Editorial

Sto! Vážně. Tohle je sté číslo 067. Máme za sebou téměř nachlup čtyři roky práce. Dovolte, abychom vám ze srdce poděkovali za přízeň, za důvěru, za předplatné na příští rok… ale úplně vážně: víme, jak vzácná věc je v dnešní době důvěra čtenářů. Vážíme si toho, že jí od vás dostáváme tolik, že nás udržela nad vodou po celé ty čtyři roky. Lámeme si hlavu, jak dělat 067 líp, nápady a plány máme. Věříme, že se vám budou líbit!

Foto Marcelo Quinan, Unsplash

Jaká byla cesta ke stovce vydaných čísel 067? V něčem stejná jako všechny cesty: musíte je projít krok po kroku. V něčem hodně specifická. Trochu jsme to zkusili sepsat. Při té příležitosti jsme také odemkli další články – je to malý dárek k výročí. Čtěte a užívejte si je.

Po čtyřleté zkušenosti s 067 vím docela přesně, co je hlavní potíž s digitálním obsahem. Vůbec nejde o to, že by zákazníci nebyli ochotni platit. Nejde ani o to papírové vydání jako psychologický přívažek. Jde o to, že nikdo z nás nemá čas číst.

Ale možná zrovna teď máte čas číst a proto vám nabízíme obvyklou dávku nečekaných textů. Tím prvním je rozhovor s profesorem Janem Sokolem, jednou z nejvýznamnějších osobností české intelektuální scény. Současníci ho znají jako filozofa, v šedesátých letech však patřil k předním programátorům a počítačovým vědcům u nás.

Tehdy měl ovšem každý počítač jinou sadu instrukcí, jiný formát dat, jiné registry. To znamená, že software byl navzájem nekompatibilní, ale problém je hlubší: každý počítač se navrhoval od samého začátku, z ničeho. Taková situace, to byla výzva, nebývalá příležitost tvořit. Zároveň ale vedla k absurdním situacím: když se počítač začínal oživovat, museli jsme do něj nějak dostat třeba booststrap – sekvenci instrukcí, která po zapnutí začne zavádět operační systém. Jenže jak, když nemůžete ovládat vůbec žádné periférie? Jediná možnost je nastavit ručně bit po bitu, jeden klopný obvod po druhém. Člověk tím získal detailní znalost stroje. Proto mě taky nikdo nepřesvědčí, že dnešní počítače dovedou nějaké zázraky. Jsou to pořád klopné obvody, Jen je jich hodně.

Fenomenální dílo Stanisława Lema Solaris se dočkalo dvou významných filmových zpracování, v Praze se však na Solaris můžete dnes jít podívat i do divadla. Podle slavné sci-fi novely napsal hru pozoruhodný dramatik (a vědec) René Levínský. Ze hry přinášíme ukázku doplněnou o obsáhlý redakční úvod a komentář. (Nejlíp ale uděláte, když si knihu přečtete, do divadla zajdete a oba filmy přehrajete. Zkusíme vás k tomu naladit.)

Když se na Solaris podíváme v kontextu – bohužel již uzavřeného – Lemova díla, je zjevné, že v ní poprvé zevrubně formuloval názor, který byl pak jeho celoživotním tématem. Je jím nemožnost komunikace mezi civilizacemi, nepřeveditelnost pojmů. „Kdyby lev uměl mluvit, nerozuměli bychom mu,“ napsal Wittgenstein. Míněno: svět lva je tak odlišný od světa člověka, že slova jsou k ničemu. Odlišná zkušenost je nepopsatelná a nesdělitelná.

Co to je knihovna materiálů? To se dozvíte z článku Pavlíny Šebestové, která v takové knihovně pracuje a ví, jakými ukázkami ze sbírek vás ohromit.

Trojlístek fascinujících materiálů, které se chovají nepředvídatelně a naprosto v nesouladu s tím, co bychom od nich běžně očekávali, doplňuje průsvitný beton. Zajímavostí je, že jedna z jeho mnoha variant se vyrábí v České republice. Jeho kouzlo spočívá ve speciálním procesu lití betonové směsi, do které se vsazují optická vlákna nebo jiné transparentní elementy, nejčastěji akrylátové. Kombinace těchto dvou zdánlivě nesourodých materiálů dá vzniknout betonovému panelu, který propouští světlo. 

Hezké čtení!

 
© 067, s.r.o.
Děkujeme všem platícím čtenářům! Umožňují nám a našim autorům vytvářet 067 tak, jak dovedeme nejlépe.