Fenomén tailgating

Miluji fotbal. Ten americký. Nebyla to láska na první pohled, ale je na celý život. Americký fotbal je jediným sportem, který v současnosti pravidelně sleduji. Ani olympijským hrám, mistrovstvím světa ve veslování, či dalším sportům které mám ráda, nevěnuji takovou pozornost jako americkému fotbalu. Rodiče si někdy v polovině devadesátých let pořídili první kabelovou televizi. Desítky a desítky pořadů mě až tak nezajímaly – s výjimkou MTV a amerického fotbalu.

Hru jsem vůbec nechápala, ale něčím mě přitahovala. Možná svou brutalitou? Archetypálně hra připomíná gladiátorské zápasy, ale stejně nevím.

Poslední čtyři roky sleduji americký fotbal pravidelně a se zájmem. Mám předplatné, které zahrnuje všechny zápasy všech týmů v NFL. Celkem 256 zápasů – kdybych chtěla, mohla bych se na americký fotbal dívat nonstop. Mě zajímá tým New England Patriots, protože jsem nějakou dobu žila v Nové Anglii a tento tým mi byl víceméně místními přidělen. Tehdy mi to bylo úplně jedno a teď jsem ráda, protože Patriots jsou v posledních patnácti letech nejlepší v NFL..

Fascinuje mě propracovaná strategie tohoto sportu. U normálního fotbalu vím, že se jedná o pozůstatek bitev o království. Brankář chrání svatyni před nájezdem cizích útočníků a ostatních deset hráčů v poli se mu v tom snaží zabránit. Má částečně rozpracovanou obranu, zálohu a útok. Počet kombinací je však omezen a záleží na individuálních kvalitách jednotlivých hráčů.

Americký fotbal je však mnohem složitější a propracovanější. Tým má 53 hráčů, kteří jsou rozděleni do tří skupin: útok, obrana a zvláštní tým. Herních možností je tedy nespočetněkrát více než u fotbalu a proto obdivuji nejen fyzické dispozice, ale i strategické myšlení, týmovost a vůli po vítězství. Kombinací při jedné akci vzniká hned několik a během okamžiku musí hlavní mozek týmu – quarterback – analyzovat všechny možnosti a zároveň se rozhodnout pro nejlepší v dané chvíli. Na má něco okolo dvou a půl vteřiny. Soupeřící tým má během téhož času naopak za úkol zabránit quarterbackovi najít vhodný cíl, zablokovat ho, nebo zablokovat jeho spoluhráče. Genialita nejlepších hráčů právě spočívá ve schopnosti rychlé analýzy a zároveň v pohybu po hřišti a přesné přihrávce. Hráči amerického fotbalu hrají velmi fyzicky a často dochází k vážným zraněním, což je obrovský kontrast oproti primadonám v trenýrkách a kopačkách.

Letos na podzim jsem si při sledování amerického fotbalu uvědomila, že můj oblíbený tým nemusí hrát v současné sestavě věčně. Quarterbackovi Tomu Bradymu je už 39 let! Pokud by se zranil, tak je možné, že bych ho nikdy neviděla naživo hrát! Byla by to škoda. Proto jsem si v září koupila letenku a zamířila do USA, abych viděla svůj první zápas amerického fotbalu. Vyšlo to.

Viděla jsem jeho dvoustou výhru na stadionu MetLife, kde se střídají dva týmy New Yorku, Giants a Jets. New England Patriots hráli proti Jets a až téměř do konce hry nebylo jasné, jestli se Tomu Bradymu podaří vyhrát dvoustý zápas v kariéře a vyrovnat se tak nejlepšímu quarterbackovi historie. V posledních pěti minutách jeho tým otočil skóre a nakonec zvítězil. Následujících několik dní jsem prochodila a projezdila na kole v NYC, abych víkend zakončila ve Foxborough, kde na domácí půdě měli New England Patriots hrát proti Los Angeles Rams. Tam jsem zažila pro mě nečekaný fenomén tailgatingu, který k americkému fotbalu odnepaměti patří, ale o kterém jsem do té doby neměla ani ponětí.

Lidové zvyky v Americe

Zvonění na telefonu mě probudilo v 5:50 ráno. Byla chladná neděle a já se svými americkými přáteli vyrážela na historický zápas Toma Bradyho. Z Keene, New Hapshire je to autem něco přes dvě hodiny jízdy. Brzy ráno jsem neměla moc pochopení, proč proboha musíme vstávat tak brzy? Zápas měl přece začínat až v jednu hodinu odpoledne! Spočítala jsem si, že na stadión dorazíme zhruba 4 hodiny před začátkem, což mi připadalo šílené. Jasně, nejlepší quarterback se měl dnes po čtvrté hodině odpolední zapsat do historie, přesto jsem nečekala, že mí přátelé tuto událost budou tak prožívat.

Cestou na stadión mi Glenn, Bob a Dave vysvětlili, že součástí každého zápasu je „tailgating,“ což je něco jako předzápasová a pozápasová párty na parkovištích v okolí stadiónu. Výraz tailgating se používá ne proto, že by za vámi jel v autě někdo blízko, ale proto že většina Američanů jezdí v pickupech, která mají sklápěcí zadní korbu dveří tak, aby mohli lépe naložit například stavební materiál, zastřeleného jelena nebo padesátipalcovou televizi s grilem – kterou každé nedělní ráno naloží na zadní korbu pick-upu nebo džípu a vyrazí na fotbalovou párty.

Do Států létám posledních deset let celkem pravidelně, ale tento zvyk mě doposud zcela míjel, proto jsem přátelům jejich slova moc nevěřila. Přesto – podle obsahu kufru našeho auta – jsem tušila, že mě čeká něco velkého. Glenn měl v autě vyrovnané skládací židle, stolek, chladící tašku s pitím, deky, teplé oblečení a několik tašek s jídlem. Připomínalo to spíš cestu na rodinnou dovolenou do Chorvatska než jednodenní výlet na otočku.

Před devátou hodinou Glenn zatočil na parkoviště. Firma Enterprise přes týden pronajímá auta a o víkendu prázdnou plochu fotbalovým nadšencům. Cena je prémiová, platíme 50 dolarů.

Jsme necelé dva kilometry od stadiónu a oficiálního parkoviště. Teploměr v autě ukazuje venkovní teplotu okolo dvou stupňů nad nulou. Vytahuji své tajné zbraně pro tento den. Do bot si dávám hřející sáčky, které se prodávají v každém lepším outdoorovém obchodě kus za dolar. Aktivují se zatřepáním a vydrží hřát deset hodin. Dala jsem si je i do rukavic a zůstala jsem sedět v autě. Pozorovala jsem dění kolem sebe. Velká auta zaparkovaná všude okolo nás se rychle vyprazdňovala, protože nadšení fanoušci vytahovali své zásoby jídla a pití, které slavnostně vyskládali na přenosné stoly. Někteří vytáhli malé barbecue grily, jiní vyndali profesionální gril, nebo připravili velká ohniště a za chvíli se parkovištěm linula vůně pečeného masa.

Bob s Glennem se mezitím převlékli do teplého oblečení a otevřeli si první plechovky piva. Před auto vynesli stoleček se židlemi, vyndali si deky na přikrytí a spokojeně se usmívali. Seděli, usrkávali z plechovek studené pivo a povídali si s ostatními. Já jsem jen překvapeně seděla v autě a pozorovala organizovaný chaos lidí a aut proplétajících se parkovištěm.

Po necelé půlhodině jsem přivykla nečekaným obrazům. Otevřela jsem si první pivo a s Bobem jsme se šli projít obrovským parkovištěm, které se táhlo donekonečna. V životě jsem neviděla tolik aut pohromadě.  Připomínalo to přípravy na bitvu. Jednotlivé tábory místních fanoušků si grilovaly jídlo a házely si šišatým míčem. Jiní si oblékali dresy hráčů New England Patriots a dobře se bavili. S Bobem jsme se po krátké obhlídce vrátili ke Glennovu autu. Sedla jsem si na jednu z židlí a zachumlala se do deky. Chlapi si mezitím vyndali whisky, guacamole, chipsy, sýry, chléb a další piva.

Otlučené karavany

Do zápasu zbývaly necelé tři hodiny a mě popadla zvědavost. Chtěla jsem si popovídat s místními a zeptat se jich proč tailgatingu propadli? Mezi prvními byli otec se synem v autě ze sedmdesátých let. Zubili se na mě zdaleka. Otec na mě vesele mával, proto jsem přistoupila k okénku a dala se s nimi do řeči. Byli to přistěhovalci se silným přízvukem. Spíš jsme se na sebe usmívali, než si povídali. Byli nadšení z dnešního zápasu a ukazovali mi své krásné auto.

Většina karavanů už něco pamatovala. Jednomu chyběl blatník, z druhého se loupala barva a další měl prasklé boční sklo. Jako vozidla na dovolenou už nějaký čas nefungovaly. Zamávala na mě skupinka lidí od jednoho z karavanů. Dali jsme se do řeči. Ptala jsem se je na fenomén tailgatingu, protože nejsem místní a něco podobného v Evropě nemáme. Ochotně se se mnou dali do řeči a vysvětlovali mi různé nuance jednotlivých skupin, míst, kde parkují a vnitřní hierarchii. Nabídli mi pivo z Nantucketu (ostrov nedaleko Bostonu) a cheeseburger. V duchu jsem si říkala – proč ne? České pojetí upejpavé slušnosti je Američanům neznámé, proto jsem navzdory své výchově s díky přijala.  

Jejich karavan měl na parkovišti speciální parkovací místo, kde bývá pouze jejich skupinka už přes nějakých dvacet let. Platí si víc místa, aby měli prostor na rozložení stanů v případě deště nebo prudkého slunce. Součástí exteriéru karavanu byla širokoúhlá televize, kterou ale ještě nezapojili. Všichni se znali. Byli buď nějakým způsobem příbuzní, nebo kolegové z práce. Tailgating je pro ně rituál, jak utéct od každodenního shonu.

Ptala jsem se jich, jestli utíkají od svých manželek a přítelkyň. Ne, tvrdili shodně. Jejich ženy nebo přítelkyně s nimi často také chodí, ale většinou jen v říjnu, kdy není taková zima. Některé vydrží až do půlky listopadu, ale po zbytek zůstává tailgating mužskou záležitostí.

Na předním okně nad řidičem bylo v jejich karavanu naskládáno přes dvacet skládacích židliček. Na zemi měli koberec v barvách domácího týmu. Úchytky na nábytku byly všechny ve tvaru šišatého míče a jakékoliv další doplňky ke grilování byly také v barvách domácího týmu. Dokonce i potahy na sedačkách měly na sobě loga Patriots.  Narazila jsem prostě na skupinu skalních fanoušků. Nejstarší z nich měl sezónní předplatné už sedmadvacátou sezónu v třetí řadě nedaleko roztleskávaček.

Pokračovala jsem dál. Mezi auty si děcka hrála na své fotbalové hrdiny a dospělí se věnovali grilování a popíjení piva. Většina fanoušků dorazila na parkoviště také okolo deváté. I fronta na toaletu sloužila jako dobrý důvod k seznámení nebo popovídání si, čehož jsem využila. Vyzpovídala jsem ještě několik skupinek lidí, pozorovala různé stolní hry, kterými se bavili, abych se okolo dvanácté vrátila k přátelům. Bylo načase vyrazit na stadión.

Před výkopem

Glenn a Dave jsou zkušenými účastníky fotbalových zápasů. Když jsme na stadion vyrazili hodinu před začátkem zápasu, už jsem se ničemu nedivila, protože jsme nebyli sami. Glenn si zabalil plechovku piva do papírového sáčku a vyrazil s proudem k hlavní bráně. Přidala jsem se k Bobovi a Daveovi. Poklidně jsme se přibližovali ke stadiónu, v Americe jednomu z menších. Kapacita je okolo sedmdesáti tisíc lidí. Dnešní zápas byl beznadějně vyprodán. Svá místa jsme sehnali na poslední chvíli až skoro u horní hrany stadiónu. Lístky stály nehorázných 380 dolarů. Zaplatili jsme si velmi drahý zážitek. Dokonce i letenka do Států mě vyšla na polovina (využila jsem nalétané míle).

Po necelých dvaceti minutách jsme stáli u bran stadiónu. Nejprve nás čekala prohlídka průhledných tašek, které jsou jediné povolené k nošení věcí na stadion. Poté následovala kontrola elektroniky a průchod rámem skeneru. Jakmile jsme se dostali do vestibulu na stadiónu tak jsem pouze následovala Davea, který zkušeně někam mířil. S Bobem jsme měli co dělat, abychom mu stačili. Pro Boba to byla v pětapadesáti letech velká premiéra. V životě nebyl na zápase amerického fotbalu. Byl ze všeho unešený. Poznala jsem to jednoduše – nemluvil. Jen se díval a hltal velkolepou americkou show.

Nevěřím na symboliku jmen, ale u Boba ano. Plným jménem to je Bob Snow a přes patnáct let pracoval jako expert na sníh ve vyhlášeném vermontském lyžařském středisku Stowe. Měl na starost přípravu umělého sněhu, výrobu, skladování, úpravu sjezdovek a bezpečnost. Já jsem ho poznala později, když pracoval pro největšího výrobce trenažérů a vesel na světě. Tuto firmu v Čechách zastupuji a s Bobem se občas přes léto potkáváme na velkých mezinárodních závodech. Boba tudíž trochu znám. Ale ještě jsem ho nezažila beze slov. Bylo to chvílemi až dojemné.

 

Dave nás směřoval davy lidí k okraji hřiště. Do zápasu zbývalo necelých dvacet minut a hráči měli poslední lehké rozcvičení před zápasem. Stáli jsme jen několik metrů od největších hvězd amerického profesionálního sportu a užívali si jejich sportovní schopnosti na vlastní oči. Někteří překvapili svou velikostí, silou a rozsahem pohybu. Bylo to fascinující divadlo. Gladiátorský zápas měl za několik minut začít v plné síle. Hráči obou týmů se vrátili do svých kabin, aby počkali na oficiální zahájení zápasu. Před samotným zápasem nechyběla americká hymna, slavnostní salva z historických zbraní, malý ohňostroj a přesně v jednu hodinu byl zápas zahájen výkopem domácího týmu.

The G.O.A.T.

Los Angeles Rams byli papírově slabším soupeřem, proto nikdo neočekával velké zápasové drama. Naopak. Celý stadion se těšil na show jednoho muže, quarterbacka Toma Bradyho, kterému se přezdívá The G.O.A.T. – The Greatest of All Times. Všichni jsme toto nedělní odpoledne chtěli zažít, jak překoná rekordní hranici  v počtu vyhraných zápasů. Doposud se počet vyhraných zápasů na jednoho quarterbacka zastavil u čísla 200. Nebudu vás napínat, Tomovi se to povedlo a vyhrál svůj 201. zápas své kariéry.

Statistiky Tomovy hry jsou fascinující. Na domácí půdě má skóre 100–16. Tedy sto vítězství a pouze šestnáct porážek. Doposud vyhrál třikrát Super Bowl – největší sportovní událost světa, co se týče sledovanosti a cen za reklamní spoty. V devětatřiceti letech je na vrcholu svých sportovních schopností.

Nemá za sebou žádné skandály, chrání si své soukromí a veškerou přípravu věnuje fotbalu. Není žádná oblast, kterou by neměl z hlediska sportovního výkonu podchycenu. Nevím o jiném sportovci, který by rok co rok dokazoval být tím nejlepším. Češi mi budou argumentovat Jaromírem Jágrem, ale já nesouhlasím. Tom Brady je přeci jen o jednu úroveň výš, dál než kdokoliv jiný. Z pohledu světového sportu nemá ani jednu olympijskou medaili jako například Usain Bolt nebo Michael Phelps, proto není na globálním trhu tak mediálně známý, náročnost jeho sportu je pro mě osobně v jiných, neporovnatelných sférách.

Energie sedmdesáti tisíc skandujících a podnapilých fanoušků je nabíjející. Nic podobného jsem nikdy nezažila. Fanoušci nadšeně hnali domácí hráče dopředu, za chyby se jim nevysmívali a dokonce dokázali ocenit snahu soupeře. Atmosféra byla podobná olympijským hrám (byla jsem v Athénách), nebo mistrovství světa v biatlonu (zažila jsem Nové Město). Ale rozhodně se nepodobala profesionální české sportovní lize. Několikrát jsem byla v Čechách na hokeji a volejbalu (fotbalu se vyhýbám) a energie se nedají porovnat. Je to škoda.

Pozápasová apokalypsa

Po třech hodinách se zápas blížil ke konci. Většina fanoušků začala opouštět stadión aby se vyhnula dvouhodinovým kolonám aut. My jsme zůstali až do konce. Přece jen na americký fotbal nechodím každou neděli. New England Patriots porazili Las Angeles Rams 26-10. Nikdo z hráčů domácího týmu se nezranil.

Do konce základní části zbývají čtyři zápasy a potom už se bude bojovat pouze o Super Bowl, kterému bude předcházet souboj vítězů dvou konferencí. Na konci zápasu si hráči obou týmů pogratulovali a objali se. Trenéři si vzájemně popřáli a rozešli se do svých kabin. Polovina stadionu zůstala a chvíli skandovala Tomovo jméno. Na velké obrazovce se objevila fotografie Toma Bradyho a čísla 201. Historie se dnes přepsala.

Jako jedni z posledních jsme se zvedli abychom se vydali k autu na parkovišti. Sestupovali jsme po schodech do útrob stadiónu. S překvapením jsem sledovala pozápasovou apokalypsu. Všude po zemi se válely plastové kelímky od piva, rozsypané hranolky, papírové ubrousky a další zbytky jídel. Na dámských toaletách byla odložena v řadách nedopitá piva, rozházené ubrousky a místností se rozléhalo zarážející ticho. Všichni se rozprchli do ztracena. Velmi rychle se začalo stmívat a rota uklízečů nastoupila na svou noční směnu.

Prošli jsme hlavní bránou ven a zapluli do davu lidí mířících na rozlehlá parkoviště okolo stadiónu. Policie na koních dirigovala dopravu na hlavních tazích. Dopravní značení bylo upraveno tak, že místo tří pruhů bylo najednou pět upraveno na výjezd ze stadiónu. Nikdo nepředjížděl, netroubil, nenadával. Byl slyšet smích, zábava, radost. Odpadky válející se všude okolo připomínaly město po útoku maratónského závodu. Paříž, Řím, Praha, Londýn, New York a teď i Foxborough mají stejné kulisy po akci, nekonečný bordel.

S ostatními jsme přešli most a dostali se na jedno z „tailgatingových“ parkovišť. Zhruba čtyřicet tisíc lidí, kteří se dnes nedostali na stadión sledovalo zápas na přilehlých parkovištích v pohodlí svého auta. V rezavých barelech byly po celém prostoru parkovišť rozdělány ohně, grily opět žhnuly pod vrstvami grilovacího uhlí a masa a televizní obrazovky s napojením na satelit ukazovaly pozápasové analýzy nebo zápasy jiných týmů.

Během chvilky se setmělo. V dáli byla vidět nekonečná kolona zadních světel odjíždějících aut, která se nikam neposouvala. Lidé nasedli do svých velkých aut a spořádaně se zapojili do kolony vyjíždějící z jednotlivých parkovišť. Jemný písek chroupal pod koly aut a poletoval vzduchem. Výpary z výfuků dotvářely celkový obraz.    

Noc bude ještě dlouhá.

::

 
 
© 067, s.r.o.
Děkujeme všem platícím čtenářům! Umožňují nám a našim autorům vytvářet 067 tak, jak dovedeme nejlépe.