Jak to nikdy nebude

Před necelými čtrnácti lety jsme v tehdejších Softwarových novinách zveřejnili rozsáhlý materiál, v němž jsme se snažili predikovat budoucnost digitálních technologií. Značná část těchto předpovědí se měla splnit zhruba v dnešní době. Dnes se na ně společně podíváme a porovnáme je s realitou. Nejde ani tak o to, kolik jsme toho tehdy uhodli a kolik ne, jako spíš o zdroje těchto omylů. Důvody, proč se v úvahách o budoucností lidé dopouštějí chyb, jsou totiž stále stejné.

Následující text cituje a komentuje 16 předpovědí z roku 2000. Byly formulovány poměrně přesně, takže je většinou lze porovnat s realitou, a byly datovány, což samozřejmě bylo pošetilé — ale koneckonců šlo hlavně o hru. Ze šestnácti předpovědí se podle dnešního vyhodnocení nesplnilo devět, splnilo sedm (ne vždy je odpověď jednoznačná, jak sami uvidíte). Zajímavý je i samotný výběr témat: odpovídá tomu, co v roce 2000 vypadalo důležité a jak uvidíte, několik podstatných momentů tam naopak zcela chybí.

Nikoho totiž nenapadly.

Jak změní počítače svět? (...) Především budou všude, doslova všude. Dnes si pod slovem počítač představujeme cosi s obrazovkou a klávesnicí, ale ani dnes to už není celá pravda: jen v každém moderním autě je několik desítek docela výkonných počítačů. Brzy budou v ledničkách, pračkách, v elektrických rozvodech, ve zdech budov, ale také v obalech veškerého zboží, v oděvu, v lécích, které polykáme... ne, nežertuji. A všechny ty strojky budou mezi sebou komunikovat prostřednictvím jakéhosi post-Internetu (...)

Hned z prvního odstavce je zřejmé, kde je Achillova pata většiny předpovědí: zacházejí příliš daleko. Pravda je, že počítač dnes už zdaleka není jen „cosi s obrazovkou a klávesnicí“, jenže předpověď se očividně týká všudypřítomného počítání (ubiquitous computing), což tehdy byl zcela čerstvý módní pojem; nikoli smartphonů a tabletů. Koneckonců, tou dobou ještě neexistoval ani iPod, ten přišel až v roce 2001.

Splnila se předpověď? Z větší části NE.

Také se dá tušit vznik skutečné umělé inteligence, pokusy s přímou elektronickou demokracií nebo zánik copyrightu — vedle jiných společenských důsledků, jaké dnes neuhodne nikdo.

Vychytralá formulace. S umělou inteligencí jsme trochu postoupili vpřed, s přímou elektronickou demokracií sotva, pokud nepočítáme dvoje parlamentní volby v Estonsku (2007, 2011).

Zato „společenské důsledky, jaké dnes neuhodne nikdo“ se dostavily: sociální sítě. V roce 2000 ještě neexistovaly ani ty nejstarší: SecondLife, MySpace, LinkedIn. Znali jsme samozřejmě jejich předchůdce, různé BBS systémy a mailové diskusní skupiny, ty byly ovšem tou dobou na definitivním ústupu a nikdo je už nepokládal (právem) za významný faktor. Dále existovaly systémy Geocities a Tripod, ty jsme ovšem pokládali spíš za způsob, jak si založit osobní webovou prezentaci než za nástroj interakce mezi lidmi. Mark Zuckerberg se jimi nechal inspirovat chytřeji, samozřejmě.

Splnila se předpověď? NE.

Ve vyspělých zemích světa bude každý čtvrtý aktivně pracující používat telecommuting: 2010

(...) Telecommuting, neboli teleworking, jednoduše řečeno práce doma pomocí počítače a komunikačních linek. Po technické stránce jde v podstatě o vyřešenou záležitost, přesto se zatím neujala tolik, kolik by se snad dalo čekat, a důvody jsou kupodivu převážně mimoekonomické. Pořídit slušnou výbavu pro telecommuting včetně jednoduché videokonference — která v mnoha případech navíc ani není nutná — dnes v podstatě znamená mít výkonný počítač a slušně průchodnou linku, nic víc.

Záleží na tom, jak to kdo počítá, ale spíš se dá říci, že se předpověď nevyplnila. Potenciální možnost pracovat na dálku dnes má podle statistik až polovina pracovní síly prvního světa (prakticky všichni, jejichž charakter práce tomu odpovídá, tj. spočívá převážně v sezení u počítače). Reálné využití se však pohybuje v jednotkách procent. Ve zmíněném roce 2010 to v USA bylo 6,6 %. V České republice udává ČSÚ za rok 2013, že 29 % podniků umožňuje práci na dálku a 3,5 % lidí z celkového množství pracovní síly tuto možnost skutečně využívá.

Splnila se předpověď? NE.

Vznik prvních humanoidních robotů vybavených vyspělou umělou inteligencí: 2045

(...) dnes v továrnách pracují „průmyslové roboty“, nikoli průmysloví roboti, a v zásadě lze tento strašlivý termín klidně nahradit výrazem číslicově řízené či programovatelné stroje. Populární představa antropomorfního robota, umělé bytosti vzhledu a velikosti člověka, se kamsi vytratila. (...)

K čemu roboti? Mohli by za nás dělat práce, které děláme neradi a špatně, počínaje úklidem domácností a veřejných prostranství a konče třeba manipulaci s jaderným odpadem. Potíž je v tom, že už teď je na světě dost nezaměstnaných, a že namísto mašiny za sto tisíc dolarů bude patrně ještě dlouho rentabilnější nějaký ten Portorikánec, Alžířan či Ukrajinec za dolar na hodinu. Mohli by létat do vesmíru. Mohli by se bohužel hodit armádě. Mohli by nám docela slušně rozvrátit už tak nevalnou společenskou rovnováhu (...)

Do roku 2045 máme ještě hodně času, otázka zůstává otevřená. Možný rozvrat ekonomiky v důsledku masivní automatizace se dnes diskutuje hodně (viz kniha Tylera Cowena Average Is Over, kterou jsme se zde v 067 podrobně zabývali). „Humanoidní“ (správně by mělo být antropomorfní) roboti nejspíš nebudou vysokou prioritou, daleko větší smysl dávají auta, která jezdí sama a letadla, která sama létají. Oboje už máme, problém představují náklady. Proto automatická auta od Google zatím zůstávají v prototypu. Bezpilotní letadla, drony, poletují po světě ve velkém množství, používají je však téměř výhradně ozbrojené síly a navíc zpravidla v režimu dálkového řízení pozemním operátorem, nikoli zcela autonomně. Na robotická letadla jsme v roce 2000 ani nepomysleli, na auta ano (viz dále).

Splnila se předpověď? NE.

„Věci zadarmo“ běžnou součástí ekonomické reality i mimo IT: 2015

Změní se v důsledku Internetu a dalších informačních technologií sám charakter ekonomiky? Přibývá těch, kdo věří, že ano. Teorie síťové ekonomiky, jak ji razí především americký vizionář a publicista Kevin Kelly, předpokládá, že rozhodující vliv má sám síťový, navzájem propojující charakter Internetu, přičemž na technické realizaci této sítě ani příliš nezáleží. Síť znamená jiný způsob šíření informací a podnětů. Kelly vyvozuje z této skutečnosti řadu netriviálních závěrů.

K nejzajímavějším zřejmě patří ten, že v podmínkách síťové ekonomiky závisí úspěch ekonomického subjektu více na stavu a velikosti sítě, jejíž je součástí, než na jeho vlastní výkonnosti. Z toho plyne, že se i těm nejsilnějším hráčům vyplatí (aspoň po jistou mez) nesobecky podporovat existenci příslušné sítě; prospěch se dostaví automaticky. Tato teorie “ekonomického altruismu” zní možná naivně (...) Tím se vysvětluje, proč se dnes zcela běžně setkáváme v oboru informačních technologií s hodnotnými věcmi zadarmo, proč je všude tolik freewaru produkovaného často i firmami, které normálně software prodávají. Producenti si tak vytvářejí trh, budují síť, dělají z lidí potenciální zákazníky.

Tohle bylo opravdu velice naivní — od nás i od Kellyho. Skoro každého tehdy ovšem mátl první internetový boom, obrovský nárůst tržní kapitalizace firem, které neměly žádný obchodní model, rozdávaly zdarma a přece byly burzovními hvězdami. S odstupem se dá těžko vysvětlit, jak jsme vlastně mohli uvěřit, že pečení holubi začnou létat do huby sami, ale učebnice ekonomie říkají, že období takové víry prostě občas nastanou, zachvátí část společnosti a musí se jen čekat na srážku s realitou.

Ta nastala velmi brzy, internetová bublina praskla. Fenomén „zdarma“ se však podařilo zabudovat do životaschopných obchodních modelů, i když samozřejmě jde o „zdarma v uvozovkách“. Tím prvním je služba podporovaná reklamou: poskytovatel provozuje pro zákazníka službu, za kterou platí třetí strana, tj. inzerent. Takhle funguje Google, Facebook a mnoho dalších, háček je v tom, že prodávají nejen inzertní plochu, ale především behaviorální data uživatelů: zbožím jste vy.

Pokud jde o předpověď: Google vznikl v roce 1996, roku 2000 začal prodávat reklamu, ale všeobecně viditelnou firmou se stal až v roce 2004, kdy vstoupil na burzu.

Druhým modelem odvozeným z boomu přelomu tisíciletí je freemium: základní služba zdarma, nadstavbová za peníze. Z hlediska dodavatele pak rozhodují dva parametry: jednak celkový počet uživatelů volně dostupné varianty, jednak stupeň konverze. Když je uživatelů hodně (miliony), může stačit i velmi nízký konverzní poměr — jedno procento či méně. Freemium se dnes používá tak běžně, že dost možná jde o vůbec nejrozšířenější obchodní model u digitálních technologií.

Splnila se předpověď? NE (anebo ano, ale natolik odlišně, že se to nedá akceptovat jako vyplnění).

První virtuální korporace se ocitne mezi stovkou největších firem světa: 2008

Představte si nějakou firmu zabývající se opravdu velice hmatatelnou výrobou — třeba automobilku. Tradiční představa říká, že kdo chce provozovat automobilku, musí zakoupit velikánský pozemek, na něm postavit výrobní halu, najmout dělníky a konstruktéry a skladníky a svačinářky a vrátné a kuchaře do závodní jídelny a uklízečky a úředníky a účetní a technology, pak nakoupit stroje a materiál, nechat vyprojektovat auto... ale jde to i jinak. Automobilku může v dnešní době tvořit nějakých deset lidí v několika kancelářích. Budou mít na práci obchodní strategii, marketing a především řízení všech procesů. Všechno kromě tohoto jádra — kromě toho, čemu programátoři říkají obchodní logika — můžete někomu zadat. Po světě je spousta výrobních hal s nevyužitou kapacitou, kde vám za zakázku políbí obě ruce. Po světě je spousta konstruktérů, kteří mají na počítači AutoCAD, ale nemají momentálně angažmá. Po světě je spousta firem specializovaných na logistiku, distribuci a velkoobchod. Dejte to všechno dohromady a propojte — před pár lety by to ještě nešlo, protože režie spojená s komunikací a prostým přenosem informace by byla neúnosně vysoká, proto také vznikl náš klasický koncentrovaný průmyslový model. Dneska to však už jde. Když to uděláte dostatečně šikovně, máte automobilku. Když vymyslíte dobrý model financování, nepotřebujete dokonce ani moc peněz do začátků. Kdo pozná, že tahle firma je jen virtuální a že téměř všechny její činnosti fyzicky provádí někdo jiný? Komu na tom záleží?

Tahle předpověď se možná splnila, možná ne, záleží ta úhlu pohledu. Tomu, co jsme tehdy nazvali virtuální korporací, se dnes běžněji říká outsourcing nebo offshoring. Jiným příkladem jsou virtuální telefonní operátoři — firmy, které vlastní jen značku, prodejní kanál a smlouvu o provozování technických služeb.

Splnila se předpověď? ANO, v modifikované podobě a s jiným názvoslovím.

Komerčně dostupné nanotechnologie: 2008

Nakupování v roce 2020: ze Sítě si stáhnete recept na nový počítač, walkmana, nebo třeba kus nábytku. Do svého nanoboxu vložíte příslušné množství plastů, polovodičů a jiného materiálu. Za pár minut vypadne hotový výrobek. Absurdní? Ani ne. Nanotechnologie, to znamená, že se hmotou lze zacházet jako sse softwarem. Hmota se sama stane softwarem.

(...) Zřejmě již v dohledné době bude možné vyrábět mimořádně levné a přitom poměrně výkonné počítače ne větší než zrnko soli. Počítač zašitý ve švu košile řekne pračce, jakou teplotu má nastavit. Počítač v podrážce vašich bot, řekne autu či domu, že přicházíte, ať tedy odemkne a rozsvítí. Počítač v propisovačce upozorní, že dochází náplň... K méně triviálním cílům patří například využití nanotechnologií ve zpracování odpadů: postavme si armádu umělých miniaturních robotků, kteří odpady prostě sežerou, anebo ještě lépe -- rovnou přemění na něco užitečného!

Jestli se máme nanoboxu opravdu dočkat v roce 2020, mají vědci co dělat... Očekávání spojená s nanotechnologiemi byla kolem roku 2000 značná, šlo o jeden z nejpoužívanějších buzzwordů.

Realita je mnohem střízlivější. Výzkum v oblasti nanotechnologií přinesl a stále přináší užitečné aplikace, zejména nové materiály pro rozmanité účely od kosmetiky (lepší krémy na opalování) a nátěrových hmot po elektronické součástky. Použití slova nano je však spíš marketingové, než že by odpovídalo realitě a rozhodně nemá nic společného s molekulárními nanotechnologiemi, jak si je představoval Feynman a Drexler.

Splnila se předpověď? NE.

Chytré domy v běžné nabídce bydlení pro střední vrstvy: 2015

Začalo to strukturovanou kabeláží. Pak se na střeše objevily satelitní a mikrovlnné antény, komunikace všeho druhu rozvedené optikou do všech místností. Komunikační systém musí pochopitelně řídit počítač. A když už řídí komunikační systém, proč by si nepřibral i pár jiných úkolů? Třeba koordinaci činnosti všech spotřebičů. Bezpečnostní systém a požární alarmy. Regulaci teploty a vlhkosti. A proč nerozsvěcet automaticky světla, když vstoupí osoba do místnosti, a nezhasínat, když odejde? Proč nepřepojovat telefon tam, kde se právě nachází ten, komu volají... (...)

Přepojování telefonu z místnosti do místnosti působí dnes komicky, v roce 2000 však ještě nebylo zvykem mít mobil stále u sebe, už jen proto, že byl větší a neskladnější než dnes. A neměl ho každý. Chytré domy však existují a přibývá jich i v ČR. Těžiště trhu v této oblasti nicméně nespočívá v domech jako celku, ale spíše v komponentách domácí automatizace. Markantním příkladem je termostat Nest.

Splnila se předpověď? ANO.

Nejčastější poruchou auta bude softwarová chyba: 2010

Automobil je velmi přirozené místo pro automatizaci. Výrobci hardware i software se na něj dívají s rostoucím zalíbením, protože vidí tu obrovskou instalovanou bázi (...)

Možností pro automatizaci automobilu je víc než dost. Začněme těmi konzervativnějšími, k nimž patří samozřejmě navigační systém se zabudovaným přijímačem GPS a s vestavěnou digitální mapou. Vždy budete vědět, kde se přesně nacházíte, automatický navigátor poradí, kudy jet ke zvolenému cíli, a díky příjmu aktuálních informací bude při volbě trasy brát ohled na objížďky a dokonce i na okamžitou hustotu provozu, dopravní zácpy a volnou kapacitu parkovišť. (...)

(...) V Německu se vyvíjí systém, který umožní na dálku a proti vůli řidiče snížit rychlost vozu; buď na manuální zásah policisty, třeba z vrtulníku, anebo zcela automaticky -- dálnice sama si řekne, že teď pojedete stovkou a víc ne. (...)

Další výzvou konstruktérům je autopilot. Proč by se nemohla auta řídit sama, zatímco řidič dělá něco příjemnějšího? Taková vymoženost je patrně neschůdná bez podstatného zásahu do systému ulic, silnic a dálnic; ten by se napřed musel stát aspoň trochu něčím na způsob železnice či dětské autodráhy.

Až na detaily tahle předpověď celkem vychází. Softwarová chyba sice není nejčastější poruchou auta, ale také ne úplně vzácnou. GPS s mapou je banální samozřejmostí. Autopilot zatím nikoli, ale už teď je zřejmé, že silnice a ulice se kvůli automaticky řízeným autům předělávat nemusejí, Google už několik let testuje svá auta v plném provozu. Překážky jejich rozšíření jsou ekonomické a právní, ne technické.

Systém na zpomalování a zastavování aut na dálku je předmětem politické kontroverze. Technicky je dnes perfektně realizovatelný. Evropská unie zvažuje legislativní opatření, která by to měla dále usnadnit tím, že se do nových vozů budou povinně montovat přijímače příslušného signálu (jde to však i bez přijímače, jen obtížněji a na menší vzdálenost). Důležitou roli při regulaci dopravy mají též systémy automatického rozpoznávání registračních značek. Ty jsou v mnoha zemích světa včetně ČR v rutinním provozu.

Splnila se předpověď? Z větší části ANO.

Radikální změna pojetí autorského práva v kontinentální Evropě včetně ČR: 2020

(...) Dá se odhadnout, že postupem času se celé dosavadní pojetí copyrightu radikálně změní. (...) Primárním důvodem změny je povaha digitálního kopírování: je bezchybné (kopii nelze odlišit od originálu), extrémně levné (přičemž s rostoucím počtem vytvořených kopií nerostou náklady vůbec, anebo jen velmi málo) a lze jej aplikovat na jakákoli digitální data (v budoucnu tedy na veškeré duševní vlastnictví: zvuk, obraz, videozáznam, text, počítačový program...). Při velikém přebytku nabídky obsahu nad poptávkou (ta se projevuje již dnes) budou klesat ceny, jež jsou lidé ochotni zaplatit za shlédnutí či jiné užití autorského díla.

Copyright je jedním z bolavých míst digitálních technologií. Představuje dilema bez dobrého řešení. Kopírování zastavit nelze a zvolna ubývá těch, kdo jsou jeho nekompromisními zastánci. Zcela se zbavit autorskoprávní ochrany by však znamenalo nechat tvůrce a zprostředkovatele bez zdroje příjmů.

Ke kompromisním řešením patří lepší a levnější prodej a půjčování online, streamování hudby a filmů či nové přístupy k DRM. Právní úprava se zatím nemění a není jasné, zda k tomu dojde tak brzy, jak jsme předpověděli. Mění se však obchodní modely kolem copyrightu, což je podstatnější.

Nepočítali jsme také s tím, že se copyright stane tak silným politickým tématem a že vzniknou nemarginální politické strany, pro které bude jeho úprava hlavním bodem programu.

Splnila se předpověď? Z části ANO.

Microsoft přestane být nejdůležitější počítačovou firmou světa: 2025

(...) Microsoft sotva zanikne nebo zbankrotuje; pokud někdy ano, pak jde o značně vzdálenou budoucnost. Avšak jeho dnešní pozice je velmi výjimečná. Diktuje celému oboru, a co víc, musel by to dělat, i kdyby nechtěl. Ovládnutím desktopu se dostal do pozice, kdy každá jeho akce, každý záměr má bezprostřední vliv na mnoho dalších firem a přes ně zprostředkovaně pak na celý obor informačních technologií.

(...) Kdy přestane být Microsoft nejdůležitější počítačovou firmou světa? Povšimněte si — nejdůležitější, nikoli největší nebo nejbohatší. Největší není ani teď prakticky podle žádného z běžných ekonomických kritérií s výjimkou jediného (ovšem toho nejdůležitějšího: celkové tržní kapitalizace).

Pokud bychom vyšli z předpokladu, že budoucnost Microsoftu je pevně spjata s platformou, na níž se prosadil, tedy s PC, pak by se dalo říci, že dny jeho největší slávy jsou již sečteny. PC zatím zůstává dominující platformou, dnes však už začíná být zcela zřejmé, že konec se blíží. PC samozřejmě nezmizí ze světa (v jistém slova smyslu asi už nikdy), ale těžiště toho, co lidé používají pro běžné účely, se posune někam jinam -- zřejmě k nějakému druhu kapesních komunikátorů, možná ke kombinaci „hloupý terminál, chytrá karta“ (...)

(...) Stejně tak by Microsoftu způsobil velké potíže odchod Billa Gatese z vedoucí funkce, ať už by byl způsoben čímkoli. (...) Gates je poslední velkou postavou kapitalismu dvacátého století, má blíž k Henrymu Fordovi a Tomáši Baťovi než k budoucnosti.

Jak jsme napsali, tak se stalo. Microsoft je dále vlivný a důležitý, nejdůležitější softwarovou firmou světa však není a sotva kdy ještě bude. Tuto úlohu dnes zastává silná čtyřka Amazon, Apple, Facebook a Google, přičemž prvenství lze připsat kterékoli z nich v závislosti na zorném úhlu.

V roce 2000 z těchto čtyř firem již existovaly tři a žádnou z nich bychom do pozice nového Microsoftu nenominovali (mým soukromým tipem by tehdy pravděpodobně byl Sun nebo Intel). Amazon byl prostě velké knihkupectví (a ne provozoval nejdůležitějšího cloudu na světě), Apple byl výrobce počítačů s trochou vestavěného softwaru a se spoustou finančních potíží, Google byl vyhledávač, na který jsme postupně přecházeli a měli ho rádi — ale neuměli jsme si představit, jak by mohl vydělávat peníze. Pokud jde o Facebook a sociální sítě vůbec, o tom byla řeč výše.

Splnila se předpověď? ANO.

Média s personalizovaným obsahem převládnou nad obecnými: 2030

Schopnost počítačů pracovat s mimořádně objemnými daty, jako je například digitalizované živé video, vzrostla mnohem rychleji, než se předpokládalo. (...)

V blízké budoucnosti se může zcela vytratit rozdíl mezi médii dnes natolik odlišnými, jako jsou noviny a televize. Běžné noviny se dnes připravují vesměs na počítačích od napsání článků až po sazbu. Nedigitální je až poslední krok, kdy se noviny tisknou na papír a ten se distribuuje. S všeobecným rozšířením datových sítí, ať už se jim bude říkat informační dálnice nebo jakkoli jinak, bude možné tento poslední krok odbourat. Noviny lze doručovat elektronicky po síti. Kromě textu a obrázků pak mohou obsahovat i další typy dat: zvuk a video, tedy to, co je dnes typické pro televizi. Dnešní papírové noviny mají ovšem oproti televizi jednu velkou výhodu — jsou, alespoň částečně, individualizovatelné („customizable“, řekli by programátoři). Jsou individualizovatelné v tom smyslu, že si můžete sami zvolit, kdy je budete číst (ve kterou denní dobu), jak je budete číst (v jakém pořadí) a co z nich budete číst (které články přeskočíte).

S televizí se tohle dělat nedá. Dívat se na ni musíte tehdy, když vysílá, pořadí programové skladby je pevně dáno, takže jediné, co můžete udělat, je vynechat pořad, o který nemáte zájem -- ne ovšem tak, že byste okamžitě přeskočili k pořadu, o který naopak zájem máte; musíte počkat, až přijde na řadu. Problémem klasické televize je sekvenční přístup. Digitální televize blízké budoucnosti může jít mnohem dál, v zásadě dovolí každému divákovi sestavovat si individuální programovou skladbu. Budeme se dívat na to, na co chceme my, a tehdy, kdy se to hodí nám.

Média se změnila, ale jinak. Nepočítali jsme téměř s ničím z toho, co formuje jejich současný stav: tablety a smartphony; rychlý pokles zájmu o tištěné noviny; sociální média; malý zájem o interaktivní televizi.

Personalizovaný obsah je skutečně velmi silný, technika personalizace je ale docela jiná, než se čekalo. Namísto umělé inteligence se používá inteligence skupinová. Zprávy čteme na Facebooku a Twitteru a personalizuje nám je naše sociální okolí. Tohle v roce 2000 nenapadlo ani ty nejchytřejší.

Naproti tomu způsob konzumace televize se nezměnil ani trochu. O chytrou televizi nikdo nestojí. Lidé stojí o větší obrazovku, věrnější barvy a více kanálů, případně o pohodlné přehrávání videa bez ohledu na jeho zdroj. První dva požadavky pokrývají výrobci televizorů, třetí kabeloví operátoři, čtvrtý Apple TV, Google Chromecast a podobné krabičky, případně starý dobrý HBO a jeho moderní konkurenti v čele s Netflixem.

Splnila se předpověď? ANO i NE; v podstatě splnila, ale natolik odlišným způsobem, že ji těžko lze uznat.

Komerčně dostupné zařízení pro „dokumentovaný život“: 2010

Ve své knize The Road Ahead napsal Bill Gates: „Vaše kapesní PC může monitorovat a ukládat informaci o čemkoli, co se vám přihodí -- zvuk, čas, polohu a později i videozáznam. Může nahrávat každé slovo, které řeknete, a každé slovo, které kdokoli řekne vám, stejně jako tělesnou teplotu, krevní tlak, atmosférický tlak, a mnoho jiných dat o vás i o prostředí, ve kterém se právě nacházíte. Může monitorovat všechny vaše interakce s informační dálnicí - všechny vydané příkazy, odeslané zprávy, seznam lidí, kterým telefonujete nebo kteří telefonují vám. Tak vznikne všeobsahující diář a autobiografie - pokud o něco takového stojíte. Kdyby nic jiného, dozvíte se tak aspoň, kdy a kde jste pořídili zrovna tuhle fotografii, kterou se právě snažíte zařadit do alba.

Z vyhlídky na dokumentovaný život mne osobně trochu mrazí, ale někteří lidé budou jistě nadšeni. Jedním z důvodů může být obrana. Kapesní PC je vlastně svého druhu stroj na alibi, protože kódované digitální podpisy zaručí nezfalšovatelnost dat. Pokud vás kdokoli z čehokoli obviní, můžete mu rázně odpovědět: Koukni, kámo, já mám dokumentovaný život. Nahrávky jsou uloženy v bezpečí. Můžu kdykoli přehrát každé slovo, které jsem kdy řekl - tak na mě nic nezkoušej. Na druhou stranu, pokud se něčím proviníte, pak existuje nezpochybnitelný důkaz. Každá dodatečná změna záznamů vyjde najevo.“

Není téměř co dodat. Je to zvláštní idea, ale prodat by se patrně dala, stačí počkat, až příslušné zařízení bude cenově přijatelné. Paranoici a autoři memoárů se mají na co těšit, ale není vyloučeno, že se časem najdou i rozumnější využití.

Na přelomu tisíciletí nevěděl ani Bill Gates, k čemu by se takový dokumentovaný život vlastně dal použít. Dnešní odpověď zní: móda, posedlost údaji a jejich sdílením, sport, zdravotní aplikace. Pro life-tracking neboli quantified self, jak se této oblasti dnes říká, existuje široká nabídka hardwaru a softwaru, základem je velmi často chytrý telefon, někdy samostatné zařízení jako Fitbit nebo Sony SmartBand.

Poučné na tom je, proč nikdo v předstihu nerozpoznal, že půjde o lákavé spotřební zboží: protože jsme mířili příliš vysoko. V roce 2000 by takové sledovací zařízení bylo složité, drahé a jeho použití by se dalo ospravedlnit jedině velkým a nepopiratelným užitkem. Technický rozvoj však umožnil během krátké doby vyrábět trackery levně, dělat je lehké a maličké, anebo je úplně virtualizovat. Pak se dá o použití uvažovat lehkovážněji.

Situace je podobná jako u mobilních telefonů — počátkem devadesátých let bylo také těžké si představit, že je bude po kapsách nosit doslova každý teenager. Opakovaně podceňujeme Moorův zákon.

Splnila se předpověď? Z velké části ANO.

První země zavede elektronické referendum jako stálou součást ústavního systému: 2050

Rozrůstání Internetu a především vyhlídky na tzv. informační dálnici, která z něj pravděpodobně vzejde, otevírají — mezi mnoha jinými — i téma navýsost politické: spor mezi zastupitelskou a přímou demokracií. Prozatím se nestal předmětem většího zájmu politiků ani veřejnosti nikde na světě, protože každá diskuse byla ryze akademická: efektivní přímou demokracii nelze technicky realizovat. Internet a jiné Nety ovšem mění situaci. Pokud si jako technickou podmínku přímé demokracie představíme tlačítko připojené k televiznímu přístroji, jehož stisknutím má každý divák možnost říci ANO nebo NE, pak je pravděpodobné, že USA budou podobnou možností disponovat brzy, zbytek vyspělého světa o málo let později. A co teď: zrušíme parlamenty jako věc nadále nepotřebnou a budeme vše důležité rozhodovat celonárodním hlasováním, jehož výsledky mohou být sečteny a zveřejněny během několika minut?

V České republice máme několik politických stran, v jejichž programu hrají referenda velkou roli. Přitom vesměs předpokládají, že internet bude klíčovým nástrojem — už kvůli finančním nákladům hlasování. Vesměs jde o strany nové vlny, tj. vymykající se tradičnímu pravolevému schématu (Věci veřejné, Úsvit, Svobodní). Předvídat další vývoj v této věci si dnes asi nikdo rozumný netroufne.

Splnila se předpověď? NE.

Digitální komorník: 2015

Nicholas Negroponte je ředitelem tzv. Media Lab na MIT (...) Jako jeden z hlavních úkolů stojících před vývojem informačních technologií vidí vytvoření „digitálních komorníků“ — zcela nové formy uživatelského rozhraní i aplikačního softwaru.

„Nejlepší metaforu, jakou si umím představit pro popis rozhraní mezi člověkem a počítačem, představuje dobře trénovaný anglický komorník. Je to „agent“, která vyřizuje telefonní rozhovory, rozpoznává volající, vyrušuje vás jen tehdy, je-li to vhodné, a dokonce vám pro vaše dobro může tu a tam i maličko zalhat. Vyzná se v načasování, umí báječně odhadnout správný moment, respektuje vaše zvyky i zlozvyky. Lidé, kteří se s komorníkem znají, požívají při komunikaci s vámi výrazných výhod oproti naprostému cizinci — a tak to má také být.

(...) Dnes je již naprosto zřejmé, že si lidé přejí stále víc činností delegovat a stále méně přímo obsluhovat počítač. (...) Nemám naprosto žádný zájem na tom, abych se přihlašoval do sítě, prodíral se protokoly a vyťukával vaši mailovou adresu. Jediné, o co mi jde, je poslat vám zprávu. Podobně nestojím o to, abych musel číst stovky elektronických konferencí, jen abych se ubezpečil, že mi nic podstatného neuteklo. Chci, aby to za mě dělal můj agent.

Digitální komorníci budou početní. Budou žít jak v síti, tak přímo po vašem boku, jak v centru, tak na periférii vaší organizace. (...) Pojem „agent“, mluvíme-li o člověku, v sobě slučuje jak odborné znalosti, tak znalost konkrétního zákazníka. Dobrý agent v cestovní kanceláři spojuje své znalosti hotelů a restaurací se znalostmi o vás (což většinou odvozuje z toho, co si o různých hotelech a restauracích myslíte a dáváte to najevo). Agent s realitami si buduje svůj vnitřní model vaší osoby podle posloupnosti domů, ve kterých jste bydlel dříve — a do jaké míry vám vyhovovaly. A teď si představte agenta odpovídajícího na telefonní hovory, agenta pro zprávy (noviny, TV apod.) nebo agenta elektronické pošty. Jejich společnou vlastností bude schopnost vytvořit si model vaší osoby.“

„Siri, co by se dalo podniknout dnes večer?“ — Digitální komorníci už existují, ale ještě se mají hodně co učit. Virtuální asistentky jako Siri od Apple nebo Cortana od Microsoftu představují jednu z nejzajímavějších aplikací umělé inteligence. Negroponte jejich úlohu definoval přesně. Jde o to, jak propojit vědomosti o světě s vědomostmi o uživateli. Vzhledem k obrovskému obchodnímu potenciálu je téměř jisté, že se během krátké doby na tomto poli dočkáme značného dalšího pokroku.

Splnila se předpověď? Částečně ANO.

Úspěšný kyber-teroristický útok proti supervelmoci v rozsahu konvenční války: 2010

Technologie jako PC, Internet a GPS se dnes v obrovském měřítku používají v civilním sektoru; tím spíše patří též do výbavy armád vyspělých států. Armády NATO například plánují postupně vybavit přijímači GPS všechna letadla, lodě, pozemní vozidla a časem i jednotlivé vojáky.

Doplní-li se přijímač GPS o jednoduchý vysílač, dosáhneme toho, že aktuální polohu vojáka zná nejen on sám, ale též jeho velitel vybavený digitální mapou. To by mohlo podstatně zdokonalit systém velení, zejména v případě, že automatický vysílač bude sdělovat například i údaje o vojákově výzbroji či aktuálním zdravotním stavu. Takto vybavení vojáci se vlastně promění v roboty -- a velitelé by mohli sedět u svých notebooků s šálkem kávy a řídit bitvu pomocí joysticku. (...)

Průmyslově vyspělé země již dnes nemohou fungovat ani den bez svých dokonalých počítačových systémů. Technologie jim poskytuje obrovskou konkurenční výhodu, zároveň však představuje jejich nejzranitelnější místo. V informační válce je počítač štítem, mečem i terčem. Jde o to, jak zneužít, poškodit či zničit informační systémy nepřítele a zároveň uchránit od napadení své vlastní.

Informační válka nemusí být jen záležitostí národních států. Popsanými prostředky mezi sebou mohou bojovat politické skupiny a hnutí, velké firmy a koneckonců i jednotlivci. Počítače ohromně zesilují účinnost jakékoli akce, na početní převaze v téhle válce prostě nezáleží.

A samozřejmě — informační válka se zpravidla nebude vyhlašovat. Naopak, povede se pokud možno tak, aby její projevy byly nerozpoznatelné jako nepřátelské akce. (...)

Jedenáctého září roku 2000 bylo New Yorku krásné slunečné počasí. Autor tohoto článku toho dne popíjel cosi předraženého v restauraci Okna do světa ve 107. patře severní věže World Trade Center, díval se na Manhattan a přemýšlel o budoucnosti. Což dnes působí jako mrazivá ironie a hlavně jako další důrazná připomínka, jak pošetilé je předvídat.

Kybernetický útok je stálým rizikem, ale jak známo, máme dobré důvody bát se hlavně klasických teroristických akcí. Odhodlaná malá skupina bojovníků před našima očima napadla supervelmoc a zasadila jí bolestivou ránu — a mohlo to být i mnohem horší.

Vojenské velmoci — na první místě Spojené státy, ale nejen ty — investují obrovské prostředky do technologického rozvoje ozbrojených sil. Jestliže jsme v roce 2000 mluvili o GPS jako novince, dnes jsme mnohem dál: ruční střelné zbraně neuvěřitelně posílené digitálními technologiemi, zcela nové komunikační systémy, zdokonalená družicová špionáž, bezpilotní letadla (dálkově řízená i autonomní) a tak dále.

Prostředky „kybernetického boje“ sotva v dohledné době nahradí klasické bojové akce, ale jsou jejich doplňkem. Využívají je i velmoci. Poučný je případ viru Stuxnet, kterým Spojené státy úspěšně napadly íránskou továrnu na přepracování jaderného paliva, důležitou součást výroby jaderných zbraní.

Splnila se předpověď? NE.

Poučení z předpovídání

Nassim Nicholas Taleb říká, když to trochu zlehčíme, že nepředvídatelné jevy předvídat nelze. Jinými slovy, o budoucnosti se tu a tam něco dá odhadnout, ale jen do chvíle, kdy nastane nečekaný zlom. Čím delší období, tím větší pravděpodobnost, že k takovému zlomu dojde.

V oblasti digitálních technologií došlo od roku 2000 k jedinému velikému zlomu, který však stačil na to, aby ovlivnil velkou část našich předpovědí. Jde o nástup sociálních sítí, především Facebooku. Ty zásadně ovlivnily chování uživatelů internetu, změnily jejich preference, nákupní chování a leccos dalšího. V roce 2000 se dalo odhadnout, že sociální sítě budou vznikat, ale patrně neexistoval nikdo, kdo by dovedl popsat jejich současnou podobu a jejich význam.

Některé jiné věci se odhadnout daly. Ukazuje se, že trvale podceňujeme tempo rozvoje popsané Moorovým zákonem. Výkonnost hardwaru od roku 2000 podle této zákonitosti vzrostla o tři desítkové řády. I když to teoreticky víte, stejně si nedovedete představit, jaké technologické a zejména obchodní možnosti to otevře.

Nejlepším příkladem takových možností jsou smartphony, tedy prakticky vzato kapesní počítače o výkonu někdejších superpočítačů. Existence této platformy dává také vznikat novým třídám aplikací a novým způsobům chování. Přijde českým uživatelům Apple divné, že jejich nákupní seznam (pokud si ho synchronizují přes iCloud) je uložen na serveru v Americe? Nejspíš o tom většina z nich neví. A kdyby věděli, pokrčí rameny: a co? (Koneckonců, opravdu: a co?)

A závěrem se zmiňme ještě o jedné chybě ovlivňující predikce — chybě, která se zdá být trvalá, konzistentně se opakující snad od padesátých let. Předvídáme-li budoucnost digitálních technologií, máme sklon uvažovat o počítačích samotných, o jejich autonomní činnosti. Přitom téměř vše, čeho bylo zatím dosaženo, spočívá v neustálé interakci mezi počítačem a člověkem: nikoli počítač místo člověka, ale počítač spolu se člověkem. Nic nenasvědčuje tomu, že by to mělo v dohledné době být jinak.


Rozhovor s autorem článku ve Studiu Zet na rádiu BBC, 28. března 2014:

::

 
 
© 067, s.r.o.
Děkujeme všem platícím čtenářům! Umožňují nám a našim autorům vytvářet 067 tak, jak dovedeme nejlépe.