Pověšen za krk, dokud nezemřeš

Toho rána si hrabě Ferrers oblékl svůj svatební šat. Luxusní oděv ze saténu, prošívaný stříbrnými nitkami, byl bohatého šlechtice hoden. Až pojede skrze město ve svém kočáru, taženém šesti koňmi, musí vypadat dobře. Povinností vysoce postaveného muže je reprezentovat svůj stav. Zejména před londýnskými davy.

A ty davy budou mnohatisícové. Poprava gentlemana přece není k vidění každý den.

Konopná spravedlnost

Justiční systém Ferrersovy doby neměl k dispozici mnoho prostředků, jak nakládat s odsouzenými. Odnětí svobody jako trest bylo drahou záležitostí a raně moderní státy ještě nevybíraly dost daní na to, aby mohly vězeňský systém platit. Různé šatlavy sice existovaly, ale sloužily jen k zadržení podezřelých do doby procesu, případně k tomu, aby mezi procesem a výkonem rozsudku delikventi neutekli. A co se oněch rozsudků týče, v úvahu připadalo hlavně církevní pokání, tělesný trest, finanční pokuta – nebo poprava.

Novověká Anglie patřila mezi země, kde se poslední zmíněná varianta uplatňovala v míře velmi hojné. V roce 1688 ukládalo právo trest smrti za padesát různých zločinů; během následující stovky let narostl jejich seznam na čtyřnásobek. Šibenice čekala na pachatele činů, které v dnešní době považujeme za přestupky – například za drobnou krádež v obchodě. Skoro každé zasedání parlamentu rozšířilo seznam hrdelních zločinů o další položku. V roce 1810 už jich bylo 220 a trestní zákoník si tak vysloužil pojmenování Bloody Code.

Hrabě Ferrers, který vyrazil na svoji schůzku s londýnským katem Turlisem 8. května 1760, nepatřil mezi typické „zákazníky“ královské šibenice. Byl lordem, a lordi se v osmnáctém století ocitali na popravišti jen vzácně. Předchozím Ferrersovým “kolegou” modré krve, který zemřel rukou kata, byl Simon lord Lovat, Skot, kterého v roce 1747 zkrátili o hlavu na Tower Hill za velezradu (high treason)  – účastnil se totiž jakobitské rebelie předešlého roku, která měla svrhnout krále a vrátit na trůn vyhnaný rod Stuartovců. Šlechtici měli tou dobou ve společnosti velmi privilegované postavení a nevzbouřili-li se proti panovníkovi, obvykle se jim podařilo z vážnějších právních potíží nějak vyvléci.

Lawrence Ferrers však dokázal, že ani toto privilegium není neprůstřelné. Doslova. Chronický zuřivec a násilník totiž jednoho dne neustál prudkou hádku se správcem majetku své ženy Mary, jistým Johnem Johnsonem, a zastřelil nešťastníka přímo ve své pracovně. Kdyby byl Johnson běžným poddaným, možná by se Ferrers dokázal z celého problému vykroutit. Ale vážený správce, ač nešlechtic, měl dost vlivných přátel na to, aby byl Ferrers postaven před řádný soud pro vraždu.

Že se věc stala tak, jak se stala, o tom nebylo pochyb. Zločin měl spoustu svědků. Ferrersova rodina však namítala, že hrabě je nepříčetný, a tudíž trestně neodpovědný. Barvitých důkazů o duševní vyšinutosti čtyřicetiletého lorda bylo skutečně dost – skoro každý, kdo jej znal, měl nějakou tu historku – ale porota nakonec usoudila, že Ferrersovo šílenství nesahá tak hluboko, aby si neuvědomoval, co dělá. Protože Murder Act 1752 stanovil jasně, že jediným možným trestem za vraždu je smrt, neměl soudce na vybranou. Hrabě si vyslechl stejný rozsudek jako spousta lupičů, zlodějů, vrahů, pirátů a dalších delikventů před ním a po něm. Čekala jej oprátka.

Cesta pod šibenici

 

Anglie je konzervativní země a její justiční zvyklosti se v historii měnily jen pozvolna. Kdyby se hrabě Ferrers ocitl před soudem o dvě staletí později, řadu úkonů by poznal.

Osoba obviněná z hrdelního zločinu byla místním šerifem či koronerem omezena na svobodě a držena pod zámkem až do doby procesu. Šetrný britský stát neměl dlouho permanentní soudy (až do roku 1972!). Místo toho byla země rozdělena do šesti oblastí, po kterých cestovalo několik kvalifikovaných královských soudců. Tito odborníci jezdili od města k městu a na každé zastávce konali tzv. assizes, zasedání, při němž se řešily všechny závažnější případy za poslední dobu. Obvyklá perioda assizes v tom samém městě byla tříměsíční. Delikvent tedy nečekal na svůj den příliš dlouho.

To nutně neznamenalo, že se jej dočkal. Úroveň vězení odpovídala tomu, co si obviněný mohl dovolit, protože téměř všechny služby byly placené. Bohatý hrabě Ferrers tak strávil svoje tři měsíce v relativním luxusu, dokonce si nechal pořídit i speciální černé hedvábné polštáře, aby při modlení nemusel klečet na studené podlaze. Jediné, co mu úřady zakázaly, byly návštěvy jeho milenky Margaret. Naproti tomu běžný chuďas byl zavřen ve špinavé cele s dvaceti dalšími lidmi a jedním kbelíkem místo záchodu.

Proti šatlavám kontinentální Evropy měl anglický gaol aspoň jednu výhodu: při vyšetřování zločinců se v novověké Anglii neužívalo mučení. Hygienická úroveň vězení však byla příšerná. Mezi vězni řádil zejména tyfus (gaol fever), který si vyžádal více obětí než samotné popraviště. Můžeme-li věřit soudobým zprávám, delikventi strašlivě smrděli a soudcům to vadilo natolik, že do soudních síní nechali umisťovat speciální voničky. Příčinou tyfu však není zápach, ale bakterie přenášené parazity, a vůči těm jsou voničky neúčinné. Víme minimálně o několika případech, kdy žalářová horečka přeskočila na činovníky soudu. V roce 1730 při zasedání Assizes v Tauntonu se nakazilo pár set lidí a infekci podlehl i nejvyšší soudní hodnostář. O dvacet let později zaplatil za návštěvu Old Bailey (starý soud v Newgate) životem sám londýnský starosta, Sir Samuel Pennant, a několik jeho přátel.

Dožil-li se obviněný svých assizes, ocitl se jednoho dne před porotou a soudcem. Soudce řídil proces, ve kterém vystupovali svědci, a porota měla na jeho konci posoudit, zda je obviněný vinen nebo nikoliv. Proti rozhodnutí poroty dlouho nebývalo odvolání, teprve roku 1907 dostali odsouzení vrahové možnost se odvolat k vyšší instanci. Platilo to i naopak; jednou osvobozený už nesměl být znovu postaven před soud, i kdyby se později ke svému zločinu veřejně přiznal.

Došla-li porota k závěru, že obžalovaný je vinen, bylo na soudci, aby vynesl rozsudek. Za doby Bloody Code šlo obvykle o oběšení bez jakýchkoliv alternativ.

První, co musel soudce udělat, bylo zeptat se obžalovaného, zda může uvést nějakou skutečnost, která brání jeho odsouzení k smrti. Množina možností byla dost omezená, ale přesto nějaké byly.

Pokud stála před soudcem žena, mohla prohlásit, že čeká dítě. Těhotné ženy nemohly být popraveny. Teoreticky platilo, že musejí dítě donosit a na šibenici mohou být poslány až po porodu. Prakticky byly ale takové vězenkyně vesměs vždy omilostněny, už jen proto, aby v království zbytečně nepřibývalo opuštěných sirotků. Toto pravidlo zachránilo svého času tisíce životů. Jak již zmíněno, na proces se nějakou dobu čekalo, a personál ve věznicích tvořili vesměs muži, takže odhodlaná vězenkyně měla příležitostí k otěhotnění dost.

Mužští delikventi touto možností nedisponovali, zato však po staletí mohli využívat obskurní pravidlo jménem benefit of clergy.

Roku 1170 zavraždili královi rytíři arcibiskupa Tomáše Becketa. Následný spor mezi církví a korunou byl vyřešen takzvanou dohodou z Avranches, ve které se král Jindřich II. zavázal k tomu, že vysvěcení kněží nebudou podléhat jurisdikci světských soudů. Výjimek z tohoto pravidla, zvaného benefit of clergy, bylo jen málo – hlavně vlastizrada.

Jelikož středověká země neměla žádný centrální registr vysvěcených kněží, a ostatně ani žádné doklady totožnosti, nebylo možné s jistotou určit, kdo je klerik a kdo ne. Časem se ustálilo pravidlo, že svoji příslušnost k církvi dokazoval obžalovaný tím, že umí číst. V praxi to vypadalo tak, že dostal do ruky bibli a na výzvu soudce měl něco přečíst.

Díra v zákoně byla o to větší, že soudy obvykle dávaly k přečtení jen jeden jediný tradiční text, padesátý první žalm. Kdo se jej dokázal naučit nazpaměť, mohl počítat s tím, že místo tvrdého trestu od světské justice bude předveden pod církevní soud, který ukládal podstatně měkčí tresty, například pokání. Znalost „správného“ žalmu se tedy mezi kriminálníky z povolání rychle rozšířila a např. za královny Alžběty I. se na něj odvolávalo až 90 % obviněných. (Kdo by chtěl tímto způsobem postupovat v dnešní Británii, má smůlu: benefit of clergy byl postupně osekáván a v roce 1827 zrušen docela.)

Soudci samozřejmě věděli, co dělají. Pokud se stalo, že před porotou stanul pachatel zvlášť zavrženíhodného skutku, mohl mu soudce dát k přečtení něco jiného. Nebyl-li zločinec náhodou gramotný (a to on obvykle nebyl), představovalo to jeho konec.

Pokud nedokázal odsouzenec uplatnit ani jeden z těchto trumfů, nasadil si soudce tzv. černou kápi (což byl malý čtvereček černého plátna) a odsoudil jej k smrti těmito slovy:

„The sentence of the court upon you is that you be hanged by the neck until you are dead, and that your body be buried within the precincts of the prison in which you shall have been confined before your execution, and may the Lord have mercy on your soul!“

„Rozsudek tohoto soudu je, že budeš pověšen za krk, dokud nezemřeš, a tvé tělo pohřbeno na pozemku vězení, ve kterém budeš uvězněn do své popravy, a nechť je Bůh milostiv tvé duši!“

Přesná formulace se v průběhu staletí lišila. Uvedená slova odpovídají zhruba formě kolem roku 1900. Podstata sdělení však byla stejná. Tímto okamžikem začalo čekání na smrt.

Exekuce

Poslední šancí odsouzence byla milost. Právo omilostnit odsouzence je jednou z královských pravomocí (prerogative) a dlouho jej vykonával král osobně. Až v roce 1837 bylo převedeno na ministra vnitra (Home Secretary), protože na trůn nastoupila osmnáctiletá královna Viktorie a tehdejší společnost nepokládala za vhodné, aby tak mladá dívka rozhodovala o tom, kdo bude viset a kdo ne.

Milost (reprieve) se udělovala poměrně často, protože důsledné uplatnění trestu smrti by v časech Bloody Code připravovalo zemi o příliš mnoho zdravých mladých lidí. To ale neznamená, že by Anglie pouštěla nebezpečné jedince jen tak na svobodu. V koloniálních časech byla běžnou formou milosti deportace do Ameriky či Austrálie. Týkala se jak mužů, tak žen, protože kolonizační vlny se sestávají právě z mladých mužů a žen-dobrovolnic byl v nově osidlovaných územích nedostatek. Obvykle se při deportaci zároveň vyslovovala lhůta, po kterou se dotyčný nesměl vrátit zpět do Anglie, minimálně deset let, často doživotí. Za nedovolený návrat byla oprátka automaticky, ale přesto víme o několika jedincích, kteří se vrátili a byli chyceni. Daleko více jich nejspíše proklouzlo pod hledáčkem autorit. Před vynálezem daktyloskopie neměla justice mnoho způsobů, jak ztotožnit člověka. Nenašli-li se svědci, mohl se před soudem snadno vydávat, za koho chtěl.

Ne každý mohl v milost vůbec doufat. Anglie je země nepsaných pravidel a nepsaná pravidla se vytvořila rovněž při udělování milostí. Smůlu měli zejména traviči, jejichž jednání bylo považováno za mimořádně zákeřné a odporné. Jejich spis býval v Londýně označen pochmurnou větou The law must take its course, což znamenalo, že milost udělena nebude. Podobný osud obvykle čekal vrahy policistů a jiných veřejných činitelů. V první polovině dvacátého století pak přibyla ještě jedna kategorie: pod vlivem americké kultury se rozmohly pouliční „gangsterské“ vraždy střelnou zbraní, jejichž pachatelé obvykle nemohli s žádnou milostí počítat.

Nedostalo-li se odsouzenému milosti, musel se připravit na konec své pozemské cesty. Lhůta mezi odsouzením a trestem byla krátká, nanejvýš pár týdnů. V případě vrahů dokonce zákon (Murder Act 1752) stanovil jako lhůtu pouhé dva dny, které měl odsouzenec strávit jen o chlebu a vodě. Jelikož v neděli se z náboženských důvodů nepopravovalo, odsuzovaly soudy ke smrti obvykle v pátek, čímž popřály trestancům jeden den života navíc. Netěšit se na pondělí tak nabývalo v tomto případě zcela specifických rozměrů.

Až do roku 1868 byly popravy ve Spojeném království veřejné a každá taková příležitost přilákala z okolí ohromné množství lidí. V angličtině dodnes přežívá výraz „hodit se do gala“, či „gala večer“, což prý je jen zdeformované slovo pro šibenici, „gallows“; nutno ale říci, že názory na etymologii se liší. Jisté je, že veřejné věšení bývalo společenským zážitkem tak hojně navštěvovaným, že po vzniku železnice vypravovaly britské dráhy pro zájemce celé zvláštní vlaky.

Od odsouzence se očekávalo, že bude řádně reprezentovat a pokud možno projevovat klasický britský klid. Přiměřený humor byl povolen, ale na slabost a nářky byl dav citlivý a mohlo se stát, že nedůstojně se chovajícího jedince zasypal po cestě na popraviště ještě nadávkami, blátem či kamením. Naproti tomu chrabrý odsouzenec měl mezi lidmi určité sympatie. Kandidáti šibenice si na sebe obvykle brali své nejlepší šaty, což mohlo katovi udělat jedině radost, protože podle tradice náleželo odsouzencovo oblečení po popravě právě jemu.

Po dlouhá staletí se poprava oběšením vykonávala dosti primitivním způsobem, kdy odsouzenci byli postaveni na vůz, ten zacouval pod šibenici, následně jim byly dány na krky oprátky a vůz jim vyjel zpod nohou. To není postup, který by zajišťoval okamžitou či jistou smrt. Šerif, který dohlížel na výkon popravy, také neměl žádné jednoznačné pravidlo pro to, kdy nechat oběšence sundat. Tak se stalo, že máme v historii zaznamenáno pár případů, jako byla „half-hanged Margaret“, skotská vražedkyně vlastního dítěte. Dvaadvacetiletá žena byla zdánlivě řádně oběšena v Edinburghu, ale k pohřbu už nedošlo, protože krátce před hřbitovem začala bušit na víko své rakve zevnitř. Jelikož úředně byla mezitím prohlášena za mrtvou, z hlediska práva nebyl žádný důvod, proč ji věšet znovu, a čekalo ji dalších čtyřicet let života po boku jejího manžela. Hospoda, kterou spolu provozovali, si prý na nedostatek zvědavých hostů nemohla stěžovat.

S nástupem viktoriánské doby začala být společnost více sentimentální a odsuzovat vřavu, která veřejné věšení vždy provázela. Výkon trestu se tak přesunul mezi zdi vězení, kde zůstal až do roku 1964.

Justiční systém devatenáctého století začal být rovněž nespokojen s tím, že neexistuje jednotný způsob, jak popravy vykonávat. Po několika spektakulárních neúspěších, kdy došlo dokonce k odtržení hlavy nešťastníka, byla v roce 1886 ustavena odborná komise, která měla zavést spolehlivé postupy. Výsledkem byla Official Table of Drops, přesný předpis, jak nastavit výšku pádu podle váhy odsouzence, aby si při pádu s jistotou zlomil vaz. Rovněž došlo ke standardizaci šibenic a propadlišť. Od té doby se „nehody“ vyskytovaly daleko řidčeji, a když už, tak spíše ve vzdálených koloniích, kde bývala nouze o kvalifikovaný personál.

Pomyslným vrcholem inženýrského umu ve věci poprav se staly tzv. condemned suites, zřízené v několika britských věznicích začátkem 20. století. Jelikož bylo známo, že vyděšený odsouzenec má problém vyjít i jen několik schodů, byla cela smrti umístěna do prvního patra. Vedle ní byla cela prázdná a vedle této prázdné cely pak samotné popraviště. Všechny tři cely byly uvnitř spojeny dveřmi, které byly z pohledu odsouzence až do posledního dne maskovány šatní skříní. V den D, v osm či v devět hodin ráno, pak kat vstoupil do cely, spoutal odsouzenci ruce, odsunul skříň a rychle si nešťastníka odvedl až pod oprátku. Existovali sportovně založení ředitelé věznic, kteří si výkony katů měřili stopkami. Rekord drží Albert Pierrepoint, jenž v roce 1951 pověsil vraha Jamese Inglise za pouhých 7 sekund.

Konec mladého zloděje

Škála zločinů trestaných smrtí se pozvolna úžila. Od poloviny devatenáctého století už se v praxi věšelo jen za dokonanou vraždu a za velezradu (ač formálně zůstávalo v zákoníku např. pirátství či určité formy žhářství).

Ačkoliv široké vrstvy veřejnosti trest smrti v principu podporovaly, jeho skutečné užití (nebo naopak neužití) vyvolávalo v lidech čím dál větší otázky. Zhruba polovina všech odsouzenců byla omilostněna a oprátka jim byla změněna na trest doživotního vězení; ale v Británii té doby bylo „pravé“ doživotí vzácností a omilostněný delikvent, který jen těsně unikl katovi, opouštěl obvykle vězení na podmínku průměrně po dvanácti letech. To byl proti popravě velký rozdíl.

Jeden z případů, které nahlodaly lidovou podporu pro nejvyšší trest, se odehrál v listopadu 1952.

Jisté nedělní noci se Derek Bentley (19 let) a Christopher Craig (16 let) vydali vykrást sklad. Oba výtečníci byli vyzbrojeni, Bentley měl u sebe nůž a Craig kromě nože také revolver se zkrácenou hlavní, který se vešel do kapsy. Bentley však nakonec po celou dobu svůj nůž nepoužil, ba ani nevytáhl.

Oba rádoby lupiči nepatřili k těm šikovným a jejich podezřelé činnosti si brzy všimlo dítě ze sousedství. Matka dítěte zavolala policii. Když se objevil policejní vůz, zloději se schovali na střeše domu. Jeden z policistů, konstábl Fairfax, tam za nimi vylezl po okapu a podařilo se mu Bentleyho chytit.

Dosud volný Craig vytáhl svůj revolver a policista jej vyzval, ať mu jej dá. V tu chvíli pronesl Bentley dvojznačnou větu, která přispěla k jeho pozdějšímu pochmurnému osudu: „Let him have it, Chris!“ Tato slova se dají vyložit dvěma způsoby, podle toho, co se myslí slovem it. Obhajoba později tvrdila, že Bentley chtěl svého společníka povzbudit ve smyslu „Dej mu ten kvér!“. Jenže možný je i jiný výklad: „Našij to do něj!“ Tím zase v budoucnu měl argumentovat žalobce. Těžko říci, jak to Bentley myslel, do hlavy se mu nepodíváme; navíc byl mentálně retardovaný a svým duševním věkem odpovídal jedenáctiletému dítěti. Christopher Craig každopádně na policistu vystřelil a zasáhl jej do ramene.

Zraněný konstábl Fairfax nebyl v ohrožení života, a dokonce se mu podařilo Bentleyho stáhnout dolů na zem a zadržet jej. Bentley nekladl odpor, dokonce dobrovolně prozradil Fairfaxovi, že Craig má u sebe větší množství střeliva.

Během chvíle dorazily uniformované posily a pustily se do snahy dostat zbylého delikventa zpoza komína. Jejich úsilí vedl konstábl Sidney Miles, který jako první vystoupil na střechu. Skrývající se Craig po něm vystřelil a tentokrát měl až příliš dobrou mušku. Jeho kulka zasáhla Milese do hlavy a na místě jej usmrtila. Craig vystřílel i zbytek své munice, pak seskočil se střechy a při dopadu si pochroumal páteř. V tomto stavu byl také zatčen.

Podle anglického práva, pustí-li se několik lidí do nějaké protiprávní činnosti, jsou pak všichni zodpovědni za cokoliv, co se v průběhu páchání zločinu stane, a to i přesto, že jeden či více z nich takový vývoj nezamýšleli. Pokud tedy v průběhu nezdařené loupeže jeden z pachatelů někoho zabije, může žalobce obvinit všechny lupiče z vraždy. To se stalo i v tomto případě: oba mladíci byli postaveni před soud pro vraždu konstábla Milese. Anglický soudní systém bral vraždy na veřejných činitelích vždy velmi vážně a trestal je co nejpřísněji.

Jenže skutečný pachatel Craig, který stiskl spoušť, byl nezletilý. Podle zákonů platných v roce 1952 nemohl být odsouzen k smrti. Zato Derek Bentley, který se v kritickém okamžiku už nacházel v rukou policie jako zatčený, měl devatenáct let a oběšen být mohl.

A přesně tak zněl rozsudek soudu, který se konal jen měsíc po osudné noci. Christoper Craig byl odsouzen k vězení (prakticky si nakonec odseděl deset let) a Derek Bentley dostal provaz.

V padesátých letech byly vraždy na policistech vzácností a britská veřejnost jimi byla otřesena. To však neznamenalo, že by si lidé přáli Bentleyho smrt. Pověsit mladíka, který osobně žádné násilí nespáchal a v době činu nekladl přítomným policistům žádný odpor, jen proto, že to právní konstrukce umožňuje, to působilo dojmem vážného justičního přehmatu. Vzniklo početné hnutí za udělení milosti, petici podepsalo dokonce 200 poslanců Dolní sněmovny.

Ministr vnitra však žádost o milost zamítl a Derek Bentley byl 28. ledna 1953 oběšen. Spolu s ním zemřela i důvěra mnoha lidí ve spravedlnost celého systému.

Dnešek

Odpůrci poprav dosáhli nakonec svého. Trest smrti byl ve Velké Británii naposledy vykonán v srpnu 1964.

To však neznamená, že stará rutina zmizela zcela ze světa. Některé bývalé britské kolonie stále uplatňují trest smrti v podobě, jakou tam zavedli jejich bývalí páni. Jedná se například o Singapur a Malajsii, kde je dosud v užití Official Table of Drops. K praktickému seznámení se s jejím fungováním není nutno stát se vrahem. Obě země popravují za pašování drog, a to i cizince. Přesvědčili se o tom například australští občané Kevin Barlow a Brian Chambers, pověšení v Kuala Lumpur v roce 1986.

Rovněž černá kápě, čtvereček látky používaný při vynášení rozsudků smrti, je dodnes při zvláštních příležitostech součástí garderoby britských soudců. Samozřejmě jen jako ceremoniální prvek, ze kterého trochu zamrazí.

 
 
© 067, s.r.o.
Děkujeme všem platícím čtenářům! Umožňují nám a našim autorům vytvářet 067 tak, jak dovedeme nejlépe.