu císaře pána, co mu, tomu bronzovýmu, namazaný pan Bürgrmajstr v noci cestou z radničního sklípku nasadil psí náhubek. Na druhý den se vyšetřování toho hrdelního zločinu ujal vehementně sám pan starosta osobně a Heinrich von Spörl v svém románu „Náhubek“ krásně popisuje jeho „noční okno“ a narůstající hrůzu, když si postupně skládá důkazy o svém opileckém výkonu.

Kasárna jsou tam na okraji města, cvičiště bylo blízko. Asi dva, tři dny se chodilo ráno potichu. Jednomu z velitelů rot to chrastění stovky párů bagančat neladilo a za pochodu se opatrně zeptal těch tří vpředu, zda umíme zpívat. Ten dlouhej na kraji reagoval tvořivě a bleskově: „KLUCI ZPÍVAT! — SPĚJME DÁL! — RAZ — DVA — TŘI — ČTYŘI — raz — dva...” A město se otřásalo zpěvem sokolských a Kmochových pochodů. On totiž, když se vzpamatoval z toho úleku, že stovka chlapů náhodně sešlá zpívá jako cvičený sbor, pohotově zavelel: „Rechs schwenkt — marsch!“, to je vpravo zatočit, a tři roty prošly s tím budíčkem na rtech celým středem města a pak teprve na cvičák, neboť ostatní dvě roty spustily vzápětí taky. Moc se to lidem líbilo! V oknech bytů a ve dveřích obchodů bylo plno úsměvných tváří. A nám! No, zazpívat si uprostřed války a uprostřed Německa na 350 hrdel „...dokud boj neustal, v poutech úpí rodná zem, dokud boj kolem zní, každý na svém místě buď! A kdo se odrodí, čepelem v tu zrádnou hruď…”, to se málokomu povedlo. Jen nevím, co na to ti remscheidští, co byli po noční nebo po flámu a chtěli spát.

Bylo to nádherné oživení, dávalo to sebevědomí. Zuksfírové si chválili, jak ti „jejich kluci” pěkně zpívají, my připravovali další písně a měli z toho srandu a moc dobrý pocit v duši.

Vydrželo to ale jen asi týden. Pak jim někdo přeložil, co to zpíváme. Dostal za to deku a my pak namísto Spějme dál, Jdou sokolské šiky a Hoj vzhůru, pestrý sokole zpívali Westerwald, Auf dem Sedan, Ein Heller und ein Batzen — (aspoň vím, co je to „pacle”), Einmal am Rhein, Märkenland, Ich bin der Bub von Niederrhein a jiné osvědčené pochodové šlágry, dokonce taky „...denn wir fahren, viele Jahren...”. Lidová tvořivost ovšem hned dodávala česky upravené texty, které většinou nelze tisknout, ba raději ani psát.

„Jázbombe“, aneb jak se cvičí Entgiftung

Výcvik skončil a 14 nových hasičů posílilo město Duisburg. Naším domovem se stala Franseckischule v čtvrti Meiderich — starší hrázděná patrová školní budova se zahradou a dvorkem. Za školou v přízemním objektu byly záchody . Hotovost tvořila dvě hasičská družstva, t.j. my dvakrát po sedmi a dva Němci řidiči a velitelé. K tomu třetí družstvo asanační, to byla parta Vídeňáků, osm dědoušků, mezi nimi Pukl, Prawda, Capek — my mu říkali Herr Cápek , on se zlobil, česky neuměl, ale cítil, co to je. Chtěl vyslovovat Kapek. Nejstarší byl jejich velitel, bezzubý dědoušek.

Náplň dne: údržba a čištění techniky, školení a výcvik. Nám bylo 18 až 28 roků, tahat hadice a lézt po žebřících byla sranda. Jenže asanaci (Entgiftung) cvičiti bylo pro vídeňské staříky nad jejich síly a tak do těch těžkých mundúrů a masek, zhotovených „aus gumierten tuplierten Zeltstoff”, navlíkli vždycky nás, a nejstarší vídeňský dědeček zavelel stařeckým dobráckým hláskem: „Wollman šágen, auf diežem Ort išt ‘éne Jázbombe jefallen...“ Při té řeči se zvolna otáčel a vyrýval podpatkem boty důleček, jakoby chtěl cvrnkat kuličky. My pak v okolí toho důlku, kde „dejme tomu ta plynová bomba dopadla”, lechtali zeměkouli košťaty, dědové spokojeně přihlíželi, jak nám to jejich cvičení jde. A byli vycvičeni!

Náplní většiny večerů bylo posezení v protileteckém krytu v blízké vozovně duisburských tramvají. To byl asi 15 m vysoký betonový komolý kužel s kuželovou špičatou střechou, pod níž byl věnec pozorovacích okének. Vchod to mělo dva metry nad terénem. Nahoře, v té špičce s pozorovatelnou, seděl a pracoval štáb civilní obrany. Naše garáže byly hned vedle, vyjíždělo se tedy bleskurychle, jakmile štáb zjistil požáry, zpravidla ještě během bombardování.

Po návratu z jednoho hašení požárů po náletu jsme ráno našli své postele naložené cihlami, sklem a maltou, školu silně pobořenou, bez oken, bez krytiny a ty záchody na dvorku jsme nenašli vůbec. Dědouškův důlek, co jako měla spadnout dejme tomu, „wollman šágen“ ta plynová „Jázbomba“, byl trochu zvětšen — tak na průměr 8 metrů a hloubku 4. Ve válce je halt zmatek, děda objednával jázbombu a oni mu tam poslali asi půltunovou trhací. Špatně rozuměli, nebo jinou neměli po ruce. To víte v armádách je to všude jako v tanku, a dědečkovi jsme stěží rozuměli i my, natožpak Američani. Ale mířili přesně, všechna čest!

Jaxem zaspal nálet i s bombardováním

Z té vybombardované školy na Franseckistrasse nás přestěhovali do jiné školy v Meiderichu, Vondermarktschule, nebo to byla Von der Markt Schule, už nevím, jak to psali. Měli tam před vraty na koši nápis: HALTET DIE STRASSE SAUBER! To byla jasná výzva pro žáka darebáka vyškrábat odborně část písmenek. Zůstala ta podtržená. Dodnes mi není známo kdože asi je ta stará svině. Třídní učitelka, nebo dokonce sám pan ředitel?

Na dvoře téhle školy byl velký podzemní protiletecký kryt — taková železobetonová cik cak chodba, co má vchody na obou koncích. Při zvuku sirén ve dne i v noci se tam scházeli lidé z okolí, mimo jiné také skupina řádových sester, ošetřovatelek z blízké nemocnice.

Jednou při poplachu — kluci potom říkali, že když houkaly sirény, seděl jsem na posteli a měl jsem otevřené oči. Můžou mít pravdu, já o tom nic nevím — čistokrevný somnambul. Probudil jsem se chladem mnohem později, venku bylo světlo jak ve dne od padáčkových světlic. Těmi si Amíci vyznačovali koberec bombardování pro další svazy letadel. A taky od požárů budov v okolí. Do toho vybuchovaly trhavé bomby v tom koberci. První vlna trhavých vybuchla zcela blízko a vyrazila okna i dveře. Byl drobet průvan, chlad mě probudil.

V takové situaci se dlouho nerozmýšlíte. Hop s patrové postele bosky rovnou do holínek, zvaných „půllitry”, holbštýflata neboli „Knoblbechry“, pod levou paži mundúr — ten musel být pro ten případ pěkně na hromádce vedle postele — na hlavu přílbu, do pravé ruky plynovou masku v plechovém pouzdře a poklusem na dvorek do toho krytu. Přílba mi při tom ale nedržela na hlavě, on si totiž tu mou číslo 60 omylem vzal Franta Novák a zůstala mi tam jeho 54, musel jsem si ji přidržovat tou pikslou s gázmaskou. Mohlo to vypadat jako ten malý Křováček z filmu „Bohové musí být šílení“, když odháněl hyenu nastavením výšky.

V tom krytu byla v té době tísnivá nálada. Sranda jako v márnici. Rachot zvenčí sice moc nebyl slyšet, ale výbuchy sérií bomb — oni pouštěli vždy celou schránku bomb najednou — tím betonem citelně otřásaly a bylo jasné, že venku je zle. Jak město vypadá po kobercovém náletu, to bylo už v té době dobře známo. Děti plakaly, jeptišky se do toho nahlas modlily, ale každá něco jiného, takže to zvyšovalo ponurost situace. A do toho kabaret: jeden polonahatej v červených sokolských trenýrkách, na nohou holbštýflata do půl lejtek, šaty pod paží, na hlavě na šešulce si přidržuje pikslou s plynovou maskou padající plechovej klobouk.

Veselí však nevydrželo moc dlouho, jen jsem se stačil obléknout, jelo se hasit a hasilo se do rána. Franta se tehdy při tom propadl prohořelým stropem v obchodním domě z oddělení porcelánu v patře do textilu v přízemí a Oldovi spadly z hořícího stropu nad ním žhavé uhlíky za límec, neměli jsme na přílbách týlové plachetky. Na Oldův pokřik: „Kabát! Svlíkej kabát! Rychle! Dělej!“ svlékl Pepík, nevěda, co se stalo, kabát. Sice rychle, ale svůj. To už se z Oldy kouřilo. Olda potom několik dní nemohl spát na zádech a otáčet hlavou.

Vyhořel tehdy také v Meiderichu mlýn a jeho obilní silo se opakovaně vzněcovalo, hasilo se pak opakovaně asi dva týdny. Nejlépe vždy místo oběda, nebo v noci.

Was ist das, Predella?

Nejčastějším jídlem byl německý Eintopf: brambory, zelenina a sem tam kousek masa, vše zamíchané na betla a takhle se to pláclo do misky. Bylo to hustší než polívka, řidší než naše obvyklé jídlo a většinou to připomínalo chemické individuum bez chuti a bez zápachu. Na českou přezdívku té lahůdky se radši neptejte. Neobvyklé, ale zajímavé byly sladké ovocné polévky — podávaly se v létě, většinou studené. Daleko nejoblíbenější, vlastně jediná námi oblíbená krmě byla Bohnensuppe. Hustá polévka z dobrých bílých velkých fazolí, vlastně také Eintopf, na hladině každému plaval tenký, do křupava opečený plátek slaniny. No jo, jenže tenhle sváte” ale byl tak jednou do měsíce. Jaký div, že všichni vzdychali po knedlíku! I vyslali mě do kuchyně vyjednat s babama uvaření houskových nebo bramborových, to je fuk, ale knedlíků.

„Knöd‘l??? Wózisdas Knöd‘l? Das haben wir nie gehört!“ To byla první reakce. „Wie sieht es aus? Wie macht man das?“ To jako, že neslyšely nikdy slovo knedlík a jak to vypadá. Popsal jsem výrobu knedlíků, bylť jsem v tom oboru trochu vzdělán maminkou. Jakmile jsem došel k hotovému těstu, zvolaly baby unisono: „Jóó, das kennen wir, das sind doch Kuchen.“ To jsou přece koláče, nojóó, to známe. A vzápětí: „Jó, vy to házíte do vařící vody? To né, to nemůže být dobré!”

Během té řeči přišla nějaká cizí a teď si přisadila. „Das sind keine Knödel, ich hab´ das in Bayern erlebt, das sind Klösen. Aber es klebt, es ist nicht gut, mir schmäckt es nicht.”

Vysvětlilo se, že ty lepkavé hroudy, co v Bavořích „zažila“, byly z ječné mouky. Bůh ví, co to bylo, Bavoráci přece dělají výborné bramborové knedle i bosáky. Leč baby jsem stejně neukecal, knedlíky nebudou, „nejni“ to v popisu práce. A tak jsem napsal domů, maminka poslala mouku, vajíčka i rady a recepis. A tak vlastní pílí byly bramborové knedlíky, placky i bramborák.

Nejmladší z Němců — to byli řidiči a velitelé družstev — jménem Ludwig k nám rád chodíval na světnici, hrál dobře šachy, mlejnek, ovce a vlky, naučil nás skat, byl jedním z těch, které jsme rádi viděli. Ten mi od té doby říkal Schmutche. To je prý přezdívka pro kuchaře na ponorce. Tenhle Ludwig Heinz byl z Cách, nebyl v armádě pro křivě srostlé zranění nohy, ale duši měl rovnou. Jako jediný z Němců věděl něco o TGM a o roce 1918. Byl sice přesvědčeným příznivcem Adolfa Hitlera a odolával hrdinně a důstojně našim vytrvalým pokusům o svou denacifikaci, ale nikdy o tom nevynesl ani slovo. S nikým jiným se nedalo tak otevřeně hovořit.

Naopak starej Thomas slídil a čmuchal a byl protivný jak činže. Takhle jednou přišel, přilákán vůní něčeho, co jsem právě cmudil. Byla to selská omeleta podle receptu: dej do toho, co máš ve skříňce. Z druhého konce světnice se od stolu mariášníků hned ozvalo: „Tys nám tady zrovna chyběl,” a k tomu vzápětí několikahlasé jadrné doporučení, jako kam že by se to měl neprodleně odebrat.

Jeho reakce byla taky rychlá: „Was haben Sie immer mit Ihre PRRREDELLA, was ist das eigentlich Prrredella?”

No a pohotový Olda Ploch mu podal odborný výklad: to je to, co tam Schmutche Zdeněk zrovna vaří. Od těch dob dodnes vařím výhradně jen predelu. Jednou jsem taky pekl buchty, ale není to to pravé ořechové. Predela je lepší. Já ani nic jiného neumím.

Moc malý bochník

V srpnu 1943 byla městská hasičská posádka v Bonnu tuze unavena a dostala dovolenou. Zastupování padlo na nás čtrnáct a „naše“ Němce. Po četných zimních a jarních náletech na Duisburg, Wuppertal a Essen, kde jsme střídali místní hasiče a pak tam zase vozili polévky pro lidi bez přístřeší, jsme měli právě období klidu. Duisburg, Essen, Düsseldorf, naše okolí už bylo rozbito, asi se tam další nálety nečekaly.

Odjeli jsme do Bonnu vlakem, technika tam byla. Drželi jsme pak pohotovost na městské strážnici vždy 24 hod a pak 48 volno. Ubytovali nás v tamní Nordschule, ale chyba zrada, jen jsme lehli, vylezly ze všech děr hladové štěnice. Pepík Řeháček jako první udělal poplach. Všichni vyklepali deky a prostěradla a spali jsme první noc venku pod širákem na zelené travičce. Ráno bylo velké pozdvižení, až jakýsi obrst od Feuerschutzpolizei rozhodl, a mylo se, uklízelo, sehnali benzinové lötlampy, všechny škvíry v postelích a podlaze se vypálily, co šlo, to se rozebralo, vše se ještě vymazalo nějakým smradlavým přípravkem. Hasiči ještě museli o ten den svou dovolenou odložit, ale my měli pak už od hmyzu pokoj.

Bonn bylo tehdy pěkné, klidné, asi dvacetitisícové univerzitní a lázeňské město, rodiště Beethovenovo. Leží v rýnské rovině a ze střechy školy bylo vidět na východ vrchovinu, říkají jí Bergisch, a na jih kopce, to je už rýnská soutěska od Koblence po Bad Godesberg. Hezký vinařský kraj. Koupání v Rýně je nebezpečné a přísně zakázané, ale na břehu bylo nové koupaliště s několika bazény a skokanskou věží nad 4,5 m hloubkou. To jsme tehdy obden pilně navštěvovali a tam jsem také poprvé v životě skákal z 5 m a zkusil taky, co to udělá, když při dopadu do té měkké vody neskloním včas hlavu mezi paže. Větší facku jsem nikdy nedostal ani před tím, ani potom. Ono stačí nechat otevřený palec...

Teta Kateřina a strýc Jan z Pačejova mne pravidelně podporovali: kdykoli pekli chléb — a pekli vždy výborný — obalili jeden bochník papírem a poslali za mnou na Rýn. Tenhle chléb byl tehdy vedle chleba na lístky něco jako cukrářské zboží vedle psích sucharů a ten bochník byl vždy jako kolo od žebřiňáku. Srpnový bochník musel trochu bloudit. Jel do Duisburgu a pak teprve do Bonnu. Ale hlavně — byl menší a šišatý.

„Kluci, je to blbý, sedláci v Pačívě asi zchudli.” Rozbalili, ukrojil jsem patku, to bylo mé vydržené právo, a kluci krájeli dál. Došlé balíky se zpravidla snědly hned, zabrání se tím škodám při náletu. No jo, jenže ten, co krájel asi třetí krajíc, povídá: „Kluci, kdo tu máte špek?“

Nikdo neměl , ale při ukrojení čtvrtého krajíce měli všichni. V bochníku byl zapečený šrůtek uzeného, lahůdka pro sedm hrdel. Ti, co zrovna sloužili, měli tentokrát smůlu. A bylo jasno, proč byl chléb malý a šišatý!

Střídavé hotovosti měly výhodu. V den volna, nebylo-li právě počasí na koupání, se mohlo jet na krátké výlety do okolí — Bad Godesberg, Königswinter, Drachenfels, Kolín nad Rýnem. — jen jsme tehdy ještě nevěděli, jak slavný bude za tři roky nedaleký Remagen.

Ono se totiž nevědělo ani to, že nenápadný dvacetitisícový provinční Bonn se za tři roky stane na půl století hlavním městem Německa. Jeden večer po odhoukání konce poplachu byla na severovýchodě velká zář a bylo slyšet zřetelně hluk výbuchů kobercového náletu. Pozorovali jsme tu apokalypsu se střechy Nordschule, byl to vskutku pohled, při němž šel mráz po zádech a jde mi znova ještě dnes, když o tom píšu. Znali jsme všichni zblízka, jak to vypadá. To jsme ještě nevěděli, kde to je, jen směr jsme odhadovali podle mapy. Taky jedna zajímavost. Mapu, podrobnou kvalitní speciálku 1:100.000, jsem si tam uprostřed války koupil v nejbližším kvelbu. Doma pak o pět let později v nejhlubším míru bolševik blbnul na kvadrát, že se nedala koupit mapa vůbec žádná, chodili jsme na túry podle tužkou ručně kreslené mapy, a později vydávané turistické mapy měly tolik závažných chyb, že to spíš bylo klamáním veřejnosti.

Cílem toho koberce byl tehdy Remscheid, 50 km vzdálený Remscheid, asi stotisícové klidné město bez velkého průmyslu. Ještě v noci jsme tam pak jeli pomáhat místním a okolním hasičům. Jen stěží jsme poznávali ulice, kde jsme před jedenácti měsíci v klidu chodili. Tuze rád bych se tam ještě podíval, co tomu říká ten bronzový císařpán před radnicí dnes.

Výsledky bombardování v Porýní-Vestfálsku: město Wesel v roce 1945. By USAAF [Public domain], via Wikimedia Commons

Mám zajímavé asociace představ. Ten pocit — mráz po zádech a vzrušení při pohledu na právě probíhající hrůzu, apokalypsu — jsem zažil ještě jednou. V Jízdárně Pražského hradu bylo v osmdesátých létech vystaveno asi padesát obrazů Josefa Čapka, které tehdy Národní galerii věnovala jeho dcera Alena Dostálová. Téma všech: ”VÁLKA” a ”ÚTĚK”. Celý soubor nebyl na prodej a byl po půl století rodinou věnován národu. Vznikl 1938. Věděl jsem, jak oba bratři Čapkové varovali před válkou, násilím a diktaturou, ale najednou mi v té dlouhé chodbě s řadou obrazů stejného formátu a stejného námětu došla ta hrůza, ta jasná představa hrůzy, jakou musel být Josef Čapek naplněn, když čtvrt roku maloval dokola: „Lidi, varuju vás, tohle se na vás hrne, probůh, jak je možné, že to nevidíte?”

Neviděl to Daladier, neviděl Chamberlain — nechtěli vidět, když se klaněli v Mnichově Hitlerovi. To vše dva roky před tím, než to vypuklo a pět let před tím, než jsem to pocítil na vlastní kůži. Čapek byl také hned 15. března 1939 odvlečen gestapem do koncentráku a nedožil se konce války.

Svět rychle zapomíná. O měsíc později přišel z téže výstavy o čtvrt století mladší přítel Petr. „To byla nuda, byla tam chodba plná stejných obrazů,” líčil, nevěda, že já už tam byl Nevím dodnes, zda zcela pochopil, co jsem mu o tom pak asi čtvrt hodiny vyprávěl.

Netroufl jsem se zeptat.

Kaffee Endres

Nebyla jen služba, nebylo jen hašení a bombardování a balení ztvrdlých zablácených hadic. Taky byla vycházková uniforma — mimochodem, brzy jsme si na ni našili namísto německých orlic lvíčky a červenobílé moravské orlice, odznáčky vládního vojska, byly podobné dnešnímu státnímu znaku — a taky se občas chodilo na vycházku. Napřed po městě Remscheidu a okolí, do měst Solingen, rázovitého městečka Lenep a trojměstí Wuppertal, kam bylo spojení městskou tramvají, pěšky na zámek Schloss Burg a podívat se zpovzdálí na nejvyšší německý ocelový železniční most Müngstener Brücke. Nesměl se fotit a nesmělo se k němu, byl ostře hlídaný, dnes je to technická památka, bylo mu sto let v roce 1997.

Kavárenští povaleči a libeňští frajeři raději poseděli v hospůdce nebo v kavárně. Velice brzy se tradovala příhodička z remscheidské kavárničky: dva naši kluci sedí u stolu s dívenkou, třetí, jda náhodně okolo, k nim poznamená, domnívaje se, že je to místní děvče: „To na takovou křehotinku musíte bejt dvá?“ A křehotinka s milým úsměvem dí pražskou češtinou: Tak pojď, hochu, do třetice, ‘eště je tu volná židle.“ Skoro jako zuřivý reportér E. E. Kisch a Dáma z Trouville: „...to čumíš, Egónku...“

Město Wuppertal mělo pro nás zvláštní půvab. Je to dlouhé souměstí: Wuppertal, Barmen, Elberfeld, Vohwinkel... celkem asi 14 km v úzkém údolí říčky Wupper. Tak úzkém, že se jim tam nevešla tramvaj a ti kluci chytří to vyřešili jedinečným způsobem: nad řekou jim jezdí visutá dráha, světový unikát. Za 20 pfeniků, vojáci a hasiči polovic, jedete 13 km s vyhlídkou na řeku a okolí, nezaclánějí vám domy, jsou pod vámi. Příhradové ocelové podpěry jsou rozkročeny na obou březích řeky, stanice jsou plošiny na kótě podlahy visutých vagónů, přístupné schodištěm. Říkají jí stonožka, tedy Tausendfüssler, a těch noh má vskutku asi 960. Je jediná na světě, je jí sto let a dnes je skvělou turistickou atrakcí.

Visutá dráha ve Wuppertalu. Licensed under Public Domain via Wikimedia Commons.

O čtyřicet let později se mi to hodilo. Učil jsem matiku a fyziku zámečníky, skláře a brusiče v Sázavě a bylo potřeba suplovat v 2.B občanskou nauku. Otevřu označenou kapitolu knihy, hrome! Mám vykládat o Karlu Marxovi. A sakra, co s tím? Mně nelezou z huby ani jednodušší komunistický bláboly, ale slíbil jsem záskok, nelze uhnout — čtu: „...Karel Marx se narodil... ve Wuppertalu...“ Dál jsem to nečetl, ale tak pozorné žáčky bych přál v každé hodině všem učitelům, učitelkám a suplentům, jaké já tehdy měl v 2.B. Zopakovav tu úvodní větu, nechal jsem Marxe Marxem, postavil oslí můstek a vyprávěl o jeho rodišti, o té visuté vyhlídkové tramvaji, nakreslil jsem jim ji taky pro lepší představu křídou na tabuli a přidal něco o hrůznosti války, totiž o tom, jak to město vypadalo po kobercovém náletu v červnu 1943, když jsme tam ráno za rozbřesku přijeli hasit. Hodinu jsem ukončil větou: „Ten článek o Marxovi si doma pro jistotu přečtěte, mohli by vás z toho zkoušet.“ Myslím, že ho stejně nečetli.

V Duisburgu byl vděčným cílem mých vycházek Rýn, přístav Ruhrort a okolí města za konečnou tramvaje. Kluci objevili v městské čtvrti Hambornu kavárnu Endres a na ní plakát: V sobotu hraje k poslechu maďarská kapela Tökös. Tanec nepadal v úvahu, tapfere Wehrmacht a neméně hrdinné oddíly SS bojovaly. Kaffee Endres byla příjemná kavárna, orchestr spustil, hrál moc pěkně, první kousek byl Kouzelník z Bagdádu, tehdy v Praze oblíbený šlágr. Nikdo nepoznal, hrají-li maďarsky, ale zpívali česky. To ovšem kromě nás čtrnácti taky nikdo nepoznal. Německé ucho nerozlišuje tak, jak my jsme zvyklí, charakter a zvuk cizích jazyků. Tam, téměř na hranici Brabantska, se nás ptávali, zda jsme Holanďani. My toho pak rádi zneužívali taky k různým legráckám.

Později o přestávce jsme ten „maďarský” orchestr vyzpovídali, představte si, byl v něm skutečně jeden, slovy jeden, skutečný Maďar, pan Tököš, ale i on „hovoril naozaj“ dobrou slovenštinou. Ostatní byli kluci z Moravy a Pražáci a měli náš domácí repertoár. Slovan všude bratry má a my měli hned s sebou kus domova — aspoň toho muzikantského.

Žebřík čili Magirusleiter a záchranná plachta

Jednoho krásného říjnového dne ráno přijel zároveň s námi na cvičiště velký náklaďák Magirus s hasičským žebříkem 27 m vysokým. Krásný stroj, pohledný, přitažlivý. Půl roty k němu nastoupilo, pohov, volno a povel: „Každý vyleze cvičně nahoru, uváže se, spustí a zas vytáhne zpět nahoru laso, aby se učil ve výšce pracovat s pomůckami a technikou.“ Aha, tak proto nás včera učili, jak se laso neboli Fangeleine smotá do klubka na „čapí hnízdo“ čili Storchnest.

A teď to vypuklo. Prvních 10 až 12 metrů vylezl skoro každý, to byl tak téměř v půlce. Koukl dolů, pod ním hluboko na matičce Zemi stojí takové malé, malinkaté autíčko, hračka pro děti, ten zatracenej žebřík se v něm sbíhá do jednoho bodu a se mnou se to tady nahoře houpá. Nalevo houp — napravo houp, houp. Dolní nožička se váhavě zvedala z příčle, leč nedošla až k té vyšší, tělo se přimklo blíž ke konstrukci žebříku, nožička už se raději nezvedá vůbec... Nepomohlo nic, ani řev těch dole, ani jejich projevy nevole — i „vole“. Následoval pozvolný opatrný sestup.

Za celé půldne až nahoru vylezli tři sokolíci z šedesáti. Tam to teprve pořádně kývalo (říkal ten strojník, že až 60 cm) a v 25 metrech si musíte ty poslední dva metry vysunout už ručně bez mechanizace, připnout se karabinou k žebříku a rozšmodrchat to blbě smotané laso. Teď právě pochopíte, proč ten starej hasič Vogt tak důrazně požadoval, aby hasičské laso bylo sbaleno pečlivě — „forschriftsmässig“ — na to čapí hnízdo. Mám-li povědět pravdu, vůbec mi nechybělo, že jsme tenhle žebřík v praxi nikdy nepoužili. A to, prosím, odjakživa lezu rád po vejškách i bez žebříku.

Druhá polovička roty se mezitím zabývala skákáním do záchranné plachty. Moc zajímavé zařízení, tahle plachta. Asi 4 x 4 m velká pevná celta má celý obvod vyztužen provazem. Za ten provaz to drží pod bradou podhmatem obouruč 16 mužů. Zachraňovaná či v tomto případě cvičící osoba si sedne nahoře do okna, chvilku kinklá nohama ven po fasádě, na povel se rukama odrazí, dopadne vsedě do měkké, pružně držené plachty a vymotá se z ní na pevninu.

Z okna v prvním patře je to sranda. Jste asi 3 — 5 m vysoko, vlastně nízko, plachta je veliká, velikánská. To si skočili skoro všichni. Z druhého patra se vám ta plachta nějak záhadně zmenšuje, perspektiva je prevít, ale skočilo dost kluků. Pohled z třetího patra je už všem podezřelý. Šestnáct trpajzlíčků si tam dole suší nějaký malinkatý kapesníček a vedle zuksfíra říká, že se do něj mám strefit. Stejně k tomu dole pro jistotu vybral šestnáctku těch, co to už umějí držet pružně a jsou schopni popojít i s napjatou plachtou. A ještě to s nimi také nacvičil. I tak z třetího patra jsme skočili zas tři — no jasně, ti samí tři blázni. Tenhle výcvik se mi velice líbil. Je to tuze příjemný, blažený pocit, jak ten vlastní skok a dopad, tak i držíte-li plachtu a chytáte padajícího člověka.

O čtyři roky později, to už v hlubokém míru a tedy už dávno nehasič, jsem chodil cvičit do Sokola Smíchov. K nácviku salta s hrazdy po veletoči se tam používala právě ta plachta. Trampolíny tehdy ještě nebyly, to až dnes mají kluci skvělou pomůcku k nácviku salt, přemetů a vrutů. První pokusy, než se člověk naučil kontrolovat polohu a rotaci při přemetu v téhle výšce, byly do plachty. Když jsem ji uviděl, nadšeně jsem navrhl po hodině místo obvyklého fotbálku s hadrákem skákat s galerie do plachty. Moc se to líbilo. Kromě prostých skoků se za chvíli skákalo holubičkou, přemetem, saltem sbaleným i prohnutým a s dopadem do sedu, na břicho, na záda. Každý po doskoku vystřídal jednoho u plachty a nemohli se všichni, kdo tam na to zůstali, toho skákání nabažit. Na hadrák pak několikrát nedošlo, iniciativu převzali cvičitelé a náčelník — a bylo z toho efektní číslo na sokolskou akademii.

Deset let později o tom vyprávěla Věra Skalická ve společnosti na stavbě ve Vyšším Brodě, jak se ta akademie dík tomu číslu líbila. Tak jsem se přiznal k spolupachatelství. Ten v těch bílých trenýrkách, co měl ty strašně křivý dobře čitelný nohy do O, jsem byl zrovna já.

(dokončení příště)

 ::


Většina německých frází je srozumitelná z kontextu anebo autorem vysvětlena. (Často nejde o spisovnou němčinu, ale o foneticky přepsanou nářeční výslovnost.) Doplňujeme překlad těch, kde by to jasné být nemuselo.

Tauglich: schopen (služby).

Zuksfíra: foneticky der Zugführer = četař, velitel čety.

Ein Heller und ein Batzen: Halíř a pěťák (slangově). Vesměs jde o názvy pochodových písní císařské německé armády, které však měla v oblibě i Wehrmacht a vůbec byly populární v celém Německu. „Denn wir fahren, viele Jahren“ je ovšem už autorův vtip, cituje parodický text (jeden z mnoha) na velmi oblíbený pochod císařského válečného námořnictva Denn wir fahren gegen Engeland, tedy Táhneme na Anglii. (Už viele Jahren — mnoho let — a pořád nic... což v původním textu samozřejmě není. A gramatika to je velmi nedbalá.)

„aus gummierten tuplierten Zeltstoff“: z dvojité pogumované celtoviny (ne moc spisovně)

Haltet die Strasse sauber: udržujte ulici v čistotě.

Alte Sau: stará svině.

„Was haben Sie immer...“: Co to pořád máte s tou vaší ..., co to vlastně je ta ...?

„Das sind keine Knödel...“: To nejsou knedlíky, tohle jsem zažila v Bavorsku, hroudy to jsou. Ale to lepí, není to dobré, mně to nechutná.

 
 
© 067, s.r.o.
Děkujeme všem platícím čtenářům! Umožňují nám a našim autorům vytvářet 067 tak, jak dovedeme nejlépe.