Albánské tajenky

Země orlů, bunkrů a hor. Přestože leží Albánie v Evropě, nic moc dalšího o ní neví ani protřelý světoběžník. Proto zaostříme právě na albánské tajenky. Na hádky o hrdiny, zákony kanunu, letitou Hodžovu ženu, řád bektášíjů a českou ponorku.

„Nemáme vodu a světlo, ale sklenice jsou plné rakije. Nemáme auta, máme koně. Nemáme střechu nad hlavou, práci, ale stejně myslíme jen na sex. Narodili jsme se, abychom si užívali od večera do rána, tak proč si lámat hlavu s něčím jiným.“ Tak zní text hiphopové party W. S. Family o albánské současnosti. I když je v něm velká dávka ironie, pravdu nezapře. V jedné z nejchudších zemí Evropy lze orly vidět v zoo a vojenské bunkry postavené za paranoidního režimu komunistického hrůzovládce Envera Hodži jen někde.

Tereza a Skanderbeg

I mezinárodní letiště nedaleko albánské metropole Tirany je po ní pojmenováno. Agnes Gonxhe Bojaxiu alias nositelka nobelovky za mír matka Tereza se sice narodila na počátku dvacátého století v makedonském Skopje, ale pocházela z albánské katolické rodiny a vždy se k tomu hlásila. Kdybyste dnes nadnesli, že byla Makedonkou, horkokrevní Škipetarové vás v nejlepším případě seřvou na tři doby. Na stále neklidném Balkáně se totiž všichni hádají o všechno a přidruženou výrobou nevraživosti jsou i spory o hrdiny.

Na jednom z domů ve městě Skadar stále visí památná deska, že v něm žila rodina matky Terezy. Sochy skromné jeptišky, jíž vyčítali třeba spolky se světovými diktátory, se v zemi odhalují jako modelky při focení bikin. Přesto třeba historička Tereza Mironská napsala, že byl Terezin otec Vlach, tedy příslušník původního obyvatelstva Balkánu, a její bratr dostal posvátné srbské jméno Lazar, což by prý žádný opravdový Albánec svému dítěti neudělal. Tak dokazovala, že byla Matka Tereza pravou a nefalšovanou Makedonkou. Přestože jsou tyhle nacionalistické polívky hodně horké, je to stejně vlastně jedno, protože celé území tehdy patřilo do Osmanské říše.

Skanderbegovo náměstí uprostřed Tirany

Za druhou údajně nezpochybnitelnou osobností zdejší historie se musí do městečka Krujë. Přestože tam nyní stojí hrad, který má se středověkem společnou snad jen vizáž, ostatně ho navrhla Hodžova dcera, právě v Krujë se na počátku patnáctého století narodil a odtud Turkům vzdoroval Jiří Kastrioti řečený Skanderbeg. Nejmladší ze čtyř synů vlivného albánského feudála žil nejdřív jako rukojmí na dvoře sultána, několikrát se za něj vydal i do boje, načež mu za zlepšené mezinárodní situace vyhlásil válku.

S přesilou jeho muži bojovali po partyzánsku. Nejdříve nepřítele vylákali do lesů a tam ho pak zdecimovali. Rozpadlé hradby pevnosti, kterou tak v roce 1450 uhájil, se vinou kolem zmíněného hradu, Skanderbegova muzea.

I turkobijcův rodokmen se stal námětem pochybovačů. A tak biskup Tomeo Marnavitio prohlašoval, že byl Skanderbeg bosenského původu, což Albánce může dodnes rozpálit doběla. V Krujë stojí nespočet krámků, kde lze o velkém válečníkovi sehnat velkofilm albánsko-sovětské provenience. V celé zemi se popíjí stejnojmenný koňak a Skanderbegova kozí helma je logem jedné z hlavních sítí čerpacích stanic.

Horské vesničky

Ze severní výspy, města Skadar, se do hor jezdí na džípech s náhonem na čtyři kola či na zvířatech s náhonem na čtyři nohy. Cesty jsou dost hrozné, což nelze říct o Albánských Alpách (neboli pohoří Prokletije). I když pověst zdejšího kraje má také blízko k hororu. Jde totiž o území rodinných klanů, kde se spíš už jako romantická představa o drsných horalech tradují zákony kanunu ospravedlňující krevní mstu. Ta se stala hlavním tématem hodně temného románu Krvavý duben asi nejznámějšího žijícího albánského spisovatele Ismaila Kadareho.

„Proto dochází v jednom kuse ke vzájemnému vyvražďování celých rodin, respektive jejich mužských členů. Hlavní hrdina, Ďorg Beriša, musí tuto mstu i přes svůj odpor vykonat, aby pomstil smrt bratra. Tím však rozhoduje i o vlastním osudu,“ píše se v anonci na knihu, jejíž děj se odehrává v třicátých letech minulého století. I dnes ale vládnou architektuře horských stavení malá okna a malé vchody, aby se jejich obyvatelé v případě potřeby mohli rychle zabarikádovat. Na druhou stranu si třeba v turisty oblíbené vesnici Theth před pár lety jedna Češka otevřela pension a u něj zbudovala i malý pivovar.

V horském sedle mezi vesnicemi Theth a Valbonë

O krevní mstě jako možné příčině různých vražd se nicméně spekuluje doposud. Nejtragičtějším případem je osud tří mladých Čechů, kteří se v horách v roce 2001 ztratili tak, že už je nikdo nenašel. Při pěší túře z Thethu do Valbonë se lze dozvědět hned několik teorií, jak se to mohlo odehrát. Mohlo prý jít o krádež a následné vraždy, čin bývalých členů Kosovské osvobozenecké armády, kteří se v horách skrývali, anebo právě umlčení svědků vendety. I po zcela aktuální vraždě dvou českých turistů se hovořilo, že se připletli do cesty s takzvanou daní z krve. Nicméně šlo o krvavou loupež, za níž dostal pachatel doživotí.

Odhlédne-li se od těchto zločinů, mají Albánské Alpy obrovské kouzlo. Značeny jsou jen však některé stezky, signál v mobilu se objeví jen na určitých místech a po lesích se prohánějí medvědi. Vesnice Valbonë a další na druhé straně jednoho z horských sedel už jsou na turistiku celkem dobře připraveny.

„Ta je z vojny. Sloužil jsem dva roky, zamiloval se a pak se na mě vykašlala. Našel jsem si jinou hvězdičku,“ popisuje svou kérku kotvy protínající srdce s hvězdou pod ní majitel jedné z restaurací. Z města Bajram Curri už i sem vede slušná silnice.

Nesmrtelná žena

Rádio Tirana. Za komunistických dob to byl celkem pojem. Hlasatelé nadávali doslova na všechny. Na imperialistické a fašistické šmejdy z prohnilého Západu, odpadlickou kliku Nikity Chruščova, která opustila soudruha Stalina, i na zrádce z Pekingu. Taková byla totiž politika diktátora Envera Hodži. V roce 1968 vyhodnotil okupaci Československa jako hrozbu i pro svůj režim, Albánie vystoupila z Varšavské smlouvy a dokonce nabídla Čechoslovákům vojenskou pomoc. Prý šlo o dvě stíhačky. Neslavně skončily i jeho námluvy s Pekingem a začaly se stavět bunkry, protože Albánie stála proti všem.

Gjirokastra s kamennými střechami, rodné město diktátora.

S ním se pojí i malebné město Gjirokastra na jihu země, nedaleko hranice s Řeckem. Vždyť bylo v roce 2005 zapsáno na seznam Unesco jako vzácný příklad dochovaného otomanského města. Dominuje mu sice pevnost z osmnáctého století, ale o dost zajímavější jsou staré domy, jejichž střechy dodnes pokrývá osekávaný kámen. Právě zde, v rodině bohatého obchodníka s látkami, spatřil diktátor Hodža světlo světa. V době své hrůzovlády Albánii zcela izoloval od zbytku světa, pořádal krvavé stranické čistky a uvalil třeba kvóty na chov domácího dobytka.

„Prasata se chovala načerno. Když k jednomu rolníkovi přišla po udání kontrola, žádného vepře nenašla. Po letech pak v hospodě přiznal, že pašíka opil rakijí a skryl pod peřinu do postele, odkud se ozývalo hlasité chrápání. Překvapené kontrole si jen postěžoval, že tohle musí od manželky snášet každou noc,“ traduje se z těch dob historka. O Hodžově manželce Nedžmiji se dokonce píší knihy. Ta, co vyšla česky, má titul: Ďáblova žena. Píše se v ní, že vynikala nelidskostí a v mnoha ohledech byla barbarštější než manžel. Po roce 1990 ji uvěznili, ale později propustili.

Dodnes neprojevila ani minimum lítosti. O svém životě s „božským“ Enverem vydala několik zcela nekritických knih. Uprostřed Tirany dodnes stojí jejich rezidence, ale obývá ji některý z místních boháčů. Za pár roků stoletá Nedžmije Hodžová, nesporně poslední přeživší manželka evropského komunistického diktátora, žije v bytě na okraji města. Žádný luxus. Oprýskaný dům, do něhož se vchází dlouhým dvorkem. Návštěvy moc ráda nemá. „Nikoho nepřijímám. Vy novináři jste jako hyeny. Zklamali jste mě,“ prohlásí přes škvíru ve dveřích.

Popíjející muslimové

Na kopci nad městem Vlora, kde byla v roce 1912 vyhlášena nezávislost Albánie, stojí nový klášter. Se zelenými věžemi a žlutou hlavní lodí vypadá jako nevzhledná vila zbohatlíka bez vkusu. Jde o bektášíjský klášter, jenž se nazývá tekke. Do blízké věštírny chodí věřící stále zapalovat svíčky. Jedná se o přívržence dost podivné muslimské sekty bektášíjů. V Albánii jde vedle katolíků, pravoslavných a sunnitů o čtvrté oficiální náboženství. A je to hodně zajímavá víra, jejíž ovečky by musel pravověrný muslim nejspíš proklít do pátého kolena.

„Bektášíjské obřady jsou inspirovány křesťanstvím. Zahrnují rozdílení chleba, vína a sýra. Nejvýznamnější obřad připomíná hostinu. Koná se v noci, účastní se jak muži, tak i ženy a popíjejí alkohol, přesněji rakiji, čímž se uvádějí do extáze. V Koránu je alkohol jasně zakázán, takže to samozřejmě pobuřuje konzervativní muslimy,“ říká o nich islamista Luboš Kropáček. K popíjení bektášíjů se váží i některé vtipy. Například o tom, jak se bektášíjský mnich modlí k Bohu, aby mu dal láhev rakije, a modlící sunnita opodál ho okřikuje, že má prosit o smilování a ne o chlast. Skončí to mnichovým tvrzením, že Boží smilování i vedení má, ale pořádnou láhev dobré rakije nikoliv.

Řád bektášíjů byl pravděpodobně založen legendami opředeným Hádždžím Bektášiem Walím kolem třináctého století. Ten je údajně pochován v turecké vesnici Haci Bektaš. Právě tam stojí i řádové centrum. Nicméně v Turecku byl řád několikrát zakázán, ale vždy se znovuzrodil. Oblíbili si ho příslušníci elitních jednotek Osmanské říše, známí janičáři. Odtamtud se rozšířil na Balkán a v Albánii si našel druhou vlast, i když se za Hodžova režimu ocitl na indexu. Po demokratizaci země se bektášíjové znovu svobodně nadýchli a dnes se k nim v „zemi orlů“ hlásí asi patnáct procent ze zhruba tří milionů obyvatel.

Při setkání s živoucím bektášíjem na stole rakije rozhodně nechybí. Popíjí se jedna štamprle za druhou, občas to panáčkování přeruší svačinka. Postarší Albánec Luftula se narodil nedaleko hlavního města Tirany a jeho příbuzní byli slavní partyzáni, kteří v severních horách bojovali za druhé světové války proti fašistům. Žije střídavě v apartmánu u břehu Jaderského moře nedaleko přístavu Drač a v Česku. K nám přijel jako zdatný a ceněný geolog. Ve studiu geologie pokračoval i na Karlově univerzitě v Praze a později pracoval v tuzemské akademii věd. Dnešní důchodce zdědil víru po předcích, ale je k ní celkem vlažný. Náboženských shromáždění se neúčastní, do věštíren nechodí, nicméně na rakiji nedá dopustit.

Ponorka a bunkry

U moře, ve vojenské části přístavu Vlora, se zase nachází asi největší rarita české vojenské historie. Leží tam jako vorvaň na souši. Už dost chátrá a notně zapáchá. První ponorku, i když vysloužilou, mělo Česko podle smlouvy s Albánií z roku 2008 získat do historických sbírek. Na Vltavě by se dobře vyjímala. Ale o peníze jde vždy až v prvním místě a na tohle nejsou. „Finanční náročnost na dopravu ponorky do Česka je ohromná. Počítá se v desítkách milionů korun,“ potvrzuje ředitel Vojenského historického ústavu v Praze Aleš Knížek. Ponorku by bez velitelské věže prý z Hamburku do Prahy přepravit šlo.

V zátoce Palermos leží opuštěná ponorková základna.

Albánie ponorku získala za Hodži, a to poté, kdy se tamní režim rozbratřil s nejvyšším vedením SSSR. Tenkrát v zemi zůstaly v souladu s předchozí smlouvou čtyři sovětské stroje postavené za studené války v roce 1954 a sloužily až do roku 1999. Souviselo to s ideou vytvořit v těchto místech ve Středozemním moři „rudý Gibraltar“. Ponorka nese označení Projekt 613, v kódu NATO jde o třídu Whiskey. Ostatně od Vlory na jih je v zátoce Palermos už ze silnice vidět opuštěná ponorková základna, v níž měly být stromečkovitě umístěny zmíněné čtyři kolosy. Základna je ale nedokončená. Výstavbě zatnula tipec roztržka s Čínou.

Vojenské bunkry stály v „zemi Škipetarů“ skoro všude. Staly se neodmyslitelným krajinným prvkem a symbolem bývalého režimu, jenž byl jakýmsi vzteklým psem komunistického světa. Paradoxem je, že výstavba spadala za komunismu do kompetence náměstka ministra obrany Alfreda Moisiu, jenž od roku 2002 vedl zemi pět let jako demokratický prezident. Jejich počet se odhadoval mezi pěti sty až sedmi sty padesáti tisíci. Od velkých vojenských fortifikací až po dvoumístné bunkry podobné žampionům. Ty si může každý turista dovézt domu – v podobě alabastrového popelníku.

Už je nenajdete všude.

Šlo o jednu z nejzbytečnějších investic na světě. Na kolik to všechno přišlo, už dnes nezjistí ani sebelepší detektiv. Říká se, že albánské bunkry stály dvakrát více než slavná Maginotova linie ve Francii a padlo na ně třikrát více betonu. Nikdo je nikdy prakticky neprověřil a nevyužil. Po demokratizaci země se z nich staly plátna sprejerů, skrýše milenců, útulky bezdomovců, stáje pro dobytek či seníky. Časem a pod rukama různých nenechavců se mění v hromady betonové sutě.

Právník a prezident Bujar Nishani se nyní prý snaží o právní stát a o zemi, kde se platí daně. Orlové zde nelétají, bunkry stojí sporadicky, hory se plní turisty, jen sklenice plné rakije zůstaly.

 
 
© 067, s.r.o.
Děkujeme všem platícím čtenářům! Umožňují nám a našim autorům vytvářet 067 tak, jak dovedeme nejlépe.