Editorial

V dnešním čísle se podíváme do světa – jaro láká k cestování! S novinářem a cestovatelem Janem Rychetským na ruský Dálný Východ; za Veronikou Partikovou, jednou z nejúspěšnějších (a zároveň nejméně známých) českých sportovkyň do Hongkongu; a s Marianem Kechlibarem do minulosti, konkrétně do roku 1945, kdy skončil jeden svět a vznikl nový – nečekaně, improvizovaně, ale přesto díky Plánu. Jakému? Uvidíte.


Marta Blanc Jakobcová: Fanart

Konec druhé světové války byl také koncem impéria, které vládlo světu po sto padesát let. Británie byla nucena postoupit své místo Spojeným státům, přesněji řečeno bipolárnímu světu soupeřících supervelmocí. Průběh této obtížné změny popisuje v dvoudílném textu Marian Kechlibar. Dnes přinášíme první část.

Když Henderson otevřel obálku, zjistil, že hledí ne na jednu, ale na dvě zprávy historického významu. Londýnská vláda mu oznamovala, že není schopna nadále plnit svoje vojenské závazky v Řecku a že prvního dubna 1947 začne se stahováním svých jednotek ze země. Řecké vnitřní poměry byly popsány jako velmi špatné, stát byl v podstatě před zhroucením. Stejně tak sdělovala vláda Jeho Veličenstva, že nedokáže nadále vojensky vypomáhat Turecku, které se přitom nacházelo pod silným diplomatickým nátlakem Sovětů. Poselství končilo vyjádřením přání, aby britské závazky přebrala Amerika. Byl to konec jedné éry světa.

Jan Rychetský v tomto čísle popisuje poslední část svého cestování po Transsibiřské magistrále. To samozřejmě znamená, že s ním dorazíme až do Vladivostoku. Nechybí též sibiřští tygři a řada improvizovaných setkání. Sibiř, jak má být.

Partu tvoří hlavně bývalí spolužáci, nejlepší prostředí pro terénní sociologický výzkum na téma: „Behaviorální tendence Rusů.“ Dle mého jsou strašně moc vážní, smějí se jen v objetí několika promile. Předbíhají a tlačí se, jako by jim měl celý život někam utéct. Se slušností nepochodíte, je třeba vojenských rozkazů anebo řízné hádky. Jeden mi vysvětluje, že tady jsou lidé už od dětství vychováváni k vážnosti. Smíšci jsou bráni za blázny.

Veronika Partiková se v Číně učí kung-fu. A je v něm tak dobrá, že se umisťuje na medailových pozicích na mistrovství Evropy i světa. Kromě toho má sama už v Hongkongu své žáky, což je něco, jak kdyby Čech byl koučem amerického fotbalu v USA. Rozhovor s ní pořídil Přemysl Souček.

Když se zeptáte mistrů, tak vám budou vyprávět, jak jako mladí trávili velké procento tréninků cvičením základů, nácvikem boje, otužováním – oboucháváním těla a úderových ploch a okopáváním a podobně. Ale dneska to nikdo dělat nechce. Kdo chce, ten jde například na thajský box. Ale je pravda, že i tam některé hongkongské kluby raději bouchají jen do lap, než do sebe navzájem. Hlavně pro nás – studenty kung-fu – to je celé špatně, protože za jednu dvě generace nikdo už nebude vědět, jak se kung-fu používá v boji. Proto jsem hledala, kde bych mohla s někým „spárovat“, zkoušela jsem sanda, tedy volný boj podle pravidel wushu, box, MMA. Hledala jsem platformu, lidi, kteří by se se mnou byli ochotni rvát.

Hezké čtení!

 
© 067, s.r.o.
Děkujeme všem platícím čtenářům! Umožňují nám a našim autorům vytvářet 067 tak, jak dovedeme nejlépe.