vánoce | 22. prosinec 2016

Vánoční klid mezi zákopy

Ještě v létě roku 1914 nevěděla Evropa, co ji čeká. Počátek katastrofy byl nenápadný. Rakousko-uherská válka proti Srbsku měla být jen jednou z mnoha balkánských trestných výprav. Už jen pohled na mapu jako by říkal, že Srbové nemohou středoevropskému kolosu vzdorovat příliš dlouho. Když Egon Erwin Kisch, pražský spisovatel, dostal povolávací rozkaz, zabalila mu matka několik sad náhradního prádla. Smál se: „Myslíš si snad, že jedu do třicetileté války?“

O týden později byla z drobné balkánské epizody celoevropská válka. Poté, co německá vojska prošla neutrální Belgií, přidala se do ní i Velká Británie, která až do té chvíle měla reálnou šanci zůstat mimo dění.

Britové vyslali napadeným Francouzům na pomoc expediční sbor (BEF). Nebyl příliš silný, protože britské impérium vždy investovalo zejména do námořnictva a pozemní jednotky byly převážně nasazeny ve vzdálených koloniích. Britská armáda oné doby spoléhala na dobrovolníky. Odvody branců, běžné ve Francii i v Německu, byly v Británii neznámou věcí. Tak se stalo, že v Británii samotné bylo na začátku války jen 125 000 vojáků Regular Army. Šlo o skvěle vycvičené profesionály, ale proti nim stála masa německé armády, která v srpnu 1914 čítala 4,5 milionu mužů. Němci – pro Brity naštěstí – museli rozdělit svoje síly na dvě fronty, proti Francii a proti Rusku.

Britský expediční sbor pomohl zastavit německý nápor v několika velkých bitvách: u Monsu, Le Cateau, na Aisně, Marně a u Ypres. Byl však přitom zdecimován. Když se situace ustálila do zákopové války, měl BEF tak málo bojeschopných vojáků, že na 640 km dlouhé frontě, sahající od moře až ke švýcarským hranicím, dostal „přidělen“ jen 32 km dlouhý úsek. Zbytek obrany museli zajistit Francouzi.


Západní fronta na podzim 1914. Obr. Wikimedia Commons.

S příchodem podzimu 1914 se rozplynuly naděje Němců na rychlé vítězství. Nerozhodná bitva u Ypres ukázala, že zákopová válka se snadno vyhrát nedá: účinek kulometů na nechráněné pěšáky byl příliš silný. Obrněná vozidla, která by mohla kulometnou palbou projet, tou dobou ještě neexistovala.

Situace na frontě ustrnula a všechny zúčastněné strany si uvědomily nepříjemnou skutečnost, že vítězný konec není v dohledu. Jedinou možnou strategií se zdálo opotřebování (attrition), eufemismus pro to, způsobit nepříteli takové ztráty, aby přestal být schopen boje. Morálka začala upadat a nezlepšil ji ani příchod studených dešťů, který proměnil válečné pole v moře bahna.

Protože generální štáby si přestaly být jisty, co vlastně dělat, nastalo období bez velkých ofenzivních operací. Dělostřelectvo stále bombardovalo protivníka na dálku, ale v „zemi nikoho“ mezi zákopy, které se místy přibližovaly jen na několik desítek metrů, vládl relativní klid. Nikdo moc neukazoval hlavu, protože odstřelovači byli bdělí. Ale zvuky se nesly daleko a vojáci obou stran brzy zjistili, že na sebe mohou mluvit.

Válečná propaganda pracovala na plné obrátky a snažila se vštípit bojujícím stranám nenávist k nepříteli. Měla však větší účinek na civilisty v zázemí než na frontové vojáky, kteří chápali, že na druhé straně jsou lidé jako oni. Francouzi byli nepřátelštější, protože bojovali o svoji vlastní zemi. Mezi Brity, kteří před válkou neměli žádné spory s Německem, a kteří byli vysláni do boje svojí vládou, panovalo spíše kavalírské naladění a „pokřiková konverzace“ mezi britskými a německými zákopy se v klidnějších úsecích fronty stala běžnou věcí. Jedna z drobných náhod, která zasáhla do jejich vztahů, byla skutečnost, že obě země používaly stejnou hymnu: anglické God Save the King má tu samou melodii, jako německá císařská hymna Heil dir im Siegerkranz, i když pochopitelně jiná slova. Jak Němci, tak Angličané v zákopech rádi zpívali a jedním z hitů se stalo i „Tipperary“ oblíbené v Německu právě tak jako na ostrovech.

S dorozuměním nebyl zas tak velký problém, protože v předválečném Londýně pracovalo více než deset tisíc Němců. Jelikož německá mobilizace proběhla několik dní předtím, než Británie vstoupila do války, řada z nich se stihla vrátit domů a narukovat. Téměř v každé jednotce se tak našel někdo, kdo uměl plynně anglicky. Jelikož londýnští Němci pracovali hlavně jako číšníci a holiči, provokovali je pak Britové na frontě výkřiky typu „Vrchní! Platit! Dvě malé kávy!“ nebo „Kolínskou a zastřihnout kotlety!“ Toto poněkud dětinské vtipkování se jim neomrzelo po celou dobu války. Ale i někteří Britové uměli německy, zvláště ti vzdělanější, protože trávit prázdniny na kontinentě bylo u středních a vyšších vrstev v módě. Netrvalo dlouho a mnozí protivníci se znali jménem.

K určitému sblížení mezi znepřátelenými stranami přispěla i nutnost odklízení padlých a raněných z bojiště. Za tímto účelem se obvykle dohodlo krátké zastavení palby. Jelikož rozestup mezi zákopy byl na mnoha místech jen malý, přišli spolu vojáci obou stran do osobního kontaktu. Na některých úsecích fronty se stalo zvykem i společné ošetřování raněných.

Úpadku bojovnosti si povšimlo i nejvyšší britské velení. „Zákopová válka vede k politováníhodnému poklesu morálky. Místo toho si vojáci navykli na to, že nevyvíjejí-li žádnou bojovou iniciativu, nepřítel je rovněž nechá na pokoji. Proti těmto tendencím se musí podniknout rozhodné kroky,“ zapsal si do svého deníku generál Horace Smith-Dorrien.

Příměří

Jak se blížily Vánoce, začaly napříč kontinentem vznikat různé iniciativy, jejichž cílem bylo vyhlásit aspoň na pár dní klid zbraní. Nejdůležitější z nich byla asi snaha papeže Benedikta XV., který byl do své funkce zvolen teprve před pár měsíci. Jeho úsilí bylo marné, aspoň na oficiální úrovni. Všechny znepřátelené strany myšlenku příměří odmítly. Vojáci si však jeho slova zapamatovali.


Obr. Wikimedia Commons.

Třiadvacátého prosince se na předprsních zákopů začaly porůznu objevovat nazdobené stromečky a palba skomírala. Obzvlášť aktivní v tom byli Bavoři, pro které byla jejich katolická víra silnou součástí vlastní identity. Byla opět dohodnuta příměří k odnosu zraněných a padlých; ale tentokrát ani jedna strana nespěchala k tomu, vrátit se k nepřátelství. Následovaly první opatrné návštěvy „u těch druhých“. První odvážlivci byli asi motivováni zvědavostí, ale brzy se rozvinul i čilý směnný obchod. Němci, odříznutí námořní blokádou od světového obchodu, měli zájem hlavně o viržinský tabák. Angličané zase o německé boty, protože do jejich erárních bagančat teklo.

Aby se předešlo nedorozuměním a zbytečným ztrátám na životech, vypracovali důstojníci obou stran na mnoha místech improvizovaná pravidla pro příměří. Žádná ze stran neodpovídala za činnost svého dělostřelectva, protože ji nemohla ovlivnit. Němečtí kulometčíci měli předpisem přikázáno, kolik kulek denně musejí minimálně vystřelit. Kontrolovalo se to, a jelikož předpis je předpis, dovolovala jim pravidla příměří, aby jednou denně v dohodnutý čas vystříleli svůj příděl pánubohu do oken; aby si tuto palbu nikdo nespletl s obnovením nepřátelství, měla před ní zaznít varovná píšťalka smluveným signálem. Rovněž bylo zakázáno budování či opravování bariér z ostnatého drátu.

Na mnoha místech zasedli vojáci společně k jídlu. O mnoho let později na to vzpomínal Charles Smith, vojín z šestého regimentu z Cheshire:

„Dali jsme si jejich sauerkraut a oni ochutnali naše čokoládové dortíky. Zapíchli jsme za našimi zákopy čuníka, odnesli ho do země nikoho a tam jsme jej uvařili v kotli, který nám Skopčáci půjčili. O kus dál zase pekli čtvrtku krávy.“

U Armentières bavil vojáky německý žonglér, menší celebrita, dříve vystupující v proslulém cirkusu. Londýnská a saská jednotka společnými silami vyplenily sklep zříceného domu, který stál na německé straně a ukrýval značné množství šampaňského Veuve Clicquot. Zatímco popíjeli, stěžovali si Sasové, že na Silvestra budou vystřídáni Prušáky, které nemají rádi, a žádali Angličany, ať jim „pořádně zatopí“.


Obr. Wikimedia Commons.

Legendou vánočního příměří se staly improvizované fotbalové zápasy. Místo branek posloužila nosítka. Míč nebylo na frontě jednoduché sehnat, v nouzi se dal ušít z hadrů. Zajímavé je, že skoro všechny zápasy, jejichž výsledky se dochovaly, skončily 3:2 pro Němce.  Je možné, že časem se kolektivní vzpomínky hráčů slily v jedinou.

Kolem 27. prosince se informace o spontánních příměřích na frontě začaly dostávat do nejvyšších pater armádního velení. Znepokojení, které mezi generály a maršály vyvolaly, bylo značné. Bylo jim jasné, že po takových událostech bude bojová morálka ještě horší než dříve. Štáby tedy začaly konat: důstojníkům byly vydány nové rozkazy, které přísně zapovídaly jakékoliv „bratříčkování“ s nepřítelem. Některé jednotky z fronty byly převeleny do zázemí a na jejich místo přišly jiné, které neměly se svými protivníky osobní vztahy. Dělostřelecké bombardování bylo zintenzivněno, aby zahnalo vojáky zpátky do zákopů. Přesto byl útlum bojového nadšení patrný ještě několik dalších dní.

Velké příměří se už nikdy nezopakovalo. V dalších letech války už vyšší velitelé věděli předem, že takové „riziko“ hrozí, a dokázali mu včasnými opatřeními zabránit.

 ::

 
 
© 067, s.r.o.
Děkujeme všem platícím čtenářům! Umožňují nám a našim autorům vytvářet 067 tak, jak dovedeme nejlépe.