Mars One: Uvidíme kosmickou robinzonádu jako reality show?

Cesta lidí na Mars je snem fanoušků kosmonautiky nejméně od padesátých let. Už před tím se ale příběhy z Marsu vyskytovaly v řadě mnohem starších sci-fi románů a ság. První konkrétní plány pro cestu na Mars vytvořil právě v padesátých letech klasik raketové techniky, který dostal americké kosmonauty na Měsíc — německý konstruktér Wernher von Braun. Státní rozpočty jednotlivých zemí ale dosud nenašly dost peněz, které budou pro uskutečnění této mise nutné. Peníze se zatím nenašly ani v rámci mezinárodní spolupráce. Někteří lidé proto vkládají naději do globálního soukromého sektoru, který je zaměřen na televizní zábavu.

Potom by první cestu člověka na Mars financovali v hlavní míře televizní diváci nebo spíše reklamní sponzoři z celého světa. Podobný motiv se již sice několikrát objevil ve sci-fi (např. v televizních seriálech jako Space Island One nebo Defying Gravity, v obou případech působí dominance soukromého sektoru dosti kontroverzním dojmem), avšak v reálné kosmické činnosti zatím nikoliv (reklamní spoty z ISS netvoří většinu financování této stanice).

Co víme a co nevíme

Motto: „Základna Mars One, den dvoustý osmý. Susan si dnes stěžovala, že Tim opět zablokoval recyklátor moči.“

Nizozemská soukromá společnost Mars One and Interplanetary Media Group připravuje prostřednictvím své „nonprofitní odnože“ Mars One kosmickou reality show, v jejímž rámci se má dvacet lidí vydat po roce 2024 na cestu k Marsu. Po přistání na jeho povrchu tam mají založit malou stálou základnu a pak budou nuceni zůstat na Marsu až do konce života, protože technické prostředky na jejich návrat by projekt neúnosně prodražily. Nehledě na naprosto extrémní charakter této beznávratové mise se v prvním kole přihlásilo přes dvě stě tisíc zájemců ze 140 zemí světa, kteří deklarovali ochotu se jí zúčastnit. Do druhého kola postoupilo 1058 kandidátů ze 107 zemí, mezi nimiž jsou i dva Češi a dva Slováci.

Diváci budou mít údajně možnost sledovat osudy účastníků mise od posledních fází přípravy a tréninku přes fáze letu a přistání až po finální pobyt na Marsu. První čtyři lidé na Marsu přistanou podle současných plánů v roce 2025. V každém dalším startovacím oknu k Marsu, tedy zhruba každé další dva roky, by se ke stávajícím kolonistům měli přidávat čtyři další. Nakonec by jich v roce 2033, tedy zhruba po osmi letech, mělo na povrchu Marsu žít dvacet.

První vlně kolonistů by navíc měla předcházet série přistání automatických modulů s potřebným materiálem, s podpůrnými systémy a konstrukčními prostředky. Celý projekt by ale měl začít již roku 2018 vysláním jedné malé průzkumné sondy, která přistane na povrchu, a jedné komunikační umělé družice Marsu.

Zhruba jedna čtvrtina přihlášených pochází ze Spojených států, 10 % z Indie, 6 % z Číny a 5 % z Brazílie. V roce 2015, po čtyřkolovém výběru, chce společnost Mars One vytvořit asi 6-10 čtyřčlenných týmů a podrobit je tvrdému a minimálně osmiletému výcviku. Na povrchu Marsu bude vybrané dobrovolníky čekat vlastně doživotní vězení uvnitř asi šesti nafukovacích obytných buněk (habitatů), zatímco venku je přivítá velmi řídká nedýchatelná atmosféra (většinou tvořená oxidem uhličitým) s teplotami kolem minus 50 stupňů Celsia i nižšími. Do marťanské reality patří i třetinová gravitace, na kterou se budou muset kolonisté adaptovat, a nedostatek vody. To vše bude doprovázeno poměrně výraznou dávkou kosmické a sluneční radiace, protože tenká atmosféra a slabá magnetosféra Marsu neposkytují ani zdaleka takovou ochranu proti zhoubnému záření jako atmosféra a magnetosféra zemská. Během celého pobytu budou kolonisté snímáni televizními kamerami jako v běžné reality show.

Šéfem projektu Mars One je podnikatel Bas Lansdorp. Na projektu této meziplanetární reality show začali spolupracovat mj. Gerard 't Hooft, nositel Nobelovy ceny za fyziku, a Paul Romer, spolutvůrce série pořadů Big Brother.

Samozřejmě se již objevila řada skeptických hlasů, hlavně z odborných kruhů. Např. americká agentura NASA v reálnost tohoto projektu nevěří, protože podle ní doposud neexistuje dostatečně rozvinutá technologie pro zřízení stálé základny a dlouhodobé přežití na Marsu. Doktorka Veronica Bray z Arizonské univerzity (Lunar and Planetary Laboratory) řekla BBC: „Nepochybuji, že můžeme v současnosti fyzicky dopravit člověka na Mars. Pochybuji, že tam může nějakou delší dobu přežít.“ V britském deníku Guardian se zase objevily úvahy o tom, že u účastníků této expedice se velmi pravděpodobně mohou rozvinout vážné psychické poruchy.

Reálné zahájení hlavní části projektu je navíc podmíněno tím, jestli společnost Mars One získá startovací částku 6 miliard dolarů pro přípravu první pilotované expedice. Celkové náklady na pět pilotovaných výprav na Mars (byť bez návratu) a na podpůrné starty dalších automatických nákladních lodí však budou pravděpodobně ještě mnohem větší (minimálně půjde o komunikační satelit, průzkumný lander, moduly s nákladem habitatů, s automatickými rovery, se systémy pro podporu života, se zásobami na prvotní rozjezd základny). Dá se očekávat celková částka kolem 50 – 60 miliard dolarů, i když v ceně nebude zahrnut návrat posádek.

Na místě je tedy otázka, zda projekt Mars One není podvod či hoax.

Je projekt Mars One reálný?

Pokud bychom měli tento projekt nějak charakterizovat jedním slovem, na místě by zřejmě bylo slovo „problematický“ (někteří by možná zvolili i slovo „šílený“ či „sebevražedný“). Projekt skutečně obsahuje či ukrývá řadu vážných úskalí a doposud nepřekonaných překážek. I při nejlepší reálné variantě vývoje projektu (a autoři a vedoucí osobnosti projektu evidentně počítají s jeho příznivým vývojem, zejména pokud jde o získávání financí, ale také o testování technologie — čili jde patrně o formu blufování ve hře plné nejistot) se vyskytne řada problémů, které si vynutí minimálně několikaletý odklad dalších kroků.

Mars ve vizualizaci projektu Mars One

V oblasti kosmonautiky nelze absolutně nic ošidit a také nic přesně odhadnout dopředu. Vládní kosmické agentury většinou posouvají termíny dopředu, pokud nejsou všechny nutné podmínky pro zabezpečení nějakého úkolu splněny. Vzpomeňme si jen, kolik let byl odsouván první start amerického raketoplánu Space Shuttle, než byl zabezpečen jeho první úspěšný start v roce 1981. V případě projektu Mars One, který představuje asi to nejsložitější, co kdy lidé v oblasti kosmonautiky zatím naplánovali, by bylo nejhorším možným scénářem, kdyby očekávání veřejnosti, investorů a sponzorů hnalo tvůrce projektu k riskantnímu spěchu a k zanedbávání možných problémů. Jak kosmická technika a kosmické podmínky podobné chování trestají, to jsme viděli např. v roce 1986 při katastrofě raketoplánu Challenger. Musíme si také uvědomit, že projekt Mars One je v současné době zatím stále ještě ve stadiu konceptu.

Rozdělme si nyní otázku průchodnosti plánů společnosti Mars One do několika podoblastí, které odpovídají různým částem či aspektům projektu.

Technické přípravy

Společnost Mars One již uzavřela smlouvy s firmami Lockheed Martin a Surrey Satellite Technology Ltd (SSTL). Smlouvy se týkají přípravy konceptů na dvě automatické přípravné mise. Firma Lockheed Martin by podle smlouvy měla připravit automatický průzkumný přistávací modul, podobný úspěšné sondě NASA Phoenix, která na Marsu přistála v r. 2007 a zkoumala vzorky marťanské půdy.

Kromě průzkumu půdy by zde mělo jít i o technologickou demonstrační misi, která by např. měla otestovat novou technologii tenkovrstvých slunečních panelů a také se pokusit o extrakci vody z půdy. Otázka získávání vody z marťanské půdy je totiž pro přežití kolonistů naprosto klíčová. Dále bude sonda obsahovat jeden studentský experiment.

Firma SSTL by zase měla vytvořit a zároveň s landerem vypustit komunikační satelit určený pro stacionární oběžnou dráhu Marsu. Tento satelit by také měl později přenášet televizní přímý přenos z marťanské základny. Otázkou zůstává, nakolik myslí Mars One na nutné zálohy prostředků a misí, kdyby se cokoliv pokazilo. Tlak na finanční úspornost však spíše mluví o opaku.

Globálně vzato, pro zabezpečení mise Mars One teoreticky či v principu existují všechny nutné technologie. Avšak existence ještě nutně neznamená, že je tato technologie spolehlivě otestována a vhodná pro let s lidskou posádkou.

V přípravné bezpilotní fázi se vlastně ještě nemá co fatálně pokazit. Jen se začne trochu ukazovat, nakolik je celý projekt myšlen seriózně.

Start, přistání a doprava posádek a nákladu na Mars

Společnost Mars One prý počítá s ještě nevyvinutými nosnými raketami Falcon 9 Heavy a s pilotovanými loděmi z řady Dragon (budoucí typ Mars One Dragon o hmotnosti kolem deseti tun). Tyto prostředky vyvíjí firma SpaceX. Ta však zatím podle všeho nemá s Mars One žádné oficiální kontakty a k této zprávě se nevyjádřila.

Nosná kapacita rakety Falcon 9 Heavy činí jen 13 tun k Marsu, což je opravdu dost málo. Pro srovnání — hmotnost konfigurace lodi Apollo k Měsíci činila kolem 30 tun, přičemž šlo jen o týdenní cestu a zabezpečení potřeb pro tři kosmonauty. Cesta čtyř kosmonautů na Mars oproti tomu bude trvat asi sedm měsíců. Posádka bude muset vydržet stav beztíže, stísněné podmínky a vyšší dávku kosmického záření. Nicméně tento moment není principiálně nový — několik ruských a předtím sovětských kosmonautů vydrželo na orbitálních stanicích i delší souvislé pobyty v beztížném stavu.

Dalším problémem je, že Dragon nebude jedinou komponentou konfigurace letící k Marsu. Komplex s názvem “Mars Transit Vehicle” o hmotnosti asi 20 tun bude ještě obsahovat hlavní obytný modul pro přelet mezi planetami s názvem Transit Living Module. Obě komponenty se budou muset spojit ještě na oběžné dráze Země a na povrchu Marsu přistane jen vlastní Dragon (verze Human Lander). Tento fakt by s sebou mohl nést další nároky na nosnou kapacitu či počet startů, což by projekt prodražilo.

Přistání na Marsu bude ovšem jedním z hlavních kamenů úrazu. V historii doposud asi polovina automatických sond přistávajících na Marsu během této fáze selhala. Řídká atmosféra Marsu neumožňuje brzdit přistávající loď pouze aerodynamicky nebo pomocí padáků. V závěrečné fázi proto musejí nastoupit buď brzdící rakety, nebo airbagy. Druhá možnost nepřipadá v úvahu při přistání větších lodí či lodí s lidskou posádkou.

Mars ve skutečnosti. Snímek z roveru Curiosity. Image Credit: NASA/JPL, původní odkaz.

NASA pro každou hmotnostní třídu sond vymyslela v podstatě jiný způsob přistání na Marsu. Přistávající Dragon však bude minimálně 10x hmotnější než cokoliv jiného, co kdy na Marsu doposud přistálo (Rover Curiosity — hmotnost 900 kg). Společnost Mars One tedy bude muset vyřešit doposud v praxi nevídaný problém nového typu přistání a reálné přistání musí klapnout hned napoprvé a vlastně vždy „na jedničku“. To vše za podmínek citelného šetření penězi v porovnání s hypotetickou variantou, kdy by toto přistání plánovala např. právě NASA.

Jako první na Marsu přistanou dva automatické rovery a po nich komponenty pro základnu. Už jejich případné selhání může celou misi vážně ohrozit nebo na roky odložit.

Klíčovým prvkem základny bude šest nafukovacích habitatů, které budou na místo s předstihem dopraveny automatickými moduly. Následně je (a také veškerý ostatní materiál) rovery svezou z původních míst přistání na jedno místo (lze předpokládat jejich minimálně několikakilometrový, ale možná i větší rozptyl) a první lidská expedice dokončí jejich instalaci. Jedna ze zpráv mluví o tom, že jeden člověk v nich bude mít k dispozici až 50 čtverečních metrů obývací plochy.

Další otázkou je, nakolik budou habitaty vhodné pro život.

Systém pro zajištění/podporu života na Marsu

Podle studie NASA vyžaduje vytvoření a provozování takového systému pro základnu na Marsu náklady 50 miliard dolarů během deseti let. Žádný plně funkční systém tohoto typu, který by byl schopen bez poruchy pracovat po mnoho let, zatím zřejmě nefunguje ani v pozemských podmínkách. Kolonisté potřebují zejména neustálé obnovování dýchatelné atmosféry, přísun vody, tepla a energie. Dále si potřebují nepřetržitě pěstovat rostlinnou potravu, jinak po několika týdnech už nebudou mít co jíst.

Jeden z šesti habitatů bude rezervován jen pro tvorbu jídla. Jídlo ale bude z nutnosti dané omezením podmínek ryze veganské a navíc hodně monotónní, půjde jen o několik druhů rostlinných produktů. Kolonisté nemohou počítat s žádnými dalšími dodávkami zásob ze Země (cena takové dopravy by činila zhruba 10 tisíc USD za kilogram).

Jakákoli chyba v systému podpory života může mít fatální následky. Dýchatelný vzduch musí být zbaven téměř veškerého oxidu uhličitého, jehož je okolní atmosféra plná. Samozřejmou nutností bude také automatizace většiny hlavních podpůrných či pracovních činností.

Pokud jde o zdroje energie, v úvahu připadá především Slunce, vítr, eventuálně jaderný radioizotopový generátor nebo malý jaderný reaktor. Mnoho vody bude potřeba nejen pro kolonisty, jejich rostliny a stroje, ale také jako zdroj vodíkového paliva a kyslíku (elektrolýza) a jako vnější izolátor habitatů před intenzivní kosmickou a sluneční radiací (ionty čili nabité částice). Je třeba počítat i se ztrátou kyslíku v přechodové komoře při výstupech na povrch. Také je nutno počítat s tím, že marťanská zima je dvakrát delší než na Zemi, což se promítá při zvýšené potřebě tepla do nezbytné kapacity baterií. Nelze zanedbat ani větrnou erozi, která bude pomalu rozkládat integritu některých prvků základny.

Posádka si bude muset umět sama spravit cokoliv, co se během pobytu rozbije. Provádět pravidelnou údržbu habitatů a pravidelně udržovat své zdraví. Léčit úrazy a nemoci, možná vykonávat i chirurgické zákroky. Obecně řečeno, budou se muset vůbec rychle učit, jak na Marsu přežít, což se jistě neobejde bez omylů a přešlapů. Budou muset rutinně zvládat řadu vědeckých i řemeslných oborů, také vykonávat opravy zařízení jen s pomocí místních zdrojů. Zpracování jakýchkoli surovin je však energeticky náročné. Je ovšem otázka, nakolik společnost Mars One s aspektem odbornosti při výběru kolonistů vůbec počítá.

Odolnost kolonistů vůči místním podmínkám

Kolonisté budou zřejmě pod neustálým stresem, vznikajícím z nejrůznějších důvodů, ať už se jedná o sociální izolaci (komunikace se Zemí bude mít prodlevy až 40 minut), ponorkovou nemoc, vražedné vnější podmínky, nutnost neustále řešit různé a dopředu neodhadnutelné problémy a bojovat tak o přežití.

Dalším faktorem je samozřejmě nedostatek soukromí a život pod neustálým dohledem kamer. Nebudou mít ani k dispozici standardní lékařskou, psychologickou či psychiatrickou péči. Dokonce i trénovaní kosmonauti, kteří vědí, že se na Zemi vrátí, někdy propadají depresím a úzkostem.

Je třeba se také zeptat, kdo vlastně budou lidé, kteří projdou všemi koly výběru? Půjde o nadlidi či o „sebevrahy“? Člověk, který si totiž reálně uvědomí tíhu všech relevantních faktorů dopředu a má pud sebezáchovy, pravděpodobně zvolí vystoupení z projektu. V první fázi výběru však ještě o nic nejde a člověk nemá jistotu, že na Mars poletí, takže vše podstatné se může ztratit v příjemném oparu romantiky a dobrodružství a v okolností, že kandidátů je zatím ještě mnoho. Jakmile však půjde do tuhého, tj. když nastoupí konečný nejužší výběr, v projektu zřejmě zůstanou asi jen lidé zcela zvláštních vlastností. Budou však mezi nimi lidé, kteří budou mít potřebnou vysokou vědeckou odbornost, osobnostní stabilitu, jasnozřivost a schopnosti logického myšlení, což jsou věci pro přežití na Marsu zcela nutné? To asi dnes nikdo neví.

Dalším momentem v rámci lidského faktoru je, že vědecký přístup s sebou nese snahu po minimalizaci problémů při kosmické misi. Přístup většiny reality show naopak vznik problémů vítá, protože to zvyšuje jejich diváckou atraktivitu a finanční zisk.

Radiace na povrchu Marsu

Projekt Mars One problém radiace příliš nerozebírá, stejně tak ani protiradiační ochranu v habitatech, snad s tou výjimkou, že na habitaty kolonistů bude částečně navrstvena zemina. Už tříletý let na Mars pravděpodobně vystaví kosmonauty dávce odpovídající mnohonásobku obvyklé celoživotní dávky radiace na Zemi.

Během pohybu venku budou kolonisté oblečeni do speciálních marsovských skafandrů, ale ty zatím nejsou vyzkoušené. Přesná data o úrovni radiace na povrchu Marsu získal teprve nedávno americký rover Curiosity. Z nich plyne, že intenzita radiace na povrchu Marsu je asi jen 3x menší než v kosmickém prostoru (500 dní na Marsu je v tomto směru radiačně ekvivalentní 180 dnům pobytu na Mezinárodní kosmické stanici nebo při letu na Mars). Nikdo v současné sobě neví, jaký vliv budou mít tyto dávky na imunitní systém nebo na rozvoj rakoviny. Každopádně se snadno může stát, že radiace bude konečným limitujícím faktorem délky dožití člověka na Marsu — i kdyby všechny systémy marsovské stanice pracovaly v pořádku a kdyby nedošlo ani k žádnému fatálnímu selhání lidského faktoru, lidské fyziologie nebo psychiky.

Financování akce

Podle společnosti Mars One bude stát start jedné čtyřčlenné posádky k Marsu asi 6 miliard dolarů. Hodně budou stát i předchozí starty automatických podpůrných sond. Z toho plyne, že do roku 2025 by společnost měla sehnat nejméně deset miliard dolarů, přičemž výsledná částka za celou misi, trvající v aktivní fázi do r. 2033, může být i několikrát vyšší (50 až 60 miliard).

Neodhadnutelnou částku navíc však může stát i výzkum a vývoj, stejně jakékoliv mimořádné opatření, jehož nutnost se objeví až v průběhu příprav nebo samotné mise. Pokud bude společnost inkasovat příjmy z prodeje vysílacích práv, reklamy a z merchandisingu, tyto příjmy se navíc dostaví až s jistým zpožděním, zatímco pro přípravu letů na Mars je třeba tyto prostředky získat ve značné míře již předem.

Pokud by se podobná mise uskutečnila podle standardů a zvyklostí NASA, mohla by stát třikrát více.

Varianty dalšího vývoje, aneb jak to celé dopadne?

Nabízejí se především následující možnosti:

  • Projekt se bude neustále odkládat kvůli různým problémům. Nakonec bude zpoždění činit možná 10, 20 let nebo i více. Je otázka, jak se za této situace zachovají komerční investoři, kteří budou chtít vidět rychlejší návratnost svých investic.
  • Let na Mars bude přeměněn v pozemskou reality show, kdy „kolonisté” absolvují svoji anabázi v pozemském komplexu simulujícím podmínky pobytu na Marsu, ale bez fatálního rizika (např. jako při experimentu Mars 500). Toto je zdaleka ta nejlepší varianta z hlediska životů a zdraví kosmonautů i z hlediska etiky. Princip reality show zůstane zachován.
  • Kvůli bezpečnosti a etice dojde k redukci projektu na „pouhý“ oblet Marsu v kosmické lodi s lidskou posádkou. To bude jak relativně levné řešení, tak i poměrně atraktivní volba, protože lidé se i v tomto případě vydají „tam, kam se dosud žádný člověk nevydal“. Na televizním přenosu z mise bude také stále možno vydělávat.
  • Projekt bude uskutečněn tak, jak je nyní prezentován, přičemž pravděpodobně brzy dojde ke ztrátám na životech důsledkem lidského nebo technologického selhání. Může se také stát, že ze stejných důvodů prakticky všichni lidé zemřou nejpozději do 2 – 4 let po svém přistání na Marsu. To pak může mít vliv na předčasné zastavení akce.

Pravděpodobnost toho, že vše proběhne přesně tak, jak je to v současné době prezentováno a zároveň bez problémů, považuje autor tohoto článku za velmi malou.

„Objective Europa“ jako další podobný projekt beznávratového typu

Koncepce společnosti Mars One inspirovala další skupinu, která také uvažuje o mezních dobrodružstvích člověka v kosmu. Mezinárodní tým kosmických odborníků a nadšenců s názvem Objective Europa (Cíl Europa) si předsevzal podrobně prozkoumat možnosti beznávratové pilotované mise k Jupiterově měsíci Europa. Na rozdíl od projektu Mars One, který je pojat hlavně jako televizní reality show, mají být cíle výpravy k Europě čistě vědecké.

Europu si skupina fanoušků kosmonautiky vybrala z toho důvodu, že na tomto měsíci velmi pravděpodobně existuje pod ledovým příkrovem podzemní oceán, který by mohl dokonce obsahovat stopy života. Kosmonauti by však za průkopnickou a objevitelskou výpravu a mimořádné zážitky s ní spojené zaplatili minimálně doživotním vyhnanstvím na nehostinném a vzdáleném světě, kde panují nízké teploty, kde je téměř vakuum a vše „bičuje“ silná radiace pocházející od mateřské planety — Jupitera. Připravit misi, která by zahrnovala dostatek paliva, zásob a dalších prostředků na zpáteční cestu k Zemi, je však zřejmě zcela mimo dohledné možnosti lidstva.

Ledové útesy v oblasti Conamara Chaos na Europě. Snímek ze sondy Galileo. Snímek obsahuje oblast asi 4 x 1,7 km. Image Credit: NASA/JPL, původní odkaz.

Mezi vůdčími postavami týmu Cíl Europa je např. Kristian von Bengtson, zakladatel dánské amatérské skupiny pro stavbu výškových raket Copenhagen Suborbitals a také řada odborníků, kteří v minulosti pracovali pro NASA. Mezi dalšími vědci, techniky a designéry v týmu je i potápěč ze slavné francouzské oceánografické rodiny, Pierre-Yves Cousteau.

Angažmá nejmladšího syna Jacquese-Yvese Cousteaua není náhodné. Součástí vybavení expedice by totiž měla být i několikamístná ponorka, sloužící právě k výzkumu pod ledem oceánu na Europě. Tento oceán může být až 100 kilometrů hluboký. Hlavním opěrným bodem zde podle projektu bude podzemní ledová základna, vybudovaná hluboko pod povrchem měsíce Europa uvnitř jeho ledové krusty.

Projekt se zatím nachází ve zcela počáteční fázi, kdy se vytváří jeho základní koncepce a diskutují se otázky jeho etiky. Vývoj konkrétních technologií bude následovat až mnohem později. Organizátoři Cíle Europa přitom dopředu nevylučují ani čistě robotickou misi jako nouzové řešení, přestože jejich hlavním cílem je podrobné propracování pilotované expedice. Ta se však tak jako tak neuskuteční dříve než za několik desítek let, protože vedle výpravy na Europu vypadá i let na Mars jako úkol pro začátečníky.

Jak dál s komerčními projekty ve vesmíru

Soukromé firmy se zatím více prosazovaly v rámci kosmonautiky hlavně při vypouštění komerčních bezpilotních umělých družic létajících v blízkosti Země. Pokud jde o pilotované kosmické lety nebo o lety na hranici současných technických nebo lidských možností, zde zatím soukromá kosmonautika jasně neprokázala své výhody či převahu, zejména pokud jde o roli celkového finalizátora řešení. Jistou výjimkou zde může být za několik let firma SpaceX, která však zatím funguje v režimu outsourcingu, je tedy závislá na NASA. Výjimkami jsou i dodávky jednotlivých přístrojů soukromými firmami.

Možnost neomezeného rizika, která je nezbytnou složkou jakéhokoliv volného podnikání, může mít v rámci pilotovaných letů fatální následky. Oběti na životech zde občas doprovázejí i činnost vládních či vědeckých agentur v kosmu, přestože u nich existuje zjevná snaha rizika pokud možno omezovat i za cenu vyšších nákladů. Není také zřejmé, jestli jsou reality show zrovna to pravé či to nejlepší z hlediska komerční činnosti v kosmu. Možná se ukáže, že větší úspěch s menším rizikem přinese např. těžba surovin na asteroidech, na Měsíci nebo budování kosmických elektráren, jak o tom snil již koncem šedesátých let německý pionýr kosmonautiky a spolupracovník Wernhera von Brauna, dr. Krafft Arnold Ehricke.

::

 
 
© 067, s.r.o.
Děkujeme všem platícím čtenářům! Umožňují nám a našim autorům vytvářet 067 tak, jak dovedeme nejlépe.