Editorial

Někdy je jen krásné sebrat se a odejít jinam. Někdy je to nezbytné. Mnohým židovským osadníkům mířícím do meziválečné Palestiny šlo o splnění krásného snu, mnohým jejich následovníkům o holý život. Stoleté výročí Balfourovy deklarace, která vedlas později ke vzniku státu Izrael, je připomínkou důležitého dějinného milníku. Dala vzniknout vlasti, po níž Židé toužili téměř dva tisíce let; a zároveň neřešitelnému konfliktu, po němž netoužil nikdo.


Marta Blanc Jakobcová: Podívej, pták

Jak Balfourova deklarace vznikala, co k ní vedlo a co stálo v jejím pozadí, to pro nás sepsal Marian Kechlibar. Třeskavá kombinace národu bez vlasti, imperiálních zájmů, ušlechtilých pohnutek a lží tvoří jeden z nejpoutavějších příběhů dvacátého století.

Úrodná půda v Palestině byla, ale bylo jí málo. Jen některé oblasti země měly dostatek vláhy k tomu, aby se na nich dalo něco pěstovat. Půda patřila většinou tureckým pánům, kteří v oblasti ani nežili a k její správě zaměstnávali místní úředníky. Tento druh „vzdálené správy“, v dějinách nikoliv ojedinělý, většinou předznamenává budoucí problémy. Turečtí majitelé byli často ochotni svoji půdu Židům prodat, tím spíše, že k ní neměli žádný osobní vztah. Jenže zde nastával první problém: zatímco pro Turky i pro Židy byla taková transakce výhodná, místní Arabové na ní tratili.

Na mnohem vzdálenější konec někdejšího britského impéria se vydala Lucie Šperková. V tomto čísle si můžete přečíst první část její reportáže z cesty napříč nejmenším a nejvzálenejším kontinentem.

Spousta Australanů svoji zemi nezná. Ovšem – protože když chtějí cestovat, letí raději mimo kontinent poznávat jiné kultury. Když ujedou tisíc kilometrů, pořád budou v Austrálii, a pravděpodobně i ve svém státě, nikoliv v „exotické“ Itálii či Chorvatsku na jihu nebo konzervativním Švédsku na severu. Země, která je větší než Spojené státy nebo Evropa je obyvatelná jen po svém obvodu. Zbytek tvoří převážně buš a poušť – neboli, jak se australsky říká, outback.

Stýskat se nemusí jen po místech, ale i po časech. Specifickým případem je stesk po budoucnosti, která nikdy nenastala. Trpí jím hodně lidí. A aby se utěšili a mohli své představy sdílet, vymysleli atompunk. Jeho znalec Pavel Vachtl nám tento femomén obšírně popsal.

Velká část lidí byla zkrátka někdy uprostřed či na sklonku atomového a kosmického věku (tímto názvem se zpravidla označuje období mezi lety 1945 až 1980) přesvědčena, že nedávný technologický a civilizační pokrok bude podobně přímočaře pokračovat dál, bez ohledu na různé překážky. Mnozí novináři bez dostatečného vědeckého a technického zázemí dokonce fantazírovali o létajících autech, antigravitačních botách, o brzkém příchodu telepatie, o komunikaci s delfíny, o klonování dávno vyhynulých živočišných druhů, např. dinosaurů a mamutů a o našem brzkém kontaktu s nějakou mimozemskou civilizací.

Hezké čtení!

 
© 067, s.r.o.
Děkujeme všem platícím čtenářům! Umožňují nám a našim autorům vytvářet 067 tak, jak dovedeme nejlépe.