Editorial

Tři úplně odlišné osobnosti, tři nevšední osudy, tři nezvyklá prostředí: ateliér předního fotografa, hypermoderní Čína a kurdská vesnice pod palbou. To jsou tři články tohoto čísla 067 – všechny mají tentokrát formu rozhovoru a každý z nich byl pořízen nějak nevšedně. Všechny vám však poskytnou v jistém smyslu totéž: seznámení s otázkami, které si neklademe zrovna každý den, které si pravděpodobně neklademe vůbec.


Marta Blanc Jakobcová: Rozhraní

Daniela Nacházelová je autorkou rozhovoru s Tonem Stanem, jedním z nejznámějších současných středoevropských fotografů. Její pozice byla lehčí i těžší o to, že se spolu znají delší dobu a dříve spolu pracovali. Často se snáz píše o člověku, kterého znáte jen povrchně!

Byl jsem vesničan, který přišel do města – do Bratislavy. Mí spolužáci mi tehdy přišli přestárlí, až zkažení. Podobný pocit mám i dnes. Cítím se jako dítě, vedle kterého ostatní stárnou. Na střední škole samozřejmě fungovala protekce, především pro děti politiků. Já jsem neměl nikoho, kdo by mě na školu protlačit. I když jsem přijímací zkoušky zvládl. Bylo mi jasné, jak to dopadne, když nás na grafiku vzali dvacet, ale studovat nás mohlo jen deset. Tak jsem se rozhodl jít za Milotou Havránkovou, která byla nakonec mnohem zajímavější než člověk, který vedl grafiku, na kterou jsem se původně hlásil. Svého rozhodnutí jsem nikdy nelitoval, i když jsem tehdy o fotografii nic nevěděl.

Přemysl Souček také hovořil s bývalým kolegou, někdejším novinářem a nyní herním vývojářem Lukášem Codrem. Jak se mu žije a pracuje v Číně? A vrátil by se do Prahy? Zatím rozhodně ne, říká Lukáš, je to tu takový skanzen. Čínu si ovšem nijak neidealizuje.

Mnohem horší je jiná stránka čínské povahy, a sice přístup, kterému se říká „čcha pu tuo“, což by se do češtiny dalo přeložit jako „takhle to stačí“. Znamená to, že víceméně všechny věci jsou dělané jenom tak nějak na oko s tím, že ono to nějak dopadne. Třeba když řemeslníci postaví střechu nad chodníkem před barákem, která vypadá na první pohled normálně, ale při prvním poryvu větru uletí a poničí pár aut. Nebo když si objednáte donášku jídla, ale už nedostanete příbor ani hůlky, i když jste si o ně vysloveně řekli. Nebo třeba když vám ve stánku na ulici prodají vesničané nádherné jahody, ale už neřeknou, že je pěstovali vedle chemické továrny. Samozřejmě, tohle jsou spíš úsměvné příklady, ale podobně bohužel funguje i požární ochrana v budovách nebo dopravní infrastruktura.

Jan Rychetský měl zážitky dobrodružnější – v Paříži se sešel s Helenou Krulichovou-Kásemlú, která je úzce spjata s letitým bojem Kurdů za nezávislost. A navštívil také kurdská území na severu Iráku.

„Bojovala jsem v Kobane i v Mosulu. Nerada o tom mluvím, protože na to chci co nejrychleji zapomenout. Nicméně, kdyby mě potřebovali, šla bych znovu. Šla bych bojovat i do Turecka nebo Íránu. Všude umírají bratři,“ podotkne Shler Shabanay, jedna ze tří zdejších bojovnic. Noc strávíme v největším ze stanů, kde jinak přespávají právě dívky. Tady je plyšový medvídek, tady rtěnka, tady AK-47, tady opasek s náboji, prostě dívčí ložnice jako vystřižená z army shopu.

Hezké čtení!

 
© 067, s.r.o.
Děkujeme všem platícím čtenářům! Umožňují nám a našim autorům vytvářet 067 tak, jak dovedeme nejlépe.