Blücher připlouvá

Odlehlá hornatá krajina na severu Evropy se v novověku nikdy neocitla v hledáčku dobyvatelů. Příliš řídce osídlená na to, než aby představovala hrozbu, příliš chudá na to, než aby se vyplatilo ji obsadit. Země houževnatých námořníků si po staletí žila po svém. Moderní doba však přinesla nová bohatství a nová nebezpečí.

Norské království se ve třicátých letech dvacátého století stalo součástí evropské šachovnice mocností. Ani ne tak jako figurka, spíše jako políčko, po kterém cizí figurky přecházejí.

Rozhodujícím prvkem v téhle změně bylo železo, které přitom Norům vůbec nepatřilo.

Ruda, která znamená sílu

"Opravdu úžasná věc!" zvolal jsem. "Proč se ale jehla obrací neustále k severu? Kámen přitahuje železo, to jsem sám viděl, a řekl bych, že obrovské množství železa. Pak ale ... pak ale pod polární hvězdou, na nejzazším okraji Země, jsou určitě velikánské doly na železo!“ (Umberto Eco, Jméno růže).

„Pod polární hvězdou“ jsou skutečně obří doly na železo, i když mechanismus vzniku zemského magnetického pole s nimi nemá nic společného. Město, které kvůli nim vyrostlo, se jmenuje Kiruna a leží ve Švédsku.


Foto Wikimedia Commons.

První písemný záznam o železe v kirunské oblasti pochází z roku 1696. O čtyřicet let později, když švédské úřady mapovaly oblast, provedly základní průzkum. Přítomnost železné rudy se potvrdila. Přesto až do konce 19. století nerostné bohatství na severu Švédska spalo pod sněhem. Polární klima bylo natolik drsné, že větší průmyslovou aktivitu znemožňovalo.

O spojení Kiruny se světem se nakonec postarala železnice jménem Malmbanan (železnorudná dráha), postavená v letech 1888-1903. Nevede do hlavního města Stockholmu, ale do norského přístavu Narvik, který leží „hned za horami“. Norské pobřeží je ohříváno Golfským proudem, takže Narvik nikdy nezamrzá, ačkoliv leží za polárním kruhem. Vody v okolí Narviku jsou hluboké a propluje jimi i velká nákladní loď. Jde tedy o ideální místo, odkud vyvážet železo do celého světa.

Malmbanan, elektrifikovaná už ve dvacátých letech, je technickým zázrakem, který láká fanoušky železnice z různých končin planety Země. Nekonečné vlaky železné rudy vážící až 8500 tun a tažené třemi lokomotivami jsou vděčným objektem pro fotografy. Zvláště v horách, kde musejí zdolávat táhlá stoupání.

Vznik železniční trati podstatným způsobem přispěl k hospodářskému rozvoji Skandinávie. Kirunská ruda je pro průmyslovou civilizaci zásadní surovinou. Vyrábí se z ní kvalitní ocel, ze které se pak v dalších továrnách rodí mosty, armatury, kola, kolejnice, lodi.

A také zbraně.Tahle skutečnost umístila odlehlou severskou pustinu na strategické mapy světa.

Těžké železo, těžká voda

Důležitost železa pro výrobu zbraní je zřejmá. Norsko se však v hledáčku nacistických stratégů ocitlo ještě z jednoho důvodu: jako jediné dokázalo produkovat i těžkou vodu [1].

Vodík, nejrozšířenější prvek vesmíru, se slučuje s kyslíkem do podoby běžné vody (H2O). Atom vodíku obvykle obsahuje ve svém jádře pouze jeden proton a jinak nic. Existuje však i varianta vodíku, která má v jádře jak proton, tak neutron. Říká se jí deuterium, zapisuje se obvykle značkou D a sloučí-li se s kyslíkem, vytváří takzvanou těžkou vodu (D2O). Ta je skutečně o něco hustší než voda běžná. Pro lidský organismus představuje jed, ale pouze ve větším množství (cca 25 - 50 % veškeré tělesné vody, což je nereálné; pokud už k takovému množství těžké vody přijdete, spíše je pravděpodobné, že se v ní utopíte. Nehledě k tomu, že bývá pod ozbrojenou stráží).

Ve třicátých letech procházela jaderná fyzika prudkým vývojem. Původně teoretická disciplína měla čím dál více praktických aplikací. Některé byly neškodné, nebo se o jejich škodlivosti zatím nevědělo. Jedna, která se postupně vynořovala z mozaiky jednotlivých objevů, byla však potenciálně škodlivá až až: jednalo se o takzvanou řetězovou štěpnou reakci. O co jde?

Určité radioaktivní prvky, například izotop uranu 235, jsou natolik nestabilní, že stačí náraz jednoho náhodného paprsku kosmického záření (a těch kolem nás neustále prší miliardy) k tomu, aby jejich jádro rozštěpil na dva kusy. Přitom se – kromě dvou zbytků – uvolní také určité množství energie a pár dalších neutronů. Tyto neutrony jsou dost rychlé na to, aby rozbily další okolní jádra – pokud na ně ovšem narazí. Od určitého množství hmoty, kterému se říká kritické množství, se jim to s vysokou pravděpodobností podaří. Výsledkem je lavina štěpení v nesmírně krátkém čase – a uvolnění obrovského množství energie, které štěpení trilionů atomových jader provází. Jinými slovy, nesmírně silný výbuch, daleko silnější, než jaký dokážou vyprodukovat konvenční výbušniny [2]. Atomový výbuch. Pro totalitní říši, odhodlanou k ovládnutí světa, byla představa ovládnutí takové ničivé síly nesmírně zajímavá.

Těžká voda má v jaderné fyzice svoji roli jako dobrý moderátor neboli zpomalovač neutronů. V roce 1939 už bylo některým vědcům jasné, že pro laboratorní výzkum je těžká voda značně užitečná. A kdo vyráběl jako jediný v komerčním měřítku dostatek těžké vody? Továrna jménem Norsk Hydro. Pro Berlín bylo důležité, aby padla do rukou Němců. Ještě důležitější bylo, aby nepadla do rukou Britů. Ty oddělovalo od Norska jen nepříliš široké moře, které pro Royal Navy nepředstavovalo žádnou překážku.

Plány pro německou invazi do Norska dostaly krycí jméno Weserübung, cvičení na řece Weser.

Plány invaze

O žádné cvičení na dolnosaské řece Weseře samozřejmě nešlo.

Němečtí generálové měli na vybranou ze dvou základních možností. První z nich byla projít Dánskem, přeplavit se přes úžinu, která odděluje dánské hlavní město Kodaň od švédského Malmö, a dát se na rychlý pochod podél švédského pobřeží směrem k Norsku. Soustředěnému útoku německých tankových jednotek by Švédové nepochybně neodolali.

Proti tomuto plánu však hovořila důležitá okolnost. Z jižního Švédska k norskému hlavnímu městu Oslu je to více než pět set kilometrů, a taková vzdálenost se nedá tanky ujet za pár hodin. Norové by tak měli dostatek času k tomu, aby evakuovali svoje úřady a čelné politické představitele; okamžik překvapení by byl ztracen. A to se Němcům nezamlouvalo. Ačkoliv v Norsku měli své politické příznivce – jedním z nich byl Vidkun Quisling, jehož jméno se později stalo synonymem pro zrádce – bylo by lepší, kdyby mohli držet krále a další důležité občany jako rukojmí. Rovněž norské národní zlato bylo pro Třetí říši zajímavou kořistí.

Přednost tak dostala druhá varianta, která svěřovala zahájení celého podniku válečnému námořnictvu, Kriegsmarine. Podle ní měly německé lodi v noci tiše opustit přístavy a brzy ráno v den D připlout nečekaně k norským břehům. Hlavní město Oslo se nachází na konci dlouhého a úzkého fjordu, který je nicméně dost hluboký na to, aby se jím mohla plavit i velká loď. Taková, která by přepravila do Osla dostatek elitních vojáků na to, aby město ovládli.

Tuto úlohu dostal ve štábních plánech křižník jménem Blücher.

Blücher byl jednou z výstavních lodí Kriegsmarine. Podle původních podmínek versailleské mírové smlouvy by jej Německo nesmělo vůbec postavit: stanovila, že německé ozbrojené síly se musejí jak počty, tak svým vybavením, držet ve velmi skromných mezích, do kterých obří křižník rozhodně nezapadal. V březnu 1936 však Adolf Hitler smlouvu otevřeně porušil, když znovu zavedl povinné vojenské odvody a začal budovat armádu. Západní mocnosti na to nedokázaly účinně zareagovat a to Němce jen povzbudilo k další akci. Pustili se do stavby těžkých křižníků třídy Admiral Hipper. Druhá z pěti lodí se jmenovala Blücher.

Moderní plavidlo měřilo 202 metrů a jeho výtlak činil 16 170 tun. Dokončeno bylo právě v době, kdy vypukla válka. Po sérii technických zkoušek byl Blücher dne 4.dubna 1940 oficiálně zařazen do služby. Právě včas k tomu, aby se mohl zúčastnit operace Weserübung, jejíž začátek byl stanoven na noc z 8. na 9. dubna. Na palubu Blüchera se nalodilo osm set mužů ze 163. pěší divize. Byli zvlášť vycvičeni k rychlému nalezení a obsazení královského paláce v Oslu a norské národní banky. Osmého dubna 1940 kvečeru opustila loď přístav ve Swinemünde, doprovázena skupinkou méně důležitých doprovodných lodí. Jejím cílem byl Oslofjord.

Děla na Oscarsborgu

Norové nevěděli o německém útočném plánu až do poslední chvíle. To však neznamenalo, že by přístup k hlavnímu městu byl zcela nechráněn.

Oslofjord je poměrně úzký. Na jeho pobřeží existuje několik vhodných míst, z nichž lze průjezd úžinou pomocí dělostřelectva zcela ovládat. Jedno takové místo si vojenští plánovači 19.století zvolili ke stavbě mohutné kamenné pevnosti jménem Oscarsborg. Blücher měl při svém útoku na Oslo projet přímo kolem ní.

Německému štábu to pochopitelně bylo známo, nepovažoval však Oscarsborg za významnou překážku. Budova pevnosti vznikla kolem roku 1850 a osazená děla – shodou okolností vyrobená německou firmou Krupp – slavila právě svoje padesátiny. Pevnostní výzbroj se poslední dobou používala spíš k výcviku rekrutů a z hlediska technicko-taktického byla beznadějně zastaralá. Němečtí špioni však nevypátrali jeden důležitý detail: kromě děl byla pevnost vybavena i podzemním zařízením pro odpalování torpéd. Bylo rovněž zastaralé, zkonstruovali jej rakousko-uherští inženýři na přelomu století. Ale bylo dosud funkční.

Velitelem Oskarsborgu byl čtyřiašedesátiletý veterán Birger Eriksen. Z hlediska čistě vojenského byl proti připlouvajícím Němcům v nevýhodě. Mohla za to zejména chudoba tehdejšího Norska, které se nijak nepodobalo dnešní zámožné ropné a plynové mocnosti. Svoji roli však sehrála také iracionální politická atmosféra právě skončených třicátých let.

Když se Hitler stal říšským kancléřem a začal budovat svoji moc, padly na Evropu, těžce zkoušenou hlubokou hospodářskou krizí, ještě navíc stíny možné války. Část intelektuálů a politiků na tuto hrozbu zareagovala panickou hrůzou a emocionálním obratem k ideologii pacifismu. Ti z nich, kteří se dostali k moci, začali prosazovat částečné či úplné odzbrojení svých zemí, ve snaze „zrušit hrůznou mašinerii zabíjení“. Studenti, pokrokoví novináři a básníci jim za to tleskali, ale realita byla taková, že přesně tou samou dobou rozvíjely jiné režimy své ozbrojené síly pro budoucí agresi, nešetříce přitom penězi. Dobrovolné oslabení jejich potenciálních protivníků jim mohlo jedině vyhovovat.

Norsko bylo rovněž postiženo vlnou odzbrojovacího sentimentu. Lídr pravice Johan Ludwig Mowinckel, který byl mezi roky 1924 až 1935 třikrát předsedou vlády, byl přesvědčený pacifista. Ačkoliv po nástupu Hitlera k moci ostře slovně odsuzoval nacismus, pro obranyschopnost Norska neudělal nic. V roce 1935 se k moci dostal levicový kabinet pod vedením premiéra Nygaardsvolda. Tehdejší sociální demokracie byla rovněž naladěna na intelektuální vlnu pacifismu a navíc instinktivně nedůvěřovala armádě, která byla vždycky semeništěm pravicových a reakčních sil. Pohled na španělskou občanskou válku, která začala vzpourou tří generálů proti levicové vládě, byl pro Nygaardsvolda a jeho spolustraníky dostatečně výmluvný.  Ozbrojené síly Norského království byly tedy novou vládou adekvátně finančně i personálně „přiškrceny“, a to i přesto, že už jejich výchozí stav byl dost špatný.

Teprve v roce 1938, když Třetí říše začala ohrožovat Československo, si norští politici uvědomili, že vnější nepřítel existuje a možnost napadení jejich země je nepříjemně reálná. Provedli urychleně nějaká opatření ke zlepšení situace, ale jejich efekt se ani nestačil plně dostavit, než válka skutečně vypukla. Například nová americká letadla, která byla Nory objednána, ukořistili Němci v hangárech ještě dříve, než je norský personál stačil vybalit z přepravních beden.

Kvůli této nedávné historii měl velitel pevnosti Eriksen k dispozici jen velmi zastaralé zbraňové vybavení, nedostatek munice a rekruty, jejichž základní výcvik se s kvalitou výcviku německých sil nedal vůbec srovnat. Tehdejší Norové chodili na vojnu na 84 dní, což sotva stačilo ke zvládnutí základních úkonů, a profesionálů bylo málo. V  přímém boji s Němci by nemohli obstát.

Hlavní výhodou plukovníka Eriksena tak byla léta zkušeností a to, že výzbroj pevnosti dokonale znal. Štěstěna mu přála ještě v jednom ohledu: podzemní torpédové základně velel jeho vrstevník Andreas Anderssen. Ten už byl v důchodu, ale bydlel nedaleko svého bývalého pracoviště. Tehdejší velitel torpédové základny byl právě na nemocenské a Anderssen se uvolil, že za něj „zaskočí“. Málokdo znal historická rakousko-uherská torpéda tak dobře jako právě Anderssen.

Výstřely a oheň

V prvním světle skandinávského rána, 9. dubna 1940, spatřila hlídka na Oscarsborgu, jak se do zálivu sune mohutná cizí loď, doprovázená shlukem menších souputníků. O civilní plavidla nemohlo jít ani omylem a žádná vojenská návštěva také nebyla očekávána. Jedinou otázkou bylo, zda křižník patří Britům či Němcům. Identifikační znaky nebyly v šeru vidět. Vojáci urychleně probudili plukovníka Eriksena.

Velitel pevnosti měl před sebou těžké dilema. Věděl, že norská vláda je oficiálně neutrální, ale že v případě nutnosti volby by se přidala spíše na stranu Britů. Navíc byl povinen respektovat pravidla, podle nichž norské ozbrojené síly nesměly v období míru začít střílet naostro na cíl – vždy měl nejprve přijít varovný výstřel. Dodržet toto pravidlo by ale bylo velmi nebezpečné. Nepřátelské lodi umějí rány také vracet.

V mysli starého vojáka spolu chvíli soupeřila poslušnost a pragmatismus. Rozhodl se nakonec šalamounsky. Cizí plavidla si už vynutila vstup do výsostných vod kolem malých předsunutých norských opevnění, která se nacházela na vnějších ostrovech a u vjezdu samotného. K varovným výstřelům tedy muselo dojít už dříve, desítky kilometrů daleko, a lodi proplouvající pod Oscarsborgem mohou být považovány za legitimní cíl.

„Buď mě za to vyznamenají, nebo mě postaví před válečný soud,“ řekl Eriksen. „Palte!“

Ve 4:21 zazněly výstřely z hlavní baterie pevnosti. Blücher byl tou dobou vzdálen necelé dva kilometry.  Obě děla zasáhla. Na více výstřelů nebyl čas, protože rychlé nabití děl by vyžadovalo práci vycvičených vojáků a přítomní rekruti na to nestačili.

Norové měli obrovské štěstí. První střela zapálila pod palubou Blüchera sklad olejů, světlic a leteckých bomb. Ten začal hořet s prudkostí daleko převyšující původní skromný ohníček způsobený zásahem samotným. Olej se těžko hasí a explodující letecké pumy poškodily některé vodotěsné přepážky uvnitř trupu lodi. To ale nebyl konec všech škod. Druhá střela zničila elektrické napájení hlavní dělové věže křižníku. Ačkoliv byl Blücher vybaven těžkými a účinnými děly, nemohl nyní Oscarsborgu odpovědět jejich zničující palbou. Zbyly mu jenom menší protiletadlové zbraně.

Křižník, na jehož palubě se vzmáhal požár, plul dál. Nyní se dostal do dostřelu menších děl z pomocných opevnění. Ačkoliv jejich účinnost byla mnohem nižší, dokázaly tyto zbraně střílet rychleji a zasypaly svého protivníka několika desítkami ran. Na místech zásahů vznikla další ohniska požáru a poškozeno bylo i řízení lodi. Nejhorší věc však přišla na závěr: střepiny z norských granátů vyřadily z provozu moderní protipožární zařízení, které mělo pomáhat s hašením.

Bylo 4:35, bitva začala před čtvrt hodinou, a zmrzačený hořící křižník proplouval přímo kolem pevnosti. Obránci náhle zaslechli, že námořníci na lodi zpívají sborem nějakou píseň. Byla to německá hymna, Deutschland, Deutschland über alles. Teprve nyní věděl Eriksen, proti komu bojuje: Hitler se tedy skutečně rozhodl napadnout Norsko. Dramatu ale ještě nebyl konec. Blücher se blížil k torpédové základně, o jejíž existenci neměl tušení. Její posádka byla připravena. Korvetní kapitán Anderssen stiskl spoušť.

První torpédo bylo vystřeleno příliš brzy. Zasáhlo nepřátelskou loď na přídi, ale způsobené škody nebyly vážné. Druhé torpédo však vybuchlo přesně v místě, které už předtím poškodila střelba z hlavní baterie Oscarsborgu. Exploze poničila rozsáhlé oblasti trupu pod čarou ponoru a vyrazila několik dalších vodotěsných přepážek. Nitro křižníku se začalo plnit mořskou vodou.

Smrtelně zraněný Blücher se odplížil z dostřelu norských děl a zakotvil u malého ostrůvku opodál, zatímco jeho posádka ze všech sil bojovala proti zuřícímu požáru. Ten se však šířil nekontrolovaně dál a o hodinu později dosáhl až ke skladišti munice pro protiletadlová děla. Mohutná exploze vyrvala do boku lodi obrovskou díru a Blücher se začal potápět.

Agónie lodi trvala ještě další hodinu. Křižník se pomalu položil na bok, převrátil a v 6.22 konečně zmizel pod hladinou. Od okamžiku, kdy oficiálně vstoupil do služby, ještě neuplynulo ani pět dní... Z útrob vraku se vyvalil olej, který pokryl hladinu a začal také hořet. Poslední dějství tragédie tak bylo kruté. Ze dvou tisíc německých námořníků a vojáků, kteří po zániku Blüchera bojovali o život na hladině moře, jich několik set uhořelo.

Dvanáct set přeživších, kterým se podařilo dostat na břeh, bylo Nory zajato a odvedeno do nedaleké farmy. Jejich zajetí netrvalo dlouho. O dvanáct hodin později, jak se německá invaze rozvíjela, je norské stráže propustily a ustoupily na sever.

Aniž by to věděli, Eriksen a Anderssen zachránili svého krále. Ostatní německé lodi se stáhly zpět, protože jejich velitelé předpokládali, že fjord je zaminován. Hlavní město Oslo bylo nakonec obsazeno – letecky –  až o dvanáct hodin později, než stanovil původní plán. Tou dobou už byla královská rodina i s celým vládním kabinetem na útěku. Doprovázel je i norský zlatý poklad. Novým domovem krále Haakona VII. se stala Velká Británie.

Plukovníka Eriksena nechali Němci na pokoji a dožil se konce války. Jeho socha, odhalená slavnostně roku 1995, dnes shlíží na modré vody Oslofjordu.


Foto Colliekar, Wikimedia Commons.

Vrak Blüchera spočívá na mořském dně v hloubce devadesáti metrů. Panuje zde věčná tma, ale mohou sem ještě sestoupit zkušení potápěči. Několik filmů, které při svých výpravách natočili, je k vidění například na serveru YouTube.

::

[1] Nebylo by dobré vzbudit dojem, že železo a těžká voda byly jedinými motivacemi pro německou agresi. Nezamrzající přístavy na pobřeží Atlantiku měly hodnotu samy o sobě, například jako základny pro ponorkovou válku proti anglosaským mocnostem. ↩︎

[2] Je zajímavé, že vědci nebyli schopni spočítat, jak silný atomový výbuch skutečně bude. Neznámých faktorů bylo příliš mnoho. Než Američané v pustinách Nového Mexika odpálili první experimentální nálož, uzavírali zúčastnění fyzici sázky, jak silný výbuch skutečně bude. Někteří jej velmi podcenili – například vedoucí projektu, profesor Robert Oppenheimer, který jej odhadl na 300 tun TNT. Ve skutečnosti explodovala pokusná bomba Trinity se silou odpovídající dvaceti tisícům tun TNT. ↩︎

 
 
© 067, s.r.o.
Děkujeme všem platícím čtenářům! Umožňují nám a našim autorům vytvářet 067 tak, jak dovedeme nejlépe.