To divné slovo na F

Les rukou, který se zvedl, byl překvapivě hustý. Když se autorka tohoto textu před časem dotázala skupiny studentek žurnalistiky z pražské Fakulty sociální věd, které z nich se nepovažují za feministky, neočekávala, že ze zhruba třicítky dvacátnic jich bude více než polovina. Stačila však série velmi jednoduchých otázek, aby se přesvědčení mladých Češek, že ony se mezi ty divné feministky rozhodně nepočítají, začalo drolit.

Chtěly by brát jednou stejný plat jako jejich mužští kolegové? Mají vlastní bankovní účet a řidičák? Chodí k volbám? Budou chtít pracovat i poté, co si pořídí děti? Vadilo by jim, kdyby je jejich učitel na fakultě plácal po zadku? Chtějí si vybrat manžela podle vlastního uvážení? A myslí si, že je k tomu, aby s nimi muž provozoval sex, nutný jejich souhlas? Odpovědi, kterými mladé "nefeministky" na tyto otázky reagovaly, by podepsala každá feministka.

Malá scénka z úvodu ukazuje základní problém, který formuje podobu debaty o feminismu v Česku. Se zmatením pojmů sice feministky a feministé zápasí po celém světě, u nás jsou však předsudky a mýty spojené s feminismem rozšířeny i mezi vzdělanými elitami, které mají zásadní vliv na veřejnou diskusi: mezi vědci, politiky či novináři.  O pravé podstatě feminismu je na místě mluvit také proto, že z problémů, jimž se věnuje, v české společnosti řada stále přetrvává. Nerovnost platů máme jednu z největších v EU, v málokteré zemi v Unii mají matky malých dětí tak ztížený přístup na pracovní trh jako v Česku a Češi rovněž – jak ukázal loni průzkum Amnesty International – ve vyšší míře než jinde v Evropě zastávají názor, že ženy si znásilnění vlastně zaviní samy. Třeba tím, že se chovají koketně.

V takové situaci se nabízí zdánlivě banální reakce: vysvětlit základní pojmy a střízlivě zmapovat současný stav.

Jste proti feminismu? A kterému?

Propast mezi tím, jakým způsobem bývá feminismus nacpán do jedné úzké kategorie, a tím, o jak pestrý a neustále se proměňující se svět ve skutečnosti jde, se rozevírá do mimořádné šíře. V českém kontextu se ona úzká kategorie vymezuje jako jednotné hnutí „žen, které nemají rády muže“. Ve skutečnosti je však přesnější mluvit nikoliv o feminismu, ale feminismech, protože jde o mnoho proudů a odnoží. I jen základní encyklopedické heslo hovoří o „komplexu filosofií, sociálních teorií, politických hnutí a ideologií“ (česká Wikipedie). Tyto filozofie, hnutí a teorie v obecné rovině spojuje jednotný cíl: usilují o politickou, ekonomickou, sociální a kulturní rovnost mezi muži a ženami. Zároveň ale platí, že se tyto jednotlivé odnože vyvíjejí a proměňují v čase a často jsou ve vzájemném sporu. Právě proto je „přesná definice feminismu je díky obsáhlosti problematická“ ­– když si znovu pomůžeme českou Wikipedií.

Spory se ve feministické komunitě vedou nejen v pohledu na zásadní otázky rovnosti mužů a žen, ale i na další politická či ekonomická témata. A nakonec i v názoru na relevanci feministických hnutí v dnešní společnosti – ano, existují také feministky, které mají za to, že hnutí už všech svých cílů dosáhlo a stalo se nadbytečným.

Kupříkladu o sexu a řadě oblastí se ním souvisejících (sexuální násilí, pornografie, prostituce, ale i různé sexuální praktiky) se vede ve feministické komunitě debata natolik vyhrocená, že se jí v jeden moment přezdívalo mírně zavádějícím výrazem „feminist sexual wars“. Popsat její podstatu dopodrobna přesahuje možnosti tohoto textu, ale například ve vztahu k prostituci se střetávají dva základní pohledy.

Podle jednoho jde o povolání jako každé jiné, jako takové by mělo být zlegalizováno a podobně jako jiná zaměstnání zdaněno a jinak regulováno. A každá žena si může svobodně zvolit jakékoliv povolání včetně prodeje vlastního těla.

Podle druhého pohledu jde o patologický jev, který obvykle není výsledkem svobodné volby, naopak téměř vždy je provázen násilím a navíc dále betonuje stereotypní vnímání obou pohlaví – žen jako sexuálních objektů a mužů jako sexuálních predátorů. V čem se naopak oba proudy shodují, je například kritika převládající praxe,  v níž jsou prostitutky kriminalizovány.


Politická práce v roce 1912: za volební právo žen v USA. (Foto: Wikipedia, public domain.)

Existuje samozřejmě také alternativní pohled vymezující se vůči oběma těmto základním názorům. A ani nezkoušejte toto téma nadhodit před tzv. separatistickými feministkami, které odmítají jakékoliv vztahy s muži (pouze některé z nich jsou ovšem lesby).

Není tedy divu, že v tak širokém a pestrém spektru se vyskytují také extrémy a okraje. Vedle zmíněných „separatistek“ existují zastánkyně radikálních postojů, které vám skutečně nejspíš urazí ruce, když jim galantně pomůžete do kabátu nebo dáte přednost ve dveřích – jak zní lidová poučka o feministkách. Problém, s nímž se feminismus potýká dlouhodobě, ovšem spočívá v tom, že tyto jeho okrajové formy bývají vydávány za mainstream. Když pomůžete do kabátu feministické autorce tohoto textu, z projevu patriarchální převahy vás neobviní a místo toho vám s úsměvem a pěkně poděkuje.

Škvorecký versus Masaryk

Tím se dostáváme ke kořenům mimořádné neoblíbenosti, které se feminismus těší v Česku. Negativní obraz hnutí totiž po revoluci pomohli formovat především emigranti vracející se z Ameriky, kteří referovali právě o těchto okrajových, již v té době ustupujících formách feminismu. A to zejména respektovaní spisovatelé generace z šedesátých let, kteří podávali v novinách vzrušené zprávy o agresivních feministických lesbách pochodujících americkými městy s transparenty „Kill men daily“ (Ota Ulč) či o tom, že kvůli feminismu je na Západě prakticky nemožné, aby muž projevil ženě sympatie bez rizika obvinění, že ji sexuálně obtěžuje (Josef Škvorecký). Tou dobou se také ujal zlehčující „překlad“ pojmu sexual harassment jako „sexuální harašení“, tedy věc komická a snad i jaksi roztomilá. Někteří emigranti sice viděli realitu jinýma očima – třeba podle filozofa Václava Bělohradského byla diskriminace českých žen zcela očividná – Češi a Češky ale vyhraněné antifeministické postoje většinou přejali.

Varování před feminismem navíc dopadlo na půdu připravovanou po čtyřicet let komunisty, kteří zrušili předválečné feministické spolky a zavedli vlastní formu „osvobození ženy“, a to značně problematickou. Ženy sice režim formálně zrovnoprávnil (zaměstnanost žen před Listopadem dosahovala až 97 procent), ale zároveň na nich téměř výhradně ponechal starost o děti a domácnost. Několik generací si tedy propagovanou rovnost pohlaví spojuje hlavně s obrazem udřené matky vlekoucí dvě tašky.

Při pohledu do historie si uvědomíme, o jak hořký paradox jde. Od konce devatenáctého století v českých zemích stáli muži v boji za ženská práva – tehdy zejména právo na vzdělání a volební – po boku žen, a to zejména pod vlivem tehdejšího vývoje v Americe. Nejvášnivějšího advokáta svých zájmů našly ženy v prvním československém prezidentovi Tomáši Garrigue Masarykovi, který například v roce 1910 prohlásil, že „nynější civilisace a stadium vývoje žádá v zájmu všech toho, aby žena byla postavena muži na roveň“. A větu o rovnosti mužů a žen do první československé ústavy prosadila Masarykova americká manželka Charlotte, jejíž příjmení mimochodem přijal.

Ve veřejné debatě byli po většinu porevolučních let hlasitěji slyšet zastánci konzervativního pohledu na rodinu a její uspořádání. A nejen slyšet – také rozhodovali. Pod jejich vlivem se prodlužovala státem placená rodičovská „dovolená“, rušily se jesle a ubývalo míst ve školkách, ženy nebyly příliš vidět na čelných místech v politice či byznysu  nevěnovala se dostatečná pozornost problémům typu domácího či sexuálního násilí.

 
Před sto lety: Charlotta Garrigue Masaryková. Američanka, feministka, první dáma Československa. (Foto: Wikipedia, public domain.)

Zatímco u rodičovské dovolené je situace složitější (proti samotné podpoře rodičů pečujících o děti nelze nic namítnout, nicméně některé studie upozorňují, že příliš dlouhá rodičovská má negativní dopady na návrat žen na pracovní trh), ostatní jevy se jako negativní snažili zvrátit tuzemské feministky a feministé. A právě různé neziskové organizace, mezi nimi i ty, které se označují jako feministické, mají podíl na tom, že se v Česku v posledních letech mnohé změnilo k lepšímu.   

Týká se to například tématu domácího násilí, kde teprve úsilím a tlakem neziskových organizací stát změnil pravidla tak, aby bylo možné tyto činy důsledněji vyšetřovat (ještě v devadesátých letech se běžně stávalo, že policisté odmítli při volání o pomoc zasahovat s tím, že jde o soukromou věc) a přísněji trestat, vykázat násilníka z domova či pečlivěji pamatovat na to, že výslech a následný soud může oběť dále traumatizovat. Tlak na zákonodárce mimochodem nezměnil zákony pouze ve prospěch žen. Až do roku 2001 kupříkladu trestní zákoník v definici oběti znásilnění ignoroval možnost, že by se jí mohl stát také muž.

Aktivita feministických organizací přináší i nadále významné výsledky, jak ukazuje příklad z poloviny ledna 2016. Ministryně školství Kateřina Valachová (ČSSD) oznámila plán zaručit nejprve všem čtyřletým, následně také tříletým dětem místo ve školce. Jak známo, desetitisíce dětí každý rok v boji o mateřinky neuspějí. Z jiných zemí víme, že právě státem garantované místo ve školce vede k lepšímu postavení žen na trhu práce či ke zvýšení porodnosti (když ženy vědí, se budou moci vrátit do práce, nebojí se mít více dětí). Jenže v současné novele školského zákona se objevila formulace, že provozovatelé jsou povinni přijmout děti pouze do stávající kapacity školky. Na popud Gender Studies o. p. s. a dalších organizací ministryně do návrhu doplnila větu, která provozovatele zavazuje v případě potřeby zvýšit kapacitu zařízení tak, aby vyhověli všem.

Tyto legislativní posuny společně s vědomím, že Češky – stejně jako většina žen v západním světě – disponují aktivním i pasivním volebním právem, mají neomezený přístup ke vzdělání i zdravotní péči, nic jim nebrání ve vstupu do armády či výkonu jakékoliv profese, vedou k otázce: za co dnešní feministky a feministé vlastně bojují? Odpověď má dvě roviny: domácí a globální.

Rovnost před zákonem? Jak kde

Připomeňme si tezi o pestrosti a různosti feministického světa. Zatímco západní feministky mohou vnímat volební právo jako dávno vyhraný boj, který si připomenou leda tak v kině (loňský film Sufražetka o zápasu anglických žen), v Saúdské Arábii jde stále o horké téma. Ultrakonzervativní blízkovýchodní království tuto bariéru snížilo (mluvit o úplném odstranění je zatím přehnaně optimistické) jako poslední země na světě teprve koncem roku 2015 při komunálních volbách. Voličky však mají stále cestu k volebním urnám ztíženou, protože tam nemohou samy odjet (nesmějí řídit auto), ani nemohou dům opustit bez mužského příbuzného.

Zatímco na Západě dívkám nic nebrání v přístupu ke vzdělání a v akademických úspěších už nějakou dobu chlapce dokonce porážejí (dokonce v takové míře, se mluví o „krizi kluků“ a vede se debata, jak to změnit), v některých muslimských zemích dívky svou touhou po vzdělání dokonce riskují život. Jako Pákistánka Malála Júsufzaj, kterou za její boj o vzdělání vlastní i ostatních dívek radikálové z Tálibánu potrestali kulkou do hlavy. A zatímco na Západě už málokdo pochybuje o právu žen na sexuální rozkoš (byť i tady se mluvit otevřeněji kupříkladu o ženském orgasmu také teprve začíná), v řadě především afrických zemí se dále dodržuje odporná tradice ženské obřízky, které ženám nejen bere radost ze sexu, ale ohrožuje jejich zdraví či přímo život.


Dnes: Malála Júsufzaj, Pákistánka, osmnáctiletá nositelka Nobelovy ceny míru, která přežila atentát. (Foto: Wikipedia, public domain.)

Ale i západní feministky a feministé mají stále plné ruce práce. Svět se mění a vznikají nové problémy. Snadná dostupnost pornografie na internetu kupříkladu vede k debatě, jaké vzory chování v sexu si osvojí generace odchovaná drsným pornem, které velmi často ukazuje hrubé zacházení s ženami,.

Technologie a internet také umožnily vznik fenoménu, jemuž se anglicky říká revenge porn, tedy cosi jako pomsta pornem. V reakci na rozchod jeden z partnerů (v drtivé většině jde o muže) na internetu zveřejní fotografie či záběry, na niž je druhý partner nahý nebo zachycený při sexu. Masovost publika, k němuž se intimní materiály dostanou, pro oběť znamená mimořádně traumatizující zážitek. Fenomén už dávno překročil hranice osobních vztahů: ve Spojených státech kupříkladu poslal soud na dva a půl roku do vězení jistého Huntera Moora, který si ze zveřejňování intimních fotek a videí na speciálně zřízeném webu udělal byznys, který mu vynášel tisíce dolarů měsíčně.

A na Západě neztratil feminismus svůj smysl také proto, že řada problémů, které máme tendenci považovat za vyřešené, ve skutečnosti stále uspokojivě vyřešena není – ať už jde o zmiňovanou  nerovnost platů, přetrvávající problémy se sexuálním či domácím násilím, či mnohem obtížněji měřitelná a prokazatelná témata jako každodenní sexismus.         

Moderní ženy skutečně formálně požívají stejná práva, nicméně v každodenním životě čelí řadě překážek a bariér. Kupříkladu bývají vnímány jako méně kvalifikované a kompetentní. Ukazují to nejrůznější studie či sociální experimenty. V jednom pokusu se studenti účastnili on-line kurzu, jedné skupině bylo řečeno, že je na dálku vyučuje muž, druhé, že jde o ženu. Když pak měli hodnotit výkon vyučujícího, „učitelku“ studenti hodnotili jako méně připravenou a schopnou než druhá skupina, přestože obsah přednášek byl naprosto totožný.

Další vypovídající experiment provedla nedávno americká spisovatelka Catherine Nichols unavená tím, jak jedno vydavatelství za druhým odmítá její rukopis. Zkusila obeslat další nakladatele pod mužským jménem – a pointu již jistě tušíte. S rukopisem, na němž nezměnila jediné slovo, slavila jako "muž" výrazně větší úspěch. Velkou pozornost loni rovněž vyvolal celoevropský průzkum kosmetické firmy L'Oreal, z nějž vyplynulo, že více než dvě třetiny z pěti tisíc dotazovaných se domnívají, že by se ženy neměly věnovat vědě, protože jim prý chybí vytrvalost, racionální uvažování či analytické schopnosti.

V Česku pak platí kombinace obou tezí, které platí o západních feministkách: reagují na nové výzvy i na přetrvávající problémy, které má společnost tendenci považovat za vyřešené. O tom, že zdaleka vyřešené nejsou, jsme dostali během posledních měsíců řadu výmluvných zpráv. V mezinárodním žebříčku Gender Gap Index, v němž Světové ekonomické fórum zkoumá postavení pohlaví ve čtyřech základních oblastech – vzdělání, zdraví, ekonomice a politice – se Česko za devět let měření propadlo o osmnáct míst.

Ale i tady platí, že byť je česká společnost stále skeptická k feminismu, k feministickým tématům si postupně nachází cestu. Svědčí o tom nakonec i zmíněný Gender Gap Index – dlouhodobě se sice Česko propadá, poslední roky dávají jistou naději. Zatímco v roce 2014 na tom byli v Evropě hůře než Češi na 97. místě už jen  Malťané a Turci, o rok jsme později povyskočili o šestnáct míst. Také proto, že vládě usedly tři ministryně, do Evropské komise jsme vyslali první političku a žena si také poprvé v historii pověsila kolem krku primátorský řetěz v Praze.

::

 
 
© 067, s.r.o.
Děkujeme všem platícím čtenářům! Umožňují nám a našim autorům vytvářet 067 tak, jak dovedeme nejlépe.