Voda na Marsu

Na čtyřech místech povrchu Marsu, v oblastech zvaných Hale, Palikir, Horowitzův kráter a Coprates Chasma, objevili výzkumníci NASA spektrální analýzou pozůstatky zanechané proudem silně slané vody. Všeobecně se soudí, že jde o první skutečný důkaz existence tekoucí vody na Marsu a ta by mohla být vhodným faktorem pro existenci života na rudé planetě. Mars je už od dob H. G. Wellse domovem pro fantastické příběhy. Napsal jsem o něm dvě románové trilogie. Na objev z dílny NASA teď zkusím reagovat nepříliš vážnou povídkou.

Jarda Vlačiha nebyl ani moc překvapený, když na něj ten člověk, co stál u dveří, vytáhl placku a vyzval ho s nesmlouvavou zdvořilostí, aby šel s ním. Další muž v civilu stál opodál. Dokonce se mu trochu ulevilo, že už je to tady. Nemohlo to dopadnout jinak, protože tentokrát to Tonda Bederka fakt přepískl. Tohle nemohlo dopadnout dobře. O pár minut později, když už seděl v civilním superbu, mu začalo vrtat hlavou, že tohle není normální zatčení a policajti ho nevezou v běžném fízlovském autě. Zapomněli na tu svoji písničku o paragrafu 76, odstavec 6, o přítomnosti obhájce v průběhu zadržení, bla bla. Divné. Ovšem to pravé překvapení na něho teprve čekalo.

***

Nápad to byl Bederkův.

„Na Marsu je voda,“ spustil bez úvodu. Bylo na něm vidět nadšení. Už v téhle chvíli si Vlačiha pomyslel, že z Tondova nadšení bude nějaký průser.

„No a co má bejt? Co je mi do ňákýho posranýho Marsu?“

„Tý vody je málo, a čeho je málo, je drahý. Kdyby bylo zlata hodně, válelo by se tady všude. S tou vodou na Marsu je to stejný.“

„Ne úplně,“ řekl Vlačiha. „Zlata je málo, ale dá se vykopat. Voda je na Marsu a ten je daleko.“

„Právě proto je ta voda tak vzácná! Je daleko, to je vono! Hele, tuhle jsem byl na kosmický výstavě a ukazovali tam šutr z Měsíce. Obyčejnej blbej šutr a mohl sis na něj sáhnout dírkou v plexisklu. Vzácnej, protože je z Měsíce. Zrovna tak je to s tou vodou z Marsu. Úplně malá flaštička by mohla stát, dejme tomu, pět tisíc. Takhle malá flaštička, jak se v ní prodávaj vzorky chlastu.“

„No dobře,“ předstíral Vlačiha souhlas. „Tak ji prodávej a bude z tebe pracháč a koupíš si v Řecku ostrov a obydlíš ho děvkama a já za tebou budu jezdit.“

„Ty ji budeš prodávat. Víš dobře, že nemám na počítání hlavu a bez počítání se kšeftu nevede. Já obstarám vodu z Marsu a ty budeš generální distributor.“

„Jak?“

„Dodavatele flaštiček už mám. No a voda teče z kohoutku.“

„Prej je slaná,“ podotkl Vlačiha.

„Kilo soli stojí devět kaček.“

„Myslíš, že jsou lidi blbí?“

„Jestli si myslím? Já to vím, že jsou lidi blbí!“

„Snad trochu jsou, ale nejsou zase tak moc.“

„Ty jsi blbej,“ řekl Tonda Bederka rázně. „Slyšel jsi někdy o konspiračních teoriích? Lidi vědí, že Američani nikdy nebyli na Měsíci. Na internetu se píše, že je to podfuk, že se to natočilo v Hollywoodu. Na záběrech je vidět, jak se jim třepe vlajka ve vzduchu, chápeš? Nebyli tam. A stejně lidi šmataj na kamínek z Měsíce a strkaj prst do dírky v plexiglázu. Oni prostě věřej, že je to kámen z Měsíce. Zrovna tak budou věřit, že je voda z Marsu.“

„To bys musel nejdřív najmout ateliér v Hollywoodu a natočit falešnou cestu na Mars.“

„Fakt seš pako a nevíš jak to chodí. Dneska každej ví, že je všechno lež. Když Američani tvrděj, že byli na Měsíci, tak oni tam nebyli. Dneska Američani tvrděj, že nebyli na Marsu a to je pak každýmu soudnýmu člověku jasný, že tam nejen byli, oni tam jsou. No a vozej dolů na Zem tu vodu, protože je léčivá a oni chtěj tou vodou léčit sami sebe a nikoho k ní nechtěj nepustit.“

„Jak ale vysvětlíš, že ji máš?“

„Někdo jim ji ukrad a šoupnul na černej trh,“ krčil Bederka rameny na znamení, že je to zcela samozřejmá věc. „Když je něco k potřebě, někdo to ukradne, to platí v Americe jako tady.“ Viděl, že už Vlačihu nalomil a popadl ho za ramena. „Rozjedeme kampaň na netu. Ne v novinách, těm lidi nevěřej, protože jsou prolhaný a zkorumpovaný. Věřej netu. Začneme na Facebooku a na Twitteru a pak tam šoupnem inzerci a objednávky pofrčej.“

„Ty chceš vodu z Marsu inzerovat na netu?“ zmohl se na poslední odpor Vlačiha.

„Když tam může inzerovat ta ženská co vydělává sedum a půl tisíce éček tejdně, proč bysme neinzerovali vodu z Marsu? To bude kšeft století, uvidíš!“

***

A uviděli. Voda z Marsu zabrala. Nenápadné inzeráty ji doporučovaly v těsném sousedství nabídky kšeftu za sedm a půl tisíce auro týdně a metody na nápravu křivého palce od nohy. Vlačiha najal v Hostivaři halu a v ní pětadvacet ukáček balilo flaštičky s vodou z Marsu do krabiček. Jeden šikovný ajťák mu zřídil internetový obchod a během tří neděl konstatoval, že čistý výnos se přehoupl přes hranici deseti milionů.

„To je teprve začátek!“ radoval se Bederka. „A kup si pořádný auto. No a pořádný auto začíná od tří mega nahoru.“

„Já bych na sebe neupozorňoval,“ namítal Vlačiha.

„Nesmíš bejt přizdisráč. Seš Pan Někdo. Distribuuješ vodu z Marsu.“

„Když já myslím na ten průser, co z toho bude.“

„Radil jsem se s právníkem. Na flaštičce není nikde napsáno, že voda pochází z Marsu. Hele, v telce dávali film pro pamětníky Hudba z Marsu. Byla ta hudba na Marsu? Nebyla. A nikdo je nepozavíral a že to bylo natočený za komoušů a ti zavírali za každou blbost. Jen expeduj a kasíruj a o nic se nestarej. Brzo budem kasírovat sto mega a kdo má u nás sto mega, tak se mu nemůže vůbec nic stát, protože ho právníci ze všeho vysekaj.“

***

Vody z Marsu si všimla média. Na Bederkovu radu Vlačiha najal tiskového mluvčího, zkušeného redaktora z Mladé fronty Dnes, kterého přestalo bavit běhat za pár šupů po městě a raději se upíchl jako krizový manažer a komunikátor do soukromého sektoru. O vodě z Marsu psali v Týdnu i v Reflexu, v Echu 24, i týdeník Téma si ji vzal na paškál. Nepsalo se o ní pěkně. Projevilo se to na prodejích: trojnásobně stouply.

***

Fízlovský superb vážně plynul hustou pražskou dopravou. Vlačiha byl stále neklidnější. Pokusil se na ty divné fízly promluvit. Neodpověděli mu. Pak vůz uhnul z hlavního tahu, propletl se uličkami starých Záběhlic a zabočil do vrat někdejšího statku. Na dvoře zastavil, řidič otevřel dveře a Vlačihu vybídl, aby vystoupil.

U dveří hlavní budovy stál mladý muž atletické postavy. Přátelsky na policisty kývl. Vedli Vlačihu dovnitř. Uvnitř budovy tiše šuměla klimatizace a z dálky doléhal do chodby čísi smích. Oba mlčenliví průvodci vedli Vlačihu ke dveřím s výplní z mléčného skla. Ten, co Vlačihu zatýkal, přiložil dlaň ke kovové destičce vsazené do dveřního rámu. Dveře se otevřely a policista pokynul Vlačihovi, aby vešel.

Vlačiha vstoupil. V místnosti byl dlouhý konferenční stůl zakončený předsednickým. Podél stěn byl rozestavené skříně a stoly s nějakými přístroji. U konferenčního stolu seděli dva muži a jedna žena. Všichni vstali, když Vlačiha vešel.

„Doktor Březina,“ představil se starší z obou mužů, „magistra Brožková a doktor Novosad. Jsme rádi, že jste si na nás udělal čas, pane Vlačiho. Posaďte se.“

Vlačihovi se zdálo, že se na něho dívají zvědavě a dokonce ho napadlo, že z nich cítí cosi jako bázeň.

„O co jako má jít?“ zeptal se, když usedl.

„Jde o vodu z Marsu,“ řekl doktor Březina.

„Máte zájem?“ ušklíbl se Vlačiha. „Kolik kusů? Při dodávce nad padesát dáváme dvacetiprocentní slevu.“

„Pane Vlačiho,“ řekl mu doktor Březina vážně, „vzorků máme dost. Naše instituce,“ rozhodil ruce, „souvisí s obranným zpravodajstvím. Bezpečnost státu, rozumíte.“

„Nejste fízlové?“

Shovívavě se usmál a magistra Brožková se zamračila.

„To rozhodně ne. Ani pánové, kteří vás přivedli, nejsou policisté. Jde o vážnou věc. Potřebujeme od vás zásadní informaci. Jaký je zdroj vody z Marsu?“

„To je moje věc. Nemáte právo mě vyslýchat.“

„Nemáme,“ souhlasil vlídně doktor Březina, „ale můžeme všechno.“

„Zabít mě?“

Magistra Brožková pozvedla levé obočí.

„Pochopil jste to správně,“ přisvědčil doktor Březina.

„Děláte si prdel.“

„Nebudeme marnit čas, pane Vlačiho. Přejděme k podstatě věci. Voda, kterou prodáváte, odpovídá všem indiciím svědčícím o tom, že skutečně pochází z Marsu.“

„Vy si fakt děláte prdel.“

„Nevěřil byste, kolik toho už o Marsu víme,“ ujala se slova magistra Brožková. „Výzkum trvá už padesát let od doby, kdy Mariner 4 poslal prvních dvaadvacet fotografií planety. Nebudu vás unavovat podrobnostmi, nicméně vezměte na vědomí, že horniny na Marsu mají své charakteristiky, které jsou jedinečné a s bezpečnou jistotou identifikovatelné.“

„Třeba sůl,“ řekl Vlačiha ironicky.

„Přesně tak. Sůl ve vaší vodě obsažená naprosto odpovídá spektrálním charakteristikám soli zkoumané sondou Curiosity v Galeově kráteru. Ta voda pochází z Marsu a my chceme vědět, jak se dostala do vašich rukou.“

„Paní magistro,“ řekl Vlačiha poněkud shovívavě, „kdybych měl v životě víc štěstí, neživil bych se levárnama a seděl bych někde ve výzkumáku jako vy. Hlavu na to mám. Ta voda je z vodovodu a sůl je za devět kaček pytlík, Solné mlýny – jedlá sůl s jódem. Já nikdy netvrdil, že je to voda původem z Marsu. Na etiketě o tom není ani slovo. Etiketu kontroloval náš právník doktor Mejzlík, tak bacha, abyste se nezapletli. S doktorem Mejzlíkem není sranda.“

Podívali se po sobě.

„Nechápete vážnost situace. Ta voda pochází z Marsu. Rozumíte mi?“ přidal se mladý doktor Novosad. „Tady nejde o žádné obvinění. Vy nikoho neklamete. Opravdu prodáváte vodu z Marsu a ta voda má skutečně léčebné účinky, jak se prokázalo už při prvních testech na laboratorních zvířatech. Nikdo vás tedy nemůže stíhat pro podvod.“

Vlačiha vstal.

„Tak já teda jdu.“

„Ne, ještě ne,“ řekl doktor Březina. „Nejdřív nám řeknete, jaký je původ té vody.“

„Když neřeknu?“

„Už jsem vás upozornil, že můžeme všechno.“

„Vy teda jste... něco jako špióni, co můžou třeba zabít?“

„Tak nějak to je, pane Vlačiho,“ přikývla magistra Brožková.

Vlačiha si sedl a na ramenou pocítil obrovskou tíhu.

***

Do superbu se usadil Vlačiha dozadu. Doktor Novosad si sedl po jeho levici, magistra Brožková po pravici. Vlačiha vysvětlil řidiči cestu a vůz zamířil do Uhříněvsi, kde byl v objektu někdejší cihelny umístěn Bederkův provoz, sklad skla a stáčírna vody.

Před opršelou bránou vsazenou do chatrné zdi postával nakrátko ostříhaný ramenatý muž. Tvářil se velmi vážně a když vůz zastavil, zamířil rovnou k doktorovi Březinovi, který právě vystupoval.

„Pozdě,“ řekl stroze.

„Cože?“

„Byli tu dřív,“ kývl muž směrem k bráně. „Rychlá práce. Lidi slyšeli helikoptéru.“

„Jdeme,“ řekl doktor Březina.

Skupinka zamířila k bráně. Na dvoře stálo patnáct palet s lahvičkami. Jenom Vlačiha jim věnoval pozornost. Stáčírna, do níž vešli, byla prázdná. „Všechno je pryč!“ zděsil se Vlačiha.

„Kde je pan Bederka?“

„Měl by být tady. On má vzadu kamrlík, v něm i přespává, když je šrumec. A on je šrumec, s objednávkama se roztrh pytel, když o nás pan Doležal v Reflexu napsal, že jsme banda podvodníků.“

„Bederku unesli a sebrali vodu. Otázka zní,“ přerušil nastalé ticho doktor Novosad, „jestli to byli Rusové nebo Američani.“

„Oni Tondu unesli?“ vyjekl Vlačiha.

„Ovšem,“ odsekl doktor Březina poněkud podrážděně.

„Byli to Američani,“ ozvala se magistra Brožková.

„Jak to můžete vědět?“

„Po čichu. Pánská kolínská Paco Rabanne. Žádné duchy, žádná vodka.“

„Aspoň že tak,“ přikývl doktor Březina. „Tajemství zůstane pod střechou NATO.“

***

Vrátili se do Záběhlic. Vlačiha změkl, přestal vzdorovat a pověděl, co věděl. Opakoval pořád dokola, že byl po celou dobu přesvědčený, že jde o prachsprostý solný roztok, kilo soli za devět korun a voda z vodovodu. Neměl ponětí, že jeho kamarád stáčel pravou vodu z Marsu a netuší, odkud ji mohl vzít. Po třech hodinách byl už tak vyjukaný, že bez námitek podepsal dokument o mlčenlivosti. Přislíbil, že se s nimi spojí, kdyby se Tonda Bederka ozval.

Pak ho odvezli domů.

***

Následující dny trávil Vlačiha horečnou činností. Musel stáhnout všechny inzeráty a s těžkým srdcem odmítal stovky zájemců. Voda z Marsu se stala ještě žádanějším artiklem od chvíle, kdy zmizela z trhu. Pokaždé, když zazvonil mobil, doufal, že se mu ozve Tonda.

Čekal marně.

Už týden byl bez Tondy a bez vody z Marsu. Zvolna propadal trudnomyslnosti.

A nedával pozor.

Tak se stalo, že si vůbec nevšiml, že vlevo i vpravo od něj kráčí dva muži a vzal je na vědomí, až když ho popadli za paže, zkroutili mu je dozadu, až ho ohnuli do pravého úhlu, proběhli mezi zaparkovanými vozy a strčili ho do právě otevřených dveří velké limuzíny.

„Gdě tvoj drug?“ houkl na něho chlap rozvalený na předním sedadle vedle řidiče.

V autě byly cítit duchy a vodka.

Ten parchant má zase štěstí, pomyslil si, když mu došlo, co to všechno znamená.

Pak už myslel na všechno jiné než na osud svého kamaráda uneseného Američany. Měl docela jiné starosti.

 
 
© 067, s.r.o.
Děkujeme všem platícím čtenářům! Umožňují nám a našim autorům vytvářet 067 tak, jak dovedeme nejlépe.