„Gladiátorství“ je nejrychleji rostoucí sport na světě

Dívají se na něj miliony mužů i žen a další desítky či stovky tisíc se mu věnují aktivně. Věnují se mu vysokoškoláci i vyhazovači. Teče při něm krev a točí se v něm stovky milionů dolarů. Co ke smíšeným bojovým uměním, tedy mixed martial arts, přitahuje tolik lidí? A je to vůbec ještě sport? Když se podáváte na zápas ve smíšených bojových uměních (MMA) můžete si hned začít klást spoustu otázek.

A mnohé z nich se nejspíš budou točit kolem humanity. Ovšem některé odpovědi nejspíš nebudou takové, jak by si současný humanista představoval.

Začnu hned tou základní: Je to humánní, když do sebe dva muži – a ženy jim v tom zdatně sekundují – naplno kopou a mlátí, vší silou si lámou si údy a škrtí se? Že už to nemá se sportem nic společného?


To co má úspěšná česká bojovnice Simona Soukupová v ústech je chránič zubů v osobitém designu. Což ovšem neznamená, že by se na něj dívalo nějak lépe. Foto: Převzato se souhlasem webu Czechfigters.cz.

Jestli je kolébkou evropské civilizace antické Řecko se svou filosofií, umění a kalokagathií, tedy harmonií ducha a těla, pak MMA bezesporu humánní je. V Řecku se totiž pěstoval zápas pankration, což byl tvrdší předchůdce nynějších smíšených bojových umění. A pankration byl i součástí olympijských her, stejně jako box a zápas. Nedosti na tom, dvojnásobným olympijským vítězem se v tomto sportu, kde se nesmělo jen píchat do očí a útočit na genitálie, stal jeden z největších světových filozofů Platón. (Dobové obrazy a obsáhlé pojednání o pankrationu najdete v anglické Wikipedii zde. Ta česká nabízí jen tři odstavce.)

Dobrá, úplně nelidské to MMA tedy asi není. Je to ale vůbec ještě sport? Nejsou ti lidé daleko spíš novodobí gladiátoři?

Na první pohled by to tak snad mohlo být. Jenže chybí pověstné Ave Ceasar, morituri te salutant. Protože v MMA se nebojuje na život a na smrt. A na smrt se nechodilo bojovat ani do nelegálních „garážových“ zápasů, které někdy před pětadvaceti lety začaly nynějšímu MMA prošlapávat cestu. Přestože jejich pravidla se dala spočítat na prstech jedné ruky a bojovalo se v nich do rozhodnutí, smrt nebyla ve scénáři. Což naopak v Platónově pankrationu údajně nebylo úplně pravidlem. Takže o MMA můžeme mluvit leda jako o „novodobém gladiátorství“.

Ale zcela určitě o MMA můžeme mluvit jako o nejtvrdším kontaktním sportu na světě.

Filosofii nehledejte

Nabízí se ovšem další otázka. Jestliže jde o sport, který se v názvu odkazuje na bojová umění, má stejně jako řada z nich nějakou mentální nadstavbu, nějakou filosofii? Je cílem MMA také vychovat lepší lidi, jak o to usilovaly evropské i asijské rytířské kodexy? Tady už je odpověď záporná.

V mixed martial arts nemá smysl hledat nějakou cílenou mentální nadstavbu. Zmínka o bojových uměních v názvu je vlastně jen marketingový obrat. Vývoj tohoto sportovního odvětví je totiž prakticky od počátku spojen právě s marketingem a s diváky – na rozdíl od mnoha tradičních bojových umění, o jejichž světových šampionátech vědí jen jejich skalní příznivci.


Známá trojice z pražského Penta gymu: zleva Jiří „Mamut“ Paluska, trenér Dan Barták, český zástupce v UFC Viktor Pešta. Foto: archiv Penta gymu

To však neznamená, že se smíšeným uměním věnují jen „vymlácené palice“. Například v současnosti jediný Čech v americké UFC (Ultimate fighting championship), nejlepší světové soutěži MMA, je vysokoškolák Viktor Pešta. Nebo brněnský Jiří „Denisa“ Procházka, který se prosadil v japonské soutěži Rizin, se ještě před svým tamním angažmá vydal morální i mentální cestou klasického samuraje. („Teď je jiná doba, žije se jinak. Ale ctnosti, které člověk vyznává, můžou zůstat stejné. Mít čest a dostát svých slov. Nedělat zbytečná gesta, být upřímný, pravdomluvný, otevřený k lidem. Cítit, co je dobré a co špatné. Svědomí je jediná věc, kterou si z tohoto světa můžete odnést. Důležité je být upřímný ke světu i sám k sobě. Potom můžete být rovným člověkem, který dostojí svých slov a může se každému podívat do očí a mluvit otevřeně. Z toho ale vyplývají i ty ostatní věci. To jestli zůstaneš silný ve složité situaci, nebo jestli se zlomíš a utečeš,“ vyznal se Procházka v rozhovoru pro Fighter‘s magazín. Řekněte sami, mluví takhle nějaký „mozkosval“?)

Ale samozřejmě, jestli se někdo chce stát lepším člověkem, nepotřebuje k tomu nutně MMA nebo nějaký jiný bojový sport či umění. Ale pokud si takové spojení vybere, může si najít trenéra, který mu s tím pomůže. Existují. Nicméně hlavním cílem MMA je vychovat komplexního bojovníka v boji beze zbraně. A nejen vychovat, ale i přivést do klece, v níž tyhle zápasy probíhají, aby tam změřil síly s dalšími borci.

Ostatně v tom je také rozdíl mezi bojovým sportem a bojovým uměním. Bojové umění totiž nevyhledává měření sil, a to ani to sportovní. Právě proto, že jde o umění boje a ten není možné dělat na přátelské úrovni. Protože v boji jde o život.

A teď už dost otázek a vysvětlování, jdeme se podívat do klece!

Proč klec?

Tou klecí je myšlen osmihranný prostor s tvrdou podlahou, ohraničený dvoumetrovým pogumovaným pletivem. Asi to původně mělo zvýšit dramatický efekt. Ale pro tento způsob boje je to především bezpečnější než klasický boxerský ring.  A zároveň, protože jde o podívanou, kterou je potřeba přerušovat co nejméně, musí mít zápasiště ohrazení, jež nepustí bojovníky z vymezeného prostoru. Je fakt, že můžete MMA vidět i v klasickém ringu, případně v ruském ringu s pletivem od země k nejnižšímu provazu, ale to bývá jen na galavečerech, kde jsou i zápasy v boxu či thajském boxu. V kleci se smíšeným uměním prostě daří nejlépe.


MMA patří do klece. Pokud probíhá takový zápas v klasickém ringu, stále existuje riziko, že někdo vypadne, nebo bude vyhozen ven. Právě kvůli nedostatečnému ohraničen prostoru musí také rozhodčí častěji přerušovat zápasy. Pixabay.com

Kdyby vám ovšem klec připadala moc operetní a chtěli byste nějaký zemitější zážitek, najděte si na YouTube nějaké zápasy ruského TFC.  Zápasiště pro dvakrát pět „řezanů“ ohraničuje jen provaz a sloupky z pneumatik. Původně to je snad platforma pro utkání fotbalových fanoušků. V současnosti se soubojů zúčastňují týmy z celého světa. Oficiální stránky jsou zde. Ostatně v Rusku můžete vidět v boxerském ringu i souboje „středověkých“ rytířů.

Ale zpět k  MMA. Ti, kdo vstupují do klece, ovládají obvykle techniky z několika bojových sportů. Nic jiného jim ani nezbývá, protože jen s jedním by obvykle nevystačili. Jistou výjimkou je jen ruské sambo, které v sobě rovnou spojuje techniky boje v postoji i na zemi.

Co můžete vidět?

V kleci se totiž bojuje téměř vším a všude.  Bojovník MMA tak potřebuje umět boxovat, kopat, dávat údery loktem, kopat kolenem, házet soupeře na zem, bojovat na zemi, škrtit a páčit údy. Zároveň musí být schopen všechny tyhle techniky sám snášet – včetně tvrdých pádů na tvrdou podlahu. K tomu potřebuje ještě vymýšlet jak na soupeře a poslouchat rady trenérů. A také mu na to všechno musí stačit dech.  Zkuste si někde naplno minutu v pohybu bouchat do boxerského pytle. Budete hned tušit, že jen získat fyzičku na MMA není žádná legrace. Profesionální zápasy ve smíšených uměních trvají nejčastěji 3x5 minut s minutovou pauzou mezi koly.

Ovšem v době, kdy se v oktagonu, jak se kleci také říká, střetávaly české osobnosti jako trenér pražského Penta gymu a sportovní „otec“ Viktora Pešty Daniel Barták s nynějším promotérem nejstarší české soutěže GCF Michalem Hamršmídem, se na kola nehrálo. Bojovalo se dvacet minut bez přerušení. A také se nepoužívaly rukavice. Jen suspenzory a chrániče zubů.

V bojových sportech je MMA to, co desetiboj v atletice. Jen s tím rozdílem, že mistr světa ve skoku o tyči se nepustí do desetiboje. Mistr světa v thajském boxu se však do klece postavit může. Bojovníky kterých stylů tedy můžete v oktagonu vidět? Thajské boxery a zápasníky brazilského jiu-jitsu, judisty, klasické zápasníky, příznivce K1 (to je o údery loktem ochuzený thajský box), či vyznavače ruského samba, ale také karatisty, boxery či taekwondisty. Ti všichni si doplnili vzdělání o techniky, které neznali.  A pak samozřejmě uvidíte ty, kteří začali rovnou s MMA.

Zvláštní kapitolou MMA jsou Brazilci a Rusové. To první mají svou verzi původně japonského jiu-jitsu, ti druzí mix z několika bojových umění nazvaný sambo. Brazilská verze jiu-jitsu, známá pod zkratkou  BJJ, má velmi propracovaný systém boje na zemi, s velkým důrazem na páky a škrcení, v jejichž použití je rozvinutější než judo.  Oboje se při boji v kleci často velmi hodí. Navíc jsou v BJJ i zápasy bez kimona (tzv. no-gi), což je pro boje v kleci ideální průprava, protože tam nikdo nejde jinak než pouze v trenkách. Důvod je zřejmý. Čím méně toho na sobě zápasník má, tím menší nabízí soupeři šanci k pevnému úchopu.


Situace, která může rychle rozhodnout zápas. Pokud ten nahoře bude dost rychlý. A tvrdý. Foto: Pixabay.com

Sambo, tedy jeho „combat“ verze je zase nejblíž samotnému MMA, protože se v něm při zápase používají porazy, kopy, údery i boj na zemi. Navíc, sambo již vzniklo jako syntéza nejúčinnějších technik z několika tradičních zápasů z území Sovětského svazu a prvků z některých bojových umění, například juda. (Podíl „nesovětských“ umění na obsahu samba samozřejmě bolševická propaganda taktně zamlčovala.) Systém ještě dále k tvrdosti a přímočarosti posouvala jeho výuka v armádě. A jak známo, výsadkáři si při nasazení nemohou dovolit používat složité techniky.

MMA a chudoba

V Rusku i Brazílii je také stále ještě sport jednou z mála cest, jak se může běžný člověk stát úspěšným. „Obyčejný ruský kluk ví, že se nestane ředitelem nebo podnikatelem, že nemá v životě moc dobré vyhlídky. Ale ví, že když bude dřít, může si jako sportovec vydělat slušné peníze a zajistit tak sebe i rodinu. Proto jsou ti kluci ochotní dřít jako koně daleko častěji než kluci v Evropě,“ vysvětloval mi před lety Jaroslav Poříz, dvojnásobný vicemistr světa v amatérském sumó, který sám má část kořenů z Ruska.

A když se podíváte na brazilské favely, jak se říká tamním slumům, je zřejmé, že tam jsou na tom ti kluci s možností uspět v životě úplně stejně. Nebo hůř. Ostatně motivace mnoha černošských boxerů, včetně Mika Tysona, měla stejný základ. Box pro ně byl jízdenka k lepšímu životu.

Zajímavé však je i to, že přestože je v UFC, cílové metě bojovníků MMA, hodně černochů a dalších zápasníků jiné než bílé pleti, nedominují tomuto sportu tak, jako je tomu v boxu. Ale zároveň mu nedominují ani Rusové, byť Fjodor Jemeljaněnko byl podle mnohých nejlepším bojovníkem MMA všech dob. Každopádně nejznámějším fighterem současnosti bude jistě držitel dvou mistrovských pásů UFC ve dvou váhových kategoriích současně, Connor McGregor z Irska. 

(Mimochodem, v UFC jsou zastoupeny všechny možné barvy a národnosti. Bez pozitivní diskriminace a dalších „korektních“ regulací. Prostě jen proto, že ta organizace potřebuje špičkové bojovníky, kteří přitáhnou diváky. Až bude mít potřebnou kvalitu v MMA nějaký Eskymák, UFC po něm sáhne stejně jako po Češích Vémolovi a Peštovi.)

Tady se nefilmuje

Jenže zdaleka ne všichni, kteří nastupují k soubojům v kleci, jsou z chudých poměrů a zápas pro ně tak nepředstavuje cestu z bídy. Co k tomuhle leckdy krvavému sportu (opravdu se většina zápasů obejde bez krvavého zranění!) táhne stovky tisíc mužů i žen z nejrůznějších společenských vrstev? A o divácké přízni vypovídá už jen to, že na galavečerech MMA ve světě je běžně více než dvacet tisíc lidí. (I v tuzemsku jsou celkem běžné návštěvy blížící se dvěma tisícům.)  U obrazovek po světě pak na přenosy z UFC, Bellatoru a dalších organizací čekají miliony diváků. Co všechny ty lidi láká?


Vlevo Brazilec David Ramires, vpravo Makhmud Muradov, Uzbek žijící v Česku. Po svých vítězných zápasech se halí do uzbecké a české vlajky. V tuto chvíli je ovšem k vítězství daleko, protože pěst soupeře byla přesnější. Foto: Převzato se souhlasem webu Czechfigters.cz.

U zápasníků bude motivace celkem srozumitelná. Kromě chuti naučit se bojovat je to chuť vyhrávat. U těch nejlepších pak samozřejmě také chuť si vydělat. V tuzemsku se takhle uživit nedá, ale jinde je situace lepší. A nejlepší v UFC. Tam nováčkovské smlouvy, jež bývají na čtyři, nebo šest zápasů, začínají, včetně prémií za vyhrané zápasy, asi tak u 50 tisíc dolarů (například Pešta inkasoval za první zápas osm tisíc dolarů, za vítězství by bral dalších osm a zvýšení základu o dva tisíce). Pro srovnání: Michal Hamršmíd, promotér českého seriálu GCF, mi asi před dvěma roky vysvětloval, že on může za jeden zápas dát kvalitnímu bojovníkovi zhruba 50 tisíc korun (necelé dva tisíce dolarů). Ovšem začínající borci inkasují podstatně méně. Ale tím odbočuji od hledání odpovědi na otázku, proč je divácká popularita MMA tak veliká a dále strmě roste? Podle některých odhadů je již tenhle sport po fotbale druhým nejpopulárnějším na světě.


Zápas s Brazilcem Ramiresem na večeru XFN 2 byl pro Muradova zřejmě zakletý. Krátce po začátku zápasu jej soupeř kopl do rozkroku, což je samozřejmě zakázaná technika. Zásah mu dokonce poškodil suspenzor. Ještě v prvním kole po jednom z úderů Muradovovi praskla klíční kost. Vydržel do konce kola, ale pak musel zápas vzdát. Foto: Převzato se souhlasem webu Czechfigters.cz.

Jedním z důvodů přitom pravděpodobně bude právě to, že smíšená bojová umění nejsou fotbal. Aktéři v kleci totiž nesimulují, jako ty „slečinky“ na trávníku. Ani to nejsou nagelovaní fešáci s vytrhaným obočím jako fotbalisté. A pořádný chlap je v současnosti v médiích poněkud menšinový žánr, takže diváky může lákat už jen to, že v kleci si to rozdávají dva chlapi a na nějaké obezličky okolo tam není místo.

Je jasné, že rozhodčí mohou zápasy ovlivnit i v MMA. Ale díky nejširší škále technik, které se v těchto soubojích používají – a tím pádem nejširší možnosti ukončit duel před limitem – je prostor k ovlivňování podstatně zmenšený. Ve srovnání s boxem zcela jistě. A navíc se zápasy v MMA neprodávají. Nebo se o tom alespoň neví.  

Nejblíž reálnému boji

Díky všestranné přípravě borců může být jejich boj veden také všestranně a jen s minimem pravidel. A to je na MMA asi to nejzajímavější. Protože tyhle souboje jsou tak blízko skutečnému boji, jak jen to zákony dovolují. A zároveň, přestože leckdy v kleci teče krev, nehrozí divákům pohled na smrt. (Což je ostatně také nutná podmínka k tomu, aby se do klece hrnulo tolik bojovníků. Kdyby v kleci hrozila smrt, asi by žádné MMA nebylo. Rozhodně ne legálně. Nebo by v něm nastupovali zločinci, jak radí hollywoodské filmy.)

Zájem o pohled na boj a obdiv k jeho vítězi prostě lidstvo provází po celou dobu existence. Protože chceme vědět, kdo je lepší a kdo by přežil. Krev zkrátka k životu patří. A zatím se tuhle pradávnou lidskou výbavu nepodařilo změnit ani feministkám, genderistickým aktivistům, Zeleným, ani bolševikům. Řekl bych dokonce, že MMA může přitahovat diváky o to víc, o co víc se budou snažit uvedené skupiny regulovat lidský život. Povedlo se jim už sice pokřivit leccos, třeba švédská armáda prý už pěknou řádku let dělá náborové spoty tak, že v nich nejsou vidět tanky, děla ani pušky. Nebo to, že když manželčin třiatřicetiletý kolega z práce slyšel od polského kolegy, že se spory mezi chlapy v Polsku vyřizují pěstmi, pohoršeně vytáhl obočí a řekl „no, já myslel, že už jsme ve 21. století“.

 Ale MMA je pořád ještě nad jejich síly.

V kleci totiž ještě pořád vyhrává jen ten, kdo je lepší a tvrdší bojovník. Což se nám ze života už hodně vytratilo.

Ženy v kleci

Mimochodem, feministky by mohly nad MMA jásat. Ženy si totiž do oktagonu již našly také cestu. A dávno nejsou jen zpestřením galavečerů. Řada z nich bojuje na vysoké úrovni a zápasy některých z nich jsou ozdobou akcí UFC. Nejznámější je jistě třicetiletá Američanka Ronda Rousey. Než se dala na MMA, získala v judu čtvrtý dan (mistrovský stupeň) a vybojovala bronz na olympiádě v Pekingu v roce 2008.


Simona Soukupová (nahoře) chtěla svůj zápas s Annou Bezhenar z Ukrajiny rozhodnout na zemi. Ovšem dvě kola ji soupeřka na zemi k ničemu nepustila, naopak lecjakou ránu jí ještě dala sama. A tak rozhodující body nasbírala Soukupová ve třetím kole, které se odehrávalo v postoji. Foto: Převzato se souhlasem webu Czechfigters.cz.

V UFC absolvovala 13 zápasů. Prohrála až ten poslední, ke kterému nastoupila v listopadu 2015. Všech dvanáct vítězných zápasů vyhrála před limitem, tři z toho knockoutem (dvakrát po úderu pěstí, jednou po kopu kolenem). Jedenáct mačů stihla ukončit v prvním kole. Její třináctý zápas byl hlavní událostí večera, na které byla postavena propagace akce UFC 193. Od své porážky se ovšem v kleci neobjevila.

Kromě toho, že drtila soupeřky v kleci, stihla si zahrát také ve Stalloneho sérii „Postradatelní“ a vydat životopisnou knihu. Pod názvem Můj boj, tvůj boj vyšla v roce 2016 i v češtině.

V USA existuje dokonce ryze ženská profesionální soutěž Invicta, ve které již ke třem zápasům nastoupila Češka Simona Soukupová. Její zápasová bilance tam je 1-2, celkově má za sebou 12 zápasů, z toho šest výher, pět porážek a jedna remíza.

Zvláštní je, že zdaleka ne všechny bojovnice MMA jsou mužatky. Například zmíněná Ronda Rousey nebo její dvakrát poražená soupeřka Miesha Tate jsou docela hezké holky. Ostatně ani Rondina přemožitelka Holly Holm také v civilu nevypadá úplně špatně. Ovšem ve chvíli, kde se na jejich tváři objeví krev, již vypadají podstatně jinak. Názory na to, zda je tohle sport pro ženy, se rozcházejí, a to i mezi samotnými bojovníky.

Jak vůbec MMA vzniklo?

Současné MMA má zřejmě dva hlavní kořeny sportovní a pak jeden obchodní. Asi odjakživa bojovníky zajímalo, zda je lepší to jejich umění, nebo to druhé, třetí, desáté. Původně všechna bojová umění řešila boj v postoji i jeho případné rozhodnutí na zemi. I když se současným pojetím boje na zemi, jak jej můžete vidět například v BJJ, to tehdejší zakončení na zemi nemělo mnoho společného. Bojovníci se totiž cvičili pro nasazení v rámci bitev, kde pro nějaké dlouhé válení po zemi není prostor. Vždy se totiž mohl objevit další voják a do souboje dané dvojice zasáhnout. Takže snahou každého bojovníka bylo se na zem vůbec nedostat, a pokud už, tak na ní strávit co nejméně času.


Jan Malach (vlevo) je na snímku ve velmi výhodné pozici za zády soupeře a nasazuje škrcení předloktím levé paže, které si bude pravačkou přitahovat k tělu. Jenže Kleovoulos Loucaides stihl přitáhnout bradu na prsa a zabránit tak své porážce před limitem. Foto: Převzato se souhlasem webu Czechfigters.cz.

Nicméně každé umění preferovalo jiné techniky a zároveň mělo jiný mentální či etický základ. Čili prostoru pro zjišťování, které umění je lepší, bylo vždycky hodně. S nástupem bojových sportů a především filmů na nich postavených se touha po porovnávání samozřejmě zvyšovala. Vlastně právě tyhle filmy začaly taková porovnání jako první nabízet.

Dodnes se například pějí ódy na souboj Bruce Lee s Chuckem Norrisem v římském Colosseu (Cesta draka, 1972). V jejich podání se střetlo čínské kung-fu (čuan-fa) s japonským karate. Režisérem byl Číňan Lee, a tak čínské umění vyhrálo. Ale v souboji se bojovalo v postoji, takže film nenabídl odpověď na to, co by se stalo, kdyby se řež přenesla na zem – jak je to běžné právě v MMA. Další notoricky známé porovnání stylů nabídl Krvavý sport (1987) s J.C. van Dammem v jeho první kladné hlavní roli. Stejné téma pak van Damme nabídl v roce 1996 divákům ve filmu The Quest (česky Souboj cti). Ale to již bylo tři roky po prvním turnaji s názvem UFC v historii.

Gracie a ti ostatní

Ovšem skutečně první, nebo jednou z prvních vlaštovek legálního a reálného porovnání dvou stylů byl souboj brazilské jiu-jitsu versus judo, ztělesněný brazilským velmistrem Helio Gracie a Japoncem Yukio Kato v roce 1950. Gracie zvítězil, ale o rok později ve střetnutí s Japoncem Masahiko Kimurou se karta obrátila.  V obou soubojích šlo o rozhodnutí, nikoli o vítězství na body, jak je jinak ve sportu běžné. A neboxovalo se ani nekopalo. (Mimochodem, pokud se podíváte na zápas Gracie – Kato, který se uskutečnil v ringu, rychle vám bude jasné, proč je lepší bojovat v kleci.) Pro zajímavost se můžete podívat také na to, jak vypadal zápas už velmi podobný MMA v Japonsku v roce 1954. Youtube jej nabízí zde. Tam šlo ještě skutečně o život. Nynější MMA už je „jen“ zatraceně tvrdým sportem.

V souvislosti s brazilskou rodinou Gracie je pozoruhodný zápas BJJ versus judo, který se uskutečnil 53 let po tom prvním. Ani v zápase Royce Gracieho s Hideko Yoshidou, který vyhrál Japonec, se totiž neobjevily kopy a údery. K odvetě si ovšem už borci navlékli bezprsté rukavice a Gracie nastoupil bez kabátu kimona. V souboji, který tentokrát Brazilec vyhrál, ale stejně bylo úderů a kopů pomálu. Zajímavější však je otázka, jak velký podíl na jeho vítězství mělo to, že byl do půl těla svlečený. Yoshida tím měl zásadně ztíženou možnost jej uchopit, když jeho naopak mohl Gracie chytat se vším komfortem, který kimono nabízí. Rozdílné tradiční oblečení borců v jednotlivých bojových stylech vůbec bylo jedním z limitů prvotních soubojů.


Kdo myslíte, že je ten, který hází svého soupeře na zem? Bob Voves, což je borec vlevo, který na první pohled vypadá, že se beznadějně řítí k zemi. Ten kdo tvrdě dopadne, bude ovšem Tomáš Svoboda. Foto: Převzato se souhlasem webu Czechfigters.cz.

Ale limitů bylo víc. Třeba karatisté nebyli příliš cvičeni v rychlých kombinacích technik, což je naopak jedním ze základních kamenů práce boxera. Bojovníci z různých odvětví byli také zvyklé na odlišné způsoby bodování i odlišnou délku zápasů a měli celkově jiná pravidla včetně zakázaných technik. Hodně to bylo znát při úplně prvním turnaji s názvem UFC.

Došlo k němu ve Spojených státech v roce 1993 a utkalo se v něm vyřazovacím způsobem osm bojovníků představujících osm bojových stylů: francouzské savate, japonské sumo, kenpo karate (American kenpo), kickbox, box, brazilské jiu jitsu, shootfighting (jeden z předchůdců MMA) a korejské taekwondo. Ve finále se střetl Gerard Gordeau reprezentující savate a Royce Gracie za BJJ. Ten celý turnaj vyhrál. Nejkratší zápas trval 26 vteřin (savate versus sumo), nejdelší boj proběhl mezi kenpo a kicboxem, který trval 4:20 minuty. Bojovalo se bez rozdílu vah a bez časového limitu. Vítězství se dalo dosáhnout jen knockoutem, technickým KO, nebo vzdáním soupeře. Tři ze sedmi zápasů skončily technickým KO, ostatní vzdáním soupeře (submision). Zakázané bylo pouze kousání a útoky na oči. Video z turnaje můžete vidět například zde.

Začátek sportu

Tím jsme u druhého důvodu, proč vzniklo současné MMA. Šlo o to, vytvořit jednotné prostředí, ve kterém budou mít všichni stejné podmínky. V dobách ilegálních garážových soubojů se toho dosahovalo tak, že pravidla prakticky neexistovala. To bylo ostatně společné těm, kteří se v USA rvali za hranicí zákona, nebo v Brazílii pěstovali přímého předchůdce smíšených bojových umění vale tudo (portugalsky „vše dovoleno“). Bohapustá rvačka v garáži nakonec prohrála s technicky pestřejším a proto pohlednějším vale tudo, jež tím ovšem nebylo o nic měkčí.

Někdy v té době začal klíčit i ten třetí, tedy obchodní důvod pro vznik MMA. Na řežbu bez rukavic a vlastně bez pravidel se na přelomu druhého tisíciletí nebudou chodit dívat davy. Nebo davy možná ano, ale zcela jistě to nebude vysílat televize. A co nevysílá televize, v tom nejsou peníze.

Takže došlo na marketingové rozhodnutí. Ubereme trochu brutality, přidáme podívanou a barvy okolo a vznikne nám produkt, který nazveme mixed martial arts, smíšená bojová umění. To už by se prodávat mohlo, řeklo si tehdy pár chytrých lidí. Výsledkem je nynější podoba MMA: bojuje se v bezprstých rukavicích, některé techniky jsou zakázané, v ringu je aktivní rozhodčí a střetnutí trvá nejčastěji 3x5 minut.

Zároveň se tím ovšem zase odkládá odpověď, které bojové umění či sport je nejlepší. Protože k těm původním přibylo další – MMA – ve kterém se borci utkávají s využitím technik z mnoha umění.

MMA v Česku

Profesionálům v MMA, ale i v thajském boxu či K1 nebo kickboxu chybí v tuzemsku silné organizační zázemí. To je ovšem nezbytné pro další rozvoj těchto sportů. Samotná smíšená umění mají v Česku dvě organizace, které pořádají své akce. Kromě nich ovšem funguje řada samostatných promotérů galavečerů bojových sportů, kteří pořádají své akce v jednotlivých městech. V Praze samozřejmě víc. Když k této roztříštěnosti připočítáme velikost zdejšího trhu a počet možných silných sponzorů, výsledkem je ekonomicky nepříliš optimistický obrázek. Protože mnoho promotérských psů honí pár sponzorských zajíců.


Byť čeští promotéři nemůžou nabídnout bojovníkům podmínky jako UFC, snaží se o to, aby zážitek pro návštěvníky večerů byly na úrovni obvyklé v zahraničí. K tomu patří živě zpívaná národní hymna. Na akci XFN 2 se jí zhostila zpěvačka Olga Lounová, která si dala záležet na zpěvu i na šatech. Foto: Převzato se souhlasem webu Czechfigters.cz.

Bez nich to přitom nejde. Průměrná cena galavečera je podle Ondřeje Novotného, televizního komentátora bojových sportů, asi tři čtvrtě milionu korun. Podle zkušeností Michala Hamršmída z GCF přitom vstupné zaplatí v tuzemsku maximálně 60, ale často také jen 40 procent nákladů na jeden galavečer. Ostatní peníze musí přijít od sponzorů. Jenže co mohou čeští promotéři nabídnout?

Jeden či dva tisíce diváků v sále, další diváky jednotlivých zápasů na YouTube a v ideálním případě nějakou zmínku o akci v lokálním tisku, výjimečně větší zprávu na sportovní stránce novin. A prezentaci na billboardech, které používají všichni pořadatelé. Vysílání MMA na placeném televizním kanále se objevilo teprve v posledním zhruba roce. Je to zboží, za které se někomu vyplatí dát statisíce korun?

Moc promotérů, špatná image

Dokud v tuzemsku nebude fungovat jeden silný promotér pro profesionální velké večery bojových sportů, situace se těžko zlepší. Jednotliví promotéři totiž nemají zájem na dlouhodobém a plošném budování reputace smíšených bojových umění, či ostatních bojových sportů. A také to neumějí. Jeden příklad za všechny: V Macau se 26. listopadu uskutečnilo amatérské mistrovství světa v MMA, na kterém byla i česká reprezentace. Borci tam vybojovali dva bronzy a jedno stříbro. Zaznamenali jste někde tuhle informaci? Ne? Žádný div. Ona totiž dosud (6. 12. 2016) není k nalezení ani na stránkách Českého svazu MMA, který za reprezentací stojí…


Karlos Vémola, první Čech, který se dostal do americké soutěže UFC. Pochází z Olomouce, kde se dlouho věnoval zápasu. V Londýně se pak živil jako vyhazovač a k tomu trénoval MMA v oddíle London Shootfighters. Údajně poté, co vyhodil z klubu dva bojovníky z UFC, jejich kouč mu nabídl cestu právě do téhle soutěže. Vyhrál v ní dva zápasy, čtyři prohrál a stále doufá, že se za oceán vrátí. Foto: Převzato se souhlasem webu Czechfigters.cz.

Přitom by pro public relations mělo české MMA co nabídnout. Do světové „extraligy“ UFC se probojovali už dva naši krajané. Prvním byl bývalý olomoucký zápasník a londýnský vyhazovač Karlos Vémola, který splňuje všechny vizuální nároky na ostrého hocha z klece a navíc poskytuje otevřené rozhovory. Taková tvrdá hora svalů s nepříliš výrazným tetováním by mohla na stránkách ženských magazínů odvést pro zlepšení image tohoto sportu spoustu práce. Ještě lepší by z hlediska PR byl současný zástupce v UFC Viktor Pešta. Na rozdíl od Vémoly nepracoval jako vyhazovač, nemá jediné tetování, studuje vysokou školu a je to „takový medvídek“, jak mi o něm řekla jedna slečna. Ale zároveň je to velký chlap se spoustou svalů. Do Japonska si odskakuje na zápasy z Brna přemýšlivý Jiří Procházka, v ruském seriálu ACB je dobře známý Filip Macka i Patrik Kincl. Náklad dívčích časopisů by jistě mohl zvedat i osmnáctiletý Leoš Brichta, bronzový z letošního amatérského mistrovství světa. A Daniel Barták, původní trenér Pešty a současný trenér Macky vydává hororové povídky a v soutěži Blogger roku 2016 skončil na stříbrné příčce.    

Nevěříte, že by mohl být zájem? Když dal dvouměsíčník Bojová umění, jediný tuzemský časopis o této oblasti, na titulní stranu do půl těla svlečeného zpěváka a úspěšného závodníka v brazilském jiu-jitsu Bena Cristovaa, po časopise za 100 korun se jen zaprášilo. „Cristovao mi volal, že prošel tři trafiky a nikde nás neměli. Prodavači mu říkali, že ho vykoupily mladé holky,“ smál se šéfredaktor Milan Švec.

Televize je klíč

Příznivé image MMA, nebo obecně profesionálních bojových sportů (Česko má řadu mistrů světa v kickboxu, thaiboxu i K1) je důležité pro jednání s televizemi. Bez televizí totiž bude sponzorů vždycky nedostatek a promotéři budou potřebné sumy skládat po tisících a desetitisících od jednotlivých, spíše spřátelených firem. A dokud tomu tak bude, nedočkají se profesionální bojovníci za zápasy peněz, které by znamenaly víc než jen příspěvek na přípravu. Oni totiž potřebují investovat víc než jen do rukavic a vitamínů. Tedy pokud se chtějí prosadit ve světě.     


Trenér Penta gymu Dan Barták píše hororové povídky, které vyšly již v několika výborech českého hororu. Píše také blog na iDnes. Již minimálně dvakrát jej redaktoři portálu „vytáhli“ na hlavní stránku. V soutěži Blogger roku 2016 obsadil stříbrnou pozici. V Roce 2014 získal titul Trenér roku. Foto: Převzato se souhlasem webu Czechfigters.cz.

 „Když si domluvíte víkendový kemp v Polsku, které je v MMA dál než my, přijde vás to na nějakých pět tisíc korun. Tedy pokud nemáte velké nároky na ubytování,“ vysvětluje Daniel Barták, který trénuje pražský Penta gym.

„Jenže jeden víkend je na pořádnou přípravu před zápasem samozřejmě málo. A čtyři víkendy, nebo tak 10 dnů bez přerušení vás vyjdou na nějakých 20 tisíc. To je pro leckoho prakticky celá výplata,“ mračí se Barták. K tomu by ovšem měli mít nějaký stravovací režim, rehabilitaci, kondičního trenéra a něco stojí také samotný trénink MMA. Bojovníci tím pádem uvítají jakýkoli sponzoring. Na kolik by ovšem přišlo stát se pořádným sponzorem nadějného zápasníka?

„Chtělo by to tak 120 tisíc na rok. To by byl pěkný začátek,“ přibližuje finanční nároky přípravy na ultimátní zápasy trenér Penta gymu. A odhaluje tak jeden z důvodů, proč v Česku zatím mnoho fighterů mezinárodní třídy není.

Daň popularitě

Když se podíváte po nabídce fitness center a klubů bojových změní, snadno zjistíte, že MMA v současnosti nabízí kdekdo. Což vede k otázce – kde se vzalo tolik dobrých trenérů smíšených bojových umění, kde se to naučili, když bojovníků, kteří obstojí v zahraniční konkurenci máme pořád jen pár a ti už své trenéry mají?


Blíží se závěr zápasu Davida Kozmy (nahoře). Johannes Michalik má tržnou ránu na čele po úderu loktem a bojuje o to, aby se ubránil hrozbě škrcení. Několik okamžiků po pořízení tohoto snímku se Kozmovo předloktí dostalo pod Michalikovu bradu a o výsledku zápasu bylo rozhodnuto. Foto: Převzato se souhlasem webu Czechfigters.cz.

Nejpravděpodobnější vysvětlení je to, že výuku opravdu nabízí kdekdo. Bez ohledu na to, zda sám MMA reálně ovládá. Protože jestli někdo umí třeba thajský box a judo, tak to ještě pořád neznamená, že bude dobrým trenérem smíšených umění. Takže pokud to s tímhle sportem chcete myslet vážně, vybírejte si svého trenéra velmi pečlivě. Jestli hledáte jen nějakou tělesnou aktivitu, která má mít něco společného s bojovým sportem, pak nad tím, kdo vás bude cvičit nemusíte tolik přemýšlet. Vám jde o dobrý pocit, o spálení nějakých kalorií, ale nejde vám o to, abyste skutečně uspěli v boji.

Ale buďte klidní! Každý nemusí chtít uspět v kleci. Důležité je, že chce se sebou vůbec něco dělat, a že to skutečně dělá. A že pozná, co je to rvačka.

 
 
© 067, s.r.o.
Děkujeme všem platícím čtenářům! Umožňují nám a našim autorům vytvářet 067 tak, jak dovedeme nejlépe.