Jak se zmenšil svět

Když jste chtěli v Napoleonových časech cestovat, mohli jste zapřáhnout buď svaly koňské, nebo svoje – stejně jako za Julia Caesara. Po této stránce se po dva tisíce let svět nezměnil. Téměř stejně tomu bylo s přepravou zpráv. Ani ty se nemohly, až na několik výjimek, pohybovat rychleji než posel. Geografická vzdálenost určovala, co lidé mohou a co ne: jaký je dosah a rychlost obchodu, vojenských a politických aktivit. Byl to jiný svět než náš. Stěží si jej dovedeme představit.

Pak se však objevily dvě technologie, které vzdálenost de facto ruší, tedy železnice a elektrický telegraf. Obě mají kořeny v Evropě, především v Británii, ale plného rozmachu dosáhly v Americe. Změnily během několika desítek let roztříštěnou síť osad v jednotný stát a ten ve světovou velmoc.

V devatenáctém století neexistovala televize, letadla, počítače ani kosmické lodě; lidé v té době neměli antibiotika, kreditní karty, mikrovlnné trouby, kompaktní disky ani mobilní telefony.

Zato měli internet.

Za vlády královny Viktorie vznikla nová komunikační technologie, jež umožnila lidem přenášet zprávy na sebevětší vzdálenosti prakticky okamžitě. Tím se svět zmenšil jako nikdy předtím. Celosvětová komunikační síť, jejíž kabely protkaly kontinenty i oceány, změnila revolučním způsobem obchodní praxi, dala vzniknout novým formám zločinu a zaplavila své uživatele nezvládnutelným nadbytkem informací. Prostřednictvím sítě rozkvétaly milostné příběhy. Jedni uživatelé vynalézali tajné kódy a druzí je luštili. Nadšenci nových forem komunikací jednostranně zveličovali jejich výhody, skeptici je zas šmahem popírali. Vlády a úřady se pokoušely nové médium regulovat, zpravidla bez kýženého výsledku. Přístup ke všem oblastem lidské činnosti od žurnalistiky až po diplomacii bylo nutno od základů změnit. Na síti vznikla celá technologická subkultura se svými vlastními zvyky, žargonem a pravidly.

Zní vám to všechno povědomě?

Dnešní Internet je často popisován jako informační superdálnice. Jeho předchůdce z devatenáctého století – elektrický telegraf – si již tehdy vysloužil název „silnice pro myšlenky“. Moderní počítače si posílají bity a bajty po optických kabelech; telegrafní zprávy bývaly kódovány do teček a čárek, po drátech je sem a tam posílali operátoři. Technické rozdíly zde nepochybně existují, ale dopad telegrafu na životy jeho uživatelů byl pozoruhodně podobný tomu, co prožíváme dnes.

Tom Standage: The Victorian Internet

Roku 1819 si dánský fyzik Hand Christian Ørsted všiml, že se střelka kompasu otáčí směrem k drátu, kterým prochází elektrický proud. To byl poslední dílek skládačky nutný k tomu, aby se elektřina dala použít k dálkovému přenášení zpráv. Stačí mít dlouhý drát, připojit ho ke zdroji napětí, na jednom konci proud zapínat a vypínat a na druhém konci nějak pozorovat, jestli proud zrovna prochází, nebo ne. Kdybychom chtěli takovou věc co nejjednodušeji postavit dnes, použijeme kvalitní měděný nebo mosazný drát, několik tužkových baterií, na odesílají straně vypínač, na přijímající straně žárovku, LEDku nebo třeba reproduktor.

Počátkem devatenáctého století jste však z toho všeho měli leda ten drát, a i ten s obtížemi. Žárovku vynalezl Edison až v roce 1879, jako indikátor však mohla po Ørstedově objevu sloužit právě střelka nebo nějaké jiné magnetické zařízení. Vypínač či přerušovač jste si mohli a museli vyrobit sami. Největší problém představoval zdroj. První galvanický článek sestavil Volta roku 1800, ale k prakticky využitelným zdrojům vedla ještě dlouhá cesta. Bylo tudíž všeobecně známo, že elektrický telegraf je principiálně možný, ale technicky neschůdný a komerčně nevyužitelný.

Věže na kopcích

Telegraf jako takový však existoval. Přišel na svět ve Francii v době revoluce, vynalezli ho bratři Chappeovi a fungoval, vznešeně řečeno, na optickém principu. Vybrali jste si dva kopce tak, aby z jednoho bylo vidět na druhý, na obou vztyčili stožáry s pohyblivými rameny a dohodli se na kódu. Poprvé v dějinách tak bylo možné přenášet informaci rychleji, než by to zvládl jízdní posel. Pro myšlenku telegrafu se nadchl Napoleon, který vítal vše, čím se dalo modernizovat vojenství. Nechal postavit několik dlouhých telegrafních tras vedoucích z Paříže různými směry: do Lille, Dijonu, Štrasburku. Chystal se telegrafem překlenout i kanál La Manche. Samozřejmě až po plánované invazi do Anglie…

Na tu nedošlo, optický telegraf se přesto rozšířil po celé Evropě i po Spojených státech. Měl ovšem řadu nedostatků. Především byl provozně nákladný, na každé semaforové věži jste museli mít kvalifikovanou obsluhu a věží bylo zapotřebí hodně – tolik, aby jedna od druhé mohla být na přímou viditelnost. Další háček spočíval právě v té viditelnosti: telegraf nefungoval v mlze, dešti a především v noci (to vlastně kupodivu; ale žádný z pokusů s lampami nebyl nikdy úspěšný).

Rychlost přenosu informace byla malá. Posádka věže musela každý přijatý znak ručně nastavit a tím odeslat dál, typická rychlost tedy nepřevyšovala několik znaků za minutu. V moderních jednotkách by se tedy dala vyjádřit dejme tomu jako 1 bps. Tím pádem bylo důležité vyvinout velmi úsporné kódy a zkratky, což zase bránilo přenosu obecnějších typů zpráv.

Bylo jasné, že elektrický telegraf by většinu těchto nedostatků odstranil. V devatenáctém století se nevědělo, jak rychle putuje drátem elektrický signál, pozorování však ukazovala, že dorazí kamkoli prakticky okamžitě. (Což je pravda; dnes víme, že jde o polovinu až 99 % rychlosti světla, podle typu vodiče.)

Soupeři přes oceán

Na elektrickém telegrafu nakonec pracovaly dva soupeřící týmy: jeden v Anglii, druhý v Americe. Dlouho o sobě navzájem nevěděly. A je pozoruhodné, jak podobně přitom postupovaly – skoro jako zrcadlové obrazy.

Hlavní hybnou silou na anglické straně byl William Cooke, nedostudovaný medik, který se živil výrobou voskových modelů pro výuku anatomie. S myšlenkou telegrafu se seznámil na studiích v Německu, kde spatřil vynález ruského šlechtice (baltského Němce z Tallinnu) Pavla Lvoviče Šillinga. Ten postavil jednoduchý telegraf fungující na krátkou vzdálenost již v roce 1832, získal carský patent na výstavbu sítě, ale vzápětí poté zemřel a v jeho práci nikdo nepokračoval. Cooke se nechal inspirovat a postavil si repliku Šillingova stroje – aby zjistil, že to nebude tak jednoduché.

Cookovým americkým protějškem byl Samuel Morse, umělec a svérázný podnikatel. V dnešní době by zakládal jeden startup za druhým – ostatně dělal to i tehdy! Napřed byl malířem portrétů na zakázku a vypracoval se v této oblasti na jedničku ve své době a zemi. Pak zkoušel vynalézat všechno možné, třeba lepší hasičskou stříkačku. Odjel do Paříže a namaloval tam na jedno velké plátno kopie několika desítek nejlepších obrazů z Louvre – aby toto dílo vystavil v Americe a za návštěvu vybíral peníze. Právě na této evropské cestě se však seznámil s ideou telegrafu, k níž přistoupil stejně přímočaře jako Cooke: prostě to postavíme.

Oba narazili na stejný problém: co fungovalo na vedení dlouhém několik desítek metrů, to selhávalo na větších vzdálenostech. Kilometrový či delší přenos se zdál být nemožný, signál se vytrácel. Oba také pochopili, že potřebují odbornou pomoc a obrátili se na fyziky. Morseovým vědeckým poradcem se stal profesor Leonard Gale. Cooke se spojil s daleko známějším vědcem, kterým byl profesor Charles Wheatstone z londýnské King’s College. (Studenti fyziky se dodnes učí o Wheatstoneově můstku, což je jednoduché zapojení umožňující měřit kapacitu neznámého rezistoru.)

Gale i Wheatstone pomohli vynálezcům s jejich první obtíží poměrně snadno, protože věděli, že problém dálkového přenosu již o několik let dříve vyřešil někdo jiný – americký fyzik Joseph Henry, vynálezce prvního prakticky použitelného elektromagnetu a relé. (Relé je jedna z aplikací elektromagnetu: elektrická součástka, která při průchodu proudu jedním obvodem sepne či rozepne druhý obvod.) Henry přišel na to, že účinnost elektromagnetu nesmírně vzroste, když má správný tvar a uspořádání. Ideální je železná tyčinka, na které je navinut do cívky izolovaný drát. (Henry dokonce dokázal vyrobit a předvádět elektromagnetický jeřáb o nosnosti jedné tuny!) Díky lepšímu elektromagnetu a také lepším napájecím článkům se podařilo přenést elektrický signál až na vzdálenost několika desítek kilometrů. Relé zas umožnilo řetězit nezávislé obvody za sebou, takže cesta k dálkovým linkám byla víceméně otevřena.

Morse a Cooke dále řešili kódování signálu, což je oblast, kde se z dnešního hlediska dokázali znamenitě zamotat. Britský tým použil důmyslné řešení s pěti (!) paralelními vodiči, jimiž dokázal kódovat 25 = 32 znaků – aby se vešly číslice, museli z abecedy vynechat několik méně používaných písmen. Morse šel jinou cestou, chtěl kódovat jen číslice a používat rozsáhlou kódovou knihu, kde by číslům odpovídala slova či fráze. Anglické řešení bylo drahé. Vést pět paralelních vodičů místo jednoho představovalo značné náklady navíc. Morse měl výhodu v tom, že mu stačil jediný drát, ovšem operátor by se v jeho systému buď musel učit stovky kódů zpaměti, nebo neustále listovat v knize a pracovat tudíž pomalu.

Morseův systém doznal zásadního zlepšení, když se k týmu připojil technik Alfred Vail, aby pomohl s mechanickým řešením odesílacího a přijímacího aparátu. Vaila napadlo používat dva typy signálu: dlouhé a krátké zapnutí proudu, tedy tečku a čárku. Navrhl také, jak kombinací teček a čárek kódovat písmena tak, aby kratší a jednodušší kódy odpovídaly častěji používaným hláskám. Morseova abeceda by se tedy vlastně měla jmenovat Vailova (i když existují různé verze příběhu, který dnes už nerozsoudíme). Cookeův systém vylepšili a zjednodušili – což je pozoruhodný detail – nakonec sami telegrafní operátoři, když si pro usnadnění práce začali vymýšlet zjednodušené kódy.

Devět dní, jeden dolar

Morse i Cooke shodně dokončili fungující prototypy roku 1837. Oba také shodně usoudili, že téměř jediným možným investorem a zákazníkem jsou vlády jejich zemí. Proto jim začali telegraf předvádět a nabízet – oba neúspěšně. Jak Británie, tak Amerika investovaly hodně do výstavby linek optického telegrafu. Ty z jejich hlediska pracovaly uspokojivě, přínos nového vynálezu byl naproti tomu mlhavý a demonstrace nepřesvědčivé.

Cooke a Wheatstone byly počátkem čtyřicátých let blíž ke komerčnímu úspěchu než Morse, protože se jim podařilo získat pro myšlenku telegrafu železniční společnosti London & Birmingham Railway a později Great Western Railway. Synergie mezi telegrafem a železnicí byla silná: železnice poskytovala trasu, po které se dalo snadno vést vedení a zároveň používala telegraf k signalizaci o odjezdech a příjezdech vlaků, což na jednokolejných tratích představovalo významný řídicí a bezpečnostní prvek. Cooke a Wheatstone měli tedy na dosah slušný zisk. Zároveň se ale oba Britové mezi sebou rozhádali a přestali být na nějakou dobu věrohodnými protějšky pro obchodní jednání.


Přijímací část Morseova telegrafu. Obr. Wikipedia, public domain.

Naproti tomu Morseův tým držel pohromadě a koncem roku 1842 získal významné vládní financování. O půldruhého roku později uvedli Američané do chodu telegrafní linku mezi městy Washington a Baltimore. Ta byla po dobu jednoho roku v provozu zdarma, od dubna 1845 se začalo za telegramy platit. Jak uvádí Tom Standage ve výše citované knize, po devíti dnech komerčního provozu přesáhly celkové tržby jeden dolar. Po třech měsících činily necelých dvě stě dolarů, asi desetinu nákladů spojených s provozem. Telegraf se v USA začal jevit jako komerční katastrofa. Kongres proto odmítl dál plýtvat veřejnými penězi a předal linku do rukou zakladatelů – bezúplatně, ale výměnou za závazek, že ji budou udržovat v chodu, platit náklady a pobírat výnosy. Riskli to a dostavěli spojení s Philadelphií a New Yorkem. A byznys se rozjel.

V Anglii tomu bylo podobně, s tím významným rozdílem, že vláda si v telegrafním byznysu podržela vliv a roku 1870 znárodnila firmu Electric and International Telegraph Company (které prodali Cooke a Wheatstone své podíly a patenty a ze které později vznikl British Telecom).

Amerika naproti tomu zůstala prostorem soukromého podnikání a volné konkurence. Objevili se další vynálezci, další patenty a patentové spory, další telegrafní společnosti, posléze se jejich sítě začaly slučovat. V polovině šedesátých let byl východ USA až po Mississippi protkán telegrafním spojením.

Západ – to byl jiný příběh. Jeho nejdůležitější a v mnoha ohledech nejméně uvěřitelnou epizodou je stavba první americké transkontinentální železnice.

Lincolnův sen

Cestující z New Yorku do Kalifornie měl v roce 1850 na výběr mezi třemi možnostmi. Buď mohl dojet vlakem tak daleko na Západ, kam to šlo, to jest do St. Louis nebo do Chicaga, a dál pokračovat dostavníkem – cestou necestou, špatně zmapovanou pustou krajinou, přes vysoké hory, za velkého rizika přepadení Indiány. To byla varianta jen pro skutečné dobrodruhy, nebo pro lidi tak chudé, že si jiný způsob cestování dovolit nemohli. Druhou možností bylo obeplout Hornův mys, tedy cestovat kolem celé Jižní Ameriky. To byla nejdelší a nejpomalejší cesta, avšak jediná použitelná pro těžké náklady. Třetí trasa, nejpoužívanější, vedla přes Panamu, kde tou dobou ovšem nebyl žádný průplav. Cesta spočívala v tom, že se jednou lodí přijelo na východní pobřeží, pěšky se překonala Panamská šíje a při troše štěstí se podařilo chytit druhou loď odplouvající na sever. Běžně se však stávalo, že cestující v Panamě čekali na spojení týdny i měsíce. Panamská cesta měla špatnou pověst kvůli riziku tropických nemocí, přesto byla značně využívaná. Mnozí úředníci, obchodníci a vojáci ji podstupovali i několikrát za rok.

Bez skutečného spojení mezi Východem a Západem byly Spojené státy jednotnou zemí jen na papíře. To si dobře uvědomovali i politici – asi nejlépe z nich Abraham Lincoln. Byl nadšeným příznivcem železnice a jako advokát se specializoval na železniční právo, obor tehdy stejně moderní jako dnes právo internetové. Byl v této oblasti zřejmě nejlepším a také nejlépe placeným odborníkem v USA, což trochu nezapadá do pozdější pověsti o chudém chlapci; na daňových sporech ušetřil jen společnosti Illinois Central Railroad statisíce dolarů, a tisíce sám vydělal.

Když se roku 1860 stal prezidentem, patřila transkontinentální železnice k hlavním bodům jeho agendy. Zdálo se, že ji bude muset odložit; ještě než stihl složit přísahu, odtrhly se jižní státy a krátce poté vypukla občanská válka. Lincoln však i během ní myslel na osu Východ - Západ stejně intenzivně jako na daleko naléhavější problém Sever – Jih.

Holýma rukama

Vlaky tažené parní lokomotivou na území USA jezdily od roku 1830, provoz tedy začal o pouhých pět let později než v Anglii, světové kolébce železnice. Nějakou dobu však trvalo, než koleje pronikly na západ od Appalačského pohoří. Trať od jednoho pobřeží k druhému byla vysoce žádaná, šlo však o nesmírný úkol. Třicet let hledali průzkumníci, vojáci a inženýři vhodnou trasu. Tou se nakonec stalo směrem od Omahy na břehu Missouri údolí řeky Platte, oblast Velkého solného jezera a krkolomný přechod přes pohoří Sierra Nevada na východní hranici Kalifornie. Hlavním projektantem směru z východu byl Grenville M. Dodge, ze západu Theodore Judah. Druhý jmenovaný, největší americký železniční inženýr své doby, se zahájení stavby nedožil, zemřel v listopadu 1863 ve věku 37 let, uštvaný horečnou aktivitou kolem příprav.

Zákon o pacifické železnici podepsal Lincoln 1. července 1862, tedy už za války. Vláda pověřila stavbou dvě společnosti, Union Pacific z východu na západ, Central Pacific v opačném směru. Podle zákona jim finančně přispívala úměrně tomu, kolik tratě postavily. Proto probíhala stavba železnice od začátku jako divoký závod; kdo postaví víc, kdo dojde dál a rychleji, ten vydělá více peněz.

Stavět se začalo roku 1863. Union Pacific měla snazší start, protože z její strany se Skalisté hory zvedají mnohem povlovněji. Stavěla tedy rychleji a díky tomu neměla tak velké potíže s financováním. Ani jí však vládní peníze nestačily, nehledě na to, že byly vypláceny opožděně. Válka přece jen představovala velkou zátěž. Zato Central Pacific se musela vyrovnat se skutečností, že na prvních sto padesáti kilometrech trati je třeba vystoupat z úrovně mořské hladiny do výšky 2350 m. Stavba byla na hranici možností – finančních, technických i lidských.

Na stavbě, ať už z východu či ze západu, neexistovala mechanizace. Trať postavili dělníci s krumpáči a lopatami, jedinou pomocí jim byla koňská spřežení, trhaviny – a samozřejmě vlak, který jim po postavené části tratě přivážel vše potřebné. V dobrém terénu dokázali položit 2 až 3 kilometry kolejí denně, ve špatném se často zastavili na celé měsíce: proráželi tunely, prokopávali zářezy nebo naopak zasypávali prohlubně. Organizace práce se postupně zlepšovala, takže ke konci stavby dokázaly pracovní čety klást koleje tempem kráčejícího muže. Rekordní výkon činil šestnáct kilometrů kolejí položených za jediný den. Většinu dělníků Union Pacific tvořili Irové, zpravidla vysloužilci z občanské války. Ze západu ve službách Central Pacific stavěli trať převážně Číňané. Irové pili whisky, Číňané kouřili opium – ale především všichni neuvěřitelným způsobem dřeli, potýkali se s horkem, sněhovými bouřemi i nájezdy Indiánů.

Hazardní hráči

Dělníky poháněli vpřed předáci, předáky inženýři a ty zas hlavní akcionáři obou společností. Ve hře byly obrovské peníze, a to nejen ve formě vládních dotací na stavbu. Především šlo o tzv. pozemkové granty; veliké území kolem tratě dostaly železniční společnosti od vlády darem. Bylo zřejmé, že jde o atraktivní pozemky. Kde jinde by měla vyrůstat budoucí města než kolem jediné dopravní tepny? I proto se obě společnosti snažily dojít co nejdál, posunout bod setkání co nejvíce na stranu soupeře.

Existuje fráze „zlatý hřeb“. Tady ho právě zatloukají – doslova. Tratě Union Pacific a Central Pacific se setkaly v Utahu 10. května 1869. Rukama si potřásají vedoucí představitelé obou společností, vlevo Samuel S. Montague, Central Pacific, vpravo Grenville M. Dodge, Union Pacific. Foto Wikipedia, public domain.

Trať se stavěla rychle, ne kvalitně – Theodore Judah, zastánce opačného přístupu, se jistě obracel v hrobě. Leccos se muselo krátce po uvedení do provozu předělat. S tím železniční společnosti počítaly, nešlo jim o trvalou kvalitu, pouze o to, aby výstavbu uznali za dokončenou vládní inspektoři, což bylo podmínkou dotací i grantů. V takových podmínkách samozřejmě vznikaly finanční skandály velkého rozsahu. Vláda si byla vědoma toho, že ji CP i UP berou na hůl, neměla však mnoho možností, jak s tím něco udělat. Kapitalisté stojící za oběma společnostmi, z nichž nejznámějším byl Leland Stanford, po krátkou dobu guvernér Kalifornie a zakladatel Stanfordovy univerzity, riskovali vše, bankrot, vězení, ožebračení – a vyhráli. Stali se z nich železniční magnáti, na nějakou dobu nekorunovaní králové Ameriky.

Tratě Central Pacific a Union Pacific se setkaly na náhorní plošině Promontory Summit v Utahu, severně od Velkého solného jezera. Došlo k tomu 10. května 1869. Za šest let postavily obě společnosti dohromady něco přes 2850 km trati. Okamžitě byl zahájen pravidelný provoz. Cesta z New Yorku do San Franciska trvala v roce 1869 deset dnů, nejlevnější lístek stál 70 dolarů. Krátce poté napsal Jules Verne Cestu kolem světa za osmdesát dní. Svět se zmenšil; a už takový zůstal.

 
 
© 067, s.r.o.
Děkujeme všem platícím čtenářům! Umožňují nám a našim autorům vytvářet 067 tak, jak dovedeme nejlépe.