Krátká exkurze do jiného světa: KLDR očima turisty

Úvodem tohoto vyprávění musím upozornit, že Severní Korea je pro běžného turistu země neuchopitelná, nepoznatelná a matoucí. Může za to paranoidní režim, který sleduje a kontroluje nejen vlastní občany, ale také všechny návštěvníky, a oběma skupinám dokonale znemožňuje jakoukoliv vzájemnou komunikaci. Veškeré mé dojmy a závěry jsou tedy ryze subjektivní a je velmi pravděpodobné, že jsou úplně mylné. V názoru na řadu věcí, byť viděných na vlastní oči, jsme se v naší skupině vůbec nedokázali shodnout a musím přiznat, že jsme zemi opouštěli zcela zmatení a nepoučení, pominu-li ovšem základní poznatek, že jakýkoliv totalitní, sebestředný a diktátorský režim je něco, co do slušné společnosti nepatří. To jsme ovšem jako bývalí občané socialistické země už dávno věděli.

Vánoce 2011. Když jsem si pod stromečkem otevírala dárek v obálce, říkala jsem si: vida, zájezd, tak kampak to tentokrát asi bude. Tipuju směr Asie. No jasně, je to Korea. Cože? Severní Korea? Nezbláznil se Mates náhodou?

A tak jsme se těsně před oslavami prvního máje vypravili do Severní Koreje. Vzhledem k tomu, že individuální turistika v této zemi neexistuje, vybral můj muž zájezd cestovní kanceláře China Tours, nabízející kromě vysoce organizovaného šestidenního programu v Koreji i dalších pět dní výrazně volnějšího pohybu po Pekingu a okolí.

Shodli jsme se, že naprosto netušíme, co si pod ním představit. Informací z této uzavřené země prosákne málo a navíc si značně odporují. Jisté je, že je do země zakázané vozit větší teleobjektivy a mobily (na hranici mají být všechny odebrány a, snad, vráceny až při odjezdu), že cizinci jsou neustále sledováni a pokoje v hotelu údajně i odposlouchávány a že povinnou součástí každého zájezdu je poklona Kim Ir-senovi. Za prohřešky proti těmto pravidlům nebudeme potrestaní my, ale naši korejští průvodci.

Jsme pod dohledem

Známky osídlení na území Korejského poloostrova jsou staré 40 000 let. Tohle období si Korejci pochopitelně už nepamatují, ale zato věří, že dne 3. října 2333 př. n. l. sestoupil syn nejvyššího boha na 2744 m vysokou horu Pektusan a pomocí pelyňku a česneku zde z medvědice učinil krásnou ženu, navíc hned obtěžkanou vládcem první korejské říše zvané Čoson. Božský král Tangun vládl své zemi 111 let, ale další králové už nebyli jeho potomky a docela skromně si vystačili s původem obyčejných lidí. Co zanedbali feudálové, napravili komunisté, a tak teď o Kim Ir-senovu synovi Kim Čong-ilovi tvrdí, že se také narodil pod Pektusanem a že od narození disponoval řadou zázračných schopností, čímž frustrovanému národu lehce podsouvají jeho božský původ.

Další vývoj Koreje probíhal pod taktovkou Číny a Japonska. Pod vliv Chanů se dokázalo dostat hned už zmíněné první království Čoson, ale tehdy to zemi spíš prospělo. Obyvatelé kromě práva platit pravidelný tribut totiž získali i řadu užitečných věcí — funkční administrativní systém, rýži, bronz, přístup na hedvábnou stezku a vlastně i jméno — Čchao-sien (Čoson) totiž znamená v čínštině jitřní svěžest. A Čína pak ovlivňovala poloostrov i poté, co tam ze severního Mandžuska přitáhli Kogurjové. Skrze ně se tam importovaly další čínské vynálezy jako buddhismus, umění a konfuciánství. Několik dalších staletí se politické uskupení přelévalo mezi třemi královstvími, Kogurjo, Pakče a Silla, až vznikl roku 917 stát Korjo... a původ názvu Korea byl na světě, alespoň pro Evropany — severní Korejci svou zemi dál nazývaji Čoson, jižní Hanguo. Hlavní mocenskou strukturu tohoto státu tvořily silné rody, což zřejmě připravilo velmi úrodnou půdu pro vytrvalý výhonek rodiny jistých Kimů, která dnes ve třetí generaci už budí silný dojem, že dokázala na poloostrově zapustit kořeny velmi pevně.

V 19. století se ale do věci vložili Japonci a tehdy to začalo být dost divoké. Korea  nebyla jejich prvotním cílem, tvořila jakýsi nárazník, nebo třešničku na dortu (to záleželo na momentální situaci) při vyjasňování jejich vzájemných vztahů s Čínou, bělochy a všeobecně všemi, kdo by jim chtěli bránit v expanzi do Asie. Zjednodušeně řečeno, první čínsko-japonská válka a následující rusko-japonská válka vyústily 22. srpna 1910 v připojení Korejského poloostrova k Japonské říši. Výsledkem této události a následného působení Japonců na území Koreje získali Korejci k Japoncům podobný láskyplný vztah, jaký má u nás spousta pamětníků 2. světové války k Němcům (a ti mladší k Rusům). Přes usilovnou snahu Japonců zničit všechno korejské — kulturu, jazyk, historii i náboženství — to Korejci nějak překlepali do konce druhé světové války a po porážce Japonska se konečně mohli těšit na svobodu. Jak marné naděje to v severní části země byly, všichni víme.

Let z Pekingu do Pchjongjangu byl krátký a zcela zaplněný vypisováním mnoha formulářů. Za posledních dvacet let jsem si opravdu už odvykla odpovídat na dotazy typu: vyjmenujte všechny země, které jste navštívili v posledních 14 dnech, kolik hotovosti s sebou máte (přesná částka), jaké knihy či jiné tiskoviny do země vezete, nebo jak zní plný název vaší organizované skupiny. Na tohle všechno jsme opakovaně odpovídali tolikrát, až mi to začalo připomínat nějaký záludný psychologický dotazník s křížově kontrolovanými otázkami — jednou se spleteš… a už tě nachytali.

Cesta letadlem tak uběhla coby dup a za chvíli jsme přistávali. Pod námi se míhala políčka křižovaná hustou sítí neasfaltovaných cest, po kterých putovaly davy pěších a cyklistů, ale nikde nejezdila žádná auta — po dopravní zácpě v Pekingu to byl docela šok. Asfaltky jsme neviděli.

Poté, co nám odebrali vyplněná prohlášení, mobily i pasy, jsme konečně mohli vstoupit do země. Jako průvodkyně nám byla přidělena velmi sympatická paní Kim Hoyn-suk hovořící rusky a k ní poněkud komisní pan Li Sun-yong. Ten mluvil pouze německy (nebo to aspoň o sobě tvrdil) a jeho úkolem tedy zřejmě bylo hlídat průvodkyni, státní bezpečnost a nás.

Na zhruba třicetikilometrové cestě z letiště do Pchjongjangu jsme si mohli z oken autobusu prohlédnout poslední zemi požívající výhody reálného socialismu. S plným vědomím, že jsme cestou měli jen velmi pečlivě zkontrolovaný a prověřený výhled, popíšu své první dojmy: všude vládla absolutní čistota, pole byla pečlivě upravená a vesnice vyzdobené perfektně udržovanými květinovými záhony. Mezi tím se skvěla spousta rudých nápisů a vzorně upravených památníků. Auto jsme zahlédli jen občas, většinou bylo vojenské. Mezi vesnicemi proudily husté davy pěších lidí s balíky či dětmi na zádech, mnoho z nich bylo oblečených v šedé uniformě, zbytek v šedivém obleku. Ti movitější šlapali na kolech typu, který u nás většina lidí vyhodila někdy po válce, kdy si už mohli na lístky pořídit trochu lepší. Na polích pracovali lidé výhradně s rýčem či motykou, nebyla vidět žádná technika. Vojáci, vojáci, policisté a zase vojáci. A k tomu nám paní Kim rusky vykládala o úžasných hospodářských úspěších země a hrdinských činech soudruhů Kimů.

Když jsme dorazili do dvoumilionového Pchjongjangu, výhled se trochu změnil: pochodující davy lidí tam doplnily i dlouhé fronty spořádaně čekající na příjezd trolejbusu. Pole nahradily paneláky, pomníky vystřídaly ještě větší pomníky. Větší? Pomníky byly gigantické, monstrózní, nepředstavitelné. Viděli jsme triumfální šedesátimetrový vítězný oblouk, neuvěřitelně komponovaná sousoší dělníků a vojáků, fontány s ladně skotačícími skupinkami pionýrů, stély velikosti televizního vysílače. A mezi tím vším opět pochodovali lidé vláčející na zádech děti, nůše i bedny velikosti mrazáku. Když jsme na jedné křižovatce zastavili u nedostavěného paneláku, na jehož balkónech stály rozkvetlé květináče a sušilo se prádlo, vystartoval Mates s foťákem k okýnku, ale byl bez meškání vyhozen zpět na sedadlo a poučen, že Korejci jsou plaší a mají rádi, když lidé zachycují jen to hezké v nich. Dům je prý rozestavěný, neobydlený, a tudíž nevhodný k fotografování. Podotýkám, že takových „neobydlených“ domů jsme pak viděli ještě spoustu.

Hotel Yanggakdo, jedno ze dvou zařízení ve městě určených k ubytování cizinců, je monumentální. Je umístěný na říčním ostrově, takže má zajištěné, že se hosté nerozutečou na nežádoucí místa a budou mít přesně definovaný výhled. Je 48 pater vysoký s dvěma prosklenými vnějšími výtahy a desítkou vnitřních. V přízemí má saunu, bazén, kasino, biliár, karaoke, poštu s internetem (!), několik obchodů se suvenýry a také knihkupectví, což je podle všeho v zemi velká vzácnost – paní Kim nám ho předvedla s hrdostí, která se obvykle věnuje rodinnému stříbru.

První máj

Čučche (juche) je oficiální ekonomická a ideologická severokorejská doktrína, osobní vynález soudruha Kim Ir-sena. Po šedesátileté aplikaci na reálné podmínky zní tato ideologie dost vtipně, protože žádný z jejích základních cílů se nepodařilo dodržet. Podstatou čučche je totiž absolutní soběstačnost země, a to politická, ekonomická a vojenská. V reálu to dnes vypadá takto:

Soběstačnost politická — politické vazby KLDR, Sovětského svazu a Číny se za dobu existence KLDR vždy podobaly spíš složitému vztahu milenecké trojice někde v jižní Itálii. Láskyplná vyznání se střídala s divokými hádkami, o nějaké nezávislosti na mocnějších sousedech však nikdy nemohla být ani řeč.

Soběstačnost ekonomická — KLDR každoročně přijímá potravinovou a materiální pomoc ve výši stovek milionů dolarů, a to zejména od svých „úhlavních nepřátel“, USA a Jižní Koreje.

Soběstačnost vojenská – během korejské války na straně Severní Koreje padl téměř milion Číňanů a nezjistitelný počet Rusů.

Kromě toho je čučche dost zmatenou směsicí stalinismu, maoismu a konfucianismu, která až podezřele připomíná náboženství. Nejen svou absolutní nelogičností, se kterou jedna z jejích hlavních zásad hovoří o tom, že politika musí plnit přání mas, zatímco hned další tvrdí, že lid je potřeba tvrdě vychovávat k oddanosti komunismu, straně a vůdci, ale i tím, že její letopočet začíná dnem narození Kima Prvního a letos mají tedy rok 101. O ustavičném klanění se vůdcům ani nemluvě.

Tragikomickým symbolem celé této pomatené ideologie je řada věží Čučche — nejznámější z nich jsme navštívili v Pchjongjangu. Je to 170 m vysoká obludnost postavená z 25 550 bloků žuly, což představuje počet dnů, které prožil Kim Ir-sen ke dni, kdy stavbu dokončili. Vděčný korejský lid, tou dobou už pěkně rozjetý na skluzavce mířící k nepředstavitelně hlubokému ekonomickému propadu, mu ji věnoval k sedmdesátým narozeninám. Jejím jediným účelem je nést na vrcholku vybalancovanou pětačtyřicetitunovou, 20 m vysokou pochodeň a tvořit pozadí 30 m vysokému sousoší tří postav třímajících symboly socialismu – srp, kladivo a štětec. A také má samozřejmě za úkol prosvětlovat pchjongjangské noci. Ve městě, jehož domácnosti trpí pravidelnými výpadky dodávek elektřiny, je tato nikdy nezhasínající pochodeň opravdu působivá a Korejcům jistě přináší spoustu radosti.

Oslavy prvního máje jsme zahájili v půl páté ráno — v tu chvíli totiž obnovili dodávku proudu a v celém hotelu se rozsvítila světla a naplno se rozeřvaly televize. U snídaně jsem pak zjistila, že místo kávy vydávají cikorku, což jsem tak trochu čekala, a že čaj připravují všem hostům z jediného sáčku, který trochu pomáchají v hrnku, oklepou a přemístí do dalšího hrnku. To mě trochu překvapilo.

Svátečně naladěni a oblečeni jsme nasedli do autobusu, netušíce, jak brutální ideologická masáž nás čeká. Prvním krokem byla poklona před památníkem obou zesnulých, přesto stále živých Kimů. K tomuto úkonu jsme potřebovali kytici a byli jsme tedy odvezeni na náměstí ležící na úpatí pahorku Mansu. Na vrcholu tohoto kopce stojí zmíněné sochy a mezi nimi a vzdálenou věží Čučche tyčící se až na druhé straně řeky protíná celý Pchjongjang jakási ideologická osa vytvořená řadou rozlehlých náměstí obklopených gigantickými památníky. Stánek na květiny byl jediným aspoň trochu praktickým prvkem na monstrózním a přeplácaném náměstí s fontánami, vodotrysky a sousošími.

S nakoupenými kyticemi jsme pak pokračovali nahoru a na vršku kopce jsme dorazili k oběma bronzovým Kimům. Zatímco Ir-sen tam tou dobou pobýval už nějakých osmnáct let, sochu jeho syna Čong-ila, zesnulého teprve před čtyřmi měsíci, jsme mohli spatřit jako jedni z prvních cizinců — byla totiž sotva pár týdnů stará. Obě sochy jsou neuvěřitelně obrovské. Třicetimetrový obtloustlý Kim Ir-sen stojí v pozici hajlujícího vizionáře a vedle něho je stejně nestvůrně veliký a ještě obtloustlejší Kim Čong-il. Ten má ruce připažené, ale zato je velmi vtipně oblečený do oblíbené bundy se zapínáním na zip. Troufám si tvrdit, že to je jediný zip této velikosti vytvarovaný z bronzu – jeho zuby měří dobrý metr a na bronzové soše vypadají dost nepatřičně.

Vzhledem k prvnímu máji panoval zmatek. Poklonit se přišly spořádané zástupy vojáků i školních dětiček, ale také rodiny s tříletými ratolestmi v maličké vojenské nebo námořnické uniformě, shrbené babičky zabalené do růžového kroje připomínajícího nafouknutý pouťový balónek, nejlépe situované rodiny s dětmi oblečenými do teplákových souprav přivezených z USA a několik novomanželských párů — nevěsta v záplavách bílé a ženich v uniformě. Do toho jsme tam vlezli my s kamerami a kupou kytic. Náš pokus koupit jen jednu kytku za celou výpravu byl totiž hned v zárodku zmařen: pravidlo slušnosti zní, co člověk, to kytice.

No, a tak to šlo celý den dál a dál. Viděli jsme hřbitov bojovníků padlých ve válce s Japonskem, rodný dům tatíčka Ir-sena (kde se pochopitelně nenarodil, ale pst, o tom se nesmí mluvit), památník ideologie čučche, sochu létajícího koně s budovatelskou minulostí atd. Také jsme ale viděli nedostavěné, zato už delší dobu obydlené betonové domy oplácané hlínou, oblastní nemocnici velikosti menší venkovské dvoutřídky určenou prý k ošetřování několika milionů lidí, políčka krčící se mezi paneláky v místech, kde se ve šťastnějším světě staví spíš dětská hřiště nebo parkoviště, policistky řídící provoz na každé křižovatce bez ohledu na to, zda je či není vybavená semafory, a hlavně davy lidí proudící si užít volného dne. Co jsme naopak neviděli, byli lidé s jakoukoliv známkou nadváhy, dětské kočárky nebo invalidní vozíky (opravdu všechno se tu nosí na zádech, i lidé), obchody větší než trafika a ani benzínové pumpy. Jednu jsme vlastně viděli — byla obehnaná dvojitým ostnatým plotem a zavřená důkladnou bránou.

Co ale bylo v tom únavném dni nejzajímavější, byli lidé. Vypadali, že se z jednoho z mála volných dnů v roce opravdu radují a že si ho z plného srdce užívají. Pokud shrnu jejich program: správný občan se ráno pokloní u pomníku, pak si jde zatancovat do parku a udělá si tam piknik. Večerní program se už trochu štěpí: muži se opijí do bezvědomí, ženy jdou navečer před panelák k silnici natrhat několik tašek trávy. Dost jsme přemýšleli, k čemu jim ta tráva je, ale paní Kim nám odpovídala vyhýbavě. Upřímně doufám, že si v paneláku pěstují králíky.

Byla tam spousta dětí, ještě víc vojáků, dívky v těch jejich balónkovitých krojích i vojenských uniformách, babičky, rodiny, oficíři, prostě kdekdo. Tancovali v kruhu, přetahovali se, stříleli na terč, závodili v běhu a skákání, točili se na řetízkovém kolotoči. A smáli se.

Když nás paní Kim vysvobodila z davu, vyvezl nás autobus na vysoký kopec tyčící se nad městem, kde nám v troskách prastaré pevnosti připravili piknik. Bylo to opět, jak jinak, zorganizované pro všechny turisty z ciziny, ale bylo to milé. Šašlik se podával přímo na zemi, bylo ho dost a byl moc dobrý. A po jídle jsme dokonce přemluvili naše průvodce, po pivu trochu méně ostražité, že se kousek cesty dolů z kopce vrátíme pěšky.

S paní Kim jsme si docela dobře popovídali a dozvěděli se spoustu věcí: třeba že mateřská dovolená trvá v KLDR jen tři měsíce od narození dítěte, ale hned potom žena musí jít pracovat a dítě umístit v jeslích. Že odznáčky s podobiznou některého z Kimů, co řada lidí nosí na obleku, uniformě, svatebních šatech i kroji, jsou znakem příslušnosti ke straně a jsou neprodejné. Že průměrný plat činí okolo 200 euro měsíčně, ale to platí jen pro hlavní město, jinde je ještě výrazně nižší. Že lidé ze svého domovského okresu smí vycestovat jen na zvláštní povolení. A že by se jí, šoférovi a panu Li hodil valutový bakšiš. Kdo se moc ptá, moc se dozví.

Válka a umění

Za vznikem mezinárodního válečného konfliktu na Korejském poloostrově stojí spousta osobních ambicí, neuposlechnutých dohod i rozkazů a mocenských zájmů jdoucích doslova přes mrtvoly. Spouštěcím mechanismem byla postupimská dohoda, která mezi USA a SSSR rozdělila demarkační linií ležící na 38. rovnoběžce všechna území dobytá na Japoncích. Shodou náhod získal rozhodující politický vliv na severu, v části spravované Rusy, skalní komunista Kim Ir-sen a na jihu, světe div se, zase proamericky orientovaný Li Syn-man. A tím bylo zaděláno na potíže. Hned v lednu 1950 vyrukovali Stalin s Kimem na Mao Ce-tunga s nápadem „osvobodit“ jih. Maa tím moc nenadchli, Čína měla za sebou čtyřicet let nepřetržitého válčení a on měl v plánu se nějakou chvíli pro změnu věnovat nápravám válečných škod. Přesto v únoru 1950 podepsali Rusové s Číňany spojenectví, takže hned 25. června severní Korejci vtrhli na jih a vzápětí dobyli Soul. V červenci tam pak napochodovaly jednotky OSN vedené válečným veteránem a velkým fanouškem komunismu Mac Arthurem a už začátkem října si to Američané, navzdory jasnému příkazu prezidenta Trumana, hrnuli zpět přes 38. rovnoběžku do Pchjongjangu. Město jen tak mimochodem srovnali se zemí a pokračovali dál na sever, kde došli až k čínské hranici tvořené řekou Ja-lu. Mac Arthur měl už vytipované cíle v Číně, kterou hodlal ukáznit jadernými hlavicemi, a také plnou hlavu plánů na další tažení proti komunismu a případné pokračování do SSSR. To konečně rozhoupalo Číňany a ti koncem října poslali přes hranici jednotky zběhlé v partyzánské válce. Američané nebyli na systém nočních šarvátek a přepadů ze zálohy připravení a už v prosinci museli urychleně evakuovat značně zdecimované jednotky. A tak to šlo pořád dál — Korea až do roku 1953 připomínala pingpongový stůl. Až na to, že výsledkem nebyl pohár ani diplom, ale 2,5 milionu mrtvých Korejců, vesměs civilů, téměř milion padlých Číňanů, 35 000 Američanů a země, dodnes rozdělená neprostupnou hranicí.

Válečný stav mezi dvěma částmi téhož národa trvá dodnes. Přestože obě země neustále deklarují snahu o znovusjednocení, opak je pravdou. Dodnes dochází k ozbrojeným incidentům a občasné sestřelení letadla nebo potopení lodi přátelské kočkování moc nepřipomíná. A medializované setkání několika rozdělených rodin v letech 1985 a 2000, tedy dvaatřicet a sedmačtyřicet let po odloučení, vypadá spíš jako trapný pokus o vtip.

Po oslavě svátku práce nastal čas předvést nám bojeschopnost národa. Středa měla být podle pečlivě připraveného plánu korejských cizineckých ideologů dnem věnovaným válce (a taky trochu umění), a tak jsme se hned ráno shromáždili před hotelem připravení přesunout se na noc do města Kesong, ležícího na hranici s Jižní Koreou.

Program začal prohlídkou Muzea korejské války, což je naprosto monstrózní budova s metry tlustými zdmi a chodbami určenými zřejmě pro obousměrný pohyb kombajnů. Obsah muzea plně odpovídal interiéru. Mezi jednotlivými instalacemi jsme procházeli celé kilometry ledových chodeb a celou tu dobu poslouchali ideologickou masáž o tom, jak se celý svět spikl proti ubohé nevinné zemi.

Úvodem jsme byli posazeni před detailně propracované dioráma zobrazující situaci při převozu munice z Číny do Koreje horským průsmykem dne 23. září 1951, na které nám však dopřáli jen letmý pohled. Vzápětí zhasla všechna světla a celá přednáška pak proběhla v naprosté tmě, narušené pouze droboučkými reflektory projíždějících modelů aut, blikáním padajících nepřátelských letadel a vybuchujícími bombami, které vypadaly v temnotě titěrně a ze svého okolí naprosto nic neosvětlily. Přišlo mi to jako značně zbytečné plýtvání něčí prací, ale tak už to v KLDR chodí často. Výklad byl poměrně přesný, až na jednu drobnost, a to že vytrvale hovořili o útoku korejské armády a nikoliv čínské, jak tomu bylo ve skutečnosti.

Následovalo něco, co nám prezentovali jako „továrnu na umění“. Co to bylo ve skutečnosti, to vážně netuším, a dokážu jen popsat, co nám bylo dovoleno vidět. Přivezli nás do obrovského areálu tvořeného mnoha komplexy budov a rozlehlých dvorů, s nezbytným bronzovým Kimem u vchodu — tento seděl na koni. Přítomnost umění ale prezentovalo i několik dalších velmi složitě komponovaných sousoší: realisticky vybarvené skupinky zeber, pštrosů a slůňat stojících v živé bambusové džungli, a také dva tygři strážící vchod a velmi názorně vymodelovaní jako samec a samice (náš korejský řidič byl tímto faktem zcela unesen a postupně zavedl celý autobus k zadní části těch sádrových tvorů, aby nám osvětlil zcela zřejmý fakt, který z nich je kluk a který holka). Naprostým vrcholem místní tvořivosti však byla obrovská skalní kompozice obsahující mimo jiné i tři lišky oblečené v barevných laclových kalhotkách, orla s rozepjatými křídly a skupinu tučňáků.

Cesta autobusem na jih do demilitarizované zóny byla zajímavá. V zemi připadá na celkových 26 000 km silnic jen asi 8 000 km asfaltek pochybné kvality a z toho pouhých 700 km dálnic. Obávám se, že se do tohoto množství počítají i městské komunikace včetně Pchjongjangu, čímž celkový podíl asfaltu ještě prudce spadne dolů. Když to shrnu, obě severokorejské dálnice vedou na jih směrem k Jižní Koreji a jsou primárně určeny pro rychlý přesun vojsk. Navíc je značné procento jejich délky uzpůsobené k přistávání letadel. Na jihu u hranic jsou pro celkové vylepšení dojmu po okrajích lemované navíc i mnohatunovými betonovými bloky. Dlouho jsme nemohli přijít na to, k čemu slouží — na brány to bylo příliš masivní, na připevnění transparentů zbytečně velké. Pak jsme si všimli ocelových ok na vrcholku. Za ty se totiž zahákne tank, trošku popojede — a ze sloupu se stane zátaras ležící křížem přes cestu.

Když jsem přes okna autobusu sledovala krajinu, začínala jsem si čím dál víc vážit Korejců. Těch obyčejných. Projížděli jsme totiž plně obdělanou krajinou, kde se k zaplavení připravovala pole s rýží. Polní práce byly v plném proudu a všechny probíhaly bez jakéhokoliv náznaku techniky. Pole většinou orali ručně vyrobeným dřevěným pluhem taženým vyhublou kravkou. Nedávno povolená soukromá políčka (maximální velikost na rodinu je jeden ar) se krčila na těch nejneuvěřitelnějších místech — skalních terasách, železničních náspech a v prudkých svazích — a tam se pracovalo už i bez pomoci dobytka, pouze s motykou a vědrem. Občas nějaké děti vedly na pastvu pár kostnatých koz či hus, nebo proutkem hnaly dvě maličké slepice. Hodně žen něco sbíralo na stráních, podle paní Kim prý ženšen a bylinky. A ve vší té bídě bylo všechno bezchybně čisté a upravené. Vesnice vypadaly jako ze škatulky, i když tento dojem posiloval také fakt, že všechny domy byly úplně stejné. Paní Kim nám tuto zvláštnost vysvětlila tak, že pojem soukromý dům v Koreji vůbec neexistuje — všechny domky staví družstvo, které je pak rozdělí mezi své členy. A teď prý se v nich nově začaly budovat dokonce i místnosti určené k mytí a vaření. Navzdory všemu vypadali Korejci spokojeně, a jak se tak věnovali polním pracím nebo někam šlapali po pusté dálnici, vesele na nás mávali.

Když jsme dorazili do vzdálenosti 70 km od hranic demilitarizované zóny, byli jsme upozorněni, že jsme se ocitli uprostřed probíhající války a podle toho se teď musíme chovat. Například je nutné ihned a bezodkladně přestat fotografovat a natáčet. Přišlo mi to dost líto, protože jsme právě v tu chvíli vjeli do moc hezké hornaté krajiny, kde se kolem široké řeky tyčily rozeklané sopečné hory. Malebné vesnice tam střídala kasárna obklopená vybydlenými paneláky, do kterých nosily ženy od studny vědra s vodou, a co vynášely v kbelících ven, to se ani neodvažuji domyslet. Zeptala jsem se paní Kim, proč nikde nevidíme žádné psy ani kočky. Odpověděla mi, že to bude tím, že je Korejci považují za největší pochoutku. Trochu mě to zarazilo, a ptala jsem se, co tedy chovají jako domácí mazlíčky. Krátce se zamyslela, a vážně mi odpověděla, že přece psy a kočky.

Vjezd do třísettisícového Kesongu byl neuvěřitelným zážitkem. Doprava tam fungovala výhradně bezmotorová, a tak náš autobus na neasfaltované silnici před sebou neustále rozhrnoval dav úplně stejně oblečených šedých lidí, lišících se pouze velikostí nákladu, který si nesli na zádech nebo vezli na kole.

Silnice dál k hranici se pořád zužovala, až to nakonec nebyla silnice, ale spíš klikatá polní cesta, vedle které na polích v předklonu dřeli Korejci všeho věku, pohlaví a povolání: stařenky, malé děti, vojáci. Ženy praly v potocích prádlo, kluci hnali husy na pastvu, všichni na nás mávali a smáli se. Autobus se šplhal výš a výš, až dojel k vysoké strážní věži s přibližně patnáctiletým vojákem, vážně a soustředěně hledícím zpět do vnitrozemí, překvapivě tedy nikoliv směrem k nepříteli.

A čím náš denní program ráno začal, tím také skončil. Voják se školním ukazovátkem nám před mapou vážně vysvětloval, jak Jižní Korea číhá hned za hranicí a dnem i nocí dychtí vtrhnout sem a provést tu něco strašlivého. Dlouze vyjmenovával parametry zdi, která obě země rozdělila, škody, které tímto rozdělením národu vznikly (v tom s ním tedy vážně souhlasím) a popisoval úsilí, které Sever musí vynakládat na svou obranu. Také nám řekl, že ona zeď rozdělila 220 vesnic. V tu chvíli mi došla hrůznost celé situace — drobné, zdánlivě nevýznamné rozhodnutí, zda si někdo postaví dům na pravé nebo levé straně potoka, může fatálně poznamenat další osud jeho dětí a dalších generací. Na levé straně hladoví, kdykoliv je mohou bez důvodu zavřít a nikdy se nepodívají dál než za humna. Na pravé straně se jim nabízí celá škála jiných možností. Možná že skončí někde v bezútěšné betonové džungli velkoměsta nebo jako feťáci ve slumu, ale podíl na tom konci bude mít sami a jejich osud nebude od narození k smrti ovlivňovat nějaký výbor zapšklých paranoidních válečných štváčů.

Nakonec se nás voják s ukazovátkem zeptal, zda máme odvahu jít nahlédnout na tu druhou, zlou stranu. Když jsme souhlasili a nerozplakali se hrůzou, byli jsme znovu upozorněni, že se nacházíme ve válečné zóně a že každou vteřinu může dojít k útoku. Pak nás provedli chodbičkou toho montovaného domku, a na druhém konci postavili před zatravněný val, na kterém byla umístěná skupinka dalekohledů. Následovalo vysvětlení toho, jak strašnou hrozbu na druhé straně vidíme. Já jsem však viděla jen zemi, jejíž HDP dosahuje 1,5 bilionu dolarů, která je členem OECD, patří k první vlně asijských tygrů a byla by úplný blázen, kdyby tohle všechno chtěla utopit v bezvýchodné válce. Vedle jihokorejské vlajky se tam ve větru třepotala i modrobílá vlajka OSN.

:: (dokončení příště)

Foto autorka.

 
© 067, s.r.o.
Děkujeme všem platícím čtenářům! Umožňují nám a našim autorům vytvářet 067 tak, jak dovedeme nejlépe.