Editorial

Aljaška byla ruská, to je známá věc. Letos máme půlkulaté výročí její koupě Amerikou. Připomenout si detaily této transakce je fascinující. Přestože dnes se cena, kterou Američané zaplatili, zdá být směšně nízká, tehdy se to tak nejevilo. A co je ještě důležitější, aljašská koupě možná zachránila svět před zničením: představte si, kolik nerovnováhy by sovětská Aljaška vnesla do studené války, kdyby tou dobou existovala.


Marta Blanc Jakobcová: Mramor

V devatenáctém století bylo všechno naopak. Jak ve svém článku vysvětluje Marian Kechlibar, Rusové se Aljašky zbavili v podstatě právě ze strategických důvodů – stejně by ji neubránili, kdyby na to mělo dojít.

V roce 1853 vypukla krymská válka a Rusové v Americe shledali, že se nacházejí v prakticky neubránitelném postavení. Ruské osady byly chráněny před vnějším světem jen důkladnou palisádou a příkopem. Na obranu před místními domorodci to stačilo. Proti britskému výsadku z moře, doprovázenému dělostřelbou, by však takové opevnění bylo naprosto neadekvátní. Nějaký čas čekali Rusové bezmocně na to, až připlují anglické lodi a udělají s nimi konec. Kupodivu se tak nejen nestalo, ale nakonec obdrželi dokonce ujištění, že Aljaška není z britské strany považována za území válečných operací. Příčina této nečekané milosti není zcela jasná. Dobývání několika nelukrativních mikro-osad na březích studené divočiny nejspíš nestálo Britům za to.

Jak žije a jak uvažuje chirurg, který pravidelně vyjíždí na mise Lékařů bez hranic do válečných zón? Vyvedlo mě z míry, kolik jiných věcí Tomáš Šebek ještě stihne. A ještě víc to vyvedlo z míry Danielu Nacházelovou, kterou jsem požádal, ať ho jde vyfotit – a Tomáš ji šoupl k sobě do letadla. Svůj přístup k riziku popisuje Tomáš Šebek velmi střízlivě, ale zvenku to stejně působí jinak.

Když se pouštím do nové věci, chci o ní vědět všechno od A do Z: v jakém kontextu se to pohybuji. Když si sednu do akrobatického letadla, chci mít vedle sebe zkušeného kopilota, který dokáže zachránit situaci, kdybych omdlel nebo udělal zásadní chybu. Až po mnoha hodinách tréninku si pak troufnu sám – třeba i později, než by bylo nutné, když bych to bral jen podle pravidel udílení licencí. Musím sám cítit, že už na to stačím. Riziko se zvládá cvičením, obrovským počtem hodin, po které se ně nějakou činnost připravuješ, učíš se od zkušenějších, kteří tě vedou za ručičku, občas tě seřvou. Jen tak se dá překročit zdánlivě nepřekročitelná hranice. Jenom takhle. Navenek to pak vypadá, že to bylo skokem z nuly na sto. Ale mezitím se odehrálo devadesát devět malých kroků, které nejsou vidět.

Jak dobře domyslel Karel Čapek své roboty, pokud jde o obchodní a právní stránku věci? Nad tím se zamyslel spisovatel a publicista Jaroslav Veis, kterého s radostí vítáme mezi našimi autory.

V zdravě fungujícím právním prostředí by pak odpovídajícím způsobem odměňovaní Roboti neměli žádný důvod se bouřit, dokonce vraždit lidi. Zákonitě a oprávněně zůstali sice dokonalou, avšak vedlejší postavou, skoro rekvizitou a hra by byla podstatně nezáživnější, případně získala ráz konverzační komedie. Ředitel Národního divadla Gustav Schmoranz by nejspíš takovou hru autorovi vrátil. Ochotnický spolek Klicpera by to asi z respektu k nadanému synovi váženého lékaře z nedalekých Malých Svatoňovic asi neudělal, ale hra by měla jen dvě, tři reprízy. 

Hezké čtení!

 
© 067, s.r.o.
Děkujeme všem platícím čtenářům! Umožňují nám a našim autorům vytvářet 067 tak, jak dovedeme nejlépe.