Knihy roku 2015

V letošním roce, stejně jako v každém jiném, vyšlo mnoho výborných knih. A stejně jako vždy, i letos vám předkládáme seznam našich doporučení. Najdete v něm dokonale zapomenutý skvělý americký román, klasické pojednání o minimálním státu, málo známé detaily z moderních dějin našeho regionu a hluboce zneklidňující sci-fi. A dalších padesát titulů.

Odkaz na anglické vydání uvádím, pokud kniha dosud nevyšla česky. (Anebo pokud jsem české vydání přehlédl.) Některé z nich jsem však četl jen v angličtině a nemohu proto ručit za kvalitu českého překladu. Výběr je jako vždy naprosto subjektivní – limitovaný jednak mým vkusem a zájmy, jednak tím, co se mi podařilo během roku opatřit a stihnout přečíst. Na konci uvádím odkazy na několik jiných seznamů „knih roku“.

Sociologie a ekonomie

Robert Nozick patří k autorům, kteří jsou často citováni, aniž by je kdo četl. Zmenšili se na nějakou jednoduchou tezi. Ta v Nozickově případě zní „minimální stát“ a je to pravda, skutečně tak lze stručně shrnout jeho politickou filozofii. Ovšem když je teď konečně příležitost přečíst si česky Nozickovo stěžejní dílo Anarchy, State, and Utopia z roku 1974 (!), neměli byste si ji nechat ujít. Vysvětluje totiž netriviální sled úvah, jimiž Nozick ke své koncepci došel. Povinné čtení pro každého libertariána i pro ty, kdo s libertariány chtějí polemizovat. (Zapomeňte na Ayn Rand a zůstaňte na úrovni. S Nozickem.)

Dá se předvídat budoucnost? Jistěže ne. Ani trochu? Inu, trochu vlastně ano, když pro to máte talent; někdo ho má, někdo ne. Co to znamená, tím se zabývá pozoruhodná kniha Superforecasting, společné dílo profesora ekonomie Philipa Tetlocka a zkušeného novináře Daniela Gardnera. Zajímavé na ní je, že vás skutečně může naučit dělat lepší predikce, aniž by to někde slibovala – rozhodně se nesnaží být příručkou osobního rozvoje! Podle všemožných anket to byl letos asi nejatraktivnější titul v non-fiction celosvětově. Buď si ho pořiďte, nebo počkejte na české vydání, pracuje se na něm (disclaimer: za mé účasti).

Knihu s názvem Misbehaving by člověk čekal spíš v červené nebo ještě barevnější knihovně, ale nic takového – jde o velmi čtivý úvod do behaviorální ekonomie napsaný člověkem, který ten obor víceméně založil, Richardem Thalerem. Co koho motivuje a jak se pobídky mohou zvrtnout? Vhodným doplňkem k Thalerovi je Phishing for Phools, kniha o manipulacích a podvodech (a naší ochotě skákat na špek) od hvězdné dvojice nobelistů George Akelofa a Roberta Shillera. Pokud stihnete jen jednu z nich, rozhodně doporučuji Thalera – ta druhá není špatná, ale méně objevná.

Silným trendem současné západní civilizace je touha po bezpečí, po zárukách a jistotách. Důvod je zřejmý: máme se dobře a nechceme o to přijít. Problém je jednak v tom, že takové chování často blokuje další vývoj, jednak v tom, že náš subjektivní odhad velikosti rizika je často mylný. Chování, které pokládáme za bezpečné, velmi často není optimální a někdy může vysloveně škodit. To velmi dobře analyzuje zajímavá kniha Foolproof, jejímž autorem je Greg Ip. (Až se to bude překládat – jsem si jist, že bude – jakýpak český titul asi vydavatel zvolí? Blbuvzdornost?)

Oxfordský profesor Roger Scruton patří k předním konzervativním myslitelům a jako takový má prakticky za povinnost veřejně kritizovat své názorové oponenty. Ostatně, dělá to s chutí a občas i celkem vtipně, což dokazuje jeho nejnovější kniha Fools, Frauds and Firebrands (Blázni, podvodníci a provokatéři) věnovaná významným levicovým intelektuálům od Sartra po Žižeka. Závěry si musí každý udělat sám, ale ať jste názorově vlevo nebo vpravo, tuhle knihu byste si přečíst měli – Scruton je v každém případě chytrý člověk a jeho argumentace se musí brát vážně.

Dobrou protiváhou, aby i pravičáci dostali zabrat, je české vydání bestselleru Thomase Pikettyho Kapitál v 21. století. Svého času jsme mu v 067 věnovali podrobný rozbor, takže stačí jen připomenout, že jde o analýzu vzrůstající nerovnosti dobře podloženou historickými daty. Piketty z ní odvozuje, že rozevírající se majetkové a příjmové nůžky destabilizují západní společnost a že je na čase něco s tím dělat. Přečíst celou knihu je dost velká dřina, ale pořád maličkost proti prvnímu Kapitálu, tomu Marxovu.

Rozvojová pomoc má poslední dobou vysloveně špatnou pověst. Jak předejít plýtvání a investicím do nesmyslných projektů? Jinými slovy, jak pomáhat účinně? Vtipně a chytře na to odpovídá Doing Good Better od Williama MacAskilla, povinná četba pro všechny sluníčkáře, kteří chtějí být ještě lepšími sluníčkáři. Dozvíte se například, proč je nesmysl postavit v africké vesnici kolotoč, jehož roztáčením děti generují elektřinu, přestože za to sklidíte spoustu obdivu po světě (jen v té vesnici ne).


Robert Nozick: Anarchie, stát a utopie. Academia 2015.

Philip Tetlock a Dan Gardner: Superforecasting: The Art and Science of Prediction. Crown 2015.

Richard H. Thaler: Misbehaving: The Making of Behavioural Economics. Penguin 2015.

George A. Akerlof, Robert J. Shiller: Phishing for Phools: The Economics of Manipulation and Deception, Princeton University Press 2015.

Greg Ip: Foolproof. Headline 2015.

Roger Scruton: Fools, Frauds and Firebrands: Thinkers of the New Left. Bloomsbury Continuum, 2015.

Thomas Piketty: Kapitál v 21. století. Universum 2015.

William MacAskill: Doing Good Better: How Effective Altruism Can Help You Make a Difference. Gotham 2015.

Historie a společnost

Historie východní Evropy je stále ještě poutavým tématem. Zájem o ni oživily zejména ukrajinské události. Široký pruh země mezi Baltem a Černým mořem, od Königsbergu po Oděsu, má třaskavou a temnou historii, jejíž nejčernější kapitolou je holocaust. Východní Evropa, k níž jsme my Češi v historii střídavě patřili nebo s ní sousedili, někdy oboje najednou, je jedním z nejcitlivějších míst světa, kde se dějí mimořádné a neuvěřitelné věci. Pojednává o ní jak soubor esejů Mezi Východem a Západem od Anne Applebaumové, tak Černá zem, nové dílo historika Timothy Snydera. Oba jsou pro tento úkol výtečně připraveni; ač Američané, patří k předním znalcům regionu. Jejich pohled zvenčí se nám nemusí vždy úplně líbit, protože nám bourá iluze, ale tím spíš je dobré ho znát a přemýšlet o něm. Obě knihy jsou velice čtivé, poučné, Snyderova navíc nepříjemná a děsivá. Ukazuje totiž tragédii holocaustu z méně běžného úhlu; zabývá se podrobněji účastí a rolí těch, kdo nebyli Němci (aniž by zlehčovala vinu nacistického režimu). Jednoduché schéma „nacisté versus oběti“ se rozpadá před očima – schéma, o němž tady stejně všichni víme, že nikdy nebylo úplné, ale že se o tom nemluví.

Východní Evropa je z části dějištěm i další letošní novinky, Zdivočelého kontinentu od Keitha Lowe. Tématem knihy je období bezprostředně po druhé světové válce – Evropa v nepředstavitelném rozvratu. Úvodní pasáž knihy stojí za rozsáhlejší citaci:

Představte si svět bez institucí. Svět, v němž jako by se hranice mezi státy rozplynuly a zůstala jen jediná, nekonečná krajina křižovaná lidmi pátrajícími po společenstvích, která už zanikla. Neexistují už správní orgány, nejen na celostátní úrovni, ale dokonce ani na té lokální. Neexistují školy ani univerzity, knihovny ani archivy, není jak se dostat k jakýmkoli informacím. Nejsou kina ani divadla, a rozhodně není televize. Rádio občas funguje, ale vysílání je špatně slyšitelné a téměř vždy cizojazyčné. Noviny nikdo neviděl už dlouhé týdny. Nejsou tu železnice ani motorová vozidla, žádné telefony ani telegramy, žádné poštovní úřady, vůbec žádná možnost spojení, kromě toho, co je předáváno od úst k ústům.

Neexistují ani banky, ale tím nikdo příliš nestrádá, neboť peníze ztratily veškerou hodnotu. Nejsou zde žádné obchody, protože není co prodávat. Nic se nevyrábí – bývalé velké továrny a závody byly všechny zničeny nebo rozebrány, stejně jako většina ostatních budov. Nejsou žádné nástroje, kromě toho, co lze vyhrabat z trosek. Není jídlo.

Právo a pořádek prakticky neexistují, neboť zde není ani policie, ani soudní moc. Zdá se, že v některých oblastech již lidé ztratili jasný smysl pro to, co je správné a co špatné. Berou si, co je napadne, aniž by pomysleli na vlastníka, ba celkově zmizelo povědomí o tom, co to vlastnictví je. Majetek zůstal jen těm, kdo jsou dost silní na to, aby si ho udrželi, a těm, kdo jsou ochotni při jeho ochraně nasadit život. Ulicemi se potulují ozbrojení muži, berou si, co chtějí, a vyhrožují každému, kdo se jim postaví do cesty. Ženy všeho věku i postavení nabízejí svá těla za jídlo a ochranu. Nezbyl žádný stud. Žádná morálka. Jen pud sebezáchovy.

Pro současné generace je těžké si představit, že by takový svět existoval někde jinde než v hlavách hollywoodských scenáristů. Přesto dnes stále žijí statisíce lidí, kteří přesně takové podmínky zažili – ne v odlehlých koutech světa, nýbrž v samém srdci oblasti, která je už po desetiletí považována za jednu z nejstabilnějších a nejrozvinutějších na světě.

Lowe postupně probírá rozvrat Evropy z několika hledisek: bezprostřední důsledky války (mrtví, ranění, uvěznění, zničená infrastruktura); úsilí o pomstu (na Němcích, na kolaborantech); etnické čistky a odsuny; a konečně občanské války, které leckde v Evropě propukly. Opět zejména v té východní. „I podle nejumírněnějších odhadů zabili ukrajinští partyzáni ve Volyni kolem 50 000 Poláků a v Haliči dalších 20 000 až 30 000. Má se za to, že celkově bylo v pohraničí během tohoto občanského konfliktu zabito až 90 000 Poláků. I ukrajinské oběti se počítají na tisíce, ale jelikož Poláci neměli hned od začátku konfliktu v plánu provádět genocidu, ztratila ukrajinská strana daleko méně lidí, než kolik její příslušníci zabili – celkově asi 20 000.“

Malým výsekem téhož tématu, malým v prostoru a čase, ale velkým z hlediska formování naší dnešní společnosti, se zabývá také Padevětovo Krvavé finále, výsledek pečlivé a rozsáhlé dokumentační práce, doslova mikromapování posledního válečného roku u nás – protipartyzánských operací, pochodů smrti. Na jaře 1945 bylo sice už rozhodnuto o výsledku války – když jste však tou dobou žili v Čechách, ještě ani zdaleka nebylo rozhodnuto o vašem přežití. Je to drsná kniha, rozhodně ne čtení na noční stolek. Potřebná, cenná, důkladná a nesmírně nepříjemná.

Obrovským východoevropským tématem je dědictví komunismu, tedy naše bezprostřední minulost. Kniha Doba z druhé ruky je naprosto výjimečným dílem na toto téma a rozhodně to neříkám z toho důvodu, že autorka právě letos získala Nobelovu cenu! Přiznám se, že když jsem to četl, neměl jsem o Světlaně Alexijevičové ani ponětí, jen jsem žasl nad jejím fascinujícím stylem, nad neúprosnou sugestivní silou jejího vyprávění zachycujícího dnešní vzpomínky na Sovětský svaz.

Alexijevičová používá znervózňující metodu na pomezí prózy a literatury faktu: volně přepisuje rozhovory s desítkami respondentů a tvoří z nich skládačku. Po chvíli čtení vám ty hlasy začnou bzučet v hlavě jeden přes druhý a vy slyšíte dobu a slyšíte Rusko a začnete chápat. Žena v domácnosti, vzdělaná intelektuálka, generál, vekslák a mnoho dalších – jak se jim žilo v osmdesátých letech a jak vnímali změnu režimu v roce 1991. Valná část toho, co vyprávějí sovětští lidé, je ovšem platné i pro nás. Kniha je důležitým klíčem nejen k pochopení současného Ruska, ale svým způsobem také také k tomu, proč u nás tolik lidí volí Zemana. Nesmírně čtivá, nesmírně poutavá, jen musíte dělat pauzy na nadechnutí. Čte se to, jako když plavete pod vodou.

Lehčím a uvolněnějším vyprávěním o střední/východní Evropě je série reportáží z Rumunska Bukurešť: Prach a krev, jejíž autorkou je polská novinářka Margo Rejmer. Vydavatelství Dokořán pokračuje v záslužné činnosti a vydává jednu knihu moderních polských reportáží po druhé (k již vydaným autorům patří Szcygieł, Varga a vynikající Wojciech Tochman). Margo Rejmer patří ke generaci, která realitu sovětského bloku na vlastní kůži nezažila, takže objevuje historii jinými metodami než Alexijevičová: hledá její stopy v přítomnosti. Chodí Bukureští a všímá si architektury, zvyklostí, předsudků. Ceaușescu i Antonescu jsou pro ni z hlediska emocionálního odstupu podobně vzdálené historické postavy. Bukurešť v jejím podání je místo povědomé i exotické zároveň.

Středem veškerého dění v roce 2015 ovšem nebyla východní Evropa, ale Blízký východ. Ze všech možných knih na téma ISIS doporučuji dát přednost reportáži Jürgena Todenhöfera Inside IS – 10 dnů v „Islámském státě“. Její zásadní předností totiž je, že autor na místě skutečně byl, viděl ho na vlastní oči, mluvil s obyčejnými lidmi i se špičkami ISIS, což se zatím žádnému jinému západnímu autorovi nepovedlo. Todenhöfer, dlouholetý znalec arabského světa, využil svých kontaktů na džihádisty pocházející z Německa a dostal pozvání ISIS navštívit. Jeho názory jsou kritické jak vůči ISIS, tak vůči USA, jejichž blízkovýchodní politika podle Todenhöferova názoru vedla ke vzniku radikálních islámských hnutí.

Trochu méně kritický k Západu je polský novinář Paweł Smoleński v knize reportáží Irák: Peklo v ráji. Text, který vyšel česky až letos, je vlastně zastaralý, originál totiž pochází z roku 2004, tedy z počátků americké okupace Iráku. Por pochopení poměrů v regionu je však právě proto velmi důležitý, dobře postihuje genezi dnešních problémů. Jen je potřeba si při čtení uvědomovat, že leccos je už zas jinak. Dobře to vysvětluje autorova krátká předmluva k českému vydání:

Co bych totiž mohl popsat jinak nebo nově? Další bombový útok, další mrtvoly, smrt, bolest, krev, bídu, konec nadějí? Polehávání na střeše jakéhosi bagdádského domu v nudném a ospalém čekání na hluk exploze? Kouření nelegální trávy nebo pití pokoutně koupené whisky vedle toho, co v hotelu Ištar nebo Palestina bývalo kdysi skutečným bazénem? Návštěvu u cizích vojáků působících v Iráku? (Není to zajímavé téma.) Návštěvu v bagdádské márnici (byl jsem tam), v nemocnici (byl jsem tam), na hřbitově (byl jsem tam), v mešitě (byl jsem tam), v úkrytu šílených tajných bojovníků (i tam už jsem byl)?

Proč bych o tom měl psát ještě jednou, když by tato dopsaná slova zněla jako vtíravá mantra: stále tytéž fráze a obraty, tytéž hrozné zvuky, rytmy, a dokonce i stejná slova. Lépe už irácké příběhy nenapíšu, tím jsem si jist. Šokování lidským neštěstím mě vyčerpává, ničí srdce i rozum. Nechť proto tato kniha zůstane obrazem Iráku anno Domini 2003/2004. Život lidí se tam v zásadě nezměnil. Rozhodně ne k lepšímu.

Reflexí krátké, ale bouřlivé historie státu Izrael se již zabývaly stovky autorů. Pro každého izraelského spisovatele a intelektuála je to bezmála povinnost. Ari Šavit patří k těm, jimž se to povedlo víc než dobře – jednak s nadhledem nad každodenní politikou, jednak se schopností najít nová fakta, nové příběhy a zasadit je do nečekaných souvislostí. Země zaslíbená (i přes ten málo invenční titul; anglicky se jmenuje My Promised Land, což není o moc lepší) rozhodně stojí za přečtení, ať už o Izraeli nevíte nic, nebo naopak velmi mnoho.

Jay Nordlinger je editorem americké National Review, z čehož plyne, že to nebude zrovna levičák – i kdybyste nevěděli, že psával projevy pro George W. Bushe. Z tohoto hlediska je zapotřebí brát i jeho novou knihu Children of Monsters a trochu si z ní odmyslet to hluboké přesvědčení, že americká společnost je to nejlepší, co dějiny daly světu. Poctivě však nutno přiznat, že vedle režimů, o nichž píše, tomu tak bezmála je, zabývá se totiž těmi nejméně pěknými diktaturami, jaké v 20. století existovaly. a to ze zajímavého úhlu: přes osudy synů a dcer diktátorů. Místy bulvární, ale velice poutavé čtení, pěkný pohled do srdcí různých temnot.

A zase protiváha, obžaloba amerického establishmentu v podobě Deníku z Guantánama. Netroufám si rozsoudit, zda je jeho autor opravdu nevinný (řekl bych, že je). Je však jisté, že se umí dívat, usuzovat a zapsat to za velmi ztížených podmínek. Pohled dovnitř amerického vězení pro neodsouzené je stejně důležitý jako pohled dovnitř Islámského státu – není nad to mít očitého svědka i za cenu jeho případné nepřesnosti. Ta k očitým svědkům patří.

Alexander Humboldt mi vždy připadal jako nudná postava – napůl Goethe, napůl Hegel. Co už může být vzrušujícího na člověku, po němž se v Berlíně jmenuje univerzita? (Budiž, to cestování po světě.) Tenhle názor mi dokonale vyvrátila kniha The Invention of Nature od Andrey Wolf, poutavý příběh Humboldtových cest, výzkumů a především jeho významu pro modernizaci přírodních věd. (Bonus: přidejte si k tomu pěknou starší novelu Vyměřování světa od Daniela Kehlmanna, kde je Humboldt jednou z hlavních postav. A nepřehlédněte tam ani jeho bratra.)

Knížku pro sluníčkáře jsme už měli – teď zas dvě pro panikáře, jak se stát lepšími panikáři! První z nich je Odpočítávání od Alana Weismana. Ten vytáhl prastarou Malthusovu tezi, že nás totiž planeta neuživí, protože lidé se množí rychleji než zdroje. A ukazuje na moderních příkladech, že to je nebo přinejmenším může být pravda a co by se s tím případně dalo dělat. Širší kategorií krizí se zabývá Povaha změny, dílo českého autorského kolektivu vedeného egyptologem Miroslavem Bártou. Politické angažmá českých katastrofistů (někteří z nich se hlásí volněji či těsněji k ANO a/nebo k Institutu 2080) není každému po chuti, ale byla by chyba přestat je kvůli tomu číst, jejich analýzy jsou i nadále dobré (i když to nemusí platit vždy o jejich doporučeních).


Anne Applebaumová: Mezi Východem a Západem: Napříč pohraničím Evropy. Občanské sdržení PANT 2015.

Timothy Snyder: Černá zem: Holokaust - historie a varování, Paseka/Prostor 2015.

Keith Lowe: Zdivočelý kontinent: Evropa po druhé světové válce. Paseka 2015.

Jiří Padevět: Krvavé finále: Jaro 1945 v českých zemích. Academia 2015.

Světlana Alexijevičová: Doba z druhé ruky: Konec rudého člověka. Pistorius & Olšanská 2015.

Margo Rejmer: Bukurešť: Prach a krev. Dokořán/Máj 2015.

Jürgen Todenhöfer: Inside IS – 10 dnů v „Islámském státě“. Ikar 2015.

Paweł Smoleński: Irák: Peklo v ráji. Dokořán/Máj 2015.

Ari Šavit: Země zaslíbená. Host 2015.

Jay Nordlinger: Children of Monsters: An Inquiry into the Sons and Daughters of Dictators. Encounter Books 2015.

Larry Siems a Mohamedou Ould Slahi: Deník z Guantánama. Jota 2015.

Andrea Wulf: The Invention of Nature: The Adventures of Alexander von Humboldt, the Lost Hero of Science. John Murray 2015.

Alan Weisman: Odpočítávání: Poslední naděje na budoucnost života na Zemi? Argo/Dokořán 2015.

Miroslav Bárta (ed.), Otakar Foltýn (ed.) a Martin Kovář (ed.): Povaha změny: Bezpečnost, rizika a stav dnešní civilizace. Vyšehrad 2015.

Biografie

Životopisný žánr je tradičně spojován spíš s lehčím čtením – však víte, všechny ty biografie herců a pop hvězdiček s křiklavými obálkami. V této oblasti však vycházejí i velmi závažné a hluboké texty, jejichž záběr jde většinou daleko za osobní osudy hlavní postavy.

Několik takových vám rád nabídnu. Výběr objektů snad ani nemůže být různorodější – abych to dokázal, začnu Hitlerem. Jeho dvousvazková biografie z pera anglického historika Iana Kershawa je velice podrobná (oba svazky dohromady čítají 1650 stran!), výtečně podložená odkazy a vybavená poznámkovým aparátem. Kershaw se přesto drží převážně Hitlerovy osobnosti, nenapsal nové dějiny Německa. A nenapsal ani zásadně nové hodnocení Třetí říše a jejího vůdce, jinými slovy, nejde o revizionistické dílo. (Což jedny zklame, druhé uklidní.) Pojetí Hitlera je spíš demytizující – nikoli ztělesněné zlo, ale obratný demagog, výtečný řečník a manipulátor, založením víceméně anarchista (!), muž, jehož cílem byl permanentní boj, nikoli budování státu. Kershaw rovněž zdůrazňuje Hitlerův zásadní podíl na holocaustu, odmítá tedy tezi, že se masivní likvidace Židů děla víceméně za jeho zády. Doba, v níž žijeme, nás bohužel stále ještě nezbavila nutnosti zabývat se nedávnou minulostí – její stíny neustále vykukují. Tato Hitlerova biografie je těžké, ale důležité čtení.

Něco pozitivnějšího: česky vyšla také biografie Elona Muska, amerického podnikatele, jehož kariéru lze shrnout slovy: PayPal, Tesla, SpaceX. V 067 jsme z ní přinesli obsáhlou komentovanou ukázku. (Disclaimer: podílel jsem se na přípravě českého vydání.) Ashlee Vance píše lépe než většina jiných životopisců hvězd ze Silicon Valley, i když i jemu se dá asi vytknout jistá fascinace objektem – Musk by si v některých ohledech zasloužil přísnější kritiku, ne jen konstatování, že se chová nemožně k lidem kolem sebe. Na druhou stranu ale platí, že mezi všemi startupy, které se zabývají virtuálním světem, je Muskovo úsilí o rehabilitaci průmyslové výroby fascinující, důležité a chvályhodné. Může vůbec něco velkého dokázat člověk, který není napůl sociopat? Nad Muskovým životopisem se o téhle otázce dobře přemýšlí.

John le Carré je spisovatel pro fandy: nejspíš ho buď zbožňujete, nebo neznáte. V ČR nikdy nezaznamenal výraznější úspěch. Jeho žánrem jsou špionážní příběhy, povýšil je ale do roviny, v jaké psal třeba Graham Greene. Jinými slovy, čtyřiaosmdesátiletý le Carré, vlastním jménem David Cornwell, patří k nejvýznamnějším žijícím britským autorům. Jeho životopisu se ujal zkušený autor biografií Adam Sisman a podařilo se mu vykreslit skutečně pozoruhodnou postavu. Le Carré, syn podvodníka, „dobře vycvičený lhář“, špión, spisovatel a rodinný typ v jedné osobě, podobný i nepodobný svým stěžejním literárním postavám… pro ty, komu přirostly k srdci příběhy George Smileyho a jeho souputníků, je tahle kniha nutností.

Dalším spisovatelem, jehož dobré biografie jsme se nedávno dočkali, je Kurt Vonnegut, Jr. Ginger Strand pojala tento úkol netradičním způsobem – v knize The Brothers Vonnegut napsala paralelní životopis Kurta a jeho staršího bratra Bernarda, který se zabýval atmosférickou fyzikou (převážně ve službách amerických ozbrojených sil). Vyšel jí pozoruhodný kontrast pacifistického spisovatele a vojenského vědce. Bernard se Vonnegutovými knihami ostatně často mihne, ať už jako trochu zlomyslná inspirace pro postavu šíleného vědce Felixe Hoennekera, anebo osobně v obsáhlých autorských předmluvách, pro Vonneguta typických. Existuje více Vonnegutových životopisů, tenhle mi přišel nejobjevnější a nejvtipnější – včetně stylu, který jemně, ale nepřehnaně napodobuje ten Vonnegutův.

Výbor z deníků Jana Zábrany Celý život není přísně vzato (auto)biografie a také to není nová kniha, v roce 2015 vyšel jen její dotisk. Stojí však za upozornění vzhledem k mimořádné kvalitě a hodnotě textu. Kdo chce porozumět komunistickému režimu v Československu (a mnoha dalším věcem), ten si Zábranu prostě musí přečíst. Je to kniha velice osobní, smutná, úzkostná a moudrá. (Což zní nebezpečně panwerichovsky či pan-pratchettovsky, nic proti nim. Nuže, ubezpečuji vás, že k rozšafnému mudrování má zatraceně daleko. My jsme totiž už pozapomněli, co slovo moudrý znamená. Se Zábranou se to můžete doučit. Bude to ale bolet.)


Ian Kershaw: Hitler 1889–1936: Hybris; Hitler 1936–1945: Nemesis. Argo, Praha 2015.

Ashlee Vance: Elon Musk: Tesla, SpaceX a hledání fantastické budoucnosti.

Adam Sisman: John le Carré: The Biography. Harper 2015.

Ginger Strand: The Brothers Vonnegut: Science and Fiction in the House of Magic. Farrar, Straus and Giroux 2015.

Jan Zábrana: Celý život: Výbor z deníků 1948 - 1984. Torst 2001 (dotisk 2015).

Věda a technika

Z nových titulů týkajících se technických a přírodních věd jsem nakonec vybral jen čtyři – vyšly jich desítky, ale skutečně vyčnívalo jen málo.

Lisa Randall mě svými předchozími knihami nikdy nezaujala, její popularizační úsilí mi vždy přišlo trochu křečovité (stejně jako u mnoha jiných špičkových teoretických fyziků Weinbergem počínaje). Tentokrát se však podle mého soudu našla, byť spojení Dark Matter and the Dinosaurs zní trochu strašidelně (všechno souvisí se vším). O dinosaury však v textu až tak moc nejde, o temnou hmotu ano, a její problematika je zde popsána lépe a čtivěji než v jakémkoli jiném populárním pojednání, které mi přišlo do ruky.

Útlá knížka Co je nového v biologii od Antona Markoše je skvělý nápad obsahem i formou – přál bych si, aby podobné „Co je nového“ čas od času sepsali i experti v jiných profesích. Markoš si vybral několik dle něj významných výzkumných směrů, dobře je vysvětlil a doplnil extrémně stručným (ale postačujícím) výkladem použité terminologie a teoretických základů. Není to úplně lehké čtení, ale kdo si poradí s větší částí obsahu časopisu Vesmír, ten tuhle knihu zvládne taky.

Skvělý popularizační výkon odvedl V. Anton Spraul v knížce How Software Works, jejíž podtitul (viz níže) je v podstatě výčtem pokrytých témat. Autor v ní pomalu, trpělivě a opravdu srozumitelně vysvětluje některé významné softwarové postupy a technologie – umožní vám například vygenerovat si soukromý a veřejný klíč jen s tužkou a papírem (neprakticky krátký, ale jinak se zachováním jádra skutečného algoritmu). Je to velice poučné a předepsal bych to jako středoškolskou učebnici, kdybych takovou moc měl.

Ale jestli chcete vysvětlování skutečně po lopatě, sáhněte po knize jménem Thing Explainer neboli Vysvětlovač věcí, jejímž autorem je Randall Munroe – ten člověk, co píše slavný komiks xkcd. Munroe si předsevzal (a dodržel), že v ní objasní co nejvíc složitých věcí z vědy a techniky pomocí obrázků a s využitím slovní zásoby omezené na tisíc slov. Včetně vlastních jmen, takže Mezinárodní vesmírná stanice je „společný vesmírný dům“, buňky „sáčky s věcmi uvnitř nás“, Mars „rudý svět“, mikrovlnka „radiová krabice na ohřívání jídla“ a tak dále. Upřímně řečeno, jako jednoduché vysvětlování to možná až tak moc neobstojí, ale jako ukázka autorovy ekvilibristiky ano – a hlavně jako zbrusu nový pohled na staré známé věci. Neskutečně osvěžující a zábavná kniha.


Lisa Randall: Dark Matter and the Dinosaurs: The Astounding Interconnectedness of the Universe. Ecco 2015.

Anton Markoš: Co je nového v biologii. Nová beseda 2015.

V. Anton Spraul: How Software Works: The Magic Behind Encryption, CGI, Search Engines, and Other Everyday Technologies. No Starch Press 2015.

Randall Munroe: Thing Explainer: Complicated Stuff in Simple Words. John Murray 2015.

Próza

Williamsův Stoner je pro mne osobně největším knižním objevem roku 2015. Všechny recenze na tuto knihu tradičně začínají slovy: neznal jsem knihu, neznal jsem ani autora a je to nejlepší z knih, o nichž jste nikdy neslyšeli. Takhle se to píše již dlouhá léta (zde například Julian Barnes, zde recenze v NY Times, zde pěkný článek v New Yorkeru), Stoner totiž vyšel v Americe roku 1965 a je z nějakých ne zcela jasných důvodů opakovaně zapomínán a znovu objevován. Česky ovšem vyšel poprvé letos.

Jde o úsporně, velmi tradičně vyprávěný příběh postihující celý život nijak zvlášť pozoruhodného profesora na provinční americké univerzitě. Působí dojmem, že byl napsán o století dřív a že jeho autorem je Flaubert, Čechov nebo Lev Tolstoj, tedy některý z největším mistrů realismu (který samosebou není totožný s realitou, v tom je právě to mistrovství). V druhé polovině dvacátého století, s veškerou kulturní a historickou zkušeností, jež se od časů Paní Bovaryové nahromadila, by správně už takhle nikdo ani neměl umět psát. Williamsovi se to nějakým řízením osudu podařilo a vzniklo mu pod rukama nenápadné velké dílo – přehlédnuté možná právě proto, že je naprosto nečasové, zcela mimo problematiku, která tehdy hýbala světem a literaturou.

Stoner – je to prostě příjmení hlavního hrdiny, žádné drogové narážky nečekejte – je klidná, odevzdaná a smutná kniha. Ilustrujme si ji několika citacemi. Nebudu je komentovat ani vysvětlovat.

Za necelý měsíc bylo Williamovi jasné, že jejich manželství je naprosté fiasko. Po roce přestal doufat, že by se někdy mohlo něco zlepšit. Naučil se chovat tiše a přestal na své lásce trvat. Když na Edith promluvil nebo se jí něžně dotkl, odvrátila se, přestala mluvit, přetrpěla to a v následujících dnech opět dřela do naprostého vyčerpání. (...)

Bylo mu dvaačtyřicet; neviděl nic, na co by se mohl v budoucnu těšit, a hezkých vzpomínek na minulost také moc neměl. (...)

Dostal se do takové životní fáze, kdy ho stále častěji napadala otázka tak očividně jednoduchá, že se jí nedokázal patřičně postavit. Zjistil, že hloubá na tím, zda má jeho život smysl; zda vůbec kdy nějaký smysl měl. Tušil, že je to otázka, která v určité situaci asi napadne každého. Zajímalo ho, zda ji dotyčný také pociťuje s tak neosobní silou jako on. Ta otázka s sebou přinášela smutek, ale byl to žal povšechný, který (jak si myslel) měl jen málo společného s ním nebo jeho ojedinělým osudem. Dokonce si nebyl ani jistý, zda ta otázka vyvěrá z jeho momentálních nesnází, z jeho životní situace. Došel k závěru, že podle všeho přišla s věkem, ze zhuštěné podstaty náhodných okolností a z toho, co si z nich sám odnesl. Užíval si ironické a pochmurné potěšení z možnosti, že všechno tohle dokáže pochopit jen díky znalostem, které si dokázal osvojit a jež ho dovedly ke zjištění, že z dlouhodobého hlediska jsou všechny věci, a dokonce i učení, které mu to umožnilo vidět, marné a prázdné a nakonec se smrští v nicotu, kterou nikterak nepozmění. (...)

Povídali si dlouho do noci jako staří přátelé. A Stoner si uvědomil, že je to tak, jak to [jeho dcera] popsala; že je ve svém tichém zoufalství skoro šťastná. Že bude dál žít svůj tichý život, každý rok pít o něco víc, aby otupila své smysly a mohla tak snáze odolávat nicotě, v niž se změnil její život. Byl rád, že má aspoň to; byl vděčný za to, že Grace může pít. (...)

Kdo to je, tenhle Stoner?, máte chuť křičet, když to čtete. Neužitečný a zbytečný člověk? Moula, který sobě a několika dalším zkazil život? Světec? Ideál učitele, zasvěcený vyšší ideji univerzity? Moderní don Quijote? Odpovědět si můžete sami, přemýšlet o tom můžete donekonečna. Stoner je velká a nejednoznačná literární postava, do níž si můžeme promítat dobu, sebe, svá dilemata, svůj osud. Tohle je literatura v její nejvyšší, nejdůležitější podobě. Vzácná věc.

Houellebecqovo Podvolení mělo být literární senzací roku. To se tak docela nepovedlo, žerty o politickém islámu a o francouzské Národní frontě totiž blednou ve srovnání s realitou. Teroristé z ISIS ukradli Houellebecqovi show. Místo senzace zbyla jen kniha, což v tomto případě není tak docela ono, vycházejí totiž najevo její nedostatky – zejména to, že je překvapivě trochu plochá, nudná a málo provokativní. To jsou však relativní nedostatky, Houellebecq je pořád spisovatelem světové třídy a jeho novinka za přečtení rozhodně stojí. Překvapivě idylické líčení Západu pod pokojnou islámskou nadvládou je výpovědí ani ne tak o islámu jako o nás: odráží se v něm autorovo přesvědčení, že se Západ vyčerpal a dál už ničemu – ani sám sobě – vládnout nemůže. Podvolení, příjemné a oslazené mnohoženstvím… pro bohaté muže. (Jak by se to líbilo nebohatým mužům, o veškerých ženách nemluvě, k tomu se Houellebecq nedostal. Napíše další díl?)

Alžírský spisovatel Kamel Daúd se rozhodl převyprávět znovu Camusova Cizince, ovšemže z odlišného zorného úhlu. Vyšel mu zcela jiný příběh, víceméně zrcadlově převrácený: Meursault, přešetření. Daúd se zabývá vlastně stejným civilizačním soužitím jako Houellebecq – a stejně jako on vidí jako silnější tu druhou stranu, než na které sám stojí. Což je jistě příznačné, taková je dnes Evropa, takový je dnes svět. Hledíme na sebe, nerozumíme si a bojíme se.

Půvabné vyprávění o nevšední viktoriánské prostitutce Sugar, Kvítek karmínový a bílý od Michela Fabera, okouzlilo mnoho čtenářů po celém světě (od konce roku 2014 i v ČR). Román má otevřený konec a Faber se tak nutně ocitl v podezření, že má v úmyslu druhý díl; a pod tlakem, aby to udělal. Tento návrh ovšem autor zamítl dřív, než byl vysloven. Namísto toho napsal přídavek, knížku povídek Jablko rozvíjejících osudy některých postav románu. (Jedna z nich přece jenom je jeho nepřiznaným pokračováním.) Faber píše skvěle, Viktor Janiš ho skvěle překládá a jestli chcete něco na zimní večery, lépe zvolit nemůžete. Dickens pro jednadvacáté století!

Zmiňme ještě Chalandanův Návrat do Killibegs, který se dá číst jednak jako napínavý příběh o irském hnutí odporu/terorismu (nehodící se škrtněte), jednak jako hlubší studie loajality a zrady, vztahu mezi osobním, veřejným a politickým.

Z domácí prozaické tvorby nejvíc zaujaly tři novely. Pod sněhem od Petry Soukupové vypadá dost neambiciózně – tři dospělé sestry v situaci, z níž po nějakou dobu není úniku, neřešené rodinné tenze atd., prostě jak další film od Alice Nellis, okoukaný už před premiérou. Jenže kniha je tak dobře napsaná, že se stává velice dobrým komentářem k době, v níž žijeme, ke společnosti, ke generaci. Promítnout velké věci na malou plochu znamená zaostřit je, což se Soukupové povedlo velmi dobře.

Anna Bolavá se v novele Do tmy k realitě všedního dne vyjadřovat nechtěla, jde o docela jiný typ knihy – temnou grotesku ve stylu Ladislava Fukse (kdyby ovšem věděl něco o sběru léčivých bylin). Strašidelný ponor do hlubin duše, kde to šustí sušeným podbělem. Výstup na půdu, kde je to ještě horší. „Sbírání bylin ve velkém není pro slabší povahy,“ říká hlavní hrdinka. A má tedy sakra pravdu!

Urbo Kune, novinka Miloše Urbana, je taková, jakou bychom od Miloše Urbana měli očekávat – poněkud ulítlá, mimo tento svět, přitom provázaná s prostorem, kde žijí postavy jeho předchozích děl (víceméně tytéž: Max Untermesser, Roman Rott…) Argo si na knize svého redaktora dalo jako vždy záležet graficky, takže rozhodně dejte přednost papírové verzi před e-bookem. Ilustrace vznikly jako součást projektu fantaskního města na fakultě architektury pražského ČVUT, kniha je vlastně součástí multimediálního celku. Vzniká tak nesmírně sugestivní atmosféra (člověk má chuť jet se do Zbraslavi podívat, zda tam už Urbo Kune dávno nestojí).

Knihovnu si můžete též doplnit o nové vydání Francouzovy milenky od Fowlese a o nový překlad Satanských veršů.


John Williams: Stoner. Kniha Zlín 2015.

Michel Houellebecq: Podvolení. Odeon 2015.

Kamel Daúd: Meursault, přešetření. Odeon 2015.

Michel Faber: Jablko: Povídky ze světa Kvítku karmínového a bílého. Argo 2015.

Sorj Chalandon: Návrat do Killibegs. Argo 2015.

Petra Soukupová: Pod sněhem. Host 2015.

Anna Bolavá: Do tmy. Odeon 2015.

Miloš Urban: Urbo Kune. Argo 2015.

John Fowles: Francouzova milenka. Kniha Zlín 2015.

Salman Rushdie: Satanské verše. Paseka 2015.

Sci-fi

Zjevením roku pro českého čtenáře je první díl VanderMeerovy trilogie o Oblasti X – Anihilace. (Pro čtenáře anglického pak další dva díly, které nás teprve čekají: Authority a Acceptance.) Patří k nejpodivnějším sci-fi, jaké jsem kdy četl, je to kniha hluboce zneklidňující, zažere se vám pod kůži – i když nutno říci, že proti dalším dílům, hlavně tomu poslednímu, je to pořád poměrně slabá a konvenční káva.

Byly jsme čtyři: bioložka, antropoložka, kartografka a psycholožka. Já jsem byla bioložka. Tentokrát byly všechny účastnice expedice ženy. Jejich výběr vycházel ze složité soustavy proměnných, jimiž se vysílání expedic řídilo. Psycholožka, která byla starší než my ostatní, fungovala jako vedoucí. Pro přechod hranice nás všechny zhypnotizovala, abychom zcela jistě zůstaly v klidu. Po překonání hranice to na pobřeží byly čtyři dny ostrého pochodu.

Náš úkol byl jednoduchý: pokračovat ve vládou financovaném průzkumu záhad Oblasti X a pomalu se propracovávat od základního tábora dál.

Expedice mohla trvat dny, měsíce nebo dokonce roky, v závislosti na různých podnětech a podmínkách. Měly jsme s sebou zásoby na šest měsíců a další, se kterými se dalo vydržet dva roky, byly už uložené v základním táboře. Ujistili nás také, že je bezpečné živit se tím, co poskytuje místní příroda, pokud to bude nutné. Veškeré naše potraviny byly uzené, konzervované či neprodyšně balené.

Nejprapodivnějším vybavením, jež jsme měly, byl měřicí přístroj přidělený každé z nás, který nám visel na šňůrce na opasku: malý obdélník z černého kovu s otvorem uprostřed krytým sklíčkem. Pokud by otvor začal svítit červeně, měly jsme třicet minut na to, abychom se odebraly na „bezpečné místo“. Nikdo nám neřekl, co ten přístroj měří nebo proč bychom se měly bát, když začne svítit červeně. Po několika prvních hodinách jsem si na něj zvykla tak, že jsem se na něj přestala dívat. Hodinky a kompasy jsme měly zakázané. (...)

Očekávalo se, že budeme vést záznamy, jako je tento, do deníku, jako je tento: lehký a téměř nezničitelný, s papírem odolným vůči vodě, ohebnými černobílými deskami, modrými linkami pro psaní a červenou čárou nalevo vyznačující okraj. Tyto deníky se buď vrátí s námi, nebo je najde další expedice. Byly jsme upozorněny, ať uvádíme maximální kontext, aby našemu popisu porozuměl i někdo, kdo o Oblasti X neví. Také nám přikázali, abychom si mezi sebou své deníkové zápisy neukazovaly. Naši nadřízení se domnívali, že příliš mnoho společných informací může naše pozorování zdeformovat. Ale já jsem ze zkušenosti věděla, jak je toto úsilí, tato snaha o vykořenění předpojatosti, marné. Nic, co žije a dýchá, není skutečně objektivní – ani ve vakuu, dokonce ani v případě, kdyby mozkem nebylo vybaveno nic než sebevražedná touha po pravdě.

Další tři zajímavé novinky patří víceméně do oblasti hard sci-fi, která poslední dobou prožívá velkou renesanci. O Seveneves od Neala Stephensona jsme již psali velmi podrobně. Určité podobné motivy obsahuje i Aurora od K. S. Robinsona a Luna: The New Moon od Iana McDonalda. V prvním případě jde o generační loď na cestě ke hvězdám, v druhém o postupnou kolonizaci Měsíce (s pěkně promyšlenou ekonomickou a politickou stránkou věci). Každá z těchto knih dluží to či ono moderní klasice žánru, kterou je Sterlingova Schismatrix, ale s tím se dá těžko něco dělat – Sterlingova představa umělých habitatů a meziplanetární ekonomiky je natolik přesvědčivá, že se jí dá těžko zbavit a vymyslet něco zcela odlišného.


Jeff VanderMeer: Anihilace, Argo 2015.

Neal Stephenson: Seveneves. William Morrow 2015.

Kim Stanley Robinson: Aurora. Orbit 2015.

Ian McDonald: Luna: New Moon. Tor Books 2015.

Místa a krajina

Brdy se po desetiletích postupně otevírají veřejnosti, jak se ruší vojenský újezd Jince. To vyvolává mnoho vášnivých diskusí – unikátní přírodní oblast, která byla díky vojenskému režimu dokonale zakonzervovaná, bude vystavena daleko větší zátěži a je tím ohrožena. Tak či onak, v příštím roce zřejmě nastane velký boom brdské turistiky. V předstihu vychází mnoho knih a průvodců, jako zatím nejlepší se jeví obsáhlá publikace Střední Brdy, poskytující opravdu hluboké a mnohostranné poučení o celé oblasti. Poskytne vám i tipy na výlety, i když to není zrovna turistický průvodce.

Tím naopak je kniha Radka Mikuláše a J. A. Šturmy Divoká příroda Prahy a blízkého okolí – ta dokonce v edici konvenčních turistických průvodců vyšla, dost z ní však vyčnívá. Autoři totiž popisují různé příměstské džungle na okraji Prahy, místa, jež jsou často pokládána spíš za odpudivá nebo přinejlepším nezajímavá. (A nejen na okraji: zkuste třeba doporučenou túru s ukázkami vegetace pražské dlažby!) Skvělý, ba kongeniální doplněk k esejům Jiřího Sádla, o nichž o něco níže.


Václav Cílek, Pavel Mudra, Zdenka Sůvová a kol.: Střední Brdy – hory uprostřed Čech. Dokořán 2015.

Radek Mikuláš a Jan Albert Šturma: Divoká příroda Prahy a blízkého okolí: Průvodce tou částí pražské přírody, o kterou se nikdo nestará, málokdo ji zná a skoro nikdo ji nemá rád. Academia/Dokořán 2015.

Nezařaditelné a kuriozity

Podle titulu by eseje botanika Jiřího Sádla patřily spíš do předchozího oddílu – Praha a Brno do škatulky Místa a krajina. K turistickému průvodci má však tahle útlá kniha hodně daleko. První (stručnější) esej je ještě s jistým přimhouřením oka skutečně o Brně, ten druhý je spíš o městě jako takovém, o utváření městského prostředí, o prolínání přírody a kultury („Kultura je, když tam není příroda.“), o autorových lehce alkoholických vycházkách napříč vnitřní periférií (ona je skoro celá Praha taková vnitřní periférie, celá Praha je svým způsobem okolí vršovického nádraží) a o vývoji.

Co tam zbude, jsou nyní příšery. Pozor, ty tam předtím nebyly, ty jsme vytvořili právě jen tím úklidem! Když se totiž duše nebo krajina vypucuje od všeho neřádného, tak to, co v ní zbude, se transformuje v čirý běs. Otřískejte z citů lidský povrch, zbudou krvavé bestiální vnitřnosti. Jsme v psychologii, ale ta se promítá do krajiny - čím silnější chceme mít podíl rozumu na tvorbě krajiny, tím větší bude tlak na to, aby se selektivně vyštěpil škůdce.

Udělali GMO kukuřici odolnou vůči herbicidům, vyseli, za pár let se tím a právě jenom tím vyšlechtil superplevel, který se neliší, než že umí taky odolávat postřikům, takže se pole zelenají, ale už ne od kukuřice. To není příroda, která „si vždycky pomůže“, protože ta vlastnost v populaci plevele laskavce vlastně skoro nebyla, totiž byla neškodná, hluboko zarubána a neměla se kde projevit, stejně jako spí zabiják v každém z nás, a přitom většinou nic.

Město bude odteď kulturní prostředí, které dosud, ovšem pouze místy, obsahuje nečistoty, skvrny na kultuře, například podřízené zákonům města, samy ty kulturní vzorce a zákony, rozum v jejich službách. Na druhé straně pak je to, co zbylo z člověka a jeho spontánních aktivit.

Jenže co to může být, když jsme ze spontánnosti všechno normální očesali, a buď napravili a v okleštěné formě anektovali pro kulturu, anebo postavili mimo zákon? Šílenství, hrůza, agrese, perverze, to je, co zbylo. Primitivní, temné síly. Město se nakonec neskládá než z rigidní a bigotní kulturnosti, která zakazuje plivat na dlaždice, a z neurvalé sprostoty, která je okamžitě pofluše. Město jsou krysy v porcelánu. A nejvíc temné divočiny leze z nás. Kdysi nám stačily děsivé sny, dnes už je naplňujeme.

Tomáš Vučka ve své Cestě za modrým světlem chodí kolem Foglara po špičkách, což je nejspíš pod- nebo i vědomá reakce na jiné texty, které interpretují Foglara jako pederasta a Rychlé šípy jako oddíl Hitlerjugend. Nejde o Foglarův životopis, byť je tam stručně odvyprávěný, ale ani o nějakou skutečně hlubokou kritickou analýzu. Spíš o sbírku postřehů a úvah, jež ovšem mohou zaujmout i ty, kdo foglarovky nečetli a nikdy už číst nebudou. Ten člověk je totiž fenomén české pop kultury se vším všudy. A kromě toho barvitější osobnost, než by se zdálo. Dozvíte se například, že za první republiky Foglar koupil za své peníze říční loď 64 m dlouhou a nechal ji přitáhnout z Děčína do Prahy, dohodl na magistrátu povolení, loď pak kotvila u Rudolfina (!) a sloužila jako skautské klubovny; jenže do ní teklo a za dva roky ji museli dát do šrotu. Že na svých knihách ostatně velmi slušně zbohatl. Že první díl Rychlých šípů vyšel v Mladém hlasateli až v prosinci 1938 (měl jsem za to, že to bylo o dost dřív) a že tedy podstatnou část jejich příhod napsal Foglar za okupace (která ho netrápila do chvíle, kdy Němci zakázali Junáka a zapečetili Dvojce klubovnu; pak neváhal vloupat se s několika kluky dovnitř pro kroniky a další věci). Že se Foglar na okamžíček pokusil udělat z Rychlých šípů budovatele socialismu, ale vydrželo mu to přesně jen po dva díly komiksu (Rychlé šípy na stavbě mládeže, Rychlé šípy zlepšují odvoz hlíny), pak je stejně zakázali. A tak dále.

Nejvíc nezařaditelná je nejspíš kniha Geoffa Dyera – obsáhlý esej věnovaný Tarkovského filmu Stalker (a milionu věcí, které s ním souvisejí, anebo taky ne). Podobně jako u Sádla zde máme jeden výchozí bod, od nějž a kolem nějž se přemýšlí a vypráví, jakož i plká. Jde jen o schopnosti autora, postačí-li, aby nás na té oběžné dráze udržely. Dyerovy, stejně jako Sádlovy, jsou v tomto směru plně dostačující.


Jiří Sádlo: Praha a Brno. Kodudek 2015.

Tomáš Vučka: Cesta za modrým světlem: Meditace nad texty Jaroslava Foglara. Pistorius & Olšanská 2015.

Geoff Dyer: Zóna: Kniha o filmu o cestě do místnosti.. Paseka 2015.

Další seznamy

Kniha roku Lidových novin 2015 (zvítězila Doba z druhé ruky Světlany Alexijevičové);

iLiteratura: Nejlepší knihy roku 2015;

Hacker News – co jste četli v roce 2015;

The New York Times: 100 Notable Books of 2015;

Podle redaktorů a autorů The Atlantic;

Denník N: Vianočné knižné tipy pre rok 2015;

Tyler Cowen: Best non-fition books of 2015 a také Best fiction of 2015;

Ann Morgan: seznam doporučených knih podle zemí, každá země světa zastoupena jedním nebo několika tituly.

::

 
 
© 067, s.r.o.
Děkujeme všem platícím čtenářům! Umožňují nám a našim autorům vytvářet 067 tak, jak dovedeme nejlépe.