Strach nad Ukrajinou: fakta a komentáře k aktuální situaci

Až budou dějiny za desítky let hodnotit dnešní konflikt na Ukrajině, všem bude jasné, proč k němu došlo, proč se události vyvíjely až na konec příběhu a proč k němu nemohlo nedojít. Ovšem dnes dostanete tolik odpovědí, kolik otázek. Nevyhnutelnou kauzalitu věcí, kterou budou vidět naše děti a vnuci, nevidíme. Ba co víc, co když vlastně žádná opravdová nevyhnutelná kauzalita neexistuje?

Máme sklon předpokládat, že vůdci velmocí mají promyšleno desítky tahů dopředu, že jejich kroky dávají smysl a jsou vnitřně konzistentní. Vždyť to samé si myslíme i o našem vlastním konání. A přitom jen máloco může být více iluzorní — každý člověk, i sám císař, podléhá sobě samému, svým emocím, předsudkům, omezenosti informací a jednostrannému vidění situace, a taky svému strachu. 

I diktatura je na strachu založena — ovšem nejen na strachu ovládaných, ale také na permanentním strachu mocných ze ztráty svého postavení, které je tím víc vratké (a jeho ochrana agresivnější), čím zjevnější je, že by v přirozených podmínkách neobstálo. Tragédií, ale nakonec i štěstím světa spoutaného vášněmi mocných totiž vždycky byla jejich narůstající iracionalita, paranoia, postupné šílenství a strach. Strach ze ztráty moci, ze zrady a z vlastního konce. Klíčové pak bylo, kdy se oblouk od narůstající moci a úspěchu začal lámat zase zpátky a kolik to stálo mrtvých. Napoleon, Hitler, Mussolini, Husajn, Kaddáfí, Pol Pot, Bin Ládin… všichni skončili špatně, jen to bohužel trvalo příliš dlouho. Někdo dožil v relativním klidu — Stalin, vůdci Číny nebo KLDR, dožívající Castro — ale většinou proto, že se jejich nepřátelé dokázali smířit s jejich existencí uvnitř hranic jejich země a udržet je v nich. 

Při pohledu na to, co se děje na Ukrajině, se nelze úplně ubránit dojmu, že i v tomto případě je kromě jiného zásadním hnacím motorem událostí strach. A to nikoliv strach chudých Ukrajinců, kteří se vzepřeli zájmům svého prezidenta Janukovyče, ale strach mocných, kteří si uvědomili, že se jim situace rozpadá pod rukama. Janukovyč se bál, že ztratí svou legitimitu a moc, a proto propásl šanci na včasnou a důstojnou rezignaci či alespoň ústupovou strategii… a legitimitu a moc stejně ztratil. Rusko se bálo, že ztratí vliv na Ukrajinu, strategickou zemi ve své tradiční sféře zájmu, a proto se rozhodlo rychle všechno vsadit na jednu kartu a jít do nepřipraveného konfliktu, přestože plně v souladu se svými tradičními geopolitickými potřebami (a možná i podle nějakého plánu, který byl pro tento případ v dříve připraven). Díky tomu se však zvýšila pravděpodobnost, že Rusko nakonec taky dopadne špatně — možná neztratí Ukrajinu, ale přijde o mnohem víc na jiných frontách. 

Putin potápějící se pro historické amfory, Putin létající s jeřáby, Putin nahoře bez lovící zvěř, Putin hrající hokej. A samotný vrchol — Putin imperátorsky zahajující olympijské hry před zraky celého světa. Klasická stylizace mocného vůdce největší země planety, okázalá demonstrace schopností alfa samce, pudová záležitost na téměř hormonální úrovni v tradiční logice samoděržaví. Jenže má to svou druhou rovinu odhalující za slupkou poloboha zranitelnost — ještě před nedávnem se stejný Putin pokoušel na klavíru primitivně vydrnkávat melodii Blueberry Hills a legrační angličtinou chatrně trefoval "Bljůberyhils" před snobským publikem složeným ze zaprášených hvězd západního showbyznysu.

K smíchu? Ano, ale hnaný touhou po uznání, po přijetí mocnými na druhé straně, kterým závidí, touží být jako oni, chce se jim předvést, ukázat svou moc a získat jejich respekt a uznání. Ale čím víc se o to snaží, tím víc odhaluje své zoufalství a potvrzuje, že k nim nepatří. A pokud to nejde po dobrém, půjde to po zlém, dokáže celému světu, že si respekt zaslouží. Udělá největší olympijské hry v historii, vezme si a znásilní, co bude chtít, zvlášť to, co mu jako vládci Ruska přirozeně náleží — Čečnu, část Gruzie, Krym, Ukrajinu... A tak car všech komplexů pohánějících rozervanou ruskou duši teď rozhoduje o osudech tisíců vojáků, stovek tisíců demonstrujících, milionech Ukrajinců a Rusů a možná desítkách milionů lidí planety zatažených proti své vůli do jeho posedlosti. 

Myslím, že do událostí na Ukrajině a v Rusku se tento aspekt promítá dost zásadně. Po roce masivních protestů v srdci ruské metropole, po té neuvěřitelné drzosti obyčejných Ukrajinců vzít svůj osud z rukou oligarchie do těch vlastních, navíc ve chvíli, kdy vrcholily olympijské hry, během nichž měl zcela svázané ruce, Putina posedl vztek, lícní strana stejné mince, která má na rubu strach. Ztráta Ukrajiny by byla extrémně silným povzbuzením pro ostatní satelity i pro samotné ruské občany. Proto se rozhodl pro rychlou reakci, která nevykazuje známky velké promyšlenosti. Sáhl po tradičních postupech kombinujících propagandu, dezinterpretace, provokace a účelový výklad legitimity. Spoléhá na slabost Západu, na jeho neschopnost být dostatečně rychlý a akceschopný, na jeho energetickou závislost a ekonomické oslabení dlouhotrvající krizí, na rozdílnost postojů jednotlivých zemí, které vyústí v trpnou bezradnost. Počítá s narušeným morálním a hodnotovým profilem západního světa, který utrpěl válkami v Iráku a Afghánistánu, který čelil stejnému zpochybňování, když si bral, co mu nepatřilo, a nelze popřít, že mu u řady lidí tento srovnávací mechanismus výtečně vychází.

Ovšem ve spěchu a strachu, pod tlakem událostí, které se vymkly kontrole, jsou jeho kroky dost snadno čitelné. Ani mohutná propaganda nedokáže zakrýt míru jejich zlovolnosti, jejich nelegitimitu a rozpor mezi rétorikou a skutečností. A vlastně také jistou trapnost, která se jasně vyjevuje, když Rusko obhajuje narušení mezinárodních pravidel hry infantilními výmluvami na úrovni mateřské školy. Využít neoznačené bojůvky jako zástěrku, popírat jejich ruský původ, přičemž všichni vědí, že jde o ruskou invazi, a potvrzují to i samotní okupující vojáci? Ohánět se zvacím dopisem Janukovyče, kterého už všichni odepsali, včetně samotného Putina? Žádat návrat k původní dohodě mezi Majdanem a Janukovyčem, kterou Rusko jako jediné nepodepsalo? Zaštiťovat se ochranou ruských občanů, kterým nikdo neubližuje? Čekat na to, až někdo zareaguje na provokaci, aby měli důvod rozjet útok naplno? 

Možná se to nezdá, možná se to ještě dlouho neprojeví v konkrétní situaci, možná se situace zdramatizuje do největší evropské katastrofy od druhé světové války, ale Putin obsazením Krymu už podle všeho nastoupil na klesající část své historické křivky. Až dosud si svět mohl navzdory řadě jeho excesů namlouvat (a Spojené státy si to pod Obamou jistě namlouvaly), že existuje šance na to, aby Rusko klikatou cestou pod Putinovým vedením směřovalo více méně odhadnutelným a přijatelným směrem; ostatně přiřknutí pořadatelství olympijských her bylo důsledkem takového předpokladu, pokud necháme stranou pozadí olympijského byznysu jako takového. Ovšem po obsazení a očekávané anexi Krymu už nejde zavírat oči — karty jsou odkryté naplno.

Sám Putin ruské renomé nijak nevylepšuje. Komentátoři a analytici si toho nejvíce všimli při jeho úterní tiskové konferenci, jejíž obsah se dá nazvat různě, jen ne jako vnitřně konzistentní a obsahově přesvědčivý. Stejně tak Angela Merkelová usoudila, že se Putin pomátl, jak zní její podle všeho přesná citace, doplňovaná o charakteristiku, že ztratil kontakt s realitou. Podle téhle interpretace už Putin nastoupil na cestu k zatracení, jen nevíme, jak přesně bude vypadat a koho na ní strhne s sebou.

S prodlužující se dobou, kdy neoznačená vojska Ruské federace musí trpně stát na místě a ruští pohlaváři dál popírat, že s nimi mají cokoliv společného, se v plném světle ukazuje absurdita celé situace a stále více lidí vidí, o co ve skutečnosti jde. A stále více lidí sbírá odvahu k vyjádření svého postoje i přímo na místě. Ukrajinští vojáci beze zbraní pochodující proti namířeným samopalům krymských okupantů. Tisíce lidí demonstrujících proti vojenské agresi bez vlastního násilí. Je to jen zvedání hlavy v relativním klidu před děsivou bouří? 

Kdo ví. Když bylo Rusko donuceno naplno odkrýt karty svých zájmů, vzbudilo odsudek jasnější a silnější, než se kterým možná počítalo a než který by si mohlo přát. A Rusko odkrylo karty nerafinovaně, přímo a nenechalo si otevřená zadní vrátka.

Tváří v tvář jeho neskrývaným zájmům tak může dojít k efektu, který si Putin přeje ze všeho nejméně. Pokud západní lídři pochopí, jaké riziko mají před sebou, není vyloučeno, že to povede k mobilizaci jejich schopností, usnadní hledání společných zájmů, vyjasní priority a upozadí podružnosti. Už si toho stačil všimnout i Václav Klaus, který bije na poplach: „Atmosféra konfrontace, ohrožení a strachu bude rychle zneužita k výraznému přitvrzování evropské unifikace a k urychlenému vytváření z centra řízeného evropského superstátu,“ Klaus však neříká, kdo tuto atmosféru konfrontace, ohrožení a strachu nastolil. Ale i takové exaltované výkřiky odepsaných politiků mohou ostatním usnadnit nalezení společné cesty.

Sice se Evropská unie a Spojené státy ještě neshodly na míře tvrdosti opatření, která proti Rusku zavedou, ale většinový odsudek okupace je nepochybný, stejně jako vědomí toho, že rozpínavost Ruska zachází příliš daleko (a příliš blízko k hranicím EU). Dějiny přece jenom nejsou prostým opakováním minulosti — mementa rakouského anšlusu a Mnichova v roce 1938, Maďarska 1956 i Československa 1968 jsou stále přítomná v evropské kolektivní paměti a nabízejí řadu výmluvných srovnání a usnadňují představivost i méně přesvědčeným nebo lhostejným. Členství postsocialistických zemí také Evropské unii přináší větší citlivost a empatii pro pochopení situace, zvláště když z pudu sebezáchovy vhání energii do evropského prostoru aktivní Polsko v čele s výrazným ministrem zahraničí Radosławem Sikorskim. A jakkoliv Západ reaguje opatrně a bez velkých gest, zdá se, že postupně může dospět ke sjednocenému a přesvědčivému postoji. Ale jenom v tom případě, že lekce získaná zabráním Krymu bude pro Evropu poučením větším, než byl ve své době anšlus Rakouska.

Pokud se situace nezlomí do skutečné války (což s ohledem na neznalost Putinových cílů a ochoty vyhrotit situaci nelze odhadnout), existuje poměrně slušná šance, že by z této nebezpečné konfrontace mohly evropské, tedy i české zájmy vyjít posíleny. Nevíme, k čemu všemu dojde, stejně jako nikdo netušil, že nějakých sedm kulí v Sarajevu odstartuje miliony mrtvých ve světové válce, i když našim potomkům asi bude jasné, proč dějiny v letošním roce směřovaly určitým směrem.

Z toho však plyne jedno zásadní poznání — chod dějin není danost, naopak máme pořád šanci ho dost významně ovlivnit, jakkoliv protistrana už teď může být rozhodnuta hnát konflikt až do krajnosti, zvlášť pokud se domnívá, že už kvůli ztrátě hrdosti a domácí popularitě, která Putinovi v posledních týdnech vzrostla, z důvodů ekonomických zájmů nebo nezbytné strategické potřeby nemůže couvnout. Bylo by jistě lepší, kdybychom příštím generacím odkázali, že jsme byli připraveni naše hodnoty hájit a že jsme se pevným postojem pokusili zabránit nejhoršímu, i kdyby se to nakonec nedejbože nepodařilo. Musíme si však uvědomit, a bez toho to skutečně nepůjde, o co se hraje a jak jsou rozdané karty. Kdo je ve skutečnosti agresorem a komu všemu zvoní hrana a že doopravdy zvoní i nám. Permanentní relativizace všeho a všech, kterou řada lidí v diskusích na toto téma okázale demonstruje, totiž v konečném důsledku nahrává té horší straně. Protože relativizace zbavuje ty, kteří by se měli bránit, akceschopnosti a vede je k absolutnímu nihilismu.

Vladimir Putin střílí narkotizační puškou na amurského tygra. Foto: premier.gov.ru

Spousta lidí si ještě neuvědomuje, v jak enormně vážné situaci se nacházíme a co všechno může být v sázce. Nemusí být daleko doba, kdy budeme postaveni před jasnou volbu Rusko nebo Evropa (a může se dokonce stát, že bude ten lepší případ, pokud na takovou volbu ještě bude příležitost). Dnes, bohužel až pod tlakem, ale snad aspoň v takové chvíli, má Evropská unie jedinečnou příležitost ukázat svůj smysl a význam. Dosáhne toho jedině jednoznačným postojem, aktivním přístupem, vyjednávací akceschopností a jasným plánem kroků, které jí v dohledné době umožní zvýšit její bezpečnost, nezávislost a sílu. A jedině tehdy, když nepodlehne momentálnímu strachu, který teď nad Ukrajinou a celým světem visí — ať už je to její vlastní nebo ten Putinův a ruský. Není třeba dodávat, jak žádoucí by bylo, abychom v téhle historické zkoušce obstáli.

::


Kdo je kdo

Rinat Achmetov: oligarcha, patrně nejbohatší Ukrajinec, hlavní finančník a de facto šéf Janukovyčovy Strany regionů. Majitel fotbalového klubu Šachtar Doněck. Pro vývoj událostí na východě Ukrajiny může být velmi důležité, že Achmetov podporuje Jaceňukovu vládu. Další ukrajinští oligarchové zastávají podobný postoj.

Mykola Azarov: bývalý předseda ukrajinské vlády.

Arsenij Jaceňuk (angl. transkripce Yatsenyuk): dočasný předseda ukrajinské vlády. V minulosti mj. ministr hospodářství a ministr zahraničí, nyní předseda strany Vlast. Stal se jím po uvěznění Julie Tymošenkové.

Viktor Janukovyč: sesazený ukrajinský prezident, čestný předseda Strany regionů. Jeho právní postavení je sporné — podle některých je stále legitimním prezidentem, podle jiných ne.

Dmytro Jaroš: zástupce tajemníka Rady národní bezpečnosti a obrany Andrije Parubije. Radikál, stojí v čele paramilitární organizace Pravý sektor, stranu Svoboda pokládá za příliš liberální. Pravý sektor tvoří nejextrémnější část Majdanu.

Viktor Juščenko: prezident Ukrajiny v letech 2005 – 2010, nyní mimo politiku, neboť jeho politická strana Naše Ukrajina se v roce 2012 nedostala do parlamentu. Ikona Oranžové revoluce v roce 2004. Během tehdejší prezidentské kampaně těžce onemocněl, prokázala se otrava dioxinem. Juščenko obvinil politické soupeře, pachatele se však nepodařilo najít.

Vitalij Kličko: bývalý boxer, předseda strany UDAR (Ukrains’kij demokratičnij al’jans za reformi - udar ovšem též znamená úder, ránu, stejně ukrajinsky jako rusky). Strana má asi 15% podporu, analytici ji označují za středopravou a pro-EU. V rámci Majdanu částečně ztratil popularitu, jevil se jako příliš vstřícný k Janukovyčovi, nedostal se proto do Jaceňukovy vlády.

Urmas Paet: ministr zahraničí Estonska. V ukrajinské krizi hraje zatím drobnou, ale silně medializovanou roli kvůli svému telefonickému hovoru s baronkou Ashtonovou, místopředsedkyní Evropské komise. Hovor se dostal do ruských a posléze do světových médií. Paet v něm popsal svůj rozhovor s ukrajinskou lékařkou jménem Olga (příjmení neuvedl); ta vyjádřila podezření, že střelbu do demonstrantů v Kyjevě organizovala nynější vláda, aby diskreditovala Janukovyče, kterému se tato střelba automaticky dává za vinu. Paet s Ashtonovou se shodli, že taková informace může novou ukrajinskou vládu diskreditovat. Zdá se, že citovanou lékařkou je Olga Bogomolec (aktivistka Majdanu, která odmítla místo v dočasné vládě), která však dodatečně prohlásila, že nic jednoznačného o střelcích říci nemůže.

Andrij Parubij: úřadující tajemník (de facto ale předseda) Rady národní bezpečnosti a obrany, což je oficiálně poradní orgán prezidenta, reálně klíčová instituce kontrolující policii, armádu, prokuraturu a tajné služby. Parubij si vydobyl renomé jako šéf obrany Majdanu. Počátkem devadesátých let spoluzakládal s Ťahnybokem Sociálně-nacionální stranu Ukrajiny, politicky se však rozešli, od roku 2012 je poslancem parlamentu za stranu Vlast. (Je na Twitteru: @AndriyParubiy).

Oleksandr Turčynov (angl. transkripce Turchynov): dočasný prezident Ukrajiny. Místopředseda strany Vlast, v minulosti mj. místopředseda vlády (když premiérkou byla Tymošenková), do jmenování prezidentem předseda parlamentu.

Julija Tymošenková: poslankyně od roku 1996, předsedkyně vlády v letech 2005 a pak 2007 – 2010, předsedkyně politické strany Vlast. Roku 2011 odsouzena a uvězněna na sedm let kvůli údajně nevýhodné smlouvě o dodávkách plynu z Ruska. De facto šlo o obvinění z korupce. Svědčil proti ní i někdejší politický spojenec Viktor Juščenko. Na Západě se její uvěznění většinou vnímá jako politický proces.

Oleh Ťahnybok: předseda nacionalistické strany Svoboda (původně Sociálně-nacionální strana Ukrajiny). Ta je tvrdě protiruská, hlásí se k odkazu banderovců a v některých aspektech k fašismu. Ve volbách v roce 2012 ji volilo asi 10 % Ukrajinců, podle současných průzkumů má asi 5% podporu. Je součástí nynější vládní koalice.

Sled událostí

21. srpna 1991: Během rozpadu SSSR vyhlášena samostatnost Ukrajiny.

listopad-leden 2004: Tzv. Oranžová revoluce, lidový protest proti údajně zmanipulovaným prezidentským volbám, v nichž se střetli Viktor Janukovyč a Viktor Juščenko. Protest vedl k opakování voleb a konečným vítězem se stal Juščenko.

zima 2006: První velká krize kolem tranzitu ruského zemního plynu přes Ukrajinu do západní Evropy způsobená tím, že se ruský Gazprom a ukrajinský Naftohaz včas nedohodly o cenách. Rusové na čtyři dny omezili dodávky na Ukrajinu a tím i do západní Evropy, což vyvolalo silnou mediální a politickou odezvu.

zima 2009: Další „plynová krize“. Gazprom tentokrát omezil dodávku kvůli nesplacenému ukrajinskému dluhu. Byla vážnější než předchozí, trvala téměř tři týdny, nakonec ji ukončila dohoda mezi Vladimirem Putinem a Juliji Tymošenkovou. Právě tato dohoda později přivedla Tymošenkovou před soud a do vězení. Do urovnání se snažila zapojit EU, které tehdy předsedala Česká republika, ale bez výsledku. Na jaře pak Ukrajina získala půjčku ve výši 1,7 mld. USD od Mezinárodního měnového fondu, Světové banky a EBRD určenou pro stabilizaci dodávek.

leden-únor 2010: Prezidentské volby, v nichž zvítězil Viktor Janukovyč nad Julijí Tymošenkovou.

11. října 2011: Tymošenková odsouzena k sedmi letům vězení.

21. listopadu 2013: Týden před plánovanou schůzkou Ukrajina-EU ve Vilniusu oznámil Viktor Janukovyč, že ukrajinská vláda nadále nebude vyjednávat o aspociačních dohodách s Evropskou unií, a to „v zájmu ochrany národní bezpečnosti“, čímž měl na mysli hlavně ekonomickou bezpečnost: v zemi existuje silná obava z propadu domácí ekonomiky, který by následoval po větším propojení s EU. Dále sdělil, že namísto toho se bude země více orientovat na spolupráci s Ruskem a že se zasadí o budování vazeb mezi Ukrajinou, Ruskem a EU. Jinými slovy, Janukovyč sice odmítl asociační dohodu v této podobě, ale další spolupráci s EU potvrdil přinejmenším slovně: Neexistuje alternativa k reformám na Ukrajině a neexistuje alternativa k evropské integraci. (…) Neměníme směr.“ Obecně se předpokládá (ale není zatím dokumentárně potvrzeno), že Janukovyč ustoupil nátlaku z Ruska, jmenovitě hrozbě, že Rusové omezí dodávky surovin.

listopad 2013: V Kyjevě začíná souvislý rozsáhlý protest obecně označovaný jako Majdan nebo Evromajdan. Název je odvozen od kyjevského náměsti Majdan nezaležnosti (Náměstí nezávislosti), kde demonstrace probíhají. Majdan začal jako protest proti Janukovyčovu rozhodnutí nepokračovat v dohodě s EU, brzy ale změnil charakter na všeobecně protivládní demonstraci s účastí všech, kdo jsou s Janukovyčovou vládou nespokojeni — z nejrůznějších pozic a důvodů. Tato velice nesourodá směs posléze dala vzniknout současné provizorní vládní koalici.

konec listopadu 2013: Protesty probíhají souběžně i ve Lvově, zpočátku početně silnější než v hlavním městě.

30. listopadu 2013: První násilný zásah ze strany speciálních policejních jednotek Berkut. Zraněno 79 demonstrantů a 7 policistů. Jednotky Berkut jsou vojensky organizované policejní útvary typu SWAT. Jejich název není zkratkou, znamená „orel“.

1. prosince 2013: Podle západních médií se Majdanu účastní až 800 000 lidí. Začíná okupace kyjevského magistrátu.

8. prosince 2013: Svržena a zničena Leninova socha v Kyjevě. „Janukovyči, teď jsi na řadě ty!“ skanduje dav.

15. prosince 2013: Štefan Füle, eurokomisař odpovědný za rozšiřování EU, oznámil, že Unie nebude pokračovat v rozhovorech o asociační dohodě, protože Janukovyčovy požadavky jsou nereálné. Podle Füleho požadovala ukrajinská vláda 27 miliard dolarů přímé pomoci.

17. prosince 2013: Vladimir Putin a Viktor Janukovyč uzavřeli jménem svých vlád obchodní dohodu. Rusko podle ní kupuje ukrajinské vládní dluhopisy v hodnotě 15 miliard dolarů a zároveň garantuje ceny plynu o třetinu nižší než dosud. Putin zdůraznil, že dohoda neobsahuje žádné skryté politické podmínky.

leden 2014: Evromajdan přerůstá do násilné podoby. Protestující staví barikády na obranu svých postavení na náměstí. Nastávají střety. Policie byla vybavena dodatečnými pravomocemi a útočí pomocí slzného plynu a gumových projektilů, někteří protestující odpovídají zápalnými lahvemi a kameny.

22. ledna 2014: První dvě oběti na životech: v potyčce s policií zastřeleni dva protestující. V reakci se do konfliktu poprvé zapojuje paramilitární extremistická organizace UNA-UNSO. Její politické křídlo je legální politickou stranou marginálního významu. Její silovou část založili veteráni z Afghánistánu v době rozpadu SSSR. UNA-UNSO vyzývá občany, aby se ozbrojili a šli hájit Majdan.

28. ledna 2014: Premiér Mykola Azarov rezignoval na svou funkci. Vysvětlil, že tím chce usnadnit politický a sociální kompromis v zemi. Parlament pak téměř jednomyslně zrušil nedávno přijatý zákon umožňující tvrdší postup proti demonstrantům. Prezident Janukovyč demisi přijal. Podle ukrajinské ústavy je demise premiéra automaticky demisí celé vlády. Janukovyč nabídl funkci úřadujícího premiéra Arseniji Jaceňukovi. Ten odmítl. Vláda v demisi pokračuje v činnosti.

16. února 2014: Demonstranti vyklidili radnici a některé kyjevské ulice, výměnou za to dostali amnestii týkající se aktivit do konce ledna.

18. února 2014: Vypukly další střety, přestřelky mezi demonstranty a policií. Kolem tisíce raněných, 11 mrtvých demonstrantů, 7 policistů. Majdan obklíčen. Dočasné příměří na 48 hodin.

20. února 2014: Vláda schválila použití ostré munice proti demonstrantům. Příměří vypršelo. Nejméně 88 mrtvých. Nejhorší den střetů.

21. února 2014: Za přítomnosti ministrů zahraničí Polska a Německa a dalších vyjednavačů z Ruska a Francie podepsal Viktor Janukovyč dohodu s opozicí. Tu zastupovali Arsenij Jaceňuk, Vitalij Kličko a Oleh Ťahnybok. Předmětem dohody je zastavení násilností na obou stranách. Vláda se zavázala nevyhlásit výjimečný stav a obě strany se shodly, že mimořádné prezidentské volby budou nejpozději v prosinci letošního roku. Viktor Janukovyč odletěl helikoptérou do Charkova.

22. února 2014: Opozice oznámila, že mimořádné parlamentní volby se budou konat 25. května. Viktor Janukovyč vystoupil v televizi a oznámil, že došlo ke státnímu převratu. Julija Tymošenková byla propuštěna z výkonu trestu.

23. února 2014: Parlament jmenoval svého předsedu Oleksandra Turčynova dočasným prezidentem Ukrajiny. — Parlament dále zrušil jazykový zákon z roku 2012. Ten dával statut ruštině jako druhému úřednímu jazyku všude tam, kde podíl ruskojazyčného obyvatelstva přesahuje 10 %

27. února 2014: Parlament schválil dočasnou vládu. Jejím předsedou je Arsenij Jaceňuk. Šest ministrů včetně premiéra zastupuje stranu Vlast, čtyři má strana Svoboda, sedm ministrů je bezpartijních a tři jsou „aktivisty Majdanu“. Kličkova strana UDAR ve vládě zastoupena není. Ministr vnitra Arsen Avakov nařídil rozpuštění jednotek Berkut. Propukly první vážnější nepokoje ve východní části země a na Krymu – na protest proti této nové vládě. Vojáci v neoznačených uniformách začali obsazovat vládní a jiné strategicky důležité budovy v Simferopolu, hlavním městě Krymu. Nikdo jim neklade odpor.

28. února 2014: Viktor Janukovyč na tiskové konferenci uspořádané v Rusku označil ukrajinskou vládu za nelegální. První zprávy o ruských vojenských letadlech přistávajících na Krymu. — Úřadující prezident Turčynov vetoval zrušení jazykového zákona a zachoval tak statut ruštiny jako druhého úředního jazyka.

Krym má v rámci Ukrajiny statut autonomní republiky s vlastní vládou a parlamentem, obyvatelstvo tvoří asi 60 % Rusů, 25 % Ukrajinců a 12 % krymských Tatarů. Na poloostrově se nachází ruská námořní základna klíčového významu — sídlo černomořské flotily v Sevastopolu. Krym nemá pevninské spojení s Ruskem a je závislý na zásobování vodou a energií z ukrajinského území, s nímž je spojen 7 km širokou Perekopskou šíjí. . Žije na něm asi 2,3 mil. obyvatel, rozloha je 26 000 km2. Dobyt Ruskem byl roku 1783, do roku 1954 byl součástí tehdejší RSFSR v rámci Sovětského svazu, pak byl administrativně přičleněn k Ukrajině, což v tehdejších politických poměrech nemělo velký význam.

1. března 2014: Ruský parlament schválil žádost prezidenta Putina o souhlas s nasazením vojenských jednotek na Ukrajině „až do normalizace sociálně politické situace“. Ukrajina uvedla svou armádu do bojové pohotovosti. Ve velkých městech východní Ukrajiny, zejména v Charkově, proběhly demonstrace solidarity s Ruskem. Americký prezident Obama požádal Putina, aby stáhl ruské vojáky zpět na základny.

2. března 2014: Ukrajinský premiér Jaceňuk řekl, že situace se rovná vyhlášení války Ukrajině Ruskem. Zvažuje mobilizaci záloh.

3. března 2014: Rusko provedlo v rámci vojenského cvičení úspěšnou zkoušku mezikontinentální balistické střely RS-12M Topol s doletem 10 500 km. USA byly upozorněny předem. Podle ruských oficiálních míst byla test plánován dlouho dopředu.

4. března 2014: Tisková konference Vladimira Putina. Prohlásil, že ozbrojenci, kteří přebírají moc na Krymu, nejsou ruskými vojáky, ale silami domácí sebeobrany. Tento termín nadále důsledně používají ruská média (angl. self-defense forces, rusky otrjady samooborony). Uniformy podobné těm, které okupační vojáci používají, si prý může opatřit na území bývalého SSSR každý. Tomuto tvrzení však nikdo seriózní nevěří. Podle nezávislých zdrojů však bylo na Krymu vysazeno několik tisíc ruských vojáků. Putin také z podněcování nepokojů na Ukrajině obvinil Západ v čele s USA.

5. března 2014: EU nabídla Ukrajině půjčku ve výši 11 mld. EUR. Jen ukrajinský podnik Naftohaz v současné chvíli dluží Gazpromu asi 2 mld. USD.

6. března 2014: Klíčové instituce Krymu včetně sdělovacích prostředků, televizních vysílačů apod. jsou obsazeny ozbrojenci jednajícími v souladu se zájmy Ruska. Parlament Krymu oficiálně požádal ruskou vládu o souhlas se začleněním území Krymu do Ruské federace. Bude-li souhlas udělen, proběhne k této otázce na Krymu referendum dne 16. 3. To je v rozporu s ukrajinskou ústavou, podle níž o odtržení části území může rozhodnout jedině celostátní referendum.

7. března 2014: USA zahajují společné vojenské cvičení s Polskem (letectvo) a s Rumunskem a Bulharskem (námořnictvo v Černém moři). Podle amerických oficiálních míst byla obě cvičení plánována dlouho dopředu.

Citace

Mám však též pocit, že u některých lidí je používání věty "přijde válka, no a co" nejen projevem neznalosti, ale také jakéhosi deficitu empatie. Neschopnosti si představit, jaké by to bylo, kdyby se ve válce ocitli sami. Přitom kdyby lidé pořádně věděli, o co jde, a představili si sami sebe v ní, mnohé místní debaty by asi vypadaly jinak. Patrně by se změnily hovory o nynějším dění na Ukrajině, snad i o jiných konfliktech světa. A možná kdyby se Češi báli války, zněly by jinak jejich diskuse o Evropě. Mnozí si velký evropský konflikt představit neumějí, zdá se jim zjevně, že nemůže nastat.

Michal Musil: Na pozadí Ukrajiny. Mnozí Češi nevědí, co je to válka


V Německu hlasovalo pro sjednocení s Rakouskem 99,08 %, v samotném Rakousku, které se stalo Ostmarkou německé říše, 99,75 %. Prvního října 1938 se s Německem spojili pokrevní bratři z českých Sudet. Dvaadvacátého března 1939 pak region litevské Klaipedy, který se tak během jediného dne proměnil v německý Memel. Ve všech těchto zemích skutečně žili převážně Němci, po celou dobu se mnozí z nich opravdu chtěli spojit s Hitlerovou říší. Všude se toto spojení odehrávalo za zvuků fanfár, s velkou slávou a výkřiky radosti jásajícího davu, opilého šovinistickým šílenstvím, a s tichým souhlasem Západu.

(...)

A konečně, získáme-li Krym, rozervaný vnitřními rozpory, ztratíme navždy lid Ukrajiny – Ukrajinci neodpustí Rusům takovou zradu nikdy. Myslíte si, že přeháním? Že čas všechno zahladí? Doufáte marně, drazí ruští šovinisté. Na konci XIX. století se Srbové a Chorvati považovali za jeden národ, jen rozdělený hranicemi, náboženstvím a abecedou. Oni usilovali o jednotu – kolik knih o tom napsali. A byly to moudré a dobré knihy. A teď na světě najdete jen málo národů, které se vzájemně nenávidí tak jako Srbové a Chorvati. Kolik krve bylo mezi nimi prolito, a to všechno kvůli nějakým kouskům území, městečkům a údolím, v nichž by mohli žít spolu šťastně a spokojeně. Mohli by, ale nedokázali to. (...)

Ale v ještě děsivější porážku se pro Kreml obrátí úspěšné připojení Krymu. Pokud vše proběhne snadno, pak se zítra k Rusku budou chtít připojit oblasti obývané Rusy v Kazachstánu, posléze také Jižní Osetie, Abcházie a severní Kyrgyzstán. Po Rakousku následovaly Sudety, po Sudetech Memel, pak Polsko, po Polsku Francie, po Francii – Rusko. Všechno to vzešlo z nepatrných krůčků…

Andrej Zubov: Už to tady bylo (rusky 1. 3. na serveru Vedomosti, česky 3. 3. v iHNed.cz. Profesor Zubov měl být kvůli tomu to textu propuštěn z moskevské university MGIMO, ale vedení svou hrozbu po dvou dnech stáhlo).


Jak v Káhiře v roce 2011, tak v Kyjevě v posledních měsících dochází k podobným proměnám charakteru demonstrací. Co začal jako převážně studentský protest, posílený ekonomicky trpící skupinou společnosti, koncentrovaný v hlavním městě, se po brzkém brutálním zásahu ozbrojených složek proměnilo v široko-spektrální protivládní demonstraci i v dalších místech země. S neopadající brutalitou represivních složek se také do popředí dostali radikálové (v Egyptě hlavně fotbaloví ultras), kteří s radostí opětovali násilí násilím a roztočili těžko zastavitelný kolotoč vzájemných odvet. Radikálové se stali útočnou pěstí revoluce, za kterou se schovávali vyděšení a více pacifičtí civilisté. Klidnější období na obou náměstích nesoucí se ve znamení rodinného karnevalu se střídaly s těžkými pouličními boji, ve kterých se represivní složky snažily vyčistit symbolicky cenné území od demonstrantů. V obou zemích se vláda snaží delegitimizovat demonstranty tím, že jim upírá občanskou identitu. Protestující nejsou vykresleni v médiích jako občané, ale jako „neonacisté“ nebo „islámští radikálové“. Demonstranti jsou také označováni za agenty Západu (popř. Izraele) a zkoumá se, odkud se bere jejich organizační schopnost. Stále dokola kolují záběry demonstrantů, kteří jsou nějakým způsobem ozbrojeni nebo bijí policisty, jako konečný důkaz celkového charakteru opozice.

Šádí Shanaáh: Mídán Tahrír — Majdan Nezaležnosti


Redukce politiky na parlamentní mechanismy je funkční přesně do okamžiku, než se objeví někdo, kdo se prostě na ničem domlouvat nechce. (...)

Podobná je i politika zahraniční. Ruská armáda okupuje Krym a Evropská unie (a my s ní) náhle musí dodat váhu svým tvrzením, a najednou žalostně selhává. Proč? Především proto, že ve střetu s politikou v širším slova smyslu není schopná svými běžnými prostředky nic prosadit. Rusko nevede spor o Krym s ekonomicky chladnou hlavou, vede jej se zapáleným srdcem a notnou dávkou zaslepenosti. Rusko je připraveno vést válku. EU ani naše země v tomhle ohledu prostě na nic takového připravena není. Ve skutečnosti tak ani EU, ani Česká republika žádnou skutečnou zahraniční politiku nemá. V prohlášeních čteme o zájmech a jejich obraně. Jenže pokud to má někdo brát vážně, museli bychom říci, co jsme ochotni zaplatit, a tady ovšem nastává trapné ticho. Nejenže nejsme schopni obětovat vůbec nic, ale ani nemáme čím vyhrožovat.

Jak z toho ven? Měli bychom ukázat, že to s naší politikou není jen hra. Měli bychom ukázat, že sice nechceme bojovat, ale že jsme na to všichni připraveni. Měli bychom znovu zavést povinnou vojenskou službu a vybudovat silnou armádu naši i Evropské unie. Jsou to kroky nepopulární a drahé. Jenže jen oba najednou umožní, aby měla Evropa zahraniční politiku, kterou někdo bere vážně.

Josef Šlerka: Proč je potřeba silná armáda


Existuje domněnka, že tento paranoidní přístup k okolí je přímým důsledkem brutální likvidace Kyjevské Rusi Mongoly ve 13. století. Tehdy se, prý, takto nezměnili jen Rusové, ale také Arabové, v důsledku obdobně brutálního vyvrácení Chalífátu a vyplenění Bagdádu. V ruském případě, během tzv. sovětské epochy dějin, jsme byli svědky mimořádně intenzivní kultivace těchto pocitů, kdy se na každém stupni školního vzdělávání, v armádě i na pracovištích neustále opakovalo a zdůrazňovalo, že SSSR je první (a dlouhou dobu jedinou) zemí budující komunismus, a proto přirozeným terčem imperialistické agrese.

(...)

Ruska bychom se opravdu měli začít bát, ale nikoli kvůli tomu, co je vidět – proti jeho tankům, letadlům či raketám se lze efektivně bránit, ale kvůli tomu, co vidět není a v čem je hlavní zdroj vnitřní síly Putinova režimu (a jeho přitažlivost pro celý postkomunistický prostor): neexistence demokratické diskuse a demokratických procedur, systematické potlačování opozice a falzifikování dějin. Rusko nebylo pasivní obětí, ale většinou – jako teď v případě Ukrajiny – agresorem.

Michael Romancov: Kde začíná a kde končí Rusko

 
 
© 067, s.r.o.
Děkujeme všem platícím čtenářům! Umožňují nám a našim autorům vytvářet 067 tak, jak dovedeme nejlépe.