Pomeranče

„Do prdele! Tichá domácnost teď, těsně před Vánocema, a kvůli takový blbosti!“ Karel prásknul plechovými dvířky od svojí skříňky tak, až se rozdrnčely i ty ostatní. Petr, Vašek, ale ani ostatní z party elektrikářů na to nijak nereagovali a dál se klidně převlékali do montérek s firemním logem na prsou i na zádech. I Karel se převlékal, už zase skříňku otevřel, na její dno hodil džínsy, které ze sebe právě stáhnul, a cpal nohy do sežvaněných montérek.

„Jako bys to vytáh‘ krávě z huby,“ houknul na něj Vašek, šéf party. „To si to nemůžeš složit, když to ze sebe svlíkáš? Jestli se tady objeví někdo z vedení, bude průser… “

„Akorát otravujou,“ zabručel Karel, „jako by jim nestačilo, že furt makáme přesčas.“

„Chlapi, ja vim, že to je volovina, ale přece kvůli tomu nechcete přijít o prémie. Karle, aspoň než doděláme to velký ofis centrum… Víš, jak menežment trvá na tom, abysme vypadali profesionálně včetně oblečení. Prosim tě, ať není malér.“

„Neser, Vašku… Stačí, co bylo doma,“ vybuchl Karel. „Stačí, že tam sem za úplnýho vola…“


(Foto Markus Spiske, Unsplash.com)

„A co se teda stalo?“ zeptal se Petr. Bylo mu něco přes čtyřicet, v partě byl teprve několik týdnů, mezi chlapy působil spíš zakřiknutě. Odkudsi se přistěhoval, to nikoho z party nezajímalo, do hospody s nimi nechodil, ženské a děti s nimi neprobíral.  Moc nemluvil, makat ale uměl.

„Co myslíš, že se stalo, ženský, no…“ ozval se místo Karla Vašek. „Tak co, Kájo, ty kanče, na kterou ti žena přišla?“

„Vole! Ještě to tak, to bych byl dávno mrtvej. To se musí umět, tam není žádnej prostor pro amatérismus,“ odpověděl dotčeně Karel. „Ale je fakt, to jó, že sem se včera u jedný kočičky zdržel…“

„Dyť to řikám, zase je v tom baba,“ přisadil si Vašek.

„Houby… Řek sem, že jsme včera měli tu, vánoční besídku, jako od firmy… Ale pak nevim, co mě to popadlo, ráno sem tak nějak vyměk, asi že ty Vánoce, nevim, tak sem po snídani uklidil v kuchyni.“

„Uklidil v kuchyni?“ hvízdnul Vašek. „Kámo, to je, jako bys přines korpus delikti na stříbrným podnose.“

„On je spíš problém, čím sem uklidil,“ probublal Karel naštvaně. „Ona to má Marcela nějak rozdělený, ty houbičky na mytí v kuchyni.“

„Houbičky, rozdělený?“ zeptal se Vašek nevěřícně.

„Jo, podle barev. Každou barvu na něco jinýho. Ale kdo si má takovou kravinu pamatovat. A já sem podle ní umyl nádobí akorát tou houbičkou, co ji má jen na misku od psa. A ještě sem se, já vůl, s tou houbičkou v ruce, pochlubil…“

„Vole, nemáš doma makat, neměl bys zbytečný problémy,“ rozchechtal se Vašek.

„Sem debil. „To její: Jak to že sis po těch letech NEVŠIMNUL, jak mám rozdělený houbičky! stejně znamená jediný, že budu na Vánoce chrápat akorát tak na gauči…“

Chlapi plácali Karla po zádech a smáli se.

I Petr se zasmál. I když jen tak, aby se neřeklo. Byl rád, že si chlapi utahovali z Karla a jeho si nikdo nevšímal. Jindy pracoval rychle a naprosto přesně… ale dnes… Dnes skoro nevěděl, co dělá, všechno nářadí, kabely, měřák, zkoušečku, bral do rukou po paměti, mechanicky, naprosto automaticky, takže byl rád, když směna skončila. Dneškem měli padla, zítra už jsou Vánoce a mezi svátky dostali od vedení firmy volno. Takže chlapy uvidí až po Novém roce.

Do bytu se Petr docoural až k večeru. Poslední tři roky, co byl bez Jany, domů nepospíchal. Tenhle byt byl navíc jen pronájem, takže žádné doma. Cizí postel, židle, televize, nádobí…i hajzlík patří někomu jinému, mumlal si Petr sám pro sebe. Teď, když se mu motaly nohy, mu byt připadal ještě cizejší než obvykle. Nastěhoval se sem jen s dvěma kufry oblečení a pár knížkami. Všechno ostatní dal pryč. Celý svůj předchozí život. A už to bylo skoro dobrý. A kdyby Karel nevytáhl tu zasranou historku s houbičkami, mohlo to být celý dobrý. Celý tyhle Vánoce mohly být dobrý. Jenže už dobrý nebudou.

Petr seděl na kuchyňské židli, tělem mu hicovalo teplo ze čtyř panáků a šesti piv. Lehce se na židli kymácel, lehce se jí přidržoval. Po tváři mu tekly slzy. Nepamatoval si, kdy začal brečet, jestli v hospodě, nebo až doma. Každopádně to bylo ve chvíli, kdy se mu vybavil JEJICH dřez, jejich kuchyně, koupelna a taky ložnice. Jejich – jeho a Janičky. I Jana měla takovýhle kuchyňský houbičky. A taky si je dělila po barvách – zelenou nebo žlutou na nádobí, růžovou nebo modrou na linku, na sporák a na dřez. Neměnný systém, který se Petr pokoušel už tři roky dostat z hlavy. Jenže ty houbičky se tam kdesi v temných neuronových zákoutích zasekly a on se jich nedokázal zbavit, stejně jako se Jana nedokázala zbavit bulky, kterou si v podpaždí našla příliš pozdě a rozlezla se jí do celého těla.

***

Na Vánoce před třemi lety zůstal sám, v bytě plném věcí, kterých se už Jana nikdy neměla dotknout. Do té doby si dal jen občas pivo, panáka skoro nikdy. Ty Vánoce přežil v hospodě. Vlastně to byla spíš taková knajpa, zakouřený pajzl, narazil na něj náhodou, na Štědrý den pozdě večer. Posadil se k jednomu z prázdných stolů a objednal si vizoura. A pak dalšího a dalšího. Z televize postavené na poličce skoro u stropu v rohu místnosti řvalo Kdepak ty ptáčku hnízdo máš, Pavel Trávníček v roli prince ujížděl na bílém koni přes zasněženou pláň a u stolů potažených bílými ubrusy, na nichž se leskly fleky po mastnotě, poklimbávali chlapi. Před sebou poloprázdné půllitry, popelníky přecpané vajgly. Petr si nepamatoval, kolik toho vypil, ale nikdo ho nevyhazoval, probudil se až ráno, s hlavou na stole. Zdvihnul se a domotal se domů. Něco snědl, pustil si televizi. Nevěděl, co dělat. Zíral do zdi. Koukal z okna. Pozoroval flek na stropě. V hospodě aspoň nebyl sám. Další dva roky ho stály veškeré úspory a práci technologa ve vodárenské firmě. Poslední rok si pobyl na odvykačce. Přihlásil se sám.

***

Teď byl tady. V okresním zapadákově. Daleko od původního města, daleko od všeho, co měli s Janou dohromady. Tady chtěl být sám za sebe. Elektrikařině se kdysi vyučil. Tak to zkusil znovu. Šlo to. Dokonce celkem hladce. Práce, bydlení, klid. Hospodám se vyhýbal. Na posměšné řeči chlapů nereagoval.

Znovu se zakymácel na židli. Hlava se mu točila. Vánoce! Ty nikdy nešly bez Janiných rohlíčků. Miloval je. Pekla je podle starého receptu od kostelecké tety, voněly máslem a vanilkou a na jazyku se rozplynuly ve sladkou rozkoš. 

Petr vstal a trochu zavrávoral. Chytil se stěny. Takhle si přišel jistější. Pomalu, pořád se přidržoval zdi, došel až na konec chodby, ke krabici, která se tam válela od stěhování. Svezl se na zem vedle ní a strhl z ní lepicí pásku. Knihy v ní ležely bez ladu a skladu, jak je tam naházel, jedna přes druhou, s rozevřenými polámanými hřbety. Přehraboval se v nich, listy se mačkaly, trhaly. Bylo mu to jedno. Černý sešit s pevnými deskami a odrbanými rohy byl až u dna. Zběsile v něm listoval, pročítal slova psaná známým písmem. Tady to bylo! Rohlíčky od kostelecké tety. Nad cé bylo místo háčku namalované Janiným rukopisem srdíčko.

Máslo a trochu cukru doma měl, i vejce, mouku našel v lince ještě po předchozím nájemníkovi. A taky v polici objevil kokos, ten použije místo ořechů. Ochutnal ho, byl prošlý, ale zdál se v pořádku. Zpracuj těsto do hladka, uválej váleček a nakrájej ho na stejné kousky. Hmota se mu pod prsty drobila, rozpadala se na částice. Nikdy to nedělal. Měl velké ruce, které se jen obtížně vešly do mísy, těsto mu propadávalo mezi prsty, bylo na lince, na zemi, šlapal po něm, lepilo se mu na boty. Konečně se mu povedlo všechny drobky spojit, udělat váleček a rozkrájet ho na stejně velké dílky.  Kousky rozválej dlaní na rohlíčky a hned pokládej na chladný plech. Má plech? Za celou dobu, co tu bydlel, troubu nepoužil. Teď sporák zvědavě otevřel. Plech v něm byl, starý, zprohýbaný, orezlý, plný přischlé špíny. Drátěnkou oškrábal nejhorší připečeniny. Pak se pustil do rohlíčků. Kousky těsta se mu v rukách kroutily jak zdivočelé žížaly, marně se jim snažil dát jakýkoli tvar. Každý rohlíček byl jiný, jinak pokroucený, zohýbaný, ale Petr bral tvrdošíjně jeden kousek těsta za druhým, vytvaroval ho a pak položil na plech. Nedíval se na hodiny, skončil až v okamžiku, kdy už neměl ani kousek těsta, plech byl skoro plný. Rozehřál troubu na sto osmdesát stupňů, to si z Janina pečení ještě pamatoval, a plech vložil dovnitř.

Byla hluboká noc a jediným světlem zářícím v temném bytě byla žárovička v sálající troubě. Petr si přesunul židli před troubu, už se jí nemusel mátožně přidržovat, velká část alkoholu byla pryč. Seděl tam a pozoroval, jak rohlíčky mění barvu, celý byt už voněl po kokosu. Pak na vteřinu zavřel oči. Když je otevřel, uviděl, že konce rohlíčků nehezky zhnědly. Rychle troubu otevřel, ovanul ho žár, vytáhl plech ven. Nedělej špičaté konce – připalují se! Tak si to Jana zapsala do sešitu. Petrovy rohlíčky byly špičaté a připálené. Zkusmo jeden vzal, odlomil zčernalé špičky a vložil cukroví do úst. Rozplynulo se na jazyku stejně jako to Janino. Naposledy se podíval do sešitu: Horké opatrně obal v moučkovém cukru s vanilkou. Na to už cukr neměl.

Bylo ráno, Štědrý den. Probudil se na židli, s hlavou položenou na kuchyňském stole, na plechu s rohlíčky, tváře a čelo oblepené sladkou drtí vonící kokosem. Namáhavě se zdvihl, rukama si přejel po obličeji a setřepal drobky.

Trouba už byla studená, byt byl tichý, prázdný. Petr se otřásl zimou, i když radiátory hřály a v bytě bylo podle teploměru na zdi stejně příjemných dvacet stupňů jako kdykoli jindy.

Potřebuje se pořádně zahřát! A cestou se zbaví toho sajrajtu tady! Vzal prázdný pytlík od mouky a nahrnul do něj všechno kokosové drobení.

V noci mrzlo, sněhová čvachta ztuhla a teď mu křupala pod nohama. Petr automaticky zamířil k hospodě, kde seděl včera večer. Pak zaváhal. V ruce měl pytlík s rozbitým cukrovím, nejdřív se ho zbaví. Zabočil na schody vedoucí k nábřeží. Vysype to kačenám. Kolem řeky bylo ticho, prázdno. Chvilku přemýšlel, jak se dostat až k vodě, pak se rozhodl dojít k mostu, u něj sejde. Vyšlapaná pěšinka kolem mostního oblouku byla zledovatělá. Petr opatrně vyvažoval balanc, ale nakonec stejně sklouzl, ruce mu vylétly vzhůru, jak se pokoušel rychle získat ztracenou stabilitu, ale marně. Tvrdě dopadl na záda a zem pod ním prudce ujížděla. Zastavil se až dole pod mostem na malém plácku u mostního pilíře, nohama skoro ve vodě. Záda ho brněla, v ruce svíral pytlík s cukrovím a chtělo se mu brečet. Najednou ucítil cosi divného: kouř.

Než nad tím začal přemýšlet, nasunula se mu do zorného pole napřažená ruka v pletené rukavici: „Vstávej!“

Chytil se jí a opatrně se vyhoupl na nohy.

 „Jseš celej? Narazit ses musel pěkně…“ zeptal se bezdomovec.

„Jo, dobrý, děkuju za pomoc.“

„V noci fest přituhlo a tady nikdo v zimě nechodí, tak tu na nějakej posyp serou…“

Petr se na něj zadíval pozorněji. Došlo mu, že ho zná. Už ho párkrát viděl vybírat lahve od piva z odpadkových košů na náměstí a taky u supermarketu. Mohlo mu být kolem padesáti, pod kulichem, naraženým hluboko do čela, se skrývala odulá tvář s větším nosem, popraskané rty a překvapivě živé oči. Na sobě měl vaťák, trochu krátký, pod ním vykukovala vínová flaušová mikina. Na nohou džíny a sněhule.

„Poď se ohřát,“ kývl směrem k ohýnku zastrčenému hloub pod mostem.

Petr položil pytlík s cukrovím na zem a natáhl ruce nad plameny. Prsty měl hodně promrzlé, sálající teplo z ohně je nejdřív rozbolavělo. Natáčel dlaně, aby si prohřál celé ruce.

„Co že jseš dneska takhle venku?“

„Tak…“ zamumlal Petr.

„No jo, Štědrej den. To je pro spoustu lidí nejhorší den v roce…“

Petr mlčel a díval se do ohně.

Bezdomovec ho chvíli pozoroval, potom se sklonil k jedné z tašek povalujících se za ohništěm a chvíli se v ní hrabal. Pak se narovnal a natáhl ruku k Petrovi, v ní oranžově zářil nahnilý pomeranč. „Když jsem byl malej, tak máma dycky říkala, že když jsou pomeranče, tak jsou ty správný Vánoce. Ty pěkný. Vem si ho.“

Petr natáhl ruku, ale pak znejistěl: „To ho ale nebudete mít vy…“

„Ještě se tam nějakej najde,“ zasmál se.

Petr strčil pomeranč do kapsy. Pak se shýbl, zdvihl ze země pytlík s rohlíčkovou drtí a podal ho bezdomovci: „Pěkný Vánoce i vám.“

Potom se vyškrábal po svahu nahoru na cestu. Tam na krátkou chvíli zaváhal, ale pak se vydal po cestě nazpátek, domů.

 

 

 
 
© 067, s.r.o.
Děkujeme všem platícím čtenářům! Umožňují nám a našim autorům vytvářet 067 tak, jak dovedeme nejlépe.