Rusko-japonská válka, část 2: Jatka a pád

K prvnímu střetu na pevnině nedošlo ihned. Korejský poloostrov byl v roce 1904 teritoriem, kde se žádné rychlé přesuny vojsk provádět nedaly. Silnice s pevným povrchem neexistovaly, rovněž prašných cest bylo pomálu a pro vojenské účely se dala využít jen jediná. Ruské velení v této situaci rezignovalo na ofenzivní operace a omezilo se na opevnění korejsko-mandžuské hranice. Ta tehdy, stejně jako dnes, probíhala podél řeky Jalu.

(První část toho textu vyšla v čísle 3.)

Nerozvinutá země však komplikovala postup i japonským útočníkům. Trvalo téměř tři měsíce, než se japonská pěchota dostala do oblasti řeky Jalu, a tedy do kontaktu s nepřítelem. Koncem dubna 1904 dorazilo nicméně japonské vojsko v dostatečné síle až do pohraničních oblastí a pomalu si budovalo převahu.

Bitva na řece Jalu

Ruské jednotky, opevněné na pravém břehu řeky, byly proti Japoncům ve výrazné početní nevýhodě. Na frontě dlouhé přes 200 km bylo rozmístěno jen 25 000 Rusů, kteří navíc museli čekat na to, kde si jejich početnější protivník vybere místo k útoku. Rusové měli k dispozici poměrně kvalitní dělostřelectvo a dosti velké oddíly kavalerie. Jejich situace však byla zhoršována nedbalým přístupem k maskování. Japonská zpravodajská služba tak mohla snadno zmapovat rozmístění všech dělostřeleckých baterií a pozemních opevnění. Tuto výhodu Japonci při plánování útoku velmi důsledně využili.

 

Japonská jízda překračuje řeku Jalu. Zdroj: Wikipedia, foto: P. F. Collier & Son, licence: public domain.

Japonský štáb musel zejména vyřešit obtížný přechod samotné řeky Jalu. Široký a silný proud je závažnou překážkou v každé roční době, a na jaře v něm někdy vznikají skokové záplavy1. Přechod přitom musel být rychlý, a pokud možno bez nežádoucí pozornosti nepřítele. To představovalo velmi obtížné zadání.

K přechodu nakonec posloužilo deset pontonových mostů, jejichž jednotlivé části musely být dopraveny na místo převážně na zádech vojáků. Japonští ženisté začali úmyslně konstruovat jeden z mostů přímo na dohled dvou ruských dělových baterií, jejichž pozice byla předtím průzkumem zjištěna. Staveniště přitáhlo brzy pozornost dělostřelců, kteří je zasypali palbou. Jakmile byli Rusové touto činností zaujati, o několik kilometrů dále za nízkými kopci začaly nepozorovaně vznikat další mosty. Navíc jedna japonská jednotka zaměstnávala na jiném místě kozáckou jízdu. Během nastávajícího večera a noci se Japoncům zdařilo přepravit na druhou stranu podstatné síly, aniž narazili na odpor. Velmi jim pomohla i mlha, která v noci řeku zahalila.

V ranních hodinách dne 27. dubna 1904 tak byly ruské jednotky, které ještě večer považovaly situaci za ustálenou, zaskočeny početným nepřítelem z nečekaného směru. Rychle se pohybující Japonci hrozili Rusům úplným obklíčením. Jedinou alternativou se tak stal spěšný ústup. V něm sehrály hrdinskou roli sibiřské jednotky, které za cenu velmi těžkých ztrát zadržovaly japonský útok, zatímco se ostatní Rusové stahovali do mandžuského vnitrozemí.

Výsledek bitvy byl pro Japonce vítězstvím, okořeněným navíc skutečností, že jim do rukou padlo prakticky veškeré dělostřelecké vybavení Rusů. Rovněž přesvědčil světovou veřejnost o tom, že Japonci mohou proti Rusku dosáhnout významných úspěchů. Japonci toho využili ke sjednání několika válečných půjček v Londýně.

Na druhou stranu, nepočítáme-li obětovaný pluk Sibiřanů, Rusové dokázali svá vojska včas stáhnout, aniž by přitom utrpěli příliš velké ztráty. Spíše než katastrofou tak byla porážka na řece Jalu pro ruské velení nepříjemným probuzením. Bylo patrné, že protivník je mnohem schopnější a nebezpečnější, než si vláda ve vzdáleném Sankt Petěrburgu představovala. Společně s mlhou nad vodami řeky Jalu se rozplynula i představa o snadném triumfu ruských zbraní.

Vylodění u Port Arthuru

Z japonské perspektivy bylo hlavním cílem války vytlačit Rusy z Mandžuska a zamezit tak tomu, aby mohli vyvíjet jakýkoliv vliv na Korejském poloostrově. Port Arthur byl z tohoto hlediska spíše vedlejším bojištěm. Přesto nebylo možné jej ignorovat. Jednak šlo o důležitý symbol, jednak byl základnou velké flotily, která by v případě volného pohybu mohla Japoncům škodit.

Jakkoli měli Japonci zprvu mnoho důvodů k optimismu, situace se brzy začala komplikovat. Všudypřítomné miny představovaly pro jejich loďstvo smrtelné riziko. To se velmi jasně ukázalo 15. května 1904. Tehdy v průběhu několika hodin přišel admirál Tógó hned o dvě bitevní lodi, které krátce po sobě najely do nově položeného ruského minového pole. (Není bez zajímavosti, že ruské lodi, které tyto miny nakladly, přitom vědomě překročily rozkazy velení flotily a prováděly kladení min dále na moři, než měly dovoleno.) Japonské loďstvo tehdy mělo jen osm bitevních lodí, takže během jednoho dne přišlo o celou čtvrtinu své hlavní síly. Ačkoliv se před japonskou veřejností zdařilo tuto katastrofální ztrátu na nějakou dobu utajit, bylo patrné, že k eliminaci Port Arthuru nepostačí námořní operace a že bude nutno přikročit k obléhání na souši. Admirál Tógó podnikl ještě několik pokusů ucpat přístav tím, že v jeho mělkém a úzkém vjezdu potopí staré nepotřebné lodi. Ani jeden pokus neuspěl, převážně opět kvůli minám, a ke slovu tedy musela přijít japonská pozemní armáda.

Úzký a dlouhý Liaotungský poloostrov byl Rusy částečně opevněn, a kromě Port Arthuru se na něm nacházel ještě další důležitý přístav, Dal‘nij. Z hlediska Japonců však bylo nadějnější vylodit se někde jinde a nepokoušet se přístav Dal‘nij dobývat. Navíc se počítalo s tím, že ustupující ruské jednotky by vybavení přístavu stejně zničily. [DALIAN]

Na nejužším místě, stále ještě poměrně daleko od Port Arthuru, má poloostrov napříč necelé 4 km, a právě tam se značně početné japonské síly (35 tisíc mužů) vylodily. Pro Rusy, jichž nebyla ani polovina, bylo jedinou šancí k zastavení útočníků zahnat je do moře ihned v okamžiku vylodění. Velitel Port Arthuru admirál Vitgeft však v tomto směru neudělal nic, zejména nevyslal do oblasti žádné posily. Tíha obrany tedy dolehla plně na ramena nepočetných místních jednotek.

 

Schéma bojišť rusko-japonské války. Zdroj: Wikipedia, foto: P. F. Collier & Son, licence: public domain.

Hlavní ruskou pozicí v oblasti vylodění Japonců byl opevněný vrch Nanšan, kde měli Rusové připraveny rozsáhlé systémy zákopů a kulometných pozic. Japonci tedy museli útočit do kopce a ještě navíc ve velmi nebezpečném terénu, přímo proti zaměřeným ruským kulometům. Početní poměry jim však jednoznačně nahrávaly, protože malá ruská posádka pevnůstky Nanšan byla útočníky přečíslena zhruba desetinásob. Japonci měli rovněž výborný přehled o celém opevnění, neboť bylo jejich rozvědkou podrobně popsáno už v době výstavby.

Bitva o Nanšan trvala jeden den, od svítání do soumraku, a byla poznamenána — vůbec poprvé v historii lidstva — děsivými scénami, kdy lidské masy útočníků postupovaly ve vlnách do změti ostnatých drátů, aby byly průběžně koseny koncentrovanou palbou kulometů seshora. Jak Japonci, tak Rusové prokázali v boji mimořádnou odvahu hraničící s fanatismem, výsledky však byly strašné. Během několika hodin ztratili Japonci na jediném kopci šest tisíc mužů. Po celodenním hrdinném odporu zjistili ruští obránci, že jim dochází munice a že záloha, která je měla v nouzi podpořit, se bez varování stáhla do Port Arthuru. Pozice byla ztracena. Improvizovaný ústup se proměnil v masakr, při němž ustupující ztratili více sil než při předešlé obraně pevnosti. Epizoda s útěkem zálohy rozhodně nepřispěla k vzájemné důvěře mezi ruskými velícími důstojníky, což bylo vzhledem k situaci na pováženou.

 

Bitva o Nanšan, dobová japonská ilustrace. Zdroj: Wikipedia, autor: Kobajaši Kijočika, licence: public domain.

 Port Arthur byl touto operací odříznut od Ruska. Navíc obsadili Japonci druhý ruský přístav Dal‘nij, z nějž se ruské jednotky nečekaně stáhly bez boje. Zisk nedotčeného přístavu, upraveného pro přistávání velkých námořních lodí, byl pro Japonce gigantickým úspěchem. V krátké době necelého jednoho měsíce vylodili v Dalném na třicet tisíc mužů posil a jejich pozice ve středu Liaotungského poloostrova se stala neotřesitelnou.

Japonci postupují

Port Arthur nyní představoval cípek země uprostřed nepřátelského terénu, ale jeho těžká opevnění byla pro Japonce stále vážnou překážkou. Směrem do vnitrozemí se táhlo několik pásem kopců posázených pevnůstkami, palebnými postaveními a křižovaných zákopy. Ne všechny byly zcela dokončeny, ale k jejich ochraně byla položena rozsáhlá minová pole prosycená překážkami z ostnatého drátu. Bojiště se v zásadě ničím nelišilo od budoucích hrůz zákopové války u Verdunu, Sommy či Passchendaele.

Původní představou japonských generálů bylo, že vyloděná invazní armáda jednoduše provede masivní útok ve směru Port Arthuru a dobude jej. Zakrátko se však ukázalo, že tak jednoduše to nepůjde. Jakmile japonské síly dorazily pod svahy, na nichž se rozkládal ruský pevnostní systém, byli útočící pěšáci zastaveni kombinací min, drátů a palby z ruských kulometných pozic. Ačkoli první dny boje projevovali japonští vojáci naprosté pohrdání životem, brzy bylo zjevné, že tento přístup nevede nikam. Po několika dnech se jeden japonský pluk dokonce vzepřel rozkazu a odmítl nastoupit do útoku, což bylo až dosud v japonské tradici něco zcela neslýchaného. Velící generál Nogi sice situaci vyřešil dříve, než mohla přerůst do opravdu nebezpečné vzpoury, ale další frontální útoky byly zastaveny. Situace se ustálila na klasickém stavu obležení s občasnými šarvátkami. I tak za prvních pár dnů bojů padlo na 15 000 Japonců, jejichž těla nyní „zdobila“ minová pole kolem Port Arthuru.

Císařské Tokio si slibovalo oživení ofenzívy od dělostřelectva, které mělo palbou roztrhat překážky z ostnatého drátu a vyhnat ruské kulometčíky z jejich pozic. Tato představa se ukázala příliš optimistickou. Dráty se sice pod palbou trhaly, ale i jejich roztrhané zbytky dokázaly útočící pěchotu zpomalit tak, že byla pohodlným cílem střelců seshora. Malá děla, která už byla na místě, neměla dostřel ani ráži k tomu, aby dokázala vážněji ohrozit Rusy v betonových pevnůstkách.

Situaci měla pro Japonce zachránit zásilka velkých obléhacích houfnic. Ta ale na bojiště u Port Arthuru nikdy nedorazila. Vladivostocká flotila byla totiž aktivnější než portarthurská a vyplula v červnu na přepadovou výpravu do oblasti japonských ostrovů. Při této akci potopili Rusové právě nákladní loď se zásilkou obléhacích děl zamýšlených pro portarthurské bojiště. Rovněž poslali ke dnu transport s desítkami širokorozchodných lokomotiv. Ty byly původně vyrobeny v USA, aby mohly být nasazeny k vozbě vlaků na dobytých úsecích ruské železnice. Jejich ztráta tak představovala pro Japonce vážný zásobovací problém.


Oblast konfliktu. Zdroj:Wikipedia, licence: public domain, výřez vlastní.

Velení v Sankt Petěrburgu se mezitím nevzdávalo myšlenky na ofenzívu. Na sibiřské železniční magistrále byl dokončen důležitý úsek trati kolem jižního cípu Bajkalu, a to umožnilo posílat do oblasti stále více posil a materiálu. Na zvláštní příkaz cara byla v Mandžusku připravena početná výprava s cílem vyčistit Liaotungský poloostrov od útočníků a obnovit spojení s Port Arthurem. Rusové však neměli přesnou představu, kolik Japonců se vlastně stihlo v oblasti vylodit a pravděpodobně jejich počet podcenili. Japonci se také nespokojili se setrváváním na místě vylodění a začali rychle postupovat podél linie železnice do vnitřních oblastí Mandžuska. K dalšímu střetu tedy došlo o tři týdny později značně dále na sever, u vesnice Te-li-Ssu (v ruské historii se častěji nazývá jako bitva u Vafangou).

V této bitvě byly početní síly protivníků poměrně vyrovnané. Rusové opět drželi kopce a měli připravena určitá opevnění, byť improvizovaná a zdaleka ne tak rozsáhlá jako na kopci Nanšan. Špatná komunikace mezi veliteli jednotlivých jednotek však vedla k tomu, že nedokázali svoji činnost koordinovat, zatímco Japonci postupovali podle jednotného plánu. Jedním z rozhodujících faktorů bitvy se nakonec ukázalo kvalitnější japonské dělostřelectvo. Po celém dni nerozhodných bojů Rusové začali ustupovat zpět na sever. Ačkoliv ani tentokrát neutrpěla ruská strana takové ztráty, aby se dalo hovořit o vážné porážce, ze strategického hlediska šlo o špatné znamení. Pokus Rusů o obnovení spojení s Port Arthurem ztroskotal. To rozhodlo o osudu přístavu, který byl nyní od Ruska oddělen nejméně 300 000 muži v japonských uniformách.

Boje u Port Arthuru se proměnily v poziční válku. V zemi rozryté zákopy a krátery postupovali Japonci pomalu vpřed, zatímco Rusové usazení na výšinách jim kladli hrdinný odpor. Krvavá lázeň trvala půl roku a stála život minimálně 150 000 vojáků. Celé čtyři měsíce bojovali Japonci s Rusy o takzvanou kótu 203, kopec, který se tyčil přímo nad Port Arthurem. Jeho dobytí by pro obležené Rusy znamenalo úplnou zkázu, protože z něj se dalo město dělostřelecky bombardovat. Jenom na tomto malém kusu země zanechalo svoje životy 8000 útočníků a 6000 obránců. Obrovské ztráty začaly nahlodávat i morálku japonské strany.

Nakonec v prosinci 1904 padl strategický vršek 203 do japonských rukou. Ruská tichomořská flotila se ocitla na dostřel nepřátelských děl, a jedna loď za druhou šla postupně v mělkém přístavu ke dnu. Pak se pozornost Japonců obrátila na samotné město, které 2. ledna 1905 kapitulovalo. Tím byl nejvzdálenější opěrný bod ruského impéria ztracen.

Mandžuské tažení

Zatímco u Port Arthuru se krvácelo na pár čtverečních kilometrech, japonské síly dále na severu měly podstatně rozsáhlejší cíl — vyrvat z ruských rukou kontrolu nad celou oblastí Mandžuska. Skrze dobytý přístav Dal‘nij proudily do oblasti stále další a další čerstvé posily z japonských ostrovů.

Po porážce u Te-li-Ssu se Rusové stáhli dále na sever. Do oblasti byly postupně dislokovány čtyři ruské armády, které početně představovaly přes čtvrt milionu mužů. Situace Rusů byla ztěžována nepříliš dobrými mapami, které měli k dispozici. Mapy byly místy tak nepřesné, že neumožňovaly odhad, kudy nepřítel potáhne. To vedlo ruské velitele k chybnému rozložení sil a k tomu, že některá křídla byla nedostatečně obsazena. Život Rusům komplikovaly i tlupy banditů, které přepadaly jejich zásobovací kolony. Převážně šlo o klasické zločince, kteří byli ovšem Japonci za svoji záškodnickou činnost placeni.

První strategický cíl japonského postupu představovala velká železniční křižovatka Liaotung. V ní se dělily trati do Port Arthuru a dovnitř Číny, takže jejím obsazením by bylo přetnuto spojení mezi vnitřní Čínou a ruským Mandžuskem. Japonští útočníci byli Rusy přečísleni skoro v poměru 2:1, vyvíjeli však většinu iniciativy. Několik ruských pokusů o obchvat opět ztroskotalo na špatné komunikaci mezi veliteli jednotlivých jednotek. Ruská pozice se stala nebezpečně exponovanou v momentě, kdy se Japoncům podařilo překročit důležitou řeku. V této situaci se velitel ruských sil generál Kuropatkin rozhodl stáhnout svoje síly na sever do Mukdenu. Japonci, vyčerpaní rozsáhlými ztrátami (jejich agresivní taktika byla draze zaplacena), se sice mohli považovat za vítěze, neboť železniční uzel ovládli a přinutili Rusy k ústupu, o rozhodné vítězství však nešlo. Rusové se stáhli organizovaně a nepřítel je stále musel brát v úvahu.

Bitva u Liaotungu nicméně znovu zdůraznila na ruské straně problémy, které byly z hlediska obránců nebezpečnější než nepřítel. Velitel Alexej Kuropatkin byl prototypem váhavého a nerozhodného důstojníka, jehož ofenzívy končily dříve, než začaly. Komunikace mezi jednotlivými jednotkami byla na špatné úrovni, takže postupovaly nekoordinovaně, a v nejistotě zůstávaly spíše stát na místě, než aby podnikly útok nebo využily nečekanou příležitost. Mezi velícími důstojníky panovala už z civilního života rivalita, která podlamovala jejich ochotu spolupracovat. Mnozí z nich brali své pluky jako druh soukromého majetku.

Na těchto slabinách ztroskotal i poslední ruský pokus o omezenou ofenzívu, který proběhl v lednu 1905 u Sandepu. Velitel ofenzívy, generál Oskar Grippenberg, dokázal vyhnat japonské obránce z několika vesnic, a jednu chvíli se skutečně situace pro Rusy vyvíjela dobře. Potenciální vítězství však bylo zmařeno osobním zásahem Kuropatkina, který Grippenberga a druhého generála Štakelberga stáhl zpět z důvodu „insubordinace“. Pro řadové ruské vojáky byla skutečnost, že byli zásahem shůry donuceni ustoupit z již téměř vyhrané bitvy, nesmírným podlomením morálky. Rozzuřený Grippenberg odjel do Ruska, kde své názory na Kuropatkina (kterého nenazýval jinak než zrádcem) tlumočil do novin. Veřejné mínění v Rusku, už delší dobu nespokojené s vývojem války, se tak čím dále více obracelo proti carské vládě. Začátkem roku 1905 propukly v Moskvě a Petěrburgu první pouliční nepokoje.

Mezitím daleko na jihu padl Port Arthur. Japoncům se tak uvolnily ruce a mohli přesunout zkušenou armádu generála Nogiho na sever k Mukdenu. Současně s Nogim přitáhla k Mukdenu i armáda od řeky Jalu. Zatímco dříve měli Rusové značnou početní převahu, nyní se poměry sil začaly vyrovnávat. Do oblasti Mukdenu byla koncentrována téměř celá japonská pozemní armáda, a rozkaz z Tokia zněl jasně — neumožnit Rusům další strategický ústup, ale uštědřit jim rozhodující porážku.

Japonci měli důvod spěchat. Ačkoliv se situace na bojištích vyvíjela v jejich prospěch, z hlediska ekonomiky státu šlo o velmi vyčerpávající dobrodružství. Odvedenci scházeli na polích a v továrnách, kde je nahrazovaly ženy. Zásobování početných armád v poli bylo drahé. Japonská vláda si musela brát další a další finanční půjčky od anglosaských mocností.

Koncem února 1905 se v oblasti Mukdenu nacházelo na 600 000 vojáků obou znepřátelených stran. Šlo tedy o největší bitvu od doby napoleonských válek. Ruští obránci byli rozděleni do čtyř armád pod velením čtyř generálů, což opět vyhrotilo klasický problém s komunikací.

Cílem Japonců bylo obklíčit Rusy a odříznout jim ústupovou cestu na sever, následně je pak úplně zničit. K obkličovacímu manévru byla určena právě Nogiho třetí armáda (od Port Arthuru). Zatímco dvě ostatní japonské armády sváděly s Rusy boje na křídlech, Nogiho oddíly postupovaly širokým obchvatem až k linii železnice.

Když dorazily do Kuropatkinova štábu zprávy o Nogiho obkličovacím manévru, ruský velitel pochopil, že jeho situace je neudržitelná. Aby předešel obklíčení, rozhodl se Kuropatkin vydat Mukden nepříteli a ustoupit na sever. Tentokrát již nebyl ústup dobře organizovaný, šlo spíše o útěk. Většina mužů unikla, ale jejich vybavení a těžké zbraně zůstaly na místě a staly se kořistí vítězů.

Ačkoliv ruská armáda nebyla fyzicky zničena, možnosti jejího dalšího bojového nasazení byly nulové. Japonci se mohli považovat za pány Mandžuska.

Cušimská tragédie

Již v létě 1904 bylo Sankt Petěrburgu jasné, že situace na východě se nevyvíjí podle předválečných představ. Ruské námořnictvo v evropské části říše bylo jednou z posledních nevyužitých rezerv. Černomořská flotila byla zablokována ve svém vnitrozemském moři, neboť Turecko, které kontrolovalo průjezd Dardanelami a Bosporem, nesouhlasilo s tím, aby proplula na širé moře2. Takové omezení ale neplatilo pro baltskou flotilu, která se také začala chystat k odplutí.

Vypravení eskadry, jejíž posádky měly převážně jen mizivou praxi v plavbě po oceánech, však bylo spojeno s různými praktickými problémy. Kromě malé zkušenosti námořníků hrálo svoji roli uhlí.

V roce 1904 byl parní stroj ve světě námořních lodí standardním pohonem3. Parní stroj potřebuje uhlí, a uhlí se musí někde skladovat a doplňovat; a pro cestu přes půl zeměkoule je potřeba více uhlí, než si loď dokáže odvézt s sebou. Rusové neměli, na rozdíl od Angličanů či Francouzů, žádný řetězec námořních základen po světě. Museli tedy zajistit, aby jim po cestě někdo jiný uhlí dovezl a prodal.

Po delším hledání se nabídla komerční německá firma, která však nebyla ochotna zásobovat Rusy uhlím dále než do Vietnamu — Japonci dali jasně najevo, že veškerá doprovázející pravidla budou v okolí Číny považovat za nepřátelská. Lodi baltské flotily nebyly stavěny na dlouhé plavby a kapacita jejich uhelných skladů byla značně omezená. Mužstvo včetně důstojníků se tedy muselo smířit s tím, že i obytné prostory budou po dobu plavby napěchovány uhlím. Na morálku mužstva neměl život uprostřed černé mastné špíny dobrý vliv.

Přípravy vyplutí se protáhly na tři měsíce, a sotva ruská flotila opustila vody Baltu, dostala se do závažného incidentu. V ruských ozbrojených silách panovala po čerstvých porážkách intenzivní paranoia, projevující se zejména neustálým hledáním domnělých či skutečných japonských špionů. Když se proto Rusové v noci 22. října 1904 setkali na Dogger Banku4 se skupinou neosvětlených člunů, usoudili, že jde o japonská bojová plavidla, a začali do nich pálit. Japonsko, vzdálené přes 20 tisíc kilometrů po moři, nemělo samozřejmě kapacitu k tomu, aby vypravilo svoje plavidla na takovou dálku. Skutečně také nešlo o nepřítele, ale o anglické rybáře. Než se nedorozumění vyjasnilo, byli tři rybáři mrtví.

Událost se stala prakticky na dohled od anglických výsostných vod. Rozběsněné veřejné mínění v Británii požadovalo válku s Ruskem. Pouze osobní nasazení ruského cara Mikuláše I. zabránilo tomu, aby skutečně vypukla. Britové stejně vyslali za ruskou flotilou silný svazek svých vlastních bitevních lodí. Tato eskorta je pak výhružně doprovázela až za Kanárské ostrovy.

Ruští námořníci si velmi dobře uvědomovali, že Japonci mají proti nim převahu. Lodě baltské flotily nebyly v dobrém stavu, nebyl jich dostatek a kampaň se měla odehrávat v cizích vodách, které protivník dobře znal. Posádky měly jen velmi povrchní výcvik v manévrování. Jediné cvičení s torpédy, které bylo na dlouhé cestě provedeno, skončilo ostudou, když všech sedm vystřelených torpéd selhalo. Cvičení bylo rychle přerušeno, aby očividné problémy nedemoralizovaly důstojníky. Bylo však patrné, že budoucí bitva se takto přerušit nedá.

Zachoval se výrok důstojníka, který trpce komentoval incident na Dogger Banku slovy: „Škoda, že nám Britové přece jen nevyhlásili válku. Mohli jsme zemřít během půl hodiny a netáhnout se na za tím samým osudem až na opačný konec zeměkoule.“ Na dlouhé cestě problémů přibývalo. Při plavbě tropickými oblastmi se zkazila většina potravin, pošta z domova nechodila, mezi mužstvem začalo narůstat nepřátelství vůči svému vlastnímu velení. Došlo k několika vzpourám, a to i na vlajkové lodi flotily. Čtrnáct námořníků bylo pověšeno, ale plamínek nespokojenosti nadále doutnal.

Při zastávce na Madagaskaru došlo ke krizi, kterou nepřímo zapříčinil sám velící viceadmirál Zinovij P. Rožestvenskij tím, že nechal všechny známé nespokojence převelet na jednu loď. Když byly všechny podvratné živly pohromadě, okamžitě se vzbouřily a ovládly plavidlo. Pouze pohotový zásah zbytku flotily, která zabránila vzbouřencům vyplout i s ukořistěnou lodí z přístavu, zabránil tomu, aby se v moderní verzi opakoval slavný příběh lodi Bounty. Tou samou dobou probíhaly občanské nepokoje i v Rusku. Přes veškerou cenzuru se k posádkám dostaly zprávy o tom, že kozácké jednotky (které se na japonské frontě nijak nevyznamenaly) masakrují civilisty před Zimním palácem. To opět podkopalo loajalitu těžce zkoušených mužů. [REVOLUCE 1905]

Než se baltské loďstvo dostalo do vod Čínského moře, Port Arthur padl do japonských rukou. Náhradní rozkaz tedy zněl — doplout do Vladivostoku. Pro viceadmirála Rožestvenského to znamenalo problémy hned z několika stran. Flotila měla velmi málo uhlí, a hrozilo reálné riziko, že s ním do Vladivostoku nevystačí. Cesta vedla přímo kolem Japonska a úzký cušimský průliv (160 km) nedával Rusům naději, že by mohli proklouznout nepozorovaně. Konečně, a to bylo snad nejhorší, bylo do expedičních sil na poslední chvíli zařazeno několik prastarých pomalých křižníků. Šlo o úřední rozhodnutí shůry, které postrádalo vojenskou logiku. Staré lodě nepředstavovaly pro Rožestvenského žádnou posilu, naopak: byly pomalé, muselo se na ně neustále čekat, manévrovatelnost flotily se tím značně snížila a nebyla žádná naděje, že by se nebezpečnými japonskými vodami dalo projet aspoň rychle.

 

Křižník Aurora. Zdroj: Wikipedia, autor neznámý, licence: public domain.

Japonci, jejichž námořní síly byly po pádu Port Arthuru volné, rozmístili svá plavidla napříč celým průlivem mezi Japonskem a Koreou a čekali. 27. května 1905 ráno došlo konečně k nevyhnutelnému střetu. Trval celý den a noc a další kus dopoledne. Japonské lodi byly novější než ruské a dokázaly podstatně rychleji manévrovat. Rovněž jejich dělostřelectvo bylo na vyšší úrovni. Bitva se brzy změnila v jednostranný masakr, kdy japonská dělostřelba trhala jednotlivé ruské lodě na kusy a ty nedokázaly oplácet, protože jejich děla neměla adekvátní dostřel. Spektakulární zásah utrpěla zejména válečná loď Borodino, jejíž muniční sklady vybuchly po přímém zásahu. Loď se rozlomila a potopila během několika minut, aniž by se z ní podařilo komukoliv dostat ven.

Po 30 hodinách bojů byla ruská flotila převážně na dně mořském. Nad 21 ze 28 lodí se zavřela voda, zbylých sedm bylo zajato. Ruské ztráty byly veliké, přes 4000 padlých, a mezi zajatci se ocitl i zraněný viceadmirál Rožestvenskij. Japonci naopak ztratili pouze 117 námořníků a tři torpédové čluny. O celkovém výsledku nebylo pochyb, a stejně tak nebylo pochyb o tom, že další vedení války ze strany Ruska nepřipadá v úvahu. [AURORA]

Pokořený Sankt Petěrburg musel začít hledat cesty k míru.

Konec hry

Porážka ve válce představuje pro každý politický režim vážné nebezpečí. Když vyšel v roce 1905 najevo plný rozsah katastrofy, který jejich země utrpěla, otřáslo se i ruské carské samoděržaví pod vlnou nepokojů. Dříve okrajová politická hnutí, včetně bolševiků a anarchistů, náhle získala na svou stranu nespokojené davy. Došlo k etnickým čistkám, jejichž obětí se stali převážně Židé a Arméni, zbytek válečného námořnictva se vzbouřil, celou zemi zachvátila vlna stávek a pouličních násilností. Hnutí však nemělo jednoho vůdce ani jeden cíl, a pozvolna se začalo rozpadat. [POTĚMKIN]

Chaotická situace trvala nakonec téměř půl roku. Car byl nucen vzdát se absolutní moci a zřídit konstituční monarchii, v níž měla mít zákonodárnou moc nově ustanovená Duma. Po uklidnění situace se však staré struktury začaly mstít a z různých důvodů bylo popraveno na dva tisíce lidí. To vedlo k dalšímu odcizení mezi vládnoucí vrstvou, převážně šlechtou, a běžným obyvatelstvem. Jakkoli byla situace prozatím srovnána do mírových kolejí, škody na legitimitě režimu se již nedaly napravit. Některé etnicky odlišné oblasti říše, jako bylo Finsko, Pobaltí či Kavkaz, využily chaosu k zisku značných politických privilegií, a nebylo pochyb, že při příští příležitosti budou usilovat o úplnou nezávislost. Japonci tato hnutí ještě podněcovali tajnými dodávkami zbraní.

Před úplnou pohromou zachránil carskou říši obratný diplomat Sergej Witte. Při mírových vyjednáváních, která probíhala pod záštitou americké vlády, se mu podařilo omezit rozsah škod prakticky jen na oblasti, které Rusové již fyzicky ztratili. Přístav Vladivostok zůstal v ruských rukou, i když jižní polovina blízkého ostrova Sachalin připadla Japoncům.

 

Japonská a ruská delegace při mírových jednáních v americkém Portsmouthu, stát Maine. Na vzdálenější straně stolu Rusové, uprostřed Sergej Witte. Na bližší straně stolu Japonci, uprostřed vedoucí delegace Komura Jutaró. Zdroj: Wikipedia, foto: P. F. Collier & Son, licence: public domain.

Japonští vyjednávači se nechali Wittem vmanévrovat do poměrně nevýhodného míru. Jednání nepostrádalo určité komediální prvky. Těžce zadlužená říše nakonec nezískala od Rusů žádné finanční kompenzace, protože Witte dokázal japonské peněžní požadavky využít k tomu, aby Japonce v očích amerického veřejného mínění vykreslil jako agresivní lakomce. Vědom si toho, že americká veřejnost je zbožná, navštěvoval Witte se svými podřízenými velmi okázale kostel, a jednou dokonce kvůli bohoslužbě zrušil ranní jednání. Při další příležitosti neváhal předstírat, že japonské požadavky přesáhly snesitelnou míru, a nařídil celé delegaci, ať si sbalí věci k odjezdu.

Konečné podmínky tak byly pro Japonce zklamáním, a když vyšly najevo, došlo dokonce i v klidném a spořádaném Japonsku k vlně pouličních nepokojů. Na rozdíl od Ruska však nebyla nespokojenost zaměřena proti legitimitě vlády jako takové, a pořádkové síly brzy obnovily klid.

Naproti tomu carský režim se z prožité války nikdy zcela nevzpamatoval. Ani rozsáhlé ekonomické reformy pod vedením schopného politika Pjotra Stolypina nedokázaly obnovit důvěru obyvatelstva k mocenské elitě. Městská vrstva se režimu zcela odcizila a podléhala radikálním ideologiím. Zvedla se vlna terorismu, páchaného převážně intelektuály-anarchisty, která si vyžádala životy většího množství státních představitelů. Policejní aparát, postavený před úkol boje s neviditelným nepřítelem, propadal paranoii a brutalitě, jejímž hlavním cílem bylo neruské obyvatelstvo. V mnohonárodnostním impériu to byl recept na katastrofu. Emancipační hnutí Poláků, Finů, Lotyšů a dalších bylo sice potlačeno, ale nezapomenuto. Okrajové části země vládu tiše nenáviděly a čekaly na první příležitost ke vzpouře.

Ruské ozbrojené síly nedokázaly zpracovat svoji porážku jako ponaučení. Důstojníci byli i nadále jmenováni do svých pozic hlavně na základě šlechtického původu, komunikační síti se nevěnovala dostatečná pozornost, nedostatky ve výcviku se před nadřízenými maskovaly různými kreativními prostředky. Velká většina branců byla i nadále negramotná, a negramotní vojáci nebyli schopni používat vyspělejší vybavení (jako například radiostanice). Všechny pokusy o reformu skončily jen kosmetickými změnami.

Ruská říše se o tom opět bolestně přesvědčila v roce 1914 a tentokrát již nedostala šanci na nápravu.

Epilog

Rusko-japonská válka je dnes zapomenuta. Rusové nemají důvod si svoji porážku připomínat. Sovětský režim, který v Rusku po desítky let vládl, se nepovažoval za dědice starých carů, a porážka v roce 1905 byla tak věcí „někoho jiného“.

Japonsko nabralo po roce 1945 rozhodný pacifistický kurz. Bývalá vítězství se nyní ve slušné společnosti nezmiňují. Územní zisky na Sachalinu byly ztraceny v roce 1945 a současná japonská vláda si je ani nenárokuje. Jediný živý rusko-japonský spor, o Kurilské ostrovy, má kořeny v jiných historických událostech.

Oblast Mandžuska a severní Koreje, kde se odehrála většina bojů, je dnes cizincům buď zcela nepřístupná, nebo tak nelákavá, že tam stejně nejezdí. Místní vlády nemají zájem udržovat vzpomínky na to, že na jejich dnešním území spolu válčily dvě cizí mocnosti, a hmotných památek je už k vidění jen málo.

Zachovaly se jen vzpomínky vojenských pozorovatelů a archivy plné černobílých fotografií.

::

[1] K velkému štěstí Japonců řeka koncem dubna 1904 naopak poklesla a objevila se v ní řada písčitých ostrovů. Přechod tak byl nakonec podstatně snazší, než jejich plánovači očekávali.

[2] V tom bylo zákulisně podporováno Velkou Británií, jež si velmi přála oslabit vliv Ruska v Asii.

[3] Tou samou dobou se v Anglii stavěla první bitevní loď poháněná naftovou turbínou. Měla se jmenovat Dreadnought a měla paradoxně učinit konec britské nadvládě na mořích, neboť po jejím úspěchu začaly dreadnoughty stavět i nepřátelské velmoci.

[4] Mořská mělčina mezi Dánskem a Anglií, blíže k Anglii. Nesmírně bohaté loviště ryb.


[AURORA] Křižník Aurora se proslavil hlavně tím, že výstřel z jeho děla v Petrohradu symbolicky zahájil Říjnovou revoluci v roce 1917. Jeho předchozí osudy jsou však také zajímavé. Byl vyroben roku 1900 a určen pro službu v Pacifiku, ale kvůli opravám se nedostal do bojů u Port Arthuru. Aurora tak byla součástí Rožestvenského flotily — byla mimochodem lehce poškozena vlastní ruskou palbou při zmíněném incidentu na Dogger Banku — a v cušimské bitvě patřila mezi lodi, které unikly zkáze. Podařilo se jí doplout do Manily, kde ji internovali Američané. Roku 1906 se Aurora vrátila do Ruska.

[DALIAN] Někdejší Dal’nij, dnešní Dalian je čínské město s 3,5 miliony obyvatel (včetně aglomerace dokonce přes 6 milionů). Mimo jiné se v něm nachází Fab 68, výrobní závod Intelu otevřený v roce 2010 a vybudovaný investicí 2,5 miliardy USD.

[POTĚMKIN] Slavná ruská válečná loď Potěmkin (plným názvem Knjaz‘ Potemkin Tavričeskij) se rusko-japonské války nezúčastnila. Patřila k černomořské flotile, která do bojů zasáhnout nemohla kvůli turecké blokádě Bosporu. Její osud s válkou přesto souvisí. Většina zkušených námořníků byla v té době převelena do Pacifiku. Černomořská flotila byla tak odkázána hlavně na čerstvé brance a málo zkušené důstojníky. V této konstelaci — a v rámci revoluční nálady v celé říši, k níž přispěly i čerstvé zprávy o cušimské katastrofě — vypukla na Potěmkinu v červnu 1905 vzpoura. Loď byla na cvičné plavbě v Černém moři. Námořníci se jí zmocnili, zabili část důstojníků včetně kapitána a vyvěsili rudou vlajku. Pokusili se podpořit generální stávku v Oděse, ta však byla velmi tvrdě potlačena (viz známý Ejzenštejnův film). Když na Potěmkinu nakonec došly zásoby, přistála loď v rumunském přístavu Constanta. Rumunsko poskytlo námořníkům azyl.

[REVOLUCE 1905] 22. ledna 1905 proběhla před Zimním palácem v Sankt Petěrburgu zpočátku pokojná demonstrace, kterou však rozehnalo vojsko střelbou. Do dějin vešla jako Krvavá neděle; mrtvých a raněných bylo přes tisíc. Tím začal složitý politický a mocenský proces, který trval do roku 1907 a vedl de facto k zániku ruského absolutismu a ke vzniku konstituční monarchie s ústavou, parlamentem (Státní dumou) a všeobecným volebním právem, což vesměs byly vymoženosti do té doby v Rusku neznámé. Rozklad režimu však nezastavily, jen zpomalily.

 
 
© 067, s.r.o.
Děkujeme všem platícím čtenářům! Umožňují nám a našim autorům vytvářet 067 tak, jak dovedeme nejlépe.