Bob Dylan aneb různá znamení doby

Zatímco Nobelovy ceny za fyziku, chemii nebo medicínu zpravidla nevyvolávají mnoho kontroverzí, u Nobelovy ceny za literaturu to bývá ze samotné povahy věci přesně naopak. Umělecké či jiné kvality literárních děl totiž nelze v podstatě nijak objektivně měřit a do hry tak vstupuje velmi mnoho různých subjektivních, vztahových či kontextových faktorů, které mohou rozhodování o ceně ovlivnit – nemluvě o občasném působení faktorů politických nebo etnických. Potenciálních kandidátů na poli literární tvorby je navíc velmi mnoho: jen v letech 1901 – 1965 bylo do příslušné databáze kandidátů zaneseno asi 3000 jmen.

Vždy zde proto bude existovat několikanásobné množství velmi kvalitních tvůrců, kteří by při jen trochu odlišném průběhu rozhodování mohli Nobelovu cenu za literaturu rovněž získat, avšak  nestalo se to. S tím se však musíme smířit. Literární Nobelova cena je prostě zcela jiná než Nobelovy ceny v oboru přírodních věd a medicíny a bylo by chybné ji považovat za nějaký absolutní nebo jediný indikátor kvality. Tato cena prostě podléhá stejné subjektivitě, nevypočitatelnosti nebo svévoli jako umělecká činnost sama.V tomto článku se proto rovněž nebudu tvářit absolutně objektivně a pokusím se spíše vylíčit ze svého hlediska, jak asi chápat podstatu Nobelových cen za literaturu a jaký je význam tvorby Boba Dylana pro literaturu, společnost a světovou kulturu posledních cca padesát let.


Bob Dylan s Joan Beaz a Carlosem Santanou v Hamburku v roce 1984. (Foto Heinrich Klaffs, Wikimedia Commons)

Stručně řečeno, jeho písně a texty již před časem a zřejmě natrvalo vrostly do světové kultury a dodnes patří mezi nejhojněji citované nebo používané kulturní vzorce. Dokonce i v názvech vědeckých článků lze nalézt stovky odkazů na Dylanovy písňové texty. Udělení letošní Nobelovy ceny za literaturu pětasedmdesátiletému Bobovi Dylanovi, nonkonformistickému písničkářskému bardovi s beatnickými kořeny, s často surrealistickou poetikou –  a zároveň někdejšímu neformálnímu mluvčímu protestující generace šedesátých let – lze však přesto považovat za dosti nečekané a neortodoxní. Švédská akademie ukázala, že někdy umí dělat i neakademická rozhodnutí.

Její oficiální zdůvodnění zní: „Dylan vytvořil nové poetické výrazy v rámci velké americké písňové tradice.“ Někteří literární vědci však mluví o tom, že Dylanova tvorba svým charakterem patří spíše do britské nebo obecně anglofonní poetické tradice. Rozhodnutí vyvolalo jak velmi pozitivní, tak i některé velmi negativní reakce. Příznivě se vyjádřili například spisovatelé Salman Rushdie, Naomi Klein, Joyce Carol Oatesová a hudebník Dave Stewart, negativně Irvine Welsh a písničkářka Joni Mitchellová.

„Udělení Nobelovy ceny Bobovi Dylanovi mi připomíná situaci, jako kdyby někdo připínal metál Mount Everestu za to, že je nejvyšší horou.“ –Leonard Cohen

Svým způsobem však můžeme udělení Nobelovy ceny Dylanovi považovat za jistou nepřímou satisfakci pro desítky dalších písničkářů a zpívajících básníků posledních 60 let a za zdůraznění kontinuální tradice zpívajících či deklamujících „básníků s lyrou” a jinými hudebními nástroji již od doby antiky.

Relativita Nobelovy ceny za literaturu

Nobelova cena za literaturu má sice ve světě – i přes výše nastíněné okolnosti – obecně dobrý zvuk, jde také o po finanční stránce nejštědřejší literární cenu na světě, avšak přesto se často stává, že dílo oceněného autora příliš nerezonuje mezi čtenáři ani v literárních odborných kruzích. Naopak mnoho nepopiratelně vlivných, široce čtených a studovaných autorů Nobelovu cenu za literaturu nikdy (a často možná i úmyslně) neobdrželo.

Příkladem zde mohou posloužit např. dnes již klasičtí latinskoameričtí autoři jako Jorge Luis Borges nebo Julio Cortázar, dále významní autoři sci-fi jako např. Ray Bradbury nebo Stanislaw Lem, nesporní klasici jako L. N. Tolstoj, Henrik Ibsen, Emile Zola, Anton P. Čechov, August Strindberg, James Joyce, André Malraux, Graham Greene, Vladimir Nabokov, Salman Rushdie, Arthur Miller, Thomas Pynchon, Philip Roth, Joyce Carol Oatesová či Mark Twain, nebo významní zástupci umělecké avantgardy jako Guillaume Apollinaire nebo Raymond Queneau. Mezi nobelovskými laureáty jsou sice přítomny desítky nepopiratelně významných autorů světové úrovně, avšak existují další desítky spisovatelů a básníků na zhruba podobné úrovni, kteří Nobelovu cenu nedostali a ani nikdy nedostanou (například také český klasik Karel Čapek).

Europocentrismus literárních nobelovek


Pak je zde ještě faktor jazyka, ve kterém dotyčný spisovatel píše. Aby bylo vůbec možno díla příslušného autora v rámci osmnáctičlenného nobelovského výboru číst a posuzovat, musejí existovat překlady do nějakého světového či v Evropě rozšířeného jazyka, zejména např. angličtiny, francouzštiny, němčiny, švédštiny apod. Tato podmínka samozřejmě není pro řadu mimoevropských nebo mimoamerických děl splněna, takže příslušný výběr nobelovských laureátů je přirozeně europocentrický či obecně trpí jakýmsi „západním biasem“.

Z toho také plyne jednoduchá základní statistika dosavadních literárních Nobelových cen, udělených mezi lety 1901 a 2016. Cenu zatím obdrželo celkem 113 spisovatelů, z toho jen 20 pocházelo ze zemí ležících mimo Evropu a Severní Ameriku. Cenu zatím také obdrželo nepoměrně méně žen než mužů, zde činí poměr dokonce 14:99. Navíc dokonce poslední americký autor (Toni Morrisonová) před letošním ročníkem získal literární Nobelovu cenu již v roce 1993, což europocentrismus cen v poslední době jen prohloubilo. Někteří odborníci přičítají menší podíl Nobelových cen pro americké spisovatele malé komunikaci mezi evropským a americkým literárním světem.

Tradice versus modernita



Pokud jde o charakter odměňovaných spisovatelů a děl, Nobelova závěť mluví o nutné přítomnosti jistého „idealismu“ v díle či o nutném příklonu autorů k jistému systému idejí. Po většinu doby získávali cenu zejména tradicionalističtí, nějakým způsobem konzervativní nebo akademicky zaměření spisovatelé. Cenu pak často “získávaly” nikoliv zrovna nejaktuálnější literární počiny, ale takoví autoři, jejichž hlavní díla byla již několik desítek let stará. Jistou výjimkou bylo zhruba asi třiceti- až čtyřicetileté období po druhé světové válce, kdy se mezi oceněnými laureáty objevila i řada spisovatelů modernějšího typu, kteří obdrželi ceny za svá ještě celkem aktuální díla.

Pokud jde o literární žánry, ceny byly udělovány celkem rovnoměrně za prózu, poezii nebo za dramatickou a esejisticko-kritickou tvorbu. Před letošní cenou pro Boba Dylana však zatím v historii ještě nikdy nedostal Nobelovu cenu „písničkář z ulice“ a vlastně ani jakýkoliv jiný písničkář, takže letošní výběr Švédské akademie můžeme považovat za svého druhu přelom a snad i za jakousi antitezi stylu řady předchozích cen, udělovaných zástupcům akademického, „vysokého“ umění.



Bob Dylan také patří zřetelně k modernější části odměněných autorů, i když od doby, kdy vznikla stěžejní část jeho díla, nás dělí již 40 – 50 let. Tento pozdní zvrat (pokud by chtěla Švédská akademie udělit cenu Dylanovi v době, kdy bylo jeho dílo asi nejvíce aktuální nebo čerstvě novátorské, musela by tak učinit cca do r. 1980) a příklon k „pouliční kultuře“ byl však vykoupen tím, že Bob Dylan je dnes už opravdu široce známý a různými cenami doslova ověšený autor a hudebník, takže by se dalo říci, že vlastně nějaké podobné zviditelnění už dávno nepotřebuje. Tento moment byl také nedávno kritizován v The New York Times, kde Anna North litovala, že cenu místo toho nedostal nějaký čistě literární autor, protože hudebníci mají obecně vlastních ocenění více než dost. Výbor Švédské akademie však chtěl zřejmě poprvé v historii ocenit nějakého současného zpívajícího básníka (v odůvodnění se tajemnice výboru Sara Danius výslovně zmínila o navázání na starou antickou tradici zpívajících bardů, symbolizovaných např. Homérem a Sapfó) a asi těžko pak lze najít obecně přesvědčivějšího nebo přijatelnějšího zástupce tohoho typu tvůrce než právě Boba Dylana (sám autor tohoto článku by však v tomto případě asi spíše hlasoval pro skotského básníka a zpěváka Iana Andersona, frontmana britské kapely Jethro Tull, i ten však měl získat podobnou cenu do r. 1980, pokud by příslušné výbory aspoň trochu držely krok s aktuálním uměleckým děním).

Tisíce návrhů, málo vyvolených



Všimněme si ještě trochu formálních procedur výběru literární Nobelovy ceny. Z tisíců návrhů zaslaných do konce ledna postupuje každoročně do širšího výběru asi 200 autorů. Zhruba v dubnu Švédská akademie zúží výběr na cca 20 kandidátů. Během května je dotyčný seznam zúžen už jen na pět jmen. V říjnu probíhá finální hlasování a nobelovským laureátem se pak stane ten spisovatel, který v rámci výboru získá nadpoloviční počet hlasů.

Nutnou podmínkou dále ovšem je, aby se dotyčný autor objevil na užším seznamu nejméně dvakrát. Akademie zvládá číst texty v třinácti jazycích, v mimořádných případech si však může nechat na zakázku vyhotovit i překlady textů z dalších jazyků. V současnosti známe seznam spisovatelů z širšího výběru kandidátů na Nobelovu cenu jen do roku 1965, protože nominace jsou i v této kategorii tajné po dobu padesáti let. Z pozdějších let byl odtajněn pouze případ čínského spisovatele Shena Congwena (Shen Ts'ung-wen), který by pravděpodobně získal cenu za rok 1988, pokud by téhož roku před jejím udělením nezemřel. Předčasně zemřeli a proto na Nobelovu cenu nedosáhli také Marcel Proust, Italo Calvino a Franz Kafka.





Dva autoři v minulosti Nobelovu cenu za literaturu z různých důvodů odmítli (v r. 1958 Boris Pasternak na nátlak vlády SSSR, v r. 1964 Jean-Paul Sartre kvůli svému principiálnímu odporu vůči institucím). Tato okolnost však nemá vliv na její udělení – cena je dotyčným spisovatelům připsána tak jako tak.

Bob Dylan se již nechal slyšet, že se kvůli „zaneprázdněnosti jinými povinnostmi“ na slavnostní ceremoniál 10. prosince ve Stockholmu nedostaví. Dostal však možnost zaslat organizátorům text či jinou formu své nobelovské přednášky do šesti měsíců po tomto termínu. Zdá se, že není zcela jasná ani jeho (ne)přítomnost na ceremoniálu ani to, jestli organizátorům (ne)dodá text své přednášky. Pro toho, kdo je obeznámen s vyhraněně individualistickým a nevyzpytatelným charakterem Boba Dylana, který zhruba od poloviny šedesátých let hraje vytrvale jen své hry a zarputile odmítá hrát hry jiných, však jeho suverénní chování není velkým překvapením.

Rebel

Bob Dylan, vlastním jménem Robert Allen Zimmerman, je již prakticky čtyřicet let žijící legendou. Narodil se v r. 1941 v minnesotském městě Duluth, v rodině židovských přistěhovalců. Jeho prarodiče do USA emigrovali z Oděsy v důsledku tamních protižidovských pogromů v roce 1905. V dospělosti si změnil jméno podle svého vzoru, britského básníka Dylana Thomase. Napsal kolem pěti set písní, ke kterým psal texty i hudbu. Vydal řadu knih básní a próz. Celkem prodal přes 100 milionů hudebních nosičů.

Atmosféru Ameriky druhé poloviny minulého století zachycoval také pomocí mnoha kreseb a maleb. Část jeho obrazů bude k vidění i v létě příštího roku v Praze v rámci výstavy na Staroměstské radnici. Jednomu českému galeristovi se totiž podařilo získat kolekci více než šedesáti děl čerstvého držitele Nobelovy ceny. (Dylan také vyrábí sochy ze železa.)

„Píseň je jako sen, který se snažíte uskutečnit. Písně jsou podivuhodné země, do kterých se snažíte vstoupit.“ –Bob Dylan

Mezi jeho největší a nadčasové hity patří mj. písně Like a Rolling Stone, The Times They Are a-Changin', Blowin' in the Wind, All Along The Watchtower, Subterranean Homesick Blues, Knockin' on Heaven's Door nebo Mr. Tambourine Man. Písně psal jak pro sebe, tak i pro mnoho dalších interpretů, jako byli např. Joan Baez, Julie Driscoll, Jimi Hendrix, Sonny and Cher, skupiny The Hollies. Manfred Mann‘s Earth Band, The Turtles, Byrds, The Band, Travelling Willburies a Peter, Paul and Mary. Je pro něj typické, že neexistuje jedna jediná „správná“ nebo kanonická verze písní, sám jejich podobu měnil v podstatě rok od roku a někdy i koncert od koncertu. Od roku 1988 až do dneška podniká tzv. Nekonečné turné, kdy do roka s neskutečným nasazením odzpívá i kolem 100 koncertů ročně (za poslední čtvrtstoletí to bylo skoro 2500 koncertů).

Dylan celkem brzy odešel od rodičů a asi od února 1961 již hrál v různých klubech v Greenwich Village. Spřátelil se zde s řadou folkových zpěváků a často od nich přebíral materiál. Jeho první (eponymní) studiové řadové album vyšlo v r. 1962, to zatím poslední (s pořadovým číslem 37) letos v květnu pod názvem Fallen Angels. Jeho život a dílo jsou prostoupeny dominantním motivem introvertní melancholie a jsou také poznamenány řadou podstatných změn jeho tvůrčí polohy, identity a image. Časopis Time zařadil Dylana mezi stovku nejvlivnějších postav minulého století, což bylo doprovázeno slovy: „básnický mistr, kousavý sociální kritik, a nebojácný vůdčí duch alternativní generace“.

Dylan však ve skutečnosti nebyl vynálezcem zcela nových konceptů, nebyl ani sociálním vůdcem či generačním prorokem, za něhož by ho snad někteří rádi měli. Byl však jistě originálním a geniálním kombinátorem a performerem, obrovským akumulátorem nápadů a podnětů, mocným rezonátorem nálad a zobrazovačem společenských pohybů. Vyšel z tradice amerického folku, country a blues, jeho vzory byli např. lidový písničkářský rebel Woody Guthrie a bluesman Robert Johnson. Absorboval však také vlivy rockabilly, rock‘n‘rollu (jeho vzory byli jmenovitě např. Buddy Holly a Little Richard) a elektrického rhythm’n‘blues.

Někdy kolem roku 1965 (v období alb Bringing It All Back Home a Highway 61 Revisited) začal v kontrastu se svojí dosavadní převážně akustickou folkovou dráhou vystupovat jako rocker či bluesman s elektrickou kapelou. To sice v USA tehdy nebylo nic až tak převratného (elektrické blues se hrálo např. v oblasti Chicaga již od konce 40. let), avšak přesto tento posun k formě hybridního folk-rocku šokoval velkou část tehdejšího folkového publika.

Do jeho textů začaly vstupovat surrealistické a psychedelické obrazy a přímá sociální realita, který u něj dominovala do té doby, v nich začala ustupovat do pozadí, ve prospěch různých metafor. Přestože jeho umělecké vidění světa lze označit za v podstatě moderní a současné (tedy založené na osobním a individuálním vnímání), sám v principu nerozlišoval situace, odehrávající se v USA v 19. století a v 60. letech 20. století. Proto se mu podařilo propojit staré folkové balady a příběhy se zcela aktuálními společenskými tématy. Často zpíval o nehezkých nebo syrových věcech, o sociální nerovnosti, útlaku nebo proti válce a tomu odpovídala i forma jeho zpěvu. Řada jeho nahrávek sice obsahuje prakticky nebo většinou čistě intonovaný (i když nosový) zpěv, avšak velká část jeho produkce zachycuje jeho zpěv v celé šíři (zdánlivé) nedokonalosti, disharmonie nebo kakofonie, včetně jasných přehmatů. Dylan na řadě nahrávek také chraptí, sípe, krákorá nebo dokonce mečí. Někdy Dylan v rámci momentální improvizace pozval do nahrávacího studia ten den náhodně potkané amatérské nebo poloprofesionální hudebníky přímo z ulice. Neučesaná forma jeho produkce zkrátka odpovídá obsahu jeho písní. Podoba jeho písní navíc často podléhala různým variacím. Někdy jehohlas zní dokonce jako jisté „prodloužení rozhašené harmoniky jinými prostředky“.

Mistr změny a překvapení



Bob Dylan byl jedním z reprezentantů alternativní americké kultury 60. let a tehdejšího sociálního a lidskoprávního hnutí či kvasu. Zosobňoval přechod od líbivých písní předváděných uhlazenými zpěváky v nóbl oblecích k syrové realitě ulice, k prostému a civilnímu vystupování s kytarou, ale také k mnohem hlubším textům, odrážejícím dramata doby i nadčasové otázky. Role sociálního a politického guru ho však již od roku 1963 začala silně svazovat a unavovat a proto dokonale využil své nehody na motorce v r. 1966, aby se zcela stáhl (na 7 let) do ústraní, do svého domácího studia, a soustředil se plně jen na svoji tvorbu. Od té doby se však také Dylan prakticky totálně vyhýbá novinářům, masovým politickým akcím a většině vyčerpávajících sociálních interakcí s okolním světem mimo své koncerty. Na nich se ovšem (od roku 1974 až dodnes) rozdává naplno.



V roce 1967 nahrál velmi zajímavé album s westernovými a biblickými motivy, nazvané John Wesley Harding, které mj. obsahuje nadčasové psychedelické podobenství s rozhovorem „klauna“ a „zloděje“, vytvořené na motivy Knihy Izajášovy, které známe jako skladbu All Along the Watchtower. Tuto píseň později hrál také kytarista Jimi Hendrix, ale objevuje se v podstatně pozměněné podobě také v nové verzi sci-fi seriálu “Battlestar Galactica” (kolem r. 2007).



Pokud jde o jeho hudební proměny, rozvíjel a kombinoval řadu různých žánrů. Kromě výše zmíněných experimentoval i s gospelem (zejména v období po roce 1978, kdy se stal pravděpodobně z důvodů znovunalezení své vnitřní integrity tzv. znovuzrozeným křesťanem), dostal se i k anglickému, skotskému a irskému folku, nevyhnul se však ani prvkům jazzu a swingu. Dvě jeho alba produkoval Kanaďan Daniel Lanois, což vedlo k velmi sytému, zvláštnímu, modernímu a éterickému zvuku, velmi odlišnému od předchozích Dylanových alb (byly to Oh Mercy v roce 1989 a Time Out of Mind roku 1997).

Řada Dylanových textů má znaky beatnické poezie nebo obsahuje tulácké a vyvrženecké motivy, jaké potkáváme v díle Allena Ginsberga nebo Jacka Kerouaca. Např. píseň Like a Rolling Stone je v podstatě naštvanou litanií, výsměchem tuláka jeho okolí, které setrvává v konformistickém sebeklamu. V češtině vyšly Dylanovy básnické texty v próze s názvem Tarantule (Argo, 2005), také první díl jeho pamětí Kroniky I (Argo, 2005), dále dvě sbírky jeho písňových textů, konkrétně Lyrics/Texty 1962–2001 (Kalich, 2005) a Dylan: 100 písní a fotografií (Volvox Globator, 2010).

Poměrně pozdě, v roce 1974, začal Dylan dokonce navštěvovat kursy tvůrčího psaní, i když byl v té době již poměrně dost zkušeným autorem intuitivního a živelného typu. Potřeboval totiž své tvorbě vtisknout nějaký řád a přidat k ní nové kvality. Tato změna se projevila např. na albu Blood on the Tracks (1975) a v jeho úvodní písni Tangled Up in Blue. Dylanovy texty zaujaly už v šedesátých letech Allena Ginsberga, ovlivnily Beatles i Patti Smith a od sedmdesátých let vyvolávají zájem řady literárních vědců.

Řadu „dylanologických“ textů odstartovalo kritické dílo Angličana Michaela Graye na počátku sedmdesátých let. Od té doby se objevilo mnoho dalších prací zabývajících se různými aspekty Dylanovy tvorby. Např. profesor humanitních věd z Bostonu Christopher Ricks nedávno publikoval svou studii Dylanovy vize hříchu. V ní dokonce zařadil Dylana nikoliv k americké, ale k anglické básnické škole. Přesto se však i dnes najde řada literárních kritiků, kteří Dylanovy texty nepovažují za „opravdovou poezii“, zejména ne takovou, která působí sama o sobě, bez hudebního doprovodu.



Album Love and Theft  (2001) znovu přineslo překvapivě dravý zvuk, upomínající na jeho „elektrické“ začátky v mládí. Když dnes někteří znalci moderní populární hudby srovnávají roli Boba Dylana např. s Elvisem Presleym, říkají zhruba toto: Kdyby nebylo Elvise, jeho roli v rock‘n‘rollu by pravděpodobně nějakým podobným způsobem zastal jiný interpret. Role Boba Dylana v hudbě je však nenahraditelná, žádný druhý Bob Dylan nemohl a nemůže existovat.


Švédská akademie se tedy v rámci „své hry“ naprosto svévolným a nevypočitatelným způsobem rozhodla udělit Nobelovu cenu za literaturu majestátu žijící legendy Boba Dylana, moderního barda syrové reality a nezávislosti. Tento enfant terrible, hrající zase výhradně jen své hry, se zase svévolně a nevypočitatelně rozhodne, jestli Nobelovu cenu přebere nebo ne (údajně ale stejně příští rok míří do Stockholmu na koncert). Jak se k těmto znamením naší doby máme postavit? Možná nejlepší bude, když i my budeme hrát své hry… svévolně a nezávisle.

::

 
 
© 067, s.r.o.
Děkujeme všem platícím čtenářům! Umožňují nám a našim autorům vytvářet 067 tak, jak dovedeme nejlépe.