7979. Část druhá: Outback

V hospodě v Adelaide si ke mně sedl Kanaďan zhruba v mém věku. Prodal svůj prosperující gay bar ve Vancouveru, prodal byt a odletěl do Austrálie. Díky holce, se kterou strávil pět dní ve Španělsku. Ona žije v Sydney. On se usadil v Adelaide. Prý se Sydney vyhýbá. Prostě nevěří, že by to bylo stejné. Očima sleduju mladé hrát beer pong. „Není důležitý, jestli se ještě potkáme, důležitý je, že si budeš pamatovat tuhle chvíli, jak ses cítila a kdo jsi byla.“ Žádný kontakt jsme si nevyměnili.

Z Adelaide nás čeká 1600 kilometrů a 18 hodin čisté jízdy k Uluru. Port Augusta je posledním velkým městem, ať se vydáte na západ do Perthu nebo na sever do Alice Spring. Křižovatka Austrálie a brána do outbacku. Tady končí Princess Highway a začíná Stuart Highway, přes tři tisíce kilometrů dlouhá dálnice spojující Darwin s Adelaide skrz rudou poušť. První spojení pro nákladní dopravu mezi Asií a jihem země. Paralelně s dálnicí vede také telegrafní síť, která Austrálii spojila se zbytkem světa, a železnice Ghan Railway. Po železnici se dostanete do Darwinu za 54 hodin vlakem, který vyráží jednou týdně. Jméno Ghan je zkrácenina původního Afghan Express na poctu afghánským nomádům, kteří v devatenáctém století cestovali australskou pouští na velbloudech. John McDouall Stuart byl skotský objevitel, první, komu se úspěšně podařilo přejít Austrálii od jihu na sever a zpět skrz střed země. Jeho cesta je nyní dálnicí. Šestnáct hodin čistou pouští. Outback. Silnice je rovná, vidíte stovku kilometrů před sebe, občas se zvedne, občas zahne.

V Port Augusta prší.

Poušť jsem už párkrát zažila. Dvaapadesátistupňovou skalnatou Death Valley v srpnu, kdy se mimo auto nedalo vydržet déle než deset minut. Mojave s jejími kaktusy a děravými silnicemi, kde se nám podařilo udělat bouli na pneumatice.  Zažila jsem Saharu, kam jsem dojela na velbloudech s nomády, a noc pod marockými hvězdami. A přesto tahle poušť byla zase úplně jiná.

Ale v jednom jsou všechny stejné. Člověk v poušti zažije totální samotu. A tahle samota je rozlohou v jiných dimenzích. Není před vámi nic, jen rovná silnice a kolem poušť, která postupně mění barvu, čím hlouběji do vnitrozemí se dostáváte. Pět set kilometrů za vámi nic, pět set kilometrů před vámi nic. Horizont je naprosto neporušený.

Stuart Highway

Mezi benzínkami je vzdálenost i přes několik set kilometrů, vždy je tedy třeba dotankovat plnou. Ty jsou většinou součástí komplexu (roadhouse) poskytujícího zázemí projíždějícím turistům. Každá benzínka má pravou atmosféru dálného outbacku. Tlustý týpek v tílku a kšiltovce za barem, zvuk větráku a chladicího boxu s plechovkami Coca-Coly. Součástí je bistro, kde si dáš burger nebo hot dog a malý obchod se síťovkami, suvenýry a čímkoliv, co bys snad v poušti mohl potřebovat. A herní automaty. Australani jsou obrovští gambleři. Ze stropu visí televize naladěná na fotbal nebo rugby. Benzín také s každou stovkou najetých kilometrů podražuje, čím víc do středu země se blížíš. A tak v Erldundě přesně uprostřed kontinentu kupujeme benzín o 83 centů na litr dráž než v civilizaci.

Jet po rovné silnici několik hodin je náročné. Minimálně vás brní noha od pedálu, tempomatem Monty nedisponuje. Maximální povolená rychlost je 110, v Northern Territory 130. Což se zdá neuvěřitelně pomalu. A tak to občas zvedneme až na 140. Než nás kousek za Marlou zastaví uprostřed ničeho policie. „Slow down, mate!“ Naštěstí se to vyřeší domluvou. Ještě se nás ptá, kam dneska plánujeme dojet, a říká, že to bychom do západu slunce zvládnout měli v pohodě. Policajti jsou tady kámoši.

Kochám se krajinou. Každých pár hodin zastavujeme na odpočívadle s pár lavičkami, kontejnerem na odpadky a rezervoárem na dešťovou vodu. A fotím slaná jezera v dáli, po některých se i projdeme.

Když se podíváte na mapu Austrálie, vidíte v outbacku spoustu jezer. Ta jsou ovšem vyschlá a zbývá jen nekonečná solná planina. Občas se vodou zaplaví v období dešťů a pak jsou rájem pro ptactvo. Šesté největší jezero světa Lake Eyre se v minulém století naplnilo vodou jen třikrát, Lake Torrens jen jednou. Když se procházíte po Lake Hart, částečně uzavřeném jako součást vojenské základny Woomera, máte pocit, že jste někde na zasněžené náhorní planině. Ironstone Lagoon je růžová. Způsobují to halofilní bakterie – adaptované na vysoce slané prostředí – které produkují červené pigmenty, karotenoidy.

V outbacku žije spoustu domorodých komunit. Jsou v něm místa, kam se bez povolení nesmí – především kvůli bezpečnosti, mnoho cestovatelů muselo být již z těchto drsných končin zachráněno. Dálnice také prochází místy přes takzvané Government-Owned Prohibited Area. Není radno se jimi toulat.

Když se setmí

Také se nedoporučuje řídit po západu slunce. Jednak je to kvůli zvěři – sejmout klokana nebo velblouda by mohlo stát život jak je, tak vás – jednak jde o to, že doprava pouští je především nákladní. Nejsou to ale normální kamiony, tohle jsou car-trains, autovlaky. Za hlavní kabinou mají tři závěsy a jsou dlouhé 54 metrů. Předjet je znamená vidět alespoň kilometr dopředu a stihnout to v pořádné rychlosti. My se ale potřebujeme ještě dnes dostat do Coober Pedy, Nico už se po západu slunce řídit bojí, je to na mně. Úplná tma padne kolem deváté.

Oči mám otevřené jako nikdy, hypnotizuji silnici, abych nesestřelila klokana, dinga, velblouda, krávu nebo cokoliv jiného. Jsme asi jediné osobní auto široko daleko. Potkáváme se jenom s kamióny. Světla kamiónů vás oslní už třeba na 100 kilometrů. V té tmě vůbec netušíte, jak jsou daleko. Jsou jako reflektory diskotéky, osvětlují poušť kdesi v dáli. Vypínám dálková světla, myslím si, že kamión je už za další zatáčkou. Pak ale světlo zmizí a objeví se až za několik minut. Pojem o prostoru a vzdálenostech tady člověk ztratí. Stuart Highway je sice podle jména dálnice, ale neliší se nijak od našich okresek. Jeden pruh pro každý směr. Když vás takový autovlak na úzké silnici míjí, musíte značně zpomalit, vítr je tak silný, že by vás vyhodil ze silnice. Je to strašně nepříjemná chvíle, pevně držím volant, koukám se před sebe, hlavně ne kamionu do světel. Je to, jako když kolem vás projíždí cirkus, vánoční světýlka na všech třech závěsech.

Na severovýchodu se začne blýskat. Bouřka jako blázen, pravděpodobně až někde v Northern Territory nebo Queenslandu, stovky kilometrů daleko. Pak už v dálce vidím světla. Blížíme se ke Coober Pedy, jak i naznačují cedule upozorňující na nebezpečí pádů do šachet všude podél silnice. Hledáme kemp, který má být podzemní. Ano, v Coober Pedy se žije pod zemí. Jedeme příjezdovou cestou pro stroje kolem dolů, víme, že nesmíme odbočit špatně, kamkoliv spadnout by legrace nebyla. Stejně tak se po Coober Pedy nesmí volně toulat. Celé město je poddolováno a šance někam zahučet zvláště za tmy je vysoká. Je po jedenácté večer a v  komplexu jsme s partou Němců a Francouzů. Sprchy a kuchyně jsou v přístavku z plechů venku, všechno ostatní – pokoje, společenská místnost v zemi. A mají tu wifi!

Kde lidé žijí pod zemí

Coober Pedy. Městečko uprostřed pouště, kde se těží 95 procent všech opálů světa. Proto je paradoxní, že si tu připadáte jak na vrakovišti. Po celém městečku jsou vraky aut, autobusů, staré elektroniky. Nejsou tu stromy. A lidé tu žijí v jeskyních, v katakombách pod zemí. Teplota pod zemí nepřekračuje 23 stupňů, takže dává lidem možnost přežít lepkavá čtyřiceti až padesáti stupňová vedra i bez klimatizace. Nejlepší místo na světě! Ve městě o tři a půl tisících obyvatelích najdete 44 národností. Dokonce i tu českou. Mila Kovačik sem emigrovala v šedesátém osmém, kdy tu ještě nebyla ani voda ani elektřina. Lidé tu většinou hledají, dolují a brousí opály. Kromě toho, že jsou třeba recepčními v hotelu.

Opál je drahokam. Jedná se o formu oxidu křemičitého, chemicky podobný křemenu, ale s vázanou vodou. Kuličky opálu – vlastně forma gelu – vznikly vysycháním roztoku vulkanických hornin v dobách, kdy tu ještě bylo moře. Opálů je několik druhů. Nejvzácnější drahý opál může mít vody až deset procent a jeho struktura je uspořádána v pravidelném vzoru. Jeho barvy jsou způsobeny strukturou, skrz kterou se láme bílé světlo do barev spektra. Rozsah barev záleží na velikosti struktury gelových kuliček. Také mění barvy v závislosti úhlu dopadu světla. Nachází se v žílách třicet metrů pod zemí, kam se lidé prokopávali šachtami a tunely. Dneska jsou na to mašiny, takzvané blowers – obrovská dmychadla na nákladních autech, která vysávají nakutanou zeminu tunelovacími stroji pod povrchem. Zeminu vysypávají vedle šachet, což tvoří typické kužely bílé až žluté hlíny a písku rozseté všude v okolí města, kam oko dohlédne. Údajně jich je více než milion. Opály se následně brousí a leští. Nejryzejší neopracovaný opál na světě se nazývá Fire of Australia a má cenu 695 tisíc dolarů. Po šedesáti letech od svého objevení byl letos vystaven v muzeu v Adelaide. Má velikost softbalového míčku a barvy celého spektra.

V Coober Pedy je spousta obchodů s opály. Všechny vypadají zavřené, ale nejsou. Když vejdete dovnitř, náhle se rozsvítí a prodavač se vám snaží udat úplně všechno, jak postupně rozsvěcí nad vitrínami. Pak po vás zase zhasne. V informačním centru nám říkají, že si především máme zamykat auto. Město je plný Aboriginců bez domova, závislých na alkoholu. Sedí v hloučcích v příšerném vedru na ulici a čiší z nich zoufalství. Na náměstí je rezervoár na vodu, kde si můžete za 50 centů načepovat pár litrů. Pak jsou tam toalety, kde vám po zavření kabinky automat řekne, že na to máte deset minut, a pustí hudbu.

Z auta se vydávám pěšky na nejvyvýšenější místo města – Big Winch. Jdu kolem rezivějících aut, autobusů, štěkajících psů po jílovité cestě, boty už mám celé zaprášené.  Naskytuje se mi výhled na město a poušť za ní. Vidím autokino, pletivo na střechách, občas nějaký ten normální dům, který tu vypadá skoro nepatřičně, stroje, násypy… Vedle je vesmírná loď. Cosi postavené ze starých plechů, z filmu Černočerná tma. Je mi hrozné vedro a tak se vydávám pod zem.

Navštěvuji dva opálové doly, abych viděla kontrast. Historický Old Timers Mine and Museum, zavřený v roce 1916 a stále fungující Tom’s Working Opal Mine. Old Timers byl znovuobjeven až v roce 1968 při zhroucení jednoho z podzemních domů a pořád je plný drahého opálu, některé z vystavených mají cenu desítek až stovek tisíc dolarů. Muzeum je spojené s podzemním domem, který ukazuje místnosti ze začátku minulého století i moderní bydlení, klasickou koupelnu a kuchyň nevyjímaje. Všechno je vytesané v zemi, přesto je tam spousta světla, protože domy mají okna; buď u stropu, pokud jsou hlouběji pod zemí, anebo ve stěnách, pokud jsou vykutané v pahorku. Ve fungujícím dole dostáváme k helmě i sluchátka, abychom neohluchli z randálu strojů. Všude jsou cedule upozorňující na nebezpečí exploze a pádu.

Díky diverzitě kultur je po městě také několik kostelů – katolický, srbský, anglikánský. Ty jsou samozřejmě také podzemní a nechybí jim zdobení. Kamkoliv přijdete, sami si rozsvítíte, případně darujete příspěvek, prohlédnete si, zhasnete, zavřete.

Na místě starého zasypaného dolu jsme si vyzkoušeli také takzvaný noodling. Hledání opálů, které horníci opominuli. Samozřejmě jsem žádný opál nenašla, takže jsem si za pět dolarů koupila neopracovanou horninu.

Nejdelší plot na světě

Z Coober Pedy se z dálnice vydáváme off-road. Tady se cesta napojuje na Oodnadatta Track, ikonickou cestu outbackem, která kopíruje starou telegrafní cestu a velkou severní železnici. My si dáváme jen asi sedmdesátikilometrový okruh s návratem na Stuart Highway. Skrz outback vedou nezpevněné cesty, které mohou být bez náhonu na čtyři kola těžko sjízdné. Cesty jsou suché, prašné a nerovné. Když zaprší, není problém i zapadnout. Ano, i v poušti se objevují záplavy. Nám začíná trochu kapat, ale my už víme, že Monty je tak trochu teréňák.

Sem se lidé jen tak nedostanou. Cedule u silnice upozorňují, že bez dostatku vody (alespoň pěti litrů na osobu na den), benzínu a satelitního telefonu se do těchto míst ani nevydávejte. Dostáváte se do Remote Area. Další obchod je až za tisíc kilometrů.

Oblast se nazývá Breakaway Reserve a je to barevná krajina vyprahlých kopců a škarp. Místo jako stvořené pro filmy Mad Max III, Rudá planeta nebo Ground Zero. Původní obyvatelé si přejí, aby se turisté krajinou neprocházeli volně, a když už, aby ze země nic nebrali.  Navštěvujeme místa s názvy Moon Plain (měsíční krajina) a Painted Dessert (malovaná poušť) a kocháme se barvami planety Mars. Místem také prochází Dog Fence. Nejdelší plot na světě začínající v Queenslandu a končící na jihu kontinentu. Je drátěný, 180 centimetrů vysoký a 5614 kilometrů dlouhý (což je více než Velká čínská zeď, nepočítáme-li odbočky). V roce 1885 měl dokonce 8614 kilometrů. Na některých místech je pod proudem, půda je z obou stran plotu do pěti metrů vyčištěná. Původně měl jihovýchodní Austrálii chránit před králičím morem, poté před divokými psy dingo útočícími na dobytek. Nečekala jsem, že na mě nějaký plot může zapůsobit. Ale když tam pak stojíte na vyvýšeném místě a koukáte na pletivo táhnoucí se kamsi do nekonečna, je to celkem zážitek.

Přejíždíme hranice a dostáváme se z Jižní Austrálie do Northern Territory. Bavíme se cedulí s karanténním nařízením, že nemůžeme dovážet ovoce a zeleninu. Tak vy jedete stovky kilometrů pouští a v půlce vám oznámí, že nemůžete mít ani banán kvůli ovocným muškám. „In Australia we drive left“ je také informace, kterou po tisícovkách najetých kilometrů jako když najdete. V outbacku najdete cedule, které nejsou nikde jinde na světě.

Nejnebezpečnější zvířata světa žijí v Austrálii

Noc trávíme náhodně v poušti. Bereme to ze Stuart Highway doleva po červeno-hnědé jílovité zemi mezi keři směrem k železnici. Nico vaří večeři. Nico je šéfkuchař. Cestovat s Benoitem Violierem znamená, že poprvé za hodně dlouhou dobu se stravuji bohatě a rozmanitě. Vážně, ten kluk na slabém camper-vařiči dokáže vykouzlit pokrmy, které já bych ve své kuchyni dohromady nedala. A to s omezenými zásobami, které jsme schopni v poušti skladovat.

Nico vaří, já stavím postel, vylévám led z lednice (který tu taje neskutečnou rychlostí), tak jsou rozděleny úkoly každý den. Vezeme si také dvě rozkládací židličky a stolek. Večeříme s hmyzem, který lítá za světlem. Dodávku máme plnou mušek a komárů. Ve tmě slyšíme jen zvuky.

Tady taky vidím svého úplně prvního pavouka. Asi tak půlcentimetrového. Každý má představy, že jsme tu v Austrálii zahlceni pavouky a dostáváme rady typu „vyklepávejte si boty, než do nich vlezete“. Pravdou je, že na pavoučí kousnutí tu nikdo neumřel více jak dvacet let. Na nejtoxičtější pavouky světa už dneska existují protilátky. Lidé spíš umřou kvůli tomu, že jim spadne pavouk do klína během řízení. Na mě kdyby spadl takový huntsman (obří pavouk, co umí ulovit i myš, ale jinak je naprosto neškodný), tak mám taky na místě zástavu srdce. Naštěstí jsem žádného neviděla. Ani hady. Vlastně celá ta hysterie okolo nebezpečných australských zvířat mi přijde přehnaná.

Jižní obloha

Obloha je v poušti neuvěřitelná. V noci si připadáte, jak kdybyste seděli v planetáriu. Opravdu máte pocit, že sedíte pod kupolí. Hvězdy září těsně od země na horizontu a přecházejí vám v oblouku nad hlavou a končí zase až u horizontu. Poznávám souhvězdí Orionu. Na jižní obloze je menší a překlopený. Nejjasněji září Sírius. Nejznámějším a zároveň nejmenším souhvězdím je Jižní kříž, který najdete i na australské vlajce. Díky absenci světelného znečištění a faktu, že na jižní obloze jsou hvězdy kumulované více do středu astronomické mapy jižní oblohy, což znamená, že jsou vidět po celý rok, se zdá, že jich je tady mnohem více. Hvězdy a měsíc jsou jediné světlo ozařující poušť. Je slyšet vítr, a tu a tam projíždějící kamion na dálnici. Na blízkém stromě cvrká hlasitě cikáda.

Australská obloha je jiná i ve dne. Zdá se taková větší, nižší, s obzorem mnohem dál. Je to rozdíl oproti noci, kdy si nebeskou klenbu velmi dobře uvědomujete díky hvězdám. Teď si připadáte, že nad vámi je rovná obloha, která sahá do nekonečna. Mraky jsou jako malované, směrem k zemi zploštělé, velmi nízko a sahající hodně daleko k horizontu po přímé lince. Dlouho jsem hledala, čím je to způsobeno, zda sklonem zemské osy, nepravidelností zemského povrchu... Našla jsem jen, že obloha je zde méně znečištěná. A prý je také více modrá. Já si spíš než modré všímám těch ostatních barev –odstínů růžové, oranžové, šedé, které se spolu různě prolínají těsně před západem slunce. Západy slunce jsou také každý den jiné divadlo. Když je zataženo, většinou slunce spatříte těsně před tím, než zapadne, protože oblačnost nesahá až k horizontu.

Země lidí Anangu

Ayer Rocks Resort je výkvět modernity uprostřed ničeho. Je tu letiště. Turisté, co chtějí vidět Uluru a nevláčet se sem několik dní pouští, prostě přiletí.  Kemp máme i s bazénem, jsou tu kavárny, muzeum s kinem, kde nám skupinka Aboriginců zahraje hru z jejich mytologie, supermarket s nejdražší vodou na světě. A opět bezdomovci.

V muzeu si prohlížím expozici o vzniku a geologii Uluru a obyvatelích okolo. Součástí je galeriesz aboriginským uměním. Venku na trávě jeden předvádí původní lovecké zbraně a nástroje na klokany. Odpoledne sedáme do auta a jedeme asi dvacet minut k Uluru. Podél silnice se většinou nesmí zastavovat, což mé fotografické geny úplně ničí. Tuhle bych si vyfotila Uluru mezi eukalypty, tuhle Olgas s fialovými kvítky rozeseté na zelené trávě. I když jsme uprostřed rudé pouště, je fascinující, kolik je tu zeleně.

Uluru, nebo také anglicky Ayers Rock, je ta slavná pískovcová skála ležící v poušti v Northern Territory uprostřed kontinentu. Pro Aborigince je posvátná, a když ji na své oči spatříte, pochopíte proč. Respektive nepochopíte proč. Jak je možné, že uprostřed ničeho vyroste obrovský šutr načervenalé barvy. Z druhého největšího monolitu světa (ten největší je v Západní Austrálii) vyčnívá jen jedna třetina. Zbytek je hluboko pod pískem. Okolo není nic, jen pláně, až třicet kilometrů daleko je další útvar, sestra Uluru, The Olgas, aboriginsky Kata Tjuta – mnoho hlav. Skupina třiceti obrovských valounů s nejvyšším o 546 metrech (s dalšími skoro pěti sty metry pod zemí). Obě skály byly před 350 miliony lety vysoké jako Andy. Dneska má Uluru 348 metrů.

Turisti rádi lezou na plochý vrchol. Vede tam cesta, která vyžaduje značné lezecké schopnosti, skála je strmá a kluzká a především je příšerné horko a občas silný vítr. Pro původní obyvatelé Anangu má jak Uluru, tak cesta na vrchol silný spirituální význam. Říkají, že účel místa není slézat skálu, „the real thing is listening to everything“. Ovšem pokud přesto polezete, vybízejí k opatrnosti. Při výstupu už zemřelo minimálně 35 lidí, jiní si zlámali kosti nebo padli na dehydrataci nebo vyčerpání z horka. Všude najdete letáčky „Please don‘t climb“ a můžete se i zapsat do návštěvní knihy jako ti, kdo neslezli Uluru, protože respektují tradiční majitele země. Tak se stalo, že od padesátých let už se nachází méně lidí, co mají potřebu na Uluru lézt. Dnes je stezka zavřená, je přes 36 stupňů.

V okolí Uluru jsou ale další stezky, nejdelší jedenáctikilometrová vede kolem dokola. Vybíráme si kratší z kulturního centra poblíž, ale do půl hodiny se vracíme na přehřátí. Tepe mi hlava, mám příšernou žízeň. V kulturním centru si kupuji ledovou Coca-Colu a stoupnu si pod větrák mezi dveřmi. Je tu expozice ohledně aboriginských kořenů a historie. Země byla vládou vrácena původním obyvatelům v roce 1984. Přesto je většina těchto lidí na pokraji chudoby. A tak jich spoustu maluje, aby si přivydělali. Sedí tam v  centru na zemi a malují, vyšívají, až je z toho teskno, jak je tu vystavují. Aboriginské umění najdete po cestě pouští všude.

Když se trochu vzpamatujeme, sedáme do auta a rozhodneme se skálu objet. Je neuvěřitelné, jak je z každé strany jiná, dle toho jak padá stín nebo jak jsou spáry a pukliny ve stěně. Když prší, je Uluru celé šedé až modré a brázdami protéká voda. Občas zastavíme a jdeme se podívat blíže k nějakým těm aboriginským rytinám nebo jiným přírodním úkazům. Aboriginci sedí pod přístřešky a škemrají o peníze. V tom příšerném vedru! Občas zastaví někde autobus, ze kterého vyskáče tlupa turistů v síťovkách proti mouchám. Ty potvory jsou všude. Nico z toho šílí, i přes síť mu neuvěřitelně lezou na nervy. Já nemám nic a krouží okolo mě maximálně dvě mouchy. Západ slunce pozorujeme z vyvýšeného místa v kempu. Slunce zapadá nad Kata Tjuta.

Nejkrásnější východ slunce

Vstáváme krátce před pátou, v kempu už je rušno, všichni se připravují na východ slunce. Jedeme asi patnáct minut, na platformu, kde už čekají spousty lidí. Pozorovací platformy jsou postaveny tak, aby slunce osvětlovalo skálu a ta mohla hrát barvami, máte ho tedy v zádech. A pak divadlo začne. Nejprve jsme všichni otočeni k Uluru zády a pozorujeme východ. Nikdy jsem neviděla tak nádherný východ slunce. Je obrovské, rudé, nebe hraje oranžovými barvami. Je vidět daleko. Buš svítí v paprscích slunce, všude je ticho, občas narušené ptačím zpěvem. Svět se probouzí a zahřívá. A pak se otočíte směrem k Uluru. Je neuvěřitelně oranžové, oči naplňuje krásou a v dálce je ve fialových až růžových barvách Kata Tjuta. Kolem nás jsou desítky lidí, všichni fotí, jenže tu nádheru prostě zachytit nejde. Jakmile je slunce už výše na obzoru, odjíždíme směrem k Olgas. Chceme si udělat túru ještě předtím, než teplota dosáhne šestatřiceti a přístup bude uzavřen.

Procházíme stezky s názvy Údolí větrů a Walpa George, dohromady asi šest kilometrů. V tom horku a spadaném kamení mezi obrovskými balvany ovšem náročných, vedoucích strmě po balvanech nahoru. Ty kameny jsou neuvěřitelné. Ve světlu slunce temně oranžové, ale jakmile se ocitnou ve stínu, potemní do fialové až hnědé. V jedenáct hodin už se venku nedá být. Slunce žhne, vodu máme téměř uvařenou. Čas zmizet.

Očima se loučím s Uluru a vracíme se na Stuartovu dálnici. Asi za padesát kilometrů nás chytí bouřka. Najednou se prostě protrhlo nebe. Nevidím nic, stěrače nestíhají, auto klouže. Po pár kilometrech naprosté sucho. Žádná známka dřívějšího deště, nic. Jedu dalších pět minut a znovu slejvák. Kromě toho mi vítr hází autem natolik, že se s volantem musím prát, aby mi Monty jel rovně. Čeká nás naprosto stejná cesta až do Port Augusta.

Jak zachránit Joeyho

Znovu zastavujeme v Coober Pedy a dáváme si tu nejlepší palačinku se zmrzlinou na světě. V jakékoliv pražské cukrárně byste ji prodavačce otřeli o hlavu, tady byla tou nejlepší, a za pouhých jedenáct dolarů. Ovoce kompotované a rozmražené, šlehačka umělá. A jak jsme se olizovali.

Navštěvujeme záchrannou stanici pro klokany – Josephine’s Kangaroo Orphanage. Paní Josephine se se svým manželem Terrym tady stará o klokany, které utrpěli nějaké zranění. Nyní jich tu mají pět, čtyři dospělé a klokaní miminko – australsky Joey. Jsme tu v době oběda a tak se můžeme účastnit krmení. Malý Joey pije z láhve mléko, pak chvíli hopsá okolo, než udělá kotrmelec do Terryho vaku. Pro klokany je skákání nejúčinnější způsob, jak dosáhnout rychlosti při cestování na dlouhé vzdálenosti australskou vyprahlou krajinou s omezenými zdroji potravy.

Celá stanice je závislá zcela na peněžních darech od lidí. Dostáváme školení, jak se chovat v případě nalezeného sraženého klokana. Pokud totiž u silnice vidíte mrtvolu, která vypadá ještě čerstvá, je vaší povinností zkontrolovat, zda se jedná o samici, a případně ji prohledat kapsu, jestli tam není Joey. Je možné, že mládě je ještě přisáté, pak je třeba rozstřihnout kapsu a Joeyeho opatrně odtrhnout nebo odstřihnout od matčiny bradavky (podobné jako pupeční šňůra). Je potřeba být opatrný, klokani málokdy ukazují bolest. Poté se mládě zabalí do ručníků, musí být v teple, ale nepřehřát se. Případně se mu dává kapka vody na prstě, pokud je dehydratovaný, najíst se mu dávat nesmí. Takto se odveze na nejbližší záchrannou nebo policejní stanici. Ta ale také může být několik stovek kilometrů daleko.

Klokanů je několik druhů, tady v oblasti Coober Pedy žijí klokani rudí, největší vačnatci světa. Klokani mají přes den přivřené oči, polehávají, krmí se ořechy, ovocem, zelenina jim ubližuje. Mají tu i boxovací pytel. Klokani jsou dobří boxeři. Josephine se o své klokany stará od té doby, co jednoho zachránila a on pak zachránil život jí. Klokanice Bella se stala slavnou poté, co tak dlouho olizovala Josephine určitá místa na těle, až jí to přišlo zvláštní a šla k doktorovi, který jí tam našel rakovinotvorné léze. Stejně tak ale poznala i nadcházející infarkt jejího manžela.

Možná je dobré mít doma klokana, nicméně je k tomu potřeba zvláštní licence. Zachránění klokani se nesmí vracet zpět do volné přírody, většinou končí v zoo nebo jiných chovech. Doufáme, že žádného cestou nepotkáme, jet takovou dálku zpět nebo čekat na Josephine by se nám v poušti opravdu nechtělo.

Zpět do civilizace

Cestou zpátky ještě odbočujeme do Woomery, městečka o padesáti obyvatelích proslaveném jadernými testy a kolekcí raket, které tu po testech zbyly. Testovat se začalo v roce 1947 po britskou taktovkou, radioaktivní spad nadělal problémy nejednomu Aboriginci. Místo je stále aktivním testovacím místem pro Ministerstvo obrany.

U Lake Hart z auta vystoupí bosá Australanka se psem. Jak typické. Holka se stěhuje kdesi od Darwinu do Adelaide, protože chce začít chodit na vysokou. Vypráví, jak přišla v Adelaide o dům a odstěhovala se na sever, kde se jí od mala líbilo. Kouknu na zadní sedačky a tam kromě několika krabic s mangem nemá naprosto nic. Stěhuje se na dva roky. Nic prý nepotřebuje. Směje se, že dostala tyhle manga od nějakého biofarmáře a propašovala je přes hranice (měla je přece vyhodit). Dostáváme bednu. A taky opály. Mnohem větší, než jsem si já koupila za dolary. Prý je dostala od týpka v muzeu jako odpad. Od toho stejného, co mi je prodával!

V Port Augusta pořád prší. Potřebujeme sprchu. Zastavujeme na benzince pro kamióny. Vevnitř sedí tyráci, večeří a koukají na fotbal. Dáváme si pořádný burger. Takový ten z levných ingrediencí, ale je v něm i řepa a ananas. Z rádia hraje country. Tohle je ta pravá Austrálie. A před námi dalších dva tisíce kilometrů podél řeky Murray.

::

 
 
© 067, s.r.o.
Děkujeme všem platícím čtenářům! Umožňují nám a našim autorům vytvářet 067 tak, jak dovedeme nejlépe.