Knihy roku 2016

Jak je již tradicí, opět jsem sepsal seznam knih, jež mě v letošním roce zaujaly a mohly by zajímat i vás. Z jednasedmdesáti titulů si určitě něco na čtení vyberete. Tematický záběr sahá od sovětské invaze do Afghánistánu přes lidský mozek naskenovaný do robota po vyprávění profesora angličtiny, který se rozhodl stát se ve volném čase profesionálním fighterem. A mnoho dalšího.

Odkaz na anglické vydání uvádím, pokud kniha dosud nevyšla česky, anebo pokud jsem ji četl v angličtině a nemohu proto posoudit kvalitu překladu. (V takovém případě přidávám odkaz na české vydání do závorky.) Výběr je absolutně subjektivní. Je daný tím, co mě zajímá (zdaleka ne všechno), co jsem měl čas přečíst a co z toho jsem shledal důležitým a zajímavým (to neznamená nutně, že bych knihu doporučoval jako dobrou: existují i problematické knihy, jež je přesto dobré číst, být o nich informován – takových zde také několik najdete). Odkazy na knížky směřujeme pro vaše pohodlí na webové stránky prodejců – Amazon pro zahraniční tituly, Kosmas pro české. Zařadil jsem několik málo titulů vydaných v roce 2015 a dva dokonce z roku 2014, když to dávalo smysl především jako doplnění tématu.

Nikdo samozřejmě netvrdí, že jen nové knihy jsou ty správné. Na knize je cenná právě její nadčasovost, zanedbávat staré pro nové je hloupost. Asi největší čtenářský zážitek letošního roku mi přivodil Brechtův Život Galileiho, který jsem nikdy předtím nečetl (ani neviděl jeho inscenaci), ale ten bych vám těžko mohl nabídnout jako novinku.

Různé

Ať třídíte cokoli, od ponožek po knížky, vždycky vám nakonec zbudou nezařaditelné věci, liché páry, kuriozity, pro které byste si koneckonců mohli nějaké přihrádky vymyslet, ale jednodušší bude ponechat je všechny pohromadě. Zde je tedy přehled úletů, neobvyklostí a jiných zajímavostí. Nenechám ho na konec, jak byste možná čekali – připadá mi to naopak jako dobrý start.

Začít můžeme třeba Ondřejem Sekorou. Autor Ferdy Mravence byl za války v pracovním lágru v Německu, kde si psal a kreslil deník. Deníky Ondřeje Sekory 1944–1945 teď vyšly knižně a je to skvělé svědectví o každodennosti tehdejšího života, navíc pěkně vypravená kniha. Možná dobrý tip na vánoční dárek na poslední chvíli? Pro ten účel dobře poslouží také knížka Jana Králíka Za ohradou snů, věnovaná motoristické vášni malíře Kamila Lhotáka. Lhoták motorky a auta maloval – a miloval. Jezdil na všem a ve všem možném, kupoval, prodával, vrtal se v motorech. V nakladatelství Paseka si dali záležet a udělali krásně vypravenou knížku, kde to všechno je: silnice, mašiny, letiště, dálky, zvířený prach, periférie, nebe, vzpomínky. A ohrady, spousta ohrad a za všechny se můžete podívat.

S jistými rozpaky doporučuji výběr české literární erotiky Ve sladké tísni klína. Téma je atraktivní, na můj vkus je tam až příliš prostonárodních sprosťáren typu Jeden mlynář dceru měl a příliš málo toho, co bych sám nazval literární erotikou (žádný Vaculík, třeba!). Takhle se dá ovšem kritizovat každý sborník čehokoli. Tenhle je zajímavý například tím, jak ukazuje, co se pokládalo za erotiku v textu za středověku. (Plus minus totéž co teď.) Kromě toho chybí Rytíř Smil, což jsem přijal s úlevou. Kniha je moc pěkně udělaná a stylově ilustrovaná. Taky dobrý dárek, arciť ne pro každého. (Tetičce Blaženě klidně, rutinním sjížděčům porna spíš ne.)

O intimních věcech (a částech) se dobře mluví latinsky, ale kdo to dneska ještě dovede? Až si přečtete knihu německého lingvisty Wilfrieda R. Stroha Latina je mrtvá, ať žije latina, možná dostanete chuť se učit (a buďme realisti, nejspíš vás zas po nějaké době přejde). Dozvíte se například, že slovo Caesar vyslovujete celý život špatně. Římané neříkali cézar jako my, ani kézar jako dnešní Němci a samosebou už vůbec ne sízr jako Anglosasové, ale – to byste nevěřili – kaisar. Tedy skoro tak, jak to odpovídá německému slovu císař: der Kaiser. A jak se to může vůbec vědět? To není jednoduchá otázka, ale profesor Stroh vám to vysvětlí. (Vážně. Přišlo mi to do ruky náhodou, nikdy by mě nenapadlo, že si přečtu knížku o latině, ale je to opravdu poutavé. Přesně ve stylu 067: o tom, co vás zajímá, jen to ještě nevíte.)

Pak tu máme dvě biografie. Reiner Stach dokončil svůj monumentální třísvazkový životopis Franze Kafky již předloni, ale my, kdo nečteme německy, jsme si museli počkat do letoška, kdy vyšel kompletně anglicky. Jelikož to není zrovna levná kniha, možná by stálo za to vydržet ještě chvíli, počátkem roku 2017 se má objevit český překlad. Anglický se ovšem čte skvěle. Specifický problém této biografie (vysloveně kafkovský!) spočívá v tom, že Stach ji nepsal chronologicky: začal prostředním dílem, pokračoval posledním a nakonec napsal první. Anglický překlad vycházel stejným způsobem, český vyjde postupně od prvního po třetí.

Obsáhlý životopis spisovatele Johna le Carré vyšel loni, letos k němu autor přidal vlastní vzpomínky The Pigeon Tunnel, kde líčí mj. svou krátkou kariéru u britské rozvědky, kterou pak bohatě využil v celoživotním díle. Co se velkému mystifikátorovi dá věřit a co ne, těžko říci.

Jiným, méně slavným mystifikátorem je Jonah Lehrer, před časem vyloučený ze slušné společnosti proto, že si vymýšlel citace a recykloval své již použité texty. Dvě jeho úspěšné knihy byly staženy z prodeje. Lehrer se po omluvě a pauze letos vrátil do hry a těžko číst jeho A Book About Love bez vědomí těchto souvislostí. Pokus napsat non-fiction na téma láska však originální je, což je vlastně překvapivé! Měl by to být velice otřepaný námět. Není; ne v tomto žánru. Lehrer si tak navíc našel možnost, jak i tématem dát najevo pokoru. 

Mariusz Szczygieł, u nás slavný skoro stejně jako doma v Polsku (ale pořád ještě ne tolik, aby se všichni naučili psát jeho příjmení správně) ve své nejnovější knize Projekt: pravda balancuje na pomezí svého obvyklého žánru literární reportáže a… něčeho jiného. Čisté fikce? To ani ne. Spíš osobního deníku, samomluvy. Jako by chtěl tentokrát promluvit spíš o sobě než o světě, ale používal k tomu výhradně prostředků své reportérské profese. Zalíbilo se mi to až při druhém čtení. Nejmíň učesaný, nejzvláštnější Szczygiełův text.

Líbil by se vám cestopis po řece Amur? Máte ho mít: Black Dragon River od Dominica Zieglera. Anebo rovnou cestovní průvodce po kuriozitách z celého světa? Prosím, je tu pěkný Atlas Obscura. (Co shledali autoři turisticky přitažlivými kuriozitami u nás: Památník národního písemnictví, Muzeum miniatur, kapucínskou kryptu v Brně, kostnici v Kutné Hoře, Muzeum alchymie tamtéž, Santiniho poutní kostel Jana Nepomuckého u Žďáru nad Sázavou a olomoucký orloj. Inu, mohlo to být lepší.) Kniha má svůj obsáhlý web.

Málokdo si může dovolit udělat knihu výhradně ze svých facebookových a twitterových statusů - needitovaných, nekomentovaných. Přesněji řečeno, skoro nikdo. Ještě přesněji řečeno, obávám se, že by to mohlo přijít do módy. Takže prosím, buďte soudní a jestli nejste Zuzana Fuksová osobně, nezkoušejte to. Ani jí by se to možná nepovedlo už podruhé, protože její útlá knížečka Cítím se jako Ulrike Meinhof je nejspíš neopakovatelná. Posuďte sami:

č. 137: Tata mně donesl tavený sýr a u toho říkal historku. F. potkal na Čáře chlapa bez noh a bez ruk a bylo mu ho líto, tak ho vzal do kabely a dovezl ho k sobě na chatu. Ale jeho mama nechtěla mít na chatě cizího chlapa bez noh a bez ruk, tak ho vzal zase do kabely a dovezl zpátky do Brna. - Taky jsem při úklidu zjistila, že můj kluk má u stropu skrýš, ve které má schované kleštičky na nehty.

č. 217: Zase sranda v Student Agency. Cizinec k řidiči: „Hau mač izit?“ — Řidič: „Stevard.“

č. 236: Naštěstí jsem uvyklá ponížení, díky tomu jsem dnes udělala jízdy! Zkoušející děda mi říkal „děvčátko" a ptal se mě, co umím vařit. Musela jsem mu říkat svoje recepty na špagetové omáčky. Pak se mě zeptal: a co kečup, ten tam nebude? A mám to.

č. 248: V univerzitní knihovně stahovat Rockyho IV. Cítím se jako Ulrike Meinhof.

Znám lidi, kteří sbírají letecké katastrofy jako filatelisté známky. Nejen pro ně – a možná ne moc pro ně – napsala Christina Negroni knížku The Crash Detectives o vyšetřování havárií. (MH370 included, ale řešení hádanky pochopitelně nečekejte.)

Jonathan Gottschall učí angličtinu na univerzitě. Při pohledu z okna své pracovny si všiml, že v protější budově otevřeli tělocvičnu, kde se trénují MMA – mixed martial arts, tedy jedno z nejtvrdších a nejpřímočařejších bojových umění (a mimochodem velký divácký fenomén, chystáme o něm samostatný článek). Zaujalo ho to a zkusil věc stěží uvěřitelnou, totiž stát se fighterem na profesionální úrovni. Kniha The Professor in the Cage nepopisuje jen tuto zkušenosti, ale hledá odpověď na otázku, proč muži milují boj a proč tolik lidí miluje dívat se na bojovníky. Skvěle napsané, autentické, silné. Pecka mezi voči, vole.

A závěrem tu máme jednu dost slavnou knihu, která vyšla česky s notným zpožděním, ale ublížit jí to nemůže, neboť její téma je tak nadčasové, jak jen lze. Antropolog Joseph Campbell a televizní moderátor Bill Moyers spolu v osmdesátých letech natočili sérii diskusních pořadů o náboženství, nevědomí, původu civilizace… vesmíru, životě a vůbec, což by v podání většiny jiných lidí byl návod na rozbředlou katastrofu. Tohle je však ten jeden případ z tisíce, kdy se takový záměr povedl. Přepisem pořadů vznikla kniha Síla mýtu, dlouholetý bestseller, nyní tedy i u nás.

A ovšem je také možné vynechat velká slova, popisovat něco hmatatelného, třeba obrazy, a od konkrétních věcí se dobrat pravd o světě taky. Michael Třeštík to dokázal v tenké knížce svých esejů Max Schmitt na singlu. Jeho komentáře k moderním obrazům jsou glosami k Světu. Výtečnými. I to je cesta.


Joseph Campbell a Bill Moyers: Síla mýtu. Přeložil Miroslav Jindra, Argo 2016.

Joshua Foer a Dylan Thuras: Atlas Obscura: An Explorer's Guide to the World's Hidden Wonders. Workman Publishing Company 2016.

Zuzana Fuksová: Cítím se jako Ulrike Meinhof. Fra 2016. §

Jonathan Gottschall: The Professor in the Cage: Why Men Fight and Why We Like to Watch. Penguin Books 2015.

Radim Kopáč, Josef Schwartz a Jakub Šofar: Ve sladké tísni klína. Erotika v české literatuře od počátků po dnešek. Paseka 2016.

Jan Králík: Za ohradou snů. Motorové opojení Kamila Lhotáka. Paseka 2016.

John le Carré: The Pigeon Tunnel: Stories from My Life. Viking 2016.

Jonah Lehrer: A Book About Love. Simon & Schuster 2016.

Christine Negroni: The Crash Detectives: Investigating the World's Most Mysterious Air Disasters. Penguin Books 2016.

Ondřej Sekora: Deníky Ondřeje Sekory 1944–1945. Plus 2016.

Reiner Stach: Kafka. The Early Years. Do angličtiny přeložila Shelley Frisch, Princeton University Press 2016.

Wilfried R. Stroh: Latina je mrtvá, ať žije latina. Přeložil Jan Janoušek, Oikoymenh 2016.

Mariusz Szczygieł: Projekt: pravda. Přeložila Helena Stachová, Dokořán & Máj 2016.

Michael Třeštík: Max Schmitt na singlu. Gasset 2016.

Dominic Ziegler: Black Dragon River: A Journey Down the Amur River Between Russia and China. Penguin Press 2015.

Přírodní vědy

Excelentní popularizátor vědy James Gleick napsal seriózní historii neexistujícího vynálezu – stroje času. To je méně šílená myšlenka, než by se mohlo zdát, protože z vývoje samotné nerealizované – patrně nerealizovatelné – ideje se v tomto případě o sobě leccos dozvíme. Proč se úvahy o stroji času objevily až koncem devatenáctého století? (Za jejich prvotního tvůrce se pokládá H. G. Wells.) Proč právě v této době se začalo pracovat s představou minulosti jako cizí země, do níž by se možná dalo doletět či doplout, když to nikdy dřív po celé dějiny lidstva nikoho nenapadlo? Tohle otázkou Gleick své úvahy v knize Time Travel začíná.

Přírodověda se vyvíjí, takže i popularizace časem zastarávají – v některém oboru rychleji, v jiném pomaleji. Současná molekulární biologie jde vpřed dost rázně. Nejspíš jste někdy četli Dawkinsův Sobecký gen, možná i výtečnou knihu Matta Ridleyho Genom, ale jestli chcete jít s dobou, pořiďte si k tomu také letošní novinku The Gene, kterou napsal Siddhartha Mukherjee.

Česky letos vyšel Příběh lidského těla od Daniela Liebermana – kniha věnovaná myšlence, že člověka jako živočišný druh evoluce neuzpůsobila na současné životní podmínky, které jsme si vytvořili civilizační expanzí. Cpeme se sladkými a tučnými potravinami, které by v časech boje o každou kalorii znamenaly přežití, zatímco dnes nám jejich nadbytek škodí. Jsme adaptovaní na pohyb, ale nehýbeme se. A tak dále. Základní myšlenka je jednoduchá, některé souvislosti a důsledky ne, kniha je velmi dobře vysvětluje. (V 067 před časem vyšla ukázka.)


James Gleick: Time Travel: A History. Pantheon 2016.

Daniel Lieberman: Příběh lidského těla. Evoluce, zdraví a nemoci. Přeložil Jaromír Vicari, Jan Melvil Publishing 2016.

Siddhartha Mukherjee: The Gene: An Intimate History. Scribner 2016.

Próza

Je rostoucí obliba nových tlustých románů reakcí na klipovou a twitterovou kulturu kolem nás? Těžko říci, ale ty knihy se píšou, prodávají a pravděpodobně i čtou. V soutěži co do objemu i kvality je na jednom z čelných míst dílo polské spisovatelky Olgy Tokarczukové Knihy Jakubovy – široce pojatá historická sága. Těžiště příběhu se odehrává v druhé polovině osmnáctého století v židovské komunitě na jihovýchodě země, která se tehdy ještě jmenovala Rzeczpospolita – tedy v polsko-litevské šlechtické republice, jež zvolna spěla ke zkáze. V širším plánu se prostřednictvím různých postav a dějů rozhlédneme po větší části Evropy (včetně Brna, které hraje důležitou roli). Svět na přelomu věků, rozlámané struktury moci, nastupující osvícenství, vztahy tří (nebo pěti, jak to vezmete) velkých náboženství, to všechno promítnuté do prostoru několika rodin a jejich osudů. Je těžké nemyslet při čtení na dnešní Ukrajinu, Polsko, Turecko, Evropu; už proto, že na to vše nevyhnutelně myslela i autorka. Velká kniha ve všech významech slova.

Pro mne nejpozoruhodnější novinkou byla Faberova Kniha zvláštních nových věcí (viz též náš rozhovor s autorem) ve výtečném a nelehkém překladu Viktora Janiše. V prvním plánu ji lze popsat jako příběh anglikánského misionáře, který odletí šířit víru mezi inteligentní mimozemšťany, jenže je to naprosto nedostačující popis. A pokud chcete žánrově čistou sci-fi, nebude se vám Faberova kniha líbit, má k tomu daleko, přestože všechny rekvizity jsou v pořádku, prostředí je popsáno působivě, zápletka je napínavá, tajemství jsou v náležitém čase odhalována. Celá záležitost je však zvláštním způsobem neuspokojivá, frustrující, příběh je podivně – pokažený? zohýbaný? asymetrický? Je to znepokojivá, smutná kniha s otevřeným koncem, velice dobře zapadá do dnešní doby, kdy se kdekdo cítí nejistě. Nehlásá apokalypsu, ale připouští ji jako reálnou možnost. Možná právě tím zneklidňuje: mlčenlivým uznáním nového řádu věcí. (Do jejího názvu jsem se teď téměř trefil zcela mimoděk, snad to tak má být; není to stylisticky elegantní, ale nechám to tak.)

Další dva tituly se také dají onálepkovat jako skoro-sci-fi. Prvním z nich je Snuff známého ruského autora Viktora Pelevina. Jeho tvorba se vyznačuje tím, že míra ulítlosti stále roste a tentokrát došel tak daleko, že další krok si lze opravdu představit jen s potížemi. Snuff je vyprávění z daleké budoucnosti, kde se nad zemí zvanou Urkajina obývané nepříliš rozvinutými Urky (též Orky) vznáší obrovská platforma, takzvaný ofšour, jehož náboženstvím je video. Jde o totální výsměch dnešnímu Rusku, dnešnímu Západu, dnešnímu člověku a kultuře a internetu a trhu a sexu a celkem všemu. Je to k prasknutí nabité kulturními referencemi, připomínkami jiných knih, filmů, popkulturních ikon – západních i ruských, přičemž ty druhé tady skoro neznáme a ty první rozhodně ne tak dobře jako Pelevin, čímž kniha asi trochu ztrácí na účinku. Zbude tam toho ale pořád až až, abyste měli pocit, že nejste v příběhu, ale v panoptiku.

Emil Hakl napsal Uminu verzi víceméně právě opačným způsobem než Pelevin – neokázale, bez efektů, bez lesku a řinčení. Se sklopenou hlavou, dalo by se říci. Souvislost však existuje, Hakl si citát z Pelevina vybral jako úvodní motto své novely a vybral si ho dobře, protože základním laděním jsou obě knihy stejné (a velmi podobné Faberovi): čeká nás něco jako konec světa. No a co.

Uma je umělá žena, kyborg. Vyrobili ji dva podivíni v garáži, hodili ji na krk standardní hlavní postavě Haklových děl, tedy chytrému lůzrovi, který se jako intelektuální nádeník jednadvacátého století přiožrale potlouká životem – a jak to bylo dál, není moc důležité. Podstatné jsou dialogy, nálada, atmosféra pražské periférie s pochcanými bezdomovci, hnijícími odpadky, nádhernými horizonty a láskou. Jo, je to milostný příběh, nejněžnější, jaký Hakl kdy napsal. Úvahy o tom, proč k vyznání lásky potřebuje umělou holku, přenechám teoreticky lépe vybaveným kritikům nebo jemu samotnému. Mně stačí, jak dobře to je napsané. A kolik je v tom podivné srandy. A ještě du-forma, velice výstřední postup, jakým se píše málokdy. A abych nezapomněl, taky ilustrační fotky Zuzany Lazarové. 

Občas lízne z police libovolnou knihu, otevře a čte buď tiše, nebo nahlas nepřirozeně hrčivým zalykavým tónem.

„Zadní půlku králíka omyjeme, odblaníme, ve hřbetě jej dvakrát nasekneme, kýty nařízneme…“ – tady zabíjej a rozřezávají zvíře, je to v pořádku?“

„Je to kuchařka – nábožnej text. K náboženství neodmyslitelně patřej mučedníci,“ říkáš.

Haklova periférie občas kouše, ale v zásadě to je přátelský prostor. Evropa viděná jako skutečná zóna smrti je prostředím jiné české novinky, útlé knížky Marka Šindelky Únava materiálu. Dva bratři, migranti, kteří přišli hledat záchranu a lepší život, se doslova probíjejí nepřátelským územím k severu, každý zvlášť. Hledají se navzájem a hledají budoucnost, mají hlad a mrznou a jde jim o krk. Jestli bude Šindelkovi někdo vyčítat, že se chce svézt s aktuálními událostmi a vytřískat z nich emocionální náboj, bude to velká křivda, protože ta kniha vlastně ani moc aktuální není. Autor prokázal pozoruhodnou schopnost vidět známé věci kolem nás úplně jinýma očima. Amir a „kluk“ se pohybují krajinou, jakou známe z postapokalyptických sci-fi a přitom je to zároveň naše známá, normálně fungující Evropa. Apokalypsa už nastala, jenže selektivně pro někoho. Žijeme v jejích mezerách a oni zas v mezerách našeho světa. Šindelka napsal novelu inspirovanou aktuálním děním, nikoli realistický příběh nebo dokonce reportáž. Napsal to výborně.

Čtyři další tituly nejsou překvapivou volbou, vyskytují se na většině podobných seznamů. Milan Kundera konečně dovolil v ČR vydat poslední ze svých klíčových děl, k nimž dosud neposkytoval práva, román Život je jinde. Povinná četba, pochopitelně; a pak už záleží na tom, zda a jak moc máte Kunderu rádi. (Já moc ne, ale není to jeho chyba.) Česky po dlouhé době zas jednou vyšla Koestlerova Tma o polednách, sugestivní pohled na stalinské politické procesy očima přesvědčeného komunisty (je jím hlavní hrdina a dlouho jím byl i Koestler, o něm více ještě na jiném místě tohoto článku).

A pak tady jsou dva slavní současní autoři, literární fenomény dneška, s nimiž se konečně setkáváme česky. Oba vytvořili několikadílná vyprávění, jejich první díly u nás letos vyšly. Prvním z nich je norský spisovatel Karl Ove Knausgård, jehož úporně pomalé, deníkové, až obsesivně podrobné vyprávění poněkud vyvedlo svět z míry titulem Můj boj. Text však připomíná spíš Prousta (říznutého Emilem Haklem) než Hitlera. Druhou je italská autorka známá jako Elena Ferrante – její skutečná totožnost je předmětem dohadů a ve hře je několik možností, každopádně ale napsala obsáhlý čtyřsvazkový román označovaný jako Neapolské novely. U nás teď vyšla první část, Geniální přítelkyně. Jde o velmi živé, realistické vyprávění kusu dějin Itálie na osudech dobře vykreslených postav.


Michel Faber: Kniha zvláštních nových věcí. Přeložil Viktor Janiš, Kniha Zlín 2016.

Elena Ferrante: Geniální přítelkyně. Dětství a dospívání. Přeložila Alice Flemrová, Prostor 2016

Emil Hakl: Umina verze. Argo 2016.

Karl Ove Knausgård: Můj boj 1: Smrt v rodině. Přeložila Klára Winklerová, Odeon 2016.

Arthur Koestler: Tma o polednách. Přeložili Eva Kondrysová a František Jungwirth, Odeon 2016.

Milan Kundera: Život je jinde. Atlantis 2016.

Viktor Pelevin: Snuff. Přeložil Viktor Dvořák, Dokořán 2016.

Marek Šindelka: Únava materiálu. Odeon 2016.

Olga Tokarczuková: Knihy Jakubovy. Přeložil Petr Vidlák, Host 2016.

Historie, společnost a politika

Začít můžeme třeba zas Koestlerem, jehož Tma o polednách figuruje v oddílu prózy. Druhá z jeho knih vydaných letos česky patří sem: jsou to memoáry, první díl nazvaný Šíp do nebe. Arthur Koestler patří k těm postavám veřejného života, které byly u všeho, znaly se se všemi, zastávaly postupně všechny možné politické názory. Pocházel z Budapešti ze zámožné maďarské židovské rodiny, studoval ve Vídni, zúčastnil se jako mladý novinář letu vzducholodí k severnímu pólu, žil v palestinském kibucu a v sovětské střední Asii. Ač komunista, vloudil se ve španělské občanské válce do štábu generála Franca a napsal o tom reportáž, při další návštěvě Španělska byl zatčen a odsouzen k smrti, zachránila ho přímluva z britských vládních kruhů, kterou vymohla jeho manželka, ve Francii pak napsal a vydal encyklopedii pohlavního života, aby vydělal peníze… a to je všechno jen začátek. Šíp do nebe tohle všechno nepokrývá, končí rokem 1931, na další díly se lze těšit.

Anotace knihy Jakuba Grygara Děvušky a cigarety říká, že „je studií drobného přeshraničního obchodu v polsko-běloruském pohraničí v situaci rozšiřování Schengenského prostoru k východní vnější hranici Evropské unie“, což je pravda, ale budí to dojem, že to bude strašlivá nuda – a to není, protože Grygar napřed strávil hodně času v terénu a až pak začal dost umírněně teoretizovat. Sonda do Evropy, která je kousek od nás, přesto neznámá.

A v krajině vymezené zhruba západní hranicí bývalého Sovětského svazu ještě zůstaneme. Dnes je rozhraním toho Východu, který už nechce být Východem, a toho Západu, který ještě není Západem. A stejně jako vždy v historii se tam děje spousta důležitých věcí, vytváří se a vybíjí napětí, míchají se jazyky, kultury, náboženství. Je to zřetelná zlomová linie a přesně tak – The Fault Line – zní název cestopisu italského reportéra a válečného korespondenta Paola Rumize.

Rumiz cestoval na začátku tohoto desetiletí. O dvacet let dříve, roku 1991, podnikla zhruba stejnou cestu Anne Applebaum, tehdy americká studentka v Moskvě – dnes významná novinářka, členka vlivného washingtonského think tanku a manželka bývalého polského ministra zahraničí Radka Sikorského – a napsala o ní knihu Mezi Východem a Západem. Je zábavné sledovat, jak otevřeně Applebaumová psala v raném mládí, dokud nebyla svázána akademickou serióznosti a četnými politickými ohledy. Stejně jako Rumizovy postřehy, ani ty její si my ve východní Evropě na vizitky asi nedáme, možná je to místy až nespravedlivé, ale je rozhodně užitečné vidět se cizíma očima. (V závěru si Applebaumová hodně nahlas oddechne, že je zpátky na Západě – v Istanbulu…)

Další americký pohled na stejný region nabízí Robert Kaplan, jehož nová kniha In Europe's Shadow je věnována téměř výhradně Rumunsku. Dále tu máme literární rekonstrukci historické Leninovy cesty ze Švýcarska do Petrohradu přes Německo, Švédsko a Finsko „v zapečetěném vagonu“ (ve skutečnosti nijak zapečetěný nebyl a cestující měli značnou volnost pohybu), známou a svým způsobem neobyčejně úspěšnou německou diverzní akci, jež měla oslabit ruskou bojeschopnost. Britská historička Catherine Merridale si tu trasu projela dnes a napsala půl cestopis, půl historickou analýzu Lenin on the Train. A ještě se můžeme podívat na nejnovější historii Evropy s důrazem na střední a východní. Napsal ji rakouský historik Philip Ther, jmenuje se Europe since 1989. Autor si mimo jiné klade otázku, zda byl dobrý nápad brát postkomunistické země do EU, aniž by se snažil o jednoznačnou odpověď, což je bolestivě, leč užitečně nekonvenční hledisko.

Henry Kissinger je monumentální postavou světové diplomacie, lze ho přirovnat k Talleyrandovi a Metternichovi druhé poloviny dvacátého století – v jedné osobě. A myslí mu to velmi dobře i ve věku třiadevadesáti let, což dokazuje jeho Uspořádání světa – aplikace tradičních Kissingerových východisek na současné dění ve světě. Důsledně rozlišuje mezi politikou postavenou na legitimitě (tj. principech) a založenou na síle, na mocenském vlivu a jeho pečlivém vyvažování, kdy se války nevedou nikoli proto, že je to nemravné, ale proto, že je nelze efektivně vyhrát. Jedno nemůže být bez druhého, říká, a bez síly to rozhodně nejde. Vyhlídky, jak je líčí, nejsou nijak růžové z hlediska Západu, ale ani z pohledu ostatních mocenských center. Ztratili jsme rovnováhu síly a nemáme ji jak vytvořit.

Stav světa jako průšvih hodnotí z jiných hledisek, leč se stejným výsledkem také John B. Judis v knize The Populist Explosion (úspěchy nových politiků a politických směrů v USA a Evropě: Trump, Le Penová, AfD, Hofer, Wilders, Brexit…) a Guy Standing ve své novince The Corruption of Capitalism (příjmová nerovnost vede k politické nerovnosti). Standing před časem zavedl pojem prekariát označující vrstvu obyvatel bezprostředně ohrožených chudobou, z níž se už nevyhrabou, jakmile by do ní spadli; pracují, platí složenky, nic jim nezbude, neušetří ani pro případ, že se jim rozbije lednička, natož na stáří. Navrhl také řešení: nepodmíněný základní příjem. Touto myšlenkou se intenzivně zabývají levičáci i pravičáci, snílkové i praktičtí politici. K přečtení lze doporučit např. Inventing the Future od Nicka Srniceka nebo Utopia for Realists od Rutgera Bregmana.

Jak si poradit se zmatkem, nepořádkem, vyrušováním a přemírou podnětů? Adaptovat se, využít to pro své dobro, odpovídá Tim Harford ve své novince Messy. Rozhodně nejlepší self-improving kniha letošního roku.

Když máte úspěch, znamená to, že jste tak dobří, nebo že jste měli štěstí. Ekonom Robert H. Frank se v knize Success and Luck kloní spíše k druhému názoru a vyvozuje z toho mnoho důležitých důsledků. Vhodné čtení pro ty, kdo jsou přesvědčeni, že je každý sám svého štěstí strůjcem a ti, kdo neuspěli, se prostě dost nesnažili.

Srozumitelných a zároveň dostatečně poučných knih o dějinách filozofie je málo, ale letos vyšly hned dvě velmi dobré, navic se vzájemně skvěle doplňují. At the Existentialist Café od Sarah Bakewell se zabývá, jak jinak, existencialismem, Grand Hotel Abyss od Stuarta Jeffriese zas frankfurtskou školou (Adorno, Marcuse, Fromm…) a evropskou Novou levicí. Obě dohromady poskytují dobré vysvětlení myšlenkových směrů, které zatím stále ještě převládají v západní Evropě (a které jsou spolu s ní ve vážné krizi).

Některé velmi populární knihy letošního roku mě nezaujaly, ať už to je nový Cílek (Co se děje se světem?), nový sborník kroužku českých katastrofistů kolem Miroslava Bárty, Otakara Foltýna a Martina Kováře (Na rozhraní) či jiný sborník jejich částečných myšlenkových odpůrců (2036 Tomáš Sedláček a hosté: Jak budeme žít za 20 let?). Nijak se od toho nedistancuji a neprotestuji, devadesát procent všeho, co v těch knížkách stojí, je v pořádku, politické spory těchto a jiných intelektuálních skupin jsou spíš umělé a širší veřejnosti mohou být lhostejné; rozhodně se v nich neangažuji na té či oné straně. Problém s těmi knížkami není pro mne ideový, problém je v tom, že to je převážně nuda – skoro všechno, co tam stojí, jsme už někde četli. Dříve, velmi často lépe a mnohdy dokonce od týchž autorů, kteří tak opakují a přemílají sami sebe. Méně by bylo více.

Zato jsem se důkladně zahloubal například do knihy Rogera Griffina Modernismus a fašismus. Italský fašismus a německý nacismus jako tvůrčí čin? To je v příkrém rozporu s běžnějšími názory. Podle nich je fašismus a nacismus krajně konzervativní, zpátečnickou ideologií. Griffin to čte jinak.

Tato kniha se odvažuje tvrdit, že fašismus v meziválečném období byl aspoň pro jeho nejoddanější idealistické proponenty cestou, jak se vyhnout bezmocnému sledování dějin a jak zažít omamný pocit tvorby historie s novým horizontem a pod novou nebeskou klenbou. Umožňoval vyprostit se z léček slov a myšlenek skutečnými činy; vyvést lidské tvůrčí schopnosti z umění pro umění a zapojit je do budování nové kultury v absolutním tvůrčím aktu. (...) Ambice i ztroskotání těchto režimů a jejich zločiny proti lidskosti zůstanou ovšem nesrozumitelné, pokud nebude položen dostatečný důraz na to, že jak jejich vojenské, tak občanské armády byly mobilizovány revolučním pocitem, že stojí na hraně historie a aktivně mění její kurz, osvobozeny od nároků „normálního“ času a „konvenční“ morálky.

Takové úvahy jsou možné jen za předpokladu, že od hrůz druhé světové války máme dostatečný odstup, že jsme schopni hodnotit historii bez emocí – což stále ještě není tak docela pravda. S lidmi, kteří trpěli, bych se do filozofování u hlubinné podstatě nacismu pouštěl nerad, pro ně to bylo bití, střelba, hlad, násilí, smrt. Takový nacismus vystupuje v monumentálním díle Pavla Šmejkala Protektorátem po stopách parašutistů. Kniha má přes 800 stran a v případě nouze by sama mohla posloužit jako zbraň, především je ale velmi pečlivě zpracovaná, krásně upravená, doplněná stovkami dobových fotografií: příkladné historické dílo pro širokou veřejnost (koncipované skutečně jako průvodce po památných místech) a důstojná vzpomínka na ty, kdo neohnuli hřbet.

Památník padlým ve formě knihy svého času vytvořila také nynější nositelka Nobelovy ceny, běloruská spisovatelka Světlana Alexijevičová. Její Zinkoví chlapci, dokumentární román o sovětské válce v Afghánistánu, u nás vychází s neuvěřitelným zpožděním osmadvaceti let, zato s obsáhlou přílohou dokládající potíže, jaké autorka po vydání měla s úřady i se samotnými pamětníky, kteří se lekli svého obrazu na papíře – toho, co sami vyprávěli. Není vlastně divu, některá vyprávění jsou naprosto šílená.

Věděli jsme málo... Byli jsme vojáci, bojovali jsme... Náš vojenský život byl od života Afghánců oddělený, měli zakázáno chodit na území útvaru. Vědělo se jen to, že nás zabíjejí. A všem se chtělo žít. Očekával jsem, že mě zraní, dokonce jsem si přál být lehce raněný, abych si mohl poležet a vyspat se. Ale umřít se nechtělo nikomu. Když tři naši vojáci přišli do dukanu, postříleli tam rodinu obchodníka a okradli je, začalo vyšetřování. V útvaru se od toho nejdřív distancovali: to prý jsme neudělali my, to neudělali naši. Pak nám přinesli naše kulky, které vyndali ze zabitých. Začali pátrat, kdo to byl? Našli tři: důstojníka, praporčíka a vojáka. A já si pamatuju, že když probíhala v rotě prohlídka, při níž hledali ukradené peníze a věci, byl to ponižující pocit. Jak to. Že nás kvůli nim, nějakým mrtvým Afgháncům, prohledávají? Konal se polní soud. Dva z nich odsoudili k smrti zastřelením - praporčíka a vojáka. Všichni je litovali. Že umřeli kvůli hlouposti.

Podobně brutální záležitostí, ale z naprosto jiného zorného úhlu a kontextu, je kniha Isabely Buchanan Trials: On Death Row in Pakistan. Autorka, britská právnička, v ní líčí své zkušenosti s pákistánským soudním systémem, v němž pracovala jako dobrovolnice.


Světlana Alexijevičová: Zinkoví chlapci. Přeložila Pavla Bošková, Pistorius & Olšanská 2016.

Anne Applebaumová: Mezi Východem a Západem. Napříč pohraničím Evropy. Přeložila Petruška Šustrová, Občanské sdružení PANT 2014.

Sarah Bakewell: At the Existentialist Café: Freedom, Being, and Apricot Cocktails with Jean-Paul Sartre, Simone de Beauvoir, Albert Camus, Martin Heidegger, Maurice Merleau-Ponty and Others. Other Press 2016.

Rutger Bregman: Utopia for Realists: The Case for a Universal Basic Income, Open Borders, and a 15-hour Workweek. Do angličtiny přeložila Elizabeth Manton, The Correspondent 2016 (dočasně nedostupné).

Isabel Buchanan: Trials: On Death Row in Pakistan. Vintage Digital 2016.

Robert H. Frank: Success and Luck: Good Fortune and the Myth of Meritocracy. Princeton University Press 2016.

Roger Griffin: Modernismus a fašismus. Pocit začátku za Mussoliniho a Hitlera. Přeložila Eva Kalivodová, Karolinum 2015.

Jakub Grygar: Děvušky a cigarety. O hranicich, migraci a moci. SLON 2016.

Tim Harford: Messy: How to Be Creative and Resilient in a Tidy-Minded World. Little, Brown Book Group 2016.

Stuart Jeffries: Grand Hotel Abyss: The Lives of the Frankfurt School. Verso 2016.

John B. Judis: The Populist Explosion: How the Great Recession Transformed American and European Politics. Columbia Global Reports 2016.

Robert D. Kaplan: In Europe's Shadow: Two Cold Wars and a Thirty-Year Journey Through Romania and Beyond. Random House 2016.

Henry Kissinger: Uspořádání světa. Státní zájmy, konflikty a mocenská rovnováha. Přeložil Martin Pokorný, Prostor 2016.

Arthur Koestler: Šíp do nebe. Přeložila Petruška Šustrová, Academia 2016.

Catherine Merridale: Lenin on the Train. Penguin 2016.

Paolo Ramiz: The Fault Line: Traveling the Other Europe, from Finland to Ukraine. Překlad do angličtiny Gregory Conti, Rizzoli Ex Libris 2015.

Nick Srnicek: Inventing the Future: Postcapitalism and a World Without Work. Verso 2016.

Guy Standing: The Corruption of Capitalism: Why Rentiers Thrive and Work Does Not Pay. Biteback Publishing 2016.

Pavel Šmejkal: Protektorátem po stopách parašutistů. Vojáci – odbojáři – památníky. Academia 2016.

Frank Trentmann: Empire of Things: How We Became a World of Consumers, from the Fifteenth Century to the Twenty-First. Penguin 2016.

Philip Ther: Europe since 1989: A History. Do angličtiny přeložila Charlotte Hughes-Kreutzmüller, Princeton University Press 2016.

Počítače, internet a byznys

Velice se mi líbila knížka Tima Wu The Attention Merchants, jejíž podtitul by mohl znít „jak vznikaly a zanikaly obchodní modely amerických médií od roku 1833 po současnost“. Wu je právník specializovaný na síťovou neutralitu a jiné problémy internetu, takže jsem po pravdě řečeno od knihy původně čekal něco jiného; tohle téma souvisí s jeho hlavním oborem jen volně. Kniha je ale výborná a velice poučná; usnadňuje pochopit dnešní reklamní trh a situaci médií, protože ukazuje, kde se jednotlivé modely a jejich problémy vzaly, jakou logikou se řídil jejich vznik. Velmi jsem ocenil podrobné vysvětlení předinternetových online služeb jako Prodigy a CompuServe; tomu období jsem nikdy pořádně nerozuměl a konečně teď vím, oč a proč tam šlo. Hezkým doplňkem a rozšířením tématu reklamy je You May Also Like od Toma Vanderbilta, kniha o tom, jak si v roli spotřebitelů vybíráme a jak nám obchodníci doporučují, co si vybrat máme.

Samuel Arbesman zaujal loni knížkou The Half-Life of Facts, jejíž obsah plně vysvětluje podtitul: „Why Everything We Know Has an Expiration Date“. Letos se vydal trochu jinam s titulem Overcomplicated, kde argumentuje, že se v dnešní době mnoho technologií dostalo do stavu, kdy jim jako celku už nikdo nerozumí a tudíž bychom s nimi měli zacházet jako s přírodními jevy, fenomény fyzikálního či biologického světa, ne jako s plně deterministickým lidským výtvorem. Teze to je rozumná a dala se patrně vyložit i ilustrovat stručněji i jasněji, přesto je to kniha vhodná k přečtení – kvůli živým a zapamatovatelným příkladům a případovým studiím.

Pár letošních tech-bestsellerů, jako Augmented od Bretta Kinga nebo velmi ceněné Weapons of Math Destruction od Cathy O’Neil jsem zběžně prolistoval a nezaujaly mě. (Druhému ze jmenovaných titulů, kritické analýze dopadu datových analýz na sociální problémy, chci někdy dát ještě jednu šanci.) K novince Roberta Scobleho The Fourth Transformation, která prý má být dobrá, jsem se ještě nedostal. Stejně tam mě zatím minuly Tools of Titans od Timothyho Ferrisse – sbírka dotazníků, které autor položil různým celebritám, vždy zhruba na téma „jak to děláte, že jste tak dobří?“ Tenhle typ motivační literatury nemusí být bezcenný, pár dobrých rad se tam obvykle najde, ale ta vlezle optimistická nálada mi jde na nervy natolik, že to obvykle stejně nedočtu. Jestli ale máte Ferrisse rádi – a má hodně fandů - pak si jeho novinku ode mne nenechte rozmluvit. Nejsem cílová skupina.

Doporučit ale mohu jinou knížku, která si letos vydobyla pozornost. Napsali ji Brian Christian a Tom Griffiths, jmenuje se Algorithms to Live By a je zhruba o tom, že zapracovat si do života algoritmy – včetně analogií těch, jež se běžně používají v programování – nemusí být špatný nápad. Intuitivní to moc není, protože všichni přece víme, že správné je být tvořivý a vynalézavý, tudíž nevypočitatelný; jenže to dává smysl jen někdy a někde.

Žijeme pod permanentním dohledem? A musí to tak být? Do jaké míry změnila Snowdenova odhalení náš svět? V knize Surveillance After Snowden se těmito otázkami zabývá David Lion z politického a filozofického, nikoli bezprostředně praktického hlediska. Připadá mi to jako dobré doplňkové čtení i pro ajťáky. Když něco děláme, je dobré vědět, proč to děláme.

Česky letos vyšla obsáhlá kritika internetu a způsobu, jímž zacházíme s digitálními technologiemi – a se sebou – z pera Jarona Laniera. Jeho Komu patří budoucnost? nese vševysvětlující podtitul: Nejste zákazníkem internetových firem, jste jejich produktem. (Lanier je jedním z těch, jimž se autorství tohoto výroku přičítá; ne jediným.)

Z bohaté nabídky brněnského Melvila přidám ještě jednu knihu v jiné kategorii, zde doporučím dvě: Přednášejte jako na TEDu od Chrise Andersona (měli jsme z ní v 067 ukázku) a Superprognózy od Philipa Tetlocka (i z ní jsme přinesli ukázku). První jmenovaná se může hodit nejen těm, kdo se chystají přednést řeč na TEDu či TEDx, ale každému, kdo mluví na veřejnosti. Druhá hledá odpověď na otázku, ve kterých případech a jakým způsobem se dá předvídat budoucí vývoj čehokoli a jak vůbec kvalitu předpovědi hodnotit. Obě jsou výborné.

Zajímavou kuriozitou je How Not to Network a Nation od Benjamina Peterse – historie budování počítačových sítí podobných internetu v Sovětském svazu. (Říkávalo se: anglicky se síť řekne network, rusky nět work.) A další výstřední kniha, ovšem úplně odjinud, se jmenuje Chaos Monkeys a napsal ji Antonio García Martinez, což je chlapík, který byl úspěšným podnikatelem a také pracoval na různých pozicích v Twitteru a hlavně ve Facebooku; právě poslední zmíněné části kariéry se týká jeho kniha, velice zábavný a jedovatý pohled zevnitř na Silicon Valley, jeho podnikatelskou kulturu a životní styl. Martinez se vyznačuje neuvěřitelnou drzostí, sebevědomím a postřehem. Dobré jako protijed na slepou víru v různá startupová dogmata.

A přidám ještě konvenčněji, ale také výborně podaný podnikatelský příběh: Alibaba: The House That Jack Ma Built od Duncana Clarka pojednává o budování „čínského Amazonu“, firmy Alibaba a o životě jejího zakladatele.

Asi nejpodivnější knihou vůbec, jakou jsem letos četl, je The Age of Em. Naskenujte lidský mozek, vložte ho do stroje, máte robota (četl to Hakl, než napsal Umu?). Jaké společenské, ekonomické, politické důsledky to přinese – o tom je kniha Roberta Hansona. Osobně mám za to, že to je absolutní nesmysl, ale tak atraktivní, že by byla škoda se nad ním aspoň nezamyslet.


Chris Anderson: Přednášejte jako na TEDu. Oficiální průvodce veřejným vystupováním od kurátora konference TED. Přeložil Štěpán Dřímalka, Jan Melvil Publishing 2016.

Samuel Arbesman: Overcomplicated: Technology at the Limits of Comprehension. Current 2016.

Duncan Clark: Alibaba: The House That Jack Ma Built. Ecco 2016.

Brian Christian a Tom Griffiths: Algorithms to Live By: The Computer Science of Human Decisions. Henry Holt and Co. 2016.

Robin Hanson: The Age of Em: Work, Love, and Life when Robots Rule the Earth. OUP Oxford 2016.

Jaron Lanier: Komu patří budoucnost? Nejste zákazníkem internetových firem, jste jejich produktem. Přeložil Petr Holčák, Argo 2016.

David Lion: Surveillance After Snowden. Polity 2015.

Antonio García Martinez: Chaos Monkeys: Obscene Fortune and Random Failure in Silicon Valley. Harper 2016.

Benjamin Peters: How Not to Network a Nation: The Uneasy History of the Soviet Internet. The MIT Press 2016.

Philip E. Tetlock a Dan Gardner: Superprognózy: Umění a věda předpovídání budoucnosti. Přeložil Filip Drlík, Jan Melvil Publishing 2016.

Tom Vanderbilt: You May Also Like: Taste in an Age of Endless Choice. Knopf 2016

Tim Wu: The Attention Merchants: The Epic Scramble to Get Inside Our Heads. Knopf 2016.

Sci-fi a thrillery

Starostí o to, co pro mně bylo letos v této kategorii jedničkou, mě zbavila Tana French, která píše, tedy aspoň podle mého názoru, v současnosti nejlepší detektivky na světě. Není jich moc, tahle je teprv šestá. Jmenuje se The Trespasser. Všechny se odehrávají v Dublinu, všechny se týkají tamního oddělení vražd. Volně na sebe navazují, takže se vždy můžete těšit – anebo obávat – se kterými starými známými se tentokrát potkáte a se kterými ne. Všechny až na tu letošní vyšly česky a s tou nás Argo jistě také nenechá dlouho čekat, takže si můžete klidně počkat, ale fandové jako já se jistě netrpělivě vrhnou po originálu a časem si to vychutnají znovu ve výtečném překladu Petra Pálenského. Kouzlo Tany French je v tom, že píše z literárního hlediska na horní hranici žánru, ale přitom ho respektuje. Neboli: je to „velká“ literatura, aniž by to přestalo být detektivkou. Analogií je třeba to, co dělá John le Carré ve špionážním žánru.

Dál tu máme dva thrillery, které by se do velké literatury daly zařadit těžko, vynahrazují to však žánrovými kvalitami – spádem, napětím, nevypočitatelností, akcí. Jejich společným prvkem je hlavní hrdinka: v obou případech jde o ženu, která bere spravedlnost do vlastních rukou. Máte-li rádi ostré holky, budete nadšeni. Hertingův Kill Process je navíc docela poučný, pokud jde o kybernetickou bezpečnost (byť jde o beletrii, dá se hodně předložených informací brát vážně). Livia Lone od Barryho Eislera dá zas nahlédnout do pozadí pašování lidí. Obě knihy jsou také morálně zneklidňující, což zvyšuje jejich účinek. Zvlášť u té druhé jsem se po dočtení cítil hodně podivně.

V oblasti alternativní historie tu máme také dva pěkné kousky. Veterán sci-fi žánru Bruce Sterling si střihl jadranskou hříčku Pirate Utopia: co kdyby po první světové válce d’Annunziovi futuristi zabrali Istrii úspěšně? Rozvíjí skutečný bizarní příběh, který však v realitě vzal rychlý konec. Sterling již dlouho žije v Bělehradu a pohybuje se po bývalé Jugoslávii, takže náladu místa si vymýšlet nemusel, má ji zažitou. Velice pěkné! Volně mi to připomnělo Hvoreckého bratislavskou eskapádu Wilsonov (literární, ne filmovou): stejná doba, stejné okolnosti, kdy byla Evropa rozebraná na součástky a dala se poskládat všelijak.

Ben Winters předkládá představu USA, které vypadají vcelku jak ty dnešní, až na to, že se nikdy nekonala občanská válka a otroctví je na Jihu pořád legální. Název Underground Airlines odkazuje na „underground railroads“, tedy sítě kontaktů, které kdysi pomáhaly černochům nelegálně utíkat na svobodný Sever. (Mimochodem, letos vyšla také kniha, která se jmenuje právě The Underground Railroad, napsal ji Colson Whitehead, je to realistický historický román a má vynikající odezvu u kritiky i čtenářů. Nečetl jsem ji, neumím tudíž komentovat.)

Izraelský autor Lavie Tidhar je od letoška znám i českým čtenářům svou novelou Muž leží a sní, což je také příběh z alternativního světa – a bohužel to nejhorší, co jsem od něj četl. Navrhnu vám od něj něco jiného, téměř čistokrevnou sci-fi Central Station odehrávající se v budoucnosti v Tel Avivu, jehož autobusové nádraží si Tidhar předělal na vesmírné. Zřetelnou inspirací je Sterlingův Schismatrix, ale Tidhar tuhle zátěž zvládl lépe než většina jiných. Originalitě jeho nápadů navíc hodně prospěl místní kolorit. Kdybyste se do Tidhara začetli, mohu doporučit ještě HebrewPunk a další alt-real dílko Osama (v chandlerovském stylu!).

Pilný britský autor Robert Harris letos dokončil svou trilogii o Cicerovi, ale vedle toho přišel s prvotřídním thrillerem ze současnosti zasazeným do opravdu exotického prostředí volby papeže, jak to říká sám titul: Conclave

Neobyčejně pilně píšící Claire North loni proslavil thriller Touch a česky zas vyšlo jejích Prvních patnáct životů Harryho Augusta – příběhy o lidech s, řekněme, nepřirozenými schopnostmi. Letos pokračuje v podobném stylu knihou The Sudden Appearance of Hope. Další britský autor M. R. Carey zas loni zabodoval s The Girl With All the Gifts (česky jako Všemi dary obdarovaná) a letos pokračuje strašidelnou duchařskou detektivkou Fellside.

V kinech se právě teď promítá efektní sci-fi Příchozí (Arrival), za přečtení  stojí povídka, podle níž byl scénář filmu napsán. Jejím autorem je Ted Chiang a spolu s dalšími vyšla ve sbírce Stories of Your Life and Others. Je to nejlepší sci-fi kniha, kterou jsem letos četl a do výběru jsem ji zařadil proti pravidlům, vyšla totiž už předloni. Omluvou mi snad může být ten film, bude-li se vám líbit, neměli byste si jeho literární předlohu nechat ujít. A jestli se vám líbit nebude, pak si přečtením povídky možná spravíte dojem.

Jednou z televizních událostí nadcházejícího roku má být pokračování seriálu Twin Peaks – po pětadvaceti letech. Očekávám to trochu s obavami, ale samozřejmě se i těším. Scénárista Mark Frost dává fanouškům možnost naladit se předem novelou The Secret History of Twin Peaks, která zasazuje dění v podivném městečku do širších souvislostí. Jak se dá očekávat, některé otázky zodpoví, jiné otevře.


M. R. Carey: Fellside. Orbit 2016.

Barry Eisler: Livia Lone. Thomas & Mercer 2016

Tana French: The Trespasser. Viking 2016.

Mark Frost: The Secret History of Twin Peaks. Flatiron Books 2016.

Robert Harris: Conclave. Random House 2016.

William Herting: Kill Process. Liquididea Press 2016.

Ted Chiang: Stories of Your Life and Others. Picador 2014

Claire North: The Sudden Appearance of Hope. Orbit 2016.

Bruce Sterling: Pirate Utopia. Tachyon Publications 2016.

Lavie Tidhar: Central Station. Tachyon Publications 2016.

Ben Winters: Underground Airlines. Cornerstone Digital 2016.


Disclaimer: 

na dvou zde uvedených titulech (Superprognózy a Příběh lidského těla) se autor tohoto článku podílel formou redakční spolupráce a odborné korektury.

::

 
 

Diskuse

Zatím nejsou žádné příspěvky.

© 067, s.r.o.
Děkujeme všem platícím čtenářům! Umožňují nám a našim autorům vytvářet 067 tak, jak dovedeme nejlépe.