Páni bratři na magistrále

Josef Šollar se narodil v Maňovicích 4. března 1893. Na statku se říkalo u Behenskejch, škola byla v Kvášňovicích. Maturoval na reálce v Písku, potom vystudoval na české technice v Praze fakultu pojistné matematiky. To bylo nejkratší možné studium na technice, jenom 4 semestry. Chtěl jít na chemii, ale ta trvala o dva roky déle a delší školu tatínek nemohl financovat, doma byli ještě dva bratři a dvě sestry a všichni dostali vzdělání. Po absolutoriu v r. 1915 narukoval do války.

Při odvodu v roce 1913 se přihlásil k jednotce vojska ve Vídni a těšil se, že během povinné vojenské služby pozná Vídeň a ještě se zdokonalí v němčině. Dva roky na to bylo všechno jinak. Byla světová válka a tak v září 1915, když dokončil v Praze vysokou školu, nastoupil jako nováček k pluku do Velkého Varadína v jižním Maďarsku (Nagyvárad, dnešní Oradea v Rumunsku), kam byl oddíl z Vídně přeložen. Nezdokonalil se v němčině, ale naučil se maďarsky.

 Za půl roku byl na italské frontě raněn šrapnelem do bedra. Po vyléčení jel v r. 1916 na frontu do Haliče. Tam byl těžce zraněn střelou dum-dum do levé nohy, pažbou do hlavy, a navíc bajonetem do stehna pravé nohy a do břicha a padl do zajetí. Ano, do ležícího raněného vojáka si ještě dva ruští vojáci jen tak bodli bajonetem.

V zajateckém lazaretu ho vyléčil z ran a tetanové infekce maďarský lékař, ale do zajateckého tábora v Carycinu (dnešní Volgograd) přišel téměř chromý bez poloviny levého lýtka, na pravé ucho už nikdy neslyšel a stopa na hlavě po ráně pažbou mu také zůstala. Jeho deník začíná odjezdem z tábora do čsl. zahraničního vojska.

 Bylo to půl roku poté, kdy bolševický puč (u nás po léta nazývaný „Velkou říjnovou socialistickou revolucí“, co byla v listopadu) svrhl ruskou demokratickou vládu a vyvraždil rodinu bývalého cara. Lenin plnil svůj závazek k německému císaři Wilhelmovi, jenž financoval jeho návrat do Ruska: uzavřel s Německem a Rakousko-Uherskem separátní mír a také dohodu o propuštění, navrácení a o rychlé dopravě všech jejich zajatců na západní frontu, aby tyto mocnosti mohly nasadit posily proti Francii a spojencům. V tom bolševikům překážel nedostatek vagónů. Příliš jich bylo obsazeno československými vojáky.

Po separátním míru se československé vojsko, čítající tehdy asi 60 000 mužů, snažilo podle disposic T. G. Masaryka co nejrychlejší cestou přepravit na tutéž frontu, jenže z druhé strany, na stranu spojenců do Francie, a bojovat tam dále proti Německu a Rakousku za osvobození Československa. Ta cesta nebyla krátká, tou cestou byla sibiřská magistrála na východ do Vladivostoku a pak lodí kolem světa do Francie. Všechny kratší cesty kontrolovala na souši rakouská armáda, na moři německá válečná flotila a na ruském území občanská válka demokratické vlády bílých proti bolševické rudé armádě.

[Poznámka redakce: text deníku ponecháváme kvůli autenticitě a atmosféře v původním znění včetně rusismů, dobového pravopisu a některých drobných chyb. Opravili jsme jen zřejmé překlepy a viditelnější chyby v interpunkci.]

Z deníku ruského legionáře Josefa Šollara z let 1918 až 1920

V žádném vlaku není místo. Stěží jsme sehnali dva vagóny plné koňského hnoje a bez všelikého nářadí, jen kusy klacků vyzbrojeni, dali jsme se dočištění vagónů, jež nám mají sloužiti za obydlí, dokud nestihneme naše ešelony, odpravující se z Ukrajiny na východ do Francie bojovat na západní frontu. V noci konečně odjíždíme. Jsme namačkáni jako slanečci. V našem vagónu je nás 34 a nemáme ani jediné desky ani kamínka. Teď je sice ještě nepotřebujeme, ale až přijedeme na sever k Penze, budeme asi pociťovat jejich potřebu. Z vagonu ozývá se stále veselý smích a zpěv. Při delší zastávce v kozácké stanici Arčada zapěl náš pěvecký sbor pod vedením Jelínka několik našich národních písní, jakož i ruskou „Zelennyj lug ves v cvetach“ k nemalé radosti zevlujícího publika (zvláště báryšeň), které nás obklopilo.

Po delší zastávce v Balašově se 8. dubna večer setkáváme k všeobecné radosti na stanici Rmijevo s českými ešelony, potkáváme známé z carycinského lágru. Navštěvuje nás podpor. Hloušek od 6. pluku a vypravuje s nadšením o boji u Bachmače, hoši se prý drželi znamenitě.

Do Penzy, kde se formují novobranecké ešelony, přijíždíme 9. dubna. Části, přijíždějící z Ukrajiny zde odevzdávají zbraně podle úmluvy uzavřené s bolševiky. Nalézá se zde také štáb „české rudé armády“, která vede proti nám zuřivou agitaci a kde může nám škodí. Je zastoupena také v komisi, určené k přijímání zbraní od našich částí a všude slídí.


Vagón vlaku čsl. legií. (Wikipedia, public domain)

Velitelem našeho ešelonu je poručík Pejřil, sympatický člověk. Zařizujeme se na dalekou cestu na východ: čistíme vagón, řežeme prkna, zděláváme kamna a hádáme se, kde kdo bude spát. Je nás ve vagónu 25 a těpluška má číslo 6. V kamínkách není čím topit a chceme-li se ohřát, musíme krást co se dá (ač je již polovina dubna, bývá dosti chladno). Z nedostatku jiného paliva rozsekali jsme povozku stojící na platformě proti nám a nechali na místě jen kování a ráfy. Dostali jsme přirozeně od velitele ešelonu notně vynadáno, ale co dělat? Povozka byla v tahu, opravit se nedala a nezbylo, než odklidit zbývající železo, aby nebudilo pohoršení.

Druhý transport jedoucí z Carycina projel Penzou dále na východ. Pomalu si zvykáme na bratrství, které nám následkem nezvyklosti připadá divným. Co chvíli se někdo zmýlí, přiběhne do vagónu s nějakou novinkou a osloví nás civilním „pánové“, nebo se rychle vzpamatuje a řekne „páni bratři“.

Jedoucí s námi medici jsou povýšeni na praporčíky a zastávají místa ešelonních lékařů. Ešelon se stále doplňuje, netrpělivě čekáme den odjezdu na východ. Zaměstnání nemáme, pracujeme pouze v kuchyni (sekáme dříví, vozíme vodu, škrabeme brambory) a doplňujeme zásoby na dalekou cestu taháním pětipudových pytlů nenáviděné grečky, brambor, cukru, hrachu… Ve volné chvíli běháme po nádraží, prohlížíme projíždějící ešelony, hledáme známé. Večer prohlížíme město dosti výstavné, ale pokud se týče špíny, bláta a čistoty chodníků, na nichž možno zlámat nohy, úplně shodné s ostatními ruskými městy. Za týden je nás konečně okolo 800 a odjíždíme na východ. Jedeme dosti rychle přes Samaru do Čeljabinska a odtud do Kurgána, kam dojíždíme 29. dubna. Nazítří nastává výzdoba vagonů, není ani jednoho vagonu, aby nebyl vkusně vyzdoben. Večer chodívají hoši na kávu k cukráři Čechu p. Chotovinskému. Já si to bohužel dopřát nemohu, neboť mám v kapse všeho všudy 50 kopejek. Uniformu koupenou za vlastní peníze jsme si při pracech v kuchyni zničili, novou nemáme, takže chodíme jako hadráři.

Vpřed se nic nehýbe, bolševici kladou jednu překážku za druhou, stále je třeba vykupovat se zbraněmi. Máme všeho 50 vintovek, jež jsme si vyprosili od projíždějících ešelonů v Penze a kromě nás zde stojí 1. četa záložního pluku jako ochrana intendantstva.

Kurgánem dne 12. května 1918 projížděl vlak s německými a rakouskými zajatci – jedou podle smlouvy s bolševiky domů, posílit západní frontu proti Francii. Po dobu stojanky na nádraží se chovali slušně, při odjezdu však vyzývavě a dokonce házeli po našem vlaku odpadky od jídla. V Čeljabinsku dne 14. května stali se ještě drzejšími a jeden z nich hodil kusem železa v okamžiku, kdy vlak opouštěl stanici a těžce zranil bratra třetího pluku, který brzy na to zemřel. Třeťáci ihned zastavují vlak a žádají vydání viníka. Když ho nechce nikdo prozradit, začínají „bílit“. Zajatci vydávají viníka, který je zastřelen. Tento incident dal bolševikům příčinu k novým překážkám na naší cestě. Za účelem vysvětlení zvou několik bratrů zúčastnivších se incidentu, ale bez výslechu je arestují. 3. pluk vysílá rozvědku s žádostí arestované propustit; tato je však rovněž arestována a teprve ozbrojený průvod třeťáků po městě pomáhá arestovaným k svobodě.

Dne 22. května se sešel sjezd v Čeljabinsku a rozhodl pohybovati se na východ „vlastním pořádkem“. Ustanoveno nevyvolávati žádný konflikt, ale proti přepadení se brániti. Obavy naše ukázaly se odůvodněnými. Dovídáme se o přepadení u Marjanovky 25. května 1918. Po odevzdání zbraní tam zatáhli zcela neozbrojený vlak do úvozu mimo stanici, kde na ně spustili shora palbu z připravených kulometů. Naši ozbrojeni jen kamením a klacky se ubránili, zahnali bolševiky na útěk a ukořistili vintovky, kulomety i munici. Podobné přepadení uspořádali také v Irkutsku den nato, 26. května 1918. Irkutsk byl sídlem bolševické vlády střední Sibiře – Centrosibir, byl v něm silný šovinistický nenávistný vliv německých a maďarských internacionalistů. Jakmile Čechoslováci přijeli, byli vyzváni, aby složili zbraně. Sotva vydali poslední pušku, byli náhle přepadeni silným ohněm z kulometů, postavených v oknech nádražní budovy. Naši, vidouce klesati mrtvé bratry, vrhli se holýma rukama, kamením, poleny dříví a kusy železa, které popadli cestou, na německé a maďarské krasnoarmejce, opuštěné ruskými bolševiky, kteří patrně nevydrželi se dívat na ohavné divadlo zrady a podlosti, a strašným letem bleskem stanuli u kulometů, pobili podlé zákeřníky a vkrátku obsadili celé nádraží. Ztráty byly však hrozné: 15 mrtvých a 66 raněných. V odpověď na to obsazen 27. května Čeljabinsk.

 Do Kurgánu přijíždí prapor 2. pluku s poručíkem Syrovým. V noci z 1. na 2. červen po dlouhém vyjednávání s místními bolševiky dochází k „bílení“ Kurgánu. Nádraží a telegraf vzat námi již předem; pouhých 50 vintovek našeho praporu, rozdělených hlavně mezi bývalé důstojníky, má vyčistit górod a prapor 2. pluku obchvatem vzít okopy, vykopané bolševiky za řekou Tobol. Naše 3 čety mají postupovati paralelními pereulky, vedoucími od nádraží k řece Tobol, udržovati spojení a bíliti hnízda bolševiků na cestě. Hned při přiblížení se k městu zaháníme jízdní hlídku nepřítele a jdeme hladce kupředu. Jsem naznačen velitelem půlčety postupující Trojickým pereulkom na krajně levém křídle. Setkáváme se jen s hlídkami, které po krátké přestřelce prchají, zůstavujíce na místě mrtvé a raněné, nebo zalézají na půdy, ba dokonce i do kanálů, odkud je pak vytahujeme schlíplé jako hastrmany. Ukořistěné pušky předáváme bratrům jdoucím za námi beze zbraně, takže naše ozbrojená moc krok za krokem stoupá. Budovu „Sovděpa“ nacházíme opuštěnou, v ní několik bomb a vintovek krásnými ve zmatku opuštěných a obsazujeme puškařskou dílnu proti Sovděpu. Necháváme tam stráž a ženeme se k budově ”milice”. Po krátké přestřelce prchají krásní i zde úprkem přes most, pronásledováni naší palbou. Svítá… Další úlohou je brániti most a markýrovati nástup se strany mostu, abychom odvrátili pozornost od místa, kde se má objeviti prapor 2. pluku. Obsazujeme okna, rohy domů, patníky, domy na pobřeží, přebíháme z místa na místo, hledajíce lepší výstřel a pálíme na nepřítele, usazeného ve mlýně za mostem a v okopech za mlýnem, postavených směrem k mostu. Bratr Štumpf vztyčuje na požárce červenobílý prapor narychlo zhotovený s pomocí p. Chotovinského. Město je naše.

Brzy na to se ozývá silná střelba za mostem za zády krásných. Prapor 2. pluku začíná svou práci. Následuje hromové hurá! Krásní, překvapení, vztyčují bílou vlajku – vzdávají se. Bratr Štumpf s požárky sleduje chod událostí na druhém břehu a zpravuje nás o něm. Při zprávě, že se krásní vzdali, vybíhá br. Seidl a Šklíba ze svého úkrytu a prvý z nich je zasažen rozryvnou kulkou přímo do srdce, druhý stejnou kulkou těžce zraněn do pravé paže. Druhý pluk ztrát neměl. Zajato asi 600 krásných, ukořistěno množství vintovek a patron.

Následují prohlídky podezřelých domů, odkud se na nás střílelo. Všude se setkáváme s radostnými tvářemi všech trpících pod bolševickým terorem, kteří nás zdaleka zdraví, zvou v gosti a různým způsobem hledí nám projevit svou vděčnost. Na nádraží se s horečnou pílí staví broněvik z amerických uhláků, pomocí prken a sáčků s pískem. Velitelem je br. Urbánek.

Za osvědčení v boji dostáváme pochvalu od por. Syrového. Prapor 2. pluku odjíždí, přejímáme posádkovou službu. Pro nepřipravenost ruských stran k převratu přejímáme správu města i nádraží. Někteří zasedají v soudní komisi, druzí vyřizují agendu v kancelářích vojenského náčelníka, jiní úřadují u milice. Já mám též funkci u vojenského náčelníka: všichni postižení, jimž krásní něco ukradli nebo rekvírovali, si chodí ke mně stěžovat a žádají náhradu. Nejsou to jen z kurgánského újezda, ale i z krajů, obsazených bolševiky. Věrně zapisuji jejich pláče a nářky po pořadí, ale většinou jim nemohu pomoci a odkazuji je, aby se přišli pozeptat později, až to předáme ruským, kteří budou lépe seznámeni s poměry.


Obrněný vlak Orlík. (Wikipedia, public domain)

Za bojovou zdatnost projevenou při vzetí Kurgánu je ešelon dobrovolců přejmenován na 1. kurgánský pochodový prapor. Velitel praporu nabývá práva jmenovat šarže a velitele čet. Jsem jmenován důstojnickým čekatelem a přidělen jako velitel 1. čety ke 4. rotě.   

Předáváme správu města do ruských rukou a odjíždíme přes Čeljabinsk na stanici Argajaš chránit týl 3. pluku nastupujícího po trati Čeljabinsk – Jekatěrimburg. Zde strážíme také most u vesnice Ajazgulova a navazujeme první styky s kozáky, kteří se hned po našem vystoupení všude přidávají k nám. Naše 1. a 4. četa 4. roty dostává úkol obsadit selo Tutňary vzdálené asi 15 verst od stanice, odkud stále přinášejí přehnané zprávy o nástupu krásných se strany Karabaše. Vesnice čítá asi 20 000 obyvatel. Čety jsou ubytovány na břehu jezera v budově býv. Sovděpu. Já a Molín bydlíme u popa Sokoleva, jehož 14tiletá dcera Xeňa žárlí na Molína, který dochází za jakousi gymnasistkou ze Zlatoustu. Stavíme polní stráže směrem ke Karabaši. Je to opatření nedostatečné, sloužící pouze k uspokojení místního poplašeného obyvatelstva, které vidí ve všem nebezpečí a hrozně se bojí návratu bolševiků, a k zamezení vývozu potravin k bolševikům, o nichž ani určitě nevíme, kde jsou.

Místní družina, vedená jakýmsi novopečeným podporučíkem, má před bolševiky ukrutný strach. Zajali jim několik lidí vyslaných na rozvědku, sebrali jim zbraně a koně, ztloukli a poslali zpět. Teď se bez Čechoslováka nikdo z nich nehne z vesnice a při prvním výstřelu by jistě utekli. Seznámili jsme se s bývalým kavaleristou Uspenským, s kterým jsme se povozkou vypravili rekognoscírovat terén před našimi zástavami. Sotva jsme vyjeli z vesnice, strhla se bouře s krupobitím. Promoklí až na kůži jeli jsme asi 15 verst po bažinaté cestě, vedoucí nízkým křovinatým lesem nepotkavše živé duše, prohlédli všechny přechody přes bažiny, kudy prý by bolševici mohli přijít a jež Uspenský doporučoval chránit kozáckými hlídkami, zastavili se v baškyrské vesnici u ruské rodiny na čaj, popili, pokouřili, starostovi přikázali každý den vypravit kurýra k nám se zprávou o pohybech nepřítele, který se nalézal asi 3 versty vzdálen v síle asi 300 mužů a nastoupili zpětný pochod.

 Přijela k nám ještě sotňa kozáků se setníkem Smetaninem, velice sympatickým člověkem, kterého jsme měli brzy všichni rádi. Vyjel z Čeljabinska s malou družinou, cestou se však k němu přidávali ozbrojení kozáci – dobrovolci, takže k nám již přijel s celou sotňou. Ve dnech 3.a 4. července odjíždí 2.rota zpět v Čeljabinsk a druhý půlprapor pod velením poručíka Pejřila na automobilech do vesnice Sary k posílení tamní posádky sestávající z několika rot baškyrských a 1 sotňi kozáků. Úkolem této skupiny je nastupovati po traktu na Jekatěrimburg. Velká baškyrská vesnice mezi dvěma jezery a lesem je zcela opuštěná. Jsme ubytováni po četách v rozbitých chatách na podlaze, baškyrské roty bydlí za vsí v táborových stanech. Nemáme příliš velkou radost z těchto nových spojenců, nevycvičených novobranců, negramotných nezkušených Baškyrů. Dle vypravování hochů z 2. roty přinesou spíše škodu nežli prospěch, nemají nejjednodušší vojenské zásady, je těžko udržovati s nimi spojení a vůbec se s nimi dorozuměti, jen výjimečně mluví některý z nich rusky. Při nástupu zůstanou vzadu a střílí do vlastních řad bez míření a s hlavou zavrtanou do země. Velké ztráty 2. roty přičítají se právě ze tří čtvrtin jejich vintovkám.

Prvním tvrdým oříškem na naší cestě k Jekatěrimburgu je selo Kujaš vzdálené asi 18 verst, chráněné s jedné strany jezerem, kde jsou opevněni krásní v síle 1000 lidí s velkým počtem kulometů, bronírovaným automobilem a několika děly. Jsou nebezpeční v boku částí, postupujících po trati a proto mají být dobyti. Dne 6.července objasňuje nám plk. Štym plán nástupu a ve 4 hod. odpoledne vypravuje se obchvatná skupina sestávající z 3. roty, 1. a 2. čety 4. roty , roty Baškyrů a půl sotni kozáků s dvěma kulomety pod velením podpor. Nováka na cestu. Druhá, frontální skupina sestává ze zbývajících 2 čet naší roty, Baškyrců a půl sotni kozáků s 1 kulometem a dvěma děly má pod velením por. Pejřila vyjíti později, postupovati po traktu a za svítání začíti boj, upoutati na sebe pozornost. Vzetí vesnice je úkolem naší skupiny, která podle plánu má vykonati za noc cestu 50 verst na povozkách, překvapiti bolševiky se strany s.v. a prudkým útokem vzíti vesnici. na cestě se ale vyskytují nepředvídané překážky: vesnice M. Kujaš, přes niž máme podle plánu postupovat, je dle Baškyrců z Urukulu obsazena nepřítelem. V boj se s nimi pustit nemůžeme, to bychom se prozradili a celá výprava by se stala bezúčelnou. Podp. Novák zůstavuje proto na místě k ochraně našeho týlu půl sotni kozáků, která dostává úkol střežiti vesnici, neprozraditi se dříve, dokud my nezačneme boj a pak vzíti tuto útokem.

Naše kolona odbočuje z cesty vpravo a jede oklikou asi 10 verst, přijíždí na místo, kde máme opustiti povozky asi o půl čtvrté hodině ráno. S překřehlými za noční mlhy údy opouštíme povozky, na nichž necháváme pláště a postupujeme dále lesem. Ač jsou už 4 hodiny a boj frontální skupiny měl začíti za svítání, panuje všude hrobové ticho. Přiblíživše se asi na 2 versty k vesnici, slyšíme první rány z děl a potom i řídkou palbu z pušek. Boj začal. Rozvíjíme se v řetěz, ploužíme se ku předu obilím třpytícím se v ranní rose, která nepříjemně smáčí naše zkřehlé údy. Naše četa je na krajním pravém křídle, vlevo je četa 3. Roty a dále v půlkruhu jsou Baškyři. Z okraje lesa sousedícího s holou plání s mírným svahem k vesnici už vidíme první domy přiléhající na nevelký nízký les na břehu jezera. V tom okamžiku jsme přivítáni prudkou palbou mnoha kulometů. Zaléháme.

 Vesnice je vzdálena 700 kroků a krásní jsou opevněni v zákopech na okraji lesa. Další postup se ukazuje v bojovém pořádku, v jakém jsme, nemožným. Naše artilerie je na druhé straně, střílí zřídka a špatně. Zato nepřátelská ve vesnici se ozývá nepřetržitě, střílí ale hlavně proti našim dělům. Bronírovaný automobil projíždí z jedné strany vesnice na druhou , vyjíždí na pláň před námi a kropí nás deštěm ze svých kulometů – jsme proti němu bezmocní. Nepřítel ze svého úkrytu vidí každé naše hnutí. Nástup se ukazuje proveditelným jen posunutím zálohy na pravé křídlo, kde by bylo možno se nízkým podrostem se přiblížit a napadnout v lese zakopaného nepřítele z boku. Sděluji svůj názor podp. Zárubovi a vysílám dobrovolníka k veliteli s žádostí o nasazení zálohy. Mezitím se podařilo Baškyrům přiblížiti se podél břehu jezera asi na 50 kroků proti okopům krásných, avšak neprozřetelným voláním Baškyrů o munici je nepřítel upozorněn na tento nedostatek, přechází v protiútok a ohrožuje nás obklopit dříve, než přijde záloha. Ústup je jediným východiskem ze situace. Ustupujeme po skupinách táhnouce sebou zachráněné kulomety, pronásledováni prudkou palbou z kulometů. Nikdo ani nepomýšlí na odpor. Nesu na rameni tělo „Koltky“, unaven klopýtám o jakousi větev a padám do obilí; vtom však již hvízdají nade mnou kulometné střely srpem kosící klasy obilí nad mou hlavou, oddechnuv si trochu, nastupuji další cestu. Setkávám se s hloučkem doprovázejícím ppor. Nováka, který je neúspěchem celý zničen. Dle jeho názoru k povozkám jíti je nesmysl, tím směrem pronásledují krásní prchající Baškyrce a slabá stráž u povozek jistě nedovedla udržeti poplašené izvozčíky. Zkrátka povozky jsou dle jeho mínění dávno v tahu. Chce obejíti jezero Kirpičiki a spojiti se s oddílem por. Pejřila o němž nemáme zpráv. Je nás asi 50, jdeme všichni s ním, máme 1 Koltku, ale bez nábojů. Na štěstí po 4 verstách pochodu vpravo ve vzdálenosti 600 m spatřujeme kolonu povozek, doprovázející jezdci ji zastavují a jedou nám vstříc. Poznáváme kozáky. Nasedáme a k večeru dojíždíme zpět do Sar kam právě vjíždí také artilerie por. Pejřila. Nálada následkem utrpěné porážky a s ní spojených ztrát je stísněná. Mnoho bratří je nezvěstných, někteří se vracejí po 2 až 3 denním bloudění lesem.

  1.  

Večer uléháme a brzy usínáme tvrdým spánkem. Ve 12 budí nás věstový, přináší od velitele roty rozkaz dostaviti se k veliteli praporu pro instrukce a rotu připraviti k odchodu. Narychlo sháníme povozky, jsme unaveni a delší pochod nejsme s to vydržeti. Brzy se vrací Záruba s náčrtkem naší cesty. Máme vyčistit od nepřítele obsazenou vesnici Tat. Karubolka, vzdálenou asi 12 verst na severovýchod. Bereme sebou jeden kulomet a doprovází nás sotňa kozáků. Ti mají za úkol odřezat protivníku cestu ústupu, popř. pronásledovat ho. Neschůdná cesta vede zprvu vysokým, pak nižším smrkovým lesem. Nemáme ani mapy ani kompasu a jsme nuceni věřit průvodníku. Chladná noční mlha proniká nám až do kostí a nutí nás chvílemi seskočit s povozky a rozehřát se trochu chůzí. Po dvouhodinové cestě spatřujeme přes vrcholky stromů nízkého smrkového lesa špičku mešity asi 2 versty vzdálenou. Jedeme ještě asi půl versty, pak sotňa kozáků odbočuje vlevo, obchází lesem vesnici, a my postupujeme v bojovém pořádku až náš předvoj naráží na mýtině při potoce na ploty baškyrské vesnice. Přeskakujeme ploty a vnikáme do vesnice, nenarážejíce na žádný odpor. Na otázku kde jsou krásní, ukazují vyjevení obyvatelé na okolí mešity. Na cestě, vedoucí z druhého konce vsi na severu vidíme ujížděti řadu povozek, které mizí v lese – krásní prchají.

Nicméně v okolí mešity se setkáváme se slabým odporem několika , kteří se opozdili. Jsou v dřevěné věži, kulkou jednoho z nich je zasažen do břicha br. Drápal a za několik minut zemřel. Beru jeho vintovku, neboť u mé následkem otřesů prasklo péro. V dešti našich střel lítají třísky z věže od níž jsme vzdáleni asi 100 kroků, kryjíce se za rohy domů a na ulici narovnanými kládami. Její obránci úprkem ženou se dolů, někteří jsou námi zajati, jiní zabiti a několik jich mizí v přilehlém lese. Vytahujeme ještě několik zaspavších krásných z postele. Ukořistěn kulomet „Kolta“ i s povozkou 10 000 patron a několik vintovek. Od zajatého pozorovatele na mešitě dozvídáme se, že zrána vyslaná jízdní rozvědka nás kdesi uviděla a úprkem přijela zpět se zprávou, že na ně jede asi 1000 Čechů (1 rota je asi 100 mužů) s kozáky. Proto prý všichni udrali, nečekajíce našeho příchodu. Shromažďujeme se před mešitou, vysíláme rozvědky k prohlédnutí kopřivami zarostlých zahrad a stavíme na okraji vesnice stráže. Obyvatelé jsou většinou protibolševického smýšlení a vyjadřují svou radost nad osvobozením tím, že nás hostí čajem s jahodami a různými zákusky.

Napadají bolševické funkcionáře neuspěvší utéci. Jeden z místních zuřivců dal několik silných úderů klackem z plotu po hlavě nenáviděného komisaře, který padá uprostřed ulice s rozpoltěnou lebkou, z níž teče mozek. Nešťastník leží bezvládně, psi olizují krev z jeho hlavy. Asi za čtvrt hodiny se však mrtvola k všeobecnému údivu převrací a po loktech se plazí do vedlejšího dvora. Dobře mířenou ranou do srdce zkracuje jeden z kozáků jeho trápení.

Kozáci odjeli prohlédnout několik vesnic na východě. My z věže mešity pozorujeme artilerijský boj na traktu, podle směru obláčků explodujících šrapnelů soudíme, že krásní jsou v přesile. Po poledni boj utichl. – Jsou 3 hodiny a vyslaná rozvědka se stále nevrací. Pojednou dostávají naše stráže z lesa silný oheň a jsou nuceny ustoupit. Díky energickému zakročení podpor. Záruby daří se zavést pořádek a udržeti přestrašené izvozčíky. Nastupujeme zpětnou cestu, nedočkavše se návratu rozvědky. Setkáváme se s ní až v Kujaši, získala spojení s oddílem na traktu a dostala rozkaz vrátiti se do Kujaše. K nám vyslaná kozácká hlídka s podobným rozkazem si spletla cestu a vůbec nás nenašla.

V Kujaši se dozvídáme, že Baškyři, kteří o naší noční výpravě nevěděli, zrána žádali, aby s nimi šli Češi. Teprve když jim bylo vysvětleno, že už jsme také vytáhli, dali si říci. Ale narazivše na krásné, zakopané před Šjubukou, dali se na útěk.

(Dokončení příště.)

::

Poznámky:  Čeština zápisníku má mnoho slov ruských, psaných v originále azbukou, i slov z ruštiny počeštěných. Žili v Rusku již dva roky, denně se stýkali s obyvatelstvem.

Ruské výrazy v textu jsou z azbuky přepsány foneticky.

bagán: mužik, venkovan

báryšňa (барышня): dívka, mladá dáma z lepší rodiny

Baškyrové, Baškirové (Башкиры): turkotatarský národ žijící na jižním Uralu, v Uzbekistánu a Kazachstánu, převážně muslimské víry

broněvik (броневик): obrněný vlak

bronírovaný (бронированный) obrněný

denčik (správně денщик) důstojnický sluha, ordonanc

dum-dum: trhavá střela

ešelon: vojenský vlak

flank, flankování: boční ostřelování

górod (город): město

grečka (гречка): pohanka

izvozčik (извозчик): kočí

krásní (красные): rudí

Koltka: kulomet zn. Colt

komandir (командир): velitel

měščanik (správně мещанин): měšťan (v dnešní ruštině hanlivé; maloměšťák)

milice: policie

oboz (обоз): trén, vozatajstvo

očereď (очередь): řada

oheň (огонь): rusky znamená jak oheň, tak palba ze střelných zbraní

oružje (оружее): zbraně, zbroj

otrad (отряд): oddíl

pereulok (переулок): ulička  

povozka (повозка): selský vůz, povoz

požárka: pozorovací věž

prapor: tehdy oddíl 500 až 800 mužů

pud: 16,38 kg

sapérská: ženijní

selo (село): vesnice s kostelem

sotňa (сотня): setnina, rota (doslova: stovka)

Sovděp (Совет депутатов, doslova rada zástupců): místní orgán revoluční moci v době občanské války zřízený podle ústavy z roku 1918

stojanka (стоянка): zdržení v stanici (v dnešní ruštině především: parkování)

těpluška (теплушка): obytný nákladní vagón

udreli (удирать): utekli (utíkat odněkud, před něčím; prchat)

věstový (вестовой): spojka (voják)

v gosti (в гости): na návštěvu

vintovka (винтовка): puška

 
 
© 067, s.r.o.
Děkujeme všem platícím čtenářům! Umožňují nám a našim autorům vytvářet 067 tak, jak dovedeme nejlépe.