Umělá inteligence u nás prohraje

V odborném i neodborném tisku čtu čím dál častěji takřka seriózní úvahy o rychlém rozvoji umělé inteligence (učeně nazývané AI) a o nebezpečí, které nám od takové chytré AI v blízké budoucnosti hrozí. Stroje nás ovládnou, stroje se zmocní světa, stroje snad zahubí lidstvo.

Dlouho jsem pracoval u počítačů, trochu ty milé stroječky znám. Víc než padesát let jsem neustále četl a slyšel, že v následujících pěti létech umělá inteligence značně pokročí.

Pokud něco pokročilo, nebyla to inteligence. Celé to divadýlko s AI mi připadá poněkud praštěné. Pokusím se teď vysvětlit své poněkud skeptické názory.

Abychom mohli o něčem diskutovat, musíme si vyjasnit základní pojmy. Jestliže tedy chceme zkoumat něco, čemu se říká „umělá inteligence“, musíme si napřed zjistit, co to vlastně vůbec je ta „inteligence“. V roce 2017 jsem se dozvěděl ze seriózních stránek Internetu:

„Definic, co to vlastně inteligence je, je mnoho a doposud nedošlo ke sjednocení názorů.

Z různých pramenů jsem pak zjistil, že

  • Inteligence (z lat. inter-legere, rozlišovat, poznávat, chápat) je dispozice pro myšlení, učení a adaptaci a projevuje se intelektovým výkonem. Některé známky, které s inteligentními bytostmi běžně spojujeme jako učení či sebereflexe mohou vykazovat i dnes existující počítače nebo organismy vůbec postrádající centrální nervovou soustavu. Nakolik inteligence souvisí s učením, vědomím, symbolickým myšlením, sebeuvědomováním nebo algoritmickým systémem specifickým pro lidský mozek je v rámci filosofie umělé inteligence ovšem stále diskutovaná otázka.
  • Inteligence je schopnost zpracovávat informace, tedy všechny dojmy, které člověk vnímá.
  • Inteligence je všeobecná schopnost individua vědomě orientovat vlastní myšlení na nové požadavky, je to všeobecná duchovní schopnost přizpůsobit se novým životním úkolům a podmínkám.
  • Inteligence je vnitřně členitá a zároveň globální schopnost individua účelně jednat, rozumně myslet a efektivně se vyrovnávat se svým okolím.
  • Inteligence je souhrn vjemových, psychomotorických a intelektových schopností.
  • Inteligence je vrozená schopnost, avšak lze ji rozvíjet získáváním zkušeností a 
vystavováním se řešení různých situací, jejich řešení inteligenci vyžaduje.
  • Inteligence praktická/konkrétní je schopnost zacházet s předměty a nástroji. Inteligence teoretická/abstraktní je schopnost zacházet s pojmy a znaky a logicky myslet. Inteligence sociální je schopnost vycházet s lidmi, umět navázat a udržet sociální kontakt.
  • Atd.

To odpovídá způsobu akademického uvažování v dnešní době – pojmy se prostě přesně nedefinují. Tak se nemůžeme ve „vědeckém bádání“ nikdy splést. V duchu „lidských práv“ je tím každému individuu umožněna vědecká (novinářská, akademická, umělecká, ...) kariéra.

Přikláníme-li se k nejmodernějším přístupům, je správné cokoliv a nesprávné je také cokoliv, vždy podle potřeby nebo nálady. Nevzdělaní novináři i vzdělaní akademici mohou hlásat své jakkoliv potrhlé nápady a názory o čemkoliv (čímž se naplňuje i oslavovaná „svoboda slova“). Například umělci úředně prohlásili, že „umění je všechno, co uměním nazveme“. Podle tohoto vzoru je umělou inteligencí všechno, co nazveme „AI“. Novodobé pojetí umožňuje elegantně manipulovat s myšlením konsumentů informací a umělou inteligencí je buď oslňovat, nebo děsit.

Naproti tomu v Akademickém slovníku z roku 1998 (Academia Praha) je definice jasná a jednoznačná:

  • Inteligence je schopnost chápání, samostatného myšlení, řešení situací, v nichž nelze použít návykového chování, rozumové nadání.

Ještě před dvaceti lety byl pojem „inteligence“ stručně a celkem rozumně definován. Vymezení pojmu z té doby je mi bližší než novodobé blouznění. V dalších úvahách budu z uvedené pár let staré definice vycházet.

Stroj, nadaný „umělou inteligencí“ by tedy měl být schopen chápat, samostatně myslet, řešit situace, v nichž nelze použít návykového chování a měl by mít rozumové nadání.

„Velikost“ inteligence v praxi číselně udává „Inteligenční kvocient“ (IQ). Měří se pomocí „testů inteligence“ (s těmi se i slušně kšeftuje). Viděl jsem pár takových testů. Myslím, že dobrý programátor by byl schopen napsat program, který by ty testy úspěšně absolvoval. Počítač by sice získal skvělé hodnocení IQ, ale ve skutečnosti by jen plnil příkazy naprogramovaného algoritmu, kterážto činnost žádnou inteligenci nevyžaduje. Takže je nutno konstatovat, že vysoká hodnota IQ ještě neznamená opravdovou vysokou a všestrannou inteligenci. Pro naši diskusi je IQ tudíž bezvýznamné a nebudeme se jím zabývat.

Často slýchám tvrzení, že v počítačových hrách už dnes funguje kvalitní umělá inteligence. Znám hry, u kterých velice obdivuji chování počítačem řízených lidiček (a všelijakých pumprdlíků, pišišvorů, bestií, draků i různých záhadných cajků). Opravdu to někdy vypadá, že počítačoví protivníci jednají samostatně, bystře, rozumně a promyšleně, často i vychytrale a rafinovaně. Kdybyste však prozkoumali programy takových her, zjistíte, že chytrý, oduševnělý a mazaný není počítač, ale jen a pouze programátor. Přinutí počítač k tomu, aby se choval a vypadal jako nesmírně inteligentní, ačkoliv přitom zůstává jen tím rychlým blbcem (podle pana Howarda H. Aikena). Programátoři her jsou bez výjimky opravdu mimořádně kvalitní. Kromě odborné vyspělosti a zdatnosti mají to, co má mít každý špičkový pracovník v jakémkoliv oboru: lásku ke svému řemeslu, které dokonale umí a které ho především výsostně baví. Takoví lidé dovedou leccos, třeba naučit počítač chovat se tak, že lidé uvěří v jeho „inteligenci“.

Ostatně i v lidské společnosti známe nepříliš inteligentní jedince, kteří pomocí různých efektních triků hravě přesvědčí kdekoho o své mimořádné inteligenci.

Při těchto úvahách jsem si vzpomněl na Elizu.

Všichni víme, že moudrý pan Turing, bádající v oblasti počítačové inteligence, kdysi prohlásil: Stroj bude inteligentní tehdy, až dokáže konverzovat s člověkem a člověk přitom nepozná, že jde o stroj. Začátkem šedesátých let však napsal profesor Joseph Weizenbaum (Massachusetts Institute of Technology) parádní program Eliza a Turingovo tvrzení bylo rázem vyvráceno.

Prográmek, pojmenovaný po Elize Doolittlové z Pygmalionu G.B. Shawa, si prostě umí krásně a roztomile povídat s člověkem. Je velice jednoduchý a záměrně takřka debilní, po jakékoliv inteligenci schválně ani stopy. Využívá fint a triků z praxe psychiatrů. Ti už dávno přišli na to, že nejlepší terapií pro duši je nechat člověka, aby se vypovídal, a přitom ho trochu podporovat. Eliza rozpozná jen asi 300 slov (takových typických pro oduševnělý a dušezpytný rozhovor) a na ně má připraveny reakce. Jinak nerozumí vůbec ničemu. Někdy obmění a opakuje větu, kterou jste dříve sami řekli, jindy používá citoslovce (k vašemu povídání poznamená třeba „ó!“, „aha“ nebo „skutečně?“), občas obrátí vaše sdělení na otázku (což je v angličtině docela jednoduché) a podobně. Jedinečný kousek vynikajícího a inteligentního programátora.

Profesor Weizenbaum vzpomínal, že se jednou večer – dlouho po pracovní době – vrátil do školy a přistihl svou sekretářku u terminálu, jak zaujatě konverzuje s Elizou. Podivil se „slečno, vždyť jste psala všechny mé vědecké práce o Elize, dobře víte, na jak prostoduchých principech je postavena a že je to vlastně naprogramovaný idiot!?“, a dívka reagovala „to ano, ale když ono se s ní tak krásně povídá!“. Pan profesor měl radost z perfektně vykonané práce, fandové AI se přinejmenším zasmušili.

V češtině by nešlo takovou Elizu vůbec realizovat (proč, to se dočtete níže). Eliza je – mimo jiné – i jedním z důkazů, že anglicky mluvící obecenstvo lze falešnou umělou inteligencí zblbnout mnohem snáze než publikum české.

V oboru umělé inteligence má velký význam „rozpoznávání“. Počítač například „rozpozná“ nějaký předmět. Nevím, proč je rozpoznávání součástí inteligence, když každý idiot rozpozná celkem bez problémů kdeco, ale počítač s rozpoznáním téhož pracně a dlouho zápolí. Vzpomněl jsem si na jeden příklad: I totální blb snadno rozpozná v cukrárně dort. Počítač s tím ale bude mít plno práce, zvláště bude-li dort šišatě ukrojen, a selže úplně, když cukrář s fantazií vytvoří dort neobvyklého tvaru.

Připusťme, že počítač možná bude někdy v budoucnu schopen leccos „rozpoznat“. Ale nikdy nebude schopen to „rozpoznané“ pochopit. A samotné rozpoznávání z nikoho inteligenta neudělá.

Komunikace je výměna informací. Informace se skládá z technické a emocionální složky. Technická složka je jednoznačná, explicitní, pravdivá, spolehlivá, důvěryhodná, exaktní, přesná a její jazykové vyjádření je formalizované (většinou je používána určitá podmnožina jazyka). Emocionální část obsahuje individuální pohled, znalost, zkušenost, pocity, náladu atd., dané stavem, ve kterém se nachází zdroj informace – tedy jeho emoce, vyjádřené otevřeně nebo skrytě. Vyjadřuje se neformálním, někdy i neformalizovaným jazykem a použitím široké a bohaté palety jazykových prostředků.

Technická informace je například matematický zápis, jsou to číselná data apod. Výhradně emocionální informace může být poezie a hudba.

Příklad: Vzkaz „teplota je 20° C“ – všechna slova jsou exaktně definována a informace má jediný jednoznačný význam; jde o informaci pouze s technickou částí.

Příklad: Chceme popsat barvu subjektu. Použijeme-li délku vlny zkoumané barvy, je tato informace technicky jednoznačná, vhodná pro počítač, ale nesrozumitelná lidskému příjemci. Výrobci aut například používají výrazů jako (raději nepřekládám) sky-blue, bright blue, earthy brown, lightly-toasted brown, lovely sandy brown, california-dreamy green, beach minty green, sunset-bright yellow, corn-field-ripe yellow apod. Není to přesná technická informace, ale je vhodná pro člověka. Vyvolá představu o barvě v lidské mysli. Stroji je taková informace k ničemu. Nedovedu si představit, jak by na takový popis barev reagovala AI a tím méně si dovedu představit, že by AI takovou informaci sama vytvořila.

Popis konkrétního pokoje v čistě technické formě potřebuje tisíce stránek (souřadnice, rozměry, barvy, materiály, ...). Počítač podle toho může vytvořit model a dále s ním pracovat, člověku to nic neříká. Dobrý pozorovatel popíše tentýž pokoj několika slovy a lidé si podle nich dokáží pokoj představit. Ne sice přesně, ale to většinou nevadí. A pozor: Týž pokoj, popsaný několika pozorovateli, může být zasmušilý, příjemný, bezútěšný, rozkošný a podobně. Lidé vkládají do informací i dojmy. Člověk to ví, vnímá a chápe, stroj nikdy nepochopí, jak je to možné a proč to tak je. AI dojmy a nálady nezná.

Jsou dva obory, na kterých si můžeme velmi názorně ukázat, kde umělá inteligence výrazně selhává a bude vždy selhávat. Je to hudba a překlad mezi lidskými jazyky. Podívejme se na to, proč se tak děje a pochopíme meze, které AI prostě nemůže nikdy překročit.

Pro muzikanty sice přinesly počítače velikánskou pomoc, ale že by uměly inteligentně komponovat hudbu, to bych si nedovolil tvrdit. V dnešní době sice počítače houfně a často chrlí řady not, kterým se říká hudba, ale poslouchat se to nedá. Komponují, avšak není to muzika. Skladby počítačů jsou nemelodické, podivné, na poslech hnusné a otravné. Nicméně je to levné a rychle se to pořídí, to dnes rozhoduje. Karlové Svobodové se už nějak nerodí. Počítače nám pro potěšení nikdy hezky nezahrají, zato nás budou stále víc zavalovat neposlouchatelnými sledy tónů a zvuků. Kvalita se nezlepšuje a nikdy nezlepší, lidé si zvykají a zvyknou, nic jiného jim nezbyde. Na tom ovšem není nic inteligentního.

Pro hudbu potřebujeme talent – jakpak by AI získala nějaké to hudební nadání? A také je nutný – podobně jako v jiných oblastech – smysl pro malé, detailní, ale důležité problémy.

Je to například hudební cítění. Pojem „dobrá, líbivá“ skladba není jednoznačný. Dnes již klasické melodie Beatles by byly zcela nepřijatelné pro posluchače před sto lety. Hudební cítění se mění dokonce od posluchače k posluchači. Jak by asi mohl počítač odhadovat lidské hudební cítění?

Také hraje roli národní pojetí hudby. Jestliže by bez vysvětlení a upozornění byla evropskému publiku zahrána skladba některého indického skladatele, uslyší obecenstvo jen zcela nudné bzučení a neocení jemnosti výrazu této hudby. Slovanská a řecká hudba používá lichých taktů (pěti, sedmi a dokonce i jedenáctidobých); tyto rytmy znějí např. americkému posluchači zcela cize. Může mít AI uměřený cit pro národní vztah lidí k hudbě?

Složité jsou otázky konsonancí a disonancí. Beethovenova První symfonie byla kritizována za to, že začíná dominantním septakordem; publikum bylo zvyklé na mozartovskou harmonii, kde na tak exponovaném místě byl dominantní septakord nemyslitelný. Dovolí si AI to, co si dovolil pan Beethoven? A bude to tak jako u pana Beethovena pěkné na poslech?

Na základě různých výzkumů a úvah byla stanovena základní pravidla nejprve pro nepočítačové a pak i pro počítačové komponování. Byla použita pravidla harmonie, melodického vedení apod., známá z hudební teorie. Každý posluchač konzervatoře se s řadou těchto pravidel za svého studia setkal. Ale jenom respektovat pravidla nestačí k dobré muzice. Dobrý skladatel s více než technickou inteligencí dovede pravidla porušit tak, že se to lidem moc líbí. Počítač nikdy žádná pravidla neporušuje. A když už by to zkusil, pak jen jako náhodný úlet bez smyslu a krásy, nikdy jako úmyslnou součást tvůrčí práce.

Počítače se snaží produkovat umělecká díla, ale nemají na víc než na napodobování podprůměrných (s přimhouřením obou očí možná i průměrných) umělců. Počítač nikdy nevytvoří dílo strhujícího uměleckého účinu. Ptejme se, proč.

Počítač především nemá a nemůže mít žádný talent. Počítač ale také není schopen být moudrý, laskavý, něžný ani krutý, zlomyslný nebo závistivý. Počítači chybí prožitky: štěstí, zármutek, láska, touha, stesk. Proto počítač nikdy nemůže složit Novosvětskou symfonii a nikdy se nevzepne ke grandióznímu výrazu Mé vlasti.

Takže v komponování hudby a obecně v umělecké tvorbě i je jakkoliv vyspělá AI prostě zcela na nic.

Zcela jasně se tupost a omezenost počítačové inteligence projeví při překladu mezi jazyky, zvláště pak při překladu mezi odlišnými jazykovými skupinami – například mezi angličtinou a češtinou nebo němčinou a ruštinou. Už dnes se snaží počítače překládat, ale výsledky jsou spíš směšné. V překladu se projevují hrubé nedostatky AI. Někteří „specialisté“ se ty kiksy snaží bagatelizovat. Marně. Počítač prostě nikdy nebude umět pořádně překládat.

Zdůrazňuji, že dobrý a správný překlad je základem dobré a správné nadnárodní lidské komunikace – od návodů k použití různých produktů až po sdělování dojmů, pocitů, nálad a emocionálních stavů a k vzájemnému přiblížení národních kulturních výdobytků.

Národní jazyk je těsně svázán s národní kulturou a určitá kultura je vždy svázána s určitými emocemi. Podle rakouského prof. Chrousta je překlad nutno chápat jako přenesení informace do jiné kultury. Orientuje se AI v národních kulturách a rozumí jim?

Jazykové národní prostředí řeší čtyři skupiny otázek:


Alfabetika – znaková sada; diakritika, jiné písmo (azbuka) apod. – s tím se vyrovná i neinteligentní počítadlo.

Sémantika – slova a jejich význam; umělá inteligence zvládá částečně i synonyma, frázová slova, vybrané fráze a idiomy, někdy i homonyma, ale často ztroskotává na posunu sémantického spektra slov stejného významu v různých jazycích. Každé z anglických slovíček course, cruise, drive, excursion, channel, journey, means, passage, path, process, ride, road, route, tour, track, trip, voyage, walk, way můžeme (podle slovníku) přeložit slovem „cesta“. Citově podbarvené jemné významové odlišnosti jsou silně závislé na kontextu a na emocích, s čímž se technika a technologie neumějí a nikdy nebudou umět vyrovnat.

Gramatika – syntaxe a sémantika gramatických konstrukcí. Jazyky s přísnou algoritmizovanou gramatikou zvládne kdejaká AI, s volnějšími gramatickými pravidly je to horší, gramatická pravidla některých jazyků nelze vůbec algoritmizovat.

Pragmatika – komplexní pohled na jazyk; prof. Chroust říká, že pragmatika bere v úvahu vše od formálních struktur až po konsekvence vlivu národní kultury; v této oblasti je umělá inteligence zcela bezradná a hrubě chybuje, častěji zcela selhává.

Dále existuje plno malých problémů a problémků, z nichž většina není a nebude pomocí AI řešitelná, ale jejichž zvládnutí je k dobrému překladu naprosto nutné:

Gender a gramatický rod – některé jazyky jsou na rodu skoro nezávislé (angličtina), některé závisí mírně (němčina), některé úplně (čeština). Uplatnění rodu v jazyku posiluje emocionální složku. Některé obraty z rodově závislých jazyků vůbec nelze převést do jazyka rodově nezávislého. Lidský překladatel se s tím vyrovná tak, aby nebyl porušen duch překládaného textu. Ale co ví AI o duchu textu?

Oslovení a tykání/vykání/onikání se řídí zvyklostmi kultury. Je v tom hodně emocí a překlad musí v cílové kultuře „sedět“, být přirozený. Bude se například něco překládat z angličtiny – jak přijde AI na to, že přátelé by si třeba mohli tykat? A jak rozhodne AI, ve kterém momentu přejdou z vykání na tykání?

Gramatické časy mají pro vyjadřování emocí mimořádný význam. V anglosaských jazycích je práce s gramatickými časy zcela odlišná od jazyků slovanských. Dobrý překlad je spíše věcí citu než rozumu. Počítač – pokud vím – žádný cit pro gramatické časy nemá, mít nebude a ani mít nemůže.

Slovanské jazyky pracují se slovesným videm, který u překladu do jiné jazykové skupiny činí potíže. Do anglosaských jazyků je prakticky nepřeložitelný text písničky „když jsem já k vám chodívával, pejsek na mne štěkávával“. Ukázkou absolutní speciality je česká věta „krejčí popošíval knoflíky, ten se jich napopošíval!“, kterou nelze přesně přeložit prakticky do žádného cizího jazyka. Co na to AI?

Sémantika některých jazyků je založena na slovním přízvuku (v ruštině МУКА je mouka, kdežto МУКА znamená mučení), jinde je důležitá výslovnost (Angličtina: LIVE [liv] = sloveso „žít, být naživu“, kdežto LIVE [laiv] = přídavné jméno, příslovce – „živý, živě“). V psané formě musíme zjišťovat význam z kontextu a to žádná AI neumí.

Idiomy a fráze jsou zpracovatelné jen s velmi dobrými slovníky. Jak to dopadne, když se počítač snaží překládat méně obvyklé fráze, ukázal už před mnoha léty pan doktor Ludvík Souček: Počítač překládá anglický idiom „out of sight, out of mind“ (sejde s očí, sejde s mysli) do jiného jazyka a pak zpět do angličtiny. Výsledkem je „invisible idiot“ (neviditelný blb). To je ovšem vtipný chyták. Jak pozná umělá inteligence vtipné chytáky a jak vtipně s nimi naloží?

Velké problémy dělají homonyma. Ta se musí překládat podle detailního a přesného porozumění kontextu. To počítač nezvládá a neporadí si tu ani vyspělá AI. I lidé mají s homonymy problémy, natož nějaký uměle inteligentní stroječek. Mladý Angličan se zamiloval do Němky, ale neuměl ani slovo německy. Milostné dopisy překládal podle dobrého anglicko-německého slovníku. Závěr dopisu „I miss you“ přeložil ten nešťastný šuhaj jako „Ich fräulein du“. I vyspělé AI by se něco podobného mohlo snadno stát.

Některé jazyky neznají zdrobněliny, mazlivá slovíčka, lásku vyjádřenou slovními tvary a gramatickými jemnostmi. Lidé z takových jazykových skupin musejí například pořád hlasitě opakovat „mám tě rád – já tebe taky“. Lidé s rodným jazykem ze slovanské skupiny z toho mají legraci. Čech řekne „ty moje žužlinečko“ a stačí to, je to laskavé, emocionálně vytříbené a hezčí. Přeložit se to nedá. Co si s tím počne vyspělá AI, si nedovedu představit.

Tvrdí se, že počítač dnes už umí hezky přeložit různé běžné texty, ale co by si počal třeba s překladem poezie? Tady hraje roli talent a osobnost překladatele i emotivní účinek originálu a překladu. Například E. A. Poe napsal kdysi báseň The Raven (Havran). Do češtiny byla přeložena mnohokrát a každý překlad je úplně jiný. Dokonce vyšla kniha „Havran – šestnáct českých překladů“, která podrobně rozebírá ty nejznámější. Přeložil by počítač Havrana po svém? Jak by obstál v konfrontaci s těmi šestnácti?

Informace s rozvinutou emocionální částí může překládat jen lidský specialista, který dobře rozumí zdrojovému i cílovému jazyku a má zažité kultury, ve kterých tyto jazyky vznikly a kterým slouží. To stroj samozřejmě nedokáže nikdy.

Poznámka: Existují i texty, které jsou zcela bez emocí, ale nikdo neriskne nechat je přeložit ani tou nejinteligentnější umělou inteligencí. Třeba právní text, jehož sebemenší zkomolení by mohlo zavinit obrovské ztráty majetkových a jiných hodnot a dokonce i škody na lidských životech. Nikdo nikdy nezaručí, že strojový překladatel neudělá nějakou tu chybičku s nedozírnými následky.

Ještě pár poznámek kolem češtiny. Čtěte a představujte si, jak se s popsanými problémky asi vyrovná počítačová inteligence:

Velmi zajímavá je otázka výslovnosti češtiny. Nevyslovujeme zřetelně souhlásky, samohlásky taky nejsou nejvytříbenější. A přece si popovídáme bez problémů. I když na Václaváčku nějaký Sasík pronese českou větu příšernou německou výslovností, každý mu rozumí. Angličan musí jasně slyšet rozdíly mezi bad, bed, bat a bet, jinak se může urazit nebo zmást nebo zblbnout. Problémy v cizích jazycích dělá i výslovnost psaného textu: how/low, war/far, blood/food, alive/live, ... V češtině chyba ve výslovnosti nevadí, Čech vždy rozumí. Inteligentní lingvisté žasnou, AI žasnout neumí. V tomhle směru je počítač i se slavnou AI v koncích, taková kouzla umí jen Češi s češtinou.

Nedávno bylo na internetu zveřejněno, že jen pro označení opilce má spisovná a mluvená čeština nejméně 55 výrazů, vtipných a výrazně emocionálně podbarvených. V takovém slovním bohatství se nezorientuje sebemoudřejší AI. V této souvislosti si také musíme uvědomit rozdíl mezi spisovným a hovorovým jazykem. Hovorová čeština se od spisovné liší ve slovní zásobě, v ohýbání slov, ve slovních tvarech, dokonce i v gramatice, různost je obrovská. Takovou propast mezi hovorovým a spisovným jazykem má v Evropě snad jen norština. Moc mě zajímá, co si počne AI při překladu českého spisovně psaného románu, kde postavy používají hovorový jazyk.

Čeština má mimořádnou schopnost stručně a velmi elegantně vyjádřit kladné i záporné emoce. Dobře se v ní například popisuje krásno a ještě k tomu je krásná sama o sobě, na počtení i na poslech. Jistě pochopíte trápení překladatele Dvořákovy Rusalky do angličtiny, který narazí na „hastrmánku, tatíčku“, poleká se a pak – spatřiv „hastrmánku, tatrmánku“ – s hrůzou zděšeně prchá. Má-li ale smlouvu a musí dílo odevzdat, je nucen kombinovat jen watersprite a waterclown, což vůbec nevystihuje náladu scény, natož aby se to dalo zpívat. Tatíček by snad mohl být přibližně daddy, ale to se zas k waterspritovi moc nehodí. Soukromě řečeno: ani ta „Rusalka“ se nedá pěkně přeložit („the Water Nymph“ nezní tak hezky).

Kdysi jsem měl velký problém s překladem jedné mé povídky do angličtiny. Ten světový jazyk má výraz jen pro ďábla, ale nezná obyčejné čerty, natož pak čertice, o kterých jsem tenkrát psal. Jak by asi AI vyprávěla českým dětem pohádky? Ďáblův švagr? Ďábel a Katie? A co hejkal (Wild Man of the Woods? Fuj.) nebo co takové hodné české strašidýlko či prostý bubáček?

Každý jazyk má své problémy, ale také své jedinečné kvality. Odstraníme-li jedno, zničíme i to druhé.

Četl jsem přísný soud: „Čeština je pro jednadvacáté století mnohem víc přítěží než oporou a hodnotou“. Máme ji zavrhnout? Tady už jen připomenu, že národ, který ztratí svůj jazyk, ztrácí svou kulturu i historii. Byla by hanba, kdybychom měli ztratit to nejdražší, co máme, kvůli nějaké hloupé AI, která si neumí poradit s našim rodným jazykem.

Zjistili jsme a doložili, že AI nikdy nebude umět skládat dobrou hudbu a kvalifikovaně překládat z jednoho jazyka do druhého. K všestranně úspěšnému provádění těchto činností je totiž nutno mít talent a také chápat lidské emoce a pracovat s nimi (což není a nikdy nebude v silách AI).

Nedávno byly počítači předloženy statisíce údajů o Rembrandtových obrazech. AI si osvojila základní Rembrandtovy přístupy a je schopná generovat obrazy, jaké by namaloval sám Rembrandt. Všimněme si, že „umělá inteligence“ namaluje obraz jako Rembrandt, ale ne jako ona sama, není schopná vymyslet a realizovat svůj vlastní výtvarný nápad, vytvořit a realizovat svůj vlastní styl malby.

V poslední době se také hodně mluví o řízení vozidel počítačem. Že prý to zmákne ta AI. Praktické pokusy s vozidly bez řidičů se již objevují. Dosavadní havárie a nehody kvůli chybám hardwaru (např. omyly senzorů) i softwaru se jistě dají časem odstranit. Počítač patrně bude schopen bezchybně řídit automobil na běžných silnicích, ale nesmí se tam vyskytnout ani chodci ani žádné vozidlo, řízené člověkem. Řízení dopravního prostředku je algoritmizovatelné, pokud se nedostane do nějakého kontaktu nebo konfliktu s lidmi.

Je příznačné, že v odborných kruzích probíhají diskuse, jak to bude s odpovědností za maléry, které „umělá inteligence“ může v praxi plodit.

Teď můžeme pokračovat dále, k obecnějším schopnostem, které s inteligencí souvisí a které ani sebelepší programátor umělé inteligenci nedodá.

Počítač uvažuje konkrétně, realisticky, bez představivosti, bez nepravděpodobných výmyslů. Počítač nemá fantazii. Počítač nevymyslí pohádku, nenapíše sci-fi.

Před mnoha léty jsem pro své potřeby nahradil Turingův teorém konstatováním, že počítač se stane inteligentním tehdy, až se mu budou zdát sny. Nedovedl jsem to nijak zdůvodnit. O mnoho let později to doložil Steven Spielberg ve filmu „A.I. – Artificial Intelligence“: David je dítě, klouček, robot s vyspělou AI, který se chce stát člověkem. Podstoupí různé zážitky i útrapy, po mnohých protivenstvích se pak dočká i lidské lásky. Ulehne do postele „... a tak usnul i David. A poprvé v životě se odebral na místo, kde se rodí sny“. Pro zajímavost: v anglickém originále zní ta závěrečná věta o fous emotivněji (sám nevím, proč; věděla by to AI?): „So David went to sleep too. And for the first time in his life he went to that place where dreams are born.“

A je to tu: Robůtek musel hodně prožít a zažít, musel milovat a přijímat hodně lásky, poznat radost a smutek, smát se a trápit se, a pak se tedy stal člověkem i s chápavou, vlídnou a všeobsažnou, nenapodobitelnou lidskou inteligencí. Jako potvrzení je mu dopřáno to nejlidštější v lidském životě – snění. Ve filmu je to dojemné, ale vsadil bych se, že umělé inteligenci v našich počítačích se snít nepodaří nikdy.

Musíme se teď podívat, jak se ta umělá inteligence vyrovná s případy a okolnostmi, které nám předkládá normální života běh. Jestliže by chtěla AI vládnout, měla by si s nejrůznějšími situacemi poradit.

Život se má žít vesele, s humorem. Ale budete-li zlomyslně chtít počítač s AI pokazit, vyprávějte mu vtipy. Počítač se neumí smát, neví ani, co to je. A toporná technická inteligence není schopna dobrý vtip vůbec pochopit. Teď čtěte velmi pozorně:

Výborný Ilja Varšavskij napsal povídku, ve které kdosi vyprávěl počítači vtip: Na nádraží potkal Roubíček Kohna. „Tak co, kam jedou, Kohn?“ a Kohn povídá „do Tarnopole“. A Roubíček nato: „Poslechnou, Kohn, oni říkaj, že jedou do Tarnopole, abych si myslel, že jedou jinam. Ale já vím, že oni jedou opravdu do Tarnopole. Tak řeknou Kohn, proč mi lžou?!“ Počítač se nesmál, ponuře se zamyslel a přemýšlel celý den. Pak pravil: „Vymyslel jsem anekdotu. Zákazník přichází k prodavači a ptá se, kolik stojí jeden kus prodávaného zboží. Prodavač odpovídá, že jeden kus prodávaného zboží stojí jeden rubl. Zákazník říká: ,Vy udáváte cenu jeden rubl proto, že cena je jiná než jeden rubl. Ale správná cena je skutečně jeden rubl. Tak proč lžete?‘ Nesmál jsem se. Počítač prohlásil: „Tato anekdota je legrační a vy se musíte smát!“ Namítl jsem: „Ale jak se mám smát, když to není legrační?“ a počítač běsnil: „Je to legrační! Trvám na tom, abyste se smál! Musíte se smát! Žádám, abyste se smál! Vyžaduji, přikazuji, nařizuji ihned, bezodkladně se smát!“.

Tak přesný popis chování opravdové AI nenajdete v žádné odborné literatuře. A tohle by mělo vládnout světu?

Vzpomeňte na scénu z II. světové války: Vysoce inteligentní, vzdělaný, zkušený a perfektně vycvičený německý generál očekával útok ruských tanků. Nechal opevnit své pozice ze všech směrů. Nekryl jen břeh děsivé rozlehlé bažiny, odtud se nedá útočit, kudy neprojde ani ta malinkatá myška.

Nad ránem z bažiny vyjely ruské tanky a samohybná děla, vyběhla pěchota, a německá jednotka byla dílem pobita a dílem zajata. Civilizovaného inteligentního generála nenapadlo, že v ruském vojsku je pár místních mužiků, kteří tu bažinu znají a umějí v ní zřídit cesty, sjízdné i pro těžkou techniku. Cesty z proutí! Myslíte, že by to napadlo inteligentní počítač a že by vyspělá AI neprohrála tuhle partii s obyčejnými mužiky?

Představujte si: Přijde umělá inteligence a umíní si lidstvo zotročit. V Česku nepochodí a odtáhne s ostudou. Proč? Slýchali jsme inteligentní německé okupační důstojníky, jak bědovali nad tím, že ty české „lachende bestien“ nelze ani nejchytřejšími fígly zvládnout. V srpnu 1968 nebyli nejlepší ruští specialisté schopni zaměřit odbojné české rádiové vysílače. Naši dovedové použili jako vysílací anténu celou síť pražských tramvajových trolejí a vysílali v klidu a s úsměvem co chtěli a kdy chtěli. Zaměřovače ukazovaly zdroj signálu všude kolem. Konkrétní umístění vysílačů se zjistit nepodařilo.

K tomu si připomeňme třeba ruské gardové důstojníky, kterým se v tom srpnu 1968 nepodařilo dopravit vlakem do Prahy včas potřebný náklad. Úslužní čeští železničáři se velice snažili vyhovět, ale bohužel

  • strojvůdci skončila šichta, zamkl kabinu a klíčky od dvířek ze zvyku strčil do kapsy; kolega musel zajít ke strojvůdci domů (šel pěšky, bylo to sice daleko, ale auta nemohla jezdit, bylo nebezpečno) a klíčky přinést, 

  • další strojvůdce – když se konečně dočkal klíčů – ve snaze vyhovět netrpělivým důstojníkům a co nejrychleji vyrazit, přetrhl při prudkém rozjezdu vlak, dokonce na několika místech (nad tím žasli i renomovaní železniční odborníci), což si vyžádalo rozsáhlé opravy, posuny a přesuny, 

  • nakonec vlak vyjel a vysokou rychlostí uháněl; teprve po několika spokojených hodinách se zjistilo, že pochopitelným omylem vjel na velimský drážní testovací okruh – a jezdí stále dokola; byv upozorněn, strojvůdce velice děkoval a omlouval se; zanedlouho se zorientoval, okruh dokázal opustit a po nějakém čase našel i cestu ku Praze, na které ovšem byla mezitím nařízena velmi snížená rychlost, všechna návěstidla ukazovala „stůj“ a musela být jednotlivě ručně přestavována na „volno“. Náklad se do Prahy nakonec dovlekl, ale o několik dlouhých dnů později, než bylo potřeba. 


Myslíte, že by inteligentní počítač našel nějaké řešení, jak to všechno zařídit lépe? 


Umělá inteligence může snadno zvítězit nad lidmi, kteří se dobrovolně vzdají toho, co je v nich lidské. Obětují národní jazyk, zahodí národní kulturu. Nechají se zblbnout debilně zjednodušujícími nápady s gendery a jinakostí, budou do písmene ctít formální (kvůli pseudologice nechutně zdegenerovaná) lidská práva, používaná ve skutečnosti hlavně pro podporu gaunerů a lumpů. Nebudou mluvit ani myslet o tom, o čem je mluvit a myslet zakázáno. Přestanou si dělat srandičky, nebudou používat humor a ztratí veselou mysl. Přestanou si vyprávět vtipy a pohádky. Přestanou si vymýšlet. Přestanou vůbec používat fantazii. Takovým lidem se nakonec přestanou zdát sny a nad takovými AI zvítězí. 


Jsou celé národy, které se touto cestou vydají a tam AI vyhraje. Ale jsou národy, které nad AI zvítězí zbraněmi, kterým ona nikdy neporozumí. Máme štěstí, že k takovému národu patříme. 


 

V textu jsem použil tyto prameny:

Bébr, R., Doucek, P.: Informační systémy pro podporu manažerské práce, Professional Publishing, Praha, 2005.

Bébr, R.: National Languages under Sentence of Death? In: IDIMT 2001 Proceedings, Universitätsverlag R. Trauner, Linz, 2001.


Bébr, R.: O češtině hezky – Je resuscitovaný jazyk přítěží? CLICK! č. 12, 2006.

Chroust, G. Internalisation is more than language translation! In: IDIMT 2000 Proceedings, Universitätsverlag R. Trauner, Linz, 2000.


Koubský, P.: O češtině ošklivě – Resuscitovaný jazyk je přítěží, CLICK! č. 8, 2006.

Moorer, J., A. : Music and Computer Composition.
Communications of the ACM, Nr. 2, 1972.

Souček, L.: Operace Kili, povídka “Kursk 7/6/43/1207”,
Obzor Bratislava + FV Svazarm Praha, 1970.

Široká, M.: Stroje a hudba, Státní konzervatoř, Praha, 1979.

Varšavskij, I.: Homunkulus, Lidové nakladatelství, Praha, 1980.

::

 
 
© 067, s.r.o.
Děkujeme všem platícím čtenářům! Umožňují nám a našim autorům vytvářet 067 tak, jak dovedeme nejlépe.